Eugene Carson Blake (1906–1985)

Eugene Carson Blake se narodil 7. listopadu 1906 v St. Louis ve státě Missouri ve Spojených státech amerických. Pocházel ze středostavovské presbyteránské rodiny skotského a severoirského původu. Žitá zbožnost v domácnosti jej silně ovlivnila. Vyrůstal jako bělošský chlapec v zajištěné rodině v silně segregovaném prostředí, takže citlivost pro sociální a rasovou nespravedlnost se u něj rozvinula až později.

Po středoškolském studiu na Lawrenceville School v New Jersey studoval filozofii na Princetonské univerzitě. Vynikal nejen studijně, ale také jako hráč amerického fotbalu. V posledním ročníku v něm podle pozdějších vzpomínek se začalo výrazněji formovat rozhodnutí pro službu v církvi. Po ukončení studia (1928) odjel na jeden rok do Láhauru v tehdejší Britské Indii (dnes v Pákistánu), kde učil na presbyteriánské misijní škole (Forman Christian College) angličtinu, filozofii a biblické předměty. Poté studoval teologii v letech 1929–1930 na New College v Edinburghu a poté v Princetonském teologickém semináři, kde v roce 1932 získal bakalářský titul (Bachelor of Theology).

V roce 1929 se oženil s Valinou Marguerite Gillespie (1889–1973), manželství zůstalo bezdětné. Po její smrti se Blake roku 1974 oženil podruhé, s Jean Ware Hoyt (1906–1997).

V roce 1932 byl ordinován v presbyteriánské církvi v USA (Presbyterian Church in the U.S.A., PCUSA; označovaná jako „severní“ presbyteriánská církev). Nejprve působil jako pomocný pastor v Collegiate Church of St. Nicholas v New Yorku (1932–1935), poté jako farář First Presbyterian Church v Albany ve státě New York (1935–1940) a v letech 1940–1951 jako pastor v Pasadeně ve státě Kalifornie. Roku 1951 byl zvolen do vlivné funkce stated clerk, tedy vedoucího tajemníka Generálního shromáždění presbyteriánské církve v USA. Po sjednocení Presbyterian Church in the United States of America s United Presbyterian Church of North America roku 1958 pokračoval ve stejné funkci v nově vzniklé United Presbyterian Church in the U.S.A. (UPCUSA) až do roku 1966. Později, v roce 1983, došlo k dalšímu spojení s „jižními“ presbytariány a ke vzniku Presbyterian Church (USA), největší národní presbyteriánské církve. Blake nebyl pouze kazatel a teolog, ale také mimořádně schopný organizátor.

V letech 1954–1957 byl prezidentem Národní rady církví v USA (National Council of Churches), v roce 1958 sehrál významnou roli při sjednocení presbyteriánských církví v USA. Nejznámějším Blakeovým příspěvkem k dějinám ekumenismu se stal jeho návrh na sjednocení velkých amerických protestantských církví. Dne 4. prosince 1960 pronesl v episkopální Grace Cathedral v San Francisku kázání, v němž vyzval presbyteriány, episkopály, metodisty a United Church of Christ, aby začali jednat o vytvoření jedné církve. Ta měla být podle jeho slavné formulace „skutečně katolická, skutečně evangelikální a skutečně reformovaná“. Tento návrh, podpořený episkopálním biskupem Jamesem A. Pikem, vstoupil do dějin jako Blake-Pike Proposal. Roku 1962 z něj vyrostla Consultation on Church Union (COCU), nejvýznamnější multilaterální pokus o církevní unii v dějinách Spojených států. COCU se později rozšířila na širší okruh amerických církví a po desetiletí hledala cestu k viditelné, strukturálně vyjádřené jednotě. Blakeův návrh byl odvážný právě tím, že nechtěl zůstat u přátelských vztahů, společných prohlášení nebo praktické spolupráce. Vyznání víry v Krista podle něj volalo po viditelné jednotě církve. Blakeův model jednoty byl teologicky promyšlený. V jedné sjednocené církvi chtěl spojit katolický důraz na historickou kontinuitu a viditelnou službu jednoty, evangelikální důraz na zvěst evangelia a reformovaný důraz na Boží slovo, obnovu církve a odpovědnou správu. Proto jeho ekumenismus nelze chápat jen jako institucionální projekt. Byl to pokus převést základní eklesiologické přesvědčení do konkrétní podoby: církev má být znamením Božího záměru v dějinách a předjímkou života Božího království na zemi.

