Stationární bohoslužby

Tvar současné křesťanské bohoslužby jak západních, tak východních církví je výrazně ovlivněn fenoménem statií.¹ Tento jev prošel v rozmezí konce 2. stol (kdy máme k disposici první, byť kusé prameny) až do zhruba konce 1. tisíciletí, poměrně složitým vývojem. Pokusím se jej demonstrovat na příkladu tří, pro liturgii klíčových měst, totiž Jeruzaléma, Říma a Konstantinopole. Je obtížné definovat co je stationární bohoslužba. I samotný obsah tohoto jevu byl na uvedených třech místech různý, ovšem vzájemně se ovlivňoval. Porozumění zákonitostem vzniku a vývoje statií je důležité pro orientaci v jednotlivých vrstvách křesťanské bohoslužby. Tento příspěvek si všímá uplatnění jednotlivých míst v daném městě ve stacionárním systému. Vlastním obsahem bohoslužeb, který byl ovšem místem slavení ovlivněn, se budu věnovat v některém příspěvku následujícím.

Místa stationárních bohoslužeb v Jeruzalémě

Komplex kolem Golgoty²

Na místě předpokládané Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání vznikl v Konstantinově době komplex liturgických staveb. Tvořila jej především pětilodní basilika střední velikosti (45 x 35 m) Martyrion ("svědectví") s atriem 27 x 40 m do kterého se vstupovalo z hlavní obchodní třídy (cardo maximus).

Druhou z dvojice z nejvýznamnějších staveb komplexu byla rotunda Anastasis (vzkříšení) o průměru 40 m v jejímž středu byl hrob, považovaný za Ježíšův. Stavba byla původně půlkruhová, přimykající se ke skále s hrobem, ale později byl vylámán obrovský masiv skály z druhé strany hrobu.

Mezi basilikou Martyrion a rotundou Anastasis bylo atrium, které typikon Anastase nazývá "svatou zahradou". Připomínala zahradu Eden - ráj. Byl zde zachován vrchol Golgoty (s velkým dřevěným křížem), místa pojícího se se smrtí Adama, místa ztotožňovaného s horou Moria, kde měl být obětován Izák a především místa Ježíšovy smrti. V blízkosti kříže se nacházela ještě malá kaple. Komplex doplňovaly další stavby, včetně baptisteria a biskupské rezidence. Stavby komplexu hrají v jeruzalémském systému stationárních bohoslužeb dominantní roli.

Sion

V jihozápadním cípu města byl dům, kde údajně Ježíš slavil se svými učedníky večeři na rozloučenou, kde učedníci očekávali Letnice. Po r. 70 zde vznikla domácí církev pod vedením prvního jeruzalémského biskupa Jakuba. Basiliku postavenou na tomto místě ještě

Egerie (konec 4. stol.) nezná. Zmiňuje ji však z 5. stol. pocházející arménský lekcionář. Slavila se zde m.j. eucharistie na Zelený čtvrtek.

Betlém

9 km jižně od Jeruzaléma, v městečku Ježíšova narození nechal Konstantin postavit čtyřlodní basiliku (27, 5 x 26,8 m). U Egerie je v ní slavena stationární bohoslužba 40. den po Velikonocích (na Východě v té době Vánoce neslavili), a Arménském lekcionáři na Epifanii a v Gregoriánském lekcionáři na Vánoce.

Lazarium

Vesnice Betánie, kde žil Lazar s Martou a Marií (J 11, 1) se nachází 3 km východně od Jeruzaléma. V čase Egérie již zde byla trojlodní basilika. V jejím atriu se nalézá Lazarův hrob. V Lazáriu se slavilo statio v sobotu před Velkým týdnem ("Lazarova sobota") a jeden den z oktávu Epifanie.

Stavby na Olivové hoře

Na místě jeskyně, kde se Ježíš podle legendy setkával s učedníky byla vystavěna v r. 325 další Konstantinovská basilika (16 x 24 m, atrium 16 x 22 m). Podle řeckého jména hory senazývá Eleona.

Nedaleko odtud je Imbomon - podle jedné z tradic místo Ježíšova proměnění a místo nanebevstoupení. Kruhový kostel na tomto místě v čase Egerie ještě nebyl., pouze shromáždění pod širým nebem na Letnice. Arménský lekcionář zde mázařazenu bohoslužbu 40. den po Velikonocích.

Na Olivové hoře vznikala postupně řada klášterů.

