Lenky Karfíkové se ptá Jan Spousta

Filozofka a teoložka Lenka Karfíková (nar. 1963) byla letos pověřena úkolem učit dálkové studenty na olomoucké teologické fakultě dogmatiku, a stala se tak zřejmě první ženou v historii Čech a Moravy, která zde učí na katolické vysoké škole některou teologickou disciplínu. Hlavním předmětem jejího zájmu je středověká teologie: Svoji doktorskou práci o teologickém významu krásy v díle Hugona od sv. Viktora psala pod vedením prof. Seybolda na Katolické univerzitě Eichstätt.

J.S.: Jak se cítíš v roli první učitelky dogmatiky na katolické teologické fakultě od dob pokřesťanštění země?

L.K.: Přiznávám se, že mě úkol učit dogmatiku, který mi olomoucká teologická fakulta a pan arcibiskup svěřili, naplnil nejen upřímnou radostí, ale také obavami, jak to zvládnu a jak budou reagovat ostatní učitelé a studenti. Ti mě ale zatím přijali s nevypověditelnou moravskou srdečností, s úctou a kolegialitou. Mám dobrou naději, že to tak i zůstane.

J.S.: Slova .dogma" a .dogmatik" mají v běžné řeči velmi negativní zvuk. Co to je dogmatika jako věda? Je dogmatická?

L.K.: Řecké slovo DOGMA je odvozeno ze slovesa DOKEIN, zdát se. Doslova to je něco, co se nám .uzdálo" - čili co si myslíme a jako své mínění vyhlašujeme. .Dogmata" jako zhuštěné formulace nauky existovala už v antických filozofických školách. V křesťanství to je určitá závazná formulace víry, vzešlá obvykle z věroučného sporu, z potřeby vymezit se proti něčemu přehnanému nebo zavádějícímu. Každé dogma vzniklo v určité situaci, je tedy dobově podmíněno, a máme-li mu správně rozumět, potřebuje zvláštní výklad, hermeneutiku. Tím právě se zabývá dogmatika. Pokud někomu vadí to slovo, můžeme místo toho kupř. říkat .nauka o křesťanských tajemstvích" nebo .systematika" jako evangelíci. Dogmatika je tedy zásadně výklad, hermeneutika zjevení, totiž hermeneutika Písma, tradice, křesťanské zkušenosti. . .

J.S.: Jaká témata jsou teď v dogmatice podle tebe důležitá?

L.K.: Dnešní katolická dogmatika se hodně soustřeďuje na problémy eklesiologie, nauky o církvi. V této oblasti jsou skutečně mnohé otázky, které II. vatikánský koncil nechal částečně otevřené. I dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium totiž samozřejmě vznikla jako určitý kompromis. K nejznámějším otázkám patří postavení laika v církvi, role ženy, identita stálého jáhna, kněze, řeholníka, kompetence biskupských konferencí. . . Odpověď se musí hledat jistě v rámci dnešního pojetí církve jako společenství, communio.

J.S.: A .letí" pouze téma církev?

L.K.: Pokládala bych to za těžkou chybu, kdyby se církev stále soustředila jen sama na sebe. I to si samozřejmě teologové uvědomují a znovu otevírají témata jako je stvoření, teologie kultury, mezináboženský dialog atd. Nový ohlas má i základní tajemství naší víry: trojjediný Bůh jako .communio", společenství lásky, které se otevírá světu.

J.S.: Jak hodnotíš nový světový katechismus katolické církve?

L.K.: Byl ostře kritizován dříve, než se vůbec objevil. Upozorňovalo se na to, že křesťanství dnes hledá svoji tvář uprostřed tak různých kultur, že není možné postihnout všechny problémy v jediné knize. Pomysli na církve Jižní Ameriky, Afriky, Asie. Zvláště morální teologové také zdůrazňovali, že zbývá tolik nedořešených otázek, že by se snad s katechismem mělo počkat. . . Ale myslím, že nový katechismus jako celek více méně splňuje svou funkci, totiž poskytuje základní informaci o křesťanství. V detailu mu lze nepochybně leccos vytknout, ale nezapomínejme, co katechismus jako .žánr" vlastně je: pomůcka pro křesťanské vychovatele, nezbytně zjednodušená informace o křesťanství. Koho nějaká otázka zajímá blíže, nemůže samozřejmě zůstat u katechismové znalosti, ale musí přihlédnout blíže, ponořit se do dějin daného problému, do různých, mnohdy protichůdných návrhů řešení - nejen život, ale i teologická věda je mnohem složitější než katechismus. . .

J.S.: Základní studium teologie jsi absolvovala na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, kde jsi promovala u prof. Petra Pokorného, a než jsi odjela roku 1989 do Eichstättu, dělala jsi ještě pár let odbornou pracovnici v Kalichu. Znáš tedy tehdejší ekumenické prostředí z vlastní zkušenosti. Jak ho hodnotíš?

L.K.: Bolševici zaujali k různým církvím rozdílný postoj. Proto byly v situaci různých církví velké rozdíly, různá úroveň teologie, různá funkčnost struktur církví, odlišná možnost zahraničních styků. Přitom neexistovala žádná rozumná ekumenická platforma. Církve se proto navzájem skoro neznaly, a často neměly vůbec dost ekumenické citlivosti.

J.S.: Myslím, že to se teď projevuje naplno poté, co nás přestal spojovat alespoň společný nepřítel. Vezměme třeba nedávný nešťastný pokus zasvětit náš národ Panně Marii. A asi to není jediný případ, kdy nás teď bolí věci, které naklíčily vlastně za bolševika.

L.K.: Ano. Toho je víc. Třeba souvislost dřívější absence veřejného života a dnešní těžkopádnosti církve ve veřejném působení. Scházejí kompetentní a zkušené osoby či grémia při řešení nejrůznějších problémů, a často chybí i povědomí o tom, že je jich vůbec třeba. Nebo souvislost dřívější izolace a dnešní neschopnosti zařadit se realisticky do kontextu evropské a světové církve. Dřívější absence zejména katolické teologie v univerzitním vzdělání a vůbec nedostatečná výchova kněží má zase za následek omezený rozhled mnoha kněží, jejich neschopnost řešit nové problémy a ustrnulost pastoračních přístupů, spiritualitu, která se těžko snáší s realitou dnešní doby. A na fakultách je nedostatek kvalifikovaných vyučujících, obecně se teologie podceňuje, není chápána ve své roli ochrany před excesy všeho druhu. Podobně na straně laiků koresponduje nedostatečná aktivní odpovědnost za církev u mnoha z nich se zákazem zapojení laiků v církvi za bolševiků. Jsem již pátým rokem mimo domov, možná se proto ve všem zcela mýlím, ale zdá se mi, že tu je řada bolestných věcí. Že stačí jen srovnat dřívější vlnu konverzí mezi mladými lidmi zvláště ve velkých městech a jejich dnešní zklamání z prozaické až tristní reality církve.

J.S.: A jak se ti jeví ekumenismus z širšího, světového hlediska?

L.K.: V rámci křesťanství nezbývá skutečně teologických problémů zdaleka tolik jako vzájemné neznalosti, nedůvěry, potřeby uchovat vlastní odlišnou identitu nebo sporů o církevní majetek jako mezi řeckokatolíky a pravoslavnými.

S východními církvemi zbývá dořešit otázku primátu římského biskupa trinitární spory o .Filioque" patří spíše minulosti. U evangelických křesťanů je určitý problém vjejich roztříštěnosti a také vodmítání závazné apoštolské posloupnosti. Věřím ale, že teologický rozhovor, který je vuniverzitním prostředí samozřejmostí, a především chuť poznat a pochopit druhou stranu může přinést jednou sblížení, na jaké se dnes neodvažujeme ani myslet.

J.S.: Sympatizuješ s úsilím především západních feministek, které bojují proti všem formám .patriarchálního" a .falokratického" způsobu myšlení včetně přednosti mužského rodu v gramatice přinejmenším většiny evropských jazyků?

L.K.: Přednost mužského rodu v gramatice mě nijak nerozčiluje a nevadí mi. Nejde přece o to, aby se říkalo .občané a občanky", ale o to, aby si všichni občané byli před zákonem rovni a měli stejná politická práva. Podobně myslím nejde o to, aby existovali teologové a teoložky, ale o to, aby v teologii rozhodovala kompetence, ne pohlaví.

J.S.: A proč se tedy na Západě ženská specifika tak zdůrazňují?

L.K.: Je to snad pochopitelné, uvážíme-li novou roli ženy v euroamerické společnosti a kultuře. Na druhé straně je třeba se vyvarovat jakékoli absolutizace kontingentního (t.j. nahodilého, nepatřícího k samé podstatě věci, pozn. J.S.). Člověk by měl být předně ČLOVĚK, pak teprve muž a žena, Čech a Němec, Evropan a Afričan. Nechci ty pohlavní, rasové, národnostní a kulturní rozdíly znevažovat. Člověk jistě nikdy neexistuje bez nich, je jimi určen a ony vytvářejí bohatství lidské rozmanitosti. Měli bychom ale vždycky vědět, že nejdůležitější je právě to, co mají lidé společné: reflexivita, svoboda, společenskost, přátelství, humor. . .

J.S.: Nejsi tak ale s ženskou otázkou příliš rychle hotová? Není to v samotné křesťanské církvi dosud otázka naprosto nedořešená, když uvážíš, že 7. dodnes je naše pojetí Boha čistě mužské, že v řadě církví nejsou ty nejodpovědnější služby de facto nebo i de iure ženám přístupné, že dodnes jako by .žena měla být muži poddána"?

L.K.: Tím ten problém pohlaví a vůbec sexuality nechci smést ze stolu. Byl ostatně po staletí jakousi Achillovou patou západní kultury a také západního křesťanství. Věřím ale, že nová role ženy ve společnosti, rodině, kultuře i vědě a také nové hodnocení lidské sexuality, jak se v euroamerické oblasti prosadily, postupně nacházejí a ještě najdou svůj výraz i v katolické teologii a církvi.

J.S.: Jak by tuto proměnu bylo možné opřít o stávající křesťanskou tradici?

Kde navázat?

L.K.: Určitý základ nacházíme už v Písmu. Žena je přece podle obou zpráv o stvoření, jak je zachycuje kniha Genesis, muži rovná, hebrejsky KNEGDO (Gn 2,20), t.j. partner, protějšek, s nímž se mluví .naroveň". Muži a ženě společně byla svěřena péče o Zemi, a věřím, že je jim - analogicky - do společné péče svěřeno i křesťanské poselství. Vezmi si třeba ženy u Ježíšova hrobu, slova janovského Ježíše Marii a milovanému učedníkovi. . . Není žádné tajemství, že křesťanství prvních století znalo ženy - jáhenky, že iroskotské mnišství rodinného typu znalo ženské i mužské představené smíšených klášterů, a tak dál. Bohatství křesťanské tradice a její skrytý potenciál jsou velkorysejší, než někdy máme za to, a nedovedu si představit, že by církev, která již prošla tolika dějinnými proměnami, zůstala navždy .staromládeneckou domácností", jak se dnes někdy jeví. Věřím, že velmi záhy bude mít žena na všech úrovních v církvi zásadně stejné slovo jako muž, odpovídající samozřejmě její kompetenci. Grémia, která v církvi pracují a rozhodují, budou jistě složena z mužů i žen, pokud již nejsou.

J.S.: Chtěl bych sdílet tvůj optimismus. Ale církev si dává ráda na čas. V dobách před dvaceti lety se říkával vtip o dvou monsignorech, kteří se na II. vatikánském koncilu dohadují, kdy že bude konečně zdobrovolněn celibát. .No víte, my se toho asi nedožijem, my už jsme na to moc staří," říká jedna z eminencí druhé, .ale spolehněte se, naši synové se už jistě budou moci oženit." Bralo se to s úsměvem, ale vyjadřovalo to tehdejší náladu a naději. Teď již jsou i synové zmíněných pánů možná staří na ženitbu - a nic. Tím spíš se mi nezdá, že by si papež pustil pozítří ženy do své konzistoře. Vždyť i apoštol velí .ženě nedovoluji učit" (1 Tm 2,12).

L.K.: Držet se v těchto věcech fundamentalistického biblického obrazu, který odráží tehdejší situaci ve společnosti, by byl naprostý anachronismus, 8. odporující zásadám biblické vědy. Proč se stejně úzkostlivě nedržíme například také apoštolova přání, aby měl biskup jednu ženu a vychované děti (1 Tm 3,2nn)? Slova Písma jsou podmíněna kulturní a společenskou situací - jinak to nemůže ani být - a každá nová doba si žádá jejich novou interpretaci. Co je ve slovech Písma závazné či .nadčasově platné" jistě není stav společnosti, který obrážejí - pomysleme na Pavlovo neproblematické přijímání otroctví v listě Filemonovi. Tím podstatným je poselství o Boží lásce, která přišla k lidem jako člověk. Toto poselství chceme jako teologové ve své době srozumitelně a věrně formulovat, jako křesťané dosvědčovat, jako církev zpřítomňovat. Právě v bratrském společenství církve by měly být překonány předsudky vůči .jinému" a .cizímu", ať už vůči druhému pohlaví, vůči jiné rase a národu, vůči neznámé kultuře. To přece také říká apoštol Pavel: .Pak už není Žid ani Řek, otrok ani svobodný, muž ani žena, neboť jste všichni jedno v Ježíši Kristu." (Ga 3,25)

J.S.: Co ale v téhle souvislosti soudit o nedávném kategorickém odmítnutí možností ženské ordinace ze strany papeže?

L.K.: Pokud jde o apoštolský list Jana Pavla II. z letnic tohoto roku Ordinatio sacerdotalis .o kněžském (biskupském) svěcení, které je vyhrazeno mužům", je to dokument v mnohém pozoruhodný. Již z ryze formálního hlediska upozorňují někteří teologové (např. Wolfgang Beinert z Řezna nebo Hans Waldenfels SJ z Bonnu), že ačkoli vyloučení ženy z kněžského a biskupského svěcení má být .definitivní" (definitive tenendam, § 4), přesto nejde (s ohledem na formu tohoto dokumentu) o .neomylnou", tj. definitivně závaznou nauku. Již z hlediska teologické hermeneutiky tak stojíme před neobvyklým fenoménem: nauka, která není definitivně závazná, přesto má být definitivní. . .

J.S.: A odhlédneme-li od formy, co říkáš obsahu?

L.K.: Z hlediska obsahového je těžké se k dokumentu vyjadřovat, protože neobsahuje téměř žádnou argumentaci (opírá se o dokument Inter insigniores z r. 1976, není ovšem tajemstvím, že přibližně z téže doby existuje dokument biblické komise dokazující opak). Poukaz na tradici církve diskrétně obchází problematiku žen jáhenek ve staré církvi a celý problém kontinuity či diskontinuity mezi službou jáhna, kněze a biskupa. Tvrzení, že si církev .neosobuje pravomoc připustit ženy ke kněžskému (a biskupskému) svěcení" (§ 2) pokládám za určité antropologické nedorozumění. Je opravdu rozdíl mezi oběma pohlavími teologicky tak závažný? Pokud 9. se církev odvážila obrátit se s křesťanským evangeliem k .pohanům", pokud dokázala podržet Starý zákon jako svou posvátnou knihu, a přesto se necítila vázána rituálními předpisy Tóry (to všechno byla nesamozřejmá odvážná rozhodnutí křesťanské víry a teologie) atd., nevidím, proč by jednou nemohla mít více fantazie, pokud jde o poslání ženy v církvi (aspoň tolik, kolik měla v raně křesťanských dobách, a třeba i více). Papežský dokument z letošních letnic je myslím především - a to je třeba si uvědomit, abychom mu správně rozuměli - určitou kontextuální reakcí na ordinaci žen v anglikánské církvi. Nevěřím, že je to poslední slovo církve o postavení ženy v katolické církvi.

