Ekumena a Evropa – to byl od začátku dynamický vztah! Když Pavel uposlechl výzvy, aby se odebral do Makedonie (Sk 16,9), začala úžasně dynamická historie. Dobrá zpráva se po Evropě rozšířila rychlostí větru, od Jihu na Sever, od Východu na Západ. Kulturu, dějiny, architekturu a literaturu Evropy nelze dnes bez křesťanství vůbec pochopit. Tam, kde křesťanské církve zachovaly věrnost svému Pánu, rozvinula se plnost života z víry v pozoruhodné kreativitě. Mám na mysli kláštery, nádherné oltáře, hudbu a rovněž jazyk jednotlivých národů, který se v průběhu reformace rozvinul díky překladu bible v jazyk národní. Tam ovšem, kde se křesťanské církve nechaly svést k vládnutí, panovačnému myšlení a ideologii, podílely se na zkáze a na pohrdání lidmi; mám na mysli pronásledování čarodějnic, holocaust a mnohé žehnání zbraní v Evropě.
Z Evropy vyšlo rozštěpení světového křesťanstva jak v roce 1054, tak v 16. století. Oddělení východní a západní církve jakož i důsledky reformace dodnes formují Evropu, ale i církve na celém světě. Za to neseme odpovědnost. Přes nutnost hledat vlastního profilu se nesmíme dále podílet na tom, aby dnes toto rozštěpení lidi zatěžovalo a oslabovalo přesvědčivost víry. Právě ve věku, kdy do Evropy proniká tolik náboženských směrů, od islamismu po buddhismus, od ezoteriky až po patchworkreligion, je třeba, aby bylo společné svědectví víry všech křesťanek a křesťanů zjevné. Dialog s ostatními náboženstvími například můžeme vést jen společně, nikoli odděleně.
Zde, v Evropě, se také na počátku 20. století vyvinulo ekumenické hnutí. Vzniklo tehdy, když se ukázalo, že se církve v misiích stávají nevěrohodnými, je-li pro ně jejich odlišné pojetí církve, večeře Páně a úřadu důležitější než společná víra v Ježíše Krista. Světová misijní konference v Edinburghu v roce 1910, založení Hnutí pro praktické křesťanství a Hnutí pro víru a stav církve, založení Ekumenické rady církví a Konference evropských církví, Druhý vatikánský koncil – to všechno jsou znamení obrovských kroků, jimiž se naše církve v minulém století vzájemně přiblížily. Při společných teologických rozhovorech, při společném slavení večeře Páně, při diakonické činnosti, právě tak jako při společných poutích jsme poznali: je toho víc, co nás spojuje, než toho, co nás dělí. Tomu jsme zavázáni.
V roce 1999 byla v Augsburku podepsána Společná deklarace římskokatolické církve a Světového svazu luteránů. Konstatovalo se: To, co 16. století zavrhovalo, se už obou církví a dnešních formulací jejich učení netýká. Podepsání Společného oficielního prohlášení ke Společné deklaraci v Augsburku 31. října bylo slavnostní událostí. Neměla znamenat (to bylo všem zúčastněným jasné), že tradicí předávané odlišné představy jsou dnes chápány shodně. Avšak podepsání bylo přivítáno jako krok na nutné cestě vzájemného přiblížení. Průlom se zdál být na dosah, asi ve smyslu: Tohle prohlášení rozdíly neodstraní, ale – doufejme – umožní zvát jeden druhého pohostinsky k večeři Páně. Za to, že se podařilo nalézt alespoň společné formulace teologické otázky, na níž se kdysi jednota rozpadla, můžeme být vděčni.
