Nemocný papež a řízení církve

Zprávy o zdravotních potížích papeže Jana Pavla II. přitahují pozornost médií, vzbuzují otázky ohledně jeho schopnosti řídit církev a v neposlední řadě vedou ke spekulacím o jeho možném nástupci. Právě díky médiím si v takových chvílích řada lidí, přestože se třeba o křesťanství nezajímají, může udělat obrázek o římskokatolické církvi. Samozřejmě, že je třeba připomínat skutečnost, že církev není jen ve Vatikánu a že jí netvoří pouze papež a vatikánská kurie. Centralizovaný způsob řízení římskokatolické církve však k této představě může mnohé svádět. Co nás tedy v souvislosti se zdravotním stavem papeže může napadat ?

Informací z Vatikánu je jako šafránu.To je tradiční vatikánská informační politika, která vytváří prostor pro spekulace. Pravda, mnohdy je jednodušší spekulovat než si snažit opatřit věrohodné informace. Jak ale nespekulovat, když na jedné straně zaznívají samé optimistické zprávy, na druhé straněje zhoršující se zdravotní stav papeže zřejmý? Papež Jan Pavel II. bezpochyby patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století. Má za sebou náročný šestadvacetiletý pontifikát a v květnu se dožije 85let. Na místě je otázka, proč tento nemocný muž nerezignuje a nepředá řízení církve do rukou někoho jiného, aby se mohl v klidu léčit a odpočívat. Osobně jsem papeži držel palce, aby se mu splnil jeho cíl, dovést církev do třetího tisíciletí. Rovněž jsem mu přál, aby překonal délkou pontifikátu většinu svých předchůdců (nyní je jeho dosud 26letý pontifikát druhým nejdelším v dějinách po 32 letech Pia IX., 1846-1878). Dnes je mi jej líto a přeji mu především zasloužený odpočinek a klid k léčení.

O papežově rezignaci se sice spekuluje, ale zároveň se považuje za nepravděpodobnou. Dějiny znají jen velmi málo papežských rezignací. Bývá uváděn příklad Celestina V., zbožného mnicha, který se stal papežem v roce 1294, avšak za půl roku na tento úřad rezignoval, neboť se neorientoval ve složitých politických poměrech své doby. Dalším příkladem je rezignace Řehoře XII. v roce 1415, která umožnila ukončení doby sporů mezi třemi papeži. Rezignaci doprovázely obavy ze vzniku papežského schismatu, tj. zneužití odstoupivších papežů proti nově zvoleným, proto byli pro jistotu až do své smrti drženi pod dohledem. Je otázkou, zda je tato obava na místě i dnes. Zajímavéje, že zatímco od diecézních biskupů se požaduje rezignace při dovršení 75. roku nebo při nedostatečném zdraví (CIC, kán. 401), od římského biskupa se nic podobného nevyžaduje. Rovněž právo volit papeže bylo v roce 1970 znemožněno kardinálům, kterým je více než 80 let. Papežem však může být zvolen kterýkoli pokřtěný muž (odkonce 14. století jsou to výhradně kandidáti z řad kardinálů). V případě požadavku vztáhnout i na římského biskupa omezení jeho úřadu věkem bychom však neměli zapomenout, že za takové situace by nebyl zvolen 77letý Jan XXIII., který svolal Druhý vatikánský koncil. Ostatně to byl bezkonkurenčně nejstarší papež zvolený v posledních 200 letech. Tři další byli zvoleni ve věku 68 let, mezi nimi byl i nemocný Lev XIII., jehož pontifikát nakonec trval dlouhých 25 let (1878-1903). Naopak Jan Pavel II. se svými 58 lety patřil k těm nejmladším. V posledních 200 letech byli o pár měsíců mladší pouze Pius VII. (jeho pontifikát trval 23 let, 1800-1823) a Pius VI. (vládl 24 let, 1775-1799). Úmyslně jsem pracoval s údaji z posledních dvou staletí, neboť u starověkých a středověkých papežů mnohdy jejich věk v době volby neznáme, prameny pouze konstatují, že byl "mladý" nebo "starý". Jen pro zajímavost např. v případě Benedikta IX. (1032-1045) se spekuluje o jeho věku mezi 12.-15. rokem, naopak k nejstarším patřil osmdesátiletý Klement X. (1670-1676). Když už jsme u té statistiky, tak dodávám, že současný papež je nyní zatím třetím nejstarším za poslední dvě staletí, staršími byli již zmiňovaní Lev XIII. (zemřel ve věku 93 let) a Pius IX. (86 let).

