Církev v 18. století X.

Formování „josefínských“ kněží a otázka generálních seminářů (2. část)

Zřízení generálních seminářů

Generální semináře vděčí za svůj vznik osobní iniciativě Josefa II. Nebyl to však jeho nápad, myšlenka vytvořit pro vzdělání kněží státní monopol se vynořila již v tyrolském projektu z roku 1769.¹ Josef si uvědomoval, že veškeré reformy ztroskotají, jestliže je nepřijmou za své spolupracovníci na nejnižších úrovních. A nejblíže lidu byli právě kněží, kteří u něj požívali vážnosti a důvěry. Právě duchovní měli být – podle Josefova plánu – pro věřící nejen mravním vzorem, ale také osvícenými otcovskými pastýři, poučujícími svůj lid, aby „dávali Bohu, co je Boží, a císaři, co je císařovo“. K dosažení tohoto cíle nestačilo postavit duchovní správce pod dozor okresních úředníků, bylo zapotřebí kněžský dorost patřičně formovat už na školách. Právě taková formace podle Josefova názoru v dosavadních biskupských a klášterních seminářích chyběla, a proto ji měl od nynějška převzít stát. Josef byl pevně přesvědčen, že stát, reprezentovaný panovníkem, na to má nejen právo, nýbrž že je to jeho povinností. Státní kancléř Kounic formuloval v listu papežskému nunciu Garampimu zásadu josefínské státní církve. Bez výjimky platilo, že „do panovníkovy kompetence patří v církvi všechno, co je lidským výmyslem a přídavkem“. Ten proto mohl všechny přídavky změnit, omezit nebo i zcela odstranit. Do této oblasti patřilo také vše, co se týkalo „vnější kázně kléru a zvláště duchovních řádů“.² Víra, resp. Boží existence byla základem i pro josefinský stát. Na význam náboženství pro stát a na úlohu státu v církevní oblasti poukazoval také Sonnenfels ve svých Grundsätzen der Polizey, Handlung und Finantz. Podle jeho slov je náboženství nezbytné „pro pozemské štěstí občanů a obecnou bezpečnost“. Z toho je pak odvozeno právo a povinnost státu „dohlížet na vyučování lidu v náboženských povinnostech“ a „odstraňovat nepravosti“. To je úkolem kněží, stát tudíž musí dbát na obsazování far vhodnými duchovními pastýři, jejichž způsob života není v rozporu se slovy. Proto patří – podle Sonnenfelse – péče o disciplínu kléru (Disziplin der Klerisey) k činnosti náboženské policie.³

Před zřízením generálních seminářů a po jejich zrušení v roce 1790 existovaly v jednotlivých diecézích jednak kněžské semináře pro vzdělávání světského kléru, jednak klášterní školy pro výchovu řádového dorostu. Ve Vídni vedli jezuité až do svého zrušení v roce 1773 konvikt u sv. Barbory (určený především pro jejich vlastní řádový dorost) a seminář sv. Ignáce. Pro studenty z Uher existovalo od roku 1623 Pazmaneum, vlastní seminář měli i Chorvaté. Arcibiskup Migazzi pak zřídil pro Vídeň vlastní seminář v roce 1758. Arcibiskupští alumni od té doby už nestudovali na jezuitské koleji, nýbrž – až do zřízení generálního semináře v roce 1783 – na vídeňské univerzitě. Josef původně zamýšlel ponechat vzdělávání duchovního dorostu v biskupských seminářích a v klášterech, které by se stejně jako univerzity řídily studijním plánem z roku 1774. Reformy a učebnice byly sice předepsány státem, ale jejich realizace či používání naráželo na odpor ze strany řádových představených, kteří se zásahům ze strany státu bránili. Když se císař v dubnu 1781 dověděl o jednotlivých případech odporu, omezil se na to, že pověřil opata Rautenstraucha úpravou těchto předpisů. Nakonec uznal nemožnost prosadit v klášterech nový způsob studia a hledal jiné řešení, které by eliminovalo vliv klášterů na studium. K tomuto závěru došli i členové Dvorské studijní komise.

V rezoluci z 10. září 1782 Josef nejprve nařídil zřízení tzv. Seminarium generale při univerzitách, případně lyceích, v nichž měli studovat členové všech řádů na náklady svých domovských klášterů. Sliboval si od toho odstranění „pokoutního“ vyučování (Winkellehren) a lepší kontrolu vzdělávání řádového dorostu. Rezoluce v závěru obsahovala krátké ustanovení ohledně biskupských seminářů, které musely být rovněž přeloženy do univerzitních měst, kde měly působit ve vlastních domech pod dozorem příslušného biskupa.⁴ Vzdělávání světského duchovenstva se původně generální semináře netýkaly.

