"Tak to máme za sebou a ani to moc nebolelo", mohou si říci naši hierarchové o tzv. plenárním sněmu. Možná se při podzimní návštěvě ad limina dočkají ve Vatikánu i pochvaly. Vždyť se přesně drželi pokynů, které zdůraznil státní sekretář Angelo Sodano ve svém dopise z října 1996, kterým "Svatý stolec tuto akci schválil". Podle Sodana je třeba věnovat velkou pozornost složení sněmu ("aby se nestalo, že se vymkne z rukou biskupů"), zajistit "obezřetně vybrané lidi" a poskytnout jim potřebnou svobodu projevu.
Skutečný přínos sněmu ukáže čas. Z celé akce a jejího výsledku však mám pocit, že šlo o plýtvání časem, energií i financemi, které mohly být využity smysluplněji. Stejný výsledek by zřejmě přineslo rozšířené zasedání České biskupské konference. Uvedu jen několik postřehů, které mě k tomuto přesvědčení vedou.
V první řadě je to neschopnost stručné a jasné mediální prezentace výsledků sněmu. Je obtížné zjistit, proč byl sněm historickou událostí v životě církve nebo "otevřením nové kapitoly v dějinách spásy našeho národa". Nešťastný byl výrok předsedy sněmu, který jako příklad angažovanosti křesťanů ve společnosti uvedl stavbu septiků, čímž připomenul socialistické "akce Z". Mnoho neříká ani informace o "atmosféře společenství a opravdové rodiny v církvi". Je skutečně posláním takové akce umožnit hierarchům zážitek ze "společenství Božího lidu"? Téma sněmu "uskutečnění závěrů II. vatikánského koncilu" zase připomíná zprávy ze sjezdů z doby před rokem 1989 a vzhledem k dnešním rozporuplným interpretacím tohoto koncilu ani o náplni sněmu mnoho neřekne. Na místě je tedy otázka, zda skutečně nějaké ústřední téma sněmu existovalo. Což nejsme ani za 15 let schopni vybrat několik důležitých témat a oblastí, kde by mohla být církev užitečná? Nebo je církev již natolik polarizovaná, že se nemůže na těchto prioritách shodnout?
Zájemci o podrobnější informace jsou odkázáni na sněmovní dokument s názvem Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. Zatím je k dispozici pouze jeho pracovní verze, která byla připomínkována na sněmu. Na internetu jsou sice dostupné pozměňovací návrhy, ale nezjistíme, které změny byly přijaty a které odmítnuty. Navíc takto upravený dokument ještě čeká "redakční úprava" a schvalovací proces ve Vatikánu. Zajímavé je, že podle řady účastníků sněmu tento dokument o 132 stranách bude číst jen málo lidí. Nebylo tedy ztrátou času věnovat dokumentu tolik času, ať už v expertních skupinkách nebo během sněmovních jednání?
Samotný dokument vzbuzuje řadu pochybností. Nevím, proč bylo rozhodnuto, že výstupem sněmu bude jeden dlouhý dokument namísto několika kratších textů podle témat, jak tomu bylo na II. vatikánském koncilu nebo na společné synodě německých diecézí. Pro druhou verzi svědčí i skutečnost, že současný dokument je nejen příliš dlouhý, ale značně nevyrovnaný (stylisticky i obsahově), některá místa se dublují, jiná by na sebe mohla odkazovat. Několik zajímavých podnětů a výzev se ztrácí v záplavě citátů nebo školských formulací.
Každá komise totiž pracovala jiným způsobem, někteří vypracovali kolektivní dílo s jasnou strukturou, u jiných se spekuluje nad tím, že jejich text byl narychlo sepsán jediným člověkem. Komise sice vypracovaly texty, ty však prošly několikerou úpravou, zřejmě bez dostatečné konzultace s komisemi. Jak si jinak vysvětlit skutečnost, že několik návrhů na sněmu upozorňovalo na to, že původní texty komisí byly redakčními zásahy výrazně změněny. Ostatně je známou skutečností, že si církevní představitelé s autorstvím textů, někdy i s prací jiných lidí, příliš hlavu nelámou. Stačí si např. připomenout svědectví bývalého diecézního sekretáře sněmu Jaromíra Matěny Mé zaměstnání v církvi (viz Getsemany 2001, č. 7/8). S odkazem na koncil (DV 8) dokument sněmu vyjádřil přesvědčení, že biskupové "s posloupností přijali bezpečné charisma pravdy" (č. 6), ale je to skutečně možné vykládat tak, že mají patent na pravdu?
Tím se dostávám k samotnému dokumentu sněmu, ze kterého zde vyberu jen pár postřehů. Nejen z již uvedeného citátu je zřejmé, že se jednání sněmu z rukou biskupů "nevymklo". Na mnoha místech jsou vypočítávány úkoly a povinnosti laiků a kněží, zatímco o biskupech a jejich zodpovědnosti se mluví minimálně (výjimkou je např. č. 153, kde se mluví o úloze biskupa při koordinaci pastorační činnosti).
