Formování „josefinských“ kněží a otázka generálních seminářů (3. část - dokončení)

Život v generálních seminářích 

Jak bylo zmíněno výše, zřizováním generálních seminářů byl pověřen opat František Štěpán Rautenstrauch, který vydal v roce 1784 Návrh na zřízení generálních seminářů v c. k. dědičných zemích, v němž podrobně popisuje – zcela v Josefových intencích – organizaci těchto zařízení včetně denního rozvrhu.¹ 

Chovanci vstávali kolem páté hodiny. Poté se shromáždili ve studovnách zvaných „museum“ (músaion) ke společné modlitbě a rozjímání s duchovní četbou. Všechny knihy používané v tomto ústavu musel schválit rektor semináře. Přísně zakázány byly spisy „mnišské asketiky“ (Mönchsascetik) a knihy vedoucí k přepjatým ctnostem, blouznění (Schwermerei) či falešným pobožnostem (Afterandachten), povolen byl Nový zákon a další knihy pro tzv. „vnitřní formaci“. Po bohoslužbě v 6.30 se připravovali na dvouhodinová „veřejná kolegia“ (öffentliche Kollegien), začínající v 8 hodin na univerzitě. Chovanci tam odcházeli společně a společně se zase vraceli do semináře. Další dvě hodiny strávili v „museu“ přípravou na odpolední univerzitní přednášky. Po nich následovalo dvouhodinové samostudium. Po večeři kolem 19. hodiny měli studenti asi hodinu volno. Den uzavřela společná modlitba a zpytování svědomí.² Ani o nedělích a svátcích, kdy se nekonaly přednášky, nebyl denní režim v generálním semináři méně náročný. Většinu dne vyplnil duchovní program a studium, případně měl některý student šestého ročníku cvičné kázání.³

Jednou týdně se studenti museli podrobit tzv. týdenní zkoušce. V ten den nebylo vyučování a chovanci měli dokonce pár volných hodin, které mohli věnovat procházkám, kulečníku nebo jiné zábavě. Aby byli dobře připraveni pro práci ve farnostech, cvičili se seminaristé posledních ročníků pod vedením prvního vicerektora v praktické katechezi. Pro pastoraci na venkově měli navíc přednášky z přírodopisu nebo o zemědělském hospodářství. Zvláštní důraz byl kladen na botaniku, při níž se budoucí vesničtí faráři učili o hospodářském a medicínském využití rostlin.⁴

Formace v generálním semináři byla zaměřena na vlastnosti nutné pro praktický křesťanský život ve farnosti. Vedle nezbytné poslušnosti vůči představeným si seminaristé zvykali na střídmost a skromný život – třeba i tím, že v jejich denním řádu nebyla zařazena snídaně, jen dvě skromná jídla v poledne a večer, z nichž bylo vyloučeno vepřové maso, a to jak kvůli úspoře nákladů, tak kvůli nadbytečným kaloriím. Naproti tomu byla doporučována zelenina. Snídani si směli opatřit na vlastní náklady, rektor však dohlížel na to, aby si mladí lidé nezvykali na kávu, jejíž pití „přivádí dříve do hrobu“.⁵ Původně měli seminaristé nárok na dva žejdlíky vína denně, nakonec však dostávali jen čistou vodu; víno bylo pouze na lékařský předpis. Oděv seminaristů odpovídal oblečení světských kněží, lišil se jen modrofialovým límcem a lemováním. O vybavení chovanců semináře se dozvídáme např. ze spisů české Duchovní komise, týkajících se zrušeného kláštera augustiniánů bosáků od sv. Václava na Novém Městě pražském.⁶ Každý z augustiniánských alumnů přijatých ke studiu v generálním semináři měl mít s sebou podle seznamu příslušné knihy, kapesníky, přezky, čepici na spaní, kartáč na boty, límce, ubrousky, lžíci, nůž, vidličku, váček na tabák a spodní prádlo (Peinkleider). Aby se nezabývali neúčelnou činností nebo tajným kažením mravů, byli seminaristé téměř neustále pohromadě – ať už ve studijních sálech (museích) nebo v ložnicích (dormitářích). V čele každého musea i dormitáře stál studijní prefekt, nejnadanější student šestého ročníku, dohlížející na disciplínu svých spolužáků. Tato funkce byla placená, prefekti měli kromě bytu, světla a otopu také 300 zlatých, z nichž však 200 platili za stravu.⁷

V případě nemoci si mohli seminaristé zvolit lékaře, kterému důvěřovali. Pouštění žilou každého půl roku a tzv. jarní a podzimní kúry, obvyklé v mnohých seminářích, byly výslovně zakázány, protože sloužily více dobré náladě než zdraví. Dozor nad pokojem pro nemocné byl svěřen studijním prefektům, kteří se po týdnu střídali. Museli být přítomni při návštěvě lékaře a odpovídali za správné přijímání předepsaných léků a dodržování diet nemocnými. Ostatní seminaristé nesměli pacientům tajně dodávat žádné potraviny.⁸ 

