Letošní srpen poskytl několik příležitostí k zamyšlení nad tím, jaký máme vztah ke své nedávné minulosti. Nemám ani tak na mysli výročí srpnové invaze r. 1968, třebaže i toto výročí leccos prozradilo. Např. hlavní zpravodajský pořad nejsledovanější komerční televize zřejmě nepovažoval za důležité se o tomto výročí zmínit. Naštěstí Česká televize připomněla nejenom rok 1968, ale i tragičtější rok1969, kdy proti demonstrantům nezasahovaly armády okupantů, nýbrž policie, armáda a příslušníci Lidových milicí našeho vlastního „normalizovaného“ státu. Významnější podněty k zamyšlení však tentokrát vzešly z aktivní politiky.
V srpnu nastoupil do vězení bývalý komunistický funkcionář Karel Hoffmann, který je nakonec jediným potrestaným za spolupráci s okupanty v srpnu 1968. Ve funkci ředitele Ústřední správy spojů se snažil umlčet rozhlas a zajistit vysílání prohlášení, které by schvalovalo okupaci. Podle historiků není pochyb o jeho vině. Soudu se však nepodařilo odsoudit jej za velezradu, nýbrž pouze za sabotáž. Pozoruhodnější byly však okolnosti, které jeho nástup do vězení provázely. Komunistická strana nijak neskrývala své sympatie k odsouzenému, čímž jasně ilustruje svůj postoj k událostem v roce 1968. Zřejmě ani toto nijak neohrozí její rostoucí preference. K diskusi o trestu se přidal i prezident Václav Klaus, který zlehčoval Hoffmannovo provinění a zvažoval udělení milosti vzhledem k jeho věku. Možná přitom zapomněl na skutečnost, že dnešní vězeňský systém poskytne odsouzenému dostatečnou péči a v případě zdravotních komplikací i propuštění, tj. mnohem lepší zacházení, než jakého se dostávalo oponentům minulého režimu.
Dalším podnětem k zamyšlení s mnohem větším mediálním ohlasem byl pokus nového premiéra, nejmladšího v dějinách České republiky, učinit šéfem úřadu vlády svého dlouholetého spolupracovníka a bývalého velitele roty Pohotovostní hopluku Sboru národní bezpečnosti, který byl koncem 80. let pravidelně nasazován proti demonstrantům. Nakonec sice šéf úřadu vlády odstoupil, ale nepřestal se tvářit jako lidumilný policista, jehož velení se tehdy vzepřelo několik neposlušnýchpodřízených. Stačí si však připomenout televizní záběry ze zásahůz tehdejších let, aby bylo zřejmé, že jde o nehorázné lži. Může to všakohrozit pozici dlouhodobě jednoho z nejpopulárnějších politiků, kterýsvoji kariéru založil na spolupráci s lidmi s pochybnou minulostí adotáhl to až do premiérského křesla?
A jak jsou na tom ve vztahu k minulosti církve? Ani v nich nebyla po roce 1989 patrná přílišvelká ochota otevřít širokou diskusi nad některými temnějšími stránkami jejichnedávné minulosti. Proto je zajímavé sledovat, jak církve reagují na různépodněty. Uvidíme, zda a případně jaká diskuse se rozproudí v Českobratrské církvi evangelické (ČCE) nad prací Petera Dinuše Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování StB, kterou nedávno vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Autor při zpracovávání studie vycházel jednak z diplomových prací absolventů Fakulty StB Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti a z materiálů vzniklých činností složek KSČ zabývajících se církevní politikou, především však z pramenných materiálů Státní bezpečnosti (StB). Jeho záměrem bylo podat co možná nejucelenější obraz agenturního rozpracování ČCE tak, jak ho odrážejí dochované materiály StB. Neúplností zvoleného materiálu i jeho zaměřením je dána neúplnost a jednostrannost pohledu, čehož si je autor vědom. Přesto jeho práce přináší přehledné zpracování s řadou zajímavých skutečností. Je např. vidět, kdobyl na koho, příp. na jakou akci nasazen. Také je zajímavé, jak demokratické církevní zřízení vyžadovalo zvláštní pozornost a snahu StB prosadit svoje lidi do vedení církve, přičemž ne vždy byla StB úspěšná. Ze strohého popisu akcí se samozřejmě nedočteme o pohnutkách, které vedly ke spolupráci s StB, a také o míře spolupráce, jež by byla zřejmá z množství a kvality předávaných informací,dnes už často nedochovaných. Proto je třeba s údaji zacházet opatrně a považovat je spíše za podnět k zamyšlení případně za podnět k dalšímu studiu. Rozhodnout o míře selhání jednotlivců přesahuje kompetence historika. Zároveň je zřejmé, že tato práce není poslední slovo k tomuto tématu. Jednak v příloze uvedený seznam tajných spolupracovníků, důvěrníků a kandidátů tajné spolupráce StB obsahuje přes dvě desítky krycích jmen, které se nepodařilo ztotožnit. Navíc přehled svazků a spisů StB z roku 1989, o kterém se ještě zmíním, obsahuje několik dalších jmen, které Peter Dinuš vůbec nezmiňuje.
