Diskuse o vztahu státu a církví

Plný sál v Národním domě na Vinohradech, kde Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) v úterý 24. února pořádalo seminář na téma Vztah státu a církví, svědčil o tom, že toto téma je pro řadu lidí aktuální. Neméně zajímavé bylo složení účastníků: ministr kultury Pavel Dostál, místopředseda České biskupské konference (ČBK) biskup Dominik Duka, Jiří Hanuš z Historického ústavu Masarykovy univerzity v Brně a analytik CEP Marek Loužek. Seminář moderoval prezident Václav Klaus, který do diskusí o vztahu mezi státem a církvemi nedávno zasáhl svojí kritikou návrhu smlouvy mezi ČR a Vatikánem.

Jako první vystoupil Pavel Dostál, který svůj příspěvek pojal jako osobní obhajobu „své církevní politiky“. Nevím, jaké bylo zadání pro jednotlivé řečníky, ale chvílemi emotivně laděné vystoupení veterána českých vlád (Dostál je spolu se Špidlou třetím nejdéle sloužícím ministrem po roce 1992) vyznělo v neprospěch římskokatolické církve, která podle Dostála komplikuje dosažení oboustranně přijatelné dohody. V závěru dlouhého příspěvku (prezident jej musel upozornit na omezený čas) ministr upřesnil, že uváděné spory se vlastně ani většiny řadových členů církví netýkají, jde spíše o problémy v komunikaci s „některými osobami“ (ze zmínek v jeho příspěvku bylo zřejmé, že má na mysli především pražského arcibiskupa), které se vyskytují i v jiných zemích v diskusích s majoritní církví. Podklady měl od svých podřízených zřejmě dobře připravené a neustále se odvolával na spisovnu svého ministerstva, kde by nalezl další doklady pro svá tvrzení. Za zmínku stojí skutečnost, že se ministr stylizoval do role ochránce práv menšinových církví.

Druhý řečník, Dominik Duka, byl po projevu ministra postaven do obtížné pozice. To se však dalo z kontextu celého semináře předpokládat, navíc v prostředí CEP nebylo možné očekávat zvláštní sympatie a pochopení vůči církvi. Byl jsem rád, že se pan biskup nedal strhnout k obdobné polemice. Na druhou stranu jeho projev působil nesystematicky a nepřipraveně. Vyjadřoval se mnohomluvně, skákal z tématu na téma a několikrát uvedl, že pro tu či onu oblast není kompetentní a nebo jí zcela nerozumí. Celý příspěvek se však nesl ve smířlivém tónu a několikrát zazněl důraz na reálnou možnost nalezení dohody mezi státem a církví. Tuto naději spolu s biskupovým tvrzením, že církev uznává současnou velkou míru náboženské svobody, poté vyzdvihl VáclavKlaus „jako moderátor i jako prezident“. Údajně dosud nic takového na veřejném fóru z „povolaných úst“ neslyšel a je za to vděčný.

Příspěvek třetího řečníka, historika Jiřího Hanuše, byl poměrně stručný a dotkl se několika bodů. Mluvil o historické podmíněnosti vztahů mezi státem a církvemi v západní Evropě, která je důsledkem středověkého boje papeže a císaře o investituru (výsledkem bylo oddělení světské a církevní moci při zachování vzájemné kontroly), dále o různých způsobech odluky a dnešní problematizac i„starých evropských modelů“. K situaci v ČR uvedl, že považuje za nevhodné, aby nadále existoval stávající model, ve kterém stát platí duchovní z veřejných rozpočtů. Změně však v cestě stojí řada problémů: nekoncepčnost ze strany církví, neochota církví ekumenicky se dohodnout, ze strany státu (a společnosti) malý smysl pro společenské působení církví a asi i stará česká proticírkevní nálada.

Vystoupení posledního řečníka, „domácího“ Marka Loužka, na mne působilo spíše jako kabaret. Přestože v jeho pokusu podívat se na problematiku církví pohledem ekonomie je možné najít zajímavé postřehy, jeho příspěvek s názvem Církve potřebují konkurenci byl podle mého plný velkých zjednodušení a také zbytečných rádoby vtipných poznámek k současné situaci (např. Vatikán rozšíření EU „neoslaví“, jestli pak bude usilovat o uzavření konkordátu s EU? nebo nápad na „privatizaci“ teologických fakult za 1, - Kčs předkupním právem církví). Řečník sice promítl strukturu svého příspěvku na tabuli, ale nakonec k jednotlivým bodům uvedl jen stručné poznámky a některé zcela přeskočil s odkazem na vytištěný text v připravovaném sborníku. Jeho základní tezí byla skutečnost, že náboženství je „soukromý statek“ a že čím větší je mezi církvemi konkurence, tím větší je religiozita obyvatel (jedním z řady nepřesností bylo nerozlišování religiozitou a příslušností k církvi). V závěru uvedl, že církve by měly „přizpůsobit produkci a nabídku poptávce, “ k tomu by je měla dotlačit vzájemná konkurence a nezávislost na státu.

Poslední příspěvek řadu osob v sále zjevně pobavil a sám pan prezident nezapřel své sympatie, když jej ocenil s tím, že využití ekonomického paradigmatu na jinou oblast je „nesmírně produktivní“ a umožňuje jistý nadhled, i když napoprvé zní kostrbatě. Ostatně řada prezidentových kritiků mu v minulosti vytýkala právě tento jednostranný ekonomický pohled, který ve svých textech aplikuje na různé oblasti, aniž by v nich byl jakkoliv kompetentní (např. diskuse s ekology). O tom, že si je tohoto sklonu vědom, svědčila reakce na poznámku prof. Trojana (teologa s ekonomickým vzděláním, který uvedl, že přece v bibli nalezneme nejenom náznak ekonomického pohledu na život křesťana – např. podobenství o hřivnách, ale i přirovnání k vojenskému povolání nebo ke sportovnímu výkonu): „My ekonomové jsme imperialističtí a myslíme si, že prismatem ekonomie se dají nahlédnout různé věci.“ Každopádně pokud by pohled Marka Loužka na církevní problematiku někdy v budoucnosti v politice převládl, mají se církve na co těšit. Zatím je však CEP považováno spíše za one man show Václava Klause než za líheň budoucích ministrů. To do určité míry potvrdila i diskuse, ve které kromě jiných vystoupila, většinou s nevěcnými příspěvky, část Kanceláře prezidenta (konkrétně kancléř Jiří Weigl a tajemník Ladislav Jakl).

Zajímavé bylo závěrečné slovo moderátora a prezidenta v jedné osobě, který zhodnotil seminář jako „velmi cenný“. Podle něj se totiž ukázalo, že vztahy mezi státem a církvemi jsou lepší než se zdají a hlavně lepší „než se někdo snaží vykreslit a těžit z toho politický kapitál“. Církve by prý neměly prioritně bojovat se státem, „nýbrž o dušičky, které vyjeví poptávku“. Jistě zajímavý pohled, který „potěší“ každého ekumenicky otevřeného křesťana. Pravdou však je, že je to právě rozdílný vztah ke státu (a státním financím), který církve v ČR rozděluje a v některých ohledech již několik let téměř paralyzuje činnost ERC.