Článek nemá být inspirací pro ty, kdo rádi upravují realitu, ale vysvětlením, proč k tomu v oblasti keltské kultury docházelo. Pokud nemáte literární nadání aspoň jako T. Chatterton, E. Williams a další, nedělejte to. Stejně se na to přišlo. Článek má za cíl ukázat, jaký vliv může mít literatura na spiritualitu.
Preromantismus (2. pol. 18. stol.), někdy nazývaný sentimentalismus (Preromantismus, 2024), vzniká jako reakce na schematický klasicismus i na osvícenství, které bylo částečně vnímáno jako chladné a rozumářské. Je známý tím, že se v tomto období vyrojila všechna možná i nemožná falza. Nejčastěji se jedná o různé hrdinské eposy. Preromantismus totiž klade důraz na cit, vášeň, lidovost, dávnověkost a autenticitu „nezkaženého“ člověka. Tyto hodnoty přímo vedly k formování prostředí, v němž se falza stala nejen možnými, ale někdy přímo vítanými. Protože, co si budeme namlouvat, ono najít nezkaženého člověka bylo (a dodnes je) dosti obtížné. Ještě obtížnější pak je hledání hrdinských zpěvů mezi lidovými (nebo primitivními) vrstvami, které měly často na práci úplně jiné věci (například každodenní přežití).
Preromantici však toužili po „autentické“ lidové poezii. Lidovou tvorbu viděli jako nejčistší a nejpravdivější výraz lidských citů. Když skutečné sbírky neexistovaly, nebo sice existovaly, ale neodpovídaly jejich estetickým představám, vypomáhali si někteří autoři tím, že začali vytvářet vlastní texty, které pak prezentovali jako staré a lidové. Druhou cestou bylo, že existující texty „opravovali“ tak, aby „doplnili“ nebo „napravili“ to, co považovali za národní dědictví, které tu přece muselo být a jenom nešťastnou náhodou se nedochovalo.
Preromantismus opěvoval to, co později dále rozvine romantismus, tedy dávné časy, malebné ruiny téměř čehokoli, staré legendy oplývající statečnými hrdiny a krásnými hrdinkami. A také náladami, které bychom dnes (poněkud anachronicky) označili jako gotické. Vytváření falz umožňovalo preromantikům „objevit“ starobylé texty, které byly ve všech ohledech přesně podle jejich gusta. Falza měla navíc potvrzovat národní či kulturní kontinuitu. To bylo pro preromantiky dostatečným ospravedlněním, pracovali přece ve jménu vlasti či národa! Nu, a navíc – po starodávnosti (nebo aspoň po patině starobylosti) byla v tom čase nadmíru silná poptávka. To v některých případech mohlo znamenat také nějaké to finanční přilepšení. Buďme však spravedliví, pro většinu falzifikátorů, byť ne zdaleka pro všechny, byla finanční stránka věci podružná.
Falza často vznikala také proto, že text, který byl vnímán jako „starý“ nebo „lidový“, byl přijímán s větším nadšením než díla, která falzifikátoři vytvořili jako svá, autentická. Možná si tím někteří z méně uznávaných autorů tak trochu dělali legraci z postojů svých současníků. Možná někde za bukem jásali, jak se svými kritiky vyběhli. Někteří z falzifikátorů byli také neutuchajícími experimentátory, a to jak s různými žánry, tak se způsobem, jak obejít a oživit již poněkud zkostnatělé literární formy své doby. Mohlo to pro ně být až jakousi hrou.
Ve hře však byly především svaté ideje, např. národní a kulturní ambice, tendence emancipovat se. Falza tak mohla vznikat jako „důkaz“ starobylosti národa či za účelem posílení kulturní prestiže. Měla ambici vytvořit chybějící symbolický zakladatelský mýtus. V tomto ohledu mají k sobě falzifikátoři keltští (velšští a skotští) a naši tvůrci Rukopisů překvapivě blízko.
Nikoli nejstarší, ale chronologicky první je Thomas Chatterton (20. listopadu 1752, Bristol – 24. srpna 1770, Londýn), anglický básník období preromantismu (Procházka, 2003 ; Stříbrný, 1977; Craig, 1963).
