Čtyřicet let od vydání dekretu o ekumenismu

Dne 21. listopadu uplyne 40 let od slavnostního schválení a vyhlášení tří dokumentů Druhého vatikánského koncilu: věroučné konstituce o církvi Lumen gentium, dekretu o katolických východních církvích Orientalium Ecclesiarum a dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio. Všechny tři dokumenty byly vyhlášeny na závěr třetího sněmovního období koncilu, které probíhalo od 14. září do 21. listopadu 1964 a podle historiků patřilo k nejsložitějším ze všech čtyř období. Výsledky oficiálního hlasování, jež byly zcela přesvědčivé, nám o dramatickém průběhu jednání příliš neprozradí: konstituce o církvi byla přijata 2151 hlasy proti 5, dekret o katolických východních církvích 2110 proti 39 a dekret o ekumenismu 2137 proti 11. Tomuto výsledku však předcházela složitá procedura přípravy dokumentů, jejich připomínkování a několikeré hlasování. Studium procesu vzniku koncilních dokumentů, jež obsahují řadu kompromisních formulací s možností různého výkladu, je cestou k jejich správné interpretaci. Nejlépe se o tom český čtenář dozví v knize Otto Hermanna Pesche Druhý vatikánský koncil, kterou v roce 1996 vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Konec třetího sněmovního období byl skutečně dramatický, takže se o něm brzy začalo mluvit jako o „černém týdnu“. Na jedné straně papež Pavel VI. v pátek 13. listopadu po skončení slavnostní liturgie byzantského obřadu odložil na oltář tiáru, odznak papežské moci, jako dar pro chudé. Na straně druhé došlo s jeho vědomím ke třem zásahům do sněmovního jednání, které řadu koncilních otců pobouřily. Prvním byla předběžná vysvětlující poznámka (Nota praevia explicativa) ke konstituci o církvi, resp. k její třetí kapitole pojednávající o kolegialitě biskupů. Poznámka hájila papežský primát a vyšla tak vstříc koncilní menšině složené z odpůrců biskupské kolegiality. Byla zveřejněna v sobotu 14. listopadu se zdůvodněním, že text není součástí konstituce, ale je třeba příslušnou kapitolu v jejím smyslu vykládat. Druhým zásahem bylo odmítnutí petice 441 koncilních otců (později jich bylo tisíc), kteří se obrátili na papeže, aby zvrátil nečekané rozhodnutí předsednické rady koncilu o zrušení hlasování o již připravené deklaraci o náboženské svobodě. Nakonec byla přijata až za rok během čtvrtého sněmovního období. Třetím zásahem byly ve stejný den, tzv. „černý čtvrtek“ 19. listopadu, generálním sekretářem koncilu oznámeny změny v již hotovém dekretu o ekumenismu. Jednalo se o 19 úprav, které byly, stejně jako vysvětlující poznámka ke konstituci o církvi, zdůvodněny zásahem „vyšší autority“. Přestože se nejednalo o zásadní změny, tento postup a uvedené zásahy některé koncilní otce pobouřily natolik, že údajně zvažovali na protest opustit sněmovní jednání před závěrečným hlasováním (obdobně jak to učinili někteří biskupové během I. vatikánského koncilu, když nesouhlasili s vyhlášením papežské neomylnosti).

„Druhým vatikánským koncilem katolická církev nezvratně vykročila na cestu ekumenismu,“ konstatuje encyklika Jana Pavla II. o ekumenickém úsilí Ut unum sint z 25. května 1995 (čl. 3). Tato slova by neměla být pouhým konstatováním skutečnosti, nýbrž požadavkem, který je třeba stále naplňovat. Rád bych k tomu přispěl několika svými poznámkami, které mě při studiu okolností vzniku dekretu o ekumenismu napadly.

