Krvavé stopy moci

autor: 

Jan Spousta

Číslo Getseman, které držíte v ruce, začíná úvahou Jana Konzala.Hledá paralely mezi církevními problémy s užíváním moci a obecnouneschopností najít správné místo lidského druhu v rámci stvoření. Tak,jako se ekologická devastace projevuje záplavami a jinými děsivýmikatastrofami, jsou také stopy různých fanatismů a bezohledných teokracií„krvavé a dodnes septické, “ jak píše Jan.

Chce se mi dodat, že existuje i naděje: ozónová díra se prý zmenšuje;nedávné potopy vyplavily vedle obvyklého moře špíny, hlouposti anezodpovědnosti na světlo boží také hrdiny a moudré správce; a jakkoli sekrajina naším přičiněním pořád víc a víc mění ve vyprahlé betonové monstrum,duha tam nahoře je pořád navlas stejně krásná a snad ještě více touženánež dřív. A také v náboženství a v křesťanství se leckde hlásí novélepší časy. Kdo má uši k slyšení, slyš.

O něčem takovém ostatně vypráví druhá část textu Joachima Vobbeho,věnovaného starokatolickým ideologickým schématům a jejich překladu dokřesťanského jazyka. Protože navazuje na minulé číslo, nemusím ji podrobněpředstavovat. Jen tolik, že se mi líbí, jak dokáže pod úhorem frází čerpatčistou vodu.

Dalším příspěvkem je referát Pavla Hradilka o 34. konferenciInternational Ecumenical Fellowship (Mezinárodního ekumenického sdružení) veSwanwicku. Pavel patří k přísným posuzovatelům a dobrým učitelům liturgie,ať tedy jeho swanwické postřehy přinesou i vám inspiraci. Tentokrát spíšev tom, čemu se vyhnout.

A ještě o jednom příspěvku: recenzi Stanislava Heczka o slavnéHuntingtonově knize Střet civilizací. Jedenáctého září 2001 spadly spolus newyorkskými mrakodrapy také iluze o tom, jak se nám svět bezbolestněglobalizuje a integruje. A proto posílil vliv Samuela Huntingtona a jehonásledovníků (mimo jiné huntingtonstvím trochu načichl i prezident Havel,všimněte si někdy jeho názorů, když zabrousí do geopolitiky). Ti mají světrozdělen do civilizačních bloků, jejichž hranice jsou těmi pravými vojenskými, politickýmii obchodními „berlínskými zdmi“ mezi odlišnými kulturními typy lidí. Chtějí-lijednotlivé kultury spolu důstojně žít, měly by si podle této vize hledět svého,nevměšovat se do druhých civilizací a nestrpět vměšování zvenčí. Opačnoualternativou je v této teorii krvavá mezicivilizační válka.

Je to koncepce, která se strukturálně velice podobá koncepcinacionalismu, již vytvořilo 19. století – rozdíl je v tom, že zatímconacionalisté od Herdera po Hitlera kladli důraz na kulturu jednoho národa, spojenoujazykem a konfesí či krví a půdou, nyní huntingtonovci vyzdvihují společnoucivilizaci celé rodiny národů, jež je propojena společnými hodnotami anadkonfesně chápaným náboženstvím. Proto podle mého názoru také tato myšlenkasdílí hlavní silné stránky i slabiny nacionalismu, třebaže je snad méněúzkoprsá a modernější.

Rozhodně však je stejně iluzionistická jako nacionalismus (společnénáboženství a společné hodnoty vyvolává z hrobu, do něhož právěuléhají, stejně jako nacionalismus se kdysi zaklínal lidovými obyčeji a věrami,které právě pod náporem industrializace a centralizace mizely jako tající sníhna jaře). A mohla by být stejně nebezpečná jako nacionalismus. Stanislav varujepřed možnými důsledky úsilí obnovit západní identitu, kterými by mohl být honna čarodějnice a snahy násilím dovést společnost k uniformitě. Není to asijediná námitka, kterou by býval mohl vznést.