Za Miroslavem Heryánem (* 13. 7. 1923 + 8. 2. 2003)

Den po smrti emeritního evangelického faráře Mgr. Miroslava Heryána jsme se sešli v ekumenické skupině Křesťané z Černošic, abychom děkovali Hospodinu za člověka, skrze kterého každý z nás byl v mnohém obdarován. Na závěr jsem požádal ostatní o svědectví, které by charakterizovalo tohoto mimořádného člověka. Následující řádky nejsou jen mou reflexí třináctileté spolupráce s Miroslavem Heryánem, ale i střípky zážitků ostatních členů skupiny, kteří znají Miroslava Heryána mnohem déle. Přesto je takto sestavená mozaika jeho osobnosti nutně neúplná a nepřesná.

Seznámení s Miroslavem Heryánem

Při jednom setkání občanského fóra v přeplněném sále hotelu Kazín v Černošicích počátkem prosince 1989 navrhl moderátor, že na Vánoce může být setkání OF s křesťany. V té době již existoval zárodek ekumenické skupiny. Hned po návratu domů jsem si řekl: jakmile dojím (setkání OF trvalo několik hodin), zajdu za kolegou z Církve bratrské a společně půjdeme za farářem Heryánem, abychom se pod jeho vedením této možnosti ujali. Ještě jsem nedojedl a tento kolega přišel k nám se stejným nápadem… Měli jsme odhodlání, ale nevěděli jsme, jak na to. Jak oslovit množství lidí, když jsme předtím o své víře nikdy veřejně nemluvili.

Miroslavem Heryánem jsme byli velmi vstřícně přijati. Následovalo několik dalších přípravných sejití. Začal jsem poznávat věrohodného Kristova služebníka. Sám spíše nenápadný, ale mající vysokou autoritu díky svým znalostem a zkušenostem. Obdivoval jsem schopnost týmové spolupráce, ekumenickou otevřenost, umění podat radostnou zvěst civilním jazykem. Miroslav Heryán požádal několik lidí o svědectví. Např. člověka, ze sboru, kterého všichni znali jako alkoholika a věděli, že přestal pít. Hovořil o své motivaci, o svém obrácení ke Kristu. Setkání bylo přesvědčivé… Pokračovalo formou ekumenických seminářů, každý měsíc (s výjimkou prázdnin) po deset let.

Civilní prostředí a spolupráce křesťanů různých církví pomáhala, že se zúčastňovali i lidé stojící mimo církve. Hledali jsme způsob, jak se při takovém uskupení lidí modlit, aby modlitba byla osobní a přitom se nikdo necítil nesvůj. Miroslav Heryán navrhl způsob starokřesťanské orace, která byla obnovena v luterství. Jednotliví účastníci mohou přednést své podněty k modlitbě. Předsedající je pak shrne v závěrečné modlitbě. Tím, že Miroslav Heryán dokázal lidem velmi dobře naslouchat, tím že dokázal jednotlivé podněty pospojovat, kultivovat je, přinášela modlitba dobré plody.

Farář radotínského sboru ČCE

Miroslav Heryán byl farářem radotínského sboru ČCE celkem 25 let. Nejprve v letech 1960-70, potom působil 10 let v Brně a znovu od roku 1980 až do roku 1995, kdy odešel do důchodu. V první polovině 90. let byl sbor příkladný. Fungovalo v něm několik skupin, které se pravidelně scházeli nad biblí a sdílením vlastních životů. Do služby sboru bylo zapojena řada laiků (např. učitelů nedělních škol, laických kazatelů). Při rodinných nedělích byla řada členů, včetně dětí, aktivně zapojena do slavení. Sbor byl schopen absorbovat i problémové lidi. Nebyl uzavřený sám pro sebe, angažoval sev ekuméně, v sociální práci, několik členů bylo zvoleno do obecních zastupitelstev.

K takovéto službě připravoval M. Heryán členy svého sboru již za totality, kdy jezdili získávat zkušenosti do Maďarska. Nějaké sváry ve sboru nebyly vidět, protože pokud se vyskytly, farář pomohl oběma stranám k usmíření. Sám musel nést jako svůj kříž odpor určité konzervativní části sboru, která nerada viděla jeho aktivity mimo sbor. Chtěla mít svého faráře pouze pro sebe. Nerada viděla, když se sbor otvíral hostům různých názorů. Tento postoj, při kterém je farář vykonavatelem vůle sboru (staršovstva) a ostatní jsou toho konzumenty, si v ničem nezadá s klerikalismem katolickým. M. Heryán byl však pokorným služebníkem i této části sboru.

Miroslav Heryán byl důkladně biblicky vzdělán. Zejména ve Starém zákoně byl bohatou studnicí vědomostí. Od počátku její existence se podílel na práci starozákonní komise ekumenického překladu bible. Rovněž všeobecné znalosti měl na velmi nadprůměrné úrovni. Miloval poezii, hudbu i další druhy umění. Své znalosti dokázal předávat obyčejným lidem, aniž by se nad ně stavěl. Dokonce ikdyž někdo z nás vyjádřil, jak se ukázalo, zcela nesmyslný názor, uvedl ho s láskou na pravou míru. Nebyl však pouze vykladačem, jehož by se slovo nedotklo. Sám jsem zažil jeho schopnost vyznání a obrácení, a byly to velmi silné okamžiky. Byl člověkem naslouchání, snažil se každému porozumět předtím, než se vyjádřil.

Sám o sobě příliš nemluvil. Měl pevný vztah k Bohu a ke své manželce, ale nejviditelnější bylo jeho nasazení pro druhé. Téměř neuměl nikomu odmítnout, sloužil až do roztrhání těla.