J.S.: Děkuji ti za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v Olomouci i jinde.

Řezenský dogmatik Beinert věnoval jednu ze svých knih, zaslaných redakci Getseman k recenzi, problematice žen v církvi. Jako muž se v úvodu omlouvá, že píše o ženské otázce: Cítí to jako svou povinnost, protože jako mariolog zjistil, že úcta k Marii se v církvi vyvíjela nepřímo úměrně k úctě k ženám. Maria jako žena je pro něj klíčem k přiměřené odpovědi na výzvu feministické teologie, s níž se v jedné z kapitol knihy výslovně vyrovnává. Nejprve však na rozboru biblických textů ukazuje, že od dvou zpráv o stvoření se vine tradice dvojího vztahu k ženě. Podle Gen 1 stvořil Bůh člověka jako muže a ženu, podle Gen 2 je stvoření člověka stvoření muže. A tak na jedné straně je žena zpochybňována jako obraz Boží, na druhé straně je muž bez ženy viděn jako neúplný člověk. (Ježíšova slova o celibátu jsou tedy rehabilitací svobodných lidí, v židovství diskriminovaných. Dnes jsou ovšem převracena v pravý opak.) Celou Biblí pak prochází na jedné straně negativní vztah k ženě jakožto nečisté pro bohoslužbu, na druhé straně tam, kde Bůh jedná rozhodujícím způsobem pro záchranu svého lidu, používá stejně mužů i žen - viz Miriam, Debora, Sára, Rebeka, Rahab, (Ch-)Anna, Chulda, Ester, Rút aj. Až Hospodin stvoří nové věci, bude se žena ucházet o muže (Jer 31) a také dcery budou prorokovat (Joel). Všední den je určován 10. patriarchátem, ale Bůh toho při povolávání zachránců nedbá. Ani Ježíš nemění patriarchální poměry revoluční cestou, ale otevírá novou budoucnost. Ježíš se obrací k diskriminovaným, tedy i k ženám, slova proti rozvodu znamenají odstranění diskriminace ženy i v právním smyslu. Špatnou pověst má u feministek apoštol Pavel, ale zřejmě neprávem - například podle poslední kapitoly listu Římanům měly ženy jako jeho spolupracovnice v církvi místo, o jakém se jim dnes může jen zdát - až po diakonky a apoštolky. Ti, kdo by chtěli z Bible obhajovat diskriminaci ženy, museli by obhajovat i otroctví. Ježíš otevřel možnost překonání obojího. Zatímco v případě odstranění otroctví se už tato možnost realizovala, když přišla vhodná doba, je podle Beinerta vhodná doba pro překonání diskriminace ženy právě dnes. Beinert se nevyslovuje pro ordinaci žen, ukazuje však neudržitelnost argumentace proti takovéto ordinaci: Církev, která na tridentském koncilu proti výslovnému ustanovení Kristovu a celé tradici zavedla přijímání pod jednou způsobou, může tím spíše provést změnu v této věci, kde žádné výslovné ustanovení Kristovo není. Závěrem citujme z knihy slova jedné .typické feministky":

.Jak ráda bych byla knězem, abych mohla kázat o nejblahoslavenější Panně! Ukazovala bych především, jak málo vlastně víme o jejím životě. Neměly by se o ní vyprávět nepravděpodobné věci. Aby kázání o nejblahoslavenější Panně přineslo ovoce, muselo by ukazovat její skutečný život, jak probleskuje evangeliem, nikoli vymyšlený. . . Ukazují nám nejblahoslavenější Pannu jako nedostižnou, ale bylo by třeba ukázat, že je možné ji napodobit cvičením skrytých ctností, muselo by se říci, že jako my žila z víry. . ." (sv. Terezie z Lisieux, několik dní před smrtí).

• jv-

(Wolfgang Beinert, Unsere Liebe Frau und die Frauen, Herder 1989)

V článku pána J. Vokouna (Getsemany 6/94), ktorý bol uverejnený aj v slovenčine v časopise Serafínsky svet (9/94), sa presvedčivo demonštruje prínos P. Teilharda de Chardin pre teológiu misie. Jadrom jeho argumentácie je Teilhardova vízia kozmického Krista. Pokúsim sa túto víziu priblížiť a hlbšie odôvodniť v širších súvislostiach.

Veľkosť Kristovej bytosti sme si zvykli chápať príliš zúžene, antropologicky, na spôsob ľudskej existencie. V dôsledku toho sme tajomného a fascinujúceho nekonečného Krista degradovali na predstavu len podľa našej potreby a vložili tak do našich konečných ľudských hraníc. Je to síce ľudsky pochopiteľné, ale - predovšetkým z filozofického a teologického hľadiska - nesprávne. Prestali sme už chápať Krista v kozmických až stvorenských dimenziách, aké patria iba vtelenému Slovu (adjektívum .stvorenský" je odvodené od substantíva .stvorenstvo", ktoré predstavuje všetku realitu stvorenú Bohom).

Kristus je výsostne dynamickou bytosťou, ktorá sa môže prezentovať rôznymi spôsobmi existencie - ľudskej i mimoľudskej. Táto jeho rôznorodá prezentácia je možná v dôsledku jeho božského základu. Kristus ako výraz nekonečnej lásky Trojice je nositeľom kenotickej všemohúcnosti (1), vďaka čomu sa môže adaptovať na spôsob existencie každého človeka i každej dimenzie stvorenstva.

Nový zákon zdôrazňuje dve základné prezentácie Krista, a to Krista-prečloveka a Krista-pre-Boha. Druhá prezentácia je pre nás prakticky nedostupná a postihujeme ju vo viere ako nanebovstúpeného a osláveného Krista.  Prvú prezentáciu nemôžeme zúžiť len na Krista-pre-človeka, ale ju treba chápať širšie a univerzálnejšie ako Krista-pre-celé stvorenstvo, veď Kristus nemá bytostnú filiáciu (t. j. bytostnú spolunáležitosť) len k ľuďom i k celému ľudstvu, ale aj k celému stvorenstvu (čiže k celému kozmu, ako aj k iným pre nás nepredstaviteľným svetom a bytostiam, napr. k anjelským bytostiam).  Kristus je naplnením Božieho obrazu a celé stvorenstvo je v ňom na vyššej bytostnej úrovni zahrnuté. Teda prvou takou univerzálnou prezentáciou Krista pre stvorenstvo, osobitne (z nášho hľadiska) pre človeka, je stvorenský Kristus. (Ďalej budeme používať termín kozmický Kristus, ale budeme mať vždy na pamäti nie celý kozmos, ale celé stvorenstvo.) Pozrime sa teraz na kozmického Krista, veď o oslávenom Kristovi vieme málo čo povedať. Kozmický Kristus je Kristus samopretvorený pre svet tak, aby sa mohol do neho v ľubovoľnom stupni a rozsahu inkarnovať. Z tohto hľadiska je Kristus pre svet základnou inkarnujúcou aktivitou, rozhodujúcim aktívnym princípom radikálneho pretvárania sveta, ktoré nazývame kristovským pretváraním. Táto Kristova inkarnujúca aktivita, ktorá má charakter postupného bytostného sebazdieľania Krista pre svet, sa však môže uplatniť len vtedy, keď vo svete, no najmä v človeku, sa vytvoria predpoklady pre jej prijatie. Kozmický Kristus ako stelesnená láska podmieňuje svoju inkarnáciu do sveta prijatím sveta. Inkarnácia je najvyšším procesom darúvania, ktorého darom je sám Kristus. Tento proces, preskakujúci ako plameň lásky z človeka na človeka, vonkoncom nie je niečím samovoľným, ale je bolestným zápasom sveta, života a človeka spojený so sebou samým s umenšovaním sa pre prijatie tohto najvyššieho daru. Teilhard de Chardin sa vyjadruje k tejto otázke jasne: .Na to, aby Ježiš (rozumej tu kozmický Kristus) prenikol do nás, je potrebné striedanie práce, ktorá oživuje, a bolesti, ktorá zabíja, života, ktorým človek rastie, aby mohol byť posvätený a smrti, ktorá ho umenšuje, aby bol posvätený. Vesmír praská, bolestne sa štiepi v srdci každej monády, tak ako sa rodí a rastie telo Kristovo." (2) Príchodom kozmického Krista, ktorý sa po prvý raz a prvými, čisto ľudskými spôsobmi prejavil v zmŕtvychvstalom Kristovi, začína nová éra evolúcie človeka, sveta. V kreačno-evolučnej aktivite Boha (3), uskutočňovanej v koaktivite so slobodným a milujúcim človekom, už nepôsobí len aktivita Slova tvoriaceho zvnútra, ale aj aktivita Krista inkarnujúceho a pretvárajúceho zvonka. Kristus takto inkarnačne vstupuje do počiatku nového rozmachu evolúcie, tzv. kristogenézy, ktorá od samého začiatku smeruje k odstráneniu bytostného odcudzenia medzi ľudskou dušou a jeho bytostným základom.  Inkarnáciou Krista do bytostného základu každého človeka i každej inej entity sa začína radikálne nový spôsob ich existencie, ktorým sa už prekonala základná ontologická diferencia medzi tým, čím človek (alebo iná entita) je a čím by sa mohol stať. Vidno, že inkarnáciou kozmického Krista, jeho rozličným prezentovaním sa vo svete, nastáva nový začiatok duchovných dejín ľudstva. Takýto Kristus je jednak iniciátorom a jednak dejiskom tejto veľkej premeny, veľkého pretvorenia.

Kozmický Kristus sa však inkarnáciou vo svete nerozdeľuje, nerozptyľuje, ale zostáva vo svojej pôvodnej bytostnej koncentrácii. A postupne sa s uplatňovaním kristogenézy stále zjavnejšie vyjavuje ako cieľ tohto veľkého pretvorenia sveta a človeka, ku ktorému každá kristovsky sa pretvárajúca entita (zvlášť výrazne osoba) konverguje. Kozmický Kristus je teda nielen Alfa, ale aj Omega sveta, konvergujúci cieľ kristovskej premeny (4).  Kristovsky pretvorená realita sveta v jej heterogénnej ontologickej štruktúre, koncentrovaná v personálnych entitách, sa nazýva kristovská realita.  Vďaka tejto realite, bytostne a intímne zrastenej so svetom, svet postupne konverguje ku kozmickému Kristovi, pričom osou tohto kristifikujúceho napredovania a konvergovania sú duchovno-personálne najvyvinutejší ľudia.  Teilhard predpokladá, že od určitého vývinového štádia bude kristovská realita vo svojich entitách natoľko zjednotená, že sa stane obrazom kozmického Krista. Hoci kristovská realita sa utvára na obraz vesmírneho Krista a k nemu aj smeruje, predsa prináša so sebou niečo podstatného zo sveta, akúsi kvintexistenciu sveta, ktorá nie je obsiahnutá v kozmickom Kristovi.  Nesie v sebe aj jedinečnosť kristovských existencií ľudských osôb, ktoré samy, slobodne a z lásky, prispeli k utváraniu kristovskej reality. Takže možno povedať, že v ústrety kozmickému Kristovi napreduje čoraz integrálnejšia a celistvejšia kristovská realita, postupne sa utvárajúca v dejinách kristogenézou ľudstva a sveta. V nej sa zahŕňa všetko to dobré a hodnotné, čo sa uskutočnilo v kultúre bytostným prispením človeka. Teda je v nej obsiahnutá aj pretvorená fysis každého človeka.

Celé duchovné dejiny ľudstva, osobitne dejiny v štádiu kristogenézy, sú jedným veľkým stretnutím kristifikovaného ľudstva s kozmickým Kristom. Toto stretnutie čoraz nástojčivejšie a zjavnejšie smeruje k svojmu zavŕšeniu. Až nakoniec nastane veľká udalosť ich koincidencie, v ktorej dôjde k zjednoteniu, ba až k splynutiu dovŕšenej kristovskej reality s kozmickým Kristom, čím sa definitívne vyrovnajú všetky protiklady a protirečenia medzi Stvoriteľom a stvorenstvom. Vďaka takto dovŕšenej realite sa Kristus stane všetko vo všetkom.

V tejto súvislosti si kladieme otázku, kde je v podobnej veľkolepej vízii miesto pre cirkev. Cirkev je miestom a dejiskom aktuálneho stretávania sa kristifikovaného ľudstva s kozmickým Kristom. Toto stretnutie je niečo evidentné, samo zo seba nahliadnuteľné. Je niečo tak samopresvedčivé ako láska sama. V tomto stretnutí je vždy najvlastnejší prúd života cirkvi, a to nezávisle od jej štruktúr ustálených tradíciou. Isteže, optimálny stav je vtedy, keď tieto štruktúry podopierané tradíciou sú v službe tohoto stretnutia.  Po zavŕšení spomínaného veľkého stretnutia kristogenéza dospeje do svojho finálneho štádia - k utvoreniu pleromatickej reality. Túto najvyššiu možnú podobu reality môžeme považovať za plné uskutočnenie Krista v stvorenstve a zároveň za spolujestvovanie Krista s Kristovsky pretvoreným stvorenstvom.  Výraz "pleromatická realita" je odvodený od termínu pleróma (slovo prevzaté z botaniky, ktoré tu označuje vnútornú vrstvu pletiva na rastlinných osiach - vegetačného kužeľa, napríklad meristému, t. j. pletiva buniek schopných delenia), ktorá i podľa nás - ale úplne v teilhardovskom zmysle - znamená celé evolučne dovŕšené stvorenstvo spojené v Kristovi a s Kristom v dokonalý božsko stvorenský celok. Pleromatickou realitou sa podobne ako stvorenstvom nepridáva k Bohu nič podstatne nové, avšak predsa sa ňou potvrdzuje triumf Božieho jestvovania pre všetky stvorené slobodné bytosti; je triumfom aj ich slobody a lásky. Pleromatická realita má personálny až superpersonálny charakter. Je jestvovaním participujúcim na Božej večnosti rozličných personálnych milujúcich bytostí zoskupených okolo Krista ako svojho najvyššieho personálneho eucentra. Je ontologickou manifestáciou Božej lásky pre stvorenstvo (5). Plerómu aspoň v zásade možno pochopiť iba na základe jedinečnosti spôsobu existencie kozmického Krista. Treba mať stále na pamäti - a tým sa vraciame k začiatku našej úvahy - že Krista nemožno redukovať na dva spôsoby jestvovania - božského jestvovania a dokonalého ľudského jestvovania. Bola by to veľmi zjednodušená, schematická predstava. Preto kristológiu dvoch prirodzeností možno prijať nanajvýš v prvom priblížení. Takéto chápanie však neodstraňuje vnútrokristovský dualizmus a je vlastne projekciou antropologického dualizmu zameranou na Krista. Na túto závažnú skutočnosť upozorňuje aj Teilhard de Chardin: ... "vedľa striktne ľudských a božských vlastností má Kristus v dôsledku vtelenia ešte vlastnosti univerzálne či kozmické, ktoré ho vlastne činia tým personálnym stredom, ktorý tuší a ktorého sa dovoláva metafyzika evolúcie. . ." (6)

Naznačenú cestu evolúcie a jej vyústenie do pleromatickej reality možno vyjadriť aj takto: zatiaľ čo zmŕtvychvstalý a kozmický Kristus je skôr epifániou Boha pre človeka, kristovská realita a v dokonalom stupni pleromatická realita sú už výsledkom diateofánie Boha pre človeka, v ktorej došlo k hlbokému a intímnemu prestúpeniu Boha a človeka i Boha a celého stvorenstva, a to až do takej miery, že ide o nový spôsob jestvovania, na ktorom participuja aj dovŕšený, pleromatický človek. Môžeme to vyjadriť aj tak, že Božia epifánia je .len" bytostným Božím dotykom existencie človeka, kým diafánia je Božím preniknutím do tejto existencie.