Chatterton se narodil jako pohrobek chudého učitele. Získal základní vzdělání a roku 1767 se stal písařem u advokáta. Jeho předkové byli kostelníky v bristolském kostele Panny Marie Redcliffské, v jehož archivu se seznámil se starými texty. To jej přivedlo na myšlenku padělat různé básně a dokumenty a prodávat je jako staré památky různým nekritickým zákazníkům. Vylepšoval si tak osobní finanční bilanci, která nebyla nijak růžová. U něho tedy finanční motiv nějakou roli hraje. Byl však nepochybně literárně nadaný. Od raného dětství se věnoval studiu staré literatury i vlastní tvorbě a v místních novinách publikoval již ve dvanácti letech báseň Elinoure and Juga, kterou už tehdy vydával za nalezenou báseň ve středoangličtině.
Chatterton stvořil své alter ego, postavu fiktivního mnicha z 15. století, Thomase Rowleyho. Pod touto identitou zveřejňoval svá další falza středověké literatury. Byla opravdu dobrá – oklamal i tehdejší znalce tak, že jeho díla dlouho platila za autentické originály. Jsou napsána vyspělou básnickou technikou, vynikajícím způsobem napodobují středověkou angličtinu. Jen vcelku maličkosti ukazují na to, že básně nejsou tak úplně tím, za co se vydávají. Ve způsobu nazírání na realitu sem tam probleskuje preromantické melancholické cítění. Dobové sebe-pojetí středověku také tak úplně nesedí a inspirace alžbětinskou poezií je již vyloženým anachronismem. Chattertonovým falzům tak zlomila vaz nikoli chemie a rozvoj technických prostředků jako v případě Rukopisů, ale lingvistická analýza.
V dubnu roku 1770 se Chatterton vydal do Londýna s úmyslem živit se literaturou. Pracoval opravdu tvrdě, ale časopisy jeho práce odmítaly. Jeho poněkud mylné představy o středoanglickém jazyce vzbuzovaly mezi vědci nejprve podezření a následně nezájem. Řada bolestných zklamání, nepochopení ze strany jeho vynikajících a vzdělanějších současníků (např. Horace Walpole, zakladatel gotického románu, mu jeho rukopisy vrátil), osobní nouze a obava ze smrti hladem jej dovedly k tomu, že v sedmnácti letech spáchal sebevraždu arsenikem.
Po smrti, jak už tomu u zneuznaných autorů bývá, začal být pro živé vcítění se do středověkého myšlení a především pro zvláštní, citlivou a ponurou středověkou obraznost básní pokládán za jednoho ze vzorů anglického preromantismu. Teprve tehdy se začaly vydávat také jeho básně. Přestože básně psané a publikované pod jeho vlastním jménem jsou umělecky slabší, stal se téměř legendární postavou. Jako básnického génia, zahubeného nepochopením a nezájmem omezené společnosti, jej zobrazil Alfred de Vigny ve své romantické tragédii Chatterton z roku 1835.
Chattertonovu sochu potkáte v Bristolu. Do češtiny přeložil ukázky z jeho díla Jaroslav Vrchlický ve své knize Moderní básníci angličtí (Vrchlický, 1898). Jde o básně Resignace (The Resignation) a Žalozpěv minstrelův (Minstrel's song).
Výběrová Chattertonova bibliografie, obsahující první posmrtné souborné vydání Chattertonových literárních mystifikací, které nadchlo nastupující romantické básníky, má delší název: Poems supposed to have been written at Bristol, by Thomas Rowley and others, in the Fifteenth Century. Básně vyšly v r. 1777, ale již o rok později bylo jasné, že to jsou podvrhy. V tomto roce byl vydán i sborník Chattertonových prací s názvem Miscellanies in Prose and Verse. V r. 1795 pak vyšel výbor z básnického díla The Poetical Works of Thomas Chatterton. V témž roce byla publikována také krátká komická opera The Revenge: A Burletta (Pomsta). Konečně r. 1803 vyšlo Chattertonovo třísvazkové souborné dílo The Works of Thomas Chatterton (Leerssen, 2006).
Chattertonovo dílo přispělo formování širšího romantického trendu, který později ovlivnil jak keltské obrození 19. století, tak vznik moderního neo-druidismu, který převzal estetiku melancholického starobylého mýtu a spojil ji s hledáním duchovní identity. Chatterton tak nepřímo pomohl vytvořit kulturní prostředí, v němž se keltská spiritualita začala chápat jako syntéza poezie, mýtu a idealizované minulosti (Leerssen, 2006), (Groom, 2002).
