Liturgie na 34. konferenci International Ecumenical Fellowship ve Swanwicku

Každá mezinárodní konference IEF je jakýmsi svátečním liturgickým oktávem. Kromě workshopů a reflexních skupin, které se letos věnovaly tématu Svůj poklad máme v nádobách hliněných, tvořily hlavní náplň společné liturgie. Je již dlouholetou tradicí IEF, že se každý den slaví eucharistická liturgie některé z denominací a ostatní jsou pozváni k aktivní účasti včetně interkommunia (s výjimkou ortodoxních). Ve Swanwicku to byly liturgie sjednocené reformované církve, pravoslavné nešpory, římko-katolická liturgie, luterská liturgie a anglikánská liturgie. Kromě toho jsme slavili úvodní a závěrečnou liturgii, liturgii uzdravení a každodenní ranní liturgie.

Kořeny liturgické praxe IEF

Druhá polovina 20. stol. přinesla ve vztahu ekumeny k liturgii zásadní obrat. Na první světové konferenci Hnutí pro víru a řád v r. 1927 ve švýcarském Lausanne byla ještě liturgie považována spíše za bariéru, než prostředek k jednotě.

Druhá světová konference ve skotském Edinburgu v r. 1937 již dala podnět ke studiu vedoucímu k pochopení bohoslužby druhých. Proto byla stálým výborem v roce 1939 jmenována teologická komise, která měla za úkol kromě věroučných otázek zkoumat i otázky liturgické. Druhá světová válka však práci zastavila. Mezitím se Hnutí pro víru a řád stalo jednou ze dvou zakládajících organizací Světové rady církví vzniklé v holandském Amsterdamu v r. 1948. Ve své činnosti pokračuje však i samostatně jako Komise pro víru a řád SRC.

V r. 1951 vyšla jako příprava pro třetí světovou konferenci ve švédském Lundu (1952) studie Ways of Worship (Cesty bohoslužby) obsahující 30 dokumentů napsaných autory z širokého spektra tradic. I když se na konferenci v Lundu zdály rozdíly v bohoslužbách větší než shody, sehrály Ways of Worship důležitou roli v poznání liturgií jiných církví. Účastníci konference také měli možnost se poprvé osobně účastnit liturgií jiných tradic.

Proces vzájemného poznávání a studia pokračoval i v období do čtvrté konference v kanadském Montrealu (1963). Montrealská konference přestala podmiňovat studium liturgických otázek předchozí shodou učení. Liturgie tak přestala být nevyřešeným tématem a začalo na ní být nahlíženo jako na zdroj, který může formovat ekumenický dialog. V dokumentech z Montrealu jsou kořeny průlomových limských dokumentů z r. 1982.

Podstatný vliv na rozvoj liturgické reformy měl 2. vatikánský koncil, a to nejen v římskokatolické, ale i v ostatních západních církvích. Liturgická konstituce Sacrosanctum concilium byla přijata v r. 1963. V r. 1968 se ve švédské Uppsale v rámci valného shromáždění SRC stala římskokatolická církev řádným členem Komise pro víru a řád. Proto později přijatý limský dokument o křtu, eucharistii a ordinované službě v církvi měl již širší dosah – podíleli se něm teologové všech hlavních křesťanských tradic.

Koncem šedesátých let vzniká i IEF, zprvu na podporu katolicko-anglikánského dialogu, později se rozšiřuje na všechny křesťanské církve. Plná spoluúčast na liturgii sesterská církve (včetně interkommunia) v rámci každoročního kongresu byla od počátku pro IEF konstitutivní. Např. pozvání nekatolíků na římskokatolickou liturgii se děje vždy se souhlasem místně příslušné autority (s výjimkou Polska před sedmi lety, kde souhlas dán nebyl).

Swanwickská konference

Eucharistické liturgie pro mne byly při mé první účasti na konferenci IEF před osmi lety v severoanglickém Durhamu pozitivním šokem. Proto jsem letos přijížděl do středoanglického křesťanského konferenčního centra Hayes ve Swanwicku s velkým očekáváním. To bylo naplněno pouze z části. Rozdíl v dojmu způsobily spíše mimořádně příznivé okolnosti v Durhamu, než něco nedobrého ve Swanwicku. Pokusím se charakterizovat rozdíly.

