Služebné kněžství žen v římskokatolické církvi

Služebným kněžstvím žen jsme se na stránkách Getseman vícekrát zabývali zejména před 20–30 lety. Napočítal jsem 110 příspěvků na dané téma. Obsáhlou analýzu problematiky německého starokatolíka Hanse-Jürgena van der Mindeho jsme otiskli v únoru 2006,[1] parodii reagující na římské zákazy v září 1996.[2]

Povolání žen k ordinované službě  mělo být zavedeno  v římskokatolické církvi už dávno a určitě  k němu dojde, až nám už takříkajíc „ujede vlak i s nádražím“, tj. v době, kdy stávající struktury, ve kterých by měly tyto presbyterky sloužit, odumřou a zůstanou jen skanseny starých pořádků, které se bez žen obejdou. Josef Zvěřina nás již před 50 lety učil, že proti svěcení žen neexistují dogmatické argumenty. Důvody, proč se tak neděje, jsou disciplinární. Jako nejvážnější se uvádějí obavy z rozkolu v římskokatolické církvi a z narušení dialogu této církve s pravoslavím.

Církve, ať už chtějí či nechtějí, jsou nuceny na postupně se měnící postavení žen ve společnosti reagovat.  Na našem území přistoupila jako první k ordinaci žen Církev československá husitská v r. 1947, následovaná v r. 1953 Českobratrskou církví evangelickou. V r. 1970, po tzv. Kobeřickém sněmu, udělil moravský biskup F. M. Davídek kněžské svěcení Ludmile Javorové. Zřejmě se jednalo o první případ ordinace ženy v novověké římskokatolické církvi. Následovaly tři další. Rovněž Davídkovi pokračovatelé na Slovensku ordinovali ženy, z nichž některé ve skrytosti stále působí. Tato svěcení však nebyla Vatikánem uznána, což u jedné z Davídkem svěcených žen způsobilo po r.  1989 psychické zhroucení s trvalými následky.

Anglikáni přistoupili ke kněžské ordinaci žen v r. 1994, k biskupské ordinaci v r. 2014.  Starokatolická církev v Německu umožňuje udělovat kněžské svěcení ženám od roku 1996 (první dvě ženy vysvětila na jáhenky už v r. 1988). U nás mají starokatolíci od r. 2003 jáhenky, od r. 2023 presbyterky a potenciálně biskupku (první starokatolická biskupka působí momentálně v Rakousku, druhá byla nedávno zvolena v Holandsku).

Římskokatolická církev oficiálně umožnila svěřovat službu lektora a akolyty   ženám v r. 2020 (v mé domovské obci to praktikujeme od r. 1977).

K ordinaci žen v římskokatolické církvi tedy jednou oficiálně dojde, je ale otázkou, zda Vatikán dříve umožní kněžskou službu ženatých mužů, nebo celibátních žen.

Na jedné straně se zdá pravděpodobnější první možnost. Synoda o Amazonii v r. 2019 se jednoznačně přiklonila ke zdobrovolnění kněžského celibátu. Pro kněžskou ordinaci ženatých (jak se někdy říká „stálých“) jáhnů hlasovalo 128 biskupů, 41 bylo proti. I v Evropě se   nedělní bohoslužba slova s přijímáním vedená jáhnem stává na řadě míst standardem, nikoli jen výjimkou. V této situaci jsou mnozí biskupové ochotni k ordinaci ženatých přistoupit, pokud k tomu dostanou z Říma zelenou.

Na druhé straně je celibát pro římskou církev nedotknutelnou „posvátnou krávou“, nazývanou „perla západní církve“. Současná praxe většině římské kurie vyhovuje. V úřadech i některých učilištích je koncentrováno daleko víc gayů  než v běžné populaci. Řada z nich praktikuje celibát jen naoko. V Římě jim nic neschází, mají velké možnosti navazovat kontakty. Z těchto lidí se pak vybírají nunciové, z těchto lidí se vybírají biskupové. Aby maskovali svou orientaci, stávají se nejtvrdšími zastánci celibátu. Myslím, že pokud by měli někde ustoupit, budou spíše ordinovat celibátní ženy než ženaté muže.

K uzdravení situace by napomohla větší tolerance k sexuálním menšinám. Příslušníci těchto menšin jsou v mnoha církvích včetně římskokatolické ostrakizováni, a proto raději svou orientaci tají. Tolerance by v LGBT komunitě podpořila trvalé vztahy.  Tolerance by byla užitečná i pro církevní většinu. Již dnes jsou např. kněží gayové, kteří berou své poslání poctivě, žádaní pro duchovní doprovázení žen. Ženy se cítí bezpečně, vycítí, že jim nehrozí vytvoření závislosti, jak se občas děje u heterosexuálních mužů.