Obdobná práce o římskokatolické církvi zatím není k dispozici a mám pocit, že se jí pro složitost a rozsah problematiky jen tak nedočkáme. K dispozici však jsou alespoň některé dílčí práce. V loňském roce vydal ÚDV edici Patrika Bendy Přehled svazků a spisů vnitřního zpravodajství centrály Státní bezpečnosti v roce 1989, která mimo jiné obsahuje soupis svazků agentů, držitelů propůjčených bytů, konspiračních bytů, kandidátů tajné spolupráce a důvěrníků 1. oddělení 9. odboru II. správy SNB, do jehož působnosti od reorganizace špionáže v roce1988 patřila římskokatolická církev (nekatolické církve, sekty a sionistické hnutí mělo na starosti 2. oddělení téhož odboru). Také v této práci najdeme řadu jmen, mimo jiné i bývalé vyučující Katolické teologické fakulty (KTF).
Právě kauza se spolupracovníky StB na KTF ilustruje přístup některých představitelůřímskokatolické církve k předlistopadové minulosti. Začátkem září 1996Ivan Štampach, se kterým tehdy za podivných okolnostínebyla obnovena smlouva o vyučování na KTF, v rozhlasovém rozhovoru zmínil „známou věc“ o dvou „dlouhodobých aktivních agentech StB“, kteří se stali nejbližšími spolupracovníky tehdejšího děkana. Od jeho prohlášení se řada církevních představitelů distancovala a diskuse o KTF se v dalších letech soustředila na postavu prof. Wolfa, takže zmínění spolupracovníci na KTF zůstali. Dokonce přečkali i nedávné změny, aby nakonec fakultu opustili. Jeden zcela v tichosti během loňského roku, druhý až po medializaci případu v denním tisku letos v lednu (najednou to šlo rychle).
K paradoxům na KTF rovněž patří, že výuku za Ivana Štampacha v roce 1996 na několik let převzal generální sekretář České biskupské konference (ČBK), který, jak se v loňském roce ukázalo, si v minulosti také zadal s StB. Ze zveřejněného vysvětlení se zdá, že jeho selhání, které mu umožnilo vycestovat do zahraničí (v Římě vystudoval, poté působil v zahraničí v pastoraci a ve vatikánských úřadech), bylo dílem nátlaku a naivity.
Je však otázkou, jak chápat rozhodnutí biskupů v případě původně nepřiznané spolupráce („po zvážení celé situace a kritickém vyhodnocení tohoto případu došli k závěru, že vzhledem k jeho dobrému a obětavému plnění svěřeného úřadu nepovažují za nutné, aby rezignoval“) ve srovnání s méně tolerantním přístupem vůči některým lidem, kteří takto neselhali. Mám na mysli problémy s lidmi ze skryté církve. Mohlo by se zdát, že příslušnost ke skryté církvi byla větším proviněním než spolupráce s StB nebo angažmá v Pacem in terris. Problém je však přece jen složitější.
Z uvedeného je snad zřejmé, že problém ve vztahu k nedávné temné minulosti se týká celé české společnosti, církve nevyjímaje. Na jedné straně je před námi ještě mnoho práce pro historiky, kteří postupně zprostředkují informace z dochovaných materiálů. Na druhé straně je otázkou, jak s těmito informacemi naložíme. Cesty do evidence StB byly velmi rozmanité a stejně tak i míra spolupráce. Nevím však, zda k věrohodnosti církví přispívá, když této otázce nevěnují pozornost. Pokud by církve více podporovaly vlastní důkladný průzkum a diskusi na toto téma, možná by byly ušetřeny pozdějších překvapení z objevení dalších bývalých spolupracovníků StB ve vlastních řadách. Avšak argumentovat případnou schopností nebo znalostmi postiženého mi přijde nevhodné, vždyť sama StB si často systematicky vybírala ty schopnější (zároveň však vydíratelnější) a případně jim poskytovala další podporu.
Obě zmiňované publikace ÚDV jsou k dispozici ke stažení na internetových stránkách http://www.mvcr.cz/policie/udv.