Vidíme, že naša úvaha o kozmickom Kristovi nás priviedla k naliehavej potrebe revízie doterajších kristologických predstáv, a to nie v tom zmysle, aby sa veľké kristologické pravdy búrali, ale prehlbovali a zovšeobecňovali.  Prvým základným krokom k tomu musí byť podľa nášho názoru nová filozofická antropológia vytváraná na základe kreačno-evolučnej ontológie (7).  Bádanie vo svete ukazuje, že sa nemožno usilovať o prehĺbenie súčasných .teologických" kristológií bez filozofickej kristológie (8, 9).  Pre náš život viery v súčasnosti je však zásadne dôležité, aby sme boli v našej viere priam uchvátení Kristom. A k tomu nepochybne patrí aj existenciálne osvojenie a hlboké nahliadnutie pravdy o kozmickom Kristovi, o kristovskej realite, o pleromatickej realite aj o postoji človeka pri jej spoluutváraní.  Jas tejto vízie rozoženie mračná všetkých malicherných sporov na nebi nášho cirkevného života. Jej neprítomnosť vyvolá mračná trvalé...

Literatúra:

l. Letz, J.: Metafyzika a ontológia. Bratislava, ÚSKI 1993, s. 274 - 281.

2. Teilhard de Chardin, P.: Proměňování (Kněz). In: Chuť žít, Praha, Vyšehrad 1970, s. 122.

3. Letz, J.: c. d., s. 274 - 281.

4. Teilhard de Chardin, P.: Vesmírný Kristus a velké sjednocení (Božské prostředí). In: c. d., s. 81 - 89.

5. Sudbrack, J.: Teilhad de Chardin - Einigung, Liebe personalisiert. In: Die vergessene Mystik und die Herausforderung des Christentums durch New Age. Würzburg, Echter Verlag 1988, s.  70 82. 3. Auflage.

6. Teilhard de Chardin, P.: Syntéza nového se starým - vesmírný Kristus. (Úvahy o obrácení světa). In: c. d., s. 139.

7. Letz, J.: c. d., s. 295 - 310.

8. Tilliete, X.: Le Christ de la philosophie. Prologoménes á une christologie philosophique.

Paris, Éd. du Cerf 1990.

Katechismy jsou na konci druhého tisíciletí bestsellery - to nám však nesmí zakrýt skutečnost, že katechismus ve své středověké podobě, rozvinuté reformací, tedy jako rozhovor scholára a magistra, je mrtev. Tímto způsobem se už víra předávat nedá. Dějí se různé pokusy, jak ji předat jinou formou.  Originálním, ale osamoceným pokusem byl italský katechismus Enzo Mazziho Incontro a Gesú, který vycházel z všedního života lidí ve zchátralé čtvrti Isolotto. Jiné katechismy, jako ekumenický Neues Glaubensbuch (částečně u nás rozšířený jako samizdat) či německé (evangelický a podle jeho vzoru katolický) katechismy pro dospělé volí metodu parlando - rozhovorem. Nový oficiální Katechismus katolické církve se vrací ke klasické metodě docendo - vyučováním, ale opouští formu otázek a odpovědí, spíše jde o učebnici teologie s biblickými a jinými citacemi pod čarou i v textu. Všechny pokoncilní katechismy mají společné, že vycházejí z nutnosti katechizovat dospělé.  Katechismus holandských biskupů, který byl pro zmíněné katechismy vzorem či podnětem, byl nový tím, že zvolil metodu predicando - kázáním. Ta odpovídá zjištění, že dospělého člověka v našich poměrech je nutno teprve evangelizovat, zvěstovat mu radostnou zvěst. Odtud i název Holandského katechismu: Zvěstování víry dospělým. Tento název znamená program i pokus o jeho realizaci. Metoda jde mezi strohým docendo i poněkud nezávazným a mlhavým parlando, cílem není jen informovanost, ale víra. V tomto postupu zůstává katechismus nepřekonaný, naproti tomu jeho realizace je otevřena dalším zlepšením a je otázkou, zda překlad do jiného jazyka může být něčím více než jen startovním výstřelem k další práci.  V jedné věci by se naopak mohlo zdát, že je už Holandský katechismus zastaralý - je totiž poplatný optimismu šedesátých let. Tento optimismus byl kritizován již v době vzniku a dnes již jej sotva dokážeme sdílet. Avšak tentýž materiál z šedesátých let, který kritizuje přílišný optimismus katechismu, oslavuje katechismus jako první dokument nového katolicismu, který se obejde bez pomlouvání bezbožného světa, ale který .rozhodně, třebaže s bolestí a odříkáním vstupuje do nové epochy a pokouší se jí vystavit s otevřeností a v lásce se starým evangeliem přeloženým do nové řeči." K tomuto pokoncilnímu přístupu ke světu nepochybně patří pořádný kus optimismu - s odstupem doby je ovšem třeba prověřit, zda se zakládal na víře v Boží moc či na iluzích doby. Katechismus se samozřejmě setkal s odmítáním a pronásledováním - už v době jeho vzniku však bylo správně napsáno, že jediná možnost, jak nad ním zvítězit, je napsat lepší dílo. Mezitím byl vydán oficiální katechismus katolické církve - jak však bylo výše ukázáno, je tento katechismus zaměřen doktrinálně, a výzva zvěstovat víru nově (holandské nieuwe prý ostatně znamená spíše svěže, obnoveně) čeká v našem prostředí na odpověď. A na závěr: Holandský katechismus byl ve své době i vzorem pěkné nizozemštiny - i to je výzva pro nás. 

Zpracováno podle MDKI Bensheim 6/93 s. 102-105 (Heiner Grote) a 18/1967 s. 18 (A. Jongen)

I.

Kněžská služba (Amt) ve smyslu Nového zákona (dále NZ) má původ v kněžské službě Ježíše Krista. Kněžství Ježíše Krista jako jedna z interpretací spasitelské osoby a spasitelného příběhu Ježíše Krista se objevuje až relativně pozdě, v listě Židům. To samozřejmě samo o sobě není argumentem proti pravdivosti věci samé, ale svědčí to o její skrytosti. Navíc byly prvky této reflexe již dávno připraveny. Jsou totiž dány tam, kde se mluví více nebo méně typologicky o oběti Kristově, která byla přinesena na kříži, a tam, kde je tato oběť chápána jako Kristovo sebeobětování. (. . .) V Ježíši Kristu přišel Kněz, uskutečnilo se Kněžství, byla přinesena Oběť.

V něm se ukázal smysl a podstata kněžství a konstituovala kněžská služba.  Konec všeho kněžství a všech obětí je zde. Mluvíme-li dál o kněžské službě, pak je to legitimní pouze na základě této nejkrajnější, .eschatologické" služby. Ale mluví o ní vůbec NZ?

II.

Apoštol Pavel píše v Ř 15,15n: .Odvážil jsem se vám leccos připomenout ve jménu milosti, která mi byla dána, abych byl .liturgem" Krista Ježíše mezi pohanskými národy. Konám tuto kněžskou službu (hierourgein) kázáním Božího evangelia, abych pohany přinesl jako obětní dar milý Bohu, posvěcený Duchem svatým." (srv. ovšem ekum. př.) a F 2,17 říká: .Ale i kdybych měl skropit krví oběť a službu, kterou Bohu přináším, totiž vaši víru, raduji a spoluraduji se s vámi se všemi." Ozvěnou je i 2 Tm 4,6: .Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu." Podle toho je apoštolskou kněžskou službou zvěstování evangelia, v němž působí charis, již svěřil Bůh apoštolovi.  Je to - dodejme - ta milost, která je dána s Ježíšem Kristem (Ř 5,15) a zmocnila se Pavla jakožto svého nástroje - Ga 1,22nn. (. . .) Apoštolský život je .sebevydávání, sebevyčerpávání pro vaše duše" - 2 K 12,15 srv.  2 K 1,6. Tím však je proto, že apoštol .přijímá pronásledování a úzkosti pro Krista" - 2 K 12,10.

Jsou to eschatologická utrpení, jejichž smysl lze pochopit pouze tehdy, když poznáme, že i apoštolova kněžská služba má jakožto zpřítomňování utrpení Kristova eschatologický ráz. Poslové evangelia jsou podle Ř 10, 14-17 poslové poslední doby, a přinášejí definitivní možnost víry a záchrany. Podle apoštolské paraklese přišla poslední nabídka charis, a tím .čas příhodný a den spásy" - 2 K 6,2. Přišel konec věků - 1 K 10,10. Přichází jitro spásy - Ř 13,11n. Proto Kristus posílá svého kněžského liturga, aby v síle Ducha spěchal od místa k místu, a když je obětní služba evangeliem dokonána na východě, čeká na něj západ až po hranice oikoumené - Ř 15,19n.

III.

Tato kněžsko-apoštolská služba, zpřítomňující evangeliem i existenci eschatologickou kněžskou službu Ježíše Krista, jeho sebeobětování pro svět, je zrozením nového kněžského lidu, církve. I ten je charakterizován v Novém zákoně potřetí pojmem kněz a oběť.

Je několik textů, které kladou důraz na souvislost mezi kněžskou obětí Ježíše Krista a kněžským lidem - církví. Např. Zj 1,5: .Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce - jemu sláva i moc na věky. Amen." Křesťané jsou tedy .kněžstvem Boha" ne sami od sebe, ale z Kristovy obětní krve, která je osvobodila od hříchů. Jako kněží jsou .kralováním Božím" srv. Zj 5,9n 7,13nn.

Kněžská služba Božího lidu však z Kristovy kněžské služby nejen pramení, ale je i .skrze něho" vykonávána. Boží lid zpřítomňuje svou službou službu Kristovu. .Skrze Ježíše (který svou vlastní krví posvětil svůj lid) přinášejme stále oběť chvály Bohu, (to jest) naše rty nechť vyznávají jeho jméno," říká Žd 13,15. (. . .)

Křesťanský kněžský lid, zrozený a nesený obětí Ježíše Krista, zpřítomňuje svou bohoslužbou, vzájemným povzbuzováním a pomocí, vydanost Bohu a bližním a svým utrpením a mučednictvím Kristovu oběť konce časů, a tím vším je Božím eschatologickým kněžstvem.

IV.

Lze-li takto bohatě doložit, že se v Novém zákoně mluví o kněžské službě Kristovy oběti, o kněžské službě apoštola jako o zpřítomnění Kristovy oběti a o kněžské službě Božího lidu, podílejícího se v rozličné formě na tomto zpřítomňování, pak ještě zbývá otázka, v níž se vše vyostřuje: Zda apoštolova kněžská služba, z níž se zrodil kněžský lid, má pokračování v nějaké kněžské službě uvnitř tohoto Božího lidu, nebo zda je plně pohlcena kněžskou službou Božího lidu. Odpověď zní: Výslovně není o nějaké kněžské službě uvnitř Božího lidu, např. v analogii ke kněžské službě apoštola a věřících, v Novém zákoně nikde zmínka. Ovšem rozhodující prvky této služby (Amt) zde jsou. To lze vidět zejména v těch novozákonních knihách, které byly napsány v poapoštolské situaci a začínají tuto situaci reflektovat. Jsou to deuteropaulina, pastorální listy, 1 Petr, avšak i Lukášova kompozice.  Všimněme si: I funkce (Amt) uvnitř ekklesie jsou viděny v souvislosti s Ježíšem Kristem, .který se za nás obětoval". Tt 2,13, srv. 1 Tm 2,3n. Podle Ef 4,11 za ně církev vděčí tomu, který .vystoupil na nebe a dal dary lidem".  Avšak nejen jejich původ je spojuje s Kristem, ale i vnitřní forma. Jestliže se na jedné straně ti, kdo stojí v čele a pečují o církev, nazývají .pastýři", a na druhé straně je Kristus nazýván .biskupem a pastýřem našich duší" - 1 Pt 2,25 (ČEP: pastýřem a strážcem), .nejvyšším pastýřem" - 1 Pt 5,4 nebo .velkým pastýřem" - Žd 13,20, pak je v každém případě naznačeno, že pastýřská služba (Amt) ekklesie je obrazem služby Ježíše Krista, a to určuje její vnitřní strukturu, ať už titul episkopos znamenal původně obecního nebo kultovního dohližitele, a třebaže se jeho vlastní funkce v helénskokřesťanských sborech soustředily váhavě a prosadily zvolna. Svým vztažením na Krista získává i označení církevních funkcionářů, lze-li tak říci, .kristologický obsah".

Církevní služby (Amt) však souvisí i se službou apoštolskou. Vždyť jsou z ní vyděleny, aby v ní a na jejím základě různou formou pokračovaly.  Apoštol s nimi počítá. Už jeho dopisy a návštěvy ukazují, že si nenárokuje jen založení církve, ale i její budování. A činí si nárok na zastupování skrze své žáky a posly. Celý obsah je v podstatě obsažen už v apoštolském napomenutí 1 K 4,17 .právě proto jsem k vám poslal Timotea, svého v Pánu milovaného a věrného syna. On vám připomene můj způsob jednání v Kristu, jak učím v každé církvi." Lukášovo dílo stylizuje a schematizuje z pohledu a praxe své doby původ církevní služby z apoštolské. Jde mu o zdůraznění pokračující oficiální (amtlich) služby mezi charismatickými službami ekklesie, které nejsou opomenuty, např. 11,27; 13,1; 15,32; 21,9n.  .Dvanáct" ustanovuje sedm diakonů, ať už byl diakon podle Lukáše cokoli, srv. Sk 6,1nn; 6,8; 21,8. Pavel a Barnabáš ustanovují presbytoroi (starší) - Sk 14,23, avšak ne z vlastní pravomoci, ale z moci Ducha sv., který podle Sk 20,28 zřizuje biskupy, kteří se tam nazývají presbytery. Tak se objevují v Jeruzalémě i presbyteroi, srv. Sk 11,30, vedle apostoloi jako kolegia - Sk 15,1nn; 16,4 - a vedle Jakuba, Sk 21,18. Podle 1 P 5,2 je apoštol Petr (v. 1,1) sympresbyteros těchto presbytoroi, v jeho apoštolské službě je tedy úřad presbytera obsažen, a pak v presbyteroi vydělen. (Toto místo je pozoruhodné i z toho hlediska, že apoštol odvozuje své právo nařizovat presbyterům jednak z toho, že je sympresbyteros, jednak z toho, že je martys ton tou Christou pathematon, tedy dosvědčuje utrpení Kristovo vlastním utrpením.) Tyto služby však zůstávají trvale vázány na apoštola.  To se ukazuje zvláště v pastorálních listech, kde žáci apoštolů vykonávají dalekosáhlé svěřené funkce na základě a podle normy apoštolské tradice.  V učení a vedení se musí držet apoštolské tradice a apoštolského pověření, srv. např. 1 Tm 4,6.11.16; 6,17; 2 Tm 1,13n; 2, 2.7; 3, 11.14; 4,1; 1 Tm 3,15; 5,7; Tt 1,5.

