Pokus o hledání liturgické podoby Vánoc narušené folklórem, individualismem a obchodem
Původ slavnosti
Původ Vánoc není zcela zřejmý. Pravděpodobně vznikly v prvních desetiletích svobody církve v první polovině 4. století v Římě. Nejstarší záznam máme v Filokalově Chronografu z r. 354, kde je na dvou místech uveden 25. prosinec jako narození Ježíše Krista. Část Chronografu, ve které je jedna ze zmínek, pochází asi z r. 330. Římané slavili tento den jako svátek „Solis invicti“ – slunce nepřemoženého – tj. jako připomínku slunovratu. Křesťané nazvali svátek toho dne „Natalis invicti“ – narození nepřemoženého. Tato adaptace nebyla násilná – bible mluví o světlu spravedlnosti (Mal 4,2), světlu světa (J 8,12), Cyprián o pravém slunci, Ambrož o našem novém slunci. Na stropě mauzolea Juliů pod sv. Petrem byla nalezena mozaika s obrazem Krista, který jede jako Helios na triumfálním voze, snad z pol. 3. stol. O tom, zda je to první doklad slavení Vánoc, můžeme jen spekulovat. Naproti tomu je pravděpodobné, že smyslem Vánoc nebylo zatlačení bujných římských Saturnálií, jak se dříve uvádělo. Ty začínaly 17. a končily již 23. prosince.
Na Východ se Vánoce dostávaly až odkonce 4. stol. Je to velká výjimka – většina ostatních svátků má původ právě na Východě. Např. Egerie, galská poutnice do Jeruzaléma v 80. letech 4. století Vánoce ještě nezmiňuje, a přitom si všímá detailně jiných svátků. Východ slavil již od 2. stol. Epifanii (Zjevení Páně), která v době svobody zdomácněla i na Západě. Svátky jáhna Štěpána (26. 12.) a evangelisty Jana (27. 12.) se slavily dříve, než vznikly Vánoce. Oblíbený námět kázání, s nímž se lze i dnes setkat, totiž že „církev kladla k jeslím skupinu průvodců Jezulátka“, pochází ze středověku.
Na Východě slavili křesťané nejprve pouze jeden svátek s „vánoční“ tematikou v širokém slova smyslu, a to Epifanii. Tento svátek zřejmě neměl vůbec žádnou historickou tématiku a byl oslavou zjevení Kristova božství v kterékoli situaci jeho pozemského života. V 2. pol. 2. stol. dosvědčuje Klement Alexandrijský, že je 6. leden slaven jako památka narození Krista. Později, kdy pod vlivem Říma se tento den přesouvá na 25. prosinec, dostává 6. leden vlastní historickou tématiku – Ježíšův křest v Jordáně. Při této liturgii se světí křestní voda. Na konci 4. století máme již svátky čtyři – kromě Epifanie a Vánoc ještě Pojmenování Páně (či na Západě Obřezání Páně) 1. ledna a Setkání Páně se Simeonem (Obětování Páně) 2. února.
Základním křesťanským svátkem prvních staletí byla neděle – den Kristova zmrtvýchvstání. K ní se přidružili ve 2. stol. Velikonoce jako svátky křtu. Zdá se, že i Vánoce byly v počátku především křestním termínem v době, kdy nastal masový příliv do církve a stávající velikonoční termín nedostačoval. Na Západě to lze doložit u církve římské a irské. Velikonoce, slavené původně v rámci jednoho dne (či spíše noci), se rozšířili koncem 4. stol. na Triduum. Vánoce zůstaly v jednom dni, ovšem podobu s Triduem jim dávají tři bohoslužby – v noci, za svítání a ve dne. Křestní charakter Vánoc demonstruji úryvkem z kázání na Narození Páně papeže Lva Velikého (+461). Tento papež ovšem již usiloval o jeden výlučný křestní termín – velikonoční vigilii.
