Poznámky k Huntingtonovi: Upevňování identit?

Stanislav Heczko

Huntingtonovakniha Střet civilizací. Boj kultur a proměnasvětového řádu[1] bylajiž mnohokrát recenzována a analyzována, jelikož však přináší mnoho zajímavýchaž šokujících informací a podnětů, neodpustím si k ní pár stručných poznámek apostřehů.

Nejvíce mne z celéknihy zaujala informace, že v dlouhodobé perspektivě bude mít islám vícestoupenců než křesťanství (str. 63), a tak např. v roce 2025 bude poměrný početkřesťanů ve světě jen 25 % a muslimů až 30 % světové populace. Přitom vevztazích mezi křesťanstvím a islámem sice občas vládla mírová koexistence,častěji však se tyto vztahy vyznačovaly intenzivní rivalitou různého stupněhorké války (boj o Iberský poloostrov, křížové výpravy, osmanská nadvláda naBalkáně). A příčinou vzájemných konfliktů často není až tak odlišnost těchtonáboženství, nýbrž naopak jejich jistá podobnost – obě náboženství jsoumonoteistická, univerzalistická a misionářská (str. 250). Přitom podle Huntingtona muslimské země mají nejvyšší stupeňmilitarizace společnosti a vykazují značnou tendenci uchylovat sev mezinárodních krizích k násilí – použily jej v 76 z celkového počtu142 případů krize, v nichž se ocitly v letech 1928 až 1979. A tak hraniceislámu jsou hranicemi krvavými a stejný je i jeho vnitřek (str. 313).

Navíc se vsoučasné době islámské obrození hnané nedávno vrcholící populační explozístřetává s nastupujícím oslabením „křesťanského“ Západu, kdy v roce 2020 budepravděpodobně Západ ovládat jen 24 procent světového území, bude se k němuhlásit jen 10 procent světové populace, na světovém hrubém produktu se budepodílet 30 procenty, na celkové průmyslové výrobě asi 25 procenty a naglobálním vojenském potenciálu necelými 10 procenty (str. 95–96). Nastávázkrátka konec západní nadvlády (ovšem úpadek Západu nutno chápat jako procespostupný a dlouhodobý). Oslabení Západu a vzestup jiných mocenských center přitompodporuje globální proces obratu k domácím kulturám a obrození nezápadních,zejména asijských kultur. Naopak Západ prožívá podle Huntingtonaobdobí morálního úpadku, kulturní sebevraždy a politické nejednoty (str.373–376) – nárůst asociálního chování, úpadek rodiny, společenskéangažovanosti, pokles oddanosti vědění a intelektuálním aktivitám, přílivpřistěhovalců z jiných společností odmítajících asimilaci, trend k multikulturalismu, nejasnosti ve vztazích mezi Evropskouunií a Spojenými státy. Prostě v polovině devadesátých let 20. století Západvykazoval mnoho znaků, charakteristických pro dospělé civilizace na počátkustadia úpadku a invaze „barbarů“ – morální úpadek, nízký přirozený populačnírůst, nízká míra hospodářského růstu, nízké úrokové sazby i nízká míra investic(civilizace mají obecně procházet sedmi stadii – stadiem míšení, těhotenství,expanze, dobou konfliktů, stadiem univerzální říše, úpadku a invaze) .

Zvlášť nebezpečnýpro Západ by pak byl vznik konfuciánsko-islámské aliance (např. osy Teherán–Islámábád–Peking), podmíněné muslimským demografickýmrůstem a asijským hospodářským růstem (ekonomická „asijská chřipka“ let1997–1999 tedy přišla jak na zavolanou). Možný přímý konflikt Západu a Islámuči USA a Číny by tak mohl přerůst v globální konflikt USA, Evropy, Ruska aIndie s Čínou, Japonskem a většinou islámu. Výsledkem by pak byl přesunglobální moci ze Severu na Jih, kdy z války by nejvíce těžily ty civilizace,které se ji neúčastnily (civilizace africká a latinskoamerická). Z účastníkůválky by nejlépe dopadla asi Indie, z neutrálních zemí pak Indonésie (str.386). Trochu překvapivě by tento konflikt nemusel začít v Perském zálivu, ale vJihovýchodní Asii (např. útokem Číny na Vietnam). Zde si musíme uvědomit, žeAsie je opravdovým civilizačním kotlem, kde se střetává až šest civilizací –japonská, čínská, pravoslavná, muslimská, západní a hinduistická.

