Dříve než začneme mluvit o generálních seminářích, měli bychom hovořit o výsledném produktu, který měly tyto ústavy generovat – tedy o josefinském faráři, resp. o ideálu kněze, jak si ho vysnil císař Josef II. spolu s institucí, která mu takového člověka, oddaného službě bližním a hlavně loyálního k osobě osvíceného panovníka, měla stvořit.
Potřebu definovat ideál kněze použitelného na konci 18. století dokládají i tehdejší publikace, jako např. Eyblova kniha Was ist ein Priest?[1] nebo kniha Josefa Efingera Der wahre Priester und Seelsorger in der Stadt oder auf dem Lande[2]– i když tyto příklady jsou spíše vyjádřením Josefova modelu.[3]
Těžiště náboženského života spočívalo podle Josefa II. v duchovní správě – to ukázal reformou církevní správy a (nejenom finančním) zvýhodňováním kněží zrušených klášterů, kteří přešli do duchovní správy. Kvůli reorganizaci farní správy a rozšíření farní sítě byl navíc zapotřebí větší počet nových kněží. Řada starších duchovních pastýřů, včetně oněch ze zrušených klášterů, již nebyla další služby schopna, navíc využili nově zavedeného nároku na penzi. Péči o duchovní projevil císař i v dosud zanedbávané sociální oblasti: V roce 1783 založil první zařízení pro duševně nemocné kněze. Josef II. byl realista – seznámil se dobře se stavem církve v celé monarchii a podle toho jednal. Často mluvil o farářích jako o vojácích v první linii, které chtěl dostat pod svoje velení. Jejich činnosti věnoval velkou pozornost. Vypracoval pro ně četné podrobné návody, např. pokyny pro kazatele z roku 1783. Na druhé straně stanovil i povinnosti občanů státu vůči farářům.[4] Kvůli velkému společenskopolitickému a ekonomickému významu církve proto systematicky usiloval o její podřízení státní kontrole.[5]
Aby mohl Josef II. svoje církevně politické záměry realizovat, musel vybudovat jednotné a na potřeby státu orientované vzdělávání světského i řádového kléru, přičemž navazoval na základní reformu teologického studia uskutečněnou již za jeho matky Marie Terezie. Za Josefovy vlády již k podstatným změnám nedošlo, pouze se zkrátila délka studia na úkor teoretických předmětů. Proto se alespoň krátce seznámíme s reformou Marie Terezie.
Od dob protireformace měl monopol na teologických a filosofických fakultách jezuitský řád, jehož učební plán se od roku 1599 až do poloviny 18. století prakticky nezměnil. Teologické fakulty v rakouských dědičných zemích proto ztratily kontakt s aktuálním stavem teologické vědy. Chybělo jim pochopení pro potřeby doby, jak to požadovalo osvícenství, zvláště co se týče pastorace orientované na praxi a nový způsob sebepojetí církve. Studijní plán Gerharda van Swietena z roku 1752 předepsal všem fakultám nové rozvrhy studia. Každá fakulta dostala svého studijního ředitele, který působil nezávisle na ní a zodpovídal se přímo panovnici. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 došlo k dalším změnám. Po van Swietenově smrti pověřila Marie Terezie Dvorskou studijní komisi vypracováním zprávy o stavu studia v celé monarchii a podáním návrhů na zlepšení. Biskupové všech diecézí a preláti se měli vyjádřit ke studiu teologie. V důsledku toho vypracoval opat břevnovského kláštera František Štěpán Rautenstrauch návrh na nové uspořádání studia teologie, který byl uveřejněn 3. října 1773. Následně byl Rautenstrauch jmenován ředitelem vídeňské teologické fakulty. V této funkci zodpovídal nejenom za vzdělání kléru, ale i za cenzuru náboženské literatury. Cílem reformy studia teologie byla formace kléru co nejvíce orientovaná na praxi a vedená „důstojnými služebníky evangelia“ a „opravdovými a dokonalými duchovními pastýři“. Nutnou podmínkou pro studium teologie bylo dokončení tříletého studia filosofie na tuzemské univerzitě nebo jiném filosofickém učilišti. Nově koncipované studium teologie mělo trvat pro všechny studenty pět let.[6]
