Pohřeb Ludmily Javorové

Pohřeb Ludmily Javorové se konal v sobotu 10. 10. 2026 ve 12 hod. v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Brně–Židenicích. Zesnulá byla uložena do hrobu v Brně–Tuřanech, v blízkosti brněnského letiště, kde již od r. 1988 odpočívá její světitel F. M. Davídek. Účast na pohřbu byla hojná, odhadem asi 300 lidí. Nejen místních, ale i přespolních, z různých koutů Moravy, Čech, Slovenska i Polska. Svým způsobem mne potěšilo, že se nezúčastnil nikdo z vedení diecéze. Přítomen nebyl dokonce ani kanovník Marcel Javora, Ludmilin synovec.

Předsedal novinář a kněz brněnské diecéze Jan Hanák, který byl s Ludmilou v kontaktu v posledních letech. V presbytáři se shromáždilo asi 30 ordinovaných služebníků nejrůznější provenience – veřejně působících i z Koinotés, jak latinského, tak řeckého ritu.¹

Václav Vacek, jeden ze tří řečníků,² kteří na začátku představili osobnost Ludmily Javorové, se v svém projevu omluvil za podíl při šíření falešných zpráv o F. M. Davídkovi v katolickém disentu v době totality (představovaném Josefem Zvěřinou a Otou Mádrem). To je pozoruhodné – a bude dobré to podrobněji vysvětlit.

Davídkova „zlatá éra“ rozvoje Koinotés nebyla dlouhá: r. 1964 byl propuštěn z vězení a o Vánocích 1970 se konal Kobeřický sněm, na němž se jednalo o svěcení ženy a kde došlo k rozkolu. Sněm neprobíhal tak uspořádaně, jak to líčí Kateřina Tučková v románu Bílá Voda. Davídek souhlas se svěcením ženy od většiny přítomných synodálů nezískal, a to ani po připočtení poněkud sporných korespondenčních hlasů. Přesto se rozhodl a druhý den Ludmilu ordinoval. Ludmila nebyla jediná žena v Davídkově blízkosti. Jedna z nich později vypracovala psychologický rozbor Davídkovy osobnosti, který posloužil k Davídkově dehonestaci. Zřejmě přitom hrála roli úvaha „když si nevybral mě, tak musí být blázen…“. Později svůj posudek odvolala, ale pochybnosti již byly zasety.

Davídek suspendoval tři biskupy (a dva kněze). Ti se pak obrátili na biskupa Dubovského, od něhož vedla biskupská linie přes Jana Blahu na Felixe Davídka. Dubovský z nich suspenzi sňal a oni pokračovali v díle skryté církve, zatímco Davídkova větev včetně Ludmily byla v útlumu. Davídek musel čelit atakům jak ze strany StB, tak katolického disentu. Uvedu příklad, který jsem zažil.

Koncem 70. let mne požádal Oto Mádr, abych ho odvezl k P. Karlu Bobovi do Hostivice. (V letech 1976–1985 jsem O. Mádrovi dělal příležitostného řidiče.) Karla Bobu jsem znal, věděl jsem, že je spojkou mezi východoněmeckými biskupy a F. M. Davídkem. Jak biskupové NDR, tak F. M. Davídek bývali na hostivické faře hosty a zřejmě se tam i scházeli. Mádra jsem na místo dopravil a pak na něho čekal v autě déle než hodinu. Byla zima, byla tma. V jednu chvíli ke mně skrz dvojitá okna fary a okna auta pronikla poměrně bouřlivá „výměna názorů“. Slovům jsem nerozuměl, vnímal jsem jen křik. Brzy na to Mádr přišel a dal mi pokyn k odjezdu. Cestou neřekl ani slovo a zadržoval vztek. Karel Boba mi pak později k tomu řekl, že Ota si myslí, že musí všechno vědět a o všem rozhodovat…

Domnívali jsme se, že to byl O. Mádr, kdo poslal do Svobodné Evropy hanopis „Takzvaná podzemní církev“, kde jmenoval „údajné biskupy“ Davídka a Zahradníka. Naštěstí jsme se mýlili, nebyl to Mádr, tak hluboko neklesl,³ nýbrž František Mikloško, který zřejmě jednal v intencích biskupa Korce. Bylo to mimořádně odpudivé, zejména když si uvědomíme, že StB byla připravena představitele skryté církve fyzicky likvidovat.⁴