Z této naděje jsme brzy vystřízlivěli. V roce 2000 vyslala římskokatolická církev prohlášením Dominus Jesus, vydaným Kongregací pro víru, jasný signál. Sama sebe považuje přes veškerý ekumenický pokrok nadále za jedinou, pravou, svatou církev. „Naproti tomu církevní společenství, která nezachovala platný episkopát a původní a úplnou skutečnost eucharistického mystéria, nejsou církvemi v pravém slova smyslu; ti však, kdo jsou v těchto společenstvích pokřtěni, jsou křtem připojeni ke Kristu a nacházejí se tudíž v jistém, byť nedokonalém společenství s církví.“
V závěrech Moskevského biskupského synodu ze srpna 2000 se říká: „Ortodoxní církev je pravá církev Kristova, stvořená naším Pánem a Spasitelem, církev, kterou upevňuje a naplňuje Duch svatý…“ A dále: „Ortodoxní církev ujišťuje ústy svatých otců, že spása může být nalezena jen v církvi Kristově. Avšak zároveň nebyla společenství odpadlá od jednoty s ortodoxií nikdy považována za plně zbavena milosti boží…“ I zde tedy zřetelné ekleziologické sebeujišťování, upírající druhým, že by byly církvemi v plném smyslu. Od doby reformace probíhá rozhovor mezi ortodoxními a reformovanými křesťany. Stále znovu si zůstáváme cizí, stále znovu se musíme cvičit ve společném uvažování. Mezi římskokatolickou církví a církvemi ortodoxními existují mezitím ovšem zřetelné signály přiblížení, byť bohužel často zároveň s výslovným vymezováním se vůči církvím reformním.
Především v rámci Ekumenické rady církví bylo protestantismu ze strany ortodoxních církví opakovaně vytýkáno „přetahování“ věřících a „západnictví“. Tím se sama Ekumenická rada církví ocitá ve značné krizi. Příští měsíc v Porto Alegre se ukáže, zda je možná cesta do budoucna, a jaká. Rozhodně by k tomu evropské církve mohly přispět, zvláště když v jižních zemích je řada křesťanek a křesťanů sotva schopna tyto rozmíšky pochopit.
Tento vývoj pochopitelně podstatně utlumil v reformních církví euforii nad výsledky Augsburku 1999. Ony samy se považují za církve v plném slova smyslu. Náš úřad, včetně biskupského, je plnohodnotný úřad ve smyslu Ježíše Krista. Ve svém spisu Wider Hans Worst formuloval Luther v roce 1541 zcela jasně, že reformní církev je pokračováním církve staré. Reformátorské církve nevznikly nově v 16. století, nýbrž jsou to dědičky staré církve, které už prodělaly reformaci. Vždyť převzaly s odvoláním na Augustina mezi jiným právě starocírkevní tradice. Považujeme se rozhodně za pokračovatele apoštolské posloupnosti, kterou chápeme nikoli jako řetěz vkládání rukou, nýbrž jako věrnost apoštolskému učení.
V následujících letech se toto vystřízlivění projevilo na mnoha místech. Např. v Německu vydala Evangelická církev německá dokument pod názvem „Církevní společenství očima evangelíků“ – Votum k uspořádání spolužití církví odlišného vyznání. Tam se píše: V tomto smyslu je třeba konstatovat, že nutnost a forma „Petrova úřadu“ a z ní plynoucí primát papeže, chápání apoštolské posloupnosti, nepřipouštění žen k ordinaci a v neposlední řadě postavení církevního práva v římskokatolické církvi jsou skutečnosti, jimž musí být ze strany evangelíků kladen odpor. (Str. 13)
Vzápětí začaly opět na nejrůznějších úrovních spory nejen o chápání církve, nýbrž i o úřad a odpustky, papeže a večeři Páně, ekleziologii a etiku vůbec. A hned také přibyla nová témata: ordinace žen a respektování ženského rodu v jazyce.