Durhamské liturgie se konaly obvykle ve stanu s komuniálním uspořádáním liturgického prostoru, případně v rozvalinách kláštera na Holy Island, což dávalo liturgiím tvůrčí atmosféru něčeho nehotového. (Výjimkou byla pravoslavná liturgie v klasickém chrámu, ale pravoslavné liturgie vybočují v mnoha dalších ohledech.) Ve Swanwicku se liturgie slavily v místní kapli s historizujícím prostorovým uspořádáním nebo ve středověkých katedrálách. Obojí přináší současnému pojetí liturgie, kde je kladen důraz zaživý chrám tvořený z lidí, určité problémy.

Reformovaná liturgie byla v Durhamu podle severoamerického pořadu se severoamerickým předsedajícím. Byla to šťastná volba. V r. 1993 byla v Americe vydána reformovaná (tj. kalvínská) Book of Common Worship Srovnáme-li tuto liturgickou knihu např. s Římským misálem vydaným 24 let předtím, musíme konstatovat, že je to kniha „katoličtější“ ve smyslu věrnosti starokřesťanské praxi. Ani současné evropské reformované liturgikony nedosahují kvality devět let starého liturgikonu amerického.

Ve Swanwicku jsme vnímali určitou propast mezi stylem slaven íklasických eucharistických liturgií a dalších, řekněme „kreativních“ liturgií, jako úvodní a závěrečné, ranních a k uzdravení. Prvý typ, pevněji se držící předloh, jako by postrádal určitou střízlivost, kulturu projevu, jasné téma, vyváženost slova a hudby, vyváženost individuálních a společných aktů, prvky ztišení, což vše charakterizovalo druhý typ liturgií. Prvý typ by se dal charakterizovat přetížeností, zdvojením (i ztrojením) některých částí, v některých případech až pompézností. Tyto liturgie připomínaly vánoční stromek, který vyzdobíme několika sadami ozdob popůjčovanými od sousedů.

Aktivní účast na velkém mezinárodním shromáždění vyžaduje kvalitní přípravu liturgických textů. Angličtí pořadatelé vhodně uspořádali všechny liturgie do jednoho obsáhlého sešitu v kroužkové vazbě, který dostal každý účastník ve své mateřštině. Slušelo by se ale uvádět texty dvojjazyčně, aby i ti, kteří neznají nazpaměť liturgické aklamace v angličtině či němčině, mohli odpovídat. Na některých místech byly jednotlivé listy nesprávně slistovány, což ztěžovalo orientaci (např. při pravoslavné bohoslužbě, kde byly – v IEF téměř tradičně – navíc uvedeny jiné liturgické texty, než byly skutečně v rumunštině použity). Kritika nepadá jen na hlavu anglických pořadatelů, ale i vlastní hlavy z českého a slovenského regionu, které dodaly nepřesné překlady. Někdy překlad zcela změnil původní výraz. Např. colecta (vstupní předsednická modlitba) byla slovensky přeložena jako „sbierka“, Matthew bylo do češtiny přeloženo jako „Matyáš“ apod.

Naopak tradičně velmi kvalitní bylo vedení zpěvů Geoffem Weaverem, šéfem Královské školy pro církevní hudbu. Geoff je nejen vynikající hudebník, schopný pedagog, ale má i rozsáhlé liturgické znalosti umožňující orientaciv různých tradicích.

Určité rozpaky působilo oznámení, že kromě každodenní eucharistickéliturgie některé denominace se ráno před snídaní „slouží katolická mše“. I v Durhamu se to vyskytovalo, ovšem zcela privátně za účasti několika osob. Zde ve Swanwicku se zúčastňovalo až několik desítek lidí (Španělů, Francouzů, Poláků, Slováků i Čechů). Většinou nechápali, že se děje něco vzhledem k ostatním denominacím nepatřičného. Jakoby se tak neberou jiné liturgie vážně. Domnívali se, že katolický kněz musí každý den slavit eucharistii. (Ve skutečnosti může, ale nemusí.)

Postřehy z liturgií popisuji v tom pořadí, jak jsme je slavili.

Zahajovací bohoslužba

Při úvodní bohoslužbě přicházejí průvodem mezinárodní představitelé IEF(v současné době je mezinárodním prezidentem Belgičan prof. Adalbert Denaux a viceprezidentkou Slovenka dr. Magdalena Mihaliková), regionální představitelé (včetně ředitelky českého regionu Heleny Blaženínové) a hosté (postřehl jsem katolického a anglikánského biskupa, představitele armády spásy a svobodné církve). Liturgie měla mezinárodní charakter. Jednotlivé sloky písní byly zpívány v různých evropských jazycích, biblická čtení byla složena z několika různojazyčných oddílů, stejně tak přímluvy.