Do tohoto ordo církevních služeb jsou ti, kdo je vykonávají, začleňováni vkládáním rukou. Církevní úřady mají svou kontinuitu s apoštolským úřadem nejen fakticky a ideálně, ale i skrze výslovné ustanovení, a nejde jen o kontinuitu funkcí, ale i o kontinuitu pověření a poslání. (Nemá smysl stavět proti sobě sukcesi úřadu a .sukcesi Ducha". Vztah úřadu k jeho původu není charismatický. Záměna obou sukcesí obyčejně obsahuje tendenci ke konfrontaci.) Příslušná novozákonní místa, Sk 6,6; 1 Tm 1,18; 4,14; 5,22; 6,12; 2 Tm 1,6; 2,2; Tt 1,5 umožňují relativně jasně rozpoznat tento fakt.

Vkládání rukou, jehož starozákonní a židovské pozadí zde ovšem pomineme, je nařízeno apoštolem. Děje se z podnětu prorockých hlasů srv. Sk 13, 1-3, nejctěnějších a nejkompetentnějších charismatiků, přičemž už brzy existují pevná kritéria pro výběr kandidátů - srv. 1 Tm 3,1nn; Tt 1,7nn. Koná se před shromážděnými presbytery jakožto zodpovědnými svědky, po modlitbách - srv. Sk 13,13; 14,23 - a s předáním (pravděpodobně již stručně formulovaného) apoštolského učení a - pokud 1 Tm 6, 12 patří k ordinačnímu slibu - s homologií ordinovaného, apoštolovým a presbyterským vkládáním rukou. Zprostředkovává .charisma Boží", tj. pneuma dynameos kai agapés kai sofronismou. Toto charisma, dávané jednou provždy, může být .zanedbáváno" nebo .rozněcováno", o jeho účinnost pro sbor se ordinovaný musí snažit. Jakožto funkční charisma je trvalým rozlišujícím znakem a propůjčuje svému nositeli moc vkládat ruce na druhé. Tím se výslovně předává od apoštola přes jeho žáky jako jeho delegáty a metropolity až po lokální presbytery a biskupy pověření, a služba a apoštolský úřad žije odvozeně v těchto úřadech. S ním přirozeně i jeho vnitřní struktura. Lze snad také dodat, že se již začíná rýsovat členění služeb na diakony, presbytery, biskupa a nadoblastní funkce.

Úkoly těchto církevních služeb jsou všeobecně naznačeny užitím určitých sloves, a sice kopian např. Ř 16, 6.12; 1 K 16,16; 1 Te 5,12; 1 Tm 5,17; hegeisthai Žd 13, 7.17.24; proisthanai Ř 12,8; 1 Te 5,8; 1 Te 5,12; 1 Tm 5,17; episkopein 1 P 5,2; poimanein J 21,15nn; Sk 20,28; 1 P 5,2 - srv. Ef 4,11; epimeleisthai 1 Tm 3,5, která částečně znamenají i neoficiální služby. Spočívají jistě v úsilí o prozíravé vedení a zodpovědné, bdělé řízení a pomáhání.  Hledíme-li na obě rozhodující služby presbytera a episkopa, pak jejich úkolem je v první řadě zvěstování evangelia v mnoha formách jako euangelizesthai, keryssein, lalein, parakalein, parangelein aj. srv. např. 2 Tm 1,8;

2,24; 1 Tm 4, 11.13; 6,20; 2 Tm 1,13n; z 1 Tm 4,13 lze usuzovat na vedení bohoslužby. Je jim však ukládáno i duchovní řízení a organizování, srv.  např. 1 Tm 3,15; 5, 17.19.

V 1 P 5, 1-4 máme něco jako prvokřesťanskou instruktáž presbyterů a pastorální epištoly jsou jako celek apoštolským uspořádáním bohoslužeb.  Objevují se i svátostné služby. Snad 1 Tm 5, 20-22 myslí na svátostné odpuštění hříchů. Jk 5, 14nn zmiňuje pomazání nemocných olejem s modlitbou ve jménu Páně na uzdravení a odpuštění hříchů. O ordinaci jsme už mluvili. Vztah mezi úřadem episkopa a presbytera a eucharistií v Novém zákoně výslovně vyjádřen není. Ve Zjevení se objevuje dvacet čtyři starších v nebeském kultu (4,4.10; 5,8.11.14 aj.), který je zřejmě zobrazen podle modelu židokřesťanské liturgie; z toho však pro naši speciální otázku nic neplyne. Ve Sk 20, 7nn je zpráva o bohoslužebném shromáždění, v němž apoštol sám káže a v tomto rámci jako představený láme chléb. Pro Lukáše byla tato souvislost kázání a lámání chleba zjevně samozřejmá. Je logické, že představitelé sborů, kteří .nesou břemeno kázání a vyučování" (1 Tm 5,17) převezmou i předsednictví při eucharistii. Z Didaché lze ovšem usuzovat, že mnohde teprve nahrazují proroky a učitele srv. 10,6. Avšak již 1 Clem 43, 1-6; 44, 2-4 zná liturgii sboru vedenou episkopy, a asi 100 po Kr.  se situace v Sýrii a Malé Asii překvapivě vyjasňuje ve prospěch oficiálních služebníků, jak ukazuje Ignác Antioch. Ef 5, 1n; Magn 7,1; Smyrn 8,1n aj.  To je sotva možné bez apoštolské a poapoštolské přípravy. Jedno z toho ovšem plyne: Podle Nového zákona se funkce presbytera a episkopa nestává kněžskou až tím, že Kristovu oběť zpřítomňuje speciálně v eucharistii.  Primárně spočívá kněžská služba v tom, že ten, kdo je pověřen a jemuž je svěřena odpovědnost za celý sbor, zpřítomňuje celým svým jednáním kněžskou službu Ježíše Krista, jeho sebevydání, Kristovo .pro nás" ve slově, znamení a existenci. Trvalo jistý čas, než se eucharistie projevila jako nejvnitřnější a nejobjektivnější zpřítomnění Kristovy oběti a jako poslední konstitutivum pro oikodomé ekklésie. Redukce na tuto formu zpřítomnění nevznikla v rozhovoru s Novým zákonem.

Jednota celého tohoto rozmanitého rozvoje pomalu se vytvářejících funkcí uvnitř církve a vedle jejích dobrovolných a charismatických služeb spočívá v tom, že to vše je - stejně jako služba Kristova a apoštolů - diakonia. V 1 Tm 1,12 říká apoštol o sobě, že jej Kristus .určil ke své službě." Avšak v 2 Tm 4,6 napomíná svého nástupce: .Cele se věnuj své službě" a 1 Tm 4,6 jej ujišťuje, že když předkládá apoštolova slova bratřím, je kalos diakonos Christou Jesou. Tato struktura církevní služby však už je dávno připravena.  Pochází z diakonein Ježíše Krista, jak je to vysloveno např. Mk 10,45 par a L 22,26, pak i J 12,26; 13,4nn. Zásadně a konkrétně se opět objevuje u Pavla. I on jednou nazývá Krista diakonos - v Ř 15,8, kde jej označuje diakonos peritomés hyper tés aletheias Theou eis to bebaiósai tas epangelias tón paterón. O své apoštolské diakonii a o sobě jako diakonovi mluví jak známo často, srv. např. Ř 11,3; 2 K 1,24; 3,4nn; 4,1; 5,18; 6,3nn; 11, 8.23.  Avšak právě tak se nazývají diakonai i více nebo méně charismatické a dobrovolně převzaté činnosti ve sboru a jejich vykonavateli jsou diakonoi, srv.  např. Ř 12,7nn; 1 K 3,15; Ř 16,1 aj. V 1 K 16,15 mluví apoštol o členech Štěpánovy rodiny v Korintě jako o těch, kteří .se dali do služby bratřím".  Přechod od všeobecného označení funkcí k označení kvaziúřední služby je 23.  přirozeně plynulý, jak ukazuje např. 1 Te 3,2, kde je Timotej podle jedné varianty nazýván ho diakonos tou Theou en to euangelio tou Christou - srv.  Ef 6,21 Ko 4,7. Specifikace označení diakonos na jednu z církevních služeb je patrná už F 1,1 - srv. 1 Tm 3, 8.12. Není bez nebezpečí pro souhrné označení oficiální služby jako diakonia. Je třeba dbát i toho, že tato služba, která sahá od diakonia Kristovy přes apoštolovu až k předoficiálním a oficiálním funkcím a propůjčuje jim jejich vlastní charakter, je službou v rozmanitém a současně jednotném smyslu, totiž službou Bohu - srv. 2 K 6,4; 1 Te 3,2, službou Kristu - srv. 2 K 11,23; Ko 1,7, službou evangeliu nebo pro evangelium - srv. Ef 3,7; Ko 1,23; 1 Te 3,2, službou nové Boží smlouvě - srv.  2 K 3,6 a službou věřícím a jejich spáse - srv. 1 K 3,5; v tom všem však .službou v Pánu" - srv. Ef 6,21; Ko 4,17.

To se stane ještě konkrétnějším, vidíme-li, že i od těchto vykonavatelů úřadu se požaduje služebná existence. Jejich život nemá překážet jejich službě, ale doporučovat ji. 1 P 5,2n napomíná presbytery, aby pásli .Boží stádce ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale (mají jim) být příkladem." Timoteovi se klade na srdce: .Ty však se tomu jako boží člověk vyhýbej (tj. pýše, hašteřivosti, hrabivosti), usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života." - 1 Tm 6,11n, srv. 1,18; 4, 10.15; 2 Tm 2, 15.22. Charakteristickým pojmem je zde strateia - 1 Tm 1,18, strateuesthai - 2 Tm 2,4, stratiotes - 2 Tm 2,3. Myšlenka militiae Christi je tedy spojena jak s křesťanským životem vůbec, tak zvláště s apoštolskou a poapoštolskou službou. S tím souvisí i připomenutí distance od pragmateisi tou biou 2 Tm 2,4. Jiným charakteristickým pojmem je typos. Život toho, jemuž je svěřena odpovědnost za evangelium a celý sbor, má být vzorovým. .Těm, kdo věří, buď vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě," čteme v 1 Tm 4,12, srv. Tt 2,7. I to bylo připraveno. Pavel se považuje za typos pro sbor - F 3,17; 2 Te 3,7nn, stejně jako je tento sbor typos pro druhé sbory 1 Te 1,7. Církevní úřad jako služba však od svých vykonavatelů žádá i utrpení. Apoštol má podíl na utrpení Kristově. Kdo ho následuje v úřadě, participuje na apoštolském utrpení.  To je zmíněno v pastorálních epištolách vícekrát: 2 Tm 1,11n; 2,9nn; 4,5nn. Ohledně utrpení nástupců připomeňme jen 2 Tm 1,8: .Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu, ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium." - srv. 2 Tm 2,3; 3,10n; 4,5.

Avšak právě tomuto úřadu, který stejně jako apoštolský je při vší pravomoci neslavnou a namáhavou službou, službou pouhým slovem a znamením, a bídnou, přetíženou existencí, patří, stejně jako apoštolskému úřadu, srv.  např. 1 K 4,21; 5,3nn; 11, 17.33nn, autorita a důstojnost. Jejím základem není primárně osoba nebo charisma, ale pověření a odpovědnost za ně.  Timoteus a Titus mají uplatnit tuto autoritu vůči sboru. .Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem, meta pases epitages, nikdo ať tebou nepohrdá." - Tt 2,15, srv. 1 Tm 6,17. Také - a právě - proti bludařům mají uplatnit svou autoritu: 1 Tm 1,3.5; 4,11n; 5,7; Tt 1,13; 3,8. Avšak i toto už bylo připraveno. Pavel žádá už v 1 Te 5,12 uznání těch, .kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás," srv.  Ř 16, 1.3. Žádá zvláštní míru lásky a ocenění, žádá však pro ně i poslušnost - 1 K 16,16; 2 K 7,15; F 2,29n. Nejinak žádá i Žd své čtenáře: .Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to činí s radostí a ne s nářkem." - 13,17.  Lze poznat i počátky různých privilegií. Sbory musí přispívat představeným a učitelům na živobytí Ga 6,15; 1 Tm 5,17n, srv. 1 K 9,6nn; 2 Te 3,9; 2 K 11,7n; F 4,10nn. Presbyteři jsou také chráněni před lehkomyslnými stížnostmi - 1 Tm 5,19n.

I tyto služby se dějí v horizontu přicházejícího konce. Kristovo zjevení je ještě před církví, 1 Tm 6,14; 2 Tm 4,18; Tt 2,13, .onen den" je ještě budoucností 2 Tm 1, 12.8; 4,8. Avšak dosud skrytá boží milost v Ježíši Kristu už se ukázala: 2 Tm 1,9n; Tt 2,11, a věčný život byl .v určený čas" zjeven v Kristově sebevydání pro nás (1 Tm 2,6; Tt 1,2n) a zůstává přítomný ve svědectví evangelia. Nastala poslední doba. Právě vzniklé hereze jsou jejím znamením (1 Tm 4,1n; 2 Tm 3,1nn; 4,3n, srv. 1 Tm 1,3; Tt 1,10nn;

3,9nn aj.), svědčí o ní i lidský a společenský rozvrat, srv. např. 2 Tm 3, 1-5.  Této době a v této době je třeba sloužit, touto odvozenou a rozvinutou apoštolskou službou v církvi a s jejími dobrovolnými a charismatickými službami zodpovědně, neotřesitelně a nepřerušeně uchovat apoštolskou parathéke, .plnit své poslání až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista" 1 Tm 6,14, srv. 1 Tm 6,20; 2 Tm 1,14. Apoštol však říká v 2 Tm 1,12, že Bůh .má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne." Závěr: Prvky toho, co nazýváme kněžskou službou, nacházíme už v Novém zákoně. Tyto prvky jsou v mnohém ohledu ještě nerozvinuté, nevyhraněné, nereflektované, skryté. Avšak tolik je jasné:

1. Nový zákon zná .oficiální službu" s povoláním, zmocněním, pověřením a posláním chápanou jako původně ustanovenou Bohem skrze Ježíše Krista.  Není zde jen charisma a dobrovolné služby, je zde .oficiální služba" obklopená charismaty a osobními službami a často v napětí s nimi.  2. Základ této oficiální služby je v paradoxní kněžské službě Kněze Ježíše Krista, který přinesl jako oběť sám sebe. Jeho kněžství spočívá v oficiální existenciální službě světu a jeho spáse.