Zvlášť typická je v tomto ohledu pasáž o kněžství, podle mne asi nejslabší z celého dokumentu. Např. tu čteme (č. 43): "Kněží i laici si mají být vědomi osobní zodpovědnosti za své názory a postoje." Biskupové, kteří v médiích nejčastěji mluví za církev, tu zmíněni nejsou. Hned v další větě je uvedena škodlivost "přehnané a leckdy nespravedlivé kritiky vůči biskupům, kněžím a životu místní církve." Vrcholem však je pozoruhodná definice vztahu mezi biskupem a kněžími: "Ze strany biskupa nebo jím pověřených zástupců má být život a práce kněží pravidelně sledována, hodnocena a podporována, aby kněží vnímali zájem o svou službu." (č. 37) Důraz na sledování a hodnocení mi připadá dost vzdálen formulacím koncilu (viz PO 7, ChD 28, LG 28). Neměla nedostatečná komunikace mezi biskupy a kněžími také vliv na malé zapojení kněží do sněmovního procesu? Odpovídá vždy zacházení biskupů s kněžími požadavkům koncilu (biskupové mají považovat kněze za své bratry a přátele)? Stále platí, že "jednota kněží s biskupy je požadavek dnešní doby." (PO 7)
Přestože text obsahuje některé zajímavé myšlenky, nenacházím tam odvážnou výzvu či alespoň prorockou vizi pro církev v jedné z nejvíce sekularizovaných zemí. Je velmi pravděpodobné, že něco takového by ve Vatikánu stejně nenašlo odezvu. Bylo by to však dokladem, že účastníci sněmu skutečně naslouchají "znamením času". Např. holandská pastorální synoda v 60. letech vyslovila požadavek svěcení ženatých mužů, synoda německých diecézí v 70. letech tento požadavek opakovala a zdůraznila větší roli laiků v životě církve (např. kázání při mši) či požadavek na hledání možností společné účasti na svátostech, zvlášť v případě smíšených manželství. Domnívám se, že dnes je třeba hledat konkrétní formy většího zapojení laiků do činnosti církve, a to nejen prostřednictvím nezávazných poradních grémií, jejichž práce může být bez vysvětlení zcela ignorována. Samozřejmě včetně podílu na rozhodování o personálních otázkách.
Ostatně příprava sněmu jasně ukázala nedostatky v respektování hlasu "zdola". Nadějné zapojení řady věřících do tzv. sněmovních kroužků se zpočátku zdálo být slibným signálem. Je pochopitelné, že řada podnětů byla naivních či nekvalifikovaných (to je jen důsledkem absence systematického vzdělávání laiků). Avšak nemohu se zbavit dojmu, že ani organizátoři si nebyli zpočátku jistí smyslem sněmu a tím, co se od kroužků očekává. Domnívám se, že takto získaný materiál nebyl dostatečně zpracován a využit.
Přestože kroužky byly leckdy zajímavým prostorem pro diskuze o situaci církve, byla jejich činnost oficiálně ukončena. Příklady odjinud přitom vznik podobných skupinek považují za hlavní přínos sněmů či synodů (např. synoda krakovské diecéze v letech 1971-1979). U některých věřících činnost v kroužcích jen upevnila přesvědčení, že nejenom v politice, ale i v církvi se na jejich názor příliš nebere ohled.
Také výběr delegátů na sněm přinesl zklamání. Pochybný postup při volbě v hradecké diecézi byl nakonec omlouván argumentem, že zvolení delegáti nemají svůj mandát od voličů, ale od biskupa. Takové názory ukazují, že buď je třeba takové pojetí synodality považovat za pouhou hru, nebo vypracovat jasná pravidla s decentralizovanými kompetencemi. Vhodnou inspirací by římským katolíkům mohly být ústavy a řády nekatolických církví, v nichž mají pravidelné celocírkevní synody či konference dlouhou tradici.
Domnívám se, že umožnění skutečného vlivu na rozhodování církve přispívá k větší angažovanosti jejich členů i k rozvoji jejich spoluzodpovědnosti. Nejde to bez dlouhodobé výchovy a důrazu na důležitost biblického a teologického vzdělání všech věřících. Vatikán může posloužit jako garant jednoty rozmanitých místních církví i jako pojistka proti prosazení jedné názorové skupiny, které při větší demokratičnosti hrozí (viz "převrat" v Jednotě bratrské).
Když už zmiňuji jiné církve jako inspiraci, je třeba si postesknout, že sněmovní dokument v podstatě křesťany z nekatolických církví ignoruje, jak na to ve svém příspěvku upozornil jediný nekatolický účastník sněmu prof. Pavel Filipi.
Považuji to za typický doklad postoje k ekumenismu v římskokatolické církvi. Sice se o něm často mluví, ale skutečný dopad na život církve je minimální. Stále zřejmě menšina křesťanů pochopila, že nás spojuje mnohem více věcí než nás rozděluje, že větší vzájemná spolupráce je ve vztahu ke společnosti nutností a že naše farnosti a církve řeší podobné problémy (stačí si přečíst dokument k letošnímu 3. zasedání 31. synodu ČCE s názvem Budování sboru). Kdy pochopíme, že jednota křesťanů je nejenom Kristovým přáním a podmínkou věrohodnosti naší evangelizace, ale vede i k vzájemnému obohacení?
Proč plenární sněm skončil, nevím. Domnívají se účastníci, že je už vše vyřešeno? Nebo se vzhledem k neúměrné délce a malé efektivitě sněmu ukazuje, že skutečně stačí jen rozšířené zasedání biskupů a práce několika "obezřetně vybraných lidí"? Efektivitu ukazuje jednoduché srovnání. Plenární sněm byl zahájen v roce 1997, v letech 2003 a 2005 se uskutečnila dvě plenární zasedání, jejichž výsledkem je jeden hodně nedopracovaný dokument. Pro srovnání II. vatikánský koncil byl zahájen 1959, v letech 1962-1965 byla 4 několikaměsíční jednací období, schváleno bylo 16 dokumentů. Holandská pastorální synoda byla zahájena roku 1966, v letech 1968-1970 bylo na 6 zasedáních projednáno 14 dokumentů. Konečně společná synoda německých diecézí byla zahájena roku 1969 a v rámci 8 plenárních zasedání v letech 1971-1975 přijala 18 dokumentů (v rámci komisí vzniklo dalších 6 pracovních textů).