O víkendu 19.-20.6.2004 navštívil Pražskou obec ES[1]irský salezián Jim O’Halloran. Beseda s ním byla pro obec velkým povzbuzením v době, kdy je obec anonymem ve Zpravodaji pražské arcidiecéze označena za „separující se částku těla Kristova“.
Jim působil jako dobrovolník dlouhá léta v Jižní Americe. V době 2. vat. koncilu začal sloužit spolu se starším knězem ve farnosti, která měla 30 000 členů. Nebylo jiné cesty, než začít pracovat s malými skupinami. Během této služby vznikla konstituce o církvi Lumen gentium. To co Jim zkoušelv terénu – církev jako společenství sobě rovných, kde má každý plnou účastna jejím životě – nalezl v koncilním textu, zejména ve 4. kapitole Lumen gentium (o laicích). Jim nemohl uvěřit, že by to biskupové mohli podepsat. Sám byl tehdy konzervativní a stejně tak vnímal biskupy.
Postupně se dozvídal o teologii základních křesťanských skupin a sám se začal touto problematikou hlouběji zajímat. Asi první základní skupina vznikla v prostředí skotské presbyteriánské církve na ostrově Iona v r. 1938. Brzy vznikaly i v prostředí římskokatolické církve. Druhý vatikánský koncil tento vývoj urychlil. V současnosti jsou desetitisíce těchto skupin na všech kontinentech, zejména v Latinské Americe, Africe a v některých zemích Asie. Členy těchto skupin jsou miliony lidí. Existují tiše jako spící obr.
Pro základní skupiny je charakteristické jednak zakoušení blízké lásky ve vlastním malém obecenství, jednak vědomí sounáležitosti celé církve.
Všichni členové skupiny si jsou rovni (bez ohledu na to, zda je někdo ordinovaným či řeholníkem, zda je muž či žena), všichni jsou plně aktivně zapojeni do života církve a všichni jsou povoláni k misii. Misie není chápána jako prostředek k získání nových členů církve. Vždyť Ježíšovou prioritou nebylo budovat církev, ale boží království. A boží království je tam, kde se děje dobro. Nezáleží na tom, zda dobro vytvářejí muslimové či ateisté. Musíme se učit komplexnějšímu pohledu na svět.
Malé základní křesťanské skupiny se nechápou jako paralela či alternativa ke stávajícím strukturám církve. Jsou novou církví v souladu s 2. vat. koncilem. Hierarchická církev již ztratila opodstatnění. Užívání pojmů jako např. „hierarchické společenství“ je protimluvem. Pro hierarchii je většinou důležitější celibát než eucharistie. Jsou však i výjimky. Jeden africký biskup veřejně navrhl základním skupinám, aby si sami vybíraly kněze ze svého středu – osvědčené muže („viri probati“), které pak svěcením potvrdí. Má na mysli i ženy. To však pro strach před Vatikánem neříká veřejně.
Úloha vedení skupin je trojí: koordinační, k povzbuzování a k usměrňování. I vedení skupin bývá kolektivní, např. Jimova domovská obec v Dublinumá tři koordinátory.
Jim nás ubezpečil, že nová církev v duchu 2. vat. koncilu se všude rodí v těžkostech. Je třeba mnoho trpělivosti a lásky. Nepřipustit, aby byla tato církev odřezávána a na druhé straně ani největší odpůrce nevytlačovat.
Pavel Hradilek
[1]Jedna z křesťanských obcí, které vznikly v dobách komunismu jako součást podzemní římskokatolické „Mlčící církve“, (Ecclesia silentii, ES). Její ordinovaní služebníci byli svěceni v posloupnosti tajného biskupa Felixe Davídka. Po listopadu 1989 se její členové rozhodli „nerozpustit se“ v oficiálních strukturách římskokatolické církve, a tak Pražská obec ES pracuje a schází se dodnes. Pozn. red.