Anglikáni a Řím: ochlazení
Papež Jan Pavel II. a arcibiskup Rowan Williams z Canterbury zdůraznili duchovní úkol obou církví se snažit o viditelnou jednotu křesťanů. Při návštěvě anglikánské církevní hlavy v Římě bylo však cítit vystřízlivění co se týče ekumenických vztahů mezi oběma církvemi, které před dvaceti lety vyvolávaly značné naděje. Za ním stojí též zklamání, že kdysi teologickými komisemi vypracované závažné dokumenty, které konstatují „podstatnou shodu“, byly ze strany Kongregace pro nauku víry v pozdějším posudku zpochybněny. Poté převládl v anglikánské církvi tlak těch sil, které chtěly světit ženy, což odcizení mezi Římem a Canterbury dále vystupňovalo. A nakonec spory anglikánů o dovolenosti homosexuality – i mezi nositeli úřadů – distanci k Římu ještě zvětšily.
Nová příručka k ekumenické bohoslužbě
Trevír-Mnichov (KAP) Katolický Německý liturgický institut aBohoslužebný institut evangelicko-luterské církve v Bavorsku společně vydaly pracovní příručku nazvanou Ekumenické bohoslužby. Publikace ukazuje rozmanitost ekumenických bohoslužeb a nabízí modelové příklady pro praxi. Společné bohoslužby evangelických a katolických křesťanů se v mnoha obcích staly při četných příležitostech samozřejmostí. Rostoucí pochopení společné víry se tak vyjadřuje v bohoslužbách jako v centrální oblasti křesťanského životního vyznání. Podněty a formy slavení jsou hojné a jednostranná fixace na neuskutečnitelnou společnou eucharistii vedla pouze k jejich zbytečnému opomíjení. Příručka tak ukazuje možnosti a materiály pro bohoslužby slova, děkovné bohoslužby a bohoslužby při katastrofách, pro modlitební a meditační setkání, děkovné, prosebné a smírné pobožnosti, modlitby za mír a denní bohoslužby.
Úvody k jednotlivým formulářům uvádějí, kde a jak se slaví jednotlivé pobožnosti v katolické a evangelické církvi, aby se předešlo zmatení pojmů. V popředí stojí otázka po přiměřeném provedení bohoslužby. Přehlednost brožury plyne z rozdělení na tři základní bohoslužebné struktury: bohoslužbu slova, modlitební a meditační bohoslužbu a feriální bohoslužbu, které jsou podkladem pro konkrétní pobožnosti. Kniha je ohraničena na ekumenické bohoslužby pro celé obce. Vynechány jsou příležitostné bohoslužby např. sňatek, a pobožnosti pro zvláštní skupiny, děti, mládež, nemocné atd. a pobožnosti žehnání.
Berlínské interkomunio: Biskup Mixa dal faráři Krollovi lhůtu
Mnichov (KAP) Eichstattský biskup Walter Mixa dal faráři Bernhardu Krollovi, předběžně zbavenému úřadu, lhůtu do konce listopadu, aby zaujal stanovisko k písemně přeloženému církevně právnímu zhodnocení jeho situace. Mixa odvolal Krolla začátkem června z úřadu, protože duchovní se během ekumenického Kirchentagu v Berlíně ostentativně zúčastnil evangelické večeře Páně. Kroll je viněn z účasti na bohoslužebném společenství, které je zakázané církevním právem. Má teď příležitost k uvážení svého činu a přemýšlení nad svým kněžstvím. Lhůta však nemá být brána jako ultimátum. Krollova farnost se proti rozhodnutí bouří. V centru konfliktu stoji podle biskupství Krollovo pochopení kněžského úřadu a eucharistie.
Indický kardinál požaduje větší nezávislost na Římu
New Delhi (KAP) Jeden z nejvlivnějších unionovaných biskupů, kardinál Varkey Vithayathil, požaduje větší nezávislost východních církví na Vatikánu. „Nechceme pro všechno a pro každého běhat do Říma,“ napsal biskup z Ernakulam-Angamalymi v prvním vydání nového indickéhokatolického týdeníku Sathyadeepam. Současný neblahý vnitrocírkevní centralismus by měl být zlomen. „Místní biskupské konference mají sotva nějakou autoritu, měly by však mít vliv,“ požaduje kardinál. Poskytnutí větší autonomie je naléhavým požadavkem dnešní doby. Změny v tomto duchu pak očekává od příštího papeže. Kardinál Vithayathil je hlavou okolo 3,3 milionů syrsko-malabarských unionovaných křesťanů.