Vraťme se k pohřbu. Homilii na text: „Nepadne-li pšeničné zrno do země, nevydá úrodu“⁵ přednesl doc. Václav Ventura, Davídkem ordinovaný kněz.⁶ Ventura zmínil důležitou okolnost Ludmiliny ordinace. Davídek počítal s tím, že se nakonec všichni dostanou do vězení. Ordinoval ženu, aby měly i ženy ve vězení přístup ke svátostem. Tím, že Ludmila souhlasila, akceptovala i možnost věznění. Vyžadovalo to odvahu a statečnost.

Nad hrobem v Tuřanech promluvil mj. historik prof. Tomáš Petráček. Řekl, že jestli něco z historie české církve přetrvá do dalších staletí, budou to dvě události: jednak husitství a jednak život osobností F. M. Davídka a L. Javorové…

Základní dilema, které se mi během projevů při pohřbu stále vracelo, se netýká ani tak Ludmily Javorové, jako spíše pojetí služebného kněžství. Stojí na počátku služebného kněžství osobní povolání Kristem, které – je-li kandidátem/kandidátkou přijato – dává jeho/jejímu lidství novou kvalitu, přibližuje je Kristu? Nebo je služebné kněžství v křesťanské obci jednou ze služeb, bez nichž by takové kněžství nemělo valný smysl? Projevy hodně zdůrazňovaly první pojetí, dnes již překonané. Nový fenomén, že i žena dosáhne kněžské „důstojnosti“, byl naroubován na toto tridentské pojetí kněžství, zatímco služba Ludmily Javorové ve farnosti, jak jsme slyšeli, vycházela z kněžství obecného. Jednalo se dlouholetou službu katechetky, pečovala o mládež, vedla lektory. Uplatnit služebné kněžství ve farnosti jí okolnosti nedovolovaly, mohla jej ale uplatnit a uplatňovala neveřejně.

Poznámek k liturgii by byla celá řada. (Spíše by ale svědčily o profesionální deformaci komentátora než o kvalitě slavení.) Omezím se na základní postřehy.

S verbálními důrazy na služebné kněžství Ludmily Javorové kontrastovalo umístění rakve vzhledem k oltáři. Poloha rakve vyjadřovala, jakoby se jednalo o laickou osobu.

Všem bylo umožněno přijímání pod obojí (i když „husitským“ způsobem – namáčením). Dostali jsme částku eucharistického chleba na dlaň a mohli jsme si ji sami namočit v kalichu.

Předsedající spolu s jáhnem šli nejprve podávat eucharistické způsoby přítomným a sami přijímali až nakonec To hodnotím vysoko. Postup obvykle uplatňovaný v římské církvi, kdy předsedající přijímá sám jako první, není teologicky zdůvodnitelný.

Koncelebranti, kterých bylo „jako much“, se naopak věnovali vlastnímu přijímání a lidi nechali čekat. Jako první si toho všiml Václav Vacek a šel s jedním kolegou podávat účastníkům do vedlejší lodi. Teprve mnohem později byla obsloužena i druhá vedlejší loď.

Mrzel mne výběr modlitby „posledního rozloučení“. Liturgická kniha umožňuje vybrat poměrně kvalitní eulogii nad rakví, obsahující jak anamnetickou, tak epikletickou část. Vybrána byla ale pouze prosebná modlitba. Základní idea křesťanského pohřbu, že naše naděje vychází z Kristova zmrtvýchvstání, byla v této klíčové modlitbě zastřena.

Původně jsem váhal, mám-li se pohřbu účastnit. Ale jsem nakonec rád, že jsem tam byl. Měl jsem příležitost vidět Ludmilu z jiné (lepší) stránky než dosud. Setkal jsem se s řadou lidí, které jsem už dlouho neviděl, a mohli jsme si domluvit konkrétní společné aktivity.

Před farou v Tuřanech byl připraven velkolepý kar. Bohužel jsme si ho moc neužili – museli jsme pokračovat v cestě za našimi přáteli na Slovensku. I tak jsme přijeli pozdě...