Zdá se tudíž pravděpodobné, že nejprve bude povolena jáhenská ordinace žen. Možná to s sebou přinese posun v chápání jáhenství v rámci teologie ordinace. Po II. Vaticanu je jedna svátost kněžství vnímána ve třech formách, určených pro různé druhy služby (diakonskou, presbyterskou a biskupskou), zatímco před II. Vaticanem se mluvilo a dodnes často stále mluví o stupních, jako by kněžství bylo „víc“ než jáhenství.

Před II. Vaticanem existovaly 3 stupně kněžství: podjáhenství, jáhenství a kněžství. Tohoto pojetí se mohou vatikánští úředníci zachytit a budou tvrdit, že jáhenská ordinace žen není „plné“ svěcení, a možná to skoro vůbec není svěcení, že je to svěření služby jako v pravoslaví, kde existovaly „diakonisy“ (dnes se takto označuje manželka diakona). Tím by se ovšem kněžská ordinace žen opět oddálila.

V poslední době se tématu ordinace žen několikrát věnovala platforma Dominikánská 8.[3] Diskutuje se hlavně o oprávněnosti jeho zavedení, které není   v rozporu s tradicí církve. Zdůrazňuje se nutnost medializace, která by změnila vnímání této problematiky mezi členy církve. Podcast Bezfiltru[4] přinesl rozhovory se čtyřmi ženami toužícími po kněžství.    Jejich snahy jsou autentické, tyto ženy nehledají jen vlastní realizaci a mělo jim být vyhověno už dávno. Zároveň vědí, že se hned tak nedočkají. Církevní mašinérie má velkou setrvačnost a se změnami přichází, když už je pozdě. Tak tomu bylo se sociálními encyklikami vydanými koncem 19.  století, kdy už se dělníci většinově od církve odvrátili. Tak tomu bude se zdobrovolněním celibátu, které – pokud přijde – už velký nárůst kněžských povolání nepřinese. Tak tomu bude se službou žen, která – pokud bude umožněna – začne platit v církvi, jejíž podoba bude mezitím jiná.  

Stávající uspořádání římskokatolické církve, vyznačující se územně vymezenými jednotkami (farnostmi), kde rozhodující slovo má z centra ustanovený kněz, je v krizi. Nejen že je málo kněží, především je málo aktivních křesťanů, kteří jsou ochotni církev vytvářet, sdílet svoji víru s druhými. I na místech, kde díky synodálnímu procesu takoví lidé jsou, je jejich hlavní starostí, aby jim biskup poslal „dobrého kněze“.

Přecenění svátostného kněžství

I když od  II. Vaticana je znovu připomínáno obecné kněžství, ve středověku zapomenuté, slovem kněz se obvykle myslí ordinovaná osoba. Ve středověku církev sestávala ze dvou stavů: kléru a laiků. Je zřejmé, který stav byl považován za „lepší“, který měl „blíže k Bohu“. Ještě v raném středověku se pestrá skladba kleriků různých služeb zúžila jen na kněze. Kněží běžně suplovali i „nižší“ služby. Kolem svátostného kněžství se vytvořila jakási ideologická aura. Kněz je považován za ontologicky odlišnou bytost, jedině on dokáže „proměňovat“, jedině on umí „odpouštět hříchy“.

 O. H. Pesch[5] přitom z učení koncilu vyvozuje, že oba typy kněžství – služebné a obecné – mají stejnou důstojnost (vycházející z kněžství Kristova) a liší se pouze svou funkcí (služebné kněžství má vzhledem k obecnému kněžství koordinační roli).

Jan Pavel II. ve své knize Překročit práh naděje říká ke vztahu obecného a služebného kněžství: „Když se nad tím důkladně zamyslíme, být křesťanem znamená mnohem víc než být biskupem, třebaže římským."

Zažitá praxe tomu zcela neodpovídá, ordinace je vnímána jako daleko „vyšší“ slavnost, než křest.

Povolání ke kněžství

Domnívám se, že povolávat ke svátostnému kněžství by měli ti, jimž má daný muž či žena sloužit. V případě biskupa má proces výběru sice řadu nedostatků (je neprůhledný, preferuje jedince loajální, bez výrazných vlastních nápadů atd.), nicméně minimalizuje vliv kandidáta samotného. Ten, kdo by „leštil kliky“ na nunciatuře či dikasteriu pro biskupy (instituce, které mají v rozhodování poslední slovo) a dával okatě najevo, že je povolán být biskupem, by těžko uspěl.