V případěnejrůznějších válek mezi civilizacemi, které většinou mají svůj ústřední stát ačlenské státy (islám, Afrika a Latinská Amerika ovšem ústřední stát postrádají)by jistě byly v komplikované situaci zejména tzv. osamocené, rozštěpené arozpolcené země. Osamocené země jsou podle Huntingtonazemě, které postrádají kulturní sounáležitost s jinými společnostmi (např.Etiopie či Haiti, ovšem též Japonsko). Rozštěpené země se zase vyznačují tím,že v nich vedle sebe žijí velké skupiny náležející k různým civilizacím (např.Súdán, Tanzanie, Keňa, Srí Lanka, Malajsie, Singapur, Filipíny, ale také Indie,Čína či Ukrajina). Kanadu či bývalé Československo k nim nelze podle Huntingtona řadit. Rozpolcená země má pak jednu zřetelnoukulturu, která ji činí členem jedné civilizace, nicméně političtí představiteléchtějí její civilizační identitu změnit. K rozpolceným zemím se tradičně řadíRusko a Turecko, nově k nim patří i Mexiko a Austrálie. Řecko pak sice kulturněnení součástí Západu (nýbrž civilizace pravoslavné), bylo však domovem antickécivilizace, jež byla významným zdrojem civilizace západní. Členstvím v NATO aEU se pak Řecko přiřadilo politicky k Západu, je však jeho poněkudproblematickým příslušníkem.

Naštěstí žádné,ani civilizační války nejsou nevyhnutelné. Mírová koexistence různýchcivilizací jako nejvyšších kulturních seskupení lidí (definovaných jakspolečnými objektivními prvky, tak jazykem, dějinami, náboženstvím, zvyky,institucemi i subjektivním ztotožněním jednotlivých individuí) je ovšem podle Huntingtona podmíněná tím, že Západ jako zatím nejsilnějšícivilizace se zřekne své víry v univerzálnost západní kultury (str. 378).Tato víra je podle něj falešná, nemorální a nebezpečná. Jejím nutnýmlogickým vyústěním je totiž imperialismus, který může zapříčinit globální intercivilizační válku mezi ústředními státy jednotlivýchcivilizací. Bezpečnost světa si tak žádá přijetí globální multikulturity.V současných složitých podmínkách buď bude svět uspořádán na bázi civilizací,anebo nebude uspořádán vůbec. Odmítnutí universalismu a přijetí různorodostikultur ovšem znamená také hledání společných rysů (hodnot, zvyků, institucí) – zásadaspřízněnosti. Jinak politika nešíření zbraní hromadného ničení a politikaodzbrojení může být nezápadními civilizacemi přijímána jako snaha Západu udržetsi vojenskou převahu, politika lidských práv jako snaha prosadit vlastnípolitické hodnoty a instituce a politika omezování přistěhovalců nebo uprchlíkůjako snaha ochránit vlastní kulturní, společenskou a etnickou integritu (str.216–217).

