Evropské myšlení je odjakživa plné určitých a pevně definovaných entit, podstat, identit, objektů a jsoucen. Filozofové s Aristotelem v čele a teologové v jejich stopách podali obdivuhodné výkony na poli vymezování, stanovování, zahrnování, předepisování a dogmatického definování všeho, počínaje Bohem a konče Nicotou. Naše kultura stojí právě na tomhle. U jejího zrodu, u prvopočátečního propojení řecké abstrakce, židovské konkrétnosti a římského právního pojetí (popřípadě též řecké domýšlivosti, židovské zatvrzelosti a římské byrokratičnosti, přeberte si to jak chcete) stojí opojení podstatou, snaha založit diskurs na přesných definicích a průzračných vztazích a snaha ztotožnit obsah tohoto diskursu s realitou povýtce: realia sunt universalia. Vedla ke Kantovým spisům, k mobilní telefonii, ale také k atomově pumě nebo k moderní evropské schopnosti zcela přesně a vědecky definovat, popsat, polapit a zpopelnit bytosti běžným rozumem neuchopitelné, jako jsou čarodějnice, podlidé anebo třídní nepřátelé. Jiné civilizace nic podobného v takové míře nevytvořily, resp. nezničily.

Nuže: identita je naše tradiční síla a naše dědičná choroba. My Evropané se děsíme představy, že bychom mohli být A a současně non A, že bychom se mohli vymknout klasifikačním systémům, že bychom mohli vybuchnout v ohňostroji logických aporií. Pokud se hlad po identitě navíc ještě spojí s mocí nad druhými lidmi, mívá to nepříjemné důsledky, někdy spíše komické než tragické (suspendování katolického kněze, který koncelebroval mši s husitskou biskupkou, čímž zmátl nikoli snad Ducha svatého, ale pravděpodobně určité spoluvěrce, kteří pak nevědí, zda došlo k platné konsekraci anebo nikoli), a jindy pouze tragické (padesát Číňanů muselo zahynout v kamionu pašeráků proto, že neměli v kapse správný papír, definující jinak nežádoucího živočicha jakožto našince schopného přijmout práci, sociální podporu a hodného vstoupit na Naše Posvátné Území). Mějme to na paměti, když někdo volá po jistotě, identitě, tradici, právu a uplatnění kolektivních zájmů.

Identitou církve se v našem čísle zabývá nejen úvodní text Jiřího Hanuše. Můžeme z tohoto hlediska číst i moji sociologickou analýzu image církví, i výlety do historie raně novověké (Zikmund Winter) nebo antické (Darina Bártová - mimochodem text pracovního překladu Skutků Pavla a Thekly je součástí bakalářské práce věnované tomuto antickému apokryfu, již autorka předložila na Institutu ekumenických studií ETF UK v Praze; podle nikoli jen mého názoru její studie splňuje přinejmenším nároky na vynikající práci magisterskou). Historie je nejlepší protijed proti příliš strnulému myšlení identity. Boří iluze o věčné neproměnnosti jsoucen a ukazuje nám reálnější tvář našeho lidského snažení o trvalost. Ano, historicko-kritická analýza nám bere jistoty. Chvála Bohu za to. Jen hluboká metafyzická nejistota umožňuje velikou metafyzickou naději.

A vedle článků vztahujících se k tématu identity ještě i příspěvky s tématem obce. Jednak úryvek ze závěrů německé pokoncilní synody jako drobná inspirace pro připravovaný sněm místní římskokatolické církve, jednak dokument z jedné obce, která se rozhodla zeptat biskupa, proč odvolává z farnosti kněze. Že nedostala odpověď, je také odpověď. Mlčení výmluvnější sta slov. Přeji Vám radostné prázdniny.

Římskokatolická identita v současném ekumenickém dialogu

Přednáška pro Křesťanskou akademii v Plzni, proslovená dne 28. března 2000.

K následujícím úvahám mě přimělo několik ekumenických rozhovorů, jichž jsem se v nedávné době zúčastnil - ať už jako diskutující nebo jako posluchač. Na každém bez výjimky neopomněl římskokatolický zástupce podotknout, že je sice ekumenismu a jeho jednotlivých aspektům a snahám nakloněn, na druhé straně současně vyjádřil značnou opatrnost, aby prý při jejich prosazování neutrpěla katolická "identita". Ekumenismus ano, ale s výhradou, že nesmí ohrozit něco, co je určitému společenství vlastní, co tvoří jakýsi soubor jeho specifik, jímž může být ono společenství zajímavé a obohacující pro ostatní. Ekumenismus ano, ale nesmí v něm být vyprodáno něco, co tvoří zvláštní "já" nebo "my", odlišné od ostatních.¹

Úvahy tohoto typu jsou značně provokující, a to dvojznačným způsobem. Na jedné straně vyvolávají otázky typu: Není křesťanská identita něčím, co stojí nad specifiky jednotlivých konfesí, a co je tedy mnohem důležitější? Nejsou takové úvahy pouhým zastíracím manévrem, který má skrýt určitou neschopnost a nepřipravenost k dialogu? Na druhé straně vybízejí k zamyšlení nad tím, zda přece jen obrana zvláštnosti a nezastupitelné jedinečnosti přece jen není něčím důležitým, co stojí za to vzít vážně. Co ale v takovém případě tvoří ony nezastupitelné a důležité hodnoty, které "vlastní" jedna křesťanská konfese na rozdíl od ostatních? A jakým způsobem s nimi může a má zacházet?

Historicky vzato se římskokatolická konfesní identita vytváří v raném novověku v souvislosti s reformací. V 15. a zejména 16. století dochází v Evropě k procesu, kterému historikové říkají konfesionalizace. Můžeme zjednodušeně říci, že je to "sebeurčovací" a současně "sebevymezující" proces jednotlivých křesťanských směrů, jehož výsledkem bylo vytvoření tří, respektive čtyř konfesijních oblastí: tridentsko-římskokatolické, luterské (augsbursgské), kalvínské (reformované) a eventuálně smíšené. Tyto konfese měly určitou vazbu na státní útvary, v jejichž rámci existovaly. Existují státy, které můžeme považovat za reprezentanty jisté konfese par excellence. Tak Španělsko je dobrým příkladem pro tridentský římský katolicismus, Švédsko zase pro novověké luteránství.

Nebudeme nyní sledovat velmi zajímavou diskusi nad vazbami jednotlivých konfesí na novodobé státní útvary, které se začínaly projevovat i nacionálně.² Povšimneme si jen jednoho rozlišení, k němuž došlo ve vývoji církve na prahu novověku. Tehdy se vedla zajímavá diskuse, co vlastně dělá církev církví. Protestanté říkali, že zvěstování evangelia a důstojná správa svátostí, římští katolíci zase tvrdili, že je to jednota, svatost, katolicita a apoštolská posloupnost. Zde máme výčet, který by nás mohl vést k tomu, co je možno nazvat římskokatolickou "identitou". Platí však ještě tyto rozlišující a rozdělující příznaky ještě dnes? Na tuto otázku odpovídá velmi přesvědčivě katolický teolog a religionista Hans Küng.

O evangelických znacích říká: "Kdo je seznámen se skutečným stavem církve v pozdním středověku, ví o zanedbání a zatření původního evangelijního poselství ve zvěstování, teologii a životě církve, stejně jako o četných nepřístojnostech při udělování svátostí: přitom zřejmě nebyla obě kriteria zdaleka tak neúčinná, jak to katolická strana ráda prezentovala. Na druhé straně ale nelze popřít, že bylo na základě těchto dvou kritérií stále obtížnější vymezit se jak vůči blouznivcům, tak vůči katolické církvi…"³

O katolických znacích zase Küng tvrdí toto: "Čtyři rozeznávací znaky, pokud chtějí být pravé, musí spočívat na dvou předešlých: co obnáší jednota, svatost, katolicita a apoštolská posloupnost církve, která se nezakládá na čistém evangeliu, pravém křtu a na určeném slavení večeře Páně? Kdyby nějaká církev sebe samu sebehlasitěji prohlašovala za svatou, katolickou a apoštolskou, a kdyby nejednala ve smyslu novozákonního poselství, bylo by to v nejlepším případě prázdné, nepřesvědčivé prohlášení."⁴

Citáty z Hanse Künga tedy naši otázku problematizují. Vedou nejen k respektu ke konfesním zvláštnostem, ale též k určité konvergenci. Vedou též k poznání, že právě dnes se musíme vystavit něčemu zásadnímu. Musíme znovu a důkladně promyslet, co vlastně ony znaky katolické (a vzhledem ke zmíněné konvergenci také evangelické) církve znamenají, a co znamenají konkrétně pro nás. Musíme tedy - v ohledem na velkou a zavazující tradici - se pokusit setřást z těchto termínů jistý nános prachu, který na nich za staletí utkvěl, a takříkajíc je probudit, aby nám byly blízké.

V případě jednoty je dnes aktuální rozlišit jednotu od uniformity. Opravdová jednota nemůže tkvět v naprosto totožném názoru na všechny problémy. Opravdovou, vnitřní jednotu nelze v žádném případě nadekretovat: lze tušit její bytostnou zakotvenost v Božím jednání, v životě a učení Ježíše Nazaretského. Skutečná jednota je nanejvýš pracným i tvořivým hledáním toho, co spojuje. Není to jistě jen moje zkušenost, že dnešní tzv. konfese v sobě mohou být opravdu vnitřně velmi rozdělené, mnohem víc, než mohou být rozdělené jednotlivé církve. Jednota je navíc záležitostí osobní i společenskou. Církev nebude vskutku jednotná, nebude-li každý její člen o jednotu usilovat na rovině osobní, církevní i celospolečenské. Dnes je aktuální jednota nejen mezi křesťany, mezi různými náboženstvími, ale také jednota mezi tzv. věřícími a tzv. nevěřícími.

Mnoho se dnes také mluví o hierarchické struktuře jako konstitutivním prvku, který má - mimo jiné - jednotu garantovat. Žádná struktura, sebevíc pevnější a promyšlenější, opravdovou jednotu však ve skutečnosti zabezpečit nemůže. Naopak její největší nebezpečí, které se dnes zdá markantní, je vytvoření iluze, že poslušnost bez osobního podílu odpovědnosti zajistí dobré fungování takové struktury.

V případě svatosti je dnes možné zdůraznit, ostatně tak jako v minulosti, svatost Toho, který převyšuje všechno naše poznání, totiž svatost Boží. Na rozdíl od minulosti tuto projevující se Boží svatost můžeme - na základě učení druhého vatikánského koncilu - vidět nejen na území křesťanstva: je možné ji vnímat i v jiných náboženstvích a duchovních směrech. Svatost je skutečnost, kterou v současnosti můžeme lépe pochopit, vyzbrojeni slušnou religionistickou výbavou. Při dalších úvahách o svatosti si můžeme též dnes více než kdy jindy připomenout rozdíl mezi tím, jak je svatý Bůh a jak je svaté či nesvaté jeho stvoření. Pro řeč o identitě církve je to důležité: církev není ani Bohem, ani Božím královstvím, je nanejvýš Božím stvořením, které je současně "svaté" i "nesvaté", "dobré" i ohrožené "zlem".

Nárok na katolicitu má ten, kdo je schopen pojmout rozmanitost různých národů, kultur, mentalit. Kdo je ochoten a schopen porozumět i rozmanitosti lidských osudů a náboženských voleb a tradic. Katolicita dnes znamená schopnost kritické otevřenosti, což bezprostředně souvisí s jistou křesťanskou ctností, totiž odvahou. Kdo má strach, uzavírá se do sebe, do svého jistého prostředí a prostoru, kde nemůže být ohrožen, protože je v tomto prostoru přijímán a třeba i obdivován. Mít odvahu ke katolicitě znamená, že se církev odvažuje i prolomit hranici mezi "věřícími" a "nevěřícími", že je schopna prožít i hloubku lidské bídy, lidské temnoty, lidské nevěry. Atheismus není pouze "zdrojem všeho zla" jak to můžeme číst ještě tu a tam i v oficiálních církevních dokumentech. Je to též "pozdní květ na těle křesťanství", hluboce zabudován v nitru nás, pozdních Evropanů.

V případě apoštolské posloupnosti je dnes možné zdůraznit, že vazba na apoštoly a apoštolskou tradici nemůže spočívat na nějakém vnějškovém rituálu. Apoštolská posloupnost znamená samozřejmě také setrvání v apoštolské víře se všemi jejími rozměry a důrazy, apoštolská posloupnost znamená též přiznání rozličnosti apoštolského dědictví, přítomného již v Novém zákoně, apoštolská posloupnost znamená tvořivý přístup k těmto apoštolským a poapoštolským tradicím. Snad právě o tradicích mluvil Ježíš, když hovořil o služebnících a jejich hřivnách. Být v apoštolské posloupnosti znamená znovu a s použitím minulých i současných hermeneutických metod číst staré autory, mimo bibli samozřejmě a především patristiku.

Jako pátý bod, jímž se také vymezuje římskokatolická církev oproti ostatním a tak bývá zdůrazňována její identita, je možné uvést ono "římsko", "římský", tedy jakási "předpona", kterou můžeme - mluvíme-li o dnešní aktuální situaci křesťanstva - nahradit předponou "staro-". I zde nás čeká nové promýšlení toho, co ono "římsko", "římský" znamená nebo může znamenat. Znamená opravdu dnes jakýsi nárok na nepatřičnou výlučnost a pýchu, nebo pouhé přiznání historické skutečnosti, že římská církev představuje jednu z velmi úctyhodných a starobylých církevních tradic, k níž je možné se bez rozpaků přiznat? Znamená ona předpona, že musíme beze zbytku přijmout všechno, co římští biskupové kdy prohlásili, nebo znamená spíše pracné a trpělivé rozlišování toho, co bylo nosné a co naopak zůstalo v propadlišti dějin, a o čem dnes proto můžeme bez rozpaků konstatovat, že by neprošlo "sítem" evangelia? Znamená ona předpona nekritickou adoraci papeže, nebo naopak nás tato tradice zavazuje poměřovat římského biskupa oním prostým galilejským rybářem, který doprovázel svého Pána?

Prozatím jsme ovšem zůstávali pouze na úrovni racionální argumentace či racionálního kladení otázek. Při debatách o identitě a o tom, co ji charakterizuje, se však můžeme setkat též s argumentací, kde své místo mají pocity, domněnky, zakořeněné předsudky. Setkáme se také s něčím, co můžeme charakterizovat jako projevy lidové zbožnosti, které údajně vytvářejí specifický rys jedné křesťanské větve (jednoty) a brání ekumenickému sblížení. Tak můžeme ještě dnes slyšet, že katolíci mají - na rozdíl od evangelíků - rádi víno a slunce, že mají - na rozdíl od jiných - rádi Panenku Marii a svatého Šebestiána a že květnatou promluvu nějakého patera při pouti na Hostýn, Vranov nebo Svatý Kopeček považují za identifikační rys katolicismu. Nechci v žádném případě podceňovat či přehlížet tyto projevy. Právě naopak: Uvádím je právě proto, že je zapotřebí vzít naprosto vážně. Úsilí o ekumenické sblížení nemůže nevzít vážně všechny faktory - včetně méně racionálních a těch, které souvisejí s mentalitou, zvykem a především prožitkem - které jsou v ekumenické "hře".

Na závěr bych rád znovu určité skutečnosti shrnul a zdůraznil:

Podle mého přesvědčení mluvit dnes o vlastní "identitě", jejíž objevování by mělo předcházet ekumenickým, mezináboženským a obecně mezilidským dialogům, je do značné míry problematické. Svou identitu nalezne jen ten, kdo je schopen obojího, totiž hledání vlastní identity v otevřenosti k druhým a ve spolupráci s nimi.

Řeč o vlastní "identitě" ve skutečnosti mnohokrát prozrazuje, že nejsme na výši úkolů, které před námi stojí. Pokud bych měl najít analogii, našel bych ji snadno ve společnosti při debatách o vztahu mezi národními a univerzálnějšími (dnes např. evropskými) zájmy. Národní zájmy jistě existují právě tak, jako existuje církevní identita. Tento zájem je možné i legitimně prosazovat. Na druhé straně obrat k pouze vlastním zájmům je destruktivní. S tímto obratem má své negativní zkušenosti naše společnost i církev.

Když jsem hovořil o hledání identity, měl jsem na mysli především vlastní církevní společenství. Přijde mi to korektní. Na druhé straně to ovšem neznamená, že bych hodnotil naprosto vše, co se v mé církvi na tomto poli odehrává, jako negativní, zatímco u druhých ve vidím jako dokonalé. Malý příklad: nedávno jsem se zúčastnil diskuse s jedním pravoslavným duchovním, který se vyjádřil v tom smyslu, že jediná pravá a věrná je pravoslavná víra, od níž katoličtí křesťané odpadli. Podle jeho názoru se musíme vrátit do začátku jedenáctého století, do doby před rozkolem. Za těmito slovy vylézaly temné stíny, které nalezneme patrně ve všech křesťanských denominacích a společenstvích. Za těmito slovy vylézá na povrch neznalost vlastních křesťanských dějin či jejich idealizace, tolerance "se zaťatými zuby", která v podstatě nechápe, proč by měl a mohl být bližní "svůj" a "odlišný" a v neposlední řadě dojem, že si vlastně na všechno vystačím sám. Není nic smutnějšího než právě kombinace těchto prvků na těle současného křesťanstva.

Svoji přednášku bych zakončil parafrází na biblický paradoxní verš. Říká-li se v Novém zákoně, že svou duši nalezne ten, kdo ji ztratí, lze to snad s určitými výhradami použít i pro hledání identity. Kdo svou identitu, tedy ohraničenou, malodušnou, zatrpklou, ghetoidní identitu již nalezl, ten ji možná ztratí. Kdo ji zdánlivě ztratil, možná ji překvapivě nalezne, a to ve chvíli, kdy se otevře druhým a pozná jejich zápas o inkulturaci evangelia do vlastního života.

Poznámky:

1. Velmi dobře si uvědomuji, že se úvahy nad "identitou" a její "krizí" netýkají pouze určité společenské skupiny. Je to spíše rys dnešní společnosti, že prožívá - mimo krize autorit a krize demografické - také krizi identity, a to především národní. Jak tvrdí známý americký politolog Samuel P. Huntington (nar. 1927): "Lidé se dnes méně identifikují s národním státem, který byl v průběhu vývoje systému vybudovaného na vestfálském míru pro lidi nejdůležitější veličinou, k níž se, pokud jde o identitu, vztahovali. Dnes definují svou identitu spíše v přehledné rovině prostřednictvím kulturní pospolitosti lidí, kteří sdílejí společnou řeč, společné náboženství, společné tradice a mýty společného původu, jakož i společnou historii." (In: S. P. Huntington: Světový řád ve 3. tisíciletí. Střední Evropa 97, únor 2000, ISE, Praha 2000, s. 11.)
2. Takovou diskusi probudil v německém jazykovém prostoru badatel Heinz Schilling.
3. H. Küng: Co je církev, Cesta, Brno 2000, s. 105.
4. Tamtéž, s. 106.

Výňatek ze Závěrů Společné synody biskupství Spolkové republiky Německo (1971-75)

0. Preambule

Předním úkolem společné synody je obnova obcí a jejich pastoračních služeb z živé a nezkrácené víry v Ježíše Krista.

Vycházeje u požadavků a možností situace a z úvahy nad podstatou a významem pastoračních služeb hledá synoda možnosti, jak zavést v církvi jednotlivých zemí kroky reformy a jak posílit již existující náběhy a pokusy.

1. K situaci

1.1 Stav obcí

1.1.1 Vnitřní obnova církve, navazující především na 2. vatikánský koncil, vedla k hlubšímu chápání církve a společné odpovědnosti všech jejích členů. Došlo znovu k většímu uvědomění významu místní církve a jejích obcí. Jedním z nejdůležitějších cílů církevního úsilí o reformu jsou živé obce, v nichž spolupůsobí rozličné dary Ducha.

V posledních letech působí v obcích řada impulsů. Křesťané jsou více než doposud připraveni převzít v církvi některé úkoly. Reforma liturgie, ustavení farních rad, zavedení nových pastoračních služeb vytvořilo možnosti, které většina křesťanů živě vítá.

Přechod od zděděných forem vedení církve ke kolegiálnějšímu způsobu,stejně jako silnější zdůraznění místní církve a jejích obcí proti universálně církevní rovině se časově shoduje s široce rozšířenou nejistotou v základních otázkách víry, v sebechápání církve a zdůvodňování církevních úřadů. Nelze opominout, že náběhy na reformu struktury a stylu vedly ke konfliktům a polarizaci v církvi a v jednotlivých obcích. Přitom jsou často spolu těsně spojeny praktické otázky a otázky víry. V chápání církevního úřadu a v určení poměru obecného a zvláštního kněžství stojí proti sobě současně právně rozdílné postoje. Tím se stává obraz církve a jejích služeb z vnitřního i z vnějšího pohledu nezřetelným.

1.1.2 Církevní obnova vedla také k hlubšímu uvědomění odpovědnosti církve a jejích obcí za lidské nesnáze a problémy v naší společnosti. Jasněji se ukázalo, jak těsně je propojena situace obcí s naší společností. Představa hodnot ve společnosti se však dnes stále méně shoduje s těmi, které spojujeme s křesťanstvím a církví. S rostoucím odcizením mezi církví a společností se také zvětšovala vzdálenost mezi mnoha katolíky a životem církve v obcích. Vnější znaky tohoto vývoje: slabší účast na bohoslužbách, úpadek kdysi vzkvétajících skupin a spolků, děsivý nedostatek kněžského dorostu, ale i dorostu mnohých řádů a duchovních společenství. Právě mladí lidé hledají jen těžko cestu k církvi; vidí v ní málo přesvědčivou perspektivu, která nevzbuzuje naději.

Značné úsilí k překonání této mezery vedlo k nové polarizaci. Zatímco jedni v tom spatřovali nebezpečí velkého přizpůsobení církve mentalitě široce sekularizované společnosti, druzí soudili, že pastorační struktury nejsou nadále přiměřené změněné situaci, že církev příliš nepřispívá k řešení dnešních otázek (mír, spravedlivé rozdělení statků, rasové rovnost, hledání smyslu člověka aj.).

1.2 Situace pastoračních služeb

1.2.1 Situace lidí, kteří vykonávali pastorační služby v obcích, je charakterizována týmiž znaky obnovy a krize jako situace obcí.

V posledních desetiletích vznikly nové pastorační služby, jako pomocnice v pastoraci, stálí jáhni, pastorační asistenti a mnohé formy úřadů čestných spolupracovníků v obcích. Vztah mezi kněžími a laiky se nadále vyvíjí partnersky; vyvíjejí se nové formy spolupráce.

Lidé, činní v pastorační službě, často zároveň dávají najevo resignaci a nejistotu. Důvody pro to jsou různé: starost o správný vývoj církve a teologie, nejasné chápání vlastní role, stoupající požadavky na službu, nedostatek spolupráce, napětí v církvi, zejména s církevní vrchností. V personální oblasti se často setkáváme s problémy ve víře a svědomí, s isolací a osamělostí. Podobné problémy se dnes vyskytují i v jiných povoláních. V pastorační službě jsou však zostřeny tím, že ta zvláštní měrou vyžaduje osobní identifikaci s posláním a s církví.

1.2.2 Situace kněží je charakterizována tím, že většina z nich je stále ve službě, kterou vykonává často z posledních sil.

Mnozí kněží jsou však znejistěni. Tíživá je pro ně diskuse o chápání úřadu, požadavek, podle něhož by měli být bez odpovídajícího vzdělání kompetentní v různých oblastech, problém vyčerpanosti každodenními úkoly a nezvládnutí většího počtu členů obce, zvláštní nárok, který na ně klade celibát právě v dnešní společnosti. K tomu přistupují především u mladších kněží problémy identifikace s církví, jejíž současná podoba neodpovídá podle jejich názoru ani nároku evangelia, ani požadavkům dnešní situace. Otázky reformy církevních struktur a celibátu vedly proto v posledních letech k poněkud značným napětím mezi starší a mladší kněžskou generací a ke konfliktům s církevní autoritou.