Ve velekněžské modlitbě říká Ježíš: „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (Jan 17, 20-21) Jednota našich církví není tedy žádná utkvělá představa, žádný nový vynález, nýbrž biblický závazek, vycházející ze svědectví našeho Spasitele samotného. Ježíš nás povolal k následování. Zmrtvýchvstalý nám dal úkol jít do celého světa a křtít lidi ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Ustanovil hostinu, při níž se shromažďujeme okolo jeho stolu ke Communio Sanctorum, při němž se stáváme společenstvím svatých a vstupujeme ve společenství s živým Kristem. Církev se nemůže rozhodovat, zda se chce zaměřit také ekumenicky. Musí společenství s bratry a sestrami ve víře vyhledávat.
Nicméně – jsme lidé. Podle evangelického chápání jsou ti svatí, kdo vědí, že musí veškerou svou důvěru vkládat v Boha. Jsme chybující – biblický obraz člověka to podává velmi dobře. A naše tradice a církevní názory také rostly celá staletí, ba co víc, my jsme si je takříkajíc zamilovali. Ale naše rozdělení v žádném případě nesmí stát v cestě našemu svědectví. Obávám se, že tomu tak často je. Vlastní identitu pak hledáme ve vymezování se.
Za zemi reformace, z níž pocházím, mohu říci: jednáme-li společně, jsme silnější. Když např. v roce 1997 při akci zvané Sozialwort vystupujeme na obranu sociální spravedlnosti společně jako církev evangelická a církev římskokatolická, společnost i politikové nám pozorně naslouchají. Slavíme-li v roce 2003 na Ekumenickém církevním sněmu v Berlíně společně bohoslužbu, stáváme se požehnáním pro naši společnost. Všude tam, kde se v naší zemi velké a menší církve vzájemně obohacují, metodisté a ortodoxní, starokatolíci a reformovaní, luteráni a katolíci, dochází ke sblížení.
Dělí nás odlišné chápání církve. Confessio Augustana říká: „ Neboť to postačuje k pravé jednotě křesťanské církve, když evangelium je hlásáno svorně v čistém porozumění a svátosti jsou podávány podle božího slova. A k pravé jednotě křesťanské církve není nutno, aby byly všude zachovávány tytéž lidmi dosazené ceremonie.“ (Čl. 7)
Uznávat jiná vyznání jako církve je z tohoto hlediska pro církve reformace snadnější než pro ostatní. A protože samotného zmrtvýchvstalého Krista vidíme jako pozvaného, můžeme všechny pokřtěné údy jedné církve pozvat k hostině chleba a vína. V luterském chápání zůstává Kristova přítomnost v chlebu a vínu tajemstvím. V každém případě je přítomen; „spolu s“ chlebem a vínem, „pod způsobem“ chleba a vína se Kristus skutečně daruje (konsubstanciace). Tímto teologickým postojem se lišíme od transsubstanciace římskokatolické i ortodoxní církve, ale také od chápání chleba a vína jako symbolu např. u reformovaných. I v současné situaci zůstává tedy chápání večeře Páně resp. eucharistie odlišné. A tato odlišnost nadále těsně souvisí s chápáním církve a úřadu. Uznávám, že pro mnohé je společná večeře Páně možná teprve tehdy, až bude dosaženo jednoty církve. Já sama ji mohu chápat jako posilu na cestě k jednotě. A bez výslovného pozvání se slavení eucharistie nezúčastním. Ale zároveň prosím, abych nebyla zvána na bohoslužbu, na jejímž vrcholném okamžiku je mi účast opět zakázána.
Přes všechny rozdíly touží věřící ve všech církvích, aby mohli tuto hostinu slavit společně. Myslím, že je to pochopitelné a že by to teoložky a teologové neměli jednoduše ignorovat. Neboť při tomto stolování je společenství s Bohem a společenství stolujících viditelné. Že je nemůžeme vzájemně sdílet, je příznakem našeho rozdělení. A to je nadále bolestné.
