Nový papež bude pokračovat v chvályhodných snahách svého bezprostředního předchůdce v úsilí o sociální spravedlnost, lidská práva včetně práv dětí, žen, menšin, vč. práva na život nenarozených a těžce nemocných lidí, v úsilí o světový mír vycházející ze vzájemného respektu a dialogu různých kultur a náboženství.
Bude také naplňovat odkaz Jana XXIII., který inicioval II. vatikánský koncil. Má-li církev dnes plnit své poslání - svědčit radostnou zprávou o Kristu - musí být před světem věrohodná. To se nezdaří, nebude-li věrohodná sama před sebou.
Papež má, díky archaické feudální struktuře církve, poměrně velké pravomoci, které může využít k prosazení důležitých principů.
Většina pravomocí dosud příslušejících centru bude přenesena na kontinentální, regionální či národní biskupské konference. V těchto grémiích se rozhoduje kolegiálně. Budou řešit i takové disciplinární otázky jako je zdobrovolnění celibátu kněží či pozvání žen k ordinované službě.
Princip subsidiarity se posune i na nižší úrovně. Mj. to bude znamenat, že místní církev si volí svého biskupa a obec svého kněze.
Vytvoří se tak tlak na odpovědný přístup všech členů církve za její poslání (jak svědectví o Kristu, tak diakonie, tak slavení víry v liturgii).
Uplatní se větší pluralita forem existence církve, aby mohla lépe plnit své poslání ve velmi různorodém světě. Úkoly nunciatur převezmou biskupské konference.
Důsledkem bude transformace římské kurie z úřadu rozhodujícího o každé maličkosti na servis papeži jako služebníku jednoty všech křesťanů.
Jan Pavel II. věnoval velké úsilí o sblížení s pravoslavím. Ne vše se zdařilo a ne vše vinou Jana Pavla. Problém je v nejednotě pravoslaví samotného. Zatímco ekumenický patriarcha cařihradský reaguje na ekumenické výzvy vstřícně, představitelé ruské pravoslavné církve (zdaleka největší v rodině pravoslavnýchcírkví) zdrženlivě. Nový papež si nechá otevřený prostor, bude vstřícný, ale vyčká na výsledky všepravoslavného synodu.
Ekumenicky se bude nový papež angažovat zejména v oblasti Západu. Církve vzešlé z reformace zpravidla nejsou překážkou ekumény, sjednocení je plně v možnostech římské církve. Dojde ke vzájemnému uznání služeb (teologové mají připraveno několik modelů, jak to provést, aby církve mohly zachovat kontinuitu učení) dojde k plnému interkomuniu (vč. intercelebrace).
Papež, jehož hlavním posláním uvnitř církve je sloužit její jednotě, pozve do svého grémia, které se tímto posláním bude zabývat, další významné představitele církví (předsedy kontinentálních biskupských konferencí, nejvyšší představitele hlavních církví vzešlých z reformace apod.).
Vytvoří taková pravidla volby dalších papežů, aby se jimi mohli někdy stát na určitou dobu i "nekatoličtí" křesťané, např. anglikánský primas, starokatolický arcibiskup či předseda světového luterského svazu.
Papež sám, stejně jako každý jiný biskup, bude žít ve své obci, nikoli jen nad mnoha obcemi. Tato "jeho" obec bude mít i podíl na službě, která přesahuje její vlastní hranice.
Jakkoli je procitnutí do reality na hony vzdáleno tomuto snu, nic nám nebrání vytvářet v církvích takové prostředí, aby vysněné změny mohly být jednou reálné.