Jan Spousta
Pozornost už nejen náboženské veřejnosti vyvolaly vyhrocené spory ve dvou významných českých náboženských společnostech: židovské a husitské. V obou případech vyhrocené osobní a mocenské spory a s velkou pravděpodobností i majetkové zájmy vedly až ke skandálnímu chování čelných představitelů těchto náboženských obcí. Zvědavá a senzacechtivá média se skandálů ujala, a tak nešťastné spory přispívají nejen k poklesu prestiže dvou náboženských společností, ale i k očernění náboženství jako takového: Jací jsou to věřící, když se k sobě takto chovají, ptá se jistě leckdo.
Různé spory nejsou nic neobvyklého. Ve světských organizacích, zaměřených na moc, prestiž a zisk, dokonce konflikt bývá často vědomě zabudován do základů organizace: spory politiků, střety různých skupin akcionářů atp. Zároveň však jsou k dispozici metody, které mají zabránit a většinou skutečně brání, aby konflikt nepřekročil určité meze. Jsou zde pevně dané řády, předpisy či zákony, kterých by se všichni členové organizace měli držet a které by měly být tak kvalitně napsané, aby umožňovaly hladké fungování. A ještě důležitější je odpovědnost a demokratickévědomí většiny členů organizace. To znamená, že se lidé snaží přihlížet k obecnému a dlouhodobému prospěchu své organizace a dokáží své spory řešit v klidu a čestnými metodami: vyjednáváním, hlasováním nebo rozhodnutím legitimní autority.
Dívám-li se zpět na posledních patnáct let, nemám pocit, že by se nezvládnuté spory náboženským organizacím vyhýbaly. Židé a husité nejsou totiž bohužel zdaleka první. Přitommáme my věřící k dispozici všechny prostředky, které používají světské organizace, a nadto bychom ještě přinejmenším teoreticky měli disponovat vyšší sounáležitostí a vyššími etickými standardy. Proč tedy tolik problémů?
Pokusme se alespoň naznačit odpověď. Především bývá oslaben vnitřní život organizací. Lidé spolu málodiskutují o věcech obecného zájmu, neradi přebírají odpovědnost, nemají "nacvičenou" a zažitou vnitrocírkevní demokracii - včetně vnitrocírkevní kontroly a vnitrocírkevní kritiky. Dále bývají špatně napsané statuty náboženských společností a celkové slabá organizační struktura: to - spolu s nečetným a přestárlým členstvem- umožňuje jedinému neschopnému nebo naopak všeho schopnému vedoucímu představiteli napáchat své organizaci nesmírné škody. A za třetí zde je pramalý zájem společnosti a médií o vnitrocírkevní dění. S výjimkou papežského pohřbu nebo zvlášť šťavnatých skandálů se naše média o dění v oblasti náboženství nezajímají o nic více než o dění v klubech turistů.
Náš redakční názor na příčiny jedné konkrétní krize přinášíme na další stránce. Je však na nás všech, abychom se pokusili předejít možným krizím dalším.
Dále si dovoluji upozornit na článek Ivany Macháčkové o transplantacích z etického hlediska. Téma transplantací je ve srovnání s jinými bioetickými problémy považováno často za celkem vyřešené a bez velkých sporů. Je tomu opravdu tak?
A nakonec liturgika. Pavel Hradilek napsal článek o starých římských "tituli", což je téma zdánlivě spíše archeologické. Při bližším prozkoumání nás ale odlišnosti antické a současné církve mohou vést k velmi hlubokému zamyšlení o praxi nejen liturgické. Sigisbert Kraft pak vzpomíná na dějiny liturgického hnutí a především vypočítává jeho trvalé přínosy. Příjemné letní čtení!