Naděje, která v nás žije

autor: 

Starokatolický kongres ve Freiburgu

Na počátku stálo jedno velké Ne. Když byl na Prvním vatikánském koncilu, na vrcholku papalistického a antimodernistického proudu v katolické teologii, prosazen jurisdikční primát a učení o neomylnosti papeže a námitky menšiny koncilních teologů, biskupů a kardinálů byly smeteny rázně ze stolu, došlo ke skandálu. Kritikové svorně odcestovali. Řím reagoval nejprve hrozbami a konečně exkomunikacemi. V mnoha případech se pro reformy otevření teologové a biskupové po dlouhých bojích se svým svědomím nakonec podvolili. Jiní, hlavně v Německu, Rakousku a Švýcarsku, vytvořili malé protestní obce. Došlo k pořádání jejich kongresů a v roce 1873 dokonce k - z pohledu Říma nedovolenému, ale platnému - biskupskému svěcení. Biskup samostatné Utrechtské církve, která vznikla r. 1732 z konfliktu s Vatikánem kvůli kompetencím autorit a která neztratila řetěz biskupské sukcese, tedy nepřetržené následnictví biskupů vysvěcených vzkládáním rukou a konsekrační modlitbou již od doby apoštolské, vysvětil Josefa Huberta Reinkense v Rotterdamu podle římského ritu na biskupa. Z počátečního hnutí se stala církev. V roce 1889 se do tzv. Utrechtské unie sdružily za čestného předsednictví utrechtského arcibiskupa Nizozemská starokatolická církev, Katolické biskupství starokatolíků v Německu, Kristokatolická církev Švýcarska, Starokatolická církev Rakouska a Polská národní katolická církev USA a Kanady, a po první světové válce i osamostatnělé starokatolické církve v Československu a Jugoslávii.

Proč existujeme?

Tehdy se sice ještě neužíval výraz „profilová ekumena", avšak přesto definovali starokatolíci svůj církevní „profil" po více nežli sto let vymezením se vůči římské církvi, což ale vedlo v průběhu času k jistému spirituálním opotřebení. „Starokatolíci se nemusí zpovídat. Starokatolíci nemusí poslouchat papeže. Starokatolíci nemusí dodržovat celibát... tento postoj pomalu vymírá," poznamenal Joachim Vobbe, devátý a současný biskup starokatolíků v Německu. Je tomu tak dobře, neboť se nelze definovat výlučně vymezováním ve smyslu „svobodní od".To potvrzuje i referent pro starokatolickou mládež v Německu Jürgen Wenge. Z mladých lidí nelze nikoho zbavit rezervovanosti takovými interními církevními tématy. Kromě toho platí: Nenáročná církev, která nic nepožaduje, také nikoho neoslovuje.

V kázání při oslavách 125. jubilea existence organizovaných starokatolíků v Kolíně nad Rýnem se biskup Vobbe dotknul (sebe)kritických témat: Naše biskupství je a zůstává vlastně nechtěné. Žádný seriózně uvažující křesťan nemůže chtít další rozkoly v křesťanstvu. A proto se musíme stále znovu tázat: Máme vůbec oprávnění k existenci? Proč existujeme, musíme vůbec nadále být? Co je náš spirituální profil?

Aby takové otázky měly své patřičné forum a často daleko od sebe roztroušeným členům obcí (v Německu přibližně 25 000 v 56 farnostech) byla dána příležitost slavit ve větším společenství, pořádá Starokatolická církev každý čtvrtý rok vícedenní mezinárodní kongres. Letos přijelo asi 400 účastnic a účastníků do Freiburgu v Breisgau. Hlavním tématem bylo 75. výročí uzavření tzv. Bonnské dohody, která zpečetila plné svátostné společenství starokatolíků s anglikány při nadále trvající samostatnosti obou církví.