V únoru 1784 bylo nařízeno, že pro službu v pastoraci nesmí být v rakouských dědičných zemích ustaven nikdo bez absolvování některého generálního semináře. Řeholníci se špatnými studijními výsledky, kteří ještě nesložili profesní sliby, byli z řádu propuštěni. Ti, kteří již věčné sliby složili, se z nich museli nechat vyvázat nebo přestoupit mezi laické bratry. V každém případě jim byla zakázána veškerá pastorační činnost.⁹ V případě volných míst mohli v generálních seminářích studovat i cizinci, pokud uhradili poplatek za studium. Ze studia byli předem vyloučeni neduživí chlapci, protože neplnili požadavky kladené pro pastoraci, a také viditelně postižení kandidáti, protože by „zavdávali prostému lidu příležitost k posměškům a snižovali by povinnou úctu duchovního stavu“.¹⁰

Domácí řád seminářů byl nepochybně tvrdý, což mu soudobí kritikové vytýkali. Ačkoli měli podle dvorského dekretu ze 16. srpna 1784 seminaristé nárok na podzimní prázdniny k návštěvě rodičů či příbuzných, našel rektor často důvody proti tomu. Po několika týdnech změnil císař názor a vlastnoručním listem se obrátil na předsedu Duchovní komise „s podivením, že téměř všichni seminaristé o prázdninách seminář opouštějí a jejich mravy a morálka jsou v té době bez dohledu…“. Napříště měli seminaristé zůstat v semináři i se svými profesory – korepetitory. Císařův názor pak nezměnil ani argument Dvorské duchovní komise, že propouštění chovanců o prázdninách jednak přinese úspory, jednak prospěje jejich zdraví.¹¹

Dne 1. listopadu 1783 byl otevřen generální seminář i v Praze. Provoz nového ústavu byl zajištěn ze jmění bývalého arcibiskupského semináře v hodnotě přes 200.000 zlatých, statkem Sovinky, fundacemi kostelů sv. Vojtěcha a sv. Salvátora a jměním konviktu sv. Václava. Pro seminář byla určena budova bývalého arcibiskupského semináře v Klementinu, rozšířená o bývalou knihtiskárnu. Adaptací vzniklo místo pro 600 alumnů, ale tohoto počtu pražský seminář nikdy nedosáhl. V průměru zde studovalo spolu s řádovými studenty 140–160 alumnů. V roce 1785, kdy byl počet studujících nejvyšší, bylo z 300 chovanců 168 světských a 132 řádových (skutečných i sekularizovaných). Pro srovnání – ve stejném roce studovalo ve vídeňském generálním semináři celkem 135 seminaristů.¹² 

Během sedmiletého trvání generálního semináře (1783–1790) se v čele pražského ústavu vystřídali dva rektoři. Prvním byl českokamenický děkan Augustin Zippe, navržený královéhradeckým biskupem Janem Leopoldem Hayem a litoměřickým biskupem Emanuelem Arnoštem hrabětem Valdštejnem a doporučený Rautenstrauchem. Zippe byl prosazen proti vůli pražského arcibiskupa Příchovského, s nímž se přel o pravomoci nad generálním seminářem. Držel se totiž nařízení, že rektoři generálního semináře podléhají přímo dvoru, a ne diecéznímu biskupovi.¹³ Zippe byl prototypem josefinského faráře, který viděl těžiště své práce v sociální oblasti. Upozornil na sebe spisem Šest kázání, konaných z podnětu ústavu pro péči o chudé, zřízeného v České Kamenici, napsaným v duchu Jansenia a Muratoriho.¹⁴ Po Rautenstrauchově smrti se stal Zippe v roce 1785 členem dvorské duchovní komise a ředitelem bohosloveckého studia ve Vídni. Druhým (a posledním) rektorem pražského generálního semináře byl jmenován královéhradecký kanovník Josef František Hurdálek, který byl stejně jako Rautenstrauch a Zippe Seibtovým žákem.¹⁵ Po zrušení pražského semináře byl Hurdálek sice dekretem z 21. září 1790 pensionován, ale v roce 1794 získal díky přízni litoměřického biskupa Jana Ferdinanda Kindermanna ze Schulsteinu místo děkana litoměřické kapituly. Po smrti Kindermannova nástupce Václava Leopolda Chlumčanského se stal v roce 1815 litoměřickým biskupem.¹⁶