Prolínání těchto příčin vedlo - zvláště u mladší generace - vedle rozhodujících příčin narůstající nejistoty víry a výhrad vůči instituci církve v obcích k alarmující situaci v kněžském dorostu. V posledních deseti letech (cca 1965-1975 - pozn. překl.) se počet kandidátů kněžského úřadu snížil v SRN asi o polovinu; jenom jedna třetina z nichž dojde ke svěcení, kdežto mnozí další chtějí působit po studiu teologie v církevních službách jako laici. Počet složení úřadu za rok je sice v poslední době menší než 1 % světských a řádových kněží činných v diecézi, v tomto měřítku je to ovšem nové a znepokojující. V mnoha diecézích jsou nové ordinace a složení úřadu ještě tak v rovnováze. Průměrný věk kněží v aktivní službě stoupá. V průběhu příštího desetiletí se počet kněží v aktivní službě sníží v průměru asi o jednu třetinu. Otázka kněžského dorostu se stala životní otázkou církve.

1.2.3 Již léta stoupá počet kvalifikovaných laiků nebo laických teologů, kteří jsou připraveni přijmout službu obci jako svoje hlavní nebo vedlejší povolání. Vedle rozličných, až dosud obvyklých církevních služeb laiků byli v posledních letech v jednotlivých diecézích zavedeni ve službě obci tzv. pastorační asistenti. Jejich situace je však ztížena chybami jednotlivých koncepcí a úprav různých diecézí, nejistotou jejich úkolů, jejich právním postavením a jejich kompetencí, v neposlední řadě chybným výkladem jejich poslání jako náhražky za chybějící kněze.

2. vatikánský koncil obnovil diakonát jako stálý, svátostně předávaný úřad. Dosavadní zkušenosti dávají naději, že se tím otevírá šance na oživení obcí a jejich služeb. Převládá však namnoze ještě nejasnost, ba nepochopení smyslu stálého diakonátu a jeho vztahu ke službě kněze a k laikům.

Více než dosud jsou dnes k dispozici pro pastorační službu v obcích také ženy. Ty se však často ještě setkávají ze strany obcí a kněží s předsudky jako překonanými představami a vzory o podstatě a roli ženy. K tomu přistupují neoprávněná - přinejmenším dnes - církevněprávní ustanovení, omezující službu ženy, jimiž se mohou mnohé ženy cítit dotčeny.

Velké množství těchto pastorálních služeb a jejich význam pro život obcí je uvnitř církve ještě málo známé a málo teologicky reflektované. Bez značného úsilí nebude pro tyto služby na trvalo zaručen ani dostačující dorost.

1.3 Situace jako úkol

1.3.1 Současná situace je pro církev soudem i milostí, skrývá nebezpečí, ale také šance a možnosti nového začátku.

Církev stojí před dvojím úkolem: Musí být církví pro lidi své doby, musí chápat jejich otázky a potřeby; nesmí se ale prostě duchu doby přizpůsobit. Musí zvěstovat nezkrácené evangelium, i když je to mnohým nepříjemné. Obnova obcí a jejich pastoračních služeb tedy zároveň znamená jak odvahu přitakat vývoji společnosti, tak odvahu vyznávat a nést to, v čem se křesťanství odlišuje.

Nejdůležitějším předpokladem pro dostatečný dorost v pastorační, zvláště kněžské službě je intensivnější víra v našich obcích a pozitivní přijetí konkrétní církve. Odtud musí být získávána směrodatná stanoviska pro nové uspořádání pastoračních služeb a jejich vzájemného působení.

1.3.2 Svědectví pro Kristovo evangelium a služba lidem v naší společnosti může být úspěšná jen při společné odpovědnosti všech.

Z obce, která pasivně přijímá pastorační péči, se musí stát obec, která vytváří svůj život ve společné službě všech a v nepřenosné vlastní odpovědnosti každého jednotlivce. Ona sama se musí starat o získání mladých lidí pro kněžství a pro všechny formy pastorační služby.

1.3.3 Situace nás staví před naléhavou otázku: Jak to má být s pastoračními službami v naší obci v budoucnu dále? Společná synoda by chtěla přispět k řešení tohoto úkolu. Obrací se proto na všechny členy obcí, aby je povzbudila k převzetí odpovědnosti za pastoraci. Všechny, kdo pracují v pastoraci, by chtěla posílit k uskutečnění jejich poslání.

Zvláště pro vedení církve vyvstává v současné situaci povinnost hledat rozhodně a odvážně pro budoucnost cesty k zabezpečení kněžské služby a ostatních pastoračních služeb v našich obcích.

Pouhá jednotlivá už však nedostačují. Jde spíše o celkovou koncepci všech pastoračních služeb v obci. Nakonec jde o tyto otázky: Co je vůbec pastorační služba? Komu a k čemu slouží? Odkud přijímá svoje poslání a svoje kritéria?

Z němčiny přeložil Ondřej Bastl

Následující petice byla odeslána z římskokatolické farnosti v Hostivici (městys při západní hranici Prahy) kardinálu Vlkovi. Třebaže adresát nereagoval a přesun kněze byl od té doby již formálně uskutečněn, takže jde o záležitost již vyřízenou, otiskujeme zde tento dopis proto, že podobný problém se může vyskytnout a vyskytuje na mnoha jiných místech. Samozřejmě nepopíráme personální pravomoci církevních představených, včetně možnosti mimořádných opatření vynucených naléhavými potřebami či problémy. Na druhou stranu však současná římskokatolická praxe zavání pohrdáním farníky, kteří postrádají jakoukoli možnost se o plánovaných změnách včas dozvědět a vyjádřit se k nim. Jestliže - jako v případě Hostivice - stávající kněz naplánuje různé aktivity, zaručí se za finanční půjčku k jejich realizaci, a poté farnost během krátké doby nečekaně opustí, vznikají zbytečné starosti nejen jemu, ale celé obci. A také by se římskokatolická církev měla rozhodnout, zda chce své kněze chápat jako figurky na šachovnici, jimiž lze libovolně tahat, anebo jako svéprávné a kvalifikované spolupracovníky na odpovědných místech, kteří by měli mít značnou možnost spolurozhodování o okolnostech výkonu své služby.

Hostivice, 31.5.2000

Vážený pane arcibiskupe,

nedávno jsme se dozvěděli, nejprve z doslechu a - poté, co byl sám o tom informován - i od P. Vojtěcha Eliáše, o Vašem rozhodnutí odvolat jej z hostivické farnosti.

Chápeme Vaši odpovědnost za církev v Čechách, jakož i Vaše právo konečného rozhodnutí v personálních otázkách. Jsme si vědomi toho, že formálně nám nejste povinen sdělovat důvody Vašich rozhodnutí, přestože nás s Vámi v těchto otázkách spojuje zájem na dobru církve. Víme, že Vaše rozhodnutí jsou ovlivňována mimo jiné i hledáním prospěchu většího celku a nedostatkem kněží.

Zároveň ale chápeme svoji úlohu a odpovědnost laiků v církvi, k jejímuž přijetí jsme dlouhodobě vyzýváni. Proto považujeme za vhodné vyjádřit své pochybnosti o výše uvedeném rozhodnutí.

Máme za to, že Vaše rozhodnutí bylo ovlivněno neznalostí místní situace, ale bohužel i nedostatkem snahy tuto situaci poznat před přijetím rozhodnutí. Touto situací máme na mysli především negativní pastorační i finanční aspekty odchodu P. Eliáše.

Negativní pastorační aspekty souvisejí s neplánovaným, včas nesignalizovaným přerušením činností, o jehož koncepčnosti nejméně z hlediska naší farnosti máme důvod pochybovat. Jde o pátou změnu za posledních deset let u jedné farnosti a současně o druhé odvolání téhož kněze z téže farnosti. Víme přitom z jiných farností, že se nejedná o výjimečný postup, ale o modelovou situaci. Četnost podobných rozhodnutí je podle našeho názoru nebezpečným základem pro narušení jednoty církve, jak jsme toho svědky v Rakousku nebo Německu. Příliš časté, a tudíž zjevně nedomyšlené personální změny působí demoralizujícím způsobem na kněze i laiky.

Negativní finanční aspekty tohoto odchodu představují vysoké úvěry garantované osobou P. Vojtěcha Eliáše a jeho vztahem k Hostivici, z nichž byly financovány projekty ve prospěch hostivické farnosti.

Zatímco k důvodům Vašeho rozhodnutí, jež nám v podstatě zůstávají utajeny, jistě existuje množství argumentů pro i proti, pobuřující a pohoršující způsob jeho šíření stojí mimo jakoukoliv diskusi. Dozví-li se o odvolání kněze jiné farnosti i jeho rodiče šuškandou dříve, než sám dotčený a jeho farnost, jedná se o přímý rozpor mezi praxí a deklarovanou spoluprací církevní hierarchie s laiky, o normální lidské slušnosti nemluvě.

Na základě výše uvedeného Vás zdvořile žádáme,

· abyste si opatřil všechny relevantní informace a zvážil své rozhodnutí,

· výslovné řešení finančních závazků farnosti v případě potvrzení svého dřívějšího rozhodnutí,

· abyste bezodkladně zahájil - ve spolupráci biskupů, kněží a laiků - budování obecné koncepce řešení obdobných situací.

Jsme si vědomi Vašeho vytížení, ale situaci považujeme za natolik naléhavou nejen z úzkého pohledu hostivického, ale i celocírkevního, že Vás zdvořile žádáme o odpověď, pro niž se osobně dostavíme k Vám do Arcibiskupského paláce v sobotu 3. 6. 2000 v 10.00 hodin.

Tento dopis píšeme v pevné důvěře, že bude zahájením skutečného dialogu. Píšeme Vám tento dopis jako osobní. Kdyby však nevedl k žádoucímu dialogu, považujeme za svoji povinnost tento dialog iniciovat sami vhodným zveřejněním tohoto dopisu v bezprostřední návaznosti na výše uvedený termín.

V každém případě však děkujeme Bohu za dva a půl roku, které nám bylo dopřáno s P. Vojtěchem Eliášem strávit.

V úctě

Jarmila Broulová

za farní radu Hostivice

Post scriptum

(krátká reportáž účastníka internetové diskusní skupiny o reakci arcibiskupa na uvedený otevřený dopis):

Sice jsme předem měli zprávy ze sekretariátu pana arcibiskupa, že žádnou odpověď nedostaneme, ale abychom splnili svůj slib, daný v dopise, dostavili jsme se ve stanovenou dobu.

Shromáždili jsme se před Arcibiskupským palácem a čekali, až udeří 10. hodina. Ven právě vyjížděl p. biskup Paďour.

Úderem desáté jsme zazvonili. Na druhé zazvoněni nám otevřel vrátný. Na náš dotaz, zda má pro nás od p. kardinála nějakou odpověď na náš dopis, odpověděl, že o ničem neví.

Tak jsme se v klidu rozešli, a tím naše kampaň vstoupila do druhé fáze: Zveřejnění dopisu a sbírání podpisů na jeho podporu.

TS

Listování kulturně-historickou studií Zikmunda Wintera

Letošní veřejná omluva Jana Pavla II. za hříchy, jichž se v průběhu dějin dopustila katolická církev, je zároveň výzvou k otevřenému a střízlivému pohledu na její historii. Navíc se, poctivě vzato, naléhavost omluvy a otevřeného pohledu zpět týká všech křesťanských církví bez výjimky. Vždyť důvodů k nim je na všech stranách nespočet a každý křesťan musí pociťovat jako hanbu všechna pokřivení náboženské víry; bez ohledu na to, kdo je způsobil a jak k nim docházelo.

V českých dějinách hrálo náboženství jistě roli významnou. Bohužel mnohdy natolik neslavně, že vyvolávají dojem sbírky smutných příkladů nesnášenlivosti mezi jednotlivci i skupinami a tragikomických případů kariérismu, nevzdělanosti a naprostého neporozumění podstatě křesťanské zvěsti. Kořeny skepse vůči velikým idejím a náboženství vůbec, tolik typické pro Čechy, je třeba přinejmenším zčásti hledat v historických zkušenostech s církevní praxí. Poctivý přístup ovšem nedovoluje fakta tohoto typu smlčet.

Právě tak uvažoval Zikmund Winter při psaní svého dvousvazkového díla Život církevní v Čechách, které nese podtitul Kulturně-historický obraz z XV. a XVI. století a dočkalo se pokud vím jediného vydání v letech 1895-1896. Už v předmluvě Winter jasně říká: „Líčení života církevního, k němuž mne vážní kritikové již dávno napomínali, nelákalo také choulostivostí látky samé; neboť v církvi kde které jsou mužové, jináč ctihodní, ale velice nedůtkliví, když se jedná o jejich předcích…

Nebude se mi směti vyčísti chyba, kulturním historikům dosti obyčejná, že jednotlivé případy generalisuji; uvedl jsem tu a tam některé dobu charakterisující, jiných zanechal jsem stranou, věda dobře, že jsou to výjimky. Však kde případností bylo tolik, že lze bylo souditi o pravidlu, tu jsem úkaz ať zlý nebo dobrý hleděl vysvětlovati z doby samy a zanechaje moderních posudků na straně, spíš omlouval jsem. Jen jednoho jsem nedovedl omluviti: fanatického násilí, jedněch druhým pro víru činěného. A bohužel tou příčinou nebylo u nás náboženské strany, aby se byla nad druhými podle svých sil nemstila, aby druhých neutiskala, kdykoli dovedla.

Bude-li se přes tyto úmysly moje zdáti komu celkový obraz tehdejšího života církevního býti neutěšeným, nepřičítej autorovi; co tu psáno, vše jest doloženo dostatečně, ba mnohou věc bylo by lze větším počtem dokladů a příkladů opříti. Celkem není tu temněji malováno nežli čísti lze v pramenech, do té chvíle od osvícených kněží již uveřejněných. A jestliže katolický praelát dr. Lenz napsal, že „víra katolická toho nevyžaduje a církev si toho nepřeje, aby údové její všecko napořád v ochranu brali, co se v církvi dělo,“ lze doufati, že toto liberalné stanoviště zaujmou k této knize i příslušníci jiných církví.“

Na ploše jednoho tisíce stran pak Winter líčí s využitím své osvědčené metody sloučení vlastního výkladu s citáty z pramenů nejdříve průběh náboženských zápasů v Čechách od husitských válek po Bílou Horu, způsob církevní správy a výchovy kněží u katolíků, utrakvistů a v Jednotě bratrské (1. svazek) a posléze život kněží a charakter bohoslužby všech křesťanských církví, které v Čechách té doby působily (2. svazek).

Autorův archaizující styl výborně ladí s jazykem doby předbělohorské, a začteme-li se soustředěně do jeho řádků, zjistíme s překvapením, že porozumění obsahu neztěžuje, ale spíš podtrhuje jeho smysl. Specifický slovosled, volba výrazů a obratů, které rychle a bez obalu pronikají k jádru sdělení, vedou někdy k bezděčně nebo záměrně vyvolané komice, ale především umožňují z nezvyklého úhlu pozorovat krásu řeči a přirozeně odkrývat zasuté významy a tvary slov. To je jeden z důvodů, proč Winter dosud za studium stojí. Kromě toho kouzelného sepětí obsahu a formy neztrácí jistě hodnotu ani věcná složka jeho díla, byť je místy zatížena faktografickými chybami, jimž se ovšem ve své době a při zpracování tak úžasného množství materiálu nemohl vyhnout. Spíš bychom se mohli podivovat tomu, kolik z něj dokázal vytěžit v podmínkách, které byly po technické stránce nesrovnatelně těžší než dnes. Současní historikové by mu jistě vytkli mnohomluvnost, přemíru konkrétních příkladů a nedostatek obecných závěrů. Jenže právě ze smyslu pro detail čerpá jeho práce svůj půvab a z drobností všedního života skládá obraz doby.

Rozsah díla, k jehož sepsání Winter dokonce obdržel celoroční dovolenou od c.k. ministeria kultu a vyučování, ovšem neumožňuje vybrat několik citátů tak, aby si o něm člověk utvořil ucelenou představu, kterou může získat jedině soustavnou četbou. Chci se však na několika ukázkách z 2. svazku přece jen pokusit Winterovu metodu ilustrovat. Omezím se přitom na některé jevy, povětšinou negativní, které dnes vyvolávají spíš úsměv, přičemž spolu s autorem znova opakuji, že i tehdy bývaly vyváženy jevy právě opačnými, o nichž se ovšem píše odjakživa nesnadno, a tedy méně.

Jednou z rozšířených nectností mezi kněžími byly ostré spory o věci veskrze malicherné. Winter k tomu píše:

„Náboženské zmatky vypuzovaly čím dál více srdečnost a zasívaly nedůvěru a nelásku mezi kněze podobojí. Také v katolickém kněžstvu, které nemělo při ohroženém stavu svém zajisté moudrou příčinu k nelásce mezi sebou, srdečné poměry ocitly se časem a některými osobami na tak nedobré míře, že r. 1579 nucen byl psáti probošt staroboleslavský, mistr Franta, arcibiskupovi v děkovacím listě, že ‚mezi námi, kteří chceme katoličtí slouti, jest láska kainská.‘

Některé charakteristické výbuchy kněžského škorpení na poznanou tehdejších způsobů ukážeme. Nejčastěji vypouštěli kněží na sebe osobní své hněvy na kázání. … Úředník pardubického panství, Petr Hamza, roku 1551 vyhrožuje děkanovi v Pardubicích pro hanlivá kázání, která kněží na panství druh na druha činí. Pravíť: ‚Někteří pohoršení dávají, jedni na druhé bouřlivá kázání činí, jako onehda kněz v Ředicích, maje lidem kázati slovo boží, i kázal jim o knězi sezemském, plundrujíc ho nenáležitě. Napomínám, abyste to přetrhli, kdybyste se na to skrze prsty dívali, že k vám i k nim se budu věděti jak zachovati.‘ Roku 1564 žaluje arcibiskupovi farář z Bakova Jakub, že mu kněz Vavřinec kdesi na kázání vynadal lhářů a jiných; do faráře bakovského zase děkan boleslavský žaluje, že ho uráží nadávkami; roku 1588 kázal v Hradišti nad Metují kněz proti knězi jaroměřskému; v Chebě r. 1578 způsobili superatendent Kotman s knězem Klementem pohoršlivou spoluhádku na kazatelnici; přišli s dobrým úmyslem před obecenstvo, že budou theologicky hádati se o přítomnosti Kristově na zemi jakožto Boha, na nebi jakožto člověka; z theologické hádky vyvinula se hádka sprostá, plná nadávkami a tou měrou pohoršlivá, že městská rada oběma vzkázala, pokusí-li se o takovou věc zase, že je vyžene, hašteřivých predikantů že trpěti nebude…

Aby se kněží druh druha v hněvě zabíjeli, jako toho příklady jsou před obratem husitským, toho snadno nenajdeš, ale o tom, že se až do krvava právali, dokladů pohříchu dost; šli v tom někteří kněží s bujnou a neurvalou dobou tehdejší. Roku 1565 vešel Pavel, kaplan od sv. Jiljí, na faru Matky boží na Louži, k faráři Zikmundu Jehňátkovi, a tu z nepovědomé příčiny pustil se do něho farář i kuchařka, okrvavěli ho, farář ‚dal mu pět ran a byl by ho zabil, kus prstu mu uťal, kuchařka ho vzala za vrch, přitom dostal opat strahovský, tu přítomný, pohlavek.‘ Za to vzat farář Jehňátko v trestání arcibiskupské a musil platiti raněnému na hojení. Roku 1567 farář v Chomutově Kirsten a jiný farář Schultis ze Všestud prali se ve škole před žáčky a vyběhše na hřbitov, potloukli se do modřin i do krve. Na silnici v Byšici r. 1587 kněz Pavel, farář čečelický, sápal se na kněze Jana Papouška Hradeckého z Mělníka sekyrou; když lidé nedopustili se bíti, odešel volaje, že ‚když on se s ním nejprve potká, že jej zabí, rozseká a po silnici rozhází…‘

Děkan v Budyni Jeremiáš Brodský pral se roku 1470 s knězem charvateckým Linhartem jakožto slabý otec pro dítě své. Chlubil se totiž, že jeho synek více umí než kněz Linhart; Linhart prý neumí deklinovati proprium nomen. Sedělo tu kdes mnoho lidí a doslýchalo řeč; to kněze chlubivého dráždilo, uraženého mrzelo. V tom řekne vychválené pachole děkanovo pohaněnému knězi přede všemi: ‚Já vím, kterak řecky stůl říkají a platí, že kněz Linhart neví.‘ Linhart na to řekl: ‚Potvoro, kdyby se ty něčemu jinému učil!‘ Pro ta slova hned vyvstal děkan, dal mu políček, kněz vrátil, a tak se bili před tváří lidí…

Než zajisté všickni ti kněží, kteří sobě nadávali, proti sobě písně tiskli, ba kteří se i prali a krvavěli, lepší byli nežli oni podlejší a zbabělí, kteří za zády své spolubratry udávali a pomlouvali. A těch bylo tak mnoho, že roku 1602 sám kancléř to vzkázal do konsistoře dolejší. V schůzi všeho kněžstva toho roku oznamuje administrátor: ‚Pan kancléř se domlouvá o nesvornost kněží, jeden o druhém nic dobrého nepoví, je při vrchnosti vyšší omlouvá (tj. pomlouvá), utrhá, kde může.‘

Protimyslnosti, které mívali kněží k sobě za živa, přenesly se pomluvami zesnulého protivníka i za hrob. Farář v Solopiskách, když umřel děkan kouřimský roku 1572, se svými spolubratry faráři učinili hned po pohřbu slavné Te deum laudamus na smrt nebožtíkovu s velikým pohoršením obce i dolejší konsistoře.

Jest na snadě otázka, kterak farářové si vedli k svým kaplanům…

Někdy zdá se, že byl vinen vším ourazem kaplan sám. Aspoň když ho farář obvinil, nevěděl spravedlivě, jak vymluviti se, a musil do vazby … Nápodobně zvedlo se kaplanovi Martinovi v Týně roku 1601. Žaloval, že ho farář Petr Voják dvakrát upral, do žaláře vstrčil a co všecko zkusí od farářky. Farář v konsistoři mu děl do očí: ‚Onehdys šel na funus vožralý, upadls co hovado na zem, až si se skrvavil a stloukl, musíš trestán býti.‘ To uznala také konsistoř a byl trestán.