3. Jako takové je koncem a naplněním veškeré starozákonní kněžské služby a oběti, které byly pouze stínem a podobenstvím, tím však je koncem a naplněním veškerého dosavadního kněžství. Od nynějška lze kněžství chápat pouze jako kněžství Ježíše Krista.

4. Kněžská služba Ježíše Krista pokračuje v apoštolské službě, která nemá žádný jiný úkol a smysl než ve světě účinně zpřítomňovat sebeobětování Ježíše Krista pro nás, a sice kněžským spravováním evangelia (včetně křtu a večeře Páně) a obětí vlastní existence.

5. Cílem kněžské apoštolské služby je kněžská služba všech lidí, a z ní se rodí kněžství nového Božího lidu. Vyznáním a chválami, především eucharistickými, rozmanitým zvěstováním, skutky lásky a utrpením a mučednictvím dosvědčuje kněžskou službu Ježíše Krista.

6. V tomto kněžském lidu Božím pokračuje kněžská služba apoštolů také tím, že se člení do různých funkcí, které mají tendenci k odstupňování. Jejich vznik je historicky nejednotný a tápavý. Jsou však vnitřně formovány kněžskou službou Kristovou, vyrostly z apoštolské služby a jsou na ni trvale vázány. Tato kontinuita je výslovně vyjádřena. Ve všech těchto funkcích se zpřítomňuje kněžská služba Ježíše Krista k budování ekklesie a tím ke spáse světa. To se děje především bohatstvím evangelia ve slovech a účinných znameních, trvalé interpretaci apoštolského dědictví. Děje se to však i kybernezí, zplnomocněním ke službě starostlivého vedení a řízení. Všechny úřady a funkce mají vnitřní strukturu diakonie, která se tak stává viditelná a účinná svědectvím kněžské existence jako sebeobětování v následování apoštolů a Ježíše Krista.

7. Tato služba je v apoštolském řádu a ve svém výkonu eschatologický fenomén, stejně jako Boží lid samotný. Není ani pohansky sakrální, ani světsky profánní. Zpřítomňuje totiž eschatologickou, .nejkrajnější" oběť Ježíše Krista a dává ji lidem poznat až do zjevení své slávy. 

(Grundelemente des priesterlichen Amtes im Neuen Testament, Theologie und Philosophie, 44. roč. 1969, s. 161-180. Přeložil Jaroslav Vokoun. Terminologicky přizpůsobeno ekumenickému překladu, z něhož jsou i citace.  Kráceno redakcí Getseman.)

Reformace zůstala omezena na oblast západní církve a bohoslužba reformačních církví si dalekosáhle podržela západní charakter. A tak zatímco si tzv. Ježíšova modlitba a ikony v uplynulých desetiletích našly cestu k evangelickým křesťanům, s výjimkou obnovené Jednoty bratrské byl zpěv při evangelických bohoslužbách stále určován tradicí gregoriánského chorálu.  Průlom znamená nová společná agenda evangelických církví německy mluvících zemí, která přináší Aleluja z východní liturgie a vyznání víry (ovšem apoštolské) na nápěv z ruské pravoslavné tradice. Nápěv z téže tradice má i modlitba Páně. V letošním roce zavádějí jednotlivé zemské evangelické církve i nový zpěvník. V něm vedle již zmíněného Aleluja nacházíme i ukrajinské Kyrie eleison a nově se přejímá zpěv blahoslavenství s antifonou Pamatuj na mne, Pane, až přijdeš do svého království.

Biskup Joachim Wanke, apoštolský administrátor Erfurtu a Míšně, mluvil ve své přednášce na kněžských konferencích na téma "Pastorace - sólová akce kněze?" Časopis GEMEINDE UNTERWEGS (Putující obec) zdokumentovala v následujícím článku text jeho referátu, který se zabývá "získáváním a povzbuzováním dobrovolných spolupracovníků v životě obce".

Slovo "spoluodpovědnost" je velmi zatíženo, a sice vinou společenských zkušeností, které přesahují podle mého názoru také do oblasti církve. Pravá spoluodpovědnost je většinou pouze fráze. Mnozí mají dojem, že je nahoře již beztak rozhodnuto a dole že se jen vykonává rozhodnutí. Dojde-li k tomu, že nebude vidět smysl požadovaných prací, rozšíří se nechuť a nezájem. Tyto zkušenosti z profánní oblasti nás mají přimět k zamyšlení. Všichni víme, že samotné výzvy nikoho nepřimějí ke spolupráci. To, co přiměje, je dobrá věc, pochopení smyslu nějaké činnosti. Ve službě povzbudí dobré zkušenosti, které se při této činnosti mohou nashromáždit. Dříve, než si postěžujeme na nedostatek iniciativy laiků, bychom měli jednou tiše zpytovat svědomí.  Jsem přesvědčen, že mnohé těžkosti ve spolupráci mezi kněžími a laiky pramení ze špatného stylu práce kněží a nemají co dělat s nedostatkem zájmu věřících (který ovšem také existuje). Nemohu se zde zabývat všemi otázkami moderního vedení člověka partnerským způsobem. Nejsem také v tomto směru odborník. Mohu se pouze domýšlet, že snad i my v církvi se musíme trochu poučit, jak jsou laici ve světské oblasti vedeni k vlastní odpovědnosti. Neztroskotaly naše rady zčásti také na tom, že jsme ještě nezvládli mnohá pravidla hry v jednání s takovými společenstvími?  Většinou se dnes v životě obce naříká nad nedostatkem spolupráce. Chtěl bych zde dát k diskusi několik základních pravidel pro získání a udržení dobrovolných laických aktivit v životě obce:

1) Rozhovor mezi čtyřma očima pomůže konkrétní službě více než nábor z kazatelny

2) Křesťan - laik je připraven přijmout nějaký úkol spíše tehdy, je-li jasně vymezen, nejen věcně, nýbrž i časově. Dotyčný musí umět odhadnout, na co si troufne. Musí pro něj existovat také možnost čestného ústupu. 

3) Při získávání dobrovolných pomocníků bychom si měli všímat jejich sklonů a vlastností. Člověk dělá intenzivněji a déle to, co dělá rád. 

4) Každá spolupráce by měla být vděčně přijata, i když není dokonalá. I nás musí často obec hodnotit podle dobré vůle a ne podle skutečného výkonu! 

5) Tam, kde je vhodná samostatná aktivita laiků, tam je jí třeba dát prostor.  Musíme si vypěstovat jemný cit pro to, kde je hranice mezi pomocí a poručníkováním. Existuje jistě spolupráce, jež potřebuje stálé vedení kněze, třeba služba pomocníka diakonátu, pomoc laiků při katechesi ve smyslu katechese obce; jinde je spíše únosné, když kněz jen dává podněty, aniž by sám za danou věc odpovídal, např. služba v oblasti církevní hudby nebo v oblasti diakonie, při stavební činnosti nebo v otázkách přípravy svátků a slavností aj.

6) Je třeba odstranit následné poruchy při spolupráci, např. vliv hospodyně, která se plete mezi faráře a pomocníka v obci, anebo nesprávný sklon kněze, který si myslí, že musí být okamžitě o všem informován. 

7) Každý, kdo převzal nějakou službu, k ní musí být také uschopňován.  Mám zde na mysli takové služby jako např. kantory, lektory, pomocníky v katechesi, vedoucí skupin aj. Někdy postačí jednoduchý úvod, někdy je ale na místě zvláštní kvalifikace.

Všude chybí síly. Ani zdaleka se však také nedostává žádoucí schopnosti ke spolupráci. Mnoho duchovních pastýřů i laiků, a to jak mladých tak i starých, to ví a trpí tím. Dělají si starosti o oslabení církevního úřadu skrze rozšířenou spoluodpovědnost laiků, nejsou si jistí místem svého úkolu a ptají se po vlastní úloze a odpovědnosti kněze. Nehledě na pár extrémních případů nejde laikům v obcích v žádném případě o devalvaci úřadu kněze a jeho odpovědnosti, nýbrž o změnu způsobu jeho výkonu úřadu a hlásání evangelia.

Kirche ist Gemeinschaft 4.2 (Církev je společenství)

8) Pomocník by měl mít příležitost ke sdílení nebo výměně svých zkušeností s druhými. Ježíš také chtěl po svých učednících, aby po návratu podali zprávu! Zajímáme se např. o to, jak se někteří vyrovnávají s určitými věcmi, co při tom prožívají a zakoušejí?

9) Dobrovolná (bezplatná) práce i práce, která je vykonávána jako povolání, potřebují stálou obnovu motivace. Pomocníci musí vědět, proč to vlastně dělají, jaký smysl má jejich činnost pro budování obce. Pro nás kněze je důležitým úkolem pastorační a duchovní vedení našich pomocníků. 

10) Pomocníci by měli být vtaženi do pastoračního dialogu s knězem. Když se rozdělíme s obcí o naše starosti a záležitosti, ponesou je pak věřící spolu s námi.

11) Konečně každá služba potřebuje stálé povzbuzení. Jedno z nejstarších slov pro činnost představeného je sloveso .parakalein" (napomínat, povzbuzovat).  (1 Te 5,12 "Žádáme vás bratři, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás.") I my sami potřebujeme stále znovu takovou dobrou útěchu. Naši laici bezpochyby ještě více! Hodně zmůže dobré slovo díků, uznání či povzbuzení ve vhodnou chvíli.

Biskup Joachim Wanke

31letá Irene Pivetti je nejmladší předsedkyní parlamentu v Evropě a pravděpodobnou nástupkyní Berlusconiho po jeho očekávaném pádu. Je představitelkou bojovného katolicismu, který u nás pamatuje už jen nejstarší generace. .Svatá Johanka druhé republiky" přikládá svému poslání náboženský význam. Cílem je záchrana Itálie pro víru, chápanou fundamentalisticky.  Povinností katolíka je obracet druhé na víru a vyvádět je z jejich bludů. Protože pravou víru mají pouze katolíci, nemohou dovolit kdykoli komukoli praktikovat jeho víru. Italské zákony je třeba předělat .podle vůle Boží", která má přednost před lidskými právy. .Papežka Irena" má odvahu říkat věci, které už nemůže říkat papež. Na svých cestách často nosí na kostýmu srdce z Vendée (znak povstalců proti francouzské revoluci), který se stal symbolem evropské sítě fundamentalistických katolíků. Kromě Vendée (kde byl vybudován fundamentalistický .disneyland") navštěvuje i lefebvristické bohoslužby v Albano u Říma. Pád .zesvětštělých" křesťanských demokratů ji ujišťuje o správnosti vlastní cesty. Jakkoli obraz této cílevědomé, chladnokrevné ženy, jejíž manželství záhy ztroskotalo a jež o sobě mluví v mužském rodě jako o .il presidente", může připadat českému čtenáři archaický, dobře zapadá do současné Itálie a do fundamentalistické atmosféry doby vůbec. Italský pravicový tisk pěje .chválu inkvizice" a .chválu Syllabu" (odsouzení moderních bludů Piem IX.), zvažuje se i možnost obnovy středověké papežské strany guelfů.

podle pramenů

Pracovní skupinu zaměřenou na keltský přínos evropskému křesťanství vedl Rev. Marcus Losack. První schůzku věnoval systematické charakteristice keltského křesťanství, k jednotlivým bodům se diskutovalo a přítomní uváděli další příklady nebo aspekty podle svých zkušeností. 

1/ Pro Kelty byla typická malá společenství, která se utvářela v podmínkách pouště - ne písečné, ale zelené, ne suché, ale deštivé. Dnes na ně s plným vědomím navazuje Iona - moderní keltský klášter ve Skotsku, a Corrymeela - jediná současná ekumenická komunita v Irsku. Ovšem početně daleko převažují. Vzpomeňme dvou osob uprostřed pouště, které začaly vytvářet Lindisfarne.

2/ Dalším rysem byla integrace, vědomě udržovaná rovnováha mezi spiritualitou a prací, v keltských podmínkách hlavně zemědělskou. Totéž najdeme u Koptů v Egyptě - zásobují nejlepší hotely zeleninou. Práci jsou věnovány modlitby. Na to pamatuje i kniha modliteb a písní, vydaná v Corrymeele.

Kristus je zde oslavován jako muž práce: .Kriste, Mistře tesaři, který jsi nakonec vykoupil naši spásu skrze dřevo a hřeby, vládni dobře svými nástroji v dílně světa, abychom my, kteří přicházíme neotesaní na Tvou hoblici, se připodobnili pravé kráse Tvé ruky. O to Tě prosíme ke chvále Tvého jména."

S tím souvisí také lidový ráz keltské církve. Je pravým opakem diferenciace v anglikánské církvi. Její příslušnice, která žila delší čas mimo Anglii, se vyjádřila kriticky k .zasedacímu pořáku", který hned po návrtu vnímala v anglickém kostele: v levé polovině místní elita, v pravé nižší vrstvy.  Ke kritice se přidali misijní pracovníci z Jihoafrické republiky a zdůraznili, jak tam začali vnímat důstojnost černých obyvatel. Jiná poznámka poukazovala na nepatřičnost anglických předsudků konstatováním, že zdejší rumunská delegace má mezi přítomnými nepochybně nejvýraznější rysy lidské důstojnosti.

3/ Nezávislost a autonomie je pravým opakem vertikálního římského členění. Je tu jen horizontální členění. Biskup u Keltů nemá moc, opat má moc. S tím souvisí také

4/ pružnost. Každý klášter se řídil jinými pravidly.

5/ Sám klášterní systém je důležitým a charakteristickým rysem keltského křesťanství.

6/ Platila přitom rovnost pohlaví. Spolupráce mezi muži a ženami byla na nejvyšší úrovni. Ženy měly stejnou pravomoc, majetek, důstojnost: Hned na počátku zde byla světice - sv. Brigida. Ve Whitby, místě významného synodu v r. 664, který spojil keltský a římský proud křesťanství, byl dvojitý klášter - pro muže a ženy. V čele byla žena - mniška. K tomu poznamenala francouzská účastnice, že ve Francii je klášter, který přijímá manželské páry a celé rodiny. Německá delegátka dodala, že podobný je i v Německu.  Typickou součástí keltské klášterní osady byl ženský kostel. Podle Rev. Losacka to bylo chybně přeloženo Iry, kteří mají .Our Lady‘s Church". 

7/ Keltští křesťané měli výrazný smysl pro Boží imanenci. Bůh je přítomen v přírodě, v tobě, ve mně. Tady asi nejzřetelněji působilo předkřesťanské cítění Keltů. Je např. znám Kolumbánův výrok: .Kristus je můj druid." Irští mniši se také zjevem podobali druidům. Neměli dokulata zastřižené vlasy jako římští mniši, ale dlouhé vlasy vpředu .na stříšku" s věncem kolem uší.  Mnohé mytologické představy jim usnadňovaly přijetí křesťanství. Např.  Trojice byla vítána, protože předhistoričtí druidové měli vždy tři bohyně, jméno jedné z nich bylo neznámé. Symbolem Ducha sv. byla v Irsku divoká husa.

Seznámila jsem účastníky s názorem prof. Zdeňka Neubauera, publikovným v Souvislostech 3/1991, že k nám pronikalo křesťanství dávno prostřednictvím keltských misií a našlo tu na keltském podloží našeho území živnou půdu a bylo takto přijímáno přirozeněji než v římské verzi, která působila na naši mentalitu poněkud cize. U nás stejně jako u Keltů v Británii křesťanství vstupuje do prostředí živého mýtu. Jde o zcela jinou situaci než u Řeků a Římanů, kde je přijímáno jako naplnění logu. 