20. století přineslo evropským církvím poznání: Ona křesťanská církev, kterou každou neděli v apoštolském vyznání vyznáváme, je jedna. Jedna svatá křesťanská církev. Ona je tou církví, v niž věříme, jejímž předobrazem je Ježíš Kristus. Tato církev – Una Sancta – se manifestuje v mnoha církvích po celém světě. Jednu svatou křesťanskou církev lze nalézt v rozmanitosti kontextů a denominací. Každá církev je jen jednou provincií světového křesťanstva (E. Lange). Mezitím existují církve, které se naprosto odpoutávají od dogmatických odlišností evropských mateřských církví. Podle odhadů už téměř polovina všech křesťanek a křesťanů na světě nejsou členy některé z církví tradičních vyznání – římskokatolického, reformního nebo ortodoxního, nýbrž některého z velkých volných křesťanských hnutí letničních. To platí zejména pro Afriku a Latinskou Ameriku. Jedna čínská pastorka mi nedávno řekla: We are post-confessional, jsme post-konfesní. Vnímáme to vůbec? Jak na to reagujeme? V našich německých velkoměstech jsou např. nesčetné zahraniční křesťanské obce, které zjevně existují a slaví bohoslužby zcela mimo naše zorné pole. A ony volné obce, letniční hnutí, rostou také v Evropě. To musí být pro tradiční vyznání výzvou. Odvažuji se pochybovat o tom, zda jsme na to skutečně připraveni.
Jedním z ústředních úkolů evropských církví dnes je posílení víry. Mnoho lidí už nezná bibli, děti už nejsou vychovávány v křesťanské víře, mladiství nenacházejí orientaci, rituály upadají v zapomenutí, návštěva bohoslužeb je slabá. Jde o to, tuto výzvu společně přijmout a začít v Evropě odvážně s novými misiemi. Neměli bychom naše tradice a kořeny podceňovat. Teologie našich otců a matek ve víře a jejich zkušenosti s Bohem v Evropě mohou dnes znovu nést plody pro nás. Biblická víra, křesťanská spiritualita, to jsou poklady, které bychom měli nabízet také mladé generaci Evropanů jako orientaci. Poutě, mlčení, meditace, modlitba – i to přece přináší plody, to všechno je v posledních letech opět zcela nově žádáno.
Zdá se mi deprimující, jak málo Evropa zná své kořeny. Loni došlo přímo k reflexivní obranné reakci, vyvolané strachem, když turecký ministerský předseda Erdogan varoval před evropskou mentalitou „křesťanského klubu“. Vzápětí se volalo po tom, aby Evropská unie našla nový identifikační pojem, nezávislý na křesťansko-židovských kořenech, vycházející z komplexu výlučně politických, hospodářských a bezpečnostních zájmů. A také při debatě o preambuli evropské ústavy se vehementně prohlašovalo, že prý zde nesmí být zmínka ani o Bohu, ani o židovsko-křesťanských kořenech Evropy. Co je na tom vlastně tak špatného, mít takové kořeny? Proč by mělo vztahování se k Bohu vyvolávat strach? A proč má být vlastně „křesťanský klub“ nadávka? Takový klub má jistě podmínky, ale lze do něho přece vstoupit. Klubové podmínky jsou ovšem odvozeny z křesťanského dědictví: je nutno např. uznávat stejnou důstojnost každého člověka a rovnoprávnost mužů a žen. To lze vyvodit z příběhu stvoření, z toho, že člověk je stvořen k obrazu božímu a ze svědectví o Ježíši, v němž jsou naše rozdíly zrušeny (Gal 3,28).
Jsem přesvědčena, že také rozštěpení křesťanstva přispívá k tomu, že se Evropa tak často na své křesťanské kořeny raději neodvolává. Právě tváří v tvář velkým etickým problémům naší doby bychom měli hledat společné postoje. Vzájemně si vyčítat, že jedni jsou příliš sekulární a druzí zase „předosvícenští“, nevede k ničemu. Nejde přitom jen o to, abychom se učili jedni od druhých. Jsme církev v 21. století. Církev se nikdy hermeticky neuzavírala před vývojem své doby, a pakliže tak přece činila, musela to leckdy dodatečně napravovat. Církev není uzavřený prostor, který se může zcela oddělit od světa. Církev je vždy církví v kontextu své doby. Jen tak je věrohodná.