Arciděkan Ondřej Albinus obdržel kdysi kaplana Ondřeje ženatého. Ten toulával se v hospodách, děkan ho několikráte zavřel, prý sama žena kaplanova přinesla řetěz na něho, aby byl uvázán; po svém trestu po každé poněkud se polepšil, ale pak zase něco vyvedl, jednou i proti děkanovi kázal, začež děkan, necítě se, upral ho v kapli. Naposled přinesena do konsistoře dolejší zpráva, že arciděkan Ondřeje kaplana stloukl, až umřel. Při vyšetřování arciděkan dokazoval, že byl kaplan ‚nemoudrý.‘ Komu tedy vina plná?“

Z obou posledních případů vysvítá, že opilství se ani kněžím nevyhýbalo a bylo příčinou řady pohoršení, což Winter dokládá tolika a tak rozmanitými příklady, že se člověku ani věřit nechce:

„Jsou-li doklady o kněžském rozkošném a nemírném jídle na větším díle v spisích protivníků kněží husitských a katolických, proti tomu stran nemírného pití jsou všecky všudy prameny bratrské, katolické, husitské a soudní tou měrou plny, že nutí badatele k úsudku až příliš obecnému. Náklonnost pijácká před husitským převratem byla v kněžstvu valná; svedla Husa v postille k výroku o kněžském pití, že takové, ‚že by toho čtvernohý vól neučinil.‘ Proto také první synodální usnesení husitské r. 1421 ustanovilo měsíc žaláře, kdyby se kněz opil anebo vůbec jen do krčmy všel. Od pohusitských dob panování Jiřího krále vzrostem blahobytu v zemi trousí se zprávy o kněžské nemírnosti, kteráž v XVI. věku vystoupila na vrch, na němž držela se ještě velmi dlouho po převratech bělohorských. Káravých hlasů o tom síla. Z nejposlednějších Poličanský o tom dí: ‚Mnohý kněz maje býti za příklad a za světlo všem lidem, a to ještě světa pohoršuje: onť odbuda mše, sotva na faře pooběduje, hned do krčmy anebo do hospody mezi ožralce jde; tu … nemnoho jim napřed v jejich nectnostech a v nemravnosti dá: oni zle mluví pod šprýmem, a kněz ještě hůř; ožralci okolo stolu, po lavicích honí karytouna, a kněz přes bidlo dře kocoura (tj. zvrací); kněz nejprve chase a pitelům s pannou neb s cizí ženou ať tanec začne, po té ať okolo žen obcházeje promlouvá s nimi zbytečné a daremné věci, přidávaje jim barvy cihelné na jejich líci…‘

A že tyto nářky nejsou jalové, o tom doleji několik příkladů … Proti nestřídmosti kněžstva katolického arcibiskupové bojovali, jak mohouce. Roku 1566 píše arcibiskup faráři Janovi do Všerub: ‚Slovo o vás jest, kterak byste nepříkladně živi byli, krčem a lehkých osob jsúce pilnější nežli povinností úřadu, protož vám přísně poroučíme takových věcí přestati.‘ Takové zprávy nejčastěji docházely od horlivých arciděkanů. Wolfgang, arciděkan plzeňský, neustával na své kněze žalovati: r. 1577 píše, že spikli se v Plzni proti němu kněží s učiteli a že v nějaké ‚špeluňce‘ hrozně pijí s nějakými ženskými. Také horliví katoličtí šlechticové té doby pomáhali arcibiskupům reformovati pijácké mravy a jich následky pohoršlivé. Jan starší Popel z Lobkovic udávaje kněze svého z fary bystřické, r. 1576 líčí barvami plnými: ‚Ve dne v noci pije, kde nejvíc chasy, ožralců, tu se toulá, pere, bije, tak aby mne se lidé drobet neostýchali, dávno by zabit byl, neb on někoho zabil, málo ženského pohlaví v městě, aby od něho nějakého pokušení míti nemuselo, při veselích svatebních, nejsa pozván, tance provozuje … měšťané zdejší pro pána Boha prosí, aby jiným duchovním správcem opatřeni byli, a okolní luteráni z toho hatašovou (hatašiti = poskakovati) radost mají a nám katolíkům se posmívají…‘

Kteří farářové chodili do krčem, mezi obec spíjet se, nejčastěji pohoršení působívali nemoudrým hovorem a zpěvem. R. 1574 tresce konsistoř podobojí faráře klecanského Zikmunda, že chodí mezi ‚ožralce‘ a v krčmách ‚fabule rozpráví.‘ Dvě léta před tím musil 10 kop pokuty dáti pro touž věc Jan, farář z Jirčan, jenž brzy potom zase viněn, že drží šenk na faře a že opilý jsa vylil u oltáře z kalicha … Roku 1595 udán u arcibiskupa děkan z Nehvizd, kněz Petr, že ‚s laryněmi po krčmách zpívá a říká, kdyby chtěl té víry pod jednou bejti, že by v jiném peří byl a dávno na aksamit sedal; o arcibiskupovi prý říká, že jest korbelář, rád že pije, i že kostkář…‘ a děkanovi berounskému, Martinovi, r. 1602 do očí vyčítala konsistoř: ‚Byvše vy na Mělníce, mrtvým jste se dělali, hrany sobě ste zvoniti dali, varhaníku na varhany hráti, do kostela se dali nísti, což proti pánu Bohu a dobrým lidem jest, sobě i nám na posměch nemalý děláte, když se užíráte…‘

Byli kněží někteří tak nestřídmí, že se upili do smrti. Z těch na příklad jest Ondřej, farář v Ranné u Hlinska, jenž r. 1572 vypustil duši v krčmě po nesmírném pití. Byli kněží, že pitím se zmrzačivše, stonali celým tělem a zvláště na mozek. Konsistoř dolejší volá r. 1575 faráře svatohaštalského Jana, aby ‚zanechal vopilství, poněvadž má mdlou hlavu, mdlý hlas a řeč,‘ tak že vzešla stížnost některých, že ho slyšeti nemohou. Odpověděl, že má ‚rýmu a flus, a dokudž toho nevyčistí, že nemůž prostranně mluviti.‘ Roku 1561 prosí kapitola zámecká arciknížete, aby kázal dáti kněze Ursina do kláštera kladrubského, kdež by mu dávali píti jen vodu: střízlivý prý mohl by býti s prospěchem i v kázání, jak víno nebo pivo pije, sám při sobě není a ‚melancholika jeho se hne…‘

Na konec nelze nepřipomenouti, že mnozí kněží mívali ze svého pijáctva a nechování tu škodu, že jim posluchači odpírali desátky. Příbramský děkan Jiří Řečický na příklad přijde roku 1575 žalovat do konsistoře dolejší, že ‚mu desátkové těžce vycházejí,‘ k čemuž konsistoř stručně v odvet děla, že ‚příčiny k tomu dává sám zvláště, že čepy často světí.‘ A s tím byl odbyt.“

V předešlých řádcích nalézáme zmínky o ženatých kněžích. Otázka celibátu byla v 16. století poměrně složitá. Katolíci a utrakvisté jej sice formálně respektovali, ale pod vlivem postupu-jícího protestantismu, zejména luteránského, se i oni zhusta ženili proti vůli arcibiskupa a obou konsistoří. Svatby kněží se velmi rozšířily za císaře Maxmiliána II., který byl odpůrcem celibátu, a nejeden kollátor se ženatých kněží před vrchností uměl věcně zastat. Winter uvádí řadu případů, které mívaly dohru na konsistoři, nebo vyjevily některé rysy knězovy povahy:

„Rostoucím lutherstvem množily se přes všecky mandáty svatby kněžské, takže soud na snadě, že nejeden kněz také jen kvůli ženě přestoupil k evangelickým. S tím souvisí, že proti kněžskému coelibátu čím dál horlivěji psáno. Protestantští kněží slovo coelibát s posměchem překroutili v ‚kolíbat‘ a na papeže Kalixta, původce jeho, skládali písničky a nevážné žertovné modlitby (jedna na přídeští v univ. knihovně: ‚Bože, jenž jsi skrze nařízení neproměnitelné a věčné někdy blahoslaveného otce, Kalixta papeže svaté paměti nás kněží těžkého břemene zprostiti a ženiti se nám zapověděti ráčil, popřej nám tedy milostivě, abychom skrze přímluvu a zásluhy téhož sv. papeže dvé žen aneb tří svobodně místo jedné užívati a s nimi do věčného ráje dostati se mohli, a to skrze orodování všech svatých proholenců za nás.‘)

Většina kněží podobojích za dlouhý čas ženili se potají, manželku svou vydávajíce za kuchařku; kdo byli však pod evangelickým kollátorem, přiznávali se k manželce veřejně, za živa i po její smrti. …

Dolejší konsistoř nestačila kněze volati k sobě, aby se spravili ze svého hříchu. Tu volá roku 1574 kaplana týnského Adama, proč kázal v kostele, že manželství jest všem biskupům a kněžím svobodné, tu zase jiného tepe, proč roznášel traktáty o manželství, a jiného, proč se oženil, nemaje tak činiti. Kaplan týnský svrchuřečený místo odpovědi divil se, že konsistoriáné o jeho kázání vědí: prý podle statut prve pan farář měl mu důtku dáti, a ne konsistoř. ‚Rozumíme,‘ odpověděli páni v konsistoři, ‚chtěli byste jinam vodu svísti!‘ A hned ho zavřeli. …

Kněží omlouvali konsistoři svoje manželství příčinami sociálními a nejeden kollátor přišel s farářem, aby mu pomohl duchovní vrchnosti věc vyložiti. Petr, farář v Maršovicích, volán byv r. 1565 do konsistoře, odpověděl, že se oženil, vida, jak se chovají kuchařky ke kněžím; prý má toho zkušenost, byv ‚famulem u pana mistra‘; také proto oženil se, aby měl, kdoby ho opatroval, a konečně proto, že slyšel, kterak ‚císař k tomu lásku a libost má.‘ Učinili mu diktum, aby ženu vybyl, k čemuž odvětil, že jí jako psa hned vystrčiti nemůže. Dali mu pět dní lhůtu. I přišel v tom čase znova, a to s kollátorem, jehož jméno psáno není. Kollátor jme se konsistoři vykládati, že by měli schváliti knězi manželstvo, že vědí, jaká čeládka, že okrádá a mnohá i o zdraví by mohla připraviti. Pravil: ‚Mně se zdá, že lépe jest manželku míti a s ní řádně býti a slova božího hleděti, nežli jinak.‘ Ale konsistoriáné dali v odvet, že se musejí zachovati dle instrukcí císařské, a kněze poslali s pedellem na věž rathouzní.

R. 1573 s farářem z Brozan, Janem, vstoupil do konsistoře sám místosudí království českého Jindřich Brozanský z Vřesovic, bratr kollátora Zikmunda, a žádal, aby ho pro manželku nestěžovali až do příchodu císaře, jenž ‚poručil, aby se ke kněžím, kteří se řádně oženili, nesáhalo, a tu potom nějaké nařízení strany těch kněží se stane.‘ Než konsistoř nedbala této panské přímluvy, tím méně jí hnulo, když urozený pán žádal za propuštění knězovo, tvrdě, že donésti má nějaké lékařství urozené manželce jeho. Konsistoriáné nepustili. Tedy dal se pán v peskování, řka: ‚Poněvadž tuto nemůže odvolání jeho na osobu J. M. císařské ani závazek postačiti, kterak se mohou jiní kněží před vámi stavěti, a páni kollátorové toho dopouštěti, poněvadž jich tak mnoho jest; a lépe jest, že se pořádně oženil, než by několik kuběn měl.‘ Ovšem ani tato řeč nepomohla a kněz musil na rathouz do věže. Dovídáme se však z řeči pánovy, že v té době již velmi mnoho kněží bylo ženatých a že jich kollátorové duchovním vrchnostem nechtívali posílati k odpovídání. …

Katolické kněze zarazil koncil tridentský i arcibiskup svou přísností, ale nezarazil všech; vždy se zase vyskytne některý, jenž se oženil, a přesto chtěl zůstati ve své straně knězem. … Farář v Trhových Svinech, Vavřinec Rogonius, o konvokaci r. 1575 se přiznal, že dávno ženat, že již před svou ordinací dal se kopulovati se svou nynější manželkou. A byv otázán, proč před vysvěcením to arcibiskupovi neoznámil, odvětil, že se ho na to žádný neptal. Ale purkmistr a rada r. 1579, když uvězněn, prosí zaň, prý to řekl z nerozumu, ‚má šlak a neví, co mluví,‘ jináč prý jest služby dbalý…

Roku 1587 oženil se farář dubenský, nad čímž se Jiří Čakovec z Bohušic tak zhrozil, že psal děkanu budějovickému: ‚Jak živ sem žádného kněze neznal pod jednou, aby v svém kněžstvu manželku míti měl,‘ a slibuje, nebude-li kněz trestán, že vystoupí z katolické církve. Ukázal tedy pán ten jednak velmi malou zkušenost světa tehdejšího, jednak sypký základ svojí víry. V týž skoro čas, co se pan Čakovec manželstvu kněžskému tak tuze diví, administrátor dolejší konsistoře r. 1586 žaluje císaři, že má pan arcibiskup pod svou obediencí mnoho ženatých kněží, načež arcibiskup Martin velmi dobře odpověděl, že administrátorovi po tom nic není a že by lépe učinil, kdyby dohlédal ke kněžím svým.

Zatím už na straně podobojí ženění kněžské bylo zcela obyčejno. Jestliže před léty se někteří tuze zhoršovali nad svatbou kněžskou, vypravuje se naopak r. 1588 o slánských, že vůbec nestrpěli kněze neženatého: když se jim kněz neženatý od konsistoře podá, ‚musí se pro nezbednost jejich oženiti a nebudou ho v obci své bez ženy trpěti‘ … Když majestátem r. 1609 nastala evangelickým svoboda, rozmohlo se ženění kněžstva na vrchol. Zprávy visitační z r. 1613 dokazují to, jmenujíce ženatých kněží víc než svobodných a o některých (katolických) ani zhruba nevědouce, jsou-li ženati, nebo ne … Kde převládali katolíci, tu o manželstvu kněžském r. 1613 řeč vzácnější, spíš se mluví o kuchařce, o dětech, o pádu a trestu i polepšení…

V konsistoři kněží obyčejně zapírali manželek svých, vydávajíce je za kuchařky; zapírati jim bylo obranou. Některý sic přiznal se k nějakému slibu, ale všelijak ho vykládal a kroutil. Roku 1574 vypravoval v konsistoři kněz Tomáš, farář v Běcharech, že má sic u sebe ženu mladou, ale oddán prý není, jen slíbil jí, že ji do smrti neopustí, a ona jemu také tak, a to s vůlí pana otce svého. I vyřekla konsistoř, že není náležité takové závazky činiti. Stejně tak kněz Jan ze Skutče, jenž pojal jeptišku bývalou, r. 1572 v konsistoři tvrdil, že ‚jí toliko sliboval neopouštěti.‘ Když mu poručili, aby ji vyhnal, odpověděl upřímně, že se bojí jejích přátel. Tím světle vyznal manželstvo. Kněz Jan Vodička, maje r. 1572 jíti za faráře do Velvar, slíbil v konsistoři, že nevezme s sebou manželku s dětmi – ale pan administrátor sám aby jí to předložil. Ten se tedy přiznal hned, ale bál se manželky.

Manželství kněze s osobou srdečnou, laskavou, pracovitou a skromnou bývalo zdárno a paní farářová nebo děkanová mohla si svým chováním dobýti i úcty v obci i lásky. Byla-li však manželka z těch, od kterých varuje Zámrský ve své Postille, ovšem bylo zle nejen na faře, než bohužel bylo pohoršení i mimo faru. Jsou toho smutné obrázky v archivních zprávách…

Je na tehdejší poměry, kdy se kněžstvu našemu tak horlivě bránilo ženiti se, věc skoro směšná a přec pochopitelná, přijde-li r. 1574 děkan bydžovský kněz Tykvan do konsistoře s pláčem prosit, ‚aby mu nápomocni byli, by té Evy byl prázden, že jest mu veliké těžkosti a molestiae činila. Skoro stejného významu jako tato prosba jest elegie, kterou napsal kdys na počátku XVII. století kněz Mathias Pacovinus na slova, qui sumit uxorem, sumit crucem.“

Dosud byla řeč jen o kněžích světských, ale Winter neopomněl ani řeholníky, jimž věnoval tři dlouhé kapitoly. Doba renesanční uvolnila značně i kázeň klášterní, a tak se většina členů všech řádů bez rozdílu spravovala víceméně po svém. Kde se komunita dokázala spolu domluvit na pořádku rozumném, tam vznikala společenství veselá, světu otevřená a s oblibou navštěvovaná, a to nejen úřady a panstvem, ale i humanistickými vzdělanci a dveře nezavíraly se ani před chudinou. Jedním z takových klášterů byla na přelomu XV. a XVI. století Zbraslav, kde svou dobrosrdečností a ochotou k účinné pomoci proslul opat Jan. Jinde se ovšem dělo hůře. Nemírné pití se však rozmáhalo všude, jak je patrno z řady případů, které Winter uvádí:

„V chvílích rekreace i v nejpřísnější řeholi asi odjakživa píjelo se dost a dost. V XVI. věku propadli tou příčinou řeholníci obecnému tehdejšímu mravu, jenž opilství, ve všech stavech tolik rozšířené, nepokládal za nic tuze zlého ani nečestného. Řeholníci bez ostychu a veřejně chodívali do hospod a krčem na pití … Opat sedlecký Jakub, jenž roku 1554 našel v kostnici pod oltářem 10 000 dukátů od svých předků sem schovaných, tak mnoho a rád píval ‚staré‘ pivo, až mu odtud obecně zůstalo jméno opat ‚Starýpivo.‘ Benediktinský opat v Kladrubech tak se veřejně i doma zpíjel, že roku 1587 sami bratři na něj žalují. Františkán Oldřich Aichl v Tachově pro neobyčejné opilství seděl za mnoho neděl r. 1568 u vězení arcibiskupském.

Tím způsobem mohli bychom ještě chvíli pokračovati a z každé řehole nějakého provinilce představiti. Než na jednotlivé pijany nedáme nic; tento a tento pijan pro celkový obraz skoro nic neváží. Horší věc, že v XVI. století někdy i všecek klášter upadl příčinou opilosti v pověst šerednou. Taký klášter byl na příklad r. 1566 v Třeboni. Roku právě řečeného píše arcibiskup třeboňskému převorovi Janovi, aby se po nocích na pití a jiných nepřístojnostech netoulal a služeb božích byl pilen, nepolepší-li se, že ho Rožmberský pán zavře, a téhož léta dostává arciděkan bechyňský rozkaz, aby trestal mnichy třeboňského kláštera, kteří v noci toulali se opilí, až posléze ve rvačce zabili rožmberského rybnikáře či rybáře a jiného těžce zranili.

V horší a stálejší pověsti byli řeholníci plzeňští. Roku 1522 píše městský kronikář, že bratří řádu sv. Františka, jinak mniši šeří, ‚mnoho před sebe brali k velikému pohoršení do domů šenkovních chodíce.‘ Dominikáni zdejší pili a bouřili tak, že roku 1557 konšelé nazvali jich dům šatlavou, čímž má se rozuměti, že tam leckdo vcházel a že bývá u nich veselo. Vímeť, že šatlavy nebyly vždy trudny. …

Chodívali-li mniši veřejně do hospod, nemohlo býti ani příliš vzácno viděti po Praze vrávorajícího řeholníka, jenž hlavu sobě obtížil. Takové příhody však zapisovaly se, jen když mnich cestou něco vyvedl, anebo lidé něčím ublížili jemu.“

Rovněž tak potíže s dodržováním celibátu netýkaly se jen kněží světských. Pokud si čtenář vzpomíná, byl už v jednom letošním čísle Getseman uveřejněn výbor z Dobrovského Rozpravy o kněžském bezženství v Čechách, kde se jako pozoruhodný příklad z druhé půle XVI. století uvádí šťastné a ničím nerušené manželství sedleckého opata Ondřeje Eccarda, o němž tak poeticky mluví historik sedleckého kláštera Kapihorský. Sám Winter vzpomíná týž případ a k otázce celibátu v klášterech úhrnem říká:

„O tom, že dopouštěli se mnichové proti coelibátu, jest v pramenech důkazů až podivně mnoho. Hřích byl asi dost obecný. Teprve za katolické reakce stala se tu a tam patrnější náprava…

Opat Mír nebo Mirha na Karlově v Praze choval roku 1580 mimo kuchařku ještě nějakou Maruši Černou, s kterou měl zápletky takové, že se jí pak ani bitím zbýti nemohl; vypravuje bečvář Rokytský v soudě: ‚Jednoho času pral ji opat kyjem, a ona se zamítala putnou, a on vydřel jí putnu a ztloukl ji v kusy a tak ji vypral z kláštera, já pak tu putnu opravoval a podnes nemám zaplaceno.‘ Maruše pak přišla zas, když byl nastal klid. …

Do kláštera Nové Říše, dokud tam byl převor Matěj, bez ourazu své cti nemohla se odvážiti žádná žena … Proti tomu zase některé schválně chodívaly do kláštera, aby vzaly ouraz; z nejznamenitějších se vidí býti ona mužatka Judith, dcera kotlářčina, která dolézala nočně do kláštera bosáckého v Plzni. Roku 1625 svědčí o ní soused Jan Radobčický, že na ni číhal: ‚Kdybych se nebál tulichu, který při sobě nosí, byl bych ji stloukl; ona, jako zmužila jsouc, bez zbraně nechodí…‘

Zanechajíce již na straně jednotlivých řeholníků, kteří se podobnými vinami prohřešili, nemůžeme si nevšimnouti toho úkazu smutného, třebatě vzácnějšího, že klášter, určený rozjímání a práci, stal se hotovým hampejsem. Takovým na příklad byl za několik časů klášter ve Fulneku … Téže doby všecek zkažený klášter byl v Louce za správy opata Hrůzy. Král r. 1557 píše podkomořímu s hněvem o tom. Prý Hrůza ‚ženu lehkou chová a bratří zákonní v témž klášteře všelijak rozpustilý život vedou.‘ ‚Veliké neřády‘ dle slov pana Viléma z Rožmberka děly se v klášteře Svaté Koruny za opata Matěje, jejž konsistoř hořejší roku 1556 dala do Plas zavříti na polepšenou…

Když se některému ženskému klášteru vydařila lehkomyslná abatyše, nebyl v něm pak život co do stydkosti o nic lepší nežli v zkaženém klášteře mužském…

Abatyše Anyžka Kutinská v Tišnově dle zprávy císařovy z r. 1603 vede nechvalný život tím, že ‚nějakého vojáka při sobě v klášteře chová, nádherně a skvostně s ním hoduje a kvasí, sem tam se projíždí, důchody klášterské na to vynakládá.‘ Poslán sem roku nadepsaného opat zbraslavský Flaming, opat loucký Chotěbořský a podkomoří moravský Jan Mošovský z Moravčic, aby vojáka zatkli a abatyši sesadili…

Ze všeho patrno, že u nás neslušný život klášterních panen byl stíhán a trestán dosti rázně, rázněji asi nežli v sousedním Německu, neboť domluvno, když r. 1607 naříká Wolfgang, biskup řezenský, v listě k arcibiskupovi českému, že abatyše v Obermünsteru slehla již po třetí.“

O klášterech dlužno ještě dodat, že počet členů v jednotlivých komunitách po husitských válkách jen vzácně překračoval číslo deset, a tak celý konvent často tvořil pouze opat spolu s jedním nebo dvěma spolubratry. Mnoho řeholí se tedy pohybovalo na hranici existence.