8/ Stvoření bylo v nejvyšší úctě. Většina keltských svatých nebyli mniši.  Struktura křesťanské obce poskytovala místo všem. Velikou moc ve stvoření připisovali jménu. Tato tradice sahá až k Shakespearovi. Objevujeme svou identitu, to jest své jméno, a tím svou moc.

9/ Důležité a vážené osoby byli poutníci, poustevníci, léčitelé - nejen kněží, biskupové apod. Mniši i obyčejní lidé přicházeli k poustevníkům o radu. Byli to duchovní vůdci, byli to .otcové pouště". Tak tomu bylo i před synodem ve Whitby. Poustevníci radili spojit se s římským proudem, tj. následovat sv. Petra. V srdci keltského křesťana byl však sv. Kolumbán důležitější než sv. Petr. Nejvýznamnější světec ve Walesu je sv. David, v Irsku sv. Patrik, 32.  v Northumbrii sv. Cuthbert (ve Skotsku sv. Nutanian). Uděluje se řád sv.  Aidana.

Jeden z účastníků, povoláním učitel, zdůrazňoval, jak i dnešní společnosti je třeba soustředění mysli v tichu, vytváření samoty při vědomí společenského začlenění. Sám zavedl několikaminutové ticho na začátku vyučovací hodiny a při setkání s rodiči žáků posezení při rozžaté svíci. 

10/ Tvořivý duchovní projev zasahoval výtvarné umění, veškerou kulturu a vzdělání. Keltský výtvarný projev dosahoval neobyčejné zručnosti a jemnosti a byl v těsném spojení s křesťanskými myšlenkami a snahami. Např.  Lindisfarnský evangeliář byl vyzdoben miniaturami, jejichž barevná škála dosahovala 45 odstínů a ornamentální motivy byly velmi složité a jemné.  Mimochodem: anglické glosy na jeho okraji jsou první literární památkou v anglickém jazyce. Evangeliář z Kellsu, zčásti iluminovaný kolem r. 800 na Ioně, je možno označit pro bohatost výzdoby až za barokizující a je to jedna z nejcennějších knih v dějinách světového umění. Kalich z Ardaghu z 8. stol. svou harmoničností a dokonalým řemeslným provedením předčil všechna známá díla tehdejšího evropského zlatnictví. Kamenné irské kříže byly imposantní skulptury, vysoké obvykle přes 3 m a po celé ploše zdobené reliéfy. Typický byl prolamovaný kruh spojující ramena kříže, který vynikal na pozadí oblohy.

Splývání modlitby s poezií mělo podle mého soudu velký vliv na pozdější vývoj anglické lyriky. Nejenže některé dávné keltské modlitby jsou stále obecně známé a přijímané jako běžný projev adorace: .Hluboký mír plynoucí vlny s tebou, hluboký mír vanoucího vzduchu s tebou, hluboký mír tiché země s tebou, hluboký mír zářících hvězd s tebou, hluboký mír Syna pokoje s tebou." Nejenže modlitba běžněji přijímá poetické kvality, ale také naopak. Anglická poezie, hlavně lyrická, je mnohem častěji spjata s vyznáním víry. Srovnání s naší literaturou by si vyžádalo zvláštní prostor, ale i zběžný pohled nám připomene, že česká přírodní lyrika má zřídka souvislost s vyznáním víry, naopak je s ním častěji v přímém rozporu.

11/ Vize Boha byly u Keltů častým projevem a oni sami byli

12/ naplněni duchem. Mnohá poučení z minulosti mohou i dnes nabýt nové síly. I my zde začínáme ve stanu jako prvotní církev, zdůraznil rev. Losack.  Další pracovní schůzky byly věnovány prohlídce Muzea raného středověku v Northumbrii, které je vybudováno ve městě Jarrow, v sousedství kostela sv. Pavla z r. 681, dosud zachovaného, a ruin kláštera, v němž působil Beda Ctihodný. Představují už další vývojovou etapu v historii Anglie a křesťanství v této zemi.

Christian coalition na postupu

Zatímco podpora .křesťanské koalice", americké organizace sdružující křesťanské konzervativce od milých vyznavačů rodinných hodnot až po nesmlouvavé bojovníky proti interrupci střílející po gynekolozích, přinesla prezidentu Bushovi před dvěma roky volební porážku, nálada letošního amerického volebního podzimu je zcela jiná:

Christian coalition se stává milionovou organizací, kontrolující republikánskou stranu již ve 13 státech a přinášející rozhodující voličskou podporu.  CC vidí americkou společnost jako mravně rozloženou, za všechno mohou .sociální inženýři šedesátých let". Otázka, kdo tu vlastně posledních 12 let vládl, je zřejmě nenapadá. Mezi křesťanské konzervativní hodnoty patří podle nich i volné nošení zbraně. 57 milionů volebních brožur rozšířila CC ve zřejmě nejvelkolepější volební kampani, jakou kdy Amerika zažila, a i prominenti jako bývalý viceprezident Quayle či ministr obrany Cheney vědí, že bez podpory CC se už nic nepohne. Nejlépe to však ví sama CC.

• podle pramenů-

Islamizace Bosny pokračuje

Protože evropská pomoc Bosně se ukázala jako neúčinná, obrací se muslimové na své souvěrce, ochotné účinně pomoci v jejich boji. Zatímco doposud byl bosenský islám některými odborníky hodnocen spíše jako bizarní forma křesťanství (bosenští muslimové byli zřejmě původně křesťanskými bogomily, kteří se vlivem útisku ze strany křesťanství obrátili k islámu, přičemž 34.  si zachovali například silnou mariánskou úctu), nyní se začínají brát islámské předpisy mnohem fundamentálněji. OSN už například nemůže v rámci humanitární pomoci dovážet výrobky z vepřového masa, postupuje se proti tradičnímu pálení lihovin apod. Vláda sice islamizaci oficiálně nepodporuje, nemůže se však zříci finanční pomoci bohatých islámských zemí i vojenské pomoci zkušených bojovníků z Afghánistánu a odjinud. Umírání za islám v boji pozvedlo i bojového ducha Bosňanů. Islamizace však bude v důsledku zřejmě znamenat nemožnost konfederace s katolickým Chorvatskem.

• podle pramenů

Židé v Německu - dětství pod policejní ochranou

Poté, co arabský terorista Abu Nidal ohlásil útoky na židovské objekty, žijí berlínští Židé jako ve stavu obležení. Zatímco dříve hlídkovaly před židovskými školami a školkami těžce ozbrojené stráže, stojí dnes před židovskými budovami tanky. Židovští rodiče brání svým dětem nosit židovské symboly.  Nejedná se jen o strach z teroristů, ale i z vlny nenávisti k cizincům po sjednocení Německa.

• podle pramenů-

Úryvek z knihy Wendezeit im Christentum vydané v Mnichově v r. 1993.

Fritjof Capra: Mezi všemi lidmi, kteří pracovali na spirituálním základu pro mír a sociální přeměny, je zářivým příkladem Gándhí. Jeho dílo nám velmi dramatickým způsobem ukazuje člověka, který uměl zacházet s mocí, aniž by se od ní dal zkazit.

Podle mé zkušenosti je jeden z největších problémů hnutí baze (základních společenství) a sociálních aktivistů, kteří chtějí měnit poměry ve světě, otázka politické moci. Ta se projevuje nejrůznějším způsobem. Například: máme se paktovat s lidmi nebo organizacemi, které mají politickou moc, například s politickými stranami? Máme tímto způsobem sami dosáhnout moci, a jak to máme udělat, aniž bychom se dali podplatit, když všichni víme, že moc přece korumpuje?

Jiný aspekt je ten, že sama základní společenství se musí zabývat tou měrou, jakou byla zpolitizována, dělením moci mezi sebou. Téměř by se dalo říci, že již podle definice je politická aréna arénou moci. Centrálním aspektem každé politiky je rozdělení moci.

Každý ví, že moc korumpuje a má všechny možné formy negativních vedlejších účinků. Víme také, že Gándhí uměl příkladným způsobem zacházet s mocí a sám byl velice duchovní osobností. Co nám to všechno říká o souvislosti spirituality a moci? Považuji tento komplex otázek spirituality a moci za nejvýše důležitý.

David Steindl-Rast OSB: K tomu bych se chtěl rovněž vyjádřit, avšak použiji pojmu autorita. Hledáme-li ve slovníku, co znamená slovo autorita, najdeme tam jako vysvětlení .moc rozkazovat". A pak se člověk zeptá:

.Odkud pochází tato moc rozkazovat? Kdo ji autoritám propůjčil?" Tím jsme u vlastního významu autority, totiž autority jako .pevného základu pro vědění a jednání". To je něco zcela jiného než .moc rozkazovat" - původní představa o autoritě. Badatel se nespokojí s pouhými pověstmi, nýbrž potřebuje pro své poznání solidní podklady. Zabývá se tedy knihou, která má autoritu. Kdo je nemocný, jde na konzultaci k autoritě, která se zabývá oborem, týkajícím se jeho trápení. Používáme slovo autorita také ve smyslu pevného základu pro naše vědění a jednání, přitom jsme však zapomněli, že to je jeho prapůvodní význam.

FC: A jak teď přejdeme od autority ve smyslu .pevného základu pro vědění a jednání" k autoritě jako .moci rozkazovat"?

DSR: Je relativně lehké pochopit tento krok, především když vycházíme z malé obce. Mějme přitom na mysli nějakou vesnici nebo národní kmen v raných dobách. Někdo, kdo tam dost spolehlivě dokázal, že má pevný .základ pro vědění a jednání", byl uveden do pozice autority. To se děje v rodině ještě i dnes. Tato autoritou vybavená osoba může být moudrá teta, k níž jde každý, kdo má problémy. Vidí v ní autoritu. Američtí Indiáni určí 36. náčelníky pro vedení války. V nouzi se člověk ohlíží po někom, kdo se již často osvědčil jako spolehlivý pramen pro vědění a jednání, a učiní tuto osobu náčelníkem. Jakmile byl válečný konflikt pryč a nevznikl už žádný výjimečný stav, ustoupila tato osoba znovu do pozadí. Thomas Matus OSB: To je velmi rozumný způsob zacházení s autoritou.

Najdeme ho i v raných dějinách izraelského národa po odchodu z Egypta. Kniha Soudců vypráví o charismatických vůdcích, kteří v kritický čas svolali dvanáct kmenů a vedli je do boje. Jedním z těchto .soudců" byla dokonce i žena jménem Debora.

DSR: Častěji se však stane následující: někdo, kdo dostane moc rozkazovat, setrvá v této pozici i poté, co přestal být pevnou základnou pro vědění a jednání. To je pak zvrat pravé autority v mocenskou. Říkáme, že je někdo vybaven autoritou. Toto .vybavení" spočívá v úřední uniformě. Kdo je vybaven tímto způsobem, může být spolehlivým zdrojem pro jednání a vědění nebo nemusí. V obou případech mu však dává uniforma moc rozkazovat. Aby autorita zůstala zdravá, musí se sejít dvě věci: síla a vědomí odpovědnosti. Jinými slovy - ten, kdo vykonává moc, musí také nést odpovědnost za její používání. Autoritářské chování vzniká tam, kde lidé, kteří mají moc, už nemají vědomí odpovědnosti. Toto vědomí zavazuje majitele moci postavit se těm, kdo jeho autoritu zpochybňují. Ti jsou snad tak utiskováni a vykořisťováni, že se nemohou projevit. Přesto jejich pouhá existence zpochybňuje tuto moc. Jak my využíváme v této souvislosti svoji vlastní moc? Je důležité pomyslet na to, že každý z nás disponuje autoritou - v rodině, na pracovišti, mezi kolegy ve stejném postavení, každý má do jisté míry autoritu.

FC: Pak tedy ve skutečnosti nemluvíme o něčem zvenku - o .těch odtamtud", o lumpech, autoritativních typech. My mluvíme o nás samých. DSR: Ano, a tady mne začíná ta věc zajímat. Otázka .Jakou odpovědnost nesou ti, kdo uplatňují autoritu" se obrací na nás, i když v různé míře a rozmanité formě. Moje odpověď zní: Kdo má autoritu, měl by využít svoji moc k tomu, aby vybavil lidi, kteří podléhají jeho autoritě, takovou mocí k jednání, aby stáli pevně oběma nohama na zemi. Zmocnit někoho k jednání znamená propůjčit mu autoritu. A propůjčit někomu autoritu znamená předat mu odpovědnost. To je důvod, proč zbabělec v nás nechce žádnou autoritu. My prostě nechceme nést s tím spojenou zodpovědnost. Tím, že odsuneme naši vlastní odpovědnost, nahráváme do rukou autoritativním osobám.

FC: Tento proces - mít autoritu a mít pod svojí autoritou jiné, stejně jako úkol zmocnit je k vlastnímu jednání - znají všichni rodiče. Ať chtějí nebo ne a také v každé situaci - rodiče jsou pro své malé dítě spolehlivým pramenem jednání a vědění. Tento malý scénář je uváděn v každé době. Rodiče musí dítě vést pozvolna k tomu, aby stálo na vlastních nohou, musí mu přenechat autoritu nebo na něj převést plnou moc, která by využila v něm existující autoritu. Proces rodičovství, v němž se musíme učit zacházet s autoritou, je na celém světě stejný. Přitom se také učíme, že dítě - tedy každý z nás - chce velmi brzy všechnu moc, ale žádnou odpovědnost. To vede ke všem těmto problémům s autoritou.

DSR: Co můžeme dělat, abychom to napravili? Co můžeme my proti tomu dělat, když jsme tak rychle ochotni přenechat všechno mocným, neboť je to pro nás pohodlnější, než abychom sami převzali odpovědnost? To je ten skutečný problém.

TM: Stačí se přece jenom podívat, jak málo lidí v této zemi přejímá odpovědnost a jde k volebním urnám - ačkoliv je to přece tak jednoduché. DSR: A většina nevoličů si stěžuje na úřady. Oni jsou tak nespokojeni s kandidáty, že se ani nenamáhají volit. Pro ně nehraje roli, kdo vyhraje. Jeden je stejně tak dobrý jako ten druhý.

TM: Ti by spíše řekli, že je jeden tak špatný jako ten druhý, a proto nemá žádný smysl jít k volbám. Přitom v demokracii není tolik vlastním základem pro volby zvolení jednoho nebo druhého kandidáta. Spíše je účelem vyjádřit své přesvědčení a spojit svůj hlas s hlasy lidí, kteří toto přesvědčení sdílejí. DSR: Ano, tak se vykonává v demokracii s vědomím odpovědnosti osobní autorita.