„Přetahování“ a svoboda svědomí
Poprvé připustil jeden římskokatolický biskup v Rusku, že neustálé výčitky pravoslavné církve vůči Vatikánu kvůli přetahování pravoslavných věřících do jiné konfese nejsou zcela výmyslem. Tadeus z Kondrusiewicz ve svém pozornost vyvolávajícím prohlášení v Moskvě rázně odsoudil takové „misijní metody“ označované za „prosyletismus“. Ruská pravoslavná církev vede lidi stejnou cestou spásy jako římskokatolická církev, řekl pro latinskou církev v evropském Rusku příslušný a v Moskvě žijící arcibiskup novinářům. Avšak je třeba se ptát přesněji, co je označováno za „přetahování“. Přirozeně, že se stává, že lidé, kteří pocházejí z kdysi pravoslavných rodin a kteří kontakty ke své církvi však nikdy nehledali, ba dokonce náboženský život docela odmítali, se najednou dnes zajímají o křesťanství a jsou zvědaví na římskokatolickou církev, ba možná do ní chtějí vstoupit. To pak není žádné „přetahování“, nýbrž je to výsledek osobního obrácení pryč od ateistických postojů k vědomé křesťanské a církevní zaangažovanosti, a tedy je to rozhodnutí ze svobodné vůle ve vlastním svědomí. Kondrusiewicz si přeje, aby mezi ruskými pravoslavnými a ruskými římskými katolíky byla brzy nalezena společná definice svobody svědomí, aby bylo zabráněno nedorozuměním a vzájemnému osočování, která jenom škodí všem křesťanům.
Ženy měly v antické církvi mnohem větší vliv
Štýrský Hradec (KAP) Ženy měly v antické církvi mnohem větší vliv než se v současné době předpokládá, zaznělo na setkání Pracovní skupiny profesorek a profesorů církevních dějin na katolických universitách v Rakousku. Na setkání, které se konalo za předsednictví hradeckých profesorů Anne Jensenovéa Michaela Kronthalera, šlo především o formy ženské autority v církvi. Prof. Jensenová poukázala na čtyři varianty ženám nepřátelského vývoje: přímé potírání, opomíjení, obhroublost, zapomenutí. Hradecká patroložka a expertka na východní církve také připomněla vysoký stupeň charismatické autority žen v prvotní církvi: apoštolky a prorokyně, a také mučednice, které reprezentovaly Krista více než biskupové, i duchovní matky mužů a žen v asketických způsobech života a učitelky teologie. Instituční úřad jáhenek byl naproti tomu z mnoha hledisek restriktivním opatřením, které omezilo ženy, zejména vdovy s charismatickým nábojem. Přesto by bylo žádoucí, aby byl tento úřad opět v katolické církvi zaveden.
Vídeňská soukromá docentka Eva Maria Syneková se věnovala další instituční autoritě: východořímské císařovně. Titul byl rezervován pro korunované ženy (ne pouze pro manželky císařů) a přinášel nositelce podobně jako císaři duchovní auru. Je spojen především s císařovnou Irenou (konec 8. století), která ovšem hájila svoji moc pochybnými prostředky, a s Theodorou a Zoe (polovina 11. stol.). I když i zde bylo určité pnutí mezi císařskou moci a ženským pohlavím, přesto byzantská společnost připustila možnost, aby žena vykonávala tento nejvyšší mocenský a duchovní úřad.
Církevní historička prof. Michaela Kronthalerová připomněla četnost ženské autority ve středověku, která obnášela nejrůznější formy instituční i charismatické: panovnice, abatyše, zakladatelky nadací a klášterů, misionářky, poustevnice a mistryně. Důraz její přednášky byl položen na Hildegardu z Bingenu, nejvýznamnější nábožensko-teologickou spisovatelku středověku, ale i mystickou prorokyni, teoložku, učitelku a reformátorku a rádkyni.
Jihotyrolský církevní historik raného novověku prof. Josef Gelmi použil příkladu Marie Hueberové, která se díky svým neobvyklým věšteckým schopnostem stala obětí honů na čarodějnice. Hueberová zřídila v Tyrolích dávno před tereziánskou reformou první bezplatnou školu pro dívky a založila v Brixenu terciářské sestry sv. Františka, které dnes s velkým nasazením působí na třech kontinentech.
Anglické ministrantky
Londýn (KAP) Děvčata mohou být v budoucnu ministrantkami. Sdělila to katolická biskupská konference Anglie a Walesu po rozhovoru s vatikánskými úřady. Biskupové mají do budoucna úplnou svobodu volby, co se ministrantské služby v diecézích týče. Připuštěn byl i liturgický tanec. Na počátku roku vydal papež Jan Pavel II. v encyklice Ecclesia de Eucharistia nové směrnice pro liturgii. Vypracováním byly pověřeny kongregace pro nauku víry a pro bohoslužbu. První návrh, který se soustředil především na restriktivní interpretaci, byl stažen.