Společně s utrechtským arcibiskupem Jorisem Vercammenem celebroval canterburský arcibiskup a primas Anglikánské církve, Rowan Williams, slavnostní bohoslužbu. Na následující recepci v historickém Kaufhausu, reprezentačním sálu města, panovala nenucená a uvolněná atmosféra. Evangelický ministerský předseda Bádensko Würtenberska Günther Oettinger líčil za velkého potlesku starokatolické kořeny v příbuzenstvu na straně matky („byl jsem obklíčen starokatolíky") a představil evropský proces sjednocování jako příklad pro křesťanské církve. Předseda rady evangelických církví v Německu, biskup Wolfgang Huber, připomenul Míšeňské prohlášení z roku 1988. Tehdy se uznali anglikáni a evangelíci v Německu navzájem jako církve a dohodli se na eucharistické pohostinnosti. Freiburský římskokatolický arcibiskup, Robert Zollitsch, kterému účastníci spontánně zazpívali blahopřání k narozeninám, poukázal na společné duchovní dědictví, které sahá až k svatému Willibrordovi (658-739). Tento anglosaský misionář kmene Frízů a první utrechtský biskup byl značně sebevědomým a samostatným božím mužem - kontakty s Římem však přesto nikdy nepřerušil. Bylo vidět s jakou nenuceností anglikánští, evangeličtí, pravoslavní, starokatoličtí a římskokatoličtí biskupové mezi sebou komunikují a sotva by se dalo věřit, že se na jiných místech Evropy mluví o období mrazu v ekumeně. Avšak v církevních a teologicko-politických realitách existují v poslední době opět jistá napětí, vyjadřovaná nejenom slovy a tónem hlasu.

Držet se ordinace a sukcese

Canterburský arcibiskup, Rowan Williams, musí toho času např. bezradně sledovat, jak hrozí rozpad jednoty ve světovém anglikánském církevním společenství; poté, co obce v USA zvolily a nechaly vysvětit za svého biskupa otevřeně se ke své homosexualitě přiznávajícího muže, označili to afričtí biskupové za nesnesitelné a protibiblické a dožadují se proto rozdělení anglikánských církví.

Anglikáni a starokatolíci sledují s rostoucí nevolí diskuzi uvnitř evangelických církví Německa, zda mohou eucharistické slavnosti předsedat i neordinovaní. Považují to za hrubé porušení společné starocírkevní a liturgické tradice. Ordinace a sukcese pro ně patří k podstatným charakteristikám církve. V evangelicko-starokatolické dohodě z roku 1985 bylo dokonce výslovně stanoveno, že pouze ordinovaný nebo ordinovaná smí předsedat eucharistii. Protest zazněl velice důrazně a existují obavy, že navzájem poskytovaná eucharistická pohostinnost by se tak mohla stát historií. (Intercelebrace kvůli existujícím diferencím v chápání úřadu beztak oficiálně neexistuje.)

Římská církev se toho času snaží především o ekumenické kontakty s pravoslavnými církvemi, přičemž je nápadně zdůrazňován společný zamítavý přístup k svěcení žen. I to je sporné a citlivé ekumenické téma. Již od roku 1982 existují u starokatolíků v Německu jáhenky a od roku 1997 také presbyterky. Přesto byla v nedávné době zřízena společná starokatolicko-římskokatolická teologická komise, která má oficiální dialog těchto církví oživit.

Místní církev není žádná filiálka

Na pozadí dramatických celosvětových výzev, před kterými stojí křesťanství jako celek, byla kladena ve Freiburgu stále znovu otázka, jak by mohly církve spoza plotu svých vnitřních problémů najít cestu k hlubší jednotě, také s pohledem na občas i militantní exploze v islámu. Kolik růzností snáší jednota a jak musí být křesťanská církevní jednota organizována, aby se stala prožívaným atraktivním svědectvím, které dává smysl? Pro canterburského arcibiskupa nedává příliš smysl obhajovat v kultuře charakterizované demokracií nějakou autoritářskou centralistickou církev. Pro spolužití církví je klíčovým pojmem „zastupování". „Naše pokušení spočívá vždy v oslabování povědomí jednoty... spokojovat se s méně nežli je skutečné společenství." Žádoucím je „stát spolu a jeden pro druhého v Kristu, přebírat zástupnou zodpovědnost podle obrazu Pána, který se stal člověkem". Křesťané mají být dárci idejí a zástupným způsobem svým životem předvádět jak „Bohem daná forma lidské spolunáležitosti" může být prožívána solidárně i přes hranice států a kontinentů. Ohledně srůstání církví citoval kardinála Waltera Kaspera, prezidenta Papežské rady pro jednotu křesťanů, který jednou v bouřlivé diskuzi s tehdejším kardinálem Josephem Ratzingerem o vztahu místní církve k církvi univerzální zdůraznil, „že místní církev není žádná provincie nebo oddělení církve světové; spíše je církví na daném místě". Kasper napsal (v časopisu „Stimmen der Zeit", prosinec 2000): „Biskup není jakýmsi delegátem papeže, nýbrž je pověřenec Ježíše Krista; náleží mu svátostně zdůvodněná vlastní zodpovědnost. Musí mít všechny plné moci, které potřebuje pro vedení své diecéze." Při veškerém vlastním významu místní církve, však neexistuje žádná autonomie. „Jak málo jsou místní církve odbočkami nebo provinciemi církve univerzální, zrovna tak málo je univerzální církev produktem spojení místních církví. Místní církev a univerzální církev nemohou být jedna bez druhé." S touto úvahou se identifikuje Williams: Jednota církve neroste jenom z privátních vztahů na lidské úrovni, nýbrž z poznání, že v každém církevním společenství přebývá Kristus. „Co máme na sobě vzájemně brát na vědomí, nejsou pouze struktury či legitimita útvaru, ale musí to být Kristus."