Poslední kapitola, kterou tu chci zmínit, se týká zmatků v bohoslužbě, které byly zapříčiněny nedostatečným vzděláním kněží, nejasnou příslušností ke konfesi a někdy také čistě zlou vůlí knězovou. Winter píše:

„Takové podivné bohoslužby vznikly u nás teprve u věku XVI., když sem bylo vniklo protestantstvo, kteréž, nejsouc uznáno od státu, nemohlo se svobodně a dobře rozvinovati, nýbrž, živo jsouc dlouho pod přikrytím podobojích, co do bohoslužby při nejednom knězi nebylo ani pravé protestantství, ani utrakvismus. Mnozí kněží na zevnějšek hlásili se ke konsistoři husitské, uvnitř klonili se k lutherstvu, a z této posice nepřirozené a neupřímné, byť celkem nezaviněné, rodily se v chrámech obřady, které dosavad oko nevidělo, ucho neslyšelo: slovem obřady zmatené a někdy i dokonce nepořádné. Jakého rázu mohly býti obřady na příklad od kněze, jejž r. 1603 vyličuje visitační zpráva arcibiskupovi takto: ‚Breviář pražský má, říká ho, když má celebrovati, nešporů nezpívá, ceremonie vykonává, o svátostech nedostatečně, při článcích víry prostředně odpovídal.‘ Nebo dí-li zpráva visitační o knězi v Dašicích, Janu Černém, že svátosti nechová, ciborium nemá, mše zádušní neslouží, kadidelnice užívá na koledu, brevíř má, česky všechno slouží, kanonu užívá, ale v mšále ho nemá, nic nesvětí, nezpovídal se jakživ žádnému, ani když ordines bral, k zpovědi lid přivésti nemůže, formu rozhřešení neumí, sedm svátostí vyznává, ale lid tomu neučí…

Roku 1565 žalován v pražské konsistoři děkan kutnohorský, že neříká orate fratres, dominus vobiscum, nekleká, kanonu neříká než jen verba consecrationis a v missale u kanonu že připsal: ‚Tu lžeš.‘ Po posvěcování prý hned koná kázání a po něm přijímání a potom zase veliké kázání. Farář v Praskolesích Jan sloužil dle zprávy z r. 1599 mši takto zmatenou. Místo konfiteor říkal orací bez ministranta, pak četl introit, kyrie, gloria latinsky, pak zpíval orací ‚s divnou konklusí,‘ po té česky pěl epištolu a evangelium bez požehnání, po kázání ani dominus vobiscum ani offertorium, menšího kanonu ani secreta neříkal, než zprosta hned dal se do úvodu k praefaci, kterýž úvod odzpíval falešně; praeface však nechal s pokojem; mlčel. Když odzpívali žáci sanctus, pozdvihoval, podal přijímajícím pod obojí, po přijímání dal ablucí vypíti ministrantům, sám nepřijal nic; ite missa est vynechal a sotva vyřekl půl benedikcí, hned se u oltáře svláčel a šel po svých…

Také odpolední služby boží vykonávali leckteří kněží všelijak zmateně. Někteří zpívali litanie ‚bez vzývání svatých,‘ jiní říkali nešporu půl, jiní modlili se co a jak chtěli. Léta 1602 pražským farářům jest vyčteno v konsistoři, že ‚nešpor zcela nezpívají‘ a vůbec ‚služeb božích rovně co řídkého piva z pánve odbývají.‘

Zmatek byl stran vystavování těla Páně v monstranci. Protestantský kněz věřil, že hostie jest tělo Páně jen u přijímání. Po tom ne. Proto hostii do monstrancí nechtěli dávati. Ale ze strachu konsistorního stávalo se, že týž kněz jednou vystavil, jindy ne. …Proto také když dobyli protestanté náboženské svobody majestátem, první bylo, že uklidili monstrance v tajná místa, pokud se jim nevidělo zničiti je. Říkají, že drží se Krista, jenž nepověděl, noste se s tím a schovávejte, alebrž řekl: vezměte a jezte. …Bez omluvy však jsou kněží, kteří bohoslužbu kazili z lehkomyslnosti, ba z nezbednosti … Velmi lehkomyslnou bohoslužbu provozoval kněz Blažej Plzeňský, o němž administrátor Dačický píše císaři: ‚Když k službám božím přistupoval, až do vykonání mše při oltáři nezůstával, třikrát, čtyřikrát, než kázání slova božího bylo, vornát s sebe svrže z kostela do kaply, na faru k snídaní odbíhal, takže mnohdykrát buď literáti neb žáci dosti s horlivostí a pohoršením nazpívati se musili, než se vrátil; souc prve tělesným pokrmem nasycen, při oltáři málo kdy konsumoval, obzvlášť krve Páně z kalicha, ale vždycky to zachovával, že do jiného kalicha slíval a tak to dlouho slíval a choval, až se to zkazilo; chodce, žebráky povolával a do nich tu zkaženou svátost bezděčně lil, až i po nich na zem teklo, a když nemohl chodců míti, do ministrantů lil, a když pak ani ministranti přijíti nechtěli, tehdy za stolici svou na kámen to vylíval; otcové naši, když jest někdy se přitrefilo, že nejmenší krůpěje jim upadla buď na oltář nebo korporál, tehdy to opatřovali, aby církev nebyla zarmoucena, ale on někdy do půl kalicha vylil a žádny žalosti nad tím neměl.‘ Hrozná tato žaloba byla psána asi roku 1598. Dotčený kněz byl jednou katolický, jindy podobojí, jak se hodilo.“

Na tom přestanu a ve Winterově duchu uzavřu recenzí jeho díla slovy, že současný život církevní zdá se býti slabým odvarem dějů věku XV. a XV., za což Pánu Bohu děkovati se sluší. Stejnou měrou však v mysli podržme, že množství neřádů zde k ponaučení i obveselení čtenářů jmenovaných, zaměnivši hrubou formu za subtilnější, doposud vskrytu i veřejně nelásku rodí. A nezbývá než si přáti, aby věc ta srdce křesťanů krom smíchu na ona slova Ježíšova, ne nadarmo vyřečená, upomínala, totiž že „království boží je mezi vámi.“

z díla Z. Wintera vybral a připravil O.L.

V květnovém čísle Getseman jsme na základě údajů výzkumu ISSP 1999 (1224 náhodně vybraných respondentů, realizoval SC & C pro Sociologický ústav ČAV) hovořili o znalosti a hodnocení některých náboženských představitelů. Další otázky ve výzkumu se týkaly hodnocení církví a náboženských společností.

Respondenti, kteří danou církev či náboženskou společnost znali natolik dobře, že na ni měli názor, ji hodnotili na škále 1 (naprosto nesympatická) až 7 (naprosto sympatická).

Celkové průměrné výsledky shrnuje tabulka níže. U každé z hodnocených církví či náboženství jsou tabelovány tři údaje. Procento respondentů, kteří danou náboženskou skupinu hodnotili, dále průměrné hodnocení a konečně směrodatnou odchylku hodnocení (směrodatná odchylka je číslo vystihující rozptýlenost statistických údajů – čím je nižší, tím byli lidé v názoru na dané náboženství jednotnější).

Tabulka 1 – Počet hodnotitelů, průměr a směrodatná odchylka hodnocení

	Kolik procen respondentů hodnotilo	Průměr hodnocení	Směrodatná odchylka hodnocení
Svědkové Jehovovi	86,1 %	1,7	1,5
Islám	67,7 %	2,5	1,5
Pravoslavná církev	62,0 %	3,7	1,6
Buddhismus	64,1 %	3,7	1,9
Židovství	75,8 %	3,9	1,6
CČSH	69,1 %	4,2	1,6
ČCE.	70,3 %	4,2	1,6
Římskokatolickác.	83,7 %	4,8	1,9
Křesťanství	88,3 %	5,0	1,7

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Graf 1 – Průměrné hodnocení církví a náboženských společností

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Z výsledků je především vidět, že muslimové a zvláště jehovisté jsou mezi našimi spoluobčany zřetelně neoblíbení. Naopak křesťanství a katolictví je v průměru mírně oblíbené (přičemž ovšem názory na katolictví jsou méně jednotné než názory na křesťanství, jak vidíme z poněkud vyšší směrodatné odchylky). Ostatní zkoumané církve a náboženské společnosti se pohybují velmi těsně kolem středu škály, a tak bychom průměrný postoj k nim mohli označit za lhostejnost – ani žádné zvláštní sympatie, ani antipatie.

Graf 2: Hodnocení na sedmibodové škále (černá = naprosto nesympatická, bílá = naprosto sympatická)

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Zajímavé jsou výsledky misijní strategie Svědků Jehovových. Třebaže se jim podařilo zcela jedinečně vejít ve všeobecnou známost (názor na ně si udělalo více lidí než na římskokatolickou církev, nemluvě o jiných menších směrech!), je jejich působení pro spoluobčany zřejmě natolik zatěžující, že teploměr jejich obliby dosahuje tragicky mrazivých hodnot. Na čemž nesejde, neb po bitvě u Armageddonu budou jejich odpůrci beztak zničeni a vymýceni z povrchu Země…

Špatné hodnocení muslimů je pravděpodobně více ovlivněno mediálními zprávami o řádění různých talibanů a hisbolláhů, než osobní zkušeností s přívrženci Muhammadova učení z masa a kostí. Procentuální zastoupení věřících muslimů je u nás tak mizivé, že bližší kontakt s nimi měla pravděpodobně jen nepatrná menšina populace.

Na židovství a menší křesťanské církve se respondenti dívali velice podobně. Nejčastější hodnocení byla kolem středu škály – ani sympatický, ani nesympatický – a dále menší a početně zhruba vyrovnané skupiny věrných sympatizantů a důsledných odpůrců.

Hodnocení buddhismu je přes podobnou průměrnou hodnotu odlišné. Ze všech skupin ve středu pole má nejvíce sympatizantů, ale také nejvíce rozhodných odpůrců.

Bližší vhled do hodnocení získáme, když se pokusíme respondenty rozdělit do skupin těch, kdo odpovídají podobně. Počítač metodou seskupovací analýzy rozdělil soubor odpovědí do čtyř zhruba stejně početných skupin, sdružující lidi s podobnými názory na církve a náboženské skupiny.

Graf 3: Profily hodnocení jednotlivých skupin respondentů nalezených seskupovací analýzou

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

„Proreligiózní” typ respondenta (asi čtvrtina populace) má typicky kladný vztah ke všem u nás „zavedeným“ formám náboženství. Pouze při hodnocení jehovismu se víceméně shoduje s všeobecným odsouzením tohoto směru ostatními respondenty.

Typicky „katolická” odpověď (rovněž asi čtvrtina populace) silně preferuje římskokatolickou církev a křesťanství. Vůči naším tradičním náboženstvím je takový respondent v podstatě lhostejný, vůči jehovismu, islámu a buddhismu zaujímá spíše odmítavý postoj.

Skupina „lhostejná” vůči náboženským organizacím a směrům (cca 28 % populace) nejvíce preferuje buddhismus, snad přitažlivý svou exotičností. Ze všech typů hodnotí relativně nejhůře římskokatolickou církev (vztáhneme-li její hodnocení k průměrnému hodnocení ostatních náboženských společností).

A konečně „antireligiózní” skupina (asi pětina populace) hodnotí všechny náboženské organizace špatně. Katolické kořeny se prozrazují v tom, že katolicismus a křesťanství vcelku vycházejí ještě nejlépe.

Je nutno ještě poznamenat, že uvedená typologie byla konstruována pouze na základě těch dotazníků, kde bylo zodpovězeno všech devět otázek, což byla jen asi polovina všech získaných odpovědí. Vyžaduje to povaha použité matematické metody. Přesto se domnívám, že získané výsledky lze do jisté míry zobecnit, přinejmenším na nábožensky poučenější část obyvatelstva našeho státu.

Další vhled do hodnocení může přinést promítání souboru odpovědí do roviny (metodou mnohorozměrného škálování). Výsledkem metody je zobrazení jednotlivých církví / náboženství jako bodů grafu, umístěných tak, aby hodnocení blízkých objektů si byla podobná, zatímco hodnocení vzdálených objektů se navzájem nepodobají, nesouvisejí spolu příliš. Z grafu níže lze například usoudit, že průměrný respondent hodnotí evangelíky velice podobně jako židy, zatímco jeho hodnocení křesťanství se nepodobá známce, kterou dává jehovismu.

Graf 4: Průmět hodnocení do roviny metodou mnohorozměrného škálování

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Je vidět, že hodnocení ČCE a židovství, ale i husitství a pravoslaví se až nápadně shoduje. Bohužel tato shoda ze značné části pozůstává z projevů lhostejnosti k uvedeným směrům. Uvedená náboženská seskupení sklidila nejvíce známek 4 na sedmibodové škále, a to ve všech případech zhruba třetinu odpovědí.

Hodnocení křesťanství je zhruba na půli cesty mezi hodnocením katolicismu a hodnocením menších křesťanských církví (bez ohledu na naukové rozdíly zřejmě naši spoluobčané židovství po postojové stránce vnímají, jako by bylo jedním z členů rodiny křesťanských církví). Za jeho pověst tedy jakoby katolíci a nekatolíci nesli odpovědnost zhruba napůl.

Hodnocení jehovistů, muslimů i buddhistů se sobě navzájem příliš nepodobají, a nepodobají se ani hodnocení křesťanů a židů. Zajímavé je to zejména v případě jehovistů. I když já sám je soukromě považuji za křesťanskou skupinu, byť extrémistickou, zdá se, že získaná data svědčí spíše pro „oficiální“ výklad většinových křesťanských církví, podle něhož k nám křesťanům jehovisté vůbec nepatří. Přinejmenším to tak pociťuje průměrný Čech a Moravan, třebaže svůj náhled asi nezakládá na christologických dogmatech, ale spíše na všední lidské zkušenosti.

Jak se na hodnocení náboženských směrů projevují sociodemografické charakteristiky respondentů výzkumu?

Pohlaví: Ženy hodnotí křesťanství a křesťanské církve (vyjma jehovistů, chceme-li je sem počítat) lépe než muži; rozdíl však nikde nepřekročí půl bodu sedmibodové škály.

Věk: Křesťanství a křesťanské církve lépe hodnotí lidé starší. V menší míře totéž platí i o židovství. Naopak buddhismus je výrazně sympatičtější mladším respondentům. U islámu a jehovismu nebyly statisticky významné rozdíly patrné.

Vzdělání: Buddhismus a židovství jsou signifikantně více sympatické lidem vzdělanějším. Naopak římskokatolická církev, ale v menší míře i křesťanství a jehovismus nalézají více sympatií mezi lidmi s nižším vzděláním.

Společenské postavení: Především buddhismus, ale i evangelictví a židovství, se těší více sympatiím lidí postaveným výše na společenském řebříčku. Naopak římské katolictví má svoji základnu sympatizantů posunutu spíše k nižším vrstvám společnosti.

Politické sympatie: S výjimkou jehovismu se hodnocení přívrženců hlavních stran signifikantně liší.

Graf 5: Sympatie k církvím a náboženstvím podle politických preferencí respondentů

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

V naprosté většině případů (jedinou větší výjimkou je buddhismus) klesají sympatie k církvím a náboženstvím po linii voličů KDU–ČSL–US–ODS–ČSSD– KSČM. Zdá se mi, že to vcelku odpovídá i církevní politice a duchovnímu profilu uvedených stran, a je tedy v pořádku a v mezích očekávání.

Další zajímavou otázkou, mající bezprostřední ekumenický dosah, je zjištění, jak respondenti hodnotí církve a náboženství podle své náboženské příslušnosti. Bohužel vzhledem k malému počtu respondentů neřímskokatolického vyznání máme pouze omezenou statistickou podporu pro hlubší závěry v tomto směru. Proto také je u každého průměrného hodnocení třeba dávat pozor, z kolika čísel byl průměr počítán. Přesto není následující tabulka a graf bez zajímavosti:

Tabulka 2: Hodnocení církví a náboženství v závislosti na vlastním vyznání

	vyz. ŘKC	vyz. ČCE	vyz. CČSH	jiné křesť.	mimo-křesť.	respond. bez vyznání	celkové hodno-cení
Buddhismus	3,6	3,5	2,8	1,9	5,7	3,9	3,7
Islám	2,5	2,7	2,5	1,7	3,7	2,4	2,5
Křesťanství	5,6	5,2	5,0	6,2	4,3	4,1	5,0
Židovství	4,1	4,2	3,8	5,2	4,6	3,6	3,9
CČSH	4,2	5,5	6,1	5,2	3,6	3,8	4,2
ČCE	4,3	6,2	4,9	5,1	3,6	3,8	4,2
PC	4,0	4,5	4,6	4,1	3,5	3,3	3,7
ŘKC	5,8	4,3	4,5	3,7	2,6	3,6	4,8
Svědkové Jehovovi	1,6	2,4	1,9	4,4	3,7	1,6	1,7
Buddhismus (N)	356	23	19	12	5	359	773
Islám (N)	380	23	17	12	5	378	814
Křesťanství (N)	525	28	31	30	5	443	1 062
Židovství (N)	447	28	26	15	5	394	915
CČSH (N)	415	26	32	12	6	345	835
ČCE (N)	430	30	27	14	6	340	847
PC (N)	364	23	17	10	7	326	747
ŘKC (N)	533	28	29	14	7	396	1 007
Svědkové Jehovovi (N)	498	27	30	30	6	444	1 036

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Graf 6: Hodnocení církví a náboženství v závislosti na vlastním vyznání

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Z hlediska ekumenických vztahů a výzkumu náboženské identity je dobré si všimnout, o kolik bodů méně sympatické jsou respondentům „ostatní“ církve a náboženství ve srovnání s vlastní. Jde vlastně o míru pociťovaného odstupu.

Tabulka 3: Rozdíl průměrných hodnocení – vlastní církev minus ostatní církve

	ŘKC	ČCE	CČSH
Buddhismus	2,2	2,7	3,3
Islám	3,3	3,5	3,6
Křesťanství	0,2	1,0	1,1
Židovství	1,8	2,0	2,4
CČSH	1,6	0,7	–
ČCE	1,5	–	1,2
PC	1,9	1,7	1,6
ŘKC	–	1,9	1,7
Svědkové Jehovovi	4,2	3,9	4,2

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Přes nepříjemně malý rozsah vzorků evangelíků a členů CČSH ve výzkumu ISSP nám snad bude dovoleno usoudit, že ekumenické vztahy mezi našimi většími církvemi nejsou nadměrně vřelé. Rozdíl více než jednoho bodu sedmibodové škály bývá vesměs považován již za dost výmluvný – a menší odstup zaznamenáváme pouze u evangelíků vůči členům CČSH.

V každém případě mají obě menší církve k sobě navzájem pocitově blíže než každá z nich k římskokatolické církvi.

Zajímavé je, že průměrní členové ČCE a CČSH se – na rozdíl od katolíků – zřejmě zcela neztotožňují ani s „křesťanstvím“. Tuším za tím důraz na vlastní menšinovou identitu a důraz na partikulární tradici v boji za přežití proti mnohem větší „konkurenci“. Je to možná můj katolický předsudek, ale tuto distanci od společného duchovního fundamentu považuji za nešťastnou a nepříznivou jak pro ekumenismus, tak i pro „nekřesťanské“ evangelíky a husity samotné. Protože je to reakce ústupová, pasivní, ghettoizující. Samozřejmě tím ovšem nechválím druhý extrém, jemuž zdá se propadají mnozí příslušníci většinové církve, totiž automatické ztotožnění vlastní církve s křesťanstvím, bez ochoty vážně poměřovat její reálné struktury a skutky ideálními Kristovými požadavky.

Při předávání křesťanské víry sehrál důležitou úlohu příběh, a to jak příběh Ježíše samého, tak i jeho následovníků. Ty nejdůležitější příběhy církev zařadila do kánonu Písma, nacházíme je v jednotlivých knihách Nového zákona. Vedle kanonických spisů se prakticky v tomtéž časovém období začínají objevovat spisy, které obsahují další příběhy. Tyto spisy dnes bývají označovány jako novozákonní apokryfy,¹ případně pseudoepigrafy. Byly šířeny pod jménem některého z apoštolů, která měla dodat autoritu učením v nich obsaženým.² Postupně vznikaly i sbírky jednotlivých spisů.

Jedním z těchto spisů jsou i Skutky Pavla a Thekly, tradované v rámci širšího komplexu pavlovských příběhů, označeném jako Acta Pauli. Soudí se, že k separaci Skutků Pavla a Thekly z celku Acta Pauli došlo z praktických důvodů v době, kdy se legenda o Thekle šířila a získala oblibu.

Když jsem si Theklin příběh přečetla poprvé, zaujal mne. Je totiž v mnoha ohledech pozoruhodný. Toužila jsem se dozvědět o něm více. Následující řádky se vám pokusí přiblížit alespoň základní informace:

Vznik příběhu o Thekle se klade přibližně do let 160﷓180, byť někteří badatelé hájili hypotézu jeho vzniku v apoštolské době. Ta je dnes považována za nepravděpodobnou přesto, že některé části spisu vykazují starý původ. Autor spisu zůstává v anonymitě. Není o něm známo nic, kromě ojedinělé zmínky u Tertulliana (160﷓230), který informuje o autorovi a účelu sepsání. Říká, že spis byl padělán presbyterem z provincie Asia Minor, který byl při podvodu přistižen a při výslechu před církevními autoritami vyznal, že knihu padělal z lásky a úcty k Pavlovi. Jiný z badatelů naopak tvrdí, že autorem byl ortodoxní věřící poněkud mdlého rozumu, který nepochopil Pavlovo učení, avšak jednal v dobrém úmyslu.³ Za místo vzniku je možno považovat římskou provincii Asia Minor — oblast, ve které měla Thekla žít.

Apokryf byl velice populární, Codex Claromontanus (6. stol.) jej dokonce řadí mezi kanonické spisy, existuje k němu odkaz v Gelasii Decr. II,22, zmiňuje se o něm Eusebius a Otcové 4. století: Cyprian, Epifanius, Augustin, Řehoř Naziánský, Řehoř z Nyssy, Jan Chrysostomos, Methodius Tyrius a Severus Sulpitius. Bazil ze Seleukie jej přebásnil. Další zmínky lze najít u Evagria Scholastica, Ambrože, Maxima Tauriensise, Fausta Manichea, Hippolyta, Origena a Jeronýma. Příběh Thekly silně ovlivnil život sestry Bazila Velikého Marciany.

Apokryf byl oblíbený i ve středověku. Kult Thekly – zřejmě i na základě tohoto spisu – patřil v dějinách k největším vůbec. Místa spjatá s jejím jménem jsou známa už ze 4. stol. Nejdůležitějším z nich je Seleukie na Tigridu (dnes v Iráku), kde existovala poutní bazilika už cca r. 500, jejíž trosky jsou zachovány dodnes. Na Východě byla zvána apoštolem a prvomučednicí mezi ženami. Její kult se poměrně brzy šířil i na Západě, zvláště v oblastech s galikánskou liturgií. Jméno světice je uváděno ve spise Martyrologium Hieronymianum. Řecká církev Theklu tituluje jako prvomučednici mezi ženami a apoštolům rovnou.

Nejlépe však je nechat znít příběh samotný. Jistě v něm najdeme názory, s kterými se dnes již těžko ztotožníme. Lze si také klást otázku, kolik procent příběhu je historickou pravdou. Příběh sám je však svědectvím toho, jakým způsobem reflektovali křesťané rané církve svou víru, jak hledali a nacházeli její vyjádření a obhajobu, jak vnímali krásu a ctnost. Nemusíme se na ně zlobit proto, že některé z jejich cest byly slepé a nám cizí. Hledejme v tomto dávném příběhu spíše to, co nám může pomoci lépe porozumět minulosti, přítomnosti i sobě samým.

Skutky Pavla a Thekly⁴ (pracovní překlad D. Bártové)

1. Když Pavel vystupoval po útěku z Antiochie do Ikonia, stali se jeho spolucestujícími Démas⁵ a kovotepec Hermogenés⁶. Byli naplněni přetvářkou a stavěli se k Pavlovi, jako by ho milovali. Pavel pak měl na mysli pouze Kristovu dobrotu a nedělal jim nic zlého, ale mocně je miloval, aby jim mohl učinit žádoucími (osladit) všechna slova Páně a učení a výklady evangelia a narození i vzkříšení Milovaného⁷ a zvěstoval jim Kristovy veliké skutky⁸ tak, jak jemu byly zjeveny.

2. A když jakýsi muž jménem Onesiforos⁹ uslyšel, že Pavel jde do Ikonia,¹⁰ vyšel se svými dětmi Simmiou a Zénónem a se svou ženou Lektrou¹¹ Pavlovi naproti, aby ho přijal. Neboť Titus mu popsal, jaká je Pavlova podoba, protože on sám ho neznal podle těla, ale jen podle ducha.

3. A šel po královské cestě, která vede do Lystry, aby ho uvítal. Zastavil se a prohlížel příchozí podle Titova popisu. Viděl pak přicházet Pavla: muže malé postavy, holé hlavy, křivých nohou (ohnutých holení), dobře upraveného, silně stavěného, plného milosti,¹² protože se někdy jevil jako člověk, jindy pak měl tvář anděla.¹³
4. Když Pavel Onesifora uviděl, usmál se. Onesiforos mu řekl: „Buď zdráv, služebníku požehnaného Boha.“ On mu odvětil: „Milost¹⁴ s tebou¹⁵ a s tvým domem.“ Démas a Hermogenés žárlili a byli naplněni pokrytectvím tak, že Démas řekl: „My nejsme požehnáni, že nás také tak nepozdravíš?“ Onesiforos řekl: „Nevidím ve vás ovoce spravedlnosti.¹⁶ Ale jestli jste takoví, vejděte i vy do mého domu a odpočiňte.“

5. Když vešel Pavel do Onesiforova domu, byla tam velká radost a klekání (ohýbání kolen) a lámání chleba¹⁷ a zvěstování Božího slova o sebeovládání a vzkříšení. Pavel řekl:
„Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.¹⁸
Blahoslavení ti,¹⁹ kdo zachovávají čistotu těla,²⁰ neboť se stanou chrámem Božím.²¹
Blahoslavení ti, kdo se ovládají, neboť k nim bude mluvit Bůh.
Blahoslavení ti, kdo se rozloučili s tímto světem, neboť oni budou Bohu milí.
Blahoslavení ti, kdo mají ženy, jako by je neměli,²² neboť Bůh bude jejich dědictvím.²³
Blahoslavení ti, kdo mají Boží bázeň, neboť oni se stanou anděly Božími.

