Dne 2. 1. 2003 se kardinál Vlk zúčastnil v Berlíně konference uspořádané u příležitosti německého vydání knihy Ondřeje Lišky Jede Zeit ist Gottes Zeit – Die Untergrundkirche inder Tschechoslowakei (vydalo nakladatelství St. Benno-Verlag). V češtině tato kniha vyšla pod názvem Církevv podzemí a společenství koinótés (nakladatelství Sursum 1999). Na událost reagovalo již únorové číslo Getseman.[1]
O Liškově knize jsem se již vyjádřil, že jím popsaná skrytá církev je jiná, než ta, kterou jsem zažil.[2]K německému vydání napsali předmluvy kard. Lehmann (předseda Německé biskupské konference) a kard. Vlk. Chtějí tak potvrdit autenticitu knihy před světem. Musím s politováním konstatovat, že hodnocení skryté církve v předmluvě kard. Vlka je v diametrálním rozporu s mou zkušeností. Kard. Vlk píše: „V knize, kterou berete do ruky, je popsána zcela zvláštní část těchto (podzemních) aktivit. Z velké starostlivosti a z velkého (i když ne vždy stejně opodstatněného) strachu vznikl pokus rozvinout – zvláště po pražském jaru – určitou „strukturu“ církve podzemí – především kněžská a biskupská svěcení. Tito potají vysvěcení kněží a biskupové měli sloužit jako rezerva pro případ deportace kněží a biskupů na Sibiř – čehož se některé vůdčí osobnosti této skupiny obávaly. O tom, zda byly tyto obavy oprávněny, by se dalo diskutovat. Tehdejší mimořádná situace přitom někdy sloužila jako ospravedlnění kroků, které byly v rozporu s kanonickym právem a praxí církve.
Při rozvíjení tohoto plánu tu chyběl pohled na roli laika v církvi po koncilu a zvláště recepce nových teologických akcentů různých způsobů reálné přítomnosti Kristovy v církvi (srv.SC 7). Omezili se zde příliš jednostranně na zajišťování sakramentální přítomnosti Kristovy. Laici jako ta největší část církve nebyli – často z důvodu hluboké konspirace – ve větším měřítku do této části církve podzemí zahrnováni.“[3]
Nyní jak je to doopravdy:
1. Skrytá církev nebyla a není rozdělena na stav „laiků“ a „duchovních“. Vyskytují se v ní různé služby, včetně ordinovaných služebníků, ti však nejsou nikterak vyděleni od ostatních. Uspořádání je inspirováno posledním koncilem: Je proto pouze jeden vyvolený boží lid: „jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5). Všichni členové mají společnou důstojnost, která vzniká z nového zrození v Kristu; společná je milost synovství,společné je povolání ke svatosti, jedna spása, jedna naděje a nedělitelná láska. V Kristu a v církvi proto nejsou žádné rozdíly vyplývajícíz kmene nebo národa, ze společenského postavení nebo pohlaví…(LG 32). Jiný oddíl vypovídá o vztahu laiků k hierarchii: Z jejich vědeckých a odborných znalostí a z jejich postavení vyplývá možnost a někdy i povinnost vyjádřit svůj názor o tom, co by mohlo být k dobru církve. (LG 37) Každému je proto jasno, že všichni křesťané ,jakéhokoli stavu a druhu, jsou povoláni k plnosti křesťanského života a dokonalosti v lásce. (LG 40)
Kard. Vlk vytváří falešné protiklady, které se vyskytují snad v oficiálních církevních strukturách, jichž je představitelem, ale ne ve skryté církvi.
2. Pokud se přizpůsobím Vlkovu uvažování (jakkoli se tím vzdaluji duchu i liteře posledního koncilu) pak musím konstatovat: Skrytá církev, jako součást všeobecné církve byla a je církví tvořenou velkou většinou laiků a pro laiky. Jednotlivými službami (včetně ordinovaných) byli pověřováni ti, kteří napřed sloužili konkrétním lidem jako laici. Naproti tomu nebyl využíván model, kdy je v izolaci připravený duchovní někam biskupem poslán, aby sloužil.