Z dostupných informací je obtížné spekulovat nad schopností současného papeže řídit církev. Navíc zcela přesně nevíme, v čem toto "řízení" spočívá. Množství papežových povinností, podepsaných dokumentů a diplomatických jednání je obtížně zvladatelné i pro zdravého člověka. Nezapomeňme však na vatikánskou kurii, která je jedním z nejdéle fungujících byrokratických aparátů. Je to natolik fungující mechanismus, že nás může napadnout, že by snad ani papeže nepotřeboval. V historii dokonce nalezneme příklady, kdy se o reformy snažící papež dostal s kurií do konfliktu. Stačí uvést jen dva, poslední neitalský papež před Janem Pavlem II., Hadrián VI. (1522-1523), neoblíbený pro svou nechuť ke dvorským zvyklostem tehdejších kardinálů, nebo Jan XXIII. (1958-1963), který byl kurií kritizován za nedodržování papežského protokolu i za vyhlášení koncilu. Pak nás snad ani nepřekvapí, že i v době pokračující nemoci papeže neustává množství publikovaných vatikánských dokumentů a dokonce představitelé kurie ani nepovažují za problém, kdyby papež nemohl určitou dobu mluvit. Někteří komentátoři v této souvislosti spekulují nad tím, zda může nastat situace, kdy papež již ani nebude schopen případné rezignace, která ke své platnosti vyžaduje, "aby zřeknutí se bylo svobodné a řádně sděleno" (CIC 332). Opět bychom nalezli příklady z nedávné doby, kdy se zdá, že stárnoucí papež ztratil elán z počátku svého pontifikátu a při řízení církve poskytl více prostoru kuriálním hodnostářům (např. Pius XII. nebo Pavel VI.).

Zřejmě nejzajímavější jsou spekulace nad případnými kandidáty na papežský stolec. Každý zájemce si ostatně může na internetu najít seznam kardinálů (např. na stránce http://www.catholic-hierarchy.org) a prohlédnout si jak volitele (k 20. únoru to bylo 119 ze 183 kardinálů), tak případné kandidáty (už jsem uváděl, že to sice nemusí být kardinál, ale je to nanejvýš pravděpodobné). Zajímavé je, že se komentátoři shodují v tom, že velmi pravděpodobná je volba jakéhosi "přechodného" papeže, tj. papeže, který nebude pro církev znamenat nějakou výraznou změnu. Zároveň to bude nepochybně starší kardinál, než byl se svými 58 lety při svém zvolení Karol Wojtyla. Ostatně v kolegiu najdeme pouze pět kardinálů mladších 60 let. Přestože se během let kolegium výrazně internacionalizovalo, stále je nejsilněji zastoupena Evropa s 95 kardinály (oprávnění volit papeže má 59 z nich), ze zemí pak Itálie s 38 (z toho 20 volitelů). Pro zajímavost uvádím: 31 kardinálů je z Latinské Ameriky (22 volitelů), shodně po 18 je ze Severní Ameriky (14) a Asie (11), 16 z Afriky (12) a 5 z Oceánie (2). Při srovnání s údaji, nedávno zveřejněnými v papežské ročence, toto zastoupení neodpovídá množství katolíků žijících v jednotlivých částech světa. Ještě výraznější rozdíl je při srovnání počtů bohoslovců v seminářích (zde je Evropa nejenom za Amerikou, ale i Asií, a jen s malým náskokem před Afrikou).

K těm exotičtějším ze zmiňovaných kandidátů patří nigerijský kardinál Francis Arinze (72 let), bývalý prezident Papežské rady pro mezináboženský dialog, nyní člen Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Oceňovány jsou především jeho zkušenosti s islámem, což by bylo případnému papeži jistě k užitku. Většinou však převládá skepse k volbě papeže z třetího světa a zřejmě by to byl spíše některý z latinskoamerických kardinálů než z Afriky. Očekává se tedy volba evropského kardinála, zřejmě Itala. Němečtí komentátoři samozřejmě zmiňují i jednoho z nejmocnějších mužů kurie Josepha Ratzingera (77 let), který je od roku 1981 prefektem Kongregace pro nauku víry a od 2002 děkanem kardinálského kolegia. Z italských kardinálů bývá uváděn mocný Giovanni Battista Re (71 let, prefekt Kongregace pro biskupy), Angelo Sodano (77, státní sekretář), milánský arcibiskup Dionigi Tettamanzi (71), Camillo Ruini (74, pomocný biskup římský a prezident italské biskupské konference) nebo benátský patriarcha Angelo Scola (63).

Domnívám se, že okolnosti kolem zdravotního stavu papeže nebo spekulace nad jeho případnými nástupci se sice mohou zdát zajímavé, možná více pro kurii nebo naopak pro lidi mimo církev, ale pro běžný život církve zase až tak velký význam nemají. Na místní úrovni mnohem více záleží na ochotě a schopnosti jednotlivých věřících vzít na sebe svůj díl zodpovědnosti za církev a její působení ve společnosti a na pastýřích, jak dokáží v lidech tuto zodpovědnost probouzet a podpořit. To je pro budoucnost církve důležitější než případné vatikánské personální změny.