Vypracováním návrhů generálních seminářů byli pověřeni vídeňský arcibiskup Migazzi, biskup Wiener Neustadtu Kerens a břevnovský opat František Štěpán Rautenstrauch. Jejich plány se ale příliš podobaly modelu vzdělávání používanému v klášterech, a byly tedy pro generální seminář odmítnuty jako nepoužitelné. To se týkalo především Migazziho návrhu, jenž byl zjevně inspirován jezuitským juniorátem. Jako nejvhodnější přijala Duchovní komise – byť s výhradami – plán Rautenstrauchův. Biskupové samozřejmě odmítali postoupit výchovu kněžského dorostu státu, avšak marně. Jak řekl 12. května 1790 nejvyšší kancléř Kolowrat císaři Leopoldovi II., „byla myšlenka generálního semináře Josefovým dítětem.“⁵ Biskupům a řádovým představeným bylo nadále ponecháno právo přijmout chovance do diecéze, resp. do řádu, a bez jejich vědomí nesměli být chovanci z generálního semináře propuštěni. Vedení a vnitřní zřízení instituce ale bylo záležitostí státu do té míry, že chovanci byli „světskými osobami, připravovanými pro budoucí duchovní stav“. Chovanci generálního semináře směli být připuštěni k vyššímu svěcení teprve po opuštění ústavu, čímž byl eliminován jakýkoli vliv biskupů či řádových představených na jejich vzdělání a formaci. Kromě biskupů se proti generálním seminářům vyslovila i spojená dvorská kancelář a také předseda dvorské duchovní komise svobodný pán von Kreßl, který pochyboval o jejich potřebnosti s odůvodněním, že přece „dobří kněží vyrůstali po staletí i ve stávajících seminářích“. Odpůrci generálních seminářů argumentovali tím, že by biskupové neměli být vyloučeni z formace budoucích kněží. Další argumenty se týkaly výše nákladů na provoz a také skutečnosti, že mladí lidé budou studovat šest let na náklady státu bez záruky, že nakonec skutečně do duchovního stavu vstoupí. Místo toho navrhovala Dvorská kancelář systém stipendií pro chudé, ale nadějné studenty. Zazněla také obava z „vymření téměř všech řádů, z nichž některé jsou státu skutečně ku prospěchu“. Josef se však nenechal zviklat a trval na zavedení generálních seminářů. Znovu zdůraznil, že mu jde především o jednotnou teologickou a morální formaci budoucích duchovních. Absolventi filosofické přípravky jsou ve věku 16–17 let ještě „nezkažených mravů“ a v generálním semináři budou chráněni před škodlivými vlivy a vychováváni v charakterní kněze. 30. března 1783⁶ nařídil císař zřízení generálních seminářů ve Vídni, Pešti, Pavii, Lovani, Praze, Lucemburku, Freiburgu, Olomouci, Grazu, Innsbrucku a Lemberku (Lvově), kde se mělo nejen římskému, ale i řeckému ritu. Už předtím (10. září 1782) vydal dvorský dekret, podle něhož byla s účinností od 1. listopadu 1783 ukončena činnost teologických a filosofických studií „ve všech ústavech a klášterech“. Již od roku 1781 byla zakázána také veškerá zahraniční studia, např. na římském Collegium Germanicum. Naléhavé protesty biskupů proti zavedení generálních seminářů vedly k tomu, že Josef nakonec povolil zřízení kněžských domů pro chovance odcházející z  generálních seminářů, aby biskupové mohli poznat a vyzkoušet kněžský dorost ještě před vysvěcením. Po absolvování šestiletého studia teologie se řádoví duchovní ve věku 23–24 let měli vracet do klášterů, aby zde zahájili noviciát, světští kněží se vraceli do svých domovských diecézí, kde žili pod dozorem biskupa až do doby, kdy byli uznáni jako zralí pro kněžskou službu. Později byla tato doba omezena na půl roku, aby mohli být mladí kněží co nejrychleji nasazeni do pastorace. Náklady na kněžský dům nesl částečně Náboženský fond a částečně Defizientfond (důchodový fond pro přestárlé kněze) jednotlivých biskupů. Právě zrušení vlivu biskupů na generální semináře způsobilo např. v belgické Lovani nepokoje, které pak vedly k revoluci.⁷

(Pokračování příště)