Pokřivené uvažování většiny členů československé biskupské konferencese projevilo v přístupu řešení fenoménu skryté církve počátkem 90. let. Všechna opatření se týkala pouze ordinovaných. Co bude s laiky, kterým tito ordinovaní sloužili, o to se nikdo nezajímal. Církev – to jsou podle tohoto uvažování biskupové a kněží.
3. Každý z ordinovaných služebníků měl svého zástupce, který vystupoval jako laik a své služby se případně ujal až v případě věznění toho, kterého zastupoval. Toto opatření ztratilo po r. 1989 smysl.
4. „Recepci nových teologických akcentů různých způsobů reálné přítomnosti Kristovy v církvi“ se skrytá církev řadu desetiletí soustavně věnuje. Kard. Vlk má zřejmě na mysli Kristovu liturgickou přítomnost nejen skrze eucharistické způsoby, jiná svátostná znamení či skrze osobu předsedajícího kněze, ale i skrze shromážděnou obec a skrze boží slovo .Nemyslím si, že stav této recepce je v skryté církvi optimální, ovšem zcela neuspokojivý je v pastoraci veřejné. Diskuse se studenty či besedy v terénu mi poskytují tolik materiálu, že bych mohl na toto téma napsat knihu s tragikomickým obsahem. Nechce se mi věřit, že kardinál myslel tuto výtku na adresu skryté církve vážně.
Jak již Jiří G. Kohl upozornil ve svém článku, který se týkal Vlkovy tiskové konference, problém je jinde, než kde jej vidí Vlk a jemnohem zásadnější: Kam bude celá církev směřovat? Jakou bude mít podobu? Skrytácírkev se v této oblasti pokouší hledat. Oficiální církevní struktury sibudou muset tyto otázky položit. Zpravodaj pražské arcidiecéze otiskl podnázvem Farnost zůstane základní buňkou v č.3/2002 krátkou ukázku z knihy kard. Ratzingera Křesťanstvína přelomu tisíciletí. Ukázka dokládá názory již dříve prezentovanév tomto zpravodaji. Zastánci těchto modelových názorů věří, že farnostiv budoucnosti zůstanou, byť v redukované podobě. Jak se to zdaří,když nejsou a v nejbližší době nebudou ani faráři, ani lidi tvořícífarnost, se neřeší. Jinou formou církevní příslušnosti jsou podle tohoto modelurůzná církevní hnutí. Jejich interakce s farností dá prý církvi novéimpulsy. Jak se to stane, když mnohá z hnutí jsou eklesiálně zcelasterilní, se opět neřeší. Pozitivní na modelu ovšem je, že připouští pluraliturůzných forem křesťanské existence.
Domnívám se, že problém není v modelu, ale v zodpovědnosti.Hierarchové budou muset, podle principu subsidiarity, svěřit odpovědnost až tak„nízko“, jak je to možné. „Laici“ se budou muset naučit tuto odpovědnostpřijmout. Hierarchové je k tomu musí vychovat, být jim nápomocni, zajistit jim kvalitní vzdělání. Zatím jim dělá většinou problémy spolupracovat mezisebou, a měli by přitom umět týmově spolupracovat s „laiky“. V církvi jedosud nejžádanějším služebníkem typ „osvíceného monarchy“. Odejde-li všaktakový člověk z místa, jeho dílo obvykle končí. Tito „osvícení monarchové“jsou však jediní schopni se v současné bezmála feudální struktuře církve prosadit a zároveň něco pozitivního pro lidi udělat.
Že Liškova kniha popisuje situaci skryté církve mylně, mne nepřekvapuje. Vyznat se v této složité problematice je náročné i pro člověka s lepšími předpoklady. V r. 1989 bylo Liškovi dvanáct let, navíc sám církev blíže nepoznal.[4] Osobní zkušenost neměl, odborně byl na začátku vysoké školy a nikdy se nepokusil hovořit s kompetentními zástupci skryté církve. (Od r. 1996 byli ustanoveni oficiální mluvčí a informace o jménech a adresách dostali oficiální cestou jak ČBK, tak Řím.)