Co se týče autority, má naše společnost vadu zraku. Většina lidí nechce prostě věřit, že se člověk rád sklání před autoritou. Naše společnost je toho názoru, že každý by byl v hloubi svého srdce rebel, kdyby se nedržel pod kontrolou. Rodiče stále zacházejí se svými dětmi jako s potenciálními rebely. Dítě však není žádný rebel: pouze není tak snadno ovladatelné, toť vše. Dítě touží po moci, v čemž však není skutečný problém. Ten spočívá spíše v tom, že dítě nechce převzít žádnou odpovědnost. Jen si vzpomínám na pokusy, které prováděl Stanley Milgram na universitě v Yale. Dokázal, že velmi mnoho normálních lidí je ochotno se chovat násilnicky, kdyby k tomu byli vyzváni nějakou autoritativní osobou. Podle mého názoru spočívá podstata tohoto šokujícího výsledku v tom, že lidé jsou raději bezmocní, než aby převzali svou odpovědnost.

FC: Co na tom můžeme změnit my?

DSR: V tomto případě pomůže se zeptat: Jak učil Ježíš sám, než církev začala učit o Ježíšovi? Historikové se všeobecně shodují na tom, že učil s autoritou a vléval svým posluchačům, především malým lidem, odvahu k jednání. Ti podle četných svědectví evangelií říkali: .Tento muž mluví s autoritou." A pak dodávali: .Ale ne jako naše autority." Toto milosrdenství jej přivedlo do nesnází. Jestliže někdo promlouvá k našemu srdci a říká věci, které jsme sice vždy znali, ale netroufli si je správně vyjádřit slovy, pak řekneme: .Tenhle člověk mluví opravdu s autoritou." A přesně to samé se říkalo o Ježíšovi. On zmocňoval lidi k tomu, aby důvěřovali svému nejvnitřnějšímu náboženskému prožitku. Připomínal jim Boha, jehož znali ve svých srdcích, Boha jako milujícího Otce, jako kvočnu, která shromažďuje a chrání pod křídly svá kuřátka. Ukazoval jim to, co v nejhlubším nitru věděli již dávno, že Bůh každého z nás miluje, jako bychom byli jeho jediné děti a všichni dohromady jedna velká rodina. Ježíš učinil z vyvržených své přátele a dal jim pocit, že někam patří. Neuzdravoval lidi slovy: .Hokus pokus, jsi zdráv," ale tím, že jim zprostředkoval do jejich nitra důvěru v božskou uzdravující sílu: .Tvá víra - tvá důvěra - tě uzdravila." Také neříkal: .Hokus pokus, tvé hříchy jsou odpuštěny," nýbrž jim připomínal to, co ve svém srdci již věděli: že Boží láska jim odpustila jejich hříchy ještě dříve, než vůbec zhřešili. Ovšem ten, kdo podporuje sebevědomí prostého lidu, je trnem v oku těm, kteří se drží u moci utiskováním druhých.

Pro jednotlivé věřící spočívá jedna z nejdůležitějších změn, které s sebou přináší nové myšlení v teologii, v tom, že je osobnímu prožitku božského propůjčena tak velká závažnost. Každé učení se musí spojit s osobní náboženskou zkušeností člověka. Dříve byly náboženské pravdy zprostředkovány zvnějšku nebo shora.

Před křtem je dospělému položena otázka: .Co očekáváš od církve?" To je rozhodující otázka a odpověď zní .Víru." V myšlení starého paradigmatu to znamená: .Zprostředkuj mi všechny pravdy víry. Dej mi celý balík." Podle nového chápání to znamená: .Pomoz mi při mém poznávání Boha ve víře. .To jsou dva zcela rozdílné postoje. Jakmile člověk zaujme takový postoj, pozná, že funkce náboženského zmocnění spočívá v probuzení božské autority ve všech těch, kteří podléhají nějaké autoritě. FC: To nám ukazuje, jak velice jsou propojeny moc a autorita. Pomysleme například na lékaře. Ve starém paradigmatu je autoritou pro zdraví pacientů. Má moc rozhodnout, zda je člověk zdravý nebo ne, a co se má dělat, 39. když zdravý není. Proto třeba řekne: .Vy musíte jít na operaci." A člověk se tedy dá operovat. Nebo řekne: .Vy musíte brát ten a ten lék," a ten pak také člověk bere.

DSR: To je stále ještě převládající forma chování lékařů. FC: V novém paradigmatu se lékař uplatňuje spíše jako rádce a opora v procesu uzdravení, který v podstatě patří pacientovi, jehož individuální odpovědnost za vlastní zdraví je tedy mnohem větší. Moc a odpovědnost patří skutečně dohromady, ne?

FC: Podle mne bylo zpochybnění autority hlavním motivem většiny hnutí šedesátých let. Byli tady například studenti, kteří zpochybňovali autoritu svých učitelů a univerzitní správy. V hnutí za občanská práva zpochybňovali černí autoritu bílých, v ženském hnutí zas ženy autoritu mužů. V Pražském jaru popírali Češi autoritu Sovětů. Toto zpochybnění autority je společným námětem celých šedesátých let. Existuje něco podobného v teologii? DSR: Ovšem. Teologie vždy kladla otázky, avšak uvnitř určitého rámce, který však nesměl být jako takový zpochybněn. Nyní ale k tomu došlo. Tak jsme dříve diskutovali o Zjevení, přičemž jsme se ptali, co určitá nauka znamená. Dnes se však ptáme, zda je Zjevení sbírkou nauk nebo něco jiného?

Náhle jsme překročili hranici, která dříve platila za nedotknutelnou. FC: Jinými slovy - zpochybnili jsme paradigma. To patří k pojmu paradigmatu - že se může celý rámec zpochybnit. Kontext není nic daného, nýbrž je kulturně a historicky podmíněn. A když se zpochybní vzor, pak se zpochybní také autorita, že?

DSR: Ano, přinejmenším tehdy, když autorita na daném vzoru trvá. FC: Když je ztělesněn v sociální instituci. Se zpochybněním vzoru se zapochybuje o společenských institucích.

DSR: Pochybuje se o všem - radikálně, avšak s úctou a respektem. V tomto kontextu je paradigma platný rámec, v němž se věci nakonec vidí. Slova .radikálně, avšak s úctou a respektem" jsou zcela rozhodující. A není tak snadné zachovat napětí mezi oběma způsoby postoje, zpochybňujeme-li autoritu. TM: Mohli bychom následkem toho říci, že nemusíme zpochybňovat jen majitele odpovídajících pozic, nýbrž i sebe samé, abychom vyvolali naše vlastní reakce a náš vlastní pocit zodpovědnosti.

DSR: Ano, je to tak. Pojem .odpovědnost" v sobě zahrnuje, že ti, jimž svěřujeme moc, nám musí odpovědět na otázku, jak svoji moc použili, ale i my také musíme z našeho práva se jich zeptat učinit zvyk.

FC: Nyní se říká v rámci starého paradigmatu, že vláda je za to či ono odpovědná a má proto právo rozhodnout, co se stane s penězi daňových poplatníků. Tak například je vláda odpovědná za naši bezpečnost, a má moc rozhodnout, jaké zbraně použijeme. Neklade se však otázka, zda by bezpečnost nemohla znamenat něco úplně jiného. Jak byste mluvil vy z teologického a náboženského hlediska o odpovědnosti?

DSR: To je něco, co bylo v učení církve velmi pečlivě formulováno. Terminus technicus pro základní princip je .subsidiarita". V hovorové řeči to znamená, že rozhodnutí budou činěna na základně. Podstata principu subsidiarity spočívá v tom, že každé rozhodnutí, které může být učiněno na nižší úrovni, musí být na této úrovni učiněno. Smí být delegováno jen na nejbližší vyšší úroveň autority, jestliže ta nižší ho není schopna přiměřeně učinit.

TM: Mohlo by se říci, že se tento princip uskutečnil až v relativně novější době, ačkoliv pochází z Nového zákona. Všechno to začalo tzv. .sociálními" encyklikami, počínaje encyklikou Rerum Novarum papeže Lva XII. z konce XIX. století. V ní byl subsidiární princip aplikován na sekulární společnost, ne však na vlastní struktury církve, chápané jako pyramida, v níž je všechno řízeno shora směrem dolů. Jedinou výjimkou byli a zůstávají benediktini. DSR: My benediktini jsme na to hrdí. Potíž při aplikaci subsidiárního principu však spočívá v tom, že ty dolní autority jsou tak ustrašené, že s radostí přenechávají vyšším autoritám moc, která přísluší jim. Nemůžeme předpokládat, že lidé stále usilují o to, aby dosáhli více moci na lokální rovině. Často ji předávají velmi rádi dále. Tak se například velmi často dotazují biskupové v Římě na případy, ve kterých by byl Řím raději, kdyby byly rozhodnuty na místě.

TM: To platí zvláště pro tzv. .třetí církev" v Asii a Africe. Druhý vatikánský koncil sice zcela a plně autorizoval kázání a bohoslužbu ve stylu příslušné kultury a jejího přizpůsobení místním zvláštnostem a zvykům, avšak mnozí asijští a afričtí biskupové váhají podniknout konkrétní kroky v tomto směru bez výslovného souhlasu Vatikánu.

FC: Vraťme se ještě jednou k poměru mezi mocí a spiritualitou. Jak posuzujete Gándhího spiritualitu? Souhlasíte se mnou, že je vzorem, jak má člověk zacházet s mocí, aniž by se dal zkorumpovat? Jestliže ano, jaké si z toho můžeme vzít poučení?

DSR: Mnozí křesťané vidí v Gándhím postavu podobnou Kristu. Činil přesně to, co bylo zcela typické pro Ježíše, totiž dával druhým odvahu k jednání. Tím se dostal do nesnází Ježíš, a přesně to byl i případ Gándhího.

FC: Ano, oba byli zabiti.

DSR: Lidé v obou případech nechtěli skutečně moc, která by jim náležela, v žádném případě v takové míře. Někteří by ji sice chtěli, ale mnozí jiní říkali: .Dařilo se nám přece mnohem lépe, když se nám říkalo, co máme dělat. Pod britskou vládou šlo všechno zcela hladce." TM: To je pravda. Kdyby byl měl Ježíš dostatečně silnou skupinu lidí, kteří by toužili po svobodě jednání, pak by jej snad ochránili. Nevím, jak to vypadalo s Gándhím. To, co na něm tak obdivuji, je to, že jako Ježíš používal svoji osobní moc k tomu, aby dal moc druhým. Toto je podle evangelií křesťanské použití moci. Typickým příkladem je mytí nohou. Ježíš řekl: .Světská knížata to přenechávají svým poddaným. U vás ať je tomu obráceně. Ten nejmocnější ať je sluhou všech." FC: Tedy i zde je opět souvislost mezi mocí a odpovědností. DSR: Správně. Kde jsou moc a odpovědnost odděleny, tam je moc zkorumpovaná.

Tak by se skoro dala definovat deformovaná moc.

FC: Každý ovšem ví, jak je těžké nést odpovědnost. Čím více jí člověk má, tím tížeji ji nese. Proto bude zodpovědná osoba, mající plnost moci, usilovat o zmocnění druhých, aby tímto způsobem rozdělila a decentralizovala odpovědnost, že? Neboť jednotlivec sám jí nemůže mít příliš mnoho. Máli tedy člověk příliš mnoho moci, pak jsou jen dvě možnosti, jak se s ní vypořádat. Jedna spočívá ve lpění na moci. To pak není zodpovědná, ale zkažená moc, což je přirozeně většina případů. Druhý způsob je říci: .Mám příliš mnoho moci, příliš mnoho odpovědnosti, a proto bych je chtěl rozdělit." Pak použije člověk moc k tomu, aby zmocnil druhé. A to by pak byl křesťanský způsob výkonu moci - zmocnění druhých. DSR: Ano, přesto bych to však nenazýval výlučně křesťanským způsobem; je to cesta zdravého lidského rozumu. Zeptáte-li se mě, v čem spočívá ten pravý křesťanský vliv po ty dva tisíce let, to nové, čím křesťanství transformovalo Západ, pak bych mluvil o nové vizi moci. Ta způsobila od počátku mnoho neklidu, vytvořila mnoho mučedníků. Často se jí autority a mocenské struktury církve nedrží, v ideálním případě je předávána dále a často je přebírána lidmi, stojícími mimo církev. Přesto zůstává patrná jako něco, co se v dějinách lidského ducha odvozuje od Krista. V tomto ohledu měl Ježíš vliv, který vyzařuje až do naší doby.

FC: Ve svých přednáškách a seminářích používám často slovo .moc" ve dvojím smyslu - moc jako vláda nad druhými a moc jako vliv na druhé: vliv odpovídá podle smyslu více zmocnění, vláda více zkorumpované moci.

S autoritou to souvisí tak, že pravá autorita (v původním slova smyslu) ztělesňuje důvěru, a proto je jí předána odpovědnost. DSR: Tito lidé by měli mít moc, dokud si zaslouží důvěru. Většina autorit vybavených mocí má však sklon držet se moci ještě dlouho poté, co důvěru ztratili.

FC: Ve skutečnosti spočívá role autority v rozšiřování vědění, aby si lidé uměli pomoci sami a nemuseli se spoléhat na druhé. DSR: Právě to mám na mysli, když říkám, že autorita je propůjčována k tomu, aby byla podřízeným lidem dána moc k jednání. I kdybychom někde zde uznali nějakou vnější náboženskou autoritu, jednáme nakonec podle síly božské autority, té nejvyšší autority, kterou jsme poznali v našem srdci.

FC: Tento způsob myšlení v novém paradigmatu se dá pojmout také dynamicky. V představě starého paradigmatu je moc statická. Existuje hierarchie, a ta se nesmí nahlodávat. Znamená to ovládnutí všech spodních rovin nejvyšší rovinou. Jestliže se však chápe moc jako konstantní proud směrem ven ke zmocnění druhých a k posílení jejich autority, pak je to dynamický proces.

DSR: To je velmi dobré hledisko. K tomu ještě přirozeně přistupuje propojení autority různých individuí, různých skupin nejen ve vertikálním, ale i v horizontálním směru.

FC: Z tohoto důvodu říkám: ideální struktura moci jako vlivu je síť. Zpětná vazba se nevytvoří v hierarchii, ale v síti.

TM: V katolické tradici existuje pro tento druh struktury teologický základ. Je to princip kolegiality, v rámci kterého papež a biskupové, klerus a laici organicky jednají jako jedno živé tělo s pevně stanovenými, avšak vzájemně závislými funkcemi, jež jsou různým členům přiděleny.

přeložil Ondřej Bastl

Typická scéna z dnešního západního pohraničí: Krásně opravený kostel, který už málem padal, veliká sláva při skončení oprav - faráři, možná i biskup, zástupci státní správy české i německé. Jediný, kdo chybí, jsou obyvatelé zdejší obce. Do obce přišli po válce, dostali domy po Němcích, a dnes se Němců bojí, přičemž jejich strach je systematicky živen komunistickou propagandou.  Pro nás věřící nejsou Němci problémem, východní Německo pro nás představovalo relativní ideál církevní svobody a máme tam, ale i jinde, dobré přátele. Potíž je v tom, že ti, jimž chceme nést evangelium, v nich vidí své nepřátele a v nás jejich spojence. Co s tímto problémem, nevím, udivuje mě však, že se o něm ani nemluví. Přitom představuje momentálně asi největší překážku naší misie v pohraničí. A slovo pohraničí v této souvislosti neznamená jen příhraničí, ale říká se tak tradičně oblastem, z nichž byli vysídleni Němci. Je to asi třetina dnešního státního území, a to právě ta oblast, kde je počet křesťanů často mizivý a misie tím naléhavější. Co s tím?