Hlavním posláním univerzitních studií byla podle Josefa II. příprava mladých mužů pro státní službu. Vyplývá to i z návrhu studijního plánu z roku 1774: „Es muss nichts den jungen Leuten gelehrt werden, was sie nicht nachher entweder sehr seltsam oder gar nicht zum Besten des Staates gebrauchen oder anwenden können, da die wesentlichen Studien in Universitäten für die Bildung der Staats‑Beamten nur dienen, nicht aber blos zur Erziehung Gelehrter gewidmet sein müssen …“[7] („Mladí lidé nemají býti vyučováni ničemu, co by později mohli jen zřídka – anebo nemohli vůbec – uplatniti ku prospěchu státu, neboť universitní studia musejí sloužiti toliko vzdělávání státních úředníků, nikoli pouze k výchově učenců…“) [HM1] Tato zásada platila přirozeně i pro teologické fakulty. Profesoři se museli podle císařského nařízení z 20. ledna 1783 držet předepsaného učebního plánu a nesměli ve svých přednáškách říci ani slovo navíc. Biskupové nyní ztratili nad teologickými studiemi právo vrchního dohledu, které jim Marie Terezie výslovně přiznala. Bylo jim odňato jako „zbytečné“. Směli navštěvovat pouze veřejné posluchárny a účastnit se veřejné výuky. Doba studia byla prodloužena z pěti na šest let, což ale mělo za následek úbytek kandidátů teologie, a tím i kněží použitelných v pastoraci. Proto došlo v roce 1785 k návratu k Rautenstrauchovu plánu z roku 1774, ovšem s tím rozdílem, že doba studia byla zkrácena z pěti na čtyři roky na úkor teoretických oborů jako dogmatika, patristika a polemika. Byla zrušena i samostatná katedra pro pastorální teologii, zřízená teprve před krátkou dobou.[8] V roce 1788 předepsal Josef nový učební plán pro studium teologie, částečně z vlastní iniciativy a částečně z popudu některých biskupů kvůli stále nedostačujícímu počtu kněžského dorostu. Přitom nebylo nutné, aby byl každý z budoucích kněží nadprůměrně intelektuálně zdatný, ale měl být fyzicky schopný zvládnout obtížné pastorační podmínky. Josef k tomu napsal: „Nicht jeder zum geistlichen Stand sich widmende muß ein eminentes Subjekt oder primae classis seyn in seinen Studien. Die Erlernung der so beschwerlichen Hermeneutik lehrt noch Genügsamkeit einem Kaplan, noch vermehret solche seine Menschenliebe, noch gibt es ihm Füße und Kräfte zur Ersteigung beschwerlicher Gebirge und Wege, um die Kranken zu besuchen, die Sakramente zu administrieren…“[9] (Ne každý, kdo se věnuje duchovnímu stavu musí býti vynikajícím jedincem nebo prvotřídním studentem. Náročné studium hermeneutiky nenaučí kaplana skromnosti, ani nezvýší jeho lásku k lidem, ani mu nedá nohy a sílu ke zdolávání náročných hor a cest, aby mohl navštěvovat nemocné a udělovat svátosti…… ) [HM2]
Josef navrhl lehčí a kratší kurs pro méně talentované studenty, z nichž se pak měli stát kaplani, se kterými se nepočítalo pro obsazení farních beneficií. Proti tomu ovšem Dvorská studijní komise vznesla protest, který Josef akceptoval. K dalším změnám studia teologie pak došlo až v září 1790 za Leopolda II.
(Pokračování příště)
[1] Josef Valentin Eybel, Was ist ein Priest?, Vídeň 1782.
[2] Josef Efinger, Der wahre Priester und Seelsorger in der Stadt oder auf dem Lande, Vídeň 1782.
[3] Představu Josefa II. o ideální podobě kněze výstižně popisuje Eduard Winter, Josefinismus a jeho dějiny. Příspěvky k duchovním dějinám Čech a Moravy, Praha 1945, s. 123–135.
[4] E. Winter, Josefinismus, s. 127; Peter Karl Jaksch, Gesetzlexikon im Geistlichen, Religions‑ und Toleranzfache, wie auch in Güter‑, Stiftungs‑, Studien‑ und Zensursachen für das Königreich Böhmen von 1601 bis Ende 1800, Praha 1828, 4. sv., s. 507n.
[5] Srov. Ferdinand Maaß, Der Josephinismus. Quellen zu seiner Geschichte in Österreich 1760–1790 (Fontes Rerum Austriacum 2. Abt., Bde. 71–75), Vídeň 1951–1961, sv. V, Předmluva XVII.
[6] 6 Podrobněji se této reformě studia věnuje např. Christine Schneider, Der niedere Klerus im josephinischen
Wien. Zwischen staatlicher Funktion und seelsorgerischer Aufgabe, Vídeň 1999, s. 35nn.
[7] Srov. Hermann Zschokke, Die theologischen Studien und Anstalten der katholischen Kirche in Österreich, Vídeň 1894, s. 50.
[8] E. Winter, Josefinismus, s. 73n. K problematice pastorální teologie viz např. Alois Křišťan, Počátky pastorální teologie v českých zemích, České Budějovice 2004, Kamil Činátl, Katolické osvícenství a koncept pastorální teologie, in: Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny 2, 2000, s. 28–39.
[9] Cit. podle Ernst Wangermann Aufklärung und staatsbürgerliche Erziehung. Gottfried van Swieten als Reformator des österreichischen Unterrichtswesens 1781–1791, Wien 1978, s. 34n.