6. Blahoslavení, kdo se bojí slova Božího,²⁴ neboť oni budou potěšeni.²⁵
Blahoslavení ti, kdo přijali²⁶ moudrost Ježíše Krista, neboť oni budou nazváni syny Nejvyššího.²⁷
Blahoslavení ti, kdo zachovávají svůj křest,²⁸ neboť oni odpočinou u Otce a Syna.²⁹

Blahoslavení ti, kdo zachovávají příkazy Ježíše Krista, neboť oni budou ve světle.
Blahoslavení ti, kdo pro Boží lásku vyšli z podoby tohoto světa,³⁰ neboť oni budou soudit anděly a budou požehnaní na pravici Otce.³¹
Blahoslavení milosrdní, neboť jim bude prokázáno milosrdenství³² a neuvidí den hořkého soudu.³³
Blahoslavená těla panen, neboť ta se budou líbit Bohu a nebude jim zadržena odplata³⁴ čistoty, protože slovo Otce jim dá spásu v den jeho Syna a dosáhnou odpočinek³⁵ na věky věků.“

7. Když Pavel říkal všechny tyto věci uprostřed církve v Onesiforově domě, jakási panna Thekla, jejíž matkou byla Theokleia, zasnoubená muži jménem Thamyris, seděla u okna sousedícího s tím domem a ve dne v noci naslouchala slovu o čistotě, které říkal Pavel. Nevyhlížela z okna, ale vedena vírou se stále více radovala. Později uviděla i mnoho žen a panen vcházejících k Pavlovi. Tehdy zatoužila i ona být hodna stanout Pavlovi tváří v tvář a slyšet slova o Kristu. Neviděla dosud Pavlův vzhled, jen naslouchala jeho slovu.

8. Protože neodchází od okna, posílá její matka k Thamyridovi. On pak přichází radostně, jako by se již bral k svatbě. Thamyris řekl Theoklei: „Kde je má Thekla?“ A Theokleia odpověděla: „Musím ti říci divnou zvěst, Thamyride, neboť tři dny a tři noci nevstává Thekla od okna, nejí, nepije, ale napjatě hledí na něco radostného. Platí to cizinci, který učí svůdným a rozmanitým věcem. I já se divím, jak se taková čestná panna nebezpečně trápí.

9. Thamyride, tento člověk pobuřuje město Ikonium, navíc i tvou Theklu. Všechny panny a mladíci k němu chodí a on je učí: je povinnost — jak říká — jednoho a jediného Boha se bát a zachovávat čistý život. Navíc i má dcera se drží v okně jako pavouk, spoutaná jeho slovy, divnou touhou a hroznou vášní. Sama je zajatkyní jeho slov. Vejdi k ní ale ty a promluv s ní, protože tobě byla zasnoubena.“

10. Když Thamyris přistoupil, líbal ji, zároveň se ale ulekl jejího zděšení. Řekl: „Theklo má milovaná, co zde sedíš? Jaké city zděšení tě to ovládají? Obrať se k svému Thamyridovi a styď se.“ I matka jí říkala tytéž věci: „Dítě, co zde sedíš a díváš se k zemi, nic neodpovídáš jako bláznivá?“ A plakali pak strašně, Thamyris pro ztracenou ženu, Theokleia pro dítě, služebné pro paní. V domě bylo mnoho zmatku a nářku. I když se děly všechny tyto věci, Thekla se neobrátila, ale stále byla pozorně soustředěna na Pavlovo slovo.

11. Thamyris potom vstal a vyšel na ulici. Sledoval lidi k Pavlovi vcházející i vycházející. A uviděl dva muže, kteří se tvrdě hádali, a řekl jim: „Muži, řekněte mi, kdo jste a kdo je ten člověk s vámi, který svádí a klame duše mladíků a panen, aby se neženili a nevdávaly, ale zůstávali sami? Slibuji, že vám dám mnoho peněz, když mi o něm povíte. Jsem přední občan města.“³⁶

12. A Démas a Hermogenés mu řekli: „Nevíme, kdo je tento. Ale zbavuje mladíky žen a panny mužů a říká: Není pro vás jiného vzkříšení, než že zůstanete čistí a neposkvrníte těla, ale zachováte čistotu.“

13. Thamyris jim řekl: „Vejděte, muži, do mého domu a odpočiňte se mnou.“ A vešli k vzácné hostině: mnohému vínu, velkému bohatství a skvělé tabuli. A Thamyris je opíjel, protože miloval Theklu a chtěl si ji vzít za ženu. Během hostiny jim Thamyris řekl: „Muži, řekněte mi, co je to za učení, abych je i já poznal. Protože se nemálo strachuji o Theklu, že tak miluje cizince, a já odkládám svatbu.“

14. Démas a Hermogenés³⁷ mu řekli: „Předveď ho k vládci Kasteliovi. Řekni, jak přemlouvá zástupy novým učením křesťanů. Ten ho zahubí a ty budeš mít svou ženu Theklu. A my tě vyučíme o tom vzkříšení, o kterém on mluví, že již nastalo³⁸ v dětech, které máme, a v poznání pravého Boha.“

15. Když to od nich Thamyris uslyšel, naplněn žárlivostí a krutým hněvem, vstal, vešel do domu Onesiforova s vládci a biřici a se značným zástupem ozbrojeným klacky. Říká Pavlovi: „Zahubil jsi město Ikonium a mou snoubenku, aby mě nechtěla. Pojďme k vládci Kasteliovi.“ A celý zástup říkal: „Pryč s čarodějem! Neboť nám zničil všechny naše ženy.“ A zástup proti němu povstal.

16. Když stanul před tribunálem, řekl Thamyris s velkým křikem: „Prokonsule, tento člověk, kdo ví odkud, který zakazuje pannám se vdávat, ať před tebou řekne, proč tyto věci učí.“ Démas a Hermogenés pak řekli Thamyridovi: „Řekni, že je to křesťan! A on ho zahubí.“ Vládce stál na svém mínění a zavolal Pavla. Řekl mu: „Kdo jsi a co učíš? Neboť tu na tebe nemálo žalují.“

17. Pavel pozdvihl hlas řka: „Jestliže se dnes já odpovídám z toho, co učím, slyš, prokonsule. Bůh živý, Bůh trestající, Bůh žárlivý,³⁹ Bůh, který nic nepotřebuje,⁴⁰ dávající lidem spásu, mě poslal,⁴¹ abych je vytrhl⁴² od záhuby a nečistoty a od vší rozkoše a smrti, aby už nehřešili. Proto Bůh poslal svého vlastního Syna (služebníka),⁴³ jehož já zvěstuji a v němž učím lidi mít naději, neboť on jediný měl lítost⁴⁴ nad svedeným světem, aby nikdo z lidí neprošel soudem,⁴⁵ ale měli víru a bázeň Boží a poznání⁴⁶ důstojnosti a pravdivou lásku. Jestliže tedy já učím o svém Bohu tyto věci, které mi byly zjeveny, čím škodím, prokonsule?“ Když vladař Pavla vyslechl, poručil ho spoutat a poslat do vězení až do té doby, než by jej po odpočinku pečlivěji vyslechl.

18. ⁴⁷V noci vzala Thekla své náramky, dala je vrátnému. Ten jí otevřel dveře a vešla do vězení. Dala žalářníkovi stříbrné zrcadlo. Vešla k Pavlovi, posadila se k jeho nohám⁴⁸ a naslouchala velkým věcem Božím.⁴⁹ Pavel se nebál, ale svěřil se Boží důvěře. Její (Theklina) víra vzrostla a ona zlíbala jeho pouta.

19. Nakonec pak byla Thekla nalezena od vlastních a Thamyrida, který ztracenou hledal na ulicích (cestách). Nějaký ze spolusloužících vrátného udal, že v noci vyšla. Vyburcovali vrátného a řekl jim, že vešla k cizinci do vězení. Vešli a, jak jim řekl, našli ji spoluspoutanou oddaností. Vyšli odtamtud a přitáhli davy a objasnili situaci vladaři.

20. Ten poručil přivést Pavla k soudu. Thekla se pak zdržovala v místě, kde Pavel seděl ve vězení. Vladař poručil dovést i ji k soudu. Ona pak s radostí odchází a jásá. Když znovu přiváděli Pavla, zástup mohutněji (více) volal: „Je čaroděj,⁵⁰ zahub ho!⁵¹ „ Vladař rád naslouchal⁵² Pavlově řeči o svatých skutcích Kristových. Rozhodl se zavolat Theklu a ptal se: „Proč se nevdáš podle zákona (zvyku) obyvatel Ikonia za Thamyrida?“ Ona pak stála a upřeně hleděla na Pavla. Když neodpovídala, její matka Theokleia vykřikovala: „Upal tu přestupkyni zákona, upal tu přestupkyni zákona uprostřed divadla, aby se bály všechny ty ženy, které vyučoval Pavel!“

21. Vladař se velice zarmoutil, dal Pavla zbičovat a vyhnat ven z města.⁵³ Theklu odsoudil k upálení. A ihned vstal a odešel do divadla. A vyšel i celý zástup za tou podívanou. Thekla jako beránek v poušti, který hledá pastýře, hledala Pavla. Vzhlédla do zástupu a uviděla Pána sedícího jako Pavel a řekla: „Pavel mě nenechal samotnou a přišel mě pozorovat.“ A dívala se na něj. On pak odchází do nebe.

22. Mladíci a dívky snesli klacky a slámu, aby byla Thekla upálena. Když pak byla vyvedena nahá, zaplakal vladař a divil se síle, která v ní byla. Naskládali dřevo a biřici jí poručili, aby vstoupila na hranici (oheň). Ona učinila znamení kříže a vystoupila na hranici. Zapálili ji a hořel velký oheň,⁵⁴ ale nedotkl se jí. Neboť Bůh se smiloval a poslal zemětřesení a bouřkový mrak, napršelo mnoho vody a padaly kroupy, které naplnily všechny prohlubně a mnohé zranily či zabily. Oheň uhasl a Thekla byla zachráněna.

23. Pavel se postil s Onesiforem a jeho ženou a dětmi v novém hrobě, který je při cestě, která jde z Ikonia do Dafné. Když přešly mnohé dny v postu, řekly děti Pavlovi: „Máme hlad.“ Neměli, za co by koupili chléb. Neboť Onesiforos opustil světské statky a následoval Pavla. Pavel svlékl plášť a řekl: „Jdi, dítě, nakup více chleba a přines.“ A když chlapec nakoupil, uviděl Theklu, svou sousedku, a zděsil se. Thekla řekla: „Kam jdeš?“ A dodala: „Já spěchám k Pavlovi zachráněna z ohně.“ A chlapec řekl: „Pojď, zavedu tě k němu. Neboť vzdychá kvůli tobě a modlí se a postí již šest dní.“

24. Když přistoupili k hrobu, Pavel klečel a v modlitbě říkal (modlíc se): „Otče Kristův,⁵⁵ ať se Thekly nedotkne oheň, ale zachraň ji, neboť je tvá.“ Ona pak stála za ním a zvolala: „Otče,⁵⁶ který jsi učinil nebesa i zemi,⁵⁷ Otče svého milovaného Syna Ježíše Krista, dobrořečím ti, že jsi mě zachránil z ohně, abych mohla vidět Pavla.“ Pavel vstal, uviděl ji a řekl: „Bože, znalče srdcí, Otče našeho Pána Ježíše Krista, dobrořečím ti, že jsi vyslyšel mou modlitbu a vyplnil ji.“

25. A uvnitř v hrobě byla velká agapé, Pavel jásal, i Onesiforos a všichni. Měli pak pět chlebů a zeleninu a vodu a sůl a těšili se ze svatých skutků Kristových. A Thekla řekla Pavlovi: „Raduji se a budu tě následovat, kamkoli půjdeš.⁵⁸ „ A on řekl: „Je zlý čas a ty jsi hezká. Přijde na tebe jiné pokušení, horší než předchozí, a neobstojíš, ale zbaběle podlehneš.“ Thekla řekla: „Dej mi v Kristu jediné znamení a pokušení se mě nedotkne.“ Pavel odpověděl: „Theklo, počkej trpělivě a dostaneš vody.“

26. Pavel poslal Onesifora zpět do Ikonia a vzal Theklu a vešel poté do Antiochie. Právě když vcházeli, nějaký Syřan jménem Alexandros⁵⁹ uviděl Theklu, srazil se s ní a vyrušil Pavla nabídkou peněz a darů. Pavel však řekl: „Nevím, čí je žena, o které mluvíš. Ani moje není.“ On ji pak velmi mocně na ulici objal. Ona to nesnesla, ale hledala Pavla. A hořce vykřikovala: „Nečiň násilí cizince, nečiň násilí služebnici Boží. Jsem z předních lidí z Ikonia a jsem vyhnána z města, protože jsem se nechtěla vdát za Thamyrida.“ A uchopila Alexandra, roztrhla mu plášť a servala věnec z hlavy a nechala ho zvítězivší (posměchu).

27. On, zároveň do ní zamilován, zároveň i zahanben tím, co se mu stalo, ji předvedl k vladaři. Když vyznala, že to vše učinila, odsoudil ji (vládce) k zápasu se šelmami.⁶⁰ Ženy byly vzrušeny a vykřikovaly na soud: „Špatný soud, nezákonný soud!“ Thekla pak žádala vladaře, aby mohla zůstat čistá až do zápasu se šelmami. A nějaká bohatá královna jménem Tryfaina, jejíž dcera zemřela, ji vzala do ochrany a měla pro ni povzbuzení.

28. Když byla slavnostní přehlídka šelem, přivázali ji k divoké lvici a královna Tryfaina ji spolunásledovala. Lvice, na které seděla, jí olizovala nohy a celý zástup byl udiven. Nápis její viny⁶¹ zněl (byl): Svatokrádež. Ženy s dětmi znovu volaly: „O Bože, nespravedlivý soud je v tomto městě.“ Po přehlídce ji znovu přijme Tryfaina. Neboť její dcera Falkonilla zemřela a ve snu jí řekla: „Matko, cizí poustevnici Theklu budeš mít na místo mě, aby se za mě modlila. A budu přenesena na místo spravedlnosti.“

29. Když ji po přehlídce Tryfaina vzala, nejprve truchlila, že bude muset v aréně zápasit s šelmami, poté si zamilovala příchozí jako dceru Falkonillu a řekla jí: „Mé druhé dítě, Theklo, pojď, modli se za mé dítě, aby žilo na věky.⁶² Neboť jsem to viděla ve snu.“ Ona pak ihned pozdvihla svůj hlas a řekla: Můj Bože, Synu Nejvyššího, který je v nebi, dej jí podle její vůle, aby její dcera Falkonilla byla živa na věky.“ A když to Thekla řekla, Tryfaina truchlila, že tato krása má být hozena šelmám.

30. Když nastalo jitro, přišel Alexandros ji odvést, neboť on organizoval ten zápas (lov). Řekl: „Vladař již zasedl a zástup se nám bouří. Dovol, odvedu ji k zápasu s šelmami.“ Tryfaina pak vykřikla tak, že utekl: „Za mou druhou Falkonillou je v domě další nářek a nikde pomocníka. Ani dítě, neboť zemřelo, ani příbuzní, neboť jsem vdova. Bůh Thekly, mého dítěte, nechť pomůže Thekle.“

31. A vladař poslal žoldnéře, aby byla Thekla přivedena. Ale Tryfaina neodešla, ale vzala ji za ruku a vedla, řka: „Nejprve jsem vyprovodila dceru Falkonillu do hrobu. Tebe pak, Theklo, provázím k zápasu s šelmami.“ A Thekla hořce zaplakala a vzdychala k Pánu: „Pane Bože, v kterého věřím, v němž jsem měla útočiště, který jsi mě vysvobodil z ohně, odplať Tryfaině, té, která soucítila s tvou služebnicí a která mě zachovala čistou.“

32. Nastal pak halas a lomoz šelem a křik lidu a ženy, které seděly spolu, říkaly: „Zničte svatokrádežnici!“ Jiné ale říkaly: „Ušetři město této nezákonnosti! Zničíš nás všechny, prokonsule! Trpké divadlo, špatný soud!“

33. ⁶³Thekla byla vzata z rukou Tryfainy, svlečena, dostala řetěz a byla hozena do arény. Poštvali na ni lvy a medvědy. (Byla ukázána lvům a medvědům.) A divoká lvice přiběhla k jejím nohám a ulehla. Zástup žen velmi křičel. A běžel k ní medvěd. Lvice mu vyběhla naproti a roztrhala medvěda. A znovu lev, vycvičený proti lidem, který patřil Alexandrovi, vyběhl k ní. A lvice se srazila se lvem a zahynula spolu s ním. Ženy pak více truchlily, jakmile i její pomocnice lvice zahynula.

34. Potom vpustili mnohé šelmy, vstala a zdvihla ruce a modlila se. Když skončila modlitbu, obrátila se a uviděla velkou jámu plnou vody a řekla: „Nyní je čas očistit se.“ A vrhla se tam, řka: „Ve jménu Ježíše Krista jsem křtěna (křtím se) pro (poslední) budoucí den.“ Když to viděly ženy a celý ten zástup, zaplakali a volali: „Nevrhej se do vody.“ I vladař plakal, že takovou krásu by měli sežrat tuleni. Ona se však vrhla do vody ve jménu Ježíše Krista.⁶⁴ Tuleni pak v záři ohně blesku padli mrtví. A kolem ní byl oblak ohně, že ani zvířata se jí nedotkla, ani nebylo možno spatřit ji nahou.

35. Ženy jásaly při vypuštění jiných strašných zvířat a házely (do arény) listí, jiné nard, jiné kasii, jiné amomon, který je plný myry. Všemi těmi vůněmi pak zvířata byla jako držena spánkem a nedotkla se jí. Alexandros řekl vladaři: „Mám velmi strašné býky, těch je třeba k zápasu.“ Plný vzrůstající zášti odvětil vladař: „Dělej, co chceš.“ Spoutali ji za nohy mezi býky a těm přiložili k pohlavním orgánům rozžhavená železa, aby více rozzuření ji zabili. Oni sice vyskočili, ale plamen, který ji obklopoval, spálil provazy. Ona pak byla bez pout.

36. Tryfaina upadla u vchodu arény do bezvědomí tak, že služky říkaly: „Královna Tryfaina zemřela.“ Vladař trpěl a celé město se zhrozilo. Alexandros se prodral k nohám vladaře a řekl: „Smiluj se nade mnou i nad městem a zastav zápas, aby město nebylo zničeno s ním. Uslyší-li tyto věci cézar, vyhubí s námi i město, že jeho příbuzná Tryfaina zemřela z bezvědomí.“

37. Vladař zavolal Theklu z prostředku šelem. Řekl jí: „Kdo jsi ty? A jaké věci jsou to s tebou, že se tě ani jedno ze zvířat nedotklo?“ Ona odpověděla: „Já jsem služebnice živého Boha. A pokud jde o mne, uvěřila jsem v Syna,⁶⁵ v němž si Bůh zalíbil.⁶⁶ Proto se mě ani jedno ze zvířat nedotklo. Neboť On sám je cílem spásy a životem nesmrtelným⁶⁷ je svou podstatou. Stane se útočištěm zmítaných, povstáním soužených⁶⁸, zbrojí beznadějných. Ten, kdo jím pohrdne, jako by v něho nevěřil, nežije, ale umírá na věky.“

38. Když vladař uslyšel tyto věci, smiloval se. Rozkázal přinést oděv a řekl: „Oblékni si oděv.“ Ona odpověděla: „Ten, kdo mě nahou oděl v aréně, ten mě v den soudu obleče ve spásu.“ Vzala oděv a oblékla se. Ihned vydal vladař prohlášení, řka: „Propouštím vám Theklu, bohabojnou služebnici Boží.“ Všechny ženy pak křičely hlasem velikým a jako z jedněch úst byla vzdávána chvála Bohu⁶⁹: „Je jediný Bůh, který zachránil Theklu.“ Z toho hlasu se až otřásalo celé město.

39. Když Tryfaina uslyšela dobrou zprávu, setkala se s davem, a objala Theklu a řekla: „Nyní věřím, že mrtví vstávají. Nyní věřím, že mé dítě může žít.⁷⁰ Pojď se mnou a já ti zapíšu všechny ty věci.“ Thekla tedy vešla k ní a pobyla v jejím domě osm dní a učila ji Boží slovo, aby uvěřila ona i mnohé její služebnice. Byla v tom domě radost velká.

40. Thekla hledala Pavla a obeslala všude. Oznámili jí, že je v Myře. Vzala mladíky a dívky a vydala se na cestu. Připravila si mužský oděv a vyšla do Myry. Uviděla Pavla, jak kázal slovo Boží a šla k němu. On byl zděšen vida ji a zástup s ní. Myslel, že skrze ni přichází další pokušení. Ona na něj pohlédla a řekla: „Přijala jsem očištění, Pavle. Neboť Ten, který spolupracoval s tebou v díle evangelia, spolupracoval i se mnou v očištění.“

41. Pavel ji uchopil za ruku a vedl ji do domu Hermova. Mnozí ji následují. S velkým údivem naslouchal Pavel. I jiní byli upevněni ve víře a velmi se modlili za Tryfainu. Thekla vstala a řekla Pavlovi: „Půjdu do Ikonia.“ Pavel odvětil: „Jdi a uč slovo Boží.“ Tryfaina jí pak poslala mnoho oděvů a zlata, aby to nechala Pavlovi pro službu chudým.⁷¹

42. Ona pak vyšla do Ikonia. A vchází do domu Onesiforova. A usedla na místo na podlaze, kde Pavel seděl a učil Boží slova, a zaplakala a řekla: „Bože můj a Bože tohoto domu, který mi rozsvítil světlo, Ježíši Kriste, Synu Boží, pomoci má ve vězení, pomoci před vladaři, pomoci v ohni, pomoci mezi šelmami, ty jediný jsi Bůh a Tobě buď sláva na věky. Amen.“

43. Zjistila (uviděla), že Thamyris zemřel, ale její matka žije. A zavolala svou matku a říká jí: „Theokleio, matko, můžeš uvěřit, že žije Pán v nebesích? Protože jestli toužíš po penězích, dá ti je Pán skrze mě. Jestli po dítěti, hle stojím před tebou.“ Když dosvědčila tyto věci,⁷² vyšla do Seleukie⁷³ a mnohé osvítila slovem Božím⁷⁴ a usnula dobrým spánkem.⁷⁵

44. ⁷⁶ [Nějací pak obyvatelé města, náboženstvím Řekové, povoláním pak lékaři, k ní poslali mladé prudké (pyšné) muže, aby ji zahubili. Neboť říkali: „Tím, že je pannou, slouží Artemidě a z toho má moc uzdravovat.“ Prozřetelností Boží vešla do skály, aby se zachránila a prošla pod zemí. Přišla do Říma navštívit Pavla a našla ho zesnulého. Zůstala tam pak nedlouhý čas a usnula dobrým spánkem. Je pohřbena dvě či tři stadia od hrobu učitele Pavla.

45. Když byla vhozena do ohně měla 17 let, v době zápasu se šelmami 18 let a asketickým životem v jeskyni prošlo 72 let. Všechen její život měl 90 let. Když ukončila léčení všech, odpočívá na místě svatých, usnula 24. září v Kristu Ježíši, Pánu našem, jemuž čest a sláva na věky věků. Amen.]

