JanSpousta
Právě začíná prvnímoderní sněm české katolické církve. Je toho mnoho, čím se bude zabývat, aještě více toho, čím by se zabývat měl. Jsou tu otázky obecně křesťanské –např. jak hlásat radostnou zvěst české společnosti, když ona sama sebe beretolik vážně a když my věřící na tom nejsme většinou o nic líp.Jsou i katolické problémy církevní – např. co dělat, až vymře klérus. Ale jsoutaké problémy samotného sněmu, skrz které se ctihodné shromáždění bude musetnějak prodrat, pokud vůbec chce odvést trochu užitečné práce. Tři si dovolímuvést:
První problémukazují stanovy sněmu: Ze všech statisíců českých křesťanů různých věků,obojího pohlaví a všech rodinných stavů má plné hlasovací právo jediněa pouze nepatrná skupina starších svobodných pánů, to jest biskupů.Všichni ostatní jsou formálně jen poradci. Správně by se asi nemělo hovořit oplenárním sněmu, ale o rozšířeném zasedání biskupské konference. Dnešníkatolictví umírá na klerikalismus a na odtrženost od reality.
Druhý problém jepatrný z hlavního tématu sněmu „Uskutečnění závěrů 2. vatikánskéhokoncilu v našich podmínkách“. Ne že by to nebyla zajímavá otázkak diskusi. Pokud ji ale dáme do čela celého zasedání, pak je nabíledni, žejsme asi tak třicet let pozadu: vatikánský koncil totiž skončil roku 1965. Odté doby se leccos stalo, u nás i ve světě. Heslem papeže Jana XXIII., kterýkoncil svolal, bylo aggiornamento, „zdnešnění“. U nás se překládá jako „zpředvčerejšnění“.
A konečně třetíproblém naznačuje fakt, že všechny rozhodující účastníky sněmu jmenoval dojejich míst Řím, tedy úředníci papežské kurie, a všechny závěry sněmu budepřezkoumávat Řím, tedy zas úředníci papežské kurie. Zkrátka vše se řídí podlevzdálených úředníků, z nichž mnozí nikdy ani nevkročili na naši půdu.Jednota církve je zajisté důležitá věc, ale tady došlo k přehnanécentralizaci, takové, jakou první poapoštolskástaletí církve neznala. Jediné skutečně rozhodující porady se dějí ve Věčnémměstě, a my o jejich konání asi často ani nevíme.
Sněm sepřipravoval úžasných sedm let. Uvidíme, zda to, co nám přinese, bude aspoňtrochu odpovídat tak dlouhé březosti: úvodní text M. Vaňáčerozhodně jistou skepsi v tomto směru nezastírá…
Tématem redakčníankety a centrem dvojčísla Getseman je eucharistie, především „eucharistickápohostinnost“ mezi církvemi. Římský a pravoslavný názor, že by se s nímělo počkat, dokud nedojde k plné jednotě víry, leckoho přílišneuspokojuje. Mně osobně nevadí jen to, že se tím možnost interkommuniaodkládá až do „nebeského dvorstva krásného“, kde už bude zhola zbytečná.Nejhorší podle mě je, že potom už by vlastně nebylo možné přijímat ani vevlastní církvi, protože ani zde plná jednota víry neexistuje a nikdyneexistovala, jak dosvědčují polemiky a obtížně slučitelné názory autorů Novéhozákona. Zrovna tak neuspokojivý a nebiblický se ale jeví i opačný extrém, kdyse přijímat dovoluje každému kdekoli: Neházejte perly sviním, chce se říci jeho„liberálním“ zastáncům. Najdeme ale zdravý střed?
Vedle ekumenickýchpříspěvků si dovoluji upozornit na zajímavý výzkum jednoho kostelního pěveckéhosboru (T. Hofer).
A přeji vámradostné, požehnané léto.