V případě kněží je tohle ale považováno za normální. Ten, kdo „cítí“ či „rozpozná“, že je povolán, se sám přihlásí, dostane se mu vzdělání, projde určitou formací a je nadřízenými poslán na své působiště. Stává se tak jedním z posledních nevolníků v dnešní společnosti, ačkoli nevolnictví bylo zrušeno v r. 1781. Kněží je málo, takže se bere (téměř) vše, co má správné pohlaví a je ochotno se zavázat k celibátu. Že spolehnutí se na vlastní volbu má i své stinné stránky, ukazují neustále se objevující případy zneužívání moci kněžími.

Osobně mám problém s tím, když někdo tvrdí, že je povolán ke kněžství. Ve vlastní obci jsem se s tím nesetkal, kandidáti si to nevybírali, ale bylo jim to navrženo. Mohli, ale nemuseli souhlasit. Zažil jsem ale už osmkrát, že mě někdo vyhledal s tím, že je povolán ke kněžství a abych mu to zprostředkoval. Kandidátovi to „sdělil“ Bůh, často osobně Duch svatý, v jednom případě i Panna Maria. Ti jedinci přitom nejevili známky psychické poruchy (pokud jsem byl schopen to jako laik posoudit). Byli ovlivněni přetrvávající ideologií kněžství. Neměli kolem sebe lidi, mezi nimiž by mohli svou službu   uplatnit. S těmito případy jsem svého biskupa ani neobtěžoval. V jednom případě mi však připadalo, že to smysl má; jednalo se o pomocníka veřejně působícího kněze vynikající pověsti. Začal jsem přesvědčovat biskupa, abychom začali jednat jak s tímto knězem, tak s jeho pomocníkem. Než se však můj biskup rozhoupal, kandidáta mezitím vysvětil jiný biskup...

Ve stávající, stále feudální podobě církve se nejvíce uplatní „monarchové s lidskou tváří“. Jsou považováni za dobré kněze. Problém je, že když jsou z daného místa posláni jinam, jejich lidé zůstanou nesamostatní a očekávají nového monarchu s lidskou tváří. Synodální proces by vyžadoval spíše „demokraty“, kteří by nevytvářeli církev kolem sebe, ale sloužili věřícím, aby se mohli stávat církví. Vztaženo na liturgii, kněží nejsou k tomu, aby „sloužili mši“, ale aby nositelům křestního kněžství umožnili liturgii slavit.

Pokud by se podařilo nějak začlenit do stávající podoby ženy, pak by se nejprve uplatnily maskulinní typy. Ostatní by to měly těžké.

Myslím, že ženy, které touží po službě v církvi a jejichž tužby jsou autentické, by mohly (společně s muži, pochopitelně) jít jinou cestou. Nebudovat církev shora, ale zdola. Pro stávající systém je jich škoda. Ve využívání křestního kněžství jim nikdo bránit nebude. Mohou oslovovat lidi, kteří berou své křestní poslání vážně, kteří jsou ochotni sdílet svou víru s ostatními a věnovat svůj čas poslání církve. Pokud to jde, pak ve farnosti, pokud to nejde, pak mimo ni. Je to cesta náročná, ale dává smysl. I na ordinované služby dojde, pokud to bude potřeba. S odumíráním stávajících struktur budou biskupové sami takové skupiny vyhledávat.

V loňském roce jsem měl možnost vést dlouhý rozhovor s brazilským knězem, který koordinuje síť základních křesťanských skupin.[6] To, co se   v Brazílii a celé Latinské Americe slibně rozvíjelo po koncilu, když se lidé učili   brát věc církve do vlastních rukou, zadusil Jan Pavel II.. Vatikán jmenoval biskupy, kteří začali tyto aktivní skupiny potírat. K obnově došlo až za papeže Františka. Proti ní je v Brazílii stále 80 % biskupů, ale podařilo se ustanovit v každé z 18 provincií (arcibiskupství) vždy jednoho biskupa, který je aktivním skupinám k disposici. Je veřejným tajemstvím, že jsou ordinováni i ženatí mužové. Když jsem se na to ptal, nedostal   jsem   přímou odpověď, pouze mi bylo řečeno, že tak rozhodla Amazonská synoda. Zřejmě se budou změny v církvi ubírat touto „polooficiální“ cestou. Vatikán to nepovolí, ale nezbude mu než to tolerovat. Podobně (i když zřejmě nikoli v Latinské Americe) může docházet, pokud to bude funkční, i k ordinaci žen.

Před léty jsme navštívili konferenci o Walteru Kasperovi, pořádanou slovenským Teofórem. Kardinál Kasper, prefekt Kongregace pro jednotu křesťanů, byl na ní osobně přítomen. Ve svém příspěvku odmítl intercommunio s církvemi vzešlými z reformace. Když jsme, trochu pobouřeni, za ním po přednášce přišli s námitkami, odpověděl nám: „Ale zkoušet se to musí“.

Tak to v naší církvi chodí...