G (Grabius):

[A vedl ji světelný oblak. Vešla do Seleukie a vyšla ven z města asi jedno stadium. Oni pak tam uctívali modly. A vůdce (oblak) ji vedl na horu zvanou Kalamón či Rodeón. Našla tam jeskyni a vešla do ní. A přebývala tam již dlouhý čas a snášela mnohá i nesnadná utrpení od ďábla a překonávala je s různou upřímnou pomocí skrze Krista. Některé z žen dobré pověsti se doslechly o panně Thekle, přišly k ní a poznávaly slova Boží. A mnohé z nich opustily život (svět) a následovaly ji. Dobrá zpráva o ní se rozšířila všude a uzdravení se děla skrze ni. Protože byla známa celému městu i okolí, přinášeli své nemocné na horu. A dříve, než přišli ke dveřím, jejich neduhy ihned odcházely, ať byly jakékoli, a nečistí duchové s křikem začali vycházet. A všichni, kdo nalezli své zdraví, chválili Boha, že dal panně Thekle tuto milost. Lékaři města Seleukie byli tehdy pohrdáni, obchodu zanechali a ani zbytek lidí se s nimi nestýkal. Naplněni závistí a hněvem činili úskok, co by udělali služebnici Krista. Ďábel jim tedy podvrhuje zlou myšlenku. Sešli se jednoho dne a radili se a řekli jeden druhému: „Ona je panna svatá velké bohyně Artemidy. A cokoli od ní žádá, vyslyší ji, neboť je panna a všichni bohové ji milují. Pojďme tedy, vezměme muže bezuzdné a opijme je mnohým vínem a dejme jim hodně zlata a řekněme jim: ‘Budete-li schopni ji zničit a poskvrnit, dáme vám další peníze.’“ Mezi sebou pak lékaři říkali: „Jestliže budou schopni ji poskvrnit, bohové ani Artemis ji kvůli nemocným nevyslyší.“ Udělali to tedy. A zlí muži vyšli na horu, jako divocí lvi pozorovali jeskyni a zatloukli na dveře. Otevřela pak svatá mučednice (svědkyně) Thekla a měla odvahu důvěřovat Bohu. Neboť poznala jejich lest a říká jim: „Co chcete, děti?“ Oni jí řekli: „Je zde nějaká žena zvaná Thekla?“ Ona se zeptala: „Co jí chcete?“ Oni jí odpověděli: „Chceme s ní spát.“ Blahoslavená Thekla jim říká: „Já jsem stařena, služebnice svého Pána, Ježíše Krista. A jestli mi chcete udělat něco nepatřičného, nebudete moci.“ Oni jí odpovídají: „Je nemožné zabránit nám udělat ti, co chceme.“ Když řekli tyto věci, chytili ji násilím (zadrželi ji silou) a chtěli ji znásilnit. Ona jim pak vlídně říká: „Počkejte, děti, abyste viděly slávu Páně.“ Zatímco ji drželi, vzhlédla k nebi a řekla: „Bože hrozný a nedostižný a zvelebený nad nepřáteli, ty, který jsi mě zachránil z ohně, ty, který jsi mě nevydal Thamyridovi, ty, který jsi mě nevydal Alexandrovi, ty, který jsi mě zachránil při zápase s šelmami, ty, který jsi mě zachránil z propasti, ty, který jsi mi vždy (a všude) pomáhal a oslavil své jméno na mně a nyní jsi mě zachránil od těchto bezzákonných lidí a nedopustil, aby spáchali zločin na mém panenství, které jsem pro jméno tvé ostříhala až dosud, neboť tě miluji a toužím po tobě a klaním se ti, Otci i Synu i Duchu svatému navěky. Amen.“

A stal se z nebe hlas řkoucí: „Neboj se, Theklo, má věrná služebnice, neboť jsem s tebou. Dívej se a viz místo, jak se otvírá před tebou, neboť tam bude tvůj věčný dům a tam dostaneš vizi (vidění).“ Blahoslavená Thekla vzhlédla a uviděla skálu, která byla otevřena tak, aby mohl vstoupit člověk, a učinila, jak jí bylo přikázáno, a vešla do skály, pravého útočiště před násilníky. A skála se ihned zavřela, že nebylo vidět ani spáru. Oni pak zůstali v údivu, když viděli tento zvláštní div. Nemohli najít Boží služebnici Theklu, ale pouze její pohozený plášť, z něhož část utrhli. A tyto všechny věci dopustil Bůh k posílení víry těch, kdo vidí to posvátné místo a k chvále těch v této generaci, těch, kdo věří v našeho Pána Ježíše Krista z čistého srdce.

Takto trpěla Boží prvomučednice a žena-apoštol a panna Thekla, která vyšla z Ikonia v osmnácti letech. Poté částečně na cestách, částečně v askezi na hoře žila dalších sedmdesát dva let. Když pak ji povolal Pán, bylo jí devadesát let a tak končí její život. Vzpomínka na ni se pak slaví 24. září ke slávě Otce i Syna i svatého Ducha, nyní i vždycky a na věky věků. Amen.]

Poznámky:

1. apokryfos znamená v řečtině skrytý.

2. Tato učení obsahovala heterodoxní prvky (např. z okruhu gnóze, učení ebionitů etc.).

3. Ramsay, W. M.: The Church in the Roman Empire before 170 AD. Hodder and Stoughton, London, 1905, str. 380.

4. Varianty nadpisu:
   Utrpení (svědectví) svaté prvomučednice Thekly (BEF), Utrpení svaté a spoluapoštola Thekly, z ženprvomučednic (I), Vzpomínka a utrpení svaté prvomučednice a apoštola Thekly (K), Utrpení svaté achvályhodné prvomučednice (a apoštola G) Thekly (CG), Utrpení svaté Thekly z žen prvomučednicL), Utrpení sv. Thekly, panny (c), Utrpení sv. Thekly, panny a mučednice, která je slavena 8. kalendy října (d), Utrpení blahoslavené panny a mučednice Thekly (m), Příběh (historie) Thekly, učednice apoštola Pavla (s) (

5. 2.Tm 4,10; Fm 24; Ko 4,14

6. 2.Tm 1,15

7. Ef 1,6

8. Sk 2,11

9. 2.Tm 1,16; 4,19

10. …blahoslavený Pavel vyhnán jde do Ikonia (M)

11. Nejednotné podání jmen (kromě těch, která jsou doložena v Písmu) a nejednotné skloňování jména Thekly.

12. Varianty popisu:
    …maličké postavy, holé hlavy, malých očních víček, orlího nosu, milosti Boží plný… (c), …postavy malé, holé hlavy, červený, krásných nohou, srostlého obočí (přimhouřených víček), orlího nosu, plný milosti Boží… (d), …postavy malé, červené hlavy, orlího nosu, milostí naplněný… (m), …malé postavy, holé hlavy, křivých nohou (ohnutých holení), křivý (může se týkat nohou i nosu — pozn. překl.), srostlého obočí, úpravného zevnějšku, milostí Boží naplněného… (Sym Metaphr)

13. Sk 6,15; Sk J III,89

14. …Pána Ježíše Krista… (BM)

15. 2.Tm 4,19.22

16. Fp 1,11

17. Sk 2,42; 20,7

18. Mt 5,8

19. …kdo mají čisté srdce a zachovávají čistotu těla… (F)

20. 2.Kl 8,6

21. 1.K 6,19; 2.K 6,16

22. 1.K 7,29

23. Ř 8,17

24. …a přikázání jeho střeží… (M)

25. Mt 5,4; Di 3,8

26. …Boží bázeň a … (M)

27. Mt 5,9

28. 2.Kl 6,9

29. Varianty:
    …a Syna jeho milovaného (cds), …a Syna Božího uvidí (AEFIKL), …u Otce a Syna a Ducha svatého (GM)

30. 1.K 7,31; 2.Kl 5,1

31. 1.K 6,3; Mt 25,24

32. Mt 5,7

33. J 5,24 (jako vyplnění zaslíbení)

34. Žd 11,5; Mt 10,42

35. Mt 11,29

36. …a nemálo se strachuji o Theklu, že tak miluje cizince, a já odkládám svatbu. (CEFd)

37. …řekli jako jedněmi ústy Thamyridovi … (FGms)

38. 2.Tm 2,18

39. Ž 94,1; Ex 20,5

40. …jehož spása je ve všech křesťanech … (c)

41. …pro spásu lidí… (d)

42. 2.Kl 17,1

43. Zde je použito neobvyklého termínu ((((, pokud je tento termín používán v Novém zákoně (Mt 12,18( Sk 3,13.26), je překládán jako „služebník“.

44. Žd 4,15

45. Jk 5,12

46. …poznání a posvěcení a pravdu… (d)

47. Když Thekla uslyšela ty věci… (cdms)

48. L 10,39

49. Sk 2,11

50. …takový rouhač… (c)

51. L 23,18

52. Mk 6,20

53. Sk 13,50; 7,58

54. Mart. Polyc. 15

55. Varianty:
    Otče svatý, Pane Ježíši Kriste (G), Otče svatý, Pane Ježíši Kriste (F), Otče Kristův (E), Otče našeho Pána Ježíše Krista (cd), Otče a Synu a Duchu svatý, Bože jediný (B), Spasiteli Kriste (C), Otče náš, jenž jsi v nebesích (s)

56. Varianty:
    Otče a Bože (E), Otče našeho Pána Ježíše Krista a Ducha svatého (B), Pane vládče (G), Bože Otče Ježíše Krista, Syna tvého (c), Otče našeho Pána Ježíše Krista (m), Bože můj, který jsi poslal svého anděla (d)

57. Sk 4,24; 14,15

58. Mt 8,19

59. …přední v Antiochii… (ABEcms), …přední občan města Antiochie… (F), …antiochijský přední občan… (G)

60. Varianty:
    …jako by pro svatokrádež ji odsoudil k zápasu se šelmami. Sám Alexandr byl přítomen a seděl… (c), …jako by z důvodu svatokrádeže odsoudil ji k zápasu se šelmami. Sám Alexandr dar dal… (d), …Alexandr dal dary… (m), …neboť Alexandr dal městu podívanou… (s-ac, s-d), …pro tuto věc se seběhlo celé město užaslé zármutkem z nespravedlivého soudu a zástupy žen volaly… (c), …ale z celého užaslého města ženy před soudem reptaly a pozvedaly hlasy… (m), …a když všichni obyvatelé města uslyšeli tyto věci, rmoutili se… (s), …když to lidé viděli, říkali…(d)

61. Mk 15,26

62. J 6,51.58 (dovolává se zaslíbení)

63. …a stála nahá a řekla: „Můj Pane a Bože, Otče našeho Pána Ježíše Mesiáše, ty jsi pomocník pronásledovaných a tvé umění doprovází ubohé, pohleď na svou služebnici, neboť hle, stud žen je na mně obnažen a já stojím uprostřed těchto všech lidí. Můj Pane a Bože, pamatuj v tuto hodinu na svou služebnici.“ Pak proti ní poštvali leoparda, který byl velmi divoký, a znovu na ní poštvali lvici. A Thekla stála s pažemi rozpřařenými do podoby kříže. A lvice k ní běžela a když se k ní dostala, ulehla u jejích nohou. A leopard přišel k ní, aby na ni zaútočil a padl před ní roztrhán. A znovu proti ní poštvali medvěda, který byl velmi silný a ten běžel k Thekle. A lvice, která ležela u jejích nohou, vstala, zaútočila na něj a roztrhala ho… (anglický text G. Wright)

64. Varianty:
    …řka: „V tvém jménu, Pane.“ (m), …řka: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého vrhám se do této vody.“ (c), …řka: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého křtím se pro poslední den“ (d)

65. …v Syna jeho jednorozeného Pána Ježíše Krista… (E)

66. Mt 3,17

67. 1.Tm 6,16

68. 2.Te 1,7

69. L 18,43

70. J 4,50

71. Thekla vzala oděvy a něco zlata a poslala je Pavlovi pro službu vdovám a těm, kdo byli potřební. (anglický text G. Wright)

72. Tyto a jiné mnohé věci dosvědčovala a napomínala ji. Její matka Theokleia pak neuvěřila věcem, které jí řekla mučednice (svědkyně) Thekla. Pak Thekla viděla, že není vázána, zapečetila celé své tělo, vyšla ze dveří a přichází do Dafné. A vešla do hrobu, kde předtím nalezla Pavla s Onesiforem, padla na tvář a zaplakala tam k Bohu. A znovu vyšla a přichází do Seleukie. (G)
    Tyto tedy věci a mnohé jiné dosvědčuje své matce. Když uviděla, že ji nepřesvědčí, opustila ji a odešla do města Seleukie, města v Isaurii. V zápasech svědectví ženy﷓apoštola svěřené jí od svatého a dobrořečeného apoštola Pavla, jejího učitele a všeho společenství, všechny v Seleukii, metropoli Isaurie, která byla helénská a bez zákona. Snažila se učit slovo Boží, aby město uvěřilo, byla šlechetná a snažila se najít vlastní místo k bydlení. Proto žila v jeskyni. (M)
    Theokleia pak nic neopověděla a zůstala tichá. Thekla pak věrná Pánu řekla: „Ty víš všechny věci, Pane.“ A opustila svou matku a odešla do Seleukie. (c)
    Tyto věci pak dosvědčuje Thekla matce, která milovala svět a neobrátila se k ní. Ona však, protože milovala jen Boha samého, který jí sám byl otcem i matkou, tomuto učiteli sloužila, řekla: „Ti, kdo milují tento svět, neuvidí Boha Otce ani jeho Syna, Ježíše Krista, našeho Pána. A pro tyto věci měla úspěch v Seleukii. (d)

73. …a bydlela v jeskyni 72 let, jedla byliny a pila vodu… (ABC Tisch)

74. … a mnohé (tam — d) osvítila slovem Božím (EFKLdms), …Kristovým (G), …kde mnohé v Pánu oním Božím učením osvítila (m), …kde příkladem společenství a života, jakož i velmi vzdělaným učením… (c)

75. …odpočívá v pokoji (EFKLdms), …ulehla k spánku na klidném místě odpočinku (G. Wright), …po mnohých zápasech s dvojnásobnou panenskou i mučednickou korunou odpočívá v pokoji, který od Pána přijala (ABCGc)

76. …panna Pána našeho Ježíše Krista, jemuž čest a sláva na věky věků. Amen. (EF), …panna Pána našeho Ježíše Krista, která 20. září, aby všichni, kdo slyší vzdali chválu Božímu slitování, jemuž čest a sláva na věky věků. Amen. (K), …vládne s Pánem naším Ježíšem Kristem, jemuž čest a sláva na věky věků. Amen. (m), …jejíž den se slaví 9. dne před kalendami měsíce října. Vládne s Pánem naším Ježíšem Kristem, jemuž čest a sláva na věky věků. Amen. (c), …v Ježíši Kristu, Pánu našem, jemuž s Otcem a Duchem svatým čest a sláva nyní i vždycky a na věky věků. Amen. (s)

"Pokoj vám!", to je pozdrav, který podle Jana dal vzkříšený Pán učedníkům večer po svém zmrtvýchvstání, když byli ze strachu před židy shromážděni za zavřenými dveřmi. Spása přislíbená v tomto pozdravení pokoje je to, co osvobozuje obec od strachu a umožňuje plnit její poslání ve světě: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás" (J 20,21). Být křesťanem znamená být obdarován Božím pokojem, dosáhnout jeho spásy a být povolán hlásat tento mír ve světě.

Proto je téměř pochopitelné, že zpřítomnění tohoto příslibu pokoje při nedělním shromáždění obce křesťanů představuje od samého počátku těžiště, ba vrchol. Původně bylo pozdravení pokoje umístěno před eucharistickou modlitbu, kde má svoje místo ve východních církvích ještě i dnes. Po skončení přímluvných modliteb "se lidé vzájemně pozdravili svatým políbením" (Justin, kolem roku 150), poté byly přineseny dary pro eucharistii. Ze severní Afriky se na přelomu 4. a 5. století rozšířil na Západě přesun před komunio. Spojení pozdravení pokoje s komuniem bylo později na mnoha místech tak silné, že po omezení přijímání komunia bylo dokonce chápáno jako náhrada za eucharistii.

Umístění pozdravení pokoje, znovu zřetelně vyzdvižené novým mešním řádem, směřuje k tomu, že komunio není chápáno pouze jako sjednocení s Kristem, hlavou, nýbrž i s celým jeho tělem, se sestrami a bratry v Kristu. Pozdrav se tak stává objasněním horizontální dimense Večeře Páně. Při ní přece nejde jenom o vlastní spásu, ale o spásu celé obce, a konečně všech lidí.

Úkon má nyní tři cíle: Kněz prosí Ježíše Krista o pokoj jménem celé obce, pak ho slibuje obci, která si toto přání zpřítomňuje ve znamení pozdravu. Již po modlitbě Otče náš kněz prosí: "Dej našim dnům svůj mír". Na to uvede slovy vhodnými pro danou situaci pozdrav, v době velikonoční např. slovy: "O velikonocích stanul Ježíš uprostřed svých učedníků a řekl: Pokoj vám. Proto prosíme….". Potom se s rozpřaženými pažemi obrátí k obci: "Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi", a vyzve ji, aby projevila svoji připravenost k usmíření znamením.

Je potěšitelné, že se při tomto pozdravení pokoje ve stále více obcích prolamuje stávající izolaci jednotlivců - ať už je to jen stiskem ruky se sousedy v nebližším okolí. Kdo takto pohlédl druhému do očí, ten jej pozdraví i mimo kostel a bude se o něj zajímat. Mnohé obce to dělají (alespoň občas) i jinak: předávají si a vyměňují květiny (nebo z nich společně vážou kytici), pár minut se každý baví se svým sousedem, rozdělují se lístky s adresami, shromážděné při přípravě darů, a po mši se lidé scházejí s "vylosovaným" ke společné rozmluvě ve farním domě. Nikdo si totiž nemůže udělit pokoj sám sobě. V tomto pozdravu si dokáže každý ve společenství těch, kteří jsou posláni, přinést pokoj a sdílet utrpení druhých.

Nemůže udivit, že mnozí mají problém podat při pozdravení pokoje ruku jiným lidem, které ani ještě k tomu osobně neznají. Tělem lze přece dát najevo výraz vnitřního postoje. Věřící ale, kteří považují účast na eucharistii - jak byli předkoncilně vychováni - za jednání mezi Bohem a jednotlivými účastníky, nejsou totiž vnitřně připraveni na skutečné přiblížení se k druhým při bohoslužbě. Čím více je liturgie chápána jako společné konání, tím jednodušší bude, a to nejenom vnitřně, nýbrž i navenek přát druhým Boží pokoj. Mladší lidé, již vychovaní v duchu koncilu, s tím žádné problémy nemají.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 115-117, přeložil Ondřej Bastl.

Znamení bití se v prsa je i v naší liturgii jistě již velmi staré. Jeho základ je v Písmu, především v podobenství o farizeovi a celníkovi v chrámu. První se před Bohem holedbal, činil však pravý opak bití v prsa. "Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: Bože, slituj se nade mnou hříšným." (L 18,13; srov. 23,48). Toto znamení je tedy formou sebeponížení, pokory, v rané církvi je již projevem kajícího smýšlení. Protože srdce je považováno za zdroj a sídlo hříchu, může být toto znamení chápáno podle biblického vzoru za viditelný výraz upřímného uvědomění si hříchu.

Předkoncilní mešní řád předepisuje, že se má kněz při vyznání hříchů třikrát udeřit v prsa. Protože tento řád obsahuje na rozdíl od našeho dnešního misálu pouze pokyny pro kněze, které se o obci vůbec nezmiňují, neexistují tu žádné pokyny pro postoj obce, která byla po staletí odsouzena jen k přihlížení. Přesto vývoj naznačuje, že se nejdříve bili v prsa stejně jako kněz i ministranti, kteří přece zastupovali obec. Až teprve v novější době, kdy bylo věřícím umožněno sledovat mši například v Schottově misálu, se bili v prsa i oni. Kněz se bil v prsa i při dalších částech mše: při předposledním verši první eucharistické modlitby, při římském kánonu, při slovech "I nám, svým hříšným služebníkům…."; třikrát při Agnus Dei; třikrát při "Pane, nejsem hoden". Pokyny pro obec neexistují ani zde, přesto si každý z minulosti pamatuje, že na těchto místech se řídil podle kněze. Kromě toho byli věřící, kteří vykonávali toto znamení při pokleknutí před vstupem nebo výstupem z lavice jakož i při vyslovení slov ustanovení.

Avšak jak je tomu dnes? Pro vyznání hříchů platí, že se při slovech "Je to má vina, má veliká vina" všichni bijí v prsa. Poprvé to tedy platí i pro obec, i když to tato činila i dříve bez pokynu. Myšleno je asi na jedno jediné znamení. Text sice svým opakováním naznačuje, že se věřící bijí do prsou třikrát, přesto i zde platí, že méně může být více.

V první eucharistické modlitbě se jen uvádí, že se kněz pravou rukou bije v prsa. Protože koná tuto modlitbu za obec, mělo by i při tom zůstat.

Podle nyní platného řádu se ovšem při Agnus Dei nebijí v prsa ani celebrant ani obec. Zde musíme spíše označit dřívější praxi za nepříliš vhodnou. "Agnus Dei" je přece doprovodným zpěvem k lámání chleba a bude-li kněz skutečně lámat chléb pro obec, a ne pouze svoji vlastní velkou kněžskou hostii, pak nebude moci současně uskutečňovat znamení bití v prsa. To by pak mohla jistě provádět obec. Proti tomu je zde ještě třeba říci, že se pohyb nejeví jako právě vhodný ke každému zvolání tohoto zpěvu. Lze spíše konstatovat, že lze sotva nalézt nějaký smysl pro bití v prsa při Agnus Dei, a proto bylo právem odstraněno.

Zůstává tak vyznání hříchů, při němž se kněz i obec solidárně vyznávají slovy i znameními před Bohem i před sebou navzájem ze svých vin. "Jsem hříšník," říká Augustin v jednom kázání: "S vámi se biji v prsa, s vámi prosím o odpuštění, s vámi doufám v Boží milosrdenství". "Ten, kdo smýšlí jako celník, bije se v prsa a přiznává se ke svým hříchům, smí pak s Ježíšovými učedníky naslouchat Božímu slovu a slavit svatá tajemství" (B. Kleinheyer).

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 113-115, přeložil Ondřej Bastl.

Jmenuji se střelec vojín Klimeš a tento článek berte tak trochu jako dopis: jednak z toho důvodu, že jeho obsah není podložen dlouhým a pečlivým studiem datových zdrojů a osobních výpovědí reprezentativního vzorku příslušníků armády, nýbrž obsahuje mé osobní postřehy, které jsem stačil nasbírat u jednoho útvaru během tří měsíců mé náhradní vojenské služby¹; jednak proto, že v textu je hodně nadsázky, s tím počítejte – zkušenost někoho jiného může být jiná; jednak proto, že formě dopisu se asi přiblížím i jazykem tohoto textu; a v neposlední řadě mi jde o jistý druh osobního sdělení, jehož cílem není prostě informovat, ale motivovat: Nikoli ke konkrétnímu rozhodnutí, ale k promyšlení postoje s přihlédnutím k věcem, které by vás možná ani nenapadly. Dopis je adresován klukům, které asi čeká vojna. Obsahuje ale některé obecnější postřehy, o které bych se rád podělil i se širší čtenářskou komunitou.

Na počátku i na konci stojí otázka: Jít či nejít? Jako pomyslnou hamletovskou lebku nabídnu něco popisu a něco svých úvah nad armádní realitou.

Armáda je postavena na třech základních zákonech.

Čeká se, aby se spěchalo a spěchá se, aby se čekalo. S tím se budete na vojně určitě setkávat dennodenně a konečný součet hodin strávených čekáním půjde do mnoha desítek. Nesmíte se divit, když vás strašnou rychlostí vyženu na buzerák, kde pak budete hodinu čekat na oznámení, že máte fofrem naklusat ke své skříňce a u ní čekat na kontrolu.