Práce na kořenech pastorace

Mottem starokatolického kongresu bylo „Naděje, která v nás žije". Na programu bylo zabývání se změnou hodnot v Evropě. Stále znovu však probleskovalo vlastní téma: spiritualita. „Cit pro liturgii a svátostný život se znatelně zvýšil," pozoruje Vobbe. Důkazem toho je, že v mnoha starokatolických farnostech se opět konají pravidelně bohoslužby ve všední den - tradice, která tam skoro sto let odumřela. V roce 1995 byla vydána nová mešní kniha. Přitom se přísně dbalo o to, aby ve všech modlitbách při udělování svátostí byla zařazena nějaká epiklézní formulace, tedy svolávání Ducha svatého.

Čtyřicet kněží v hlavním povolání a stejný počet ve vedlejším pracovním úvazku je zodpovědno za pastoraci starokatolíků v Německu.. Z nich pochází jenom asi čtvrtina přímo ze starokatolické tradice. To znamená: Jenom malá menšina byla pokřtěna ve Starokatolické církvi a prošla studiem na semináři v Bonnu. Převažující většina jsou bývalí římskokatoličtí kněží. „Máme z řad římskokatolických kněží více uchazečů, než můžeme přijmout. V každém případě máme pro své obce dostatek kněží," prohlašuje Vobbe. V roce 1999 byla podepsána římskokatolicko-starokatolická dohoda o přestupování duchovních, ve které se obě strany zavazují, že se budou snažit o společné harmonické řešení. „Převážně to bývá inspirativní a ne problematické, když k nám přecházejí římskokatoličtí kněží," míní Vobbe. Někdy se však stává, že psychologie nefunguje: Početní omezenost obcí, namáhavá všední práce, zájem o liturgii a náboženské otázky projevovaný při návštěvách domů či rodin, biblické a katechetické hodiny podněcované zcela zdola „z báze", to je pro bývalé římskokatolické kněze, kteří byli kdysi zahlceni organizováním a managementem velkých svazů farností něco, na co je si třeba zvyknout. „U nás není nic samozřejmého. Farář nemůže nic delegovat nebo se chápat pouze jako multiplikátor. Máme ještě zcela klasický obraz faráře: Duchovní je kompetentní pro všechno od kolébky až po rakev." Především však pro bezprostřední kontakty k jednotlivým členům obce.

A jsou zde i další věci: Ve Starokatolické církvi neexistuje žádné vydělování rozvedených a znovu oddaných ze svátostného života. Také druhé manželství je možno uzavřít před knězem a je též považováno za svátostné.

V detailech lze pozorovat ve Starokatolické církvi tytéž náboženské problémy, kterými se musí zabývat i velké církve. Přestárlé obce a farnosti (neplatí v žádném případě pro starokatolíky v ČR) se dostávají do nebezpečí, že se stanou uzavřenými jednotkami, které mají příliš málo doteků a výměny s tím, co probíhá v současné kultuře a společnosti. Co činit, když život obce nepřekračuje rovinu privátních, tu a tam dokonce povrchních, potřeb církevního servisu a stále méně lidí střední a mladší generace se zajímá o křesťanství? Arcibiskup Vercammen doporučil: „méně péče o sebe, otevřený smysl pro Evangelium a více zájmu o to, co se děje v naší kultuře." Je zapotřebí mít více „duchovních hostinců", kde jsou velké otázky doby zvažovány existenciálně a nábožensky. „Z hořících keřů evropské kultury jsme vyzýváni vytvářet prostory míru a dialogu. Tam budou přítomné i věci boží."

Christ in der Gegenwart 27.8.2006, přel. J. König