Potud šlo celkemsouhlasit. Avšak druhou stranou Huntingtonovaodmítnutí západního universalismu je jeho apel na obnovu západní identity (tamá spočívat hlavně v křesťanství, společenském pluralismu, oddělení duchovní asvětské autority, individualismu a vládě zákona) a zřeknutí se multikulturalismu doma jako vážné hrozby pro Spojené státya Západ (str. 388). Hlavní odpovědností obyvatel Západu tak není pokoušet sepřetvářet ostatní civilizace podle obrazu Západu, což se nakonec vymyká jehoupadající moci, ale uchovat, chránit a obnovovat jedinečné kvality západnícivilizace. V praxi to pak znamená zejména přijetí atlantské politiky úzképolitické, ekonomické, technologické a vojenské spolupráce Spojených států sevropskými partnery na ochranu zájmů a hodnot civilizace, která je spojuje(mezi jinými se jedná o podporu začlenění zemí Visegrádské čtyřky, pobaltských republik,Slovinska a Chorvatska do NATO a Evropské unie). Soudím, že toto doporučenímůže působit nemalé potíže vnitřním kritikům západní civilizace, tj. těmobyvatelům Západu, kteří jsou kriticky nastaveni k vlastní civilizaci. A lzejen doufat, že upevňování západní identity zde neznamená pronásledování těchtokritiků z řad ekologů, akademických vzdělanců, studentů univerzit,avantgardních umělců či tzv. levicových extrémistů. Tyto obavy z pronásledováníkritiků jsou na místě – stačí si připomenout knihu jiného, neméně známéhoautora Paula Johnsona, kde poměrně otevřeně nazývávnitřní kritiky západní civilizace „nepřáteli společnosti“[2].

Na závěr ještěstručně několik výstižných postřehů Samuela P. Huntingtona.Např. ten, že internacionalistické tvrzení, že obchod podporuje mír, se takjednoduše nepotvrzuje. Vzájemná ekonomická závislost napomáhá udržení mírujenom tehdy, když státy předpokládají udržení vysokého stupně obchodování i vblízké budoucnosti. Pokud se to neočekává, je pravděpodobným výsledkem naopakválka (str. 65).

Dále, že tzv. davoská kultura, která se vyznačuje vírou v existenci„univerzální tržní a demokratické civilizace“, existuje pouze na úrovni elit amimo Západ nemá více než 50 milionů stoupenců, tedy ani ne 1 procento světovépopulace (str. 53).

Huntingtontaké připomíná, že v polovině 70. let se zcela obrátil trend směremk sekularizaci a ke smíření sekularizace s náboženstvím (str. 102). Přišelčas náboženského oživení, čas Boží odplaty – La revanchede Dieu. Tématem dne již není „aggiornamento“,nýbrž „druhá evangelizace“. Cílem už také není modernizace islámu, nýbržislamizace moderny. Přitom probuzenecká hnutí jsou protisekularistická,protiuniverzalistická a s výjimkou křesťanských hnutíi protizápadní. V tomto smyslu je obrození nezápadních náboženství projevemprotizápadního postoje nezápadních společností. Podle Huntingtonaje náboženství hlavním faktorem charakterizujícím civilizace, a takkřesťanství, islám, hinduismus a konfucianismus se staly základem pro příslušnécivilizace (buddhismus a judaismus však nikoliv).

A konečně platítéž to, že ekonomická integrace závisí na kulturní sounáležitosti (str. 151).Dokazuje to mimo jiné nárůst vnitroregionálníhoobchodu v poměru k obchodu meziregionálnímu (obchoduvnitř Evropské unie v roce 1980 činil 50,6 % celkového obchodu Unie, do roku1989 vzrostl na 58,9 %).

Takových postřehůje v knize více (třeba o politických ideologiích, nutnosti rozlišovatcivilizace doby pre-axiální a civilizace dobyaxiální, o linearitě či cykličnosti dějin). Pročíst si tuto knihu celou takstojí jistě za to. Asi ne nadarmo o této knize napsal Henry A. Kissinger (bývalý ministr zahraničí USA a známý teoretik voblasti zahraniční politiky): „Jedna z nejdůležitějších knih od konce studenéválky.“ A další věhlasný americký zahraničněpolitický teoretik Zbigniew Brzezinski zase dodává:„Střet civilizací je výjimečná kniha: odvážná, provokativní a podnětná. Plodnápráce, která převratným způsobem posouvá naše chápaní mezinárodního dění.“Takže mohu jen popřát pevné nervy a otevřenou hlavu při četbě této fascinující(byť často kritizované) práce amerického politologa.

 



[1]Česky Rybka Publishers, Praha 2001, ISBN80-86182-49-5

[2]Viz Paul Johnson, Nepřátelé společnosti, Rozmluvy,Řevnice 1999, ISBN 80-85336-33-2