Především je třeba si uvědomit změnu, kterou pro římskokatolickou církev znamenal papež Jana XXIII. Byl postavou, která se v mnoha ohledech lišila od svých předchůdců. Tento 77letý stařec se od začátku svého pontifikátu vymykal z područí papežské kurie, např. příliš nedbal na dodržování nabubřelého protokolu. Dokonce si dovolil takovou věc, že tři měsíce po svém zvolení postavil kurii před hotovou věc, když oznámil své rozhodnutí svolat koncil. Jan XXIII. nebyl velkým teologem a mluví se o „paradoxu papeže Jana,“ který kromě jiného vytvořil základnu pro rozvoj mezicírkevního dialogu a ekumenické teologie, přestože zřejmě nikdy nepřečetl žádné dílo evangelického teologa. Jeho životopisci hovoří o tom, že si uměl vybrat dobré spolupracovníky. Za jedno z jeho nejdůležitějších personálních rozhodnutíje považováno založení Sekretariátu pro jednotu křesťanů v čele s jezuitou a pozdějším kardinálem Augustinem Beou. Oproti dnešní situaci, kdy Papežská rada pro jednotu křesťanů nebývá přizvána k přípravě různých textů a často pak jen zpětně řeší problémy vzniklé ekumenickou neohleduplností, měl Sekretariát při přípravě koncilu výsadní postavení. Augustin Bea si dokázal vyhledat na univerzitách a seminářích celého světa skutečné odborníky na ekumenické otázky. Ostatní přípravné komise, složené převážně z členů kurie, na tuto „invazi cizinců“ pohlížely s nelibostí. Sekretariát měl dva hlavní úkoly: bezprostředním úkolem bylo pomáhat nekatolickým křesťanům sledovat průběh prací koncilu a dlouhodobým pak napomáhat jim k nalezení jednoty s římskokatolickou církví. Proto od počátku navazoval kontakty s vedoucími představiteli nekatolických církví.

Abychom pochopili, jakou změnou byl tento přístup, je třeba si uvědomit, že do té doby byli nekatoličtí křesťané pouze předmětem zavržení nebo misie. K vstřícnějším vyjádřením patří například tato výzva z encykliky o jednotě křesťanů Mortalium animos z 6. ledna 1928:„Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už na bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému stolci.“ Tatáž encyklika odmítá ze strany papeže účast na ekumenických konferencích s odůvodněním, že nemůže přistoupit k jednání „na stejné úrovni, jako rovný s rovným“. Z téhož důvodu odmítá účast a podporu katolíků takovým akcím. Skutečností však bylo, že se těchto konferencí několik katolických pozorovatelů neoficiálně zúčastňovalo s povolením místního ordináře, příp. i s vědomím členů kurie, v roli „novinářů“. Situace se změnila po II. světové válce, kdy společně prožité utrpení křesťany sblížilo navzdory různým konfesím. Po válce vznikaly pracovní skupiny katolických a protestantských teologů, kteří se společně zabývali různými otázkami. Reakcí na ustavení Světové rady církví na konferenci v Amsterodamu bylo historicky první pozitivní vyjádření kurie, které uznávalo, že ekumenické hnutí je též „vanutím Ducha svatého“. Každopádně chci poukázat na to, že jenom díky těm katolickým teologům, kteří se již dávno před koncilem zabývali kontroverzními otázkami a dialogem s nekatolickými teology, byť tím na sebe upoutali pozornost ze strany kurie případně byli dočasně postiženi zákazem publikovat, se mohla církev na Druhém vatikánském koncilu přihlásit k ekumenismu a mít k dispozici nejenom lidi s rozsáhlými vědomostmi, ale i řadu kontaktů mezi nekatolickými křesťany. Obdobně i dnes římskokatolická církev potřebuje takové lidi, kteří budou mít odvahu s náležitou zodpovědností hledat nové cesty i těmi směry, které předpisy zatím neumožňují.