Zákon výdeje minimální energie. Tento zákon má dva konkrétní projevy: (1) neřešení problémů; (2) silně rozvinutou schopnost zašívat se

Oběma těmto technikám se VZS² poměrně rychle naučí jednak od svých starších kolegů (základy si přinesete již z civilu), ale také od velitelů, vojáků z povolání (VZP). Zákon se vztahuje k výdeji energie (fyzické i psychické) při řešení problémů. Obecný postup je pak následující: Nejlépe je nechat problém vyhnít. Tímto způsobem odpadne hrubým odhadem 50% problémů, s nimiž by člověk jinak ztratil spoustu času a nervů. Když energetické výdaje na udržování vyhnívacího procesu překročí určitou mez (např. kvůli dotěrnému nadřízenému, nutnosti vymýšlet neustále nové vytáčky a obezličky atd.), nejjednodušší je delegovat řešení na někoho jiného. Pokud i tento postup selže, dotyčný musí problém řešit sám, ovšem s plným respektem vůči zásadám minimálního výdeje energie.

Možností zašívání nabízí vojna nepřeberné množství a je jen na konkrétních podmínkách a vašem žaludku, co všechno si dovolíte. VZS a VZP obvykle volí poněkud odlišné strategie, což vyplývá z různých možností. Zašívárna má háček v tom, že vás při ní můžou chytit. Drobnou kosmetickou vadou na kráse této extrémně oblíbené činnosti je to, že uloženou práci za vás bude muset patrně vykonat někdo jiný, kdo se nemohl, neuměl, nebo (a jsou i takoví) nechtěl zašít.

Zákon padajícího hovna³ je zvláštní převrácenou analogií koncilem zdůrazněného principu subsidiarity v podmínkách armády. Nejde ovšem pochopitelně o možnost rozhodování na nejnižší možné úrovni, ale o to, že každý problém, respektive nepříjemnosti s ním spojené, se nakonec rozplácne o tu nejníže postavenou, tedy vaši, hlavu. Jestliže například velitel roty dostane za něco vynadáno, vylije se svůj vztek na vás. Buďte připraveni.

Tyto zákony nezmiňuji jen tak pro legraci zajícům. Ony totiž hluboce a dlouhodobě poznamenávají tvářnost nejen vaší možné služby u armády, ale také armádní systém jako celek. Obraz AČR (Armády České republiky) tak nabývá poměrně neradostných kontur.

Zákon o čekání a spěchání odkazuje k hlubšímu trendu, totiž k velmi neefektivnímu využívání času a lidských sil v armádě. Na tomto místě se ovšem nehodlám pouštět do rozsáhlé analýzy fungování armádní mašinérie.

Minimální výdej energie je základním principem veškeré armádní aktivity. Velitelé se snaží problémům se vyhýbat, nikoli je řešit. To může být pro našince koneckonců i docela výhodné. Pro velitele je totiž jednodušší například vaše některé kázeňské prohřešky prostě přehlédnout, než udělit trest za přestupek, který se musí dokladovat, dokazovat, formulovat, a proti němuž se voják může odvolat. Pokud by navíc velitel udílel nadprůměrné množství trestů, měl by z toho patrně sám problémy (neumí si zjednat pořádek). Bohužel častěji než přehlédnutí a zametení celé věci pod koberec nadřízený spíše zvolí druhou možnost, totiž že vás zadře.

Výraz zadřít někoho je ve vojenském slovníku snad ještě frekventovanější a rozhodně významnější než „vůl“ či „guma“. Zadřít vás můžou buďto z toho důvodu, že prostě bylo potřeba něco udělat (v době osobního volna), například vyčistit zbraně, udělat rajóny apod., ale nejčastěji vás zadřou za trest. To ostatně považuji za asi největší systémovou chybu současné vojenské základní služby. Zadření může mít různé formy: Od neustálého ukládání běžných služeb (rajóny, pomoc v kuchyni, pomocník dozorčího) jedné osobě, až po mimořádné služby typu „letecká hlídka“ (několik hodin monitorujete letecký provoz pohledem na oblohu, respektive koukáte, kde co lítá) či samostudium, při kterém nejde o to, abyste se něco naučili, ale abyste byli zadření. Možnost zadřít někoho za trest pak má několik výhod:

není proti němu odvolání (formálně se totiž nejedná o trest, ale o uložení služební povinnosti, na což má váš nadřízený bezesporu právo);

pro zadírání (z povahy věci) neexistují žádná pravidla, jako je přiměřenost trestu, délka trvání, nemožnost udělit dvakrát trest za jeden prohřešek;

zadřením se zpravidla trestá kolektivně („Včera večer přišli z vycházky dva vojáci nalití. Mám pocit, že tu klesá morálka. Dnes od 18 do 19 máte všichni samostudium a nadávejte těm, kteří se neumí chovat.“).

Vedle těchto dvou možností řešení přestupků (přehlednutí a zadření) existuje ještě třetí možnost – spolehnutí se na šikanu. Je to možnost velmi zákeřná a svinská, ale i s tím jsem se setkal. K šikaně se ještě dostanu, ale na tomto místě musím upozornit, že (zcela v souladu s principy výdeje minimální energie) velitelé šikanu často neřeší, protože už sám pokus o řešení znamená připustit, že u jednotky šikana existuje, ale také proto, že jim šikana ubírá nutnost zaobírat se některými problémy a v podstatě jim vyhovuje. Šikana totiž uvnitř jednotky udržuje jakýsi perverzní řád, jehož pravá povaha nemusí být na první pohled zvenčí jasně patrná: Povinnosti jsou splněny, protože je vykonali mladší vojáci, kteří byli donuceni mazáky. Z mazáků jde obvykle větší strach než z formálních velitelů (kteří sami mívají k mazákům respekt). Byl jsem několikrát svědkem toho, jak velitel vyhrožoval neposlušným vojákům u výcvikové jednotky, že pokud nebudou sekat dobrotu, spojí se s mazáky v místě jejich budoucího působení, aby jim vojnu jaksepatří osladili.

Vojáčkovi pak zbudou oči pro pláč a pocit bezmocnosti a odevzdanosti do libovůle velitele. Když si tohle uvědomíte a současně se dostanete do situace, kdy je váš osud zabordelen kdesi uvnitř složitých armádních rozhodovacích struktur, aniž byste měli možnost proces nějak ovlivnit, zažijete pravděpodobně své nejhorší chvíle na vojně. Tahle kafkovská bezmocnost je strašná.

Princip minimálního výdeje energie se také pochopitelně promítá do přístupu nadřízených k problémům řadových vojáků. Když se voják obrátí na svého velitele, často se mu dostane odezvy typu „co zase chcete?!!“, „proč mě zase votravujete!“, „ty seš asi debil, jak dlouho seš prosimtě na vojně?!“.

Tady mi dovolte jednu konkrétní příhodu. Během prvních tří týdnů na vojně nemá voják nárok na vycházku. Obrátil jsem se nicméně hned první středu (nastupoval jsem v pondělí) na velitele roty a požádal ho, aby mi umožnil v neděli jít do kostela. Dozvěděl jsem se, že se to bude muset řešit přes velitelství brigády. Inu čekal jsem, až jsem se do neděle nic nedozvěděl a nikam nešel. Následující pátek jsem se znovu obrátil na velitele roty, jak že to je s mojí žádostí. „Aha“, povídá, „my jsme na to nějak zapomněli. Řekněte svému veliteli čety [četa je součástí roty] a spolu zajděte za velitelem praporu [rota je součástí praporu].“ Ovšem velitel čety řekl, že velitele praporu sežene sám. To se mu asi nepovedlo a prohlásil, že ze zákona to není možné, aby mě pustili ven tak brzo, a opět jsem nešel. Smířil jsem se s tím. Mým přátelům se to ovšem nezdálo a obrátili se na armádního kaplana majora Holuba. Ten zavolal na náš útvar, poněkud je seřval a umožnil mi tak, že mě (bez sebemenších komplikací a potíží) prostě tu třetí neděli (byly zrovna velikonoce) pustili do kostela.

Podle zákona padajícího hovna však tato příhoda měla svoji dohru. Zcela neadresně při jednom nástupu prohlásil velitel roty, že někdo z vojáků porušil při podávání stížnosti služební postup, tedy obešel své přímé nadřízené. Mám silné podezření, že tím mířil na mě (přestože jsem v tomto případě služební postup skutečně neobešel, ale kdo mi to má věřit, že ano), protože jsem v zápětí vyfasoval jednu dost drsnou službu, a to se čtyřkou největších výtržníků z čety. Prostě záděr.

Při pohledu na armádu člověka nezbytně napadne, že se mýlí každý, kdo tvrdí, že se od dob komunismu vůbec nezměnila. Změnila: Chodí se jen na rok a chybí politruci⁴. Je přitom obzvlášť zajímavé, že onu ideologickou díru nic nezapláclo a že na vojně žádná ideologie nevládne. Bohužel kromě ideologie chybí i ideje. Když například vojáček přijde na vojnu, nedozví se nic o smyslu armády, o tom, jaké úkoly může plnit v míru a jaké v bojové situaci, nikdo mu neřekne, proč je potřeba trávit x hodin denně pochodováním, zatají před ním zásadní informaci o tom, že armáda není státem ve státě (alespoň teoreticky), že je tady z vůle nás, občanů, že dva nejvyšší řídící články armády jsou civilní instituce (prezident a ministr obrany), že jsme podřízení, nikoli však nesvéprávní. Nemluvě o tom, že do armády se asi ještě vůbec nedoneslo, že více než před rokem se Česká republika připojila k NATO (kdybych to slovo občas sám nahlas nepronesl, asi bych ho během vojny vůbec neslyšel).

V armádě zkrátka a dobře chybí motivace, která je pro její fungování naprosto zásadní. Nemotivovaní velitelé tak motivují své podřízené ke splnění svých povinností pomocí praktik označovaných souhrnně jako metoda cukru a biče: Plníš si a neděláš problémy – dostaneš vycházku; zašíváš se a děláš kraviny – zadřeš.

Mezi vojáky z povolání a záklaďáky tak namnoze vzniká vztah nikoli podřízenosti a nadřízenosti, ale naprosto pokřivená směsice nenávisti, pohrdání, strachu, vyčůranosti a povýšenosti. Záklaďák ví, že velitel mu může provést téměř cokoli, ale zároveň využívá toho, že ve většině případů je to taky jenom člověk a že ledascos neodkryje a na mnohé se vykašle.

Dočetli jste až sem a asi musíte mít pocit, že moje odpověď na otázku, jestli jít na vojnu, musí být jednoznačně negativní. Ale nenechejte se ošálit. Vojna může mít svůj význam, a to hned dvojího charakteru:

Je to neocenitelná osobní zkušenost. Na vojně se totiž dostanete do strašně zvláštního sociálního prostředí. Neplatí tu obvyklá pravidla, na něž jste zvyklí z civilního života. Neděkuje se a neprosí, nejste svými pány, chodí se ve tvaru, nemůžete se obléknout, jak chcete, velí vám někdo, kdo nemusí být ani zkušenější, ani starší, ani chytřejší než vy, jen má vyšší hodnost. Zároveň budete zařazeni do sociálně velmi rozrůzněné skupiny lidí. V lavici vedle vás posadí ekonoma, traktoristu, učitele a instalatéra. Toho jsem se nejvíc bál. A to se mi nakonec na vojně nejvíc líbí. Čestný pionýrský.

Máte šanci zlepšit armádu. Nekecám. Teda jenom trošku. Pochopitelně, během vašeho pobytu na vojně nedojde k radikální změně, ale teď dobře poslouchejte (a odpusťte sugestivní tón): Armáda potřebuje normální lidi, kteří se k pobytu na vojně postaví zodpovědně. Odpovědnost v tomto případě znamená nutnost odpovědět sám sobě poctivě na základní otázky: Potřebuje naše země vlastní armádu? Jak by ta armáda měla vypadat? Jaká je možnost její změny? Můžu být jako křesťan v armádě? Můžu být proti armádě a přitom se nezasazovat o její zrušení? (Civilka určitě není něco méněcenného, pokud to pro člověka není jen cesta, jak obejít zákon a nadále vydělávat a pracovat ve firmě, je ale pro ty, kteří nesouhlasí s existencí armády, nebo se jejich svědomí příčí být vojákem.) Kdybyste si na tyto otázky chtěli sami odpovídat, uvědomte si okamžik, kdy se vaše myšlenky začnou klouzat po postkomunistickém ideovém zápecnictví a blazeovaném pohrdání státními institucemi. Pokud tento okamžik zachytíte, hrozně si tím sami pomůžete.

Podle vlastní zkušenosti, a pokusil jsem se vám ji poctivě zprostředkovat, soudím, že nejdůležitější problém armády vězí v lidech: Pro vojáky z povolání není jejich profese skutečným povoláním, ale cestou k relativně slušnému platu a řadě různých sociálních výhod. Záklaďáci ve vojně vidí nutné zlo, které se dá přežít. Armáda potřebuje lidi, pro které je normální myslet, být zodpovědný, pracovat, nemlátit, ale naopak chránit slabší. Všechny ty absurdity, o kterých jsem se zmiňoval, dokonce i ta valná většina, na niž v rámci tohoto dopisu nebylo místo, jsou řešitelné, ale pouze za jednoho zásadního předpokladu: Na vojnu musí chodit normální, odvážní lidé se smyslem pro spravedlnost, s vírou, že Duch vane, kde chce. Tedy křesťané. Ať už se jedná o všeprostupující bordel, kterému budete čelit vlastní důsledností, anebo o šikanu, která existuje kvůli lhostejnosti a strachu, a na kterou můžete odpovědět zejména tím, že na ni budete upozorňovat a především ji razantně odmítnete provozovat.⁵

Nakonec zbývá ještě zodpovědět otázku: Jít či nejít? Jak správně tušíte, jednoznačné odpovědi se nedočkáte. Chci vás jen pobídnout, abyste, až se budete rozhodovat, jestli radši na vojnu nebo na civilku (nemluvím o možnosti „zařídit si“ modrou: jestliže se to dalo pochopit za komančů, dnes už to je podle mě neomluvitelný podvod), nerozhodujte se automaticky, ale zodpovědně.

Poznámky:

1. Tady pozor: mnoho lidí zaměňuje civilní službu a náhradní službu. Náhradní služba je ve skutečnosti služba vojenská, která se od základní vojenské služby liší pouze délkou – tři měsíce namísto dvanácti. Absolvují ji ti, kteří se musejí o někoho starat, typicky otcové od rodin (což je i můj případ).
2. Voják základní služby. Vojenský jazyk je prodchnut zkratkami. Zvyknete si.
3. Odpusťte vulgarismus. Na vojně se mluví sprostě, a to na všech úrovních velení. Taky si zvyknete.
4. Pro ty později narozené: politruk byl hlavním komunistickým ideologem u každého útvaru a měl na starosti vychovávat vojáky k tomu správnému světonázoru.
5. Podle výzkumů mezi mladíky, nastupujícími na vojnu, je zpočátku 80 % z nich odhodláno nešikanovat. Po půlroce služby toto číslo klesne pod 60 %. Křesťan musí být ten, který neoplatí a nabude si svůj vztek vybíjet na dalších lidech.

Německá biskupská konference uzavírá podle článku 14 svého statutu z 10.8.1998 dohodu s biskupem Starokatolické církve v Německu o následujících pravidlech při přejímání duchovních jedné z obou církví do služeb církve druhé.

Osobně odůvodněná a zodpovězená konverze některého církevního nositele úřadu může za jistých okolností zatěžovat mezicírkevní vztahy, je ji však třeba z respektu k rozhodování svědomí jednotlivého věřícího respektovat. Společná zodpovědnost chce přispět k tomu, aby problémy dotyčných osob, jejich obcí, jakož i církví jako celků byly podle možností zmírněny.

Když některý nositel úřadu má být přejat do služby církve druhé, je zapotřebí jisté doby k přípravě a provedení rozhodnutí.

V první, informativní fázi vyhledá dotyčný nositel úřadu především hovor s odpovědnými činiteli druhé církve. Má mít přitom jistotu, že tyto informační hovory budou považovány za důvěrné. Při těchto hovorech bude upozorněno na široké důsledky zamýšleného rozhodnutí; rovněž bude poukázáno na tato pravidla a tam kroky předvídané pro převzetí do služeb druhé církve. Biskup, případně představený dotyčného nositele úřadu bude mít pochopení proto, když se dotyčný v této první fázi svému představenému ještě nesvěří.

Při druhé, k rozhodnutí vedoucí fázi má dotyčný nositel úřadu vyhledat přímý kontakt k biskupovi, případně představenému a o zamýšleném rozhodnutí jej informovat. Kromě toho mají v této fázi navázat přímý kontakt zodpovědní představitelé obou církví, aby v tomto konkrétním případě hledali řešení, které by odpovídalo duchu ekumenického porozumění.

Jakmile došlo k rozhodnutí o převzetí nositele úřadu do služby druhé církve, bude zodpovědný činitel přebírající církve bezprostředně informovat zodpovědného činitele církve druhé. Teprve potom je možné toto rozhodnutí zveřejnit, pokud možno za dohody obou církví.

Dříve než dotyčný nositel úřadu přejme nějakou službu, bude dodržena čekací doba nejméně tří měsíců. Tato doba slouží k vžití se do života druhé církve, jakož i k přípravě na plánovanou službu podle pravidel, která v dotyčné církvi platí. Dotyčný nositel úřadu nebude nasazen v regionální oblasti svého dosavadního působení.

Ve všech otázkách a těžkostech, které by mohly vyvstat při uplatňování uvedených pravidel budou zodpovědní činitelé obou církví hledat společné řešení v ekumenickém duchu.

Bonn 21.12.1999

biskup Dr. Karl Lehman předseda Německé biskupské konference

biskup Joachim Vobbe Katolické biskupství starokatolíků v Německu

Redakce si vyhrazuje právo dopisy čtenářů krátit a v případě nutnosti slohově a pravopisně upravit.

Tři poznámky ke květnovým Getsemanům

1) K výzkumu ISSP 1999 a SC&C

Proč všichni náboženští představitelé uvedení jako nabídka pro respondenty jsou duchovní. Byl to nějaký záměr či jen aplikace běžného předsudku, že laici jsou z tohoto hlediska nevýznamní?

Když se totiž na to, "Kdo reprezentuje náboženství v ČR", dívám skrze reálnou váhu, pak rozhodně s výjimkou Miloslava Vlka, Václava Malého a Tomáše Halíka jsou dalšími - možná ještě významnějšími - reprezentanty náboženství u nás laici. Uvedu jen ty, o nichž lze sotva pochybovat vzhledem k všeobecné známosti, mnohonásobně překračující známost většiny v seznamu uvedených duchovních.

Politici : Josef Lux, Václav Benda, Daniel Kroupa možná i Pavel Bratinka

Intelektuálové : Ladislav Hejdánek, Radim Palouš, Jan Sokol, Jiří Grygar, Martin C. Putna, Petr Příhoda

Umělci : Radovan Lukavský, Věra Galatíková, Marek Eben, Petr Eben

Lidé veřejně činní : Dana Němcová, Marie Svatošová.

[Odpověď Jana Spousty: Při dané metodologii výzkumu, omezené jeho rozpočtem, by nebylo možné odlišit, zda respondenti třeba R. Lukavského hodnotí jako umělce, anebo jako reprezentanta náboženství. Proto byli vybráni pouze ti, u nichž je role reprezentantů náboženství jasně v popředí, třebaže se v minulosti proslavili i aktivitami uměleckými (K. Sidon) nebo politickými (V. Malý). Jinak by nebylo možno výsledky věrohodně interpretovat.]

2) Odpověď na dopis L. Malinka

Odpověď Pavla Hradilka se dosti nešťastně míjí s tím, co pisatel chce vyjádřit. Markantní je to zejména v části týkající se výhrady k formulaci "…a pak přijímali posvěcený chléb."

Pavel Hradilek argumentuje tím že: (1) výraz "posvěcený" není neucitivý - ale o to sotva L. Malinkovi šlo (vytýká laickost, nikoli neuctivost, čili poukazuje na teologickou nedostatečnost, nikoli jazykovou) (2) citací z Cyrila Jeruzalémského, která končí větou "….Neboť čeho se tkne Duch svatý, je posvěceno a proměněno (zdůraznil JZ)". Přitom je velice pravděpodobné, že právě absence tohoto klasického výrazu (proměněný) pisateli vadila. Alespoň ten, kdo je obeznámen se způsobem myšlení tradičnějších katolíků, by právě v tomhle hledal důvod nespokojenosti nejdřív. Ne tak Pavel H. - čímž snadno může u pisatele vzbudit podezření, že se s jeho připomínkou nenakládalo s náležitou vážností. Alespoň já - být na místě ing. L. Malinka - bych poskytnutou odpověď považoval za neporozumění své původní výtce. Jako by mě P. Hradilek vlastně vůbec neposlouchal, ale jen tak něco přibližně napsal.

3) Odpověď na dopis M. Machálka

Pavel Hradilek píše: "Materiální aspekt (souhlas se spoluprací s StB) nemýlím-li se, sám pan biskup popsal v interview do veřejného tisku. Prý se tak rozhodl kvůli možnosti navštívit Francii v souvislosti se svatbou své příbuzné. Myslím, že dlouhá apologie vedená jen uraženými city je pak v celé kauze medvědí službou."

Jelikož jsem se touto záležitostí velmi podrobně zabýval, toto vyjádření P. Hradilka mne velmi udivuje. Sám jsem s biskupem Františkem V. Lobkowiczem na toto téma natočil nejrozsáhlejší rozhovor, který byl publikován; pokud vím, kromě rozhovoru v Katolickém týdeníku a několika autentických slov v Českém deníku žádný další rozhovor na toto téma publikován nebyl. Nejsem ovšem vševědoucí, takže mi něco uniknout mohlo.

Každopádně:

(1) v žádném z těchto tří rozhovorů František Lobkowicz ani náhodou nepopisoval svoji spolupráci s StB,

(2) ve všech těchto rozhovorech se naopak snažil - motivem, který tu uvádí P. Hradilek - vysvětlit, kde by mohl být zdroj toho, že je v seznamu uveden jako spolupracovník. Vyslovoval tedy svoji domněnku, co asi způsobilo to, že je v seznamu.

(3) vlastní svazek vedený na Františka V. Lobkowicze není dostupný (byl skartován).

(4) pokud Pavel Hradilek zná nějaké jiné autentické vyjádření biskupa Františka V. Lobkowicze - nikoliv nějaké "nemýlím-li se" či "prý" - pak by to měl urychleně doložit. Jinak by se na něj musela nejen vztáhnout jeho poslední věta "apologie vedená jen uraženými city je pak v celé kauze medvědí službou.", ale toto jeho nařčení by mohlo být po právu kvalifikováno jako šíření pomluvy - a to velmi nepěkné.

Jiří Zajíc

Smějí faráři likvidovat vybavení kostelů?

(K příspěvku "Vybavení kostelů likvidovali faráři" v "Getsemany 6/2000", 2. strana obálky)

Z uvedených konkretních případů v Heřmanovicích a Dětřichovicích na Bruntálsku vyplývá, že páni faráři Petr Chovanec a Karel Macků považují tamní farní kostely za své osobní vlastnictví nebo za vlastnictví takové "církve", jejímiž výhradními reprezentanty a plnomocnými činiteli jsou jenom oni. Avšak z celé souvislosti vyplývá, že se jedná o farní kostely, které byly vystavěny a vybaveny pro farnosti, pro farní obce, a ne pro pány faráře. Kde ale zůstaly tyto farní obce, kde zůstali farní "ovce", když jim jejich "pastýř" rozprodával vybavení jejich "ovčince"? Tato otázka mi vrtá hlavou.