A tak bychom měli společně hledat evropské postoje ke genové technologii, k eutanázii, k energetické politice. Měli bychom společně postupovat proti mzdovému dumpingu, nucené prostituci a zbídačování dětí a vystupovat na obranu uprchlíků. Charta Oecumenica obsahuje náš závazek, že se budeme spolu domlouvat na tématech a cílech naší sociální odpovědnosti a že budeme v maximální možné míře společně zastupovat zájmy a vize církví vůči sekulárním evropských institucím (III,7).
Jsme voláni k následování. Vydat se za Kristem neznamená lidi odsuzovat, nýbrž jít po boku těch, kdo nás potřebují.
Žijeme ve světě plném dramatického bezpráví. To platí i v Evropě. Životní poměry v Litvě nelze srovnávat s poměry ve Francii. A platí to tím více, že pro nás, evropské církve, Evropa nekončí na hranicích EU. Naléhavě musíme aktivně vystupovat za větší spravedlnost v Evropě, protože se považujeme za sestry a bratry.
Naše závazky platí i za hranicemi Evropy. Afrika, Asie, Latinská Amerika, to nejsou vzdálené světadíly, to je svět boží. Uprchlíci na hranicích Maroka, na Lampeduse, v letadlech a člunech směřujících do Německa, i oni jsou naši bratři a sestry. OIKOYMENH se týká celého obydleného světa. Patříme k sobě ve světě, který je dílem božím. Církve jsou vpravdě první globální hnutí na světě. Jejich vizí je však globalizace, při níž má ústřední význam důstojnost jednotlivce jako obrazu božího.
Jako církve bychom měli naléhat na to, aby si Evropa konečně vzala poučení z minulých válek a vystupovala rozhodně na obranu míru. To se týká i ukončení vývozu zbraní a výroby min. Dnes víme: Lidstvo se musí odhodlat, dělit se o statky světa, v němž žijeme. Mnoho lidí v zemích Jihu považuje Evropu za kontinent, který po skončení éry kolonializmu v současné éře globalizace vykořisťuje druhé a usiluje o nadvládu. Evropské církve stojí před požadavkem podávat věrohodné svědectví o vzájemnosti a solidaritě mezi Severem a Jihem.
Nuže, ekumenická situace v Evropě je napjatá, je přímo společnou výzvou pro nás jako církve. Já zůstanu evangelicko-luterského vyznání. Sola fide, sola gratia, solus Christus je princip, s nímž jsem těsně srostlá. Mnohé rysy jiných vyznání jsou mi cizí. Ale každý křesťan, každá křesťanka jsou mi bližší než lidé jiné víry nebo lidé bez víry. Neboť my sdílíme naději v Otce Ježíše Krista, v boží budoucnost, kdy Bůh setře každou slzu a nebude již ani žalu, ani nářku, ani bolesti, ani smrti (Zj 21,4). Ano, je toho víc, co nás spojuje, než toho, co nás dělí. Věříme, že Ježíš Kristus je cesta, pravda a život. Od katolíků se mohu učit v otázkách smyslovosti a spirituality a u ortodoxních obdivovat slavnostnost liturgie. Myslím, že oni se od protestantismu mohou dovědět něco o významu bible a o odpovědnosti svědomí jednotlivce. Možná, že po století ekumeny nastoupí nejprve vystřízlivění: zůstaneme rozdílní. Doufejme ale, že dojde i k hlubokému uvědomění společenství: v následování Krista jsme tak rozmanití, jako první učednice a učedníci – od Zuzany po Petra, od Pavla po Lydii. Nepochybuji o tom, že Duch boží dá evropským církvím sílu společně svědčit. Třetí evropské ekumenické shromáždění toho může být významným znamením.
Projev na setkání v Římě 24. - 27. ledna v rámci první etapy třetího evropského ekumenického plenárního shromáždění; přeložila Helena Medková