První blok liturgie byl postaven na základním textu celé konference Svůj poklad máme v nádobách hliněných... (2 K4, 5-11.16-18) Byl použit obraz z restaurátorství. Církev je jako rozbitá nádoba. Je třeba posbírat její úlomky. Vyčistit je – Duchem sv. Liturgicky tobylo naznačeno tak, že každý si přinesl do Swanwicku nějaký špinavý keramický střep. U vchodu do kaple jej odevzdal a hosté - představitelé různých církví střepy pak myli. Z očištěných střepů pak restaurátor sestavuje nádobu. Větší úlomky se skládají snáze, menší s většími potížemi. Sestavená nádoba se má podobat originálu, ovšem některé části chybí a musí se zaplnit umělým materiálem. Bude sice poznat, že byla rozbitá, ale je schopna pojmout obsah – Ježíše Krista.

Druhý blok vycházel z 2 Kr 4, 1-7. Elíša pomohl chudé vdově, která měla doma jen baňku oleje. Mohla jej nalévat do všech nádob, které sehnala a všechny naplnila. Příběh byl ztvárněn tak, že jeden muž nabízel olej. Přihlásili sepostupně čtyři zájemci. Jeden měl však nádobu, u které nešlo sundat víko a raději je nechtěl vypáčit, aby se neukázalo, co všechno by mohlo v nádobě být. Druhá osoba chtěla olej nalít do nádoby, která byla plná spousty různých drobností – na olej už nezbývalo místa. Třetí osoba chtěla vzácný olej nalít do velmi špinavé nádoby – když byla odmítnuta, pokoušela se nádobu čistit ještě špinavějším kapesníkem. Čtvrtá osoba nabízela velmi krásnou nádobu, ale přibližším zkoumání se ukázalo, že má prasklinu, a že by olej vytekl.

Rozuzlení přinesly přímluvy, kde jsme prosili, aby Ježíš mohl do našich církví i do nás vstoupit.

Liturgie spojených reformovaných církví

Srovnáme-li tuto liturgii se zkušeností, jak slaví většina reformovaných sborů u nás, pak největším rozdílem je asi výrazná dialogická struktura liturgie naznačená řadou aklamací shromáždění na výzvy předsedajícího (více než např. v římské liturgii). Shromáždění celé také recituje některé modlitby: prosbu o Ducha před vyznáním, modlitbu vyznání hříchů, modlitbu po přijímání. Struktura je přizpůsobena dnes obvyklému ekumenickému standardu a podobá se spíše anglikánské liturgii, než tomu, co si obvykle u nás představujeme pod kalvínskou liturgií. Ostatně jak anglikánská, tak kalvínská liturgie mají společný základ v německé Štrasburské liturgii z r. 1526.

Při přípravě darů jsou zařazeny dvě berachot, po kterých následuje instituce, která je tak vytržená z eucharistické modlitby. Ta má jinak všechny podstatné části. Aklamace „Kristuszemřel, Kristus vstal, Kristus znovu přijde“ je zasazena logicky až po anamnezi (lépe než v římských anaforách – aklamace je odpovědí, ne návěštím).

Liturgie mi připadala dobrá i když trochu přetížená a upovídaná, kalvínům by slušela určitá střízlivost a zařazení prvků ticha, říkal jsem si. Ve srovnání s tím, co následovalo, však střízlivá byla.

Ranní liturgie

Ranní liturgie se povedly. Zahájení a závěr byly vždy stejné – jakési ordinarium, do kterého byla každý den vložena část udávající téma dne – jakési proprium. Byl dán dostatečný prostor pro ticho. Čtení a náměty pro meditace vycházely z Janova evangelia, bud z 13. kapitoly (mytí nohou) nebo z 15. kapitoly (poslání učedníků).

Vyskytla se jen jediná liturgická nelogičnost (která, jak jsme poznali v loňském roce coby pořadatelé v Praze, není v IEF vymýtitelná)– při ranní liturgii, při východu slunce se zapaluje svíce...

Pravoslavná večerní s žehnáním pokrmů

Pokud byla v rámci IEF v minulosti slavena pravoslavná (eucharistická) liturgie, zpravidla nesměli přijímat jiní než pravoslavní křesťané. Proto se v posledních letech slaví obvykle večerní (obdoba západních nešpor). Ve Swanwicku byla večerní spojena s tzv. litijní bohoslužbou (obdoba vigilie) a s žehnáním plodin. Slavena byla v rumunštině, s aktivní účastí rumunského regionu. Ostatní poslouchali jako na koncertě krásné zpěvy.