Na celé historce mně překvapuje nejvíce to, že se vůbec nehlásí a téměř nevyskytují ti, kteří jsou v podstatě - a doufám i podle práva - majiteli a vlastníky uvedených farních kostelů: totiž křesťané-katolíci v Heřmanovicích a v Dětřichovicích. Nebo tam žádní nejsou? Proč je tam ale potom farář? Farář bez farní obce, to by bylo něco jako rám bez obrazu. Tudíž něco absurdního.

Nevím, jak to v Heřmanovicích a Dětřichovicích na Bruntálsku vypadá. Nikdy jsem tam nebyl a nevím, zda se tam někdy dostanu. Ale i v jiných územních částech Čech a Moravy (a Slezska) se setkávám s naprosto nevyvynutým sebevědomím katolíků. Tito křesťané se zřejmě ani více než 35 let po Druhém Vatikánském koncilu ještě nedozvěděli, že my všichni pokřtění jsme lid boží, že my všichni jsme církev. A všichni ordinovaní, jáhni, kněží a biskupové - včetně římského biskupa, papeže - jsou v podstatě a hlavně služebníci tohoto božího lidu.

Jestliže ale faráři rozprodávají podle vlastního úsudku a rozhodnutí vybavení kostelních budov a prostorů, pak se jedná nejenom o necitlivý postoj vůči památkovým předmětům, ale o trestný čin ve smyslu trestního zákoníku České republiky. Osobně považuji takové jednání za neomalenost, drzost a zneužívání pravomocí veřejného činitele, za trestný čin, za který by se měl pachatel zodpovídat. Jestliže příslušný biskup a biskupská vrchnost tyto faráře kryje - a to i v takovém případě, kdy je jednomu faráři mimosoudně dokázána lživá výpověď - svědčí to až příliš jasně o tom, že se nejedná o dobré pastýře ve smyslu Janova evangelia (Jan 10, 11-18) nýbrž o nájemníky, které "ovce" (a obce) v podstatě nezajímají.

Škoda, že se v Heřmanovicích a Dětřichovicích na Bruntálsku nenašel žádný věřící, který by těmto "pastýřům" dovedl říci "takhle ne" a přiměl je se ze svého jednání zodpovídat. Ne jen proto, aby nespravedlnost byla potrestána, ale aby křesťanský lid nabyl trochu na sebevědomí a nenechal si vše od "pastýřů" líbit.

Jiří G. Kohl

Liturgické otazníky

(K příspěvku Zdeněk Bonaventura Bouše Otevřený dopis Františku Kunetkovi, Getsemany 6/2000, strana 134-138)

Velmi živě souhlasím s následujícími důrazy ZBB:

Námaha s "uplatňováním dokumentů" je nadarmo. S dokumenty (Druhého Vatikánského koncilu) je však třeba se seznámit. K tomu není třeba žádného sněmu, nýbrž projektu pro soustavnou četbu a diskusi ve farních obcích.

Leitúrgia není "bohoslužba", ale právě liturgie. Svátost je viditelné znamení, reálný symbol. Mysterium a magie zde nemají žádné místo, ale mnozí katolíci vykonávají četné úkony, které mají magický ráz.

Kostel není chrám, ale budova sloužící ke shromažďování místní křesťanské obce.

Stůl by měl nahradit oltář. Ale číst se má z místa, které je na to určené. Zrovna tak jako ke stolu patří sedadla pro všechny liturgické služebníky. Liturgie se "odehrává" (bez jeviště) na třech místech: stůl, pulpit, sedadla.

Liturgické shromáždění křesťanů ve "světských" prostorách místo v tradičních kostelích. To je myslitelné nejen z toho důvodu, že kostely nevyhovují, ale také tehdy, když lidé bydlí daleko od kostela v nových sídlištích. Církev má organizovat shromáždění tam, kde lidé bydlí, a ne tam, kde je kostel. Jestliže existují na sídlištích "kulturní domy", mohly by být také shromaždišti křesťanů.

Liturgický zpěv v mateřském jazyce. - Zde se jedná bohužel o doménu akademického bádání a žádný z těchto výzkumníků se nesníží k praktické práci na zpěvu v obcích. I zde by bylo důležité vytvořit projekt s realistickým cílem.

Hostie by měly být zase chléb. V Německu se částečně používá tzv. chlebových oplatek, které nejsou papírově bílé, jsou tlustší a chutnají po chlebu.

K následujícím názorům ZBB mám jiné mínění:

Přijímání těla Páně mimo shromáždění (s. 135) - Nepokládám to tehdy za zavrženíhodné, jestliže se jedná o bohoslužbu slova s přijímáním (tzv. mše bez kněze a bez "proměňování"). Missa sicca na Velký pátek ve své předkoncilové podobě již neexistuje. Nedostatek kněží, kteří jediní podle kanonického práva (CIC) smějí vysluhovat eucharistii s velkou děkovnou modlitbou (mešním kánonem) a se slovy ustanovení, si vynucuje tuto jinou formu liturgie. Jestliže se však jedná o shromáždění ve jménu Ježíše Krista, je třeba to akceptovat.

Podávání těla Páně dětem (s. 135) - Souhlasím s názorem, že podávat eucharistický chléb dětem "jakmile jsou už schopny (jej) odlišit …. od běžného pokrmu", hraničí s magií. Ale po důkladné přípravě, po výuce a školení (eucharistický kurs jako předpoklad) odpovídá připuštění dětí k eucharistii postupnému dorůstání do společenství církve. Právo na eucharistii obdržel každý pokřtěný. Co na mnoha místech chybí, je jasný koncept pro začleňování dětí a mládeže do církve. V podstatě by bylo lepší upustit od křtu nemluvňat (protože tam má možná magická představa svůj základ) a zavést zase katechumenát a křest dospělých.

Pomazání nemocných (s. 135) - V tzv. přírodním zdravotnictví nabývá potírání olejem jako symbolický úkon a znamení starostlivé náklonnosti znovu na významu. Jako každá jiná svátost je pomazání nemocných laskavé znamení boží náklonnosti a jeho lásky k člověku a péče o něho. To má zapotřebí zvláště ten, který se ve své nemoci cítí osamělý a slabý. - V průběhu posledních čtyř let jsem byl již třikrát před těžkými operacemi pomazán olejem a zažil jsem to jako dobré a laskavé znamení Boha, které mi udělil jeden ze spolubratrů. Ruší mě ale církevní předpis, podle kterého smí pomazání nemocných vysluhovat jenom kněz. Laici, kteří se často intensivně věnují duchovní péči nemocných, nesmějí pomazání nemocných udělovat, ač mají k nemocným dlouhodobý positivní vztah a přinášejí jim na př. i tělo Páně.

Zřizování / ustanovování k liturgické službě (s. 136) - ZBB se mýlí, když se domnívá, že liturgická služba je "pomáhání" předsedajícímu. Liturgická služba lektorů, akolytů, předzpěváků (kantorů), rozdavatelů těla a krve Páně, atd. se neodvozuje ze služby předsedajícího. Jsou to samostatné služby v liturgii (verum ministerium liturgicum - SC 29). Předsedající je neuděluje a tito služebníci mu nepomáhají. Jednajícím subjektem liturgie je shromáždění (sbor) pokřtěných, kteří byli křtem vysvěceni do "královského kněžstva" (1 Petr 2,9). Předsedající (kněz, presbyter) je pro svou službu ustanoven, ordinován, a slouží shromáždění. Stejně mají být i jiní služebníci (viz nahoře) ustanoveni, nejlépe před shromážděnou obcí v rámci eucharistické slavnosti. To je důležité i pro obec (sbor), která může postupně vrůst do nového chápání liturgie. A ti různí liturgičtí služebníci zahájí svoji službu s božím požehnáním a s modlitbou obce. To se mi zdá být dobře křesťanské.

Přeji bratru ZBB i v jeho vysokém věku ještě hodně zdraví a posílám mu touto cestou boží požehnání.

Jiří G. Kohl

Vážení pánové,

jako laik nejsem kvalifikován k tomu, abych zaujal stanovisko k výměně názorů učených eklesiologů, teologů atd., jak se odráží v článku "Jak naložit se svým dědictvím" v Gestemanech 6/2000.

Jako řadový katolík a tudíž i člověk upadající do hříchu jsem však dosti kvalifikován k tomu, abych se vyslovil k častému přijímání Těla Páně. (Charles Péguy dokonce tvrdí, že hříšník je - kromě světce - tím nejlépe kvalifikovaným znalcem ve věcech týkajících se Církve).

Nuže, neznám důvody odsudku dekretu Pia X. o častém časném svatém přijímání, jak jej uvádí P. Bouše, ale znám dobře účinky časného a častého přijímání na člověka, který se snaží v nepříznivém, ba nepřátelském prostředí dodržovat aspoň elementární pravidla stanovená pro život jednotlivce Ježíšem Kristem. Mohu naprosto odpovědně prohlásit, že bez eucharistické praxe, zavedené v katolické církvi právě zmíněným dekretem, bych zde dnes pravděpodobně vůbec nebyl.

Můj případ není zcela jistě ojedinělý. Lidí zápasících o svůj život za pomoci Eucharistie je mnoho. Mohl by si učený eklesiolog P. Bouše ( a kdokoliv jiný) z tohoto pohledu zodpovědět ve svém svědomí dopad případného zavedení výlučného nedělního režimu podávání Eucharistie na tyto lidi? Anebo je mu úplně jedno v jeho akademické snaze o historickou, teologickou a psychologickou úroveň dekretu Pia X? Nejde zde opět o spor akademismu s praktickou službou člověku v Duchu Kristově?

A to už vůbec nemluvím o lidech nemocných a umírajících. Tam je význam současné praxe Církve snad jasný i P. Boušemu, aspoň doufám.

Zaráží mne, jak si P. Bouše osobuje právo interpretovat záměry Zakladatele Církve. Jakým právem chce omezit dostupnost Eucharistie pro obec věřících? Praxe ranné Církve v této záležitosti zcela jasně nebyla adekvátní podmínkám života v 20. a 21. století. Nepředvídal snad Ježíš právě takovou situaci?

Výtka P. Boušeho o znesnadnění přístupu k Eucharistii v dospělosti v důsledku časného sv. přijímání mne přivádí k údivu. Ze svého života znám úplný opak. Kdyby mne nebyla má matka přes námitky otce přivedla v mých sedmi letech k prvnímu sv. přijímání, stěží bych našel k Eucharistii cestu později, za dramatických okolností, kdy byl vnitřně ohrožen život nás všech a především život můj. Odkud P. Bouše bere odvahu brát lidem zdroj životní síly, který v Eucharistii vidí tak mnozí potřební a to zcela ve shodě s přísliby Ježíše?

Co je v této souvislosti "snižováním večeře Páně na úroveň magického úkonu", jak píše P. Bouše? Eucharistie je mysterium fidei, tedy něco co přesahuje racionální chápání. Není tudíž těžké ji házet do jednoho pytle s magií. Pokud to dělali marxisté a jiní ateisté, nepřekvapovalo mne to. U katolického kněze mne to poněkud udivuje.

Také ostatní námitky (poetičnost žalmů atd.) mi často připadají jen jako krasomilství na okraji životně důležité věci, jakou může být účast na liturgii pro člověka, hledajícího pomoc Boží.

Naopak, musím se upřímně přiznat, že mně osobně chybí tzv. "tiché" mše z předkoncilního období, které u nás zmizely. Pro člověka, pospíchajícího ráno do práce, byla krátká zastávka v kostele na mši i bez zpěvu a kázání nesmírně cennou vzpruhou. Zřejmě ji neodbourali všude - poměrně nedávno jsem se zúčastnil na takové mši v arcibiskupské katedrále sv. Patrika v New Yorku. Nebylo u nás v této věci vylito ve snaze o dodržení vznešené tradice dítě i s vaničkou? Není snad úkolem Církve vycházet pružně vstříc potřebám věřících i za cenu odchylky od liturgické tradice?

Nemohu si pomoci, ale v době kdy církev v našich krajích připomíná loď, do které teče ze všech stran a která tudíž vyžaduje přednostně ucpání všech děr, je handrkování o formalitách stejně nezodpovědné jako pokus znesnadnit věřícím přístup k Eucharistii. Obojí jsem našel v článku P. Bouše.

Bohuslav Šolc

(Komentář k obrázku na titulní straně)

Řím - Papež Jan Pavel II. 14. 5. večer uctil mučedníky a svědky víry 20. století. Ekumenický obřad byl novým vrcholem Svatého roku 2000. Papež vzpomněl na více než 12 tisíc křesťanů, kteří z věrnosti své víře položili život v gulazích, koncentračních táborech nebo jako misionáři. Zatímco před osmi týdny prosil nejvyšší představitel církve o odpuštění chyb církve, nyní daroval odpuštění za zločiny spáchané na křesťanech.

Vzpomínkové slavnosti před kruhovou antickou stavbou kolosea se zúčastnili vysoce postavení delegáti mnoha křesťanských církví. Nad pódiem bylo napjato velké krvavě rudé plátno, na kterém byla vyobrazena jedna z bulharských ikon Krista. Papež zaujal místo uprostřed pódia, obklopen představiteli jiných církví. Do slavnosti se aktivně zapojili pravoslavní metropolité, anglikáni, arménští a koptští hodnostáři a zástupci luteránského světového svazu. O hudební doprovod se postaraly chóry z celého světa. Slavnosti se navzdory dešti, který chvílemi proměňoval celou scénu v moře deštníků, zúčastnily tisíce lidí.

Jan Pavel II. zdůraznil ekumenický charakter celé vzpomínkové slavnosti. Svědectví pro Krista vedoucí až k prolití krve se podle papeže stalo "společným dědictvím katolíků, pravoslavných, anglikánů a protestantů". Toto dědictví je silnější než "faktory rozdělení". Aby Vatikán unikl podezření z katolického pojetí, rezignoval na označení "mučedník" a mluvil o "svědcích víry". Svědectví, která byla na této slavnosti čtena, byla otřesná. Například o ruském pravoslavném patriarchovi zemřelém v roce 1925 nebo o ruské malířce Olze Jafa, která byla deportována na Solovki, ostrov trestanců. Kromě obětí sovětských komunistů byl zmíněn také rumunský katolický biskup Joan Suciu a mučednictví albánského jezuity Antona Luli. Mezi obětmi nacionálního socialismu byl zmíněn luteránský pastor Paul Schneider, "kazatel z Buchenwaldu" a také biskup Ignacy Jez z Koeslin-Kolberg, jeden z 3000 katolických kněží zavřených v Dachau. Pak následovaly líčení o svědcích víry v Africe, Americe a Asii. Účastníci slavnosti také uctili památku francouzských trapistů, kteří byli před čtyřmi lety zavražděni alžírskými teroristy v pohoří Atlas. V textu patriarchy Karekina, který před rokem zemřel, bylo zmíněno také vyvražďování arménského národa.

Papež zdůraznil, že všichni tito svědkové zachovali věrnost Kristu "uprostřed nejhorších a nejtvrdších systémů, které znetvořovaly člověka, na místech bolesti, v nejtvrdším strádání, na nesmyslných pochodech, vystaveni zimě a hladu, mučeni a vystavováni mnohému utrpení". Papež, který byl sám za svého mládí "svědkem velké bolesti a mnoha zkoušek", apeloval na to, abychom nezapomínali na památku těchto mnoha svědků a aby nás tato společná vzpomínka ještě více spojovala.

Johannes Schidelko (z němčiny přeložila Petra Skálová)

Případ pedofilního kněze v olomoucké arcidiecézi zřejmě nepůjde "ututlat" jako v obdobném případu v diecézi královéhradecké před několika lety. Potěšitelné je, že ČBK se k případu postavila čelem, že hodlá zprostředkovat odbornou pomoc postiženým a že olomoucký arcibiskup nabídl rezignaci, pokud se prokáže jeho pochybení.

Smutné je, že řešení se začíná hledat až po podání trestního oznámení. Věřím, že případy pedofilie mezi kněžími jsou vzácné. O to je však pravděpodobnější, že se o takovém případu všichni odpovědní nadřízení (děkan, generální vikář, biskup) dozvědí. Pokud je opatřením k nápravě pouhé přeložení takto nemocného kněze, které se používá při řešení sexuálních deliktů (nedodržování celibátu, veřejně pohoršující homosexuální chování), pak to může znamenat dvojí. Buď hrubou nezodpovědnost, nebo neschopnost odlišit závažnost pedofilie od jiných v církevním prostředí netolerovaných forem sexuálního jednání. Zdá se, že to není první případ, kdy arcibiskup kryl velmi problematické praktiky některého kněze. Máme informace, že se v pražské arcidiecézi neúměrně protáhl zákrok proti sektářským prvkům v působení kněze Vladimíra Mikulici mimo jiné proto, že za ním stál olomoucký arcibiskup. Přesto si nemyslím, že samotné - nevíc velmi nepravděpodobné - odstoupení arcibiskupa by celý problém vyřešilo.

Opatření, která by škodlivé působení pedofilů v kněžské roli minimalizovala, by musela začít při výběru seminaristů. Vzhledem k malému množství zájemců o kněžskou službu v současném církevním uspořádání je však přijat téměř každý, kdo je ochoten se zavázat k celibátu. Musela by být výrazně proměněna feudální struktura církve, kde často kněz sám sebe chápe (a mnozí věřící jej také tak chápou) jako neomezeného pána nad svými "ovečkami". V důsledku celibátu chybí kontrola vlastní manželkou, často chybí jakákoli týmová práce s druhými, a tím i kontrola tímto týmem. Křesťanská obec by si také měla sama vybírat, kdo jí bude sloužit.

Věřme, že v současné kauze budou vyšetřovaní vypovídat pravdu, byť jakkoli hořkou. Věřme, že nebudeme svědky církevní obdoby vyšetřování daňových úniků ODS, kde z odpovědných činitelů náhle "nikdo nic nevěděl". Věřme, že skutečně bude nabídnuta odborná psychologická pomoc postiženým chlapcům, kterým hrozí vážné problémy při navazování partnerských vztahů. Pak může církev z tohoto prekérního případu vyjít coby důvěryhodná instituce.

Situace na pražské Katolické teologické fakultě UK zůstává zřejmě na mrtvém bodě. Dílčím úspěchem Velkého kancléře fakulty je suspendování prof. Wolfa. V této věci se podařilo sjednotit biskupskou konferenci, jejíž příslušníci jako jeden muž sdělili prof. Wolfovi, že jeho další setrvání na fakultě je neúnosné. Děkanem na další období byl zvolen prof. Polc. Tuto volbu již Velký kancléř, zřejmě pro nedostatek sil či podpory, nevetoval. Velký kancléř musí čelit velmi silné opozici, ve které nechybí apoštolský nuncius, představitelé některých řádů a další vlivné osoby.

Vyřešení situace pražské teologické fakulty se zřejmě stane životním úkolem kardinála Vlka.

Pavel Hradilek

Časopis Souvislosti 1/43/2000. Průrazná červeň obálky, pohlcující jména autorů tištěná drobnou černí, by vás rozhodně neměla odradit. Z našeho hlediska nejzajímavější příspěvky: 1) Důkladná dokumentace ke sporům o pražskou katolickou teologickou fakultu. 2) Žalm 30 - pokusy o překlad a výklad; úctyhodná ukázka erudice Martina Prudkého z ETF UK. 3) Osobní zkušenost Klause Steigledera s pobytem v Opus Dei aneb katolicismus s jehovistickou tváří.

Pozornost si zaslouží časopis Patron vydávaný občanským sdružením Nový Prostor s cílem nabídnout možnost důstojného pravidelného výdělku osobám v obtížné sociální situaci (např. bezdomovcům). Časopis je v současné době kolportován v Praze, Plzni, Ostravě a Brně. Stojí 20 Kč, přičemž polovina této částky připadá přímo prodejci. I samotná idea projektu je velmi záslužná. Pomáhá prodejcům, kteří si jednak něco vydělají, jednak jsou vedeni k pravidelné práci. Pomáhá těm, kteří chtějí přispět, protože vědí, že nenarazili na podvodníky, ale na lidi opravdu potřebné. Navíc má Patron i kvalitní obsah. Čtrnáctideník je možné i předplatit na adrese Nový Prostor, Železná 18, 110 00 Praha 1. Obyčejné roční předplatné činí 480.- Kč, sponzorské, kterým se podporuje zřízení distribuční sítě v dalších místech, je 960.- Kč.

Petr Fiala, František Mikš: Rozhovory s Vladimírem Čermákem o filozofii, politice a právu (CDK Brno). Náš Ústavní soud budí pozornost tím, že občas vynáší rozsudky nejen správné, ale i spravedlivé. Jedním z těch, kdo na tom mají zásluhu, je i Vladimír Čermák. Dialog s touto zajímavou osobností soudce a myslitele tedy rozhodně není o ničem.

Teologický sborník 2/2000: Téma Kristovské motivy v umění. Kromě ježíšovských motivů v současném umění ovšem ale také třeba diskuse o lidských právech, o svěcení žen a o "tajné církvi".

Jiří Kejř: Husův proces (Vyšehrad Praha). O Mistru Janovi bylo napsáno již mnohé, ale dosud nebylo věnováno příliš mnoho pozornosti procesně právním otázkám sporu, který nešťastně skončil na kostnické hranici. Jiří Kejř čte Husovy dějiny očima nejen historika, ale i církevního právníka a ukazuje chyby a přehmaty obou stran sporu. Na změnu rozsudku už přichází bohužel pár staletí pozdě. Tak alespoň na připomenutí a pro poznání, že církevní právo nebylo ani ve středověku uplatňováno nestranně a přesně.

Vítr jest život člověka aneb život a smrt v české barokní próze (ed. Miloš Sládek, nakladatelství H & H). Výběr textů dávno zapomenutých kazatelů i jiných barokních pisatelů s tematikou smrti a věcí posledních. Nesmírně milá a aktuální četba, a to i v případě, že se člověk právě ještě umřít nechystá (ale - bohužel - smrt přichází i nečekaně, a není proti ní "žádné spomožení, žádné lékařské umění, žádné bylinek mocnosti neb zlata oučinlivosti, mudrcův ostrovtipnosti, když čas přijde, duše z těla vyjde a půjde do věčnosti", jak pravil Damascen Marek roku 1728).

Friedrich Heer: Evropské duchovní dějiny (Vyšehrad Praha). Klasika. Kniha obrovská rozsahem i záběrem, a možná trochu příliš duchaplná a v něčem zastaralá. Ale současně inspirující a otevírající nové pohledy. Její četba rozhodně poučí a dá podnět k přemýšlení nad naší historii a nad duchem dnešní Evropy.

II. letniční fórum iniciativy Starost a naděje se uskutečnilo ve Fryštáku 9. - 11. 6. 2000. Téma tohoto fóra znělo Mládež a církev.

Na setkání se hovořilo a diskutovalo o poslání církve ve vztahu k mládeži a o tom, co mládež (a zda vůbec něco) od církve očekává. Účastníci se shodli na tom, že možným základem je otevřenost vůči novému, co do světa přichází skrze mladé lidi, tolerance vůči světu, v němž žijí, a akceptování mladých jako rovno-cenných partnerů. Podobně by bylo vhodné se oprostit od apriorního před-sudku, že mládež je vůči církvi zaujatá. Současná mládež totiž stále intenzivněji hledá svůj spirituální rozměr, a do jisté míry očekává i od církve, že jí v tomto směru bude nápomocná. Zde se tedy otevírá církvi široký prostor k nabídce preevangelizace a různým formám pas-torace mládeže. Mládež byla, je a bude pro společnost i pro církev starostí, ale zároveň i velikou nadějí do budoucna.
Kontakt na iniciativu Starost a naděje: Marek Výborný, Barákova 716, 538 03 Heřmanův Městec, e-mail: vyborny@cmtfnw.upol.cz

Římskokatolický farář Hermann Muenzel byl suspendován trevírským biskupem Dr. Hermannem Josefem Spitalem. Spolu s evangelickou superintendantkou, starokatolickým knězem a husitskou biskupkou totiž večer 2. června 2000 celebroval na hamburském katolickém sjezdu (Katholikentag) Limskou liturgii. Ekumenickou bohoslužbu tehdy pořádala iniciativa Církev zdola (Kirche von unten).