Kristovo narození znamená totiž počátek křesťanského lidu a narozeniny hlavy jsou i narozeninami těla. I když každý jednotlivec má své pořadí mezi povolanými a všechny syny církve vzájemně od sebe dělí posloupnost času, přesto všichni, kdo patří do plného společenství věrných, která má svůj původ v křestním prameni, tak jako jsou s Kristem v utrpení spoluukřižováni, v jeho vzkříšení znovu přivedeni k životu a v jeho nanebevstoupení postaveni po Otcově pravici, tak se také v tomto narození spolu s ním narodili. Vždyť kdokoliz věřících kdekoli na světě se znovu zrodí v Kristu, zanechává cesty původního starého člověka a znovuzrozením se stává člověkem novým. Nepatří už k potomstvu tělesného otce, ale k ratolestem Spasitele, který se proto stal Synem člověka, abychom se my mohli stát syny božími.
Z kázánína Narození Páně papeže Lva Velikého
Ačkoli žijeme v sekularizované společnosti, kde většinu lidí nechávají církve lhostejnými, je o některé církevní obřady zájem. Půlnoční vánoční mše je toho asi nejvýznamnějším dokladem. Bez nároku na spolehlivost (chybí sociologické údaje) a s vědomím velkých místních rozdílů se pokusím rozdělit účastníky půlnoční do čtyř kategorií:
1. Obvyklí návštěvníci bohoslužeb.
2. Křesťané z nekatolických církví, kteří ve svých církvích v tuto dobu liturgii neslaví.
3. Lidé stojící na kraji církve, navštěvující bohoslužby zřídka, možná jen o Vánocích (vynecháme-li pohřby, svatby, možná křty).
4. Lidé mimo církve, kteří přesto přicházejí. Zřejmě jde o jakousi archetypální náboženskou potřebu. Sami účastníci nedokáží většinou formulovat, proč se půlnoční zúčastní. Mnozí ani nevědí, že se slaví Kristovo narození
I když se ve čtvrté skupině mohou vyskytnou lidé shromáždění rušící (např. podnapilí), pokládám zájem za pozitivní. Potřeba se setkat s ostatními a společně se radovat je autentickým obsahem křesťanské slavnosti. Je navíc rozšířením (či náhradou) slavnosti rodinné. Domnívám se ale, že současná podoba vánoční liturgie není vhodná pro slavení všech těchto kategorií účastníků dohromady.
Jakou liturgii slavit
Pokud bychom opustili půlnoční (nebo obecně noční) dobu liturgie, velká většina mimořádných návštěvníků by nepřišla.
S ohledem na skladbu účastníků není vhodné slavit eucharistickou liturgii. Jelikož mají obvyklí návštěvníci možnost slavit i ve dne, není to zásadní problém.
I pokud by se eucharistiev noci slavila, není vhodné, aby byla během ní zpívána např. Rybova Českámše vánoční. Ta již dnes není liturgickou hudbou a měla by se provozovat spíše jako koncert. Stejně tak se jeví nevhodné zpívat při liturgii většinu koled, protože zatemňují obsah slavnosti.
Ohled na většinu účastníků vede k volbě srozumitelné, civilní formy. To ovšem neznamená rezignovat na liturgické zásady a připravit třeba líbivé vánoční pásmo.
Tam, kde jsou k tomu podmínky, lze doporučit, aby liturgie byla ekumenická, aby ji křesťané různých církví připravili společně, společně ji slavili a přizvali na ni své spoluobčany. Samotná spolupráce mezi křesťany je pro okolí dobrou zprávou.