Jaký je však důvod fabulace kard. Vlka? Zde nemůžeme předpokládat, že neví, o čem píše. A asi mu ani nejde o poškození skryté církve. Pokud byto totiž zamýšlel, udělal by to již dávno. Domnívám se, že jde o pokus demonstrovat na mezinárodním fóru: „problém, který se vleče již řadu let a který jsem dostal za úkol vyřešit, již není problémem, již jsem ho vyřešil.“ Proč tak soudím?
Před třemi lety, 14. 2. 2000, se konalo v budově Apoštolské nunciatury v Praze setkání sekretáře Kongregace pro nauku víry arcibiskupa Bertoneho s biskupy a kněžími skryté církve, kteří odmítají tzv. přesvěcení sub conditione. Setkání se uskutečnilo díky iniciativě kard. Vlka, který se jej však nezúčastnil, stejně jako nikdo z dalších členů biskupské konference. Setkání byl však přítomen tehdejší apoštolský nuncius arcibiskup Coppa a rada nunciatury mons. Krebs. Setkání ukázalo na spletitost vztahů biskupská konference – nuncius – kongregace v této otázce.
V r. 1992 vydala Kongregace pro nauku víry Normy schválené nejvyšším veleknězem pro řešení případů tajných svěcení biskupů a kněží. Pro řadu služebníků skryté církve je požadavek těchto norem na tzv. přesvěcení sub conditione nepřijatelný. Důvodů je celá řada. Např. tím, že by na přesvěcení přistoupili, by uznali pochybnosti o svém svěcení, které nemají a nemají je ani ti, kdo je vysvětili, ani ti, kterým slouží. Velmi netypickým (a nemorálním) způsobem by se zřekli svých dosavadních autorit, kterým vděčí za mnohé v době totality, a dali se do služeb někoho jiného, atd.
Existenci „Norem“ provázely od počátku záhady. Diecézní biskupové je drželi v tajnosti. Těm, kterých se týkaly, je ukázali např. jen z dálky. Nebylo jasné, kdo je vlastně připravil. Nebylo zřejmé, jak mají být aplikovány – zda plošně, či na opravdu nejasné případy. Objevily se v různých variantách – na hlavičkovém papíře a s podpisy i bez těchto náležitostí. S obsahem „Norem“ jsme se seznámili (neoficiálně) až prostřednictvím Liškovy knihy v r. 1999. Vydání knihy kritizoval nuncius Coppa, protože „Normy“ v ní uvedené neautorizoval. Byl ale upozorněn na to, že student Liška se vykazoval doprovodným listem podepsaným kardinálem Vlkem.Dokument, který byl sedm let nedostupný pro ty, kterých se bezprostředně týkal, nakonec předal studentovi religionistiky Liškovi právě kard. Vlk.
Arcibiskup Bertone, který je právníkem a zastával úřad sekretáře až odr. 1995, řekl, že šlo o důležitou věc, která vyžadovala větší přesnost. V té době se však takové případy prý stávaly. Kongregace nunciovi poslala dopis, který měl všechny náležitosti včetně čísla jednacího a podpisu. Normy však jako příloha byly na obyčejném papíru bez hlavičky a bez podpisu. Nuncius je podobným způsobem předal biskupské konferenci. Nechce se věřit, že by v Kongregaci pro nauku víry panoval takový šlendrián, ale jisté je, že všechna vzájemně protichůdná vysvětlení nemohou být současně pravdivá.
Ač při setkání presbyterátu skryté církve s arcibiskupem Bertonem nikdo ze zástupců ČBK nebyl, uveřejnila ČBK oficiální zprávu o průběhu setkání, a dokonce dříve, než setkání na nunciatuře skončilo. Není pak divu, že se oficiální zpráva lišila v některých významných bodech (obsah jednání, počet účastníků) od reality.
