Ministeria jako výraz křestního poslání

Mnoho dnešních katolíků si nedovede církev bez kněží představit. Je vytvářeno a všeobecně přijímáno povědomí jakéhosi nedostatku kněží. Pokud přežívá josefínský model farností, pak skutečně jedna z hlavních starostí biskupů je získat kněze. Lidé jsou na jedné straně vybízeni k modlitbám „za kněžská a řeholní povolání“, ale na druhé straně jsou kněžskému povolání kladeny nemalé překážky: celibát, feudální pojetí vlády, vyloučení žen, velká odpovědnost před státem za svěřený majetek atd. Zájemců o kněžskou službu ubývá.

Domnívám se, že tento trend není svojí podstatou špatný, naopak, že může církev přivést k hlubším systémovým změnám. Asi nebudou příliš úspěšné, budou-li spočívat pouze ve zvětšení územních celků spravovaných knězem nebo ve zřízení ještě větších celků, o které se stará pastorační tým (např. kněz, jáhen, pastorační asistent). Ani mnoho nepomůže, budou-li kněží nahrazeni laiky, kteří budou „všechno dělat“ (myslí se tím učit, křtít, oddávat, pohřbívat, vést liturgie slova) a kněží sami budou „pouze proměňovat a zpovídat“. Změny by měly reflektovat otázky samé podstaty církve a jejího poslání.

Existence církve není samoúčelná, je zde pro službu světu svědectvím o Kristu slovem i životem (martyria) a solidaritou projevovanou duchovně i hmotně (diakonia). Zázemím pro takové služby je obecenství (koinónia) slavící společně svoji víru (leiturgia). Každý pokřtěný je z titulu svého křtu povolán k realizaci tohoto poslání církve. Jak toho prakticky dosáhnout?

Církev existovala bez kněží

V prvotní církvi zřejmě žádní biskupové a tím spíše kněží neexistovali. V Korintské obci byli „Bohem ustanoveni“ apoštolové, proroci a učitelé (1K 12, 28). V listu Efezanům k těmto třem službám přistupují ještě pastýři (Ef 4, 11). Později ve Skutcích apoštolů se objevují starší (Sk 20, 17). Neznáme přesnějejich status – zřejmě ještě v té době nedošlo k rozlišení služby biskupa a kněze. Biskupové jako představitelé a představení obce se objevují až v pastorálních epištolách (např. 1 Tm 3, 2n) Je zde řeč i o jáhnech. Starší jsou ve stejném listě (1 Tm 4, 14) zmiňováni v souvislostis pověřováním k biskupské službě. Rovněž v Jakubově listu vkládají starší ruce na nemocné (Jk 4, 14). Až za hranicemi Nového zákona je s biskupskou službou spjata správa více křesťanských obcí. V nich byla ovšem biskupská a kněžská služba jen jednou z mnoha dalších.

Rozmanitost jednotlivých obcí prvního století i služeb, které se v nich uplatňovaly, je inspirací pro dnešní uspořádání. Musíme mít na paměti specifičnost této doby, zejména očekávání brzkého Kristova druhého příchodu. V takové situaci služby zajišťující dlouhodobou správu obcí zdaleka nejsou tím nejvýznamnějším.

Původ ministérií

Jako plod reforem 2. vat. koncilu byly obnoveny dvě liturgické služby (ministeria) – lektora a akolyty. Nejedná se o pouhé formální mezistupně směřující ke kněžství, ale o trvalou službu.

I když se jedná zatím o pouhé dvě služby a navíc jen v jedné z oblastí působení církve, jde o významný krok. „Vysvěcení“ k této službě se děje křtem, není podílem na hierarchickém kněžství. K pověření takovou službou jsou důležité dva momenty. Jednak ochota příslušného křesťana či křesťanky příslušnou službu na sebe vzít a jednak souhlas obce takovou službu přijmout.

Diskuse, která zřízení těchto služeb provázela, se soustředila na vyjasnění, zda se jedná o služby řádné či mimořádné. Pokud by se jednalo o mimořádné služby, pak v přítomnosti ordinovaného služebníka by výkon těchto služeb náležel jemu. Pokud by šlo oslužby řádné, pak by podle principu subsidiarity byly uplatněny i v přítomnosti ordinovaného. Např. akolyta by podával eucharistické způsoby, neboť podávání většinou nebylo v prvních staletích předsednickou funkci.

I když koncilní diskuse vyzněla ve prospěch služeb řádných, dnešní dokumenty (byť menší závažnosti) je označují jako služby mimořádné. Např. Instrukce o podílu laiků na některých službách kněží již svým názvem naznačuje, jakým směrem se současný vývoj ubírá.

Věřme, že se jedná pouze o vývoj dočasný. Laici mají svojí vlastní odpovědnost vycházející ze křtu, která není odvozena z odpovědnosti svátostného kněžství. Ke službě jsou povoláváni obcí – představený zde figuruje jako reprezentant obce.

Každý se nehodí na všechno

Princip nabídnutí vlastních schopností (charismat) ve prospěch druhých a jejich posouzení, přijetí (případně nepřijetí) obcí lze aplikovat na množství dalších služeb. Skrze němůže církev růst i bez ordinovaných služebníků. Jedná se jak o další služby liturgické – např. kantor(ka), člen(ka) scholy, instrumentalisté, vedoucí liturgie pro děti, návštěvy nemocných, tak o množství služebv oblasti zvěstování a diakonie. Každý pokřtěný by měl nabídnout nějakou službu či služby podle svého obdarování a možností a podle potřeb dané obce.

Dosavadní model kdy „málo lidí dělá mnoho věcí“ by byl nahrazen modelem „hodně lidí dělá málo věcí“ a přitom působení křesťanské obce by se rozšířilo. Jak dovnitř obce, tak navenek mezi mládež, do oblasti sportu, kultury, diakonie i dalších vrstev občanské společnosti. A to nikoli s cílem „získávat lidi“, ale „být s lidmi“ a nechat na nich samých, zda se pro Krista rozhodnou.

Koordinace různých ministérií je vlastním smyslem existence služby ordinovaného služebníka. Pokud takový není, pak je vhodné koordinaci svěřit volenému sboru zástupců obce. Zvolení do takovéto služby a její přijetí je také ministeriem.

Uvedený model je uplatňován v zemích s velkým nedostatkem kněží, kde se lidé museli sami chopit své křesťanské zodpovědnosti. Mnoho biskupů ve třetím světě je odhodláno osvědčené služebníky (většinou necelibátní) pověřit i službou kněžskou. Někteří biskupové předpokládají pověřovat i služebnice. Zatím jim v tom brání vatikánské úřady, ty ovšem realitu nebudou moci trvale ignorovat.