Ekumenik

Úcta ke každému člověku jej přirozeně přivedla k ekumeně. Angažoval se velmi rozmanitými způsoby. Počátkem osmdesátých let inicioval bytové ekumenické semináře, kterých se zúčastňovali např. i legendy české ekumeny „odspodu“ katolík Jan Dobrovolský či evangelík Jan Gottwald. Pro ekumenickou skupinu Křesťané z Černošic byl v tom nejlepším slova smyslu otcem. Přirozenou autoritou, o kterou jsme se mohli opřít. Byl tím, kdo zahlazoval šrámy, které jsme svou netaktností jiným způsobili. Zúčastňoval se programů připravovaných skupinou (semináře pro veřejnost, biblické hodiny), a to i když neměl aktivní roli. Zúčastňoval se i setkání samotné skupiny věnované sdílení a modlitbě.

Nezapomenutelná jsou slavení večeře Páně vždy na konci školního roku, často venku v přírodě na různých místech dolního Poberouní. Ať již na terase vysoko nad řekou, odkud je krásný rozhled na celé údolí, nebo pod stromy v údolí. Jsme ze čtyř církví a slavili jsme obvykle Limskou liturgii, které M. Heryán předsedal. Liturgie obsahovala detailní vyznání každého účastníka a tím byla poměrně dlouhá, ale nikdo nelitoval. Věděli jsme, že se děje cosi výjimečného, co dosud není v křesťanstvu obvyklé. M. Heryán říkal, že v 50. létech 20. stol. se křesťané různých církví spolu scházeli k modlitbě, byť s určitým vnitřním chvěním, protože to bylo zakázané. To umožnilo legalizaci takového chování tak, že je dnes dokonce doporučováno. Podobně ekumenickou večeři Páně dnes slavíme s vnitřním chvěním, s vědomím že jednota, kterou slavením demonstrujeme, je božím darem, kterým nedisponujeme. Společným slavením dáváme najevo, že církev mého bratra, mé sestry mi není lhostejná, že její starosti jsou i mými starostmi a její radosti i mými radostmi.

Umění být s evangelikály evangelikálem, s charismatiky charismatikem, s luterány luteránem předurčovalo M. Heryána k široké ekumeně. Přitom všechny tyto podoby byly pravdivé. Měl vysoký kredit u Církve bratrské, velmi těžce nesl rozdělení Jednoty bratrské, resp. vypuzení jejího středního proudu charismatiky. Sám charismatik poskytoval zázemí jedné z žen vypuzených charismatikem D. Drápalem. M. Heryán se angažoval i v „oficiální“ ekumeně. Byl předsedou Evangelické aliance v ČR, jedné z nejstarších ekumenických institucí, sdružujících několik evangelických církví.

Učitel

Potřeba vychovávat vzdělané laiky pro službu v jednotlivých sborech vedla ČCE ke zřízení Vyšší odborné školy biblické v Hradci Králové. M. Heryán byl prvním ředitelem. První léta zde společně se studenty několik dnův týdnu bydlel. Nejednalo se pouze o vzdělávání, ale o celkovou výchovu. Teologii nelze studovat bez vnitřního zaujetí, bez víry. Absolventi mají solidní biblické vzdělání. V posledních letech učil na Evangelikálním semináři Církve bratrské v Praze-Kyjích. Patřil i mezi ty, kteří vahou své osobnosti umožnili vznik Institutu ekumenických studií v Praze tím, že založili stejnojmenné občanské sdružení. Svými radami byl nenahraditelný zejména v prvním období, kdy institut narazil na odpor některých církevních kruhů.

Autor

Bibliografie Miroslava Heryána zahrnuje několik set drobných děl. Publikoval v Kostnických jiskrách, v Českém bratru. Citlivě otextoval řadu písní. Asi desítka z nich je zařazena v Evangelickém zpěvníku, mnohé si našly cestu i mimo tuto církev. Např. Pomoz mi, můj Pane nebo Díky za toto krásné ráno jsou dílem M. Heryána. Byl mnohaletým přispěvovatelem Getseman. Zpočátku poskytoval hotová kázání, později tvořil homiletické přípravy. Ve svých 75 letech byl schopen se potýkat s osobním počítačem a s taji editoru WordPerfect, který mu umožňoval psát hebrejsky. Getsemany poctivě četl a to i na smrtelné posteli. Jedním z posledních textů, kterými se zabýval, byl rozhovor s Jiřím Hanušem o průběhu a významu sekularizace z č. 12/2002.

Člověk jako každý jiný

Mirek rád psal básně, recitoval, hrál, sestavoval se svojí ženou hudebně-recitační pásma. V mládí se aktivně věnoval sportu – lyžování, fotbalu, atletice. V pozdějších letech, když chodil denně na nákup, si v trafice kupoval noviny a četl je vždy od sportovní přílohy. Prošel i sportovní stránky ostatních novin v trafice. Tato vášeň mi připomínala Josefa Zvěřinu, který klidně přerušil na dvě hodiny výuku systematické teologie, pokud v televizi probíhal hokejový či fotbalový zápas.

Mirek měl rád kultivovavý humor. Rád se smál: Vzpomínám, jak mu několikaminutový záchvat smíchu způsobila věta: „Byl jsem tak chudobný, že jsem neměl na boty, tak mě musela naše služka nosit na zádech do školy. “

Miroslav Heryán byl odvolán od své rozdělané práce a služby. Odešel však s odevzdaností Tomu, na kterého vsadil svůj život. Na pohřebním oznámení stály verše, které si sám vybral: S důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. (Pláč 3, 21-22) Tvořily i základ kázání, kterým při pohřbu posloužil synodní senior ČCE Pavel Smetana. Účast velikého množství lidí napomohla překonat jinak morbidní prostředí strašnického krematoria.

Pavel Hradilek