Jednou z nejvýznamnějších osobností této kategorie je James Macpherson. Narodil se 27. října 1736, v Ruthven. To je oblast v severním Skotsku, kde se zachovala ještě gaelština. Studoval na King’s College a Marischal College v Aberdeenu, poté krátce na univerzitě v Edinburghu. Po studiích se stal učitelem a zároveň psal první básně, např. The Highlander (1758). Roku 1760 vydal Fragments of Ancient Poetry, dílo údajně přeložené z gaelštiny. Následně tvrdil, že našel rozsáhlé epické texty slepého barda Ossiana. Vydal eposy Fingal (1762)a Temora (1763), které vyvolaly celoevropský ohlas i kontroverze. Dnes je považován spíše za autora díla, a tedy falzifikátora, než za překladatele, i když čerpal z autentických gaelských fragmentů.
Macpherson byl aktivní i politicky a působil jako koloniální agent a obhájce zájmů skotských klanů. Později se stal poslancem britského parlamentu a získal značné jmění. Postavil si sídlo Belleville House v Kingussie, kde také 17. února 1796 zemřel.
Stal se klíčovou postavou preromantismu. Jeho ossianovský korpus zásadně ovlivnil evropskou literaturu (mezi jiným autory jako např. Goetha, Herdera, Chateaubrianda, Puškina). Zároveň je symbolem moderního vytváření národní tradice.
Macpherson vytvořil nový literární archetyp, který sice vychází z gaelské tradice filidů a bardů, ale je výrazně transformovaný. Bard v Ossianovi není jen zpěvák — je to metafyzická instituce, poslední nositel paměti, prorok i svědek zániku světa.
Macphersonovy Zpěvy Ossianovy (1765), nejvlivnější falzum v dějinách keltské spirituality, vytvořily z barda zcela novou, syntetickou a hluboce romantickou figuru, která nemá v původní gaelské kultuře obdoby. Jedná se o dvousvazkové dílo, které Macpherson vydal jako údajné překlady starobylé gaelské epické poezie z 3. století. Tvrdil, že jde o dílo slepého barda Ossiana, syna hrdiny Fingala (Stafford, 1988).
Macpherson ve svých Ossianových zpěvech zásadně přeznačil původní gaelskou bardskou a filidskou tradici. Z historického hlediska byli bardi a filidé profesionální nositelé paměti: instituce, která v orální kultuře uchovávala genealogie, chvály, satiry, politickou poezii i elegie. V irském cyklu navíc Oisín nevystupuje jako slepý stařec, ale jako aktivní hrdina.
Macpherson však tuto tradici transformuje. Jeho Ossian je slepý, osamělý stařec, poslední pamětník zaniklého světa, jehož hlas je jediným médiem, skrze něž může minulost nadále existovat. Bard se zde stává metafyzickou institucí: prorokem, vizionářem a mostem mezi světy. Tato postava nese tíhu dějin sama, jako monumentální solitér, a její slova mají téměř posvátnou váhu. Tak vzniká moderní pojetí národního barda – archetyp, který v předmoderní Galii neexistoval, ale který později zásadně ovlivnil evropský romantismus.
Macphersonův bard je navíc vybaven rysy, jež v autentické keltské kultuře patřily spíše druidům nebo jsou výsledkem romantické licence: slyší duchy, vidí stíny, čte znamení a přechází hranici mezi světy. Jeho poezie otevírá cestu do jiného světa a funguje jako liminální průvodce. Liminalita[HM1] [1] je sice v keltské tradici doložena, avšak bard nikdy nebyl médiem duchů ani prorockou autoritou. Macpherson tak syntetizuje funkce filida, druida, homérského slepého pěvce i moderního národního básníka a vytváří nový evropský archetyp: barda jako hlas národa, duchovního proroka a nositele posvátné paměti.
Tento konstrukt je zároveň výrazně elegický. Ossianův zpěv není oslavou, ale žalozpěvem nad ztrátou světa, který zmizel. Současnost je jen „stínem minulosti“ a bardův hlas je jediným způsobem, jak může svět hrdinů přetrvat. Tím však Macpherson zužuje původní bardský repertoár, který zahrnoval nejen elegie, ale i chvály, satiry, genealogie a politické texty. Přesto právě tato romantická reinterpretace — melancholická, liminální a metafyzicky zatížená — formovala moderní představy o keltském bardství a ovlivnila keltské obrození i současnou keltskou spiritualitu.
