Josef – osvícený katolík nebo nepřítel církve? II. část

(Dokončení)

Nejvíce nepřátel si Josef asi udělal rušením klášterů a některými zásahy do liturgie; řekněme spíše do nánosů lidové zbožnosti, které původní smysl liturgie zastíraly a odsouvaly.

Málokterá postava vyvolává u současníků i následujících generací tak rozporuplné hodnocení jako Josef II. Zvláště markantní je to v katolické historiografii, kde je hodnocen většinou negativně. I seriózní práce mluví v souvislosti s Josefem a jeho církevními reformami o „nepochopitelné krátkozrakosti a zaslepenosti“¹ nebo vysvětlují jeho dílo psychickými vlastnostmi (přísný umíněný, samotářský, puntičkář bez smyslu pro humor).² Některé práce se vyjadřují opatrněji a tvrdí, že Josef osobně „nesmýšlel o církvi nepřátelsky a nebyl nevěrec“.³

V roce 1781 Josef zrušil cenzuru a díky tomu se vynořilo velké množství letáků, pamfletů a brožur, které dnes představují zajímavý pramen pro poznání doby.⁴ Jejich autoři nešetřili ani císaře – jedna z brožur z roku 1785 dokonce slibovala přinést důkaz, že císař je protestant... Josef však byl vůči obsahu i hanlivých letáků imunní a tento druh čtiva sledoval. Viděl v něm zdroj informací o zlořádech doby a zrcadlo, zpětnou vazbu svých reforem. Jen neviděl rád, pokud se sepisováním brožur zabývali státní úředníci.

Není dostatek prostoru podrobně rozebírat proměnu Josefova obrazu v české a rakouské historiografii, byť je to téma velmi zajímavé a přínosné.⁵ Pro ilustraci uveďme několik prací z 19. a 20. století, které charakterizují Josefa a jeho církevní reformy. Většina autorů představuje Josefovy reformy na příkladu celé monarchie, nebo jen některé její části s místními odlišnostmi a s místní reakcí na změny.

Radoslav Kusej⁶ hodnotí Josefovy reformy pozitivně, chválí ho, že „moudrým duchem a pevnou rukou“ položil základy církevního práva ve svých dědičných zemích, a poznamenává, že církevní správa funguje v nezměněné podobě od Josefa až do počátku 20. století. V závěru své práce Kusej připomíná, že „v dějinách zůstane trvalá památka na Josefovy zásluhy o církev.“⁷

Rudolf Hitmair zase představuje císaře jako „lovce popularity“ (Popularitätshascher) toužícího po lásce lidu.⁸ Kromě toho důrazně upozorňuje na rozdíl mezi Josefovými pozitivními názory a bezohledným a pedantským zaváděním jeho opatření do praxe.

Karl Hron ve své publikaci staví do centra myšlenku „pryč od Říma“ jako bojové heslo německých nacionalistů, kteří pokládali klerikalismus za kořen veškerého zla v rakouské monarchii.⁹ Tato kniha názorně ukazuje, jak se na přelomu 19. a 20. století stal Josef II. ikonou německých nacionalistů. I tento autor poukazuje na to, že josefinismus pouze opisoval od francouzského galikanismu a aplikoval oddělení církve od státu v zemích habsburského domu.¹⁰

Opomeňme oslavné spisy autorů typu českobudějovického ředitele měšťanské školy Josefa Waltera, které nepřinášejí nic nového, snad jen myšlenku, že zrušením nevolnictví „císař Josef ušetřil rakouské země revoluce“.¹¹

Důkladné studium pramenů je zřejmé u Hanse Schlittera, který věnoval pozornost Josefovu vztahu k římské kurii.¹² Autor jasně dokazuje císařovo úsilí najít s papežem společnou řeč, poukazuje však na Kounitzův odpor a snahu zmařit případnou dohodu.¹³ I Schlitter zmiňuje, že čisté císařovy úmysly se dočkaly většinou tragických výsledků, převážně díky výběru osob a prostředků.¹⁴

Již zmíněný německo-ruský badatel Pavel Mitrofanov, jehož práci Schlitter označuje za první souhrnnou vědeckou práci o Josefovi, zničil po důkladném studiu pramenů legendu o Josefově liberalismu: „Čím hlouběji pronikám do archivních pramenů, tím více musím konstatovat, že Josefův liberalismus patří do říše legend.“. ¹⁵ Píše o něm jako o „habsburském Hárún-al-Rašídovi“, jako o jedné z nejpopulárnějších, dosud však nedoceněných postav rakouských dějin. Význam Mitrofanova spočívá mj. v tom, že jako první zpracoval téma letáků, jimiž lid reagoval na Josefovu činnost. Mitrofanov stejně jako Josefovi současníci vyčítá Josefovi dogmatismus: „Josef fanaticky a bezohledně mířil ke svému cíli, aniž by dbal na zakořeněná přesvědčení – a to všechno jen pro všeobecné blaho“.¹⁶ Nás bude také zajímat, že Mitrofanov přirovnává Josefa k Petrovi Velikému.

Závěr

Josefova osobnost nemá až dodnes jednoznačné hodnocení. Jak bylo řečeno již dříve, je jen málokterý panovník tak vášnivě oslavován či vášnivě zatracován všemi generacemi až do současnosti jako Josef II. Jedněm se jeví jako despota, jiným jako Bohem seslaný král.

Ale jaký? Nelze mu upřít výkonnost – za deset let jeho vlády vyšlo více než 6000 nařízení, které jsou cenným a nesporným pramenem pro jeho hodnocení. Jasně a nezkresleně z nich vysvítají vládní moci úmysly a plány, to, co skutečně zamýšlel. Z případných změn vidíme, zda a s jakým odporem obyvatelstva se setkaly (viz třeba zákon o pohřbívání v pytlích). Je nutné ovšem podotknout, že nebyly jen osobním Josefovým dílem, ale výsledkem spolupráce různých úřadů a osob. O jeho osobě ale vypovídají jeho vlastnoruční marginální poznámky na aktech a četné kabinetní listy (bilety).

Po Josefovi nezůstaly ani osobní poznámky, které by přiblížily jeho osobní postoje, např. ve věcech víry či jeho politické názory. Naproti tomu jsou k disposici edice četných dopisů, které posílal příbuzným, nejvyšším státním úředníkům a jiným evropským panovníkům, a také memoranda a zprávy z cest, o nichž jsem se již zmiňoval. Mohli bychom pokračovat ve výčtu pramenů, které by poskytly další materiál k poznání skutečné Josefově osobnosti.

Na závěr zbývá odpovědět na otázku, položenou na začátku: můžeme diskutovat o tom, zda byl osvíceným katolíkem. V každém případě byl vládcem, který chtěl veškerý náboženský a sociální potenciál své říše použít – aniž by to byla fráze – pro blaho jejích obyvatel. Ale v žádném případě nebyl nepřítelem církve.