Na úpatí olivové hory na předpokládaném místě Ježíšova zatčení se nacházel trojlodní chrám zvaný "ecclesiaelegans" (22 x 16, 5). Byla v něm slavena bohoslužba v noci zečtvrtka na pátek Velkého týdne. Od šestého století je toto místotéž považováno za místo poslední večeře.

Nea

Jednou z velkých jeruzalémských basilik byzantského období byla Nea. Dedikována³ byla 21. října 543 na titul" Představení P. Marie v chrámu". Tento den se stal významným ortodoxním svátkem. Není zcela zřejmé, kde Nea stála - možná na chrámové hoře. Zbořena byla r. 746.

Umučení sv. Štěpána

Největší Jeruzalémský chrám, kde byly uloženy ostatky sv. Štěpána. Dedikován v r. 439, zbořen v r. 638.

Vývoj stacionární bohoslužby v Jeruzalémě

Vznik Jeruzalémského stationárního systému po Konstantinovském obratu ovlivnilo několik faktorů:

1. Genius loci města Ježíšova utrpení, smrti azmrtvýchvstání. Jeruzalémští křesťané a s nimi stále více poutníků téměř doslovně "šli po stopách Ježíšových" a zastavovali se namístech význačných událostí, kde slavili bohoslužby tématicky svázané s těmito evangelijními událostmi.

2. Nově nabytá svoboda umožňovala křesťanům, kteří tvořili koncem 4. stol. v Jeruzalémě asi třetinu obyvatelstva, demonstrovat svoji přítomnost navenek. Dělo se tak prostřednictvím průvodů při niž se zpívaly procesní zpěvy (žalmy s příslušnými antifonami).

3. Probíhal ideový zápas s ariánstvím. Orthodoxietím, že kladla větší důraz na hmotnou a tělesnou stránku lidství nahrála i zhmotnění liturgického slavení, oproti více spirituálnímu pojetí ariánů.

Koncem 4. stol., kdy Jeruzalém navštívila západoevropská poutnice Egerie,⁴ již existoval systém, kdy se bohoslužby určitého dne v roce a dokonce určitému obřadu v rámci toho dne, konaly vždy na stejném místě. Vývoj systému můžeme sledovat v dalších století prostřednictvím série lekcionářů vycházejících z Jeruzalémské tradice⁵, tzv. Arménských, datovaných mezi roky 417 - 439 a Jiřského z přelomu 6. - 7. století.

Jako příklad uvádím místa setkávání během největších svátků - Velikonoc a Epifanie (Vánoce mající římský původ nebyly v čase Egerie na Východě známy).

Místa setkání během oktávu Epifanie v Jeruzalémě

Den oktávu	Egerie	Arménský lekcionář	Jiřský lekcionář
1.	Martyrium	Martyrium	Martyrium
2.	Martyrium	Umučení sv. Štěpána	Anastásis
3.	Martyrium	Martyrium	Sion
4.	Eleona	Sion	Nea
5.	Lazarium	Eleona	Sv. Jana Křtitele
6.	Sion	Lazarium	Umučení sv. Štěpána
7.	Anastasis	Golgota	Golgota
8.	U Kříže (Golgota)	Anastasis	Anastasis

Místa setkání během velikonočního oktávu v Jeruzalémě

Den oktávu	Egerie	Arménský lekcionář	Jiřský lekcionář
Neděle	Martyrium	Martyrium	Martyrium
Pondělí	Martyrium	Martyrium	Anastásis
Úterý	Martyrium	Umučení sv. Štěpána	Sion
Středa	Eleona	Sion	Sion
Čtvrtek	Anastasis	Eleona	-
Pátek	Sion	U Kříže (Golgota)	U Kříže (Golgota)
Sobota	(Golgota)	Anastasis	-
Neděle	Martyrium	Martyrium	Martyrium

 

Vývoj stationárních bohoslužeb v Římě

Římská statia prošla více než tisíciletým vývojem. Zdá se, že v žádném období nešlo o nějaký předempromyšlený plán, který by měl nějaké liturgicko-teologické zadání (jako snad existovalo v případě Jeruzaléma). Faktory ovlivňující stationární systém, i podoba statií se v průběhu staletí radikálně lišily. Musíme být velmi opatrní, než označíme znaky určitého období za popis římských statií.

Ve druhém a třetím století byly jednotlivé domácí církve, shromažďující se v tituli⁶, velmi odlišné a pestré - jak svým původem (židé x pohané), tak jazykem, kulturou, sociálníms ložením. Prvá statia byly vzájemné návštěvy jednotlivých tituli, které přispívaly k jednotě křesťanů celého města. Když přicházeli hosté, byla zřejmě shromážděním věnována větší pozornost a docházelo i k "liturgickému" sbližování. Často se těchto návštěv zúčastnil i biskup (neměl v té době ani tušení, že je "papežem" v dnešním slova smyslu). Pokud shromáždění předsedal dostávala liturgie nejen pevnější obrysy, ale do jisté míry se sjednocovala (nikoli unifikovala).