Na liturgii byli přítomni i místní představitelé pravoslavné církve. Domnívám se, že pokud by jim byla svěřena příprava a předsedání liturgie, pak by to mělo větší užitek jak pro přítomné Rumuny, tak pro nás ostatní. Západní podoba pravoslavné bohoslužby je přece jen částečně inkulturovaná, srozumitelnější a méně chaotická.

Liturgie uzdravení a smíření

K dlouholeté tradici IEF patří slavit tuto liturgii, na kterou se účastníci delší dobu připravují, a jejíž jádro tvoří modlitby nad každým jednotlivcem za uzdraveníjeho vztahu k sobě samému, k druhým, k Hospodinu, k přírodě. Zájemci přicházeli k jedné z pěti tříčlenných skupin, která se modlila za potřeby, které dotyčný sdělil. Modlitba je vsazena do bohoslužebného rámce, který není svázán žádnými předpisy či zvyklostmi církví. Sestavovatelé mají volné ruce, pokud respektují základní liturgické, estetické a psychologické zásady. Struktura byla tato: úvodní dialog, vstupní modlitba, píseň, biblické čtení, homilie, píseň, individuální modlitby za uzdravení podbarvené hudbou, píseň, závěrečná modlitba. K účinku liturgie významně napomáhal liturgický tanec francouzské reformované ordinované služebnice, která velmi kultivovaným vnějším projevem dokáže vyjádřit stav nitra. Rovněž úprava liturgického prostoru nebyla bez vlivu. Slavnost se vyhnula poněkud ponuře vyhlížející kapli a děla se v civilnějším prostředí sálu, v jehož středu byl kříž, ke kterému ten, nad kým se služebníci modlili, přinášel kamínek. Byl to symbol převzatý z Jižní Afriky, kde odpůrci apartheidu, kteří byli vězněni v kamenolomu, se po osvobození vrátili a vystavěli mohylu jako znamení smíření a odpuštění.

Otázky po smyslu takovéto liturgie zaměstnávaly zejména ty, kteří něco podobného zažili poprvé. Ti, kteří při takové liturgii slouží, nejsou žádní mágové obdaření mimořádnými schopnostmi. Efekt modlitby záleží na jejich víře, na víře toho, kdo o modlitbu žádá, i na víře celého shromáždění. Ten kdo přicházík modlitbě za uzdravení, tím vyjadřuje určitý předěl, určité rozhodnutíně co dělat ve věcí, kvůli které přichází, vyjadřuje ochotu se spolehnoutna Hospodina v tom, na co sám nestačí, a ochotu být vnímavý pro boží vedení. Vyjadřuje, že na cestě k Bohu potřebuje druhé. Nic více, ale také nic méně.

Myslím si, za takovéto liturgie jsou dobrou přípravou k slavení svátostnému. Tak by mohla v budoucnosti vypadat i svátost smíření: dobrá dlouhodobá příprava, vyznání jako odpověď na slyšené boží slovo, liturgické zapojení celého člověka, příznivě působící liturgický prostor.

Římskokatolická liturgie

Poprvé od Jindřicha VIII. byla v monumentální anglikánské katedrále v Lincolnu slavena římskokatolické liturgie. To bylo prezentováno jako významný ekumenický krok. V Lincolnu možná. Navštívil jsem však týden předtím jinou katedrálu v St. Alban, jejíž původ souvisí se smrtí prvního anglického mučedníkav r. 250! Zde se římskokatolické bohoslužby konají pravidelně každý týden a ke katedrálnímu kléru patří kromě anglikánských kněží i kaplani z dalších křesťanských církví a dokonce i rabín.

Liturgii předsedal současný mezinárodní prezident IEF Adelbert Denaux, profesor Nového zákona na univerzitě v Lovani, který je členem oficiální katolicko-anglikánské teologické komise a jako katolík kanovníkem anglikánské katedrály v Lincolnu.

Jednalo se oklasickou římskou liturgii bez větší nápaditosti, ale také bez větších přehmatů. Poukáži na některé momenty, které jsou zdánlivě samozřejmostí, nikoli však u nás:

Ke slavení byli přizvání služebníci i jiných křesťanských církví, kteří přicházeliv liturgických oděvech (velkou většinou alba a štóla) průvodem k oltáři. Sice nekoncelebrovali v plném slova smyslu (společného pronášení anafory), ale společně přijímali.

Shromáždění se podílelo na všech zpěvech propria i ordinaria.