Typické motivy, které v Macphersonově díle najdeme, lze kategorizovat do velkých témat:
„Noc se snáší na hory; vítr hučí v trávě na pahorcích. Duchové padlých se toulají v mlze, jejich hlasy jsou jako vzdálený hrom. Já, Ossian, sedím sám u potoka, jehož šum mi připomíná dávné dny. Vidím stíny hrdinů, slyším jejich kroky v tichu. Ale oni jsou pryč — a já jsem poslední z rodu.“
V angličtině text kopíruje paralelismus (který známe z biblické poezie), rytmus bez rýmu a melancholickou obraznost, která později fascinovala Goetha i Herdera. Krajina často odráží rozpoložení hrdinů, terminus technicus pro to je patetická krajina.
V gaelské tradici tato témata skutečně najdeme. Mlhy a pahorky jsou líčeny jako hranice mezi světy, tzv. sídhe. Jedná se o množné číslo staroirského pojmu síd. Označuje posvátné kopce, mohyly a zemní valy, které byly chápány jako vstupy do Jiného světa. Tato pojmová vrstva je nejstarší a v irské je užívána k označení pohřebních mohyl. V přeneseném smyslu se pak začal pojem používat pro „ty, kdo sídlí v kopcích“, tedy pro bytosti z podsvětí, národ vil, nadpřirozené bytosti, spojené s oněmi místy (aos sí, the Sidhe, fairy folk) (MacKillop, 1998).
V autentickém Fennianovském cyklu jsou vskutku hory a jezera označovány jako místa zjevení duchů a proroctví. Druidská tradice, nakolik ji lze rekonstruovat z pozdních pramenů, zná krajinu jako nositelku paměti. Macpherson záměrně zesílil melancholii a vytvořil estetiku „mlžné sublimity“, která v originálech není tak dominantní.
V Ossianových zpěvech je hlavním hrdinou (a vypravěčem) slepý starý bard, který vypráví o dávných činech zašlého pokolení. On sám se považuje za jediného nositele historie, která spolu s ním zanikne (což je poněkud komické a lehce nelogické, když nyní Ossiana čteme, že?). Ve skutečnosti v gaelské tradici existovali bardi a filidé, ale byla to profesionální skupina povolání, která měla uchovávat paměť klanu. Mimo poezie a rétoriky ovládali také genealogii a historii (nejen svého klanu). V dlouhých zimách cestovali a často pobývali i mimo své klanové území. Pro tamní obyvatele sloužili jako dodavatelé aktualit (protože Keltové neznali jiný typ mediálních prostředků) a občas tak bylo možno ovlivnit i politické vztahy mezi klany. Sloužili tedy také jako poslové a vyslanci.
V autentickém irském cyklu je Ossian (Oisín) opravdu synem Fionna mac Cumhaill, ale je to mladý hrdina, nikoli slepý stařec. Slepotu barda si Macpherson přibájil z antiky. Jde jednoznačně o homérský import. Macpherson vytvořil syntetickou postavu spojující gaelského Oisína a evropský archetyp slepého epického pěvce. Dále si tento motiv budou půjčovat další a další básníci.
Macpherson vypráví v Ossianovi o dávných bitvách s odstupem jako o stínech a ohlasech (dávné) minulosti. A jeho příběhy nemají šťastný konec. Tím se podstatně liší od Fennianovského cyklu, kde jsou hrdinské činy líčeny pozitivně. V Ulsterském cyklu je přítomno i tragické hrdinství, například v postavě Cú Chulainna, ale není to vůdčí motiv. Macpherson posunul vyprávění hrdinských činů k důrazu na zmar a pomíjivost.
„Temně rudý proud světla padal s hory. Na paprsku seděl Crugal, jenž nedávno padl rukou Swaranovou, když se boj převaloval kolem Carthonova potoka. Temné byly rány na jeho hrudi; hvězdy jiskřily skrze jeho stín. Jeho hlas zněl jako vzdálený proud. Byl jako plamen uprostřed temnoty. Duch Crugalův přišel.