Vliv Jeruzaléma koncem 4. stol. se projevil v Římě budováním chrámů, které odpovídaly jednotlivým stacionárním místům Jeruzaléma. Vzdálenějším místům v Jeruzalémě odpovídala vzdálenější místa v Římě. Výjimku tvoří basilika P. Marie Větší, která hraje roli jakýchsi velmi populárních "římských jesliček". Respektování Jeruzalémských pořádků nebylo ovšem ani zdaleka úplné. Zmíněná P. Maria Větší je dle Ordo Romanus I též stacionárním místem velikonoční neděle.

Nejdůležitějším obdobím pro rozvoj římského stacionárního systému je doba postu. I když máme k disposici dílčíúdaje (zejména homilie Otců) dříve, souhrnný přehled římských postních statií uvádějí Würzburgské Comes až v 8. stol. Každý den (s výjimkou čtvrtků) má své místo, ve kterém se slavila liturgie. Později došlo k doplnění o místa shromáždění, odkud šli všichni průvodem na místa slavení. Seznam míst, který představuje dovršení vývoje je uveden v následující tabulce. Ordo Romanus XVI, ze kterého je seznam převzat, pochází z ranného 12. stol. Nicméně mnohé fragmenty systému byly známy mnohem dříve. Např. žehnání popela u sv. Anastasie s liturgií u sv. Sabiny na Popeleční středu se dělo již v 2. pol. 5. stol.

Analogie mezi stacionárními místy v Jeruzalémě a vŘímě

Jeruzalém	Řím
Martyrium (Golgota)	Kříž Jeruzalémský
Betlém	P. Maria Větší
Anastasis	Anastasia
Sion	sv. Petr
Eleona	sv. Pavel
Lazarium (Betánie)	sv. Vavřinec

Jako místa shromáždění se často vyskytují diakonie, a to jak původní antické (Lucie v Septisoniu, Agáta v klášteře, Sergei a Bach, Panna Maria na Via Lata), tak nově ustanovené ve středověku (Mikuláš ve vězení, Kosma a Damián, Jiří). Předurčila je k tomu, dle mého názoru praktická věc - byla to známá, frekventovaná místa, která lidé našli snáze, než nějaký zastrčený titul. Pro bohoslužby sloužili zejména tituli, které, ač malé, zřejmě svou velikostí ve všední dny stačily. Velké basiliky jsou využity o nedělích (není uvedeno v tabulce), v kvatembrovédny⁷, ve středu po 4. neděli postní, kdy se slavil obřad Efeta (Pavel za hradbami) a dny těsně předcházející Velikonocům (Laterán, P. Maria Větší). Místa shromáždění a bohoslužby jsou volena ve vzdálenosti několika set metrů až 1 km.