Zajímavé bylo vlastní vystoupení arcibiskupa Bertoneho. Rozdal jiný dokument než „Normy“ nazvaný Prohlášení o tajné církvi, který měl všechny formální náležitosti. Tento dokument komentoval.[5]Původní „Normy“ v něm nebyly ani jednou zmíněny. Větu „Kongregace doufala ve šťastné vyřešení této otázky… prostřednictvím nuncia a BK“ komentoval: „rozumí se tím představa kongregace, že to vyřeší biskupská konference a nuncius“. Pro porovnání s naší situací uvedl situaci v Číně, kde řada tzv. „vlasteneckých“ biskupů žádala o plnost jednoty seSvatým Stolcem. Příklad silně kulhal, neboť tito biskupové kolaborovali s komunistickou mocí, zatímco naši biskupové skryté církve se proti této moci stavěli. Nicméně arcibiskup Bertone řekl: „Snažili jsme se prozkoumat platnost svěcení každého biskupa jednoho po druhém. Kde jsme si nebyli platností jisti, žádali jsme je o ordinaci sub conditione. Ve většině případů jsme to nepotřebovali. Jsem tu pro analogické srovnání.“ Tedy žádná plošná aplikace nějakých pravidel určených pro opravdu nejisté případy. Zdálo se mi, že kongregace postupuje vcelku rozumě. Proč tedy požadavek plošné reordinace u všech, jejichž svěcení má původ u F. M. Davídka? To jsem si ujasnil v diskusi.
Když arcibiskup Bertone hovořil během diskuse, zdálo se mi, zpochybňuje Davídkovo kněžské svěcení. Žádal jsem proto o vysvětlení, zda je tomu skutečně tak. Arcibiskup odpověděl: „Já sám nikoli, ovšem existují materiály, které o tom svědčí“. (Podotýkám, že kněžské svěcení F. M. Davídka se událo zcela veřejně v brněnské katedrále v r. 1945 spolu se skupinou několika dalších jáhnů kanonickým způsobem a před množstvím svědků, z nichž mnozí ještě žijí. Existují o něm i písemné doklady. Davídek byl také docela obvyklým způsobem zařazen brněnským ordinářem do duchovní správy, kde pracoval až do svého zatčení.) Jestliže kongregace dostala z neznámých zdrojů natolik neseriozní informace, tak k jakým závěrům mohla dojít! Jak to, že diecézní biskupové podobné nesmysly nevyvrátili? (Pokud ovšem sami někteří z nich podobné „důkazy“ nedodávali.) Kam se poděla svědectví biskupů skryté církve, dodaná bezpečnou cestou písemně do Vatikánu, jako např. manifestační přísaha?
Doložit arcibiskupovi Bertonemu platnost kanonické látky i formy biskupské konsekrace F. M. Davídka nebyl takový problém. Jeho světitel biskup Blaha byl přítomen a celou záležitost detailně popsal – jak svojí vlastní konsekraci, tak získání zvláštní fakulty, tak detaily Davídkovi konsekrace.
Arcibiskup Bertone potvrdil, že zmíněná fakulta dovolující světit biskupy bez předchozího souhlasu Vatikánu existovala a byla v Československu užita oprávněně. Vyjádřil politování, že případ není po deseti letech svobody vyjasněn.
I po dalších třech letech je tedy stále mnoho temného v případu skryté církve (přes vyhlášení kard. Vlka). Arcibiskup Bertone však již asi do případu jasno nevnese. V prosinci 2002 byl jmenován arcibiskupem v Janově.
Domnívám se, že jasno do případu vnesou až nové tváře, které se na „řešení“ z r. 1992 nepodílely, zatímco ti, kdo byli jeho strůjci, budou stále mlžit a říkat, že je vše v pořádku, až vše za ně vyřeší věk těch, kdo skutečné události v podzemí a ve sboru československých biskupů počátkem devadesátých let pamatují.
[1]Kohl, J.G., „Podzemní církev“: skutečně vyřešeno?, Getsemany 2/2003, str. 30-32
[2]Hradilek, P., Jaká byla církev v podzemí?, Getsemany 3/1999, 2. str.obálky
[3]překlad z němčiny J. Kofroň
[4]Na otázku Literárních novin (č. 2/2002) „Měl jsi k takovému zájmu předpoklady, protože jsi sám z katolické rodiny?“ odpověděl „Ne. Byl jsem sice pokřtěn, ale naše rodina náboženským životem nežije.“
[5]Čerpám ze „Záznamu o setkání arcibiskupa Bertoneho s biskupy a kněžími ES“, str. 2