Za základ bohoslužby jsem zvolil dvě čtení – biblické a patristické. Biblické čtení – Lukášova zpráva o narození Ježíše psaná pohanokřesťanům– je aktuální i pro naši cílovou skupinu účastníků. Historické zarámování zprávy dokládá, že se to „opravdu stalo“, že Ježíš není pouhou literární postavou. Druhé čtení – z Řehoře Naziánského – ukazuje, jak by mohla vypadat náplň svátků. Pokud bohoslužba bude skutečně ekumenická, je vhodné, aby se služebníci jednotlivých církví podíleli svými podněty na přípravě homilie. Rozhodně by to neměl být pokus podat mimořádným návštěvníkům výklad celého katechismu, když k tomu není jindy příležitost. Stačí rozvést jednu myšlenku. Přímluvy mohou připravit společně laičtí zástupci jednotlivých církví. Vhodně uvedený pozdrav pokoje bude znakem mezilidské solidarity darované Kristem. Pokud uznáme za vhodné (s ohledem na slova Řehoře z Nazianu), můžeme zařadit i sbírku. Je vhodné aby se netýkala církevních potřeb, ale něčeho obecně prospěšného. Nabízí se možnost podpořit např. dílo společností Člověk v tísni a Charita v Čečně. Václav Malý, který nedávno Čečensko navštívil (snad jako teprve druhý katolický biskup v celé čečenské historii), velice ocenil práci těchto organizací a jmenovitě Petry Procházkové. Uvedl, že ačkoli je mnoho potřebných na různým místech světa, Čečna si zasluhuje naší pozornosti, protože Češi jsou jedni z mála, kteří se sem dostanou a mohou pomáhat.
Milost a pokoj od Boha, našeho Otce,
i od Pána Ježíše Krista s vámi se všemi.
I s tebou.
Nebeský Otče,
radujeme se z narození tvého Syna Ježíše Krista,
kterým se všechno změnilo:
Tvůj Syn se stal jedním z nás,
naše lidství vstoupilo do tvé slávy
a náš smrtelný život se stal nesmrtelným.
Dej, ať se o tuto radost dělíme se všemi lidmi,
zvláště s těmi, kteří jsou v jakékoli nouzi.
Skrze našeho Pána… Amen.
To, co dnes slavíme, je náš svátek, je to oslava příchodu Boha k člověku, abyčlověk mohl přijít k Bohu, lépe řečeno vrátit se k němu. Abychom odložili starého člověka a oblékli nového a jako jsme zemřeli v Adamovi, tak abychom žili v Kristu tím, že se s ním narodíme, budemes ním ukřižování, pohřbeni a vstaneme s ním z mrtvých. Neboťtento krásný zvrat máme prožít i my sami. Tak jako po lepším přišel zármutek, tak po zármutku má přijít lepší. „Neboť kde se rozmohl hřích, tam se ještě více rozmnožila milost.“ A jestliže požitek přivedl zavržení, o co větší ospravedlnění nám dalo Kristovo utrpení. Proto neslavme tento svátek po světsku, ale božsky, ne pozemsky, ale nadpozemsky, neslavme to, co je naše, nýbrž co je toho, který je náš, spíše toho, který je Pán. Ne podle toho, co je k nemoci, ale co je ke zdraví, ne podle toho, co patřík stvoření, ale co je k novému stvoření. Jak se to má stát? Nekrášleme dveře věnci, netancujme, nezdobme ulice, nepřipravujme pastvu očím,nelahoďme sluchu zvukem flétny a nenaplňujme vzduch vůněmi. Neoslavujme hodováním a pitkami, nepředstihujme se v nestřídmosti. Podle mne je nestřídmostí to, čeho je příliš a nad potřebu v době, kdy jiní hladoví a strádají, přesto, že byli stvoření z téže hlíny a z týchž prvků jako ty. Tohle všechno přenechejme pohanům, pohanským svátkům a slavnostem. My však, kteřímáme ctít Slovo a radovat se z něho, radujeme se Slovem, božím zákonem a vyprávěními, která se vztahují k dnešnímu svátku, aby naše radost byla tomuto svátku přiměřená a nebyla cizí tomu, který nás povolal.
Náš Pane a Bože,
děkujeme ti za radost této chvíle
a dej ať nás provází,
abychom tě oslavovali celým svým životem.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Připravil Pavel Hradilek