Římská statia dle OR XVI

Den	Místo shromáždění	Místo bohoslužby
Popeleční středa	sv. Anastasie (žehnání popela)	sv. Sabina
Čtvrtek po Popeleční středě	sv. Mikuláše ve vězení	sv. Jiří
Pátek po Popeleční středě	sv. Lucie v Septizoniu	sv. Jana a Pavla
Sobota po Popeleční středě	sv. Vavřince v Lucině	sv. Tryfona
Pondělí po 1. neděli postní	sv. Kosmy a Damiána	sv. Petra v okovech
Úterý po 1. neděli postní	sv. Mikuláše ve vězení	sv. Anastasie
Kvatembrová středa	sv. Petra v okovech	Panna Maria Větší
Čtvrtek po 1. neděli postní	sv. Agáty v klášteře	sv. Vavřince v Paneperna
Kvatembrový pátek	sv. Marka	sv. Dvanácti apoštolů
Kvatembrová sobota	Panny Marie Transpontiny	sv. Petr
Pondělí po 2. neděli postní	sv. Kosmy a Damiána	sv. Klementa
Úterý po 2. neděli postní		sv. Balbiny
Středa po 2. neděli postní	sv. Jiří	sv. Cecílie
Čtvrtek po 2. neděli postní	sv. Chysogona	Panny Marie v Zátibeří
Pátek po 2. neděli postní	sv. Agáty v klášteře	sv. Vitalise
Sobota po 2. neděli postní	sv. Klementa	sv. Marcelina a Petra
Pondělí po 3. neděli postní	sv. Hadriana	sv. Marka
Úterý po 3. neděli postní	sv. Sergie a Bacha	sv. Pudenciany
Středa po 3. neděli postní	sv. Balbíny	sv. Xysta
Čtvrtek po 3. neděli postní	sv. Marka	sv. Kosmy a Damiána
Pátek po 3. neděli postní	Panny Marie u mučedníků	sv. Vavřince v Lucině
Sobota po 3. neděli postní	sv. Vitalise	sv. Zuzany
Pondělí po 4. neděli postní	sv. Štěpána na Monte Coeliu	Čtyř korunovaných
Úterý po 4. neděli postní	Panny Marie "domnae Rosae"	sv. Vavřince v Damasu
Středa po 4. neděli postní	sv. Menny	sv. Pavla - obřad Efeta
Čtvrtek po 4. neděli postní	sv. Kviricia	sv. Martina na hoře
Pátek po 4. neděli postní	sv. Víta	sv. Eusebia
Sobota po 4. neděli postní	v andělském chrámu "u ryb"	Mikuláše ve vězení (dříve Vavřince)
Pondělí po 5. neděli postní	sv. Jiří	sv. Chrysogona
Úterý po 5. neděli postní		sv. Cyriaka (Quiricius)
Středa po 5. neděli postní	sv. Marka	sv. Marcela
Čtvrtek po 5. neděli postní	Panny Marie na Via Lata	sv. Apolináře
Pátek po 5. neděli postní	sv. Jana a Pavla	sv. Štěpána na Monte Caelio
Sobota po 5. neděli postní	sv. Xysts	sv. Jana před Latinskou branou
Květná neděle	Sv. Maria v Turri	sv. Jana v Lateránu
Pondělí Svatého týdne	sv. Balbiny	sv. Nerea a Achilea (sv. Praxedy)
Úterý Svatého týdne	P. Marie v Portiu	sv. Prisky
Středa Svatého týdne	sv. Petra v okovech	Panna Maria Větší

Původní římská liturgie se vyznačovala prostotou, mající hodně daleko k dnešní okázalosti. Řím ještě hodnědlouho po Konstantinovi nebyl zcela křesťanským městem. Křesťané, pokud chtěli uspět, nesměli provokovat. Demonstrace není v diasporním prostředí dobrou metodou evangelizace. Týkalo se to i průvodů. Původně byly možná tiché, později se zpívaly procesní žalmy s antifonami. Od 6. stol., pod vlivem Byzance, jsou původy honosnější, se zpěvem Kyrie a litanií (ke všem svatým).

Např. Řehoř Veliký během epidemií vyzýval ke kajícím průvodům, kdy se Římané shromažďovali podle životního stavu na sedmi místech (letania septiformis) a všichni se sešli u P. Marie Větší. (Zachováno i v OR L, což je římsko-germánský pontifikál 10. stol.)

Místo shromáždění r. 590	Místo shromáždění r. r. 603
Kosma a Damián	Laterán	Klerikové
Servác a Protás	Jan a Pavel	Mniši
Marcellinus a Petr	Kosma a Damián	Řeholnice
Jan a Pavel	Cecilie	Děti
Eufémie	Vitalit	Vdovy
Klement	Štěpán	Vdané ženy
Štěpán	Marcellus	Muži laici

Strohou římskou liturgii (dnes bychom řekli skoro "protestantskou") ještě daleko více poznamenala francká liturgická praxe - velmi obřadná, rozvláčná. Statio koncem 8. stol. popisuje Ordo Romanus XX (780-90): Na místě setkání se v sedm hodin shromáždí věřící, papež se obléká, zpívá se žalm introitu, papež s asistencí přichází k oltáři a přednáší oraci (spolu s výzvou a klečením). Následuje průvod do místa bohoslužby, při kterém se zpívá procesuální antifona s žalmem a třikrát litanie (ke všem svatým). Na místě bohoslužby končí litanie, papež odchází do sakristie. Poté se zpívá žalm introitu, papež přichází k oltáři a opět následuje orace (není Kyrie, ani Gloria).

Řazení průvodu popisuje OR XXI: vpředu chlapci s dřevěným křížem, potom sedm stationárních křížů (dle sedmi diakonií), každý se třemi svícemi, biskupové, kněží, podjáhni, dva stříbrné kříže a kadidlo, papež v doprovodu diakonů, schola cantorum, lid.