‚Přátelé,‘ pravil, ‚synové bouře stojí na svých pahorcích. Swaranův meč je tasen. Připravte hostinu mušlí, neboť brzy budu sedět u vašeho ohně. Zemřel jsem mlád a mé jméno není slyšeno. Můj duch bude viděn na oblacích a cizinci mne spatří.‘
Zmizel jako mlha, která se rozplývá na horách. Vítr se vrátil v zvuku jeho kroků. A bojovníci jej více nespatřili.“ (Stafford, 1988) (Macpherson, 1765)
Tato pasáž je typická pro vylíčení ducha v Ossianovi. Duch je průsvitný, skrze něj lze spatřit hvězdy. Hlas mrtvého je líčen jako přírodní zvuk (vzdálený proud). Podobné popisy nacházíme například v biblických theofaniích. Rozplynutí je typický ossianovský způsob zániku. Ostatní jsou svědky dění, ale nemohou zasáhnout, protože hrdina je již mrtev. Komunikace mezi živými a mrtvými je také Macphersonova básnická licence, keltská spiritualita něco takového spíše nedoporučovala, i když znala taibhsearachd (ve skotské gaelštině tzv. druhý pohled, tj. schopnost předvídat budoucnost, vidět specifická znamení či dokonce duchy). Komunikace s mrtvými se odbývala v rituálním pohřebním nářku. Duchové byli vnímáni jako děsiví, kdežto pro Macphersona jsou romanticky vznešení. Duchy a vzpomínky na zemřelé vyvolává hudba, proto je nástrojem paměti harfa. V keltské tradici má ovšem místo nejen hudba tragická (žalozpěvy), ale také hudba radosti či konejšení.
V gaelské tradici jsou ženy hrdinkami. Jsou emancipovanější než v kontinentálním pojetí, kde princezny občas jen trpně čekají na to, až je někdo vysvobodí. Keltské ženy doprovázejí své muže do bitev, často jako vozatajky. Dovedou se vzepřít ranám či nepřízni osudu a aktivně bojovat za svou budoucnost. Macpherson ale vnímá ženy prismatem své doby. Redukuje je na melancholické symboly, všechny lásky jsou nenaplněné, buď ranou osudu, nebo rovnou smrtí hrdinů, ženské postavy se mihnou Ossianovými zpěvy jen jako stíny. Pokud je jim věnována pozornost, jsou prorokyněmi zkázy.
Macpherson pojímá čas jako tragický, současnost je slabší než minulost, svět starých hrdinů mizí. Ozývá se zde nostalgie po „zlatém věku“, což je také spíše antická licence, navíc anachronická. Zlatý věk asi nikdy nebyl tak zlatý.
Macphersonův projekt je tedy přímo učebnicovým příkladem, jak lze vytvořit „starobylé“ tradice pro potřeby moderního národa. Jeho mystifikace měla vliv na celoevropskou kulturu.
Macpherson sice vycházel z fragmentů skutečné gaelské tradice, ale rozsáhlé pasáže původních textů pravděpodobně sám dotvořil či dokonce přetvořil. Jeho bard je syntetická konstrukce, která kombinuje funkce historické paměti a genealogie (filidé), proroctví a důraz na liminalitu (prvky druidismu), homérský archetyp (slepý starý pěvec) a romantickou estetiku. Výsledkem je figura, která nikdy v této podobě v původní keltské kultuře neexistovala, ale stala se zásadním evropským archetypem, protože se jí chopili romantičtí autoři.
Craig, H. a. (1963). Dějiny anglické literatury II. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění.
Groom, N. (2002). The Forger’s Shadow: How Forgery Changed the Course of Literature. Picador.
Leerssen, J. (2006). The Celtic Revival in Europe 1750–1950. Academia Press.
MacKillop, J. (1998). Dictionary of Celtic Mythology. Oxford: Oxford University Press.
Macpherson, J. (1765). The Poems of Ossian (Vol. I–II). London: W. Strahan & T. Becket.
Preromantismus. (2024). Načteno z Rouborox: https://www.rozborox.cz/literarni-smery/preromantismus/
Procházka, M. S. (2003). Slovník anglických spisovatelů. Praha: Libri.
Stafford, F. (1988). The Sublime Savage: A Study of James Macpherson and the Poems of Ossian. Edinburgh : Edinburgh University Press.
Stříbrný, Z. (1977). Dějiny anglické literatury I. Praha: Academia.
Vrchlický, J. (1898). Moderní básníci angličtí. Praha: Josef R. Vilímek .