Každý rektor měl k disposici dva prorektory (vicerektory, subrektory). První z nich měl na starosti studium a týdenní zkoušky alumnů a odpovídal rovněž za jejich disciplínu. Zastával také funkci spirituála semináře. Druhý subrektor měl kromě disciplíny na starosti přípravu alumnů pro pastoraci. Prvním subrektorem pražského semináře byl Leonard Felix Luňáček, který byl díky svým mimořádným schopnostem poslán z Prahy nejprve k nápravě poměrů do generálního semináře ve Štýrském Hradci a nakonec v roce 1790 do Vídně, aby si v tamním generálním semináři „trochu posvítil na seminaristy“ (um den Seminaristen etwas näher an die Kappe zu schauen ).¹⁷ Je zajímavé, že o místo vicerektora v pražském generálním semináři se marně ucházel také tehdejší jáhen Josef Dobrovský, který se poté, co přijal kněžské svěcení z rukou královéhradeckého biskupa J. L. Haye, stal vicerektorem (1786) a posléze rektorem moravského generálního semináře v Hradisku u Olomouce, jímž byl až do jeho zrušení v roce 1790.¹⁸ Ještě v roce 1784 se očekávalo, že se počet chovanců generálního semináře zvýší a hlasy kritiků umlknou, bude-li ústav dostatečně finančně zabezpečen a jeho absolventi budou mít při obsazování míst v duchovní správě přednost. O dva roky později vypadala situace jinak. V prosinci 1786 musel i Josef II. uznat, že se počet chovanců zřetelně snížil a hrozí nedostatek kněží v pastoraci. Proto přijal opatření, která měla vystoupení z generálního semináře co nejvíce ztížit. Podle nařízení z března 1787 neměli už seminaristé, kteří chtěli odejít, nárok na civilní oděv hrazený z prostředků náboženského fondu. Ti z nich, kteří se ucházeli o místa gymnaziálních učitelů, neměli šanci u konkursů uspět, pokud neprokázali, že absolvovali celý pětiletý kurs teologie. Bylo zakázáno přijímat do řádů světské seminaristy, ale např. někteří františkáni, kteří ještě před složením věčných slibů vystoupili ze svého řádu, byli přijati do vídeňského generálního semináře na náklady náboženského fondu. Podobně studovali na náklady státu někteří piaristé a mniši „žebravých řádů“. Nejvyšší kancléř Kolowrat ve své výše zmíněné zprávě císaři Leopoldovi jmenuje mluví o generálních seminářích jako o jedné z příčin nedostatku diecézního i řádového kněžského dorostu. Mladé muže podle něj odrazovala délka studia a klášterní režim.

Po smrti Josefa II. si vyžádal Leopold II. zprávu biskupů o stavu diecézí. Ti si stěžovali na úpadek víry a mravů právě v generální seminářích a na okleštění svých práv. Ne ovšem všichni – z českých a moravských biskupů si na generální seminář nestěžovali biskupové brněnský, královéhradecký a litoměřický. Přesto bylo rozhodnuto na konci školního roku 1790 semináře zrušit.¹⁹ Biskupové byli pověřeni zřídit do začátku příštího školního roku semináře pro výchovu světského kléru, k čemuž dostali zpět fondy dřívějších biskupských alumnátů. Biskupové měst, v nichž neexistovala teologická fakulta, mohli zřídit ve svých seminářích teologická učiliště, na kterých ale směli učit jen absolventi univerzit monarchie. Kněžské semináře a teologická učiliště však i nadále podléhaly dohledu státu, stejně jako obnovená klášterní studia, jejichž učitelé se museli prokázat zkouškou na státním lyceu.

Zrušení generálních seminářů tedy v žádném případě neznamenalo návrat k výchově kléru bez státního dohledu. Všichni studenti semináře ze světského kléru byli přednostně přijímáni do nových biskupských seminářů. Řádoví duchovní se vrátili do svých klášterů. Pokud tam ještě nebyla obnovena teologická učiliště, pokračovali ve studiu na univerzitách.

Jak jsem zmínil již dříve, shrnul důvody uzavření generálních seminářů ve svém proslovu 12. května 1790 hrabě Kolowrat. Hlavním důvodem jejich zrušení byla nespokojenost a stížnosti biskupů, kteří od počátku protestovali proti odnětí dohledu nad duchovním dorostem. Proti byly i dvorské úřady, které poukazovaly na vysoké náklady, nevýhodnost a neúčelnost těchto zařízení. Myšlenku na vzkříšení generálního semináře oživila i přes negativní zkušenosti rakouských zemí bavorská vláda v roce 1806 v Landshutu, ale díky vlivu působení řezenského biskupa Johanna Michaela Sailera a dalších duchovních osob se podařilo tyto snahy eliminovat. 

Přestože generální semináře působily pouze krátkou dobu (1783–1790), vyšla řada z nich řada pozoruhodných osobností. Katolická historiografie se o nich vyjadřuje téměř bez výjimky negativně. Dávám však za pravdu Eduardu Wintrovi, že těžko lze spravedlivě posoudit myšlenku generálních seminářů podle sedmi let jejich působení.²⁰ Proto nelze souhlasit s epitafem složeným pro pražský generální seminář: 

Error me genuit… 

Surrexique potens impietatis opus. 

Exilium, terror crebraeque injuria caedis, 

Et fidei exitium nostra sagina fuit. 

Per coacervatos crevi domus ardua luctus, 

Disjunxi teatrum conjugiique fidem, 

Et forma met leges magnas Babylonis habebam: 

Nulla fuit nostro secta repulsa sinu. 

Aeternum vulnus, gentisque novissimus horror, 

Ultrici tandem fulmine, tacta cado.