Blake se významně účastnil také ekumenického hnutí pro víru a řád (Faith and Order). Byl delegátem presbyteriánské církve na třetí světové konferenci hnutí pro víru a řád v Lundu roku 1952, podílel se na severoamerických aktivitách hnutí a roku 1963 se účastnil čtvrté světové konference v Montrealu. V letech 1954–1966 byl Blake členem ústředního a výkonného výboru Světové rady církví (SRC). Roku 1966 byl zvolen jejím generálním tajemníkem a ve funkci vystřídal Willema A. Vissera ’t Hoofta, zakladatelskou postavu SRC. Po Visseru ’t Hooftovi, který býval vnímán jako „architekt“ světového ekumenického hnutí, nastoupil muž s pověstí energického administrátora a praktického stratéga. SRC v té době potřebovala nejen teologickou vizi, ale také organizační přestavbu, nové programové uspořádání a schopnost reagovat na rychle se měnící svět šedesátých let. Blake se snažil držet pohromadě teologickou práci, církevní diplomacii, misijní svědectví a sociální odpovědnost. Důležitým úkolem pro něj byla příprava 4. shromáždění SRC v Uppsale roku 1968. Uppsala posílila důraz na světový rozvoj, rasovou spravedlnost a odpovědnost církví za společenskou proměnu. SRC sama připomíná, že téma rasového útlaku v Uppsale připravilo půdu pro pozdější kampaně Světové rady církví proti rasismu, zvláště v Jižní Africe.

Dalším výrazným rysem Blakeova působení v ekumenickém hnutí byl důraz na sociální spravedlnost. Již během svého působení v Pasadeně (1940–1951) odmítal rasovou diskriminaci a vyzýval věřící, aby ukončili společensky tolerovanou segregaci. Roku 1963 byl zatčen spolu s dalšími duchovními při protestu proti rasové segregaci v zábavním parku Gwynn Oak v Marylandu. Téhož roku se podílel na přípravě Pochodu na Washington za práci a svobodu. Kráčel s představiteli hnutí za občanská práva, setkal se s prezidentem Johnem F. Kennedym a u Lincolnova památníku vystoupil mezi řečníky krátce před projevem Martina Luthera Kinga, který 28. srpna 1963 pronesl památná slova „I Have a Dream“ („Mám sen“).

Blakeova občanská angažovanost souvisela s jeho pojetím církve, jejího misijního svědectví a služby světu. Proto vystupoval proti rasové nespravedlnosti, podporoval programy boje proti chudobě a později se stavěl kriticky k americkému zapojení do války ve Vietnamu. Jako generální tajemník SRC podporoval rozvoj Programu boje proti rasismu, jedné z nejvýraznějších a zároveň nejkontroverznějších iniciativ Světové rady církví v této době.

Důležitý byl i Blakeův vztah k církvím za železnou oponou. Patřil k ekumenickým představitelům, kteří usilovali o udržení rozhovoru mezi křesťany Východu a Západu i v podmínkách studené války. Při pohřbu českého teologa Josefa Lukla Hromádky 4. ledna 1970 jej označil za „muže naděje“. Ve svém projevu zdůraznil, že Hromádkovo politické angažmá nelze pochopit bez jeho víry v Krista a v Boží království, které není „z tohoto světa“. Připomněl, že Hromádkovi mnozí nerozuměli ani na Západě ani na Východě: jedni mu vyčítali jeho dialog s komunisty, druzí pochybovali o jeho loajalitě. Blake jej však ocenil jako výrazného morálního interpreta vize míru a spravedlnosti, která podle něj inspirovala to nejlepší v socialistických národech, a zároveň jako člověka, který dovedl rozpoznat pozitivní hodnoty i v západním světě.

V závěru svého působení ve Světové radě církví zdůrazňoval, že ekumenické hnutí je nedělitelné. Teologická práce hnutí pro víru a řád podle něj neměla být oddělena od sociálních a misijních aktivit SRC. Naopak: teologie měla dávat základ veřejnému svědectví církví a zkušenost sociální angažovanosti měla zpětně klást nové otázky teologii. Roku 1972 jej ve funkci generálního tajemníka Světové rady církví vystřídal metodistický teolog Philip Potter.

Blake byl také autorem řady knih a projevů. K jeho známějším pracím patří The Church in the Next Decade z roku 1966. Jeho texty ukazují, že jej zajímala nejen budoucnost jednotlivých denominací, ale budoucnost církve jako takové: církve, která bude věrná evangeliu, otevřená obnově, strukturálně odpovědná a veřejně srozumitelná.

Za svou službu obdržel řadu ocenění. Během života získal celkem osm čestných doktorátů, mimo jiné od Occidental College, Princeton University a University of Pittsburgh. Od roku 1954 byl členem správní rady Princeton Theological Seminary a po roce 1982 jejím emeritním členem. Na jeho památku vzniklo také Eugene Carson Blake Scholarship, stipendium podporující severoamerické studenty při studiu na Ekumenickém institutu v Bossey.

Po odchodu ze Světové rady církví zůstal Blake veřejně aktivní. Zapojil se mimo jiné do organizace Bread for the World, křesťanské iniciativy usilující o překonávání hladu a chudoby. I v důchodu tak pokračoval v linii, která provázela celý jeho život: víra, jednota církví a odpovědnost za spravedlivější svět.

Eugene Carson Blake zemřel po komplikacích spojených s diabetem 31. července 1985 ve Stamfordu v Connecticutu ve věku 78 let. Pohřben je na Long Ridge Union Cemetery ve Stamfordu.