Jan Spousta
Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patříkrálovství boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme království boží jako dítě,jistě do něho nevejde (Lukáš 18, 16n). Mnohokrát jsemuž promýšlel tato zvláštní slova řečená Ježíšem o nemluvňatech; nadějná –vždyť v křesťanství netřeba být supermanem, stačí být jako kojenec – a zároveňi trochu hrozivá pro toho, komu už dětství odešlo s dávnými sněhy. Jak býti dítětem? Vždyť cesta zpátky už nevede: usilujeme-li mydospělí o dětskost, dobereme se nanejvýš dětinskosti. A jakým dítětem být? Co zdětské bytosti bylo pro Ježíše tak podstatné, že nám ji dává za příklad, ba zapodmínku sine qua non,podmínku, bez níž vůbec nelze vejít do božího království? V čem snad může lépenež já boží království přijmout malá Marie Magdalena, která mi žvatlá nakolenou, když toto píši? Magdalenka, která je zatím ve všem odkázána na našipéči tak, že by bez ní snad ani den nepřežila?
Možná tady Pán hovoří o otevřenosti,čistotě srdce a pokoře, o prostotě, radosti a nelomené lásce – aspoň mněse zdá, že bez těchto vlastností žádné království vskutku nemůže být boží. Amožná ještě hlouběji je řeč o malých dětech vydaných a odevzdaných dorukou svých rodičů a důvěřivě očekávajících vše dobré od nich – na rozdíl oddospělého vědomí, že člověk je sám pod hvězdami, sám svého štěstí strůjcem, sámsobě mírou všech věcí. Ale ať už si dáme na tyto otázky jakoukoli odpověď,nesmíme pro důležitou a tajemnou druhou větu z citátu zapomínat na tu první,zdánlivě jasnou a samozřejmou: Nechte dítek, ať jdou ke mně, a nebraňte jim.
Malé děti mají v současnéspolečnosti obecně dost málo volnosti. Nemohou si zdaleka chodit, kam chtějí, astále se jim v něčem brání (z těch nejlepších důvodů, ovšem, a pouze pro jejichdobro). O to silnější je potom vzpoura dospívajících, zdá se mi. A křesťanskácírkev? Ta jistě není místem, kde by útlak dětí vrcholil – tím jsou dětskévěznice, kterým říkáme jesle, školky a školy. Ale dělá pro děti dost? Dovolujejim přicházet blíže ke Kristu a nechat si od něho žehnat?
Filipínec JoséM. de Mesa – sám ženatý otec rodiny a navíc profesoraplikované systematické teologie na universitě De La Sallev Manile – se věnuje eucharistickému aspektu tohoto problému. V textu, jehožprvní část v tomto čísle přinášíme, klade otázku, jaké oprávnění má současnápraxe západních církví, které k eucharistii připouštějí zpravidla až školáky.Míří k závěru, že by účast na eucharistii byla žádoucí už v útlém věku, ještěpřed tím, než se dítě dokáže na svátost „připravit“ a „pochopit“ ji. Takovábyla praxe staré církve a tak se to dodnes uchovalo v pravoslaví.
Přes jasné argumenty je toslovo do pranice. Trend totiž leckde míří na opačnou stranu: odkládat iniciačnísvátosti, dokud se děti nebudou schopny samostatně rozhodnout případně dokudnedojdou osobního obrácení. Já sám nepopírám nutnost obrácení, ale v otázcesvátostí jsem spíše na straně dětí: dokonale připraveni a obráceni nebudemenikdy, všechno vždy přijímáme od Boha na dluh. A do jeho království ostatněmáme vcházet jako maličké děti, ne jako charismaticiči absolventi teologie.
Dušičkové číslo Getsemanbohužel dále obsahuje hned dva nekrology, za Antonínem Liškou a Jiřím Štorkem. Mužové různých konfesí a velice odlišných stylů aspiritualit. Přesto každý z nich šel pevně za Kristem. Věřím, že oba doKrálovství vešli.