Místa stationárních bohoslužeb v Konstantinopoli⁸

Hagia Sofia (chrám boží moudrosti), Velký chrám - Konstantinem navržen jako hlavní chrám, v menší podobě dedikován až po r. 360, přistavován (dedikace 406 a rededikace 415). Do dnešní podoby vystavěn Juliánem.

V 11. stol. (před křižáckým vpádem) zde sloužilo 80 kněží, 150 diakonů, 40 diakonek, 60 subdiakonů, 160 lektorů, 25 žalmistů, 75 ostiářů. (tento klérus obstarával též starý chrám Hagia Eirene). V islámském období přebudován na mešitu, dnes muzeum.

Hagia Eirene (chrám božího míru) - asi 110 m severně od Velkého chrámu, pochází z předkonstantinovského období. Před dostavbou Hagia Sofia hlavní chrám města. V roce 381 se zde konal Konstantinopolský koncil. Dodnes zachován jako muzeum.

Chalkoprateia ("Bohorodičky od měditepců") - datován do počátku 5. stol., nedaleko Velkého chrámu

Blachernae - Chrám z pol. 5. stol. v severním cípu města u hradeb. Známý též jako Hagiasma (svatá fontána), Hagion Lousma (svaté lázně). V 11. stol. zde sloužilo 12 presbyterů, 18 diakonů, 6 diakonek, 8 subdiakonů, 20 lektorů, 4 zpěváci a 6 ostiářů. Od r. 1867 sídlo Ekumenického patriarchátu (který je dnes přestěhován do Fanaru).

Sergius a Bachus - Chrám blízko centra, založený Justinianem v r. 527. Měl společné atrium schrámem sv. Petra a Pavla. Přezdívaný "Malá Hagia Sofia" pro blízkost architektonického pojetí. Dnes zůstaly základy.

Klášter sv. Jana Křtitele od Studia

Velký klášter v blízkosti Zlaté brány. V pol 5. stol. jej založil patricij Studius. V době rozkvětu zde žilo až 700 mnichů. Centrum kultury a vzdělání celé Byzance. Vyhlášenáškola a skriptorium, která zhotovovalo liturgické knihy pro přední chrámy a kláštery. Z kláštera dnes zbyly rozvaliny.

Svatých apoštolů

Konstantinem postavený kostel na význačném místě - cestě k adrianopolské bráně. Justiniánem byl přestavěn do tvaru řeckého kříže. Probíhal zde v r. 553 II. konstantinopolský koncil.

Vývoj stationárních bohoslužeb v Konstantinopoli

Zatímco v Jeruzalémě vznikl stationární systém díky návštěvám míst spjatých s Ježíšovým životem, v Římě jako prostředek sjednocování díky návštěvám jednotlivých tituli, v Konstantinopoli bylo celé město stavěno především jako prostor pro konání stacionárních bohoslužeb. Široké ulice umožnili rozvinout výpravné stationární průvody. Původní malé bezvýznamné sídlo Konstantin mnohonásobně rozšířil a do největší slávy jej vybudoval Justinián. Sepětí trůnu a oltáře bylo značné, daleko silnější než na Západě. Zdá se, že je snáze doložitelné tvrzení: dny, kdy se statií účastnil císař (32 x v roce) se staly význačnými pravoslavnými svátky, než tvrzení: císař se zúčastňoval na velké svátky.

Nejvýznamnějším pramenem pro poznání Konstantinopolského stationárního systému je typikon z Hagia Sofia (Hagios Stauros 40). Ve většinu dní (na rozdíl od Říma nejde o každý den, ale o neděle a svátky) začínala liturgie ve Velkém chrámu Hagia Sofia, odtud se šlo průvodem na místo zastavení. Tím bylo zpravidla fórum.

Devětkrát do roka bylo střední zastavení na jiném místě, většinou u nějaké brány hradeb. Všech těchto statií se zúčastnil císař a připomínaly se význačné světské události - vítězné bitvy apod. Místem slavení bohoslužby byl některý z mnoha chrámů města. Nejčastěji některá z velkých basilik: Hagia Sofia (4x ročně), Svatých Apoštolů (10 x ročně), Blachernae (9 x ročně) a Chalkoprateia (8 x ročně). Zatímco v Římě měří trasy stationárních průvodů několik set metrů, v Konstantinopoli je to obvykle několik kilometrů. Tomu odpovídala i doba trvání liturgie.

Literatura

Baldovin J. F., The Urban Character of Christian Worship, Pont. institutum studiorum orientalium, Řím, 1987

Hibbert Ch., Řím, Lidové noviny, Praha,1998

Armstrongová K., Jeruzalém, Lidové noviny,Praha, 1999