JanSpousta
Termodynamika učí,že plyn ponechaný sám sobě směřuje ke stavu největší entropie: maximálníneuspořádanosti, minimální struktury, a tedy i největší celkové „uniformity“ azároveň nejmenší schopnosti konat práci. Tato známá věc však má méně známousouvislost, kterou jsem si uvědomil až zcela nedávno: Rovnice popisujícísměřování molekul plynu k entropii jsou zároveň rovnicemi jejich maximálnísvobody. Z „liberálního“ postulátu, že – při stálé celkové energii – majíjednotlivé molekuly mít možnost vybírat si svou „cestu životem“ conejsvobodněji, mít co nejvíce otevřených možností pohybu, . se dá přímo odvoditpopis entropického stavu plynu.
Samozřejmě,analogie s nerozumnou přírodou jsou vždy jen pouhými přirovnáními. Přesnázory některých rádobyetologů nevyplývají z rozmnožovacích strategií paviánapláštíkového žádné přímé důsledky pro lidskou sexuální morálku, a tím spíše anipoletování molekul ve fyzikově pokusné nádobě nepředznamenává žádné řešenídávného sporu mezi liberály a etatisty. Protože lidé nejsou ani paviáni, ani molekuly.
Přesto bych svrchuuvedenou analogii nebral na lehkou váhu. Loni vyšla i česky kniha slavnéhosociologa Zygmunta Baumana Tekutá modernita. Autor v ní mj. docházínázoru, že končí epocha, která trpěla přebytkem zasahování států do lidskésvobody, epocha, jejíž noční můry byly nejlépe ztělesněny Velkým bratrem z Orwellovarománu 1984. A začíná epocha, jejíž problémy jsou v lecčem právě opačného rázu:„osvobození“ lidé najednou zjišťují, že nebyli osvobozeni jen od útlaku tradičníchmocenských struktur, ale také od jistoty společenství, od občanské odpovědnosti,od jasného smyslu života… Jako kdyby stále větší svoboda mířila ke stále většíbezvýznamnosti, jako kdyby se lidské molekuly naší společnosti rozlétalyk maximální entropii, kdy jim nezáleží na ničem a nikomu nezáleží na nich.
Z tétoperspektivy se můžeme na činnost lidí, kteří se snaží tradice a starobylé mocenskévztahy udržovat, dívat jinak, daleko shovívavěji. Papež nás ve své nové encyklice(jejíž obsah přinášíme ve shrnutí kard. Lehmanna) nabádá k nádherně starosvětskýmctnostem, jako je úcta a bázeň před božským tajemstvím, a navíc varuje předspolečným slavením eucharistie s příslušníky jiných denominací. Na první pohledby se zdálo, že je to jednak pošetilé a jednak i stěží prosaditelné, neboťnáboženská policie, která by nás mohla donutit k poslušnosti, bohudíky užz našich končin vymizela před staletími. A doba směřuje k rostoucísvobodě, proti všem zákazům a tabu.
Rád připojím svůjhlas k těm, kteří tvrdí, že papežské odmítnutí eucharistické pohostinnostimůže být v řadě případů hrubou nespravedlností, a navíc i projevem nevíryv moc eucharistie.“Bylo by přece zvláštní, kdybychom si dnes my katolícipři diskusi o otázce společného slavení eucharistie vyměnili role s evangelíky:kdyby zrovna katolická teologie, která v době reformace zdůrazňovalapůsobící sílu svátosti (nad pouhou symboličností), dnes sázela jen nasymbolickou funkci a už by nedůvěřovala působící síle eucharistie,“ říká o tomFranz-Josef Nocke ve své ekumenické úvaze o večeři Páně, jíž toto čísloGetseman uvádíme.
Rozhodně všakstojím s papežem tam, kde hlásá úctu, vážnost a pravdivost před Bohem ilidmi. Také proto, že se děsím entropie lidských rozumů a srdcí.