Byly respektovány literární formy jednotlivých částí liturgie. Gloria bylo zpíváno. Symbolum a Otčenáš recitovány.

Během eucharistické modlitby byl po celou dobu zachován jednotný postoj (stání).

Přijímalo se pitím. (Na jednoho služebníka podávajícího eucharistický chléb byli vždy dva služebníci s kalichy.)

Služebníci podávající eucharistické způsoby přicházelik přijímajícím, nikoli naopak.

Mezi problematické momenty patřila velká přísnost místních ostiářů, kteří po začátku liturgie již nikoho do liturgického prostoru nevpustili. Do Lincolnu jsme jeli autobusem německého regionu, který nemohl najít parkoviště, takže jsme přišli na poslední chvíli. Ti, kteří potřebovali zajít na toaletu, mohli, ale potom již měli smůlu...

Problémem jiného druhu byla záměna preface 4. římské eucharistické modlitby za jinou. Jedná se o zdánlivou banalitu. Nevadí mi, že jsou tak porušeny rubriky, které záměnu zakazují. Podstatné je, že k zákazu záměny je pádný důvod. Jako 4. eucharistická modlitba římského misálu byla zařazena upravená anafora sv. Basila Egyptského. Východní anafory tohoto typu mají díkůčinění Hospodinu, což je podstata slavení (eucharistia = díkůvzdání) rozděleno na dvě části. První část – obsahující chválu Hospodinu za to jaký je, je obsažena v prefaci. Navazující díkůčinění za stvoření, za člověka, za dějiny spásy ústícív Kristův příchod je obsaženo v postsanktus. Pokud svévolně prefaci zaměníme za jinou, jako se stalo v Lincolnu záměnou za kristocentrickou prefaci, pak anaforu mrzačíme, nerespektujeme její východní styl. Dopustíme, že důležité myšlenky nezazní a jiné zazní dvakrát.

Luterská liturgie

Tato liturgie, která bývá v rámci IEF na vysoké úrovni, byla pro mne zklamáním. Možná proto, že byla slavena v nepříliš vhodném prostoru kaple, kde se přijímánídělo přicházením ve frontě, možná proto, že byla příliš dlouhá, přílišpřetížená. Zpěvy ordinaria byly doplněny dalšími hymny podobného obsahu. Prakticky chybělo ticho (kromě dvou situací ticha neplánovaného – v úvodu a při důkladném uklízení stolu Páně po přijímání).

Je však třebaocenit velkou vstřícnost v částech, které byly dřívev lutersko-katolickém dialogu kontroverzní. Byla zařazena modlitba naddary. Byla použita výborná eucharistická modlitba (z německé luterské agendy).Luterští a reformovaní služebníci liturgii koncelebrovali.

Anglikánskáliturgie

Na slavení anglikánské liturgie jsme odjeli do katedrály v Southwellu. Byla mnohem menší než katedrála v Lincolnu, a tudíž přiměřenější lidskému uzpůsobení. Liturgie však byla ještě pompéznější. Jenom úvodní obřady trvaly 40 minut. Před liturgií vítání děkanem kapituly, při liturgii dlouhý úvod jednoho z biskupů (bohužel jsem mu téměř nerozuměl). Nikdy předtím jsem nezažil (a doufám, že již nezažiji), aby totéž Kyrie bylo ztrojeno: Nejprve jsme jej recitovali. Potom dlouhé fanfárové Kyrie a potom ještě delší zpívání sboru. (Gloria bylo pouze zdvojeno – nejdříve jsme jej zpívali všichni, potom sbor.) Během celého úvodu se stálo.

Kázání se (zřejmě omylem) týkalo jiných textů, než se četly.

Otče náš nejprve zpíval anglikánský biskup z Jeruzaléma v arabštině, potom jsme se jej modlili všichni. Dvojí jsme dostali i závěrečné požehnání.

Služebníci přijímali jako první! Bylo toho málo, co by mohlo sloužit v této liturgii za vzor.

Závěrečná liturgie

Prezidenti jednotlivých regionů spolupředsedali závěrečné bohoslužbě. Jejím tématem byl opět „poklad v hliněných nádobách“. Četlo se o nebeském království podobném pokladu, četla se blahoslavenství, četly se následující pasáže z Matoušova evangelia v jazycích všech regionů. Pořádající britský region předal velkou svíci maďarskému regionu, který pořádá 35. konferenci IEFv Budapešti začátkem srpna 2003. Na závěr jsme si navzájem vyměňovali střepy rozbitých nádob.