S pomocí Jana XXIII. se Sekretariátu podařilo prosadit pozvání několika desítek zástupců nekatolických křesťanů na jednání koncilu. Tato skutečnost opět významně ovlivnila ekumenicitu koncilu a jeho dokumentů. Kuriální úředníci na základě podnětů z celého světa sice připravili řadu podkladů pro budoucí dokumenty, ty však mnohdy byly během jednání zcela přepracovány na základě připomínek účastníků koncilu. Dnes si leckdo stěžuje na mnohem horší kvalitu pokoncilních církevních dokumentů ve srovnání s teologickou úrovní koncilních textů. Nezapomínejme však, že koncilní dokumenty byly konzultovány množstvím odborníků z celého světa, pozměňovací návrhy předkládali konkrétní lidé za pozornosti nekatolických účastníků a médií. O jejich zapracování pak hlasovalo více než dva tisíce koncilních otců. Je zřejmé, že výsledek takové práce sice bude poznamenán řadou kompromisních formulací, ale určitě bude mít lepší úroveň než texty, které píší mnohdy zcela anonymní lidé z prostředí kurie, kteří se ukrývají pod hlavičkou některé z vatikánských kongregací nebo dokonce pod autoritou nemocného papeže. Z tohoto úhlu je pochopitelnější skutečnost, že se zdá, jako by některé pokoncilní texty vlastně braly zpět ekumenicky odvážná prohlášení koncilu.

Pozvání nekatolických pozorovatelů na koncil samozřejmě vyžadovalo reciprocitu, takže ještě předzahájením koncilu bylo umožněno, aby se katoličtí zástupci oficiálně zúčastňovali ekumenických konferencí. Po koncilu římskokatolická církev zahájila celou řadu bilaterálních dialogů a zapojila se do práce Světové rady církví, přestože se nakonec jejím členem nestala (oficiální zástupci se však pravidelně účastní valných shromáždění a jsou plnoprávnými členy Komise províru a řád). Za čtyřicet let práce se podařilo nejenom navázat množství kontaktů, ale i odstranit některá nedorozumění a vyjasnit shody a rozdíly v učení. Bohužel výsledky rozhovorů mnohdy zná jen několik specialistů a k jejich plnému přijetí církevními představiteli a celým Božím lidem zatím nedošlo. Český čtenář nalezne nejlepší informace výsledcích ekumenického dialogu v knize Petera Neunera Ekumenická teologie (vydal Vyšehradv roce 2001) a ve dvou svazcích Ekumenického katechismu od Heinze Schütteho (Vyšehrad 1999 a 2003).

Co se týče samotného textu dekretu o ekumenismu, tak se domnívám, že stojí za přečtení i dnes. To se v našem prostředí ostatně týká většiny koncilních dokumentů, jejichž znalost zřejmě stále ještě nepatří k běžné výbavě absolventa teologického studia. Zvlášť dnes považuji za důležité připomenout si konstatování deklarace o tom, že rozdělení křesťanů „odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření“ (čl. 1) a že „činný zájem o obnovení jednoty je záležitostí celé církve, věřících i pastýřů, a týká se každého podle jeho schopností jak v každodenním křesťanském životě, tak v teologickém a historickém bádání“ (čl. 5). Cestou k uskutečňování ekumenismu jsou podle dekretu následující prvky: obnova církve (spočívající v růstu věrnosti jejímu vlastnímu povolání: „Církev je při svém putování volána Kristem k neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou,“ čl. 6), obrácení srdce („Opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení,“ čl. 7), společná modlitba (čl. 8), vzájemné poznání („které se musí konat podle pravdy a s porozuměním,“ (čl. 9), ekumenické vzdělání (čl. 10), vhodný způsob výkladu učení víry (čl. 10) a vzájemná spolupráce („Touto spoluprací se mohou všichni, kteří věří v Krista, snadno naučit, jak se navzájem lépe poznávat a mít se v úctě a jak připravit cestu k jednotě křesťanů,“ čl. 11).

Výročí vyhlášení dekretu o ekumenismu je příležitostí ke zpytování svědomí, nakolik vážně bereme závazek k hledání jednoty křesťanů a zda slova z encykliky Ut unum sintjsou již skutečností nebo spíše závazkem do budoucnosti: „Nejenže byl navázán dialog, ale stal se pro církev výslovnou potřebou, jednou z jejích priorit“(čl. 31)