Dvě smutné zprávy

autor: 

Prázdniny přinesly po náboženské stránce dvě neveselé zprávy, kterým se věnují i dva hlavní příspěvky tohoto čísla Getseman, Vaňáčův a Murínův. Jakási pomatená osoba zabila bratra Rogera z Taizé, a pan kardinál Vlk oznámil televizním divákům ukončení plenárního sněmu místní katolické církve s tím, že na jeho základě bychom se my katolíci měli například angažovat ve stavbě septiků.

Obě ztráty mají polehčující okolnosti: První spočívá v tom, že milý bratr Roger i náš sněm trpěli sešlostí pokročilým věkem, nic zásadně nového se od nich už nedalo čekat a jejich odchod vlastně nebyl překvapivý.

Druhou společnou polehčující okolností je, že Rogerova vražednice i pan kardinál podle všeho v příslušnou chvíli tak úplně nevěděli, co dělají, a nelze je tedy snad ani činit plně odpovědnými: chvilkové zatmění mysli se může přihodit každému.

A konečně třetí polehčující  okolností je, že bratr Roger i sněm dostali své nástupce: Po Rogerovi přichází bratr Alois, kterého jsem poznal jako dobrého a schopného muže, když jsem mu před patnácti lety svou malou troškou vypomáhal při organizaci pražského setkání mládeže. A po sněmu nastoupí úřední proces, během něhož naše biskupská konference dopiluje přesné znění závěrečného dokumentu, nechá ho schválit ve Vatikánu a nakonec slavnostně vyhlásí.

Přes tyto polehčující okolnosti cítím smutek - a především obavu. Významné události mívají i svůj symbolický obsah; kromě toho, co jsou samy o sobě, mohou zrcadlit i celé světy kolem sebe.

Tak zemřel-li bratr Roger, můžeme se ptát: Zemřel jen on sám - anebo odešla celá jedna etapa protestantsko-katolických vztahů, etapa vzájemného poznávání, sbližování a inspirace, etapa nadějí na sjednocení? Bratr Roger ji prožil celou od jejích nepatrných začátků za války a po válce přes vrcholné období v šedesátých a sedmdesátých letech až po dnešnípodzim ekumenismu, kdy se zdá, jako by se církve alespoň na svých oficiálních úrovních opět spíše vzdalovaly.

Taizé nezanikne a nezaniknou tisíce míst po celém světě, kde se katolíci a evangelíci rozhodli konfesní zášť nahradit pocitem sounáležitosti a duchem spolupráce. Ale jak se bránit lhostejnosti a jak pocitu, že jsme dospěli nakonec cesty tím, že jsme vykonali maximum možného?

A skončil-li sněm katolické církve prakticky bez duchovního ovoce, bez návrhů organizačních reforem, bez čehokoli pro většinu lidí zapamatovatelného a uchopitelného - není to znamení, že celá naše místní katolická církev je zablokovaná, vyschlá, neplodná a neschopná sebereflexe? Že komunikace mezi vedením a řadovým člen­stvem příliš nefunguje, zrovna tak jako komunikace mezi církví a celou společností?

Sněm měl i svá pozitiva. Především dal leckde impuls k diskusi na místní úrovni, jakkoli mohlo být pro účastníky takzvaných sněmovních kroužků velice frustrující, když se dozvěděli, že jimi vypracované příspěvky zpravidla končí někde v šuplíku. Celkové vyznění sněmu je však víc než rozpačité.

Můj sen: Kéž by se našel někdo, kdo by zahájil skutečný poradní proces mezi křesťany naší země o situaci našeho křesťanství a našich církví.

Zatím však pojďme budovat septiky.