• jv-

.Nic nového pod sluncem," říkají jedni. .Nový, důležitý impuls," soudí druzí. A jak dalece to zní paradoxně - obě strany mají pravdu. Co se stalo?  Pod titulem .K pastorační péči o lidi z rozvrácených manželství, rozvedených a rozvedených, kteří znovu uzavřou sňatek" (Zur seelsorglichen Begleitung von Menschen aus zerbrochenen Ehen, Geschiedenen und Wiederverheirateten geschiedenen) vydali biskupové provincií Freiburg, Mainz a Rottenburg-Stuttgart - Oscar Saier, Karl Lehmann a Walter Kasper pastýřský list a zásady pro lidi činné v pastoraci.

Týdeník WELTBILD shrnuje nejdůležitější výpovědi takto: (všechny citáty, není-li uvedeno jinak, jsou převzaty z pastýřského listu)

1. Změnil se postoj biskupů v otázce nerozlučitelnosti manželství?

Ne! Církev se pevně drží nerozlučitelnosti manželství. Pastorální konstituce .Gaudium et spes" 2. vatikánského koncilu stejně jako papežská encyklika

.Familiaris consortio" z r. 1981 .stále jsou a zůstanou spolehlivými zásadami." Biskupové chtějí v této otázce pastorační situaci pomoci, ale tato pomoc může .vyjít jen z věrného zachovávání učení církve" a z orientace na .slova, učení a příklad Ježíše Krista": .Proto se dnes musíme společnými silami postavit proti všem trendům, které by chtěly rozvod a nový sňatek vidět jako něco normálního." Z toho plyne, že .církev nemůže - nechce-li zradit Ježíšovu zvěst - nastolit žádný právní řád, který by rozvod a následný sňatek bral jako něco normálního nebo ho dokonce právně požadoval." Dále je přísně zakázáno, .i kdyby důvody či záminky byly povahy pastorační, rozvedeným, kteří uzavřenou nový sňatek, provádět jakékoli liturgické úkony." (Familiaris consortio, č. 84)

2. Stojí tedy rozvedení, kteří uzavřou nový sňatek, mimo církev?
Ne. Neboť právě tak, jak Ježíš jednoznačně odmítl rozvod, musí být zdůrazněno, že on .také otvírá cestu ze ztroskotání a viny k obrácení a novému životu." Stále znovu biskupové zdůrazňují: .Rozvedení i rozvedení, kteří uzavřou nový sňatek, patří k církvi a tím k farnímu společenství, ve kterém žijí. (. . .) Jim se církev musí zvláštním způsobem věnovat, právě kvůli jejich těžké situaci."

3. Co mohou tito rozvedení, kteří uzavřou další sňatek, v církvi dělat?

Mohou se .jako pokřtění účastnit života církve, mše svaté, poslouchat slovo Boží, pravidelně se modlit, podporovat společenství při pracích blíženecké lásky a inicitivy zasazující se o spravedlnost." (Familiaris consortio)

4. Zůstávají tito rozvedení v novém sňatku vyloučeni od svátostí?

V zásadě zůstává při tom: Ano, .neboť jejich životní postoj a životní poměry jsou v objektivním protikladu k onomu svazku lásky mezi Kristem a církví, který eucharistie zviditelňuje a zpřítomňuje" (Familiaris consortio č. 84). Nicméně pro biskupy v této otázce nepřichází v úvahu žádný postoj typu .všechno nebo nic": .Proto se nutně musí v pastoračním rozhovoru vyjasnit, zda to, co obecně platí, lze použít i v konkrétní situaci." To pak platí obzvláště tehdy, když .postižení ve svém svědomí došli k odůvodněnému rozhodnutí, že jejich první manželství bylo neplatné, ale nedalo se to prokázat při jednáních u příslušného církevního soudu." Takové rozhodnutí svědomí, říkají biskupové, .ať je od farního společenství respektováno". Citováno přesně: .Kněz bude respektovat rozhodnutí svědomí jednotlivce, který (. . .) došel k přesvědčení, že si může přistupování ke svatému přijímání před Bohem zodpovědět." Takže proto tolik povyku kolem pastýřského listu, ačkoli je to tradiční, i když často do zapomnění upadající nauka církve: Rozhodnutí, které může .nezastupitelně vynést" pouze jednotlivec, patří do centra každé pastorační péče a je také výzvou pro všechny - pro kněze a farní společenství zvláště.  Biskupové nenabízejí žádnou lacinou milost; ani přehnanou přísnost, ani slabošskou shovívavost. Diskuze pokračuje.

Roland Krabbe, Weltbild 11/10/93 (Hrsg. Augsburg), přeložila Hana
Friedrichová

14. října byl zveřejněn dopis římské Kongregace pro nauku víry (někdejší inkvizice) biskupům ohledně možnosti udílení svátostí rozvedeným, žijícím v novém manželství. Dopis, podepsaný kardinálem Ratzingerem, je reakcí na iniciativu hornorýnských biskupů (Oskar Saier, Walter Kasper, Karl Lehmann), kteří před rokem vydali pastýřský list o pastoraci lidí ze ztroskotaných manželství. V tomto listě otevřeli za určitých podmínek možnost přijímat svátosti i lidem žijícím v druhém, církevně neplatném manželství.  Pastýřský list vychází z principu nerozlučnosti křesťanského manželství, bere však vážně i povinnost milosrdného přístupu k lidem v takovéto situaci.  Celá věc je, jak upozornil N. Greinacher v týdeníku Der Spiegel 43/94, pikantní tím, že tentýž Ratzinger r. 1972 napsal: .Manželství je sacramentum, je to forma nezrušitelně rozhodnutého rozhodnutí. To však nevylučuje, že společenství přijímajících zahrnuje i lidi, kteří toto učení a tento princip života uznávají, ale nacházejí se v nouzové situaci zvláštního druhu, v níž zvláště potřebují plné společenství s tělem Páně." Fundamentalisté ovšem vidí v iniciativě německých biskupů jen přizpůsobování se duchu doby. Není však duchem doby právě fundamentalismus?  A není zmíněná iniciativa spíše přizpůsobováním se d/Duchu Ježíše Krista, který také v konfliktu mezi principem a milosrdenstvím dával přednost milosrdenství?

Jak upozornil biskup H. Krätzl v .Die Furche" (27. 10. 1994), hájil Ratzinger ve sborníku .Ehe und Ehescheidung" (München 1972) následující stanovisko: .Kde manželství již dávno a pro obě strany nenapravitelným způsobem ztroskotalo; kde se naopak po něm uzavřené manželství po delší dobu osvědčilo jako mravní realita a je naplněno duchem víry, zvláště i ve výchově dětí, tam by měli být ti, kdo v takovém druhém manželství žijí, mimoprávní cestou na svědectví faráře a členů obce připuštěni k přijímání."

-podle pramenů-

Další ohlasy na článek Zpověď řeholníka z č. 10/94.

Dovedu si představit stav v hlubším smyslu náležitý, křesťansky i lidsky (to by právě nemuselo být, ba nemělo být v rozporu), ale s falešně špatným svědomím: práce, která těší, není vlastně práce, harmonické vztahy k lidem nejsou vlastně ve shodě s náročnými ideály. . . Doufám, že rozumíte; posoudit ovšem musíte sám. (. . .) Proti bezvětří existenciálnímu i myšlenkovému vidím lék v Písmu a jeho solidním studiu. A právě biblická nota mi v polistopadovém katolicismu nápadně chybí. Skoro se neřeší žádné otázky.  (z dopisu čtenáře V. F.)

Od dětství miluji skromný život a je mi k radosti. Po ničem nebažím, po čem se davy ženou jako blázni. Ale aby můj biskup seděl v barabizně, to bych si věru nepřál. (. . .) I mně se mnohé nelíbí. (. . .) Moc nám neprospěly zájezdy a pouti do ciziny. Promrhaly se miliony, málokdo se vrátil zbožnější a my máme nedostavěné chrámy, nemáme vyvařovny, domy pro uprchlíky, hustou síť azylových domů a charitní péče. (. . .) Když venkovský farář žije v otlučeném nábytku, řeholník by měl stát výš. Pokud by duch komunity výš nesměřoval, je velkou zásluhou zařídit se podle svých představ a být průkopníkem správného chápání osvobozující chudoby, a tak se časem stát tichým reformátorem všech. Někdo přece musí mít odvahu začít. (. . .) Příklady táhnou! Na omluvu resp. na vysvětlenou bych připomněl, že mladé generace jsou od dětství pod vlivem pitomé televize, pod nesmyslným vlivem škol a atmosféry hrubého materialismu. Toto podhoubí nese každý v sobě i ke kněžství, i do řeholní komunity.

(z dopisu patera J. O.)

Ke článku z La Libération, otištěném v Getsemanech 7-8/94:

Tvrdit, že občané nás z daní vydržují, je sprostá lež. Stát zdědil po zlodějích církevní majetek a dál z něho má zisky, a nemalé, a to, co nám dává, jsou slabé úroky z miliardového majetku, který dál spravuje, jako by se nechumelilo.

(z dopisu kněze J. M.)

Na poznámku P. Hradilka v Getsemanech 10/94, str. 39, ohledně otázky, kdo je .přisluhovatelem", resp. .udělovatelem" svátosti manželství, reagoval V. Plšek nesouhlasem. Z jeho dopisu vyjímáme:

Kodex kanonického práva u jednotlivých svátostí používá pojem .minister", (. . .) jen u manželství se užívá pojem .assistens". (. . .) P. H. se asi .shlédl" v jednom z mnoha rituálů pro manželství (Rouen, 13. stol.), i když Učitelský úřad církve takové stanovisko nikdy nezastával. (. . .) Buď lidský přisluhovatel u svátostí existuje - a potom při svátosti manželství jsou jím .křesťanští snoubenci-manželé", - nebo neexistuje žádný lidský přisluhovatel u žádné svátosti.

Snad hlubšímu objasnění věci poslouží dva citáty z nového Katechismu katolické církve, první ohledně udělovatele, druhý k přisluhovatelům této svátosti:

(1084) Kristus, .sedící po pravici Otcově", a Duch svatý (. . .) jedná nyní skrze svátosti, které ustavil ke zprostředkování své milosti. (. . .) (1623) V latinské církvi panuje všeobecný názor, že si svátostí manželství slouží snoubenci navzájem jako zprostředkovatelé milosti Kristovy vyhlášením své vůle k manželství před církví. Ve východních liturgiích je tato svátost, zvaná .korunovace", vysluhována knězem nebo biskupem. Poté, co vyslechl vzájemný souhlas snoubenců, na znamení manželského svazku ženicha a nevěstu korunuje.

(Z německého vydání Katechismus der katholischen Kirche přel. JaS.) Následující soukromý dopis je od jedněch z nejvzdálenějších čtenářů Getseman, kteří několik let slouží v Tanzánii na stanici Chikopelo. Stanici provozuje Centro Mondialitá z Livorna v Itálii.

1. 9. 1994

(. . .)

Já jsem v dubnu měla fakt ošklivou malárii, což jsem asi psala, a od té doby se pořád nemohu sebrat. 2-3 týdny je to dobré, ale pak hned další nemoci, typické pro Afriku, průjmy, teploty, bolesti břicha, kloubů atd.  Některé chvíle jsou pro mne dost krušné, ale z Boží stránky nezbývá než říci ne jak já, ale jak ty chceš. Tento rok zvlášť je ve znamení nemocí. I Miriamka, která přijela, asi po třech nedělích prodělala malárii. I přesto, že užívala preventivně léky. Taky co zde byli z Itálie, se vrátili, a Claudio, jeden z nich, prodělal pěknou malárii. Popisoval nám to jako hroznou nemoc, což už máme na sobě zažité.

Taky máme velké obtíže s vodou, neboť se rozbila vrata u propustě a přesto, že letos byly vydatné deště, skoro všechna voda z jezera utekla. Možná taky proto je tolik nemocí, neboť v okolí bahna se drží komáři a různá jiná havěť.  Já teď ležím a píši Ti dopis, což je asi vidět na písmu. Už dva dny mám průjmy a hrozné bolesti břicha. Léky žádné a do města 70 km. Tak neustále čekám, že mi to snad přejde. Nejhorší je, že mě hned napadají ty všechny zde běžné choroby jako cholera, tyfus, salmonela. . . Taky se nám nechce jet 70 km po těch hrozných cestách. A tak jak se tu potácím v těch chorobách, čas utíká, a tak nakonec se dostávám k psaní teď.

Děkujeme za zprávy o Vaškovi Komárků, taky jsme se za něj pomodlili. Teď jsme na Vás mysleli taky, že je léto, čas na dovolené a děti mají prázdniny.  Tak si jistě odpočinete a asi i zase strávíte nějaký společný čas. Ať Vám ho Pán požehná.

No a mezitím se snažíme taky o nějakou práci. Ale není to vůbec jednoduché.  Teď jsme tu měli několik úmrtí, právě pro ty hrozné nemoci. Bohužel hygiena, infekce, čistota jim vůbec nic neříkají a navíc čekají vždy do poslední chvíle. Pak už cítí, že je smrt nablízku, tak začnou zmatkovat a chtít se začít léčit. Což bývá hlavně v noci. Oni bezmezně důvěřují, že my tu máme léky, které určitě pomůžou. Bohužel takhle přišli ve tři hodiny ráno s ročním děťátkem a v šest hodin zemřelo. Já jsem z toho vždycky celá špatná, ale nedá se nic dělat. Nebo chtějí jet v noci do města s nemocnou, a pak nám přijdou říci, že už zemřela. Takže ta výchovná práce je velmi těžká. Pavel se s nimi snaží, aby pochopili, jak pracovat, prodávat, obchodovat. Ale oni té práci moc nedají. Možná je to také horkem, jejich nemocemi, které neustále přecházejí a nedoléčí, a taky určitou pohodlností a fatalistickým přístupem k životu.

Takže čím déle tu jsme, tím se nám ta práce zdá namáhavější a chvílemi mi to připadá jako kapka vody na horký kámen. Ale i to je třeba dělat a neohlížet se na to, jak to připadá mně, ale jak to vidí a chce Bůh.  Je to asi tři neděle, kdy jsme byli na návštěvě ve vedlejší misii a na cestě jsme našli malou opičku, doslova polomrtvou hlady. Vzali jsme si ji domů a je tu s námi. Zpočátku se hodně bála, ale teď je ochočená, hlavně je zvyklá na Miriamku. Poskakuje po židlích, šplhá po oknech. Ven se ji ještě bojíme pustit, až si více zvykne. A tak máme opičku.

Moc děkujeme za pravidelně posílaný časopis Getsemany. Taky jsem už několikrát chtěla napsat, jak jsme použili vybrané peníze. Přikládám list s podpisy všech, kteří díky malé ceně si mohli nakoupit hrnce, talíře, lžíce a hrnečky. Musíme jim to z výchovných důvodů prodávat a za další peníze opět nakoupíme další nádobí až do úplného vyčerpání. Taky jsem jim nakoupila kbelíky a .škopíky" z umělé hmoty. O ty byl hodně velký zájem.  Trochu je nutím, aby si do kbelíku dávali převařenou vodu. Škopíky používají na mytí, hlavně pro děti.

Počasí je sice teplé, ale ne tolik jako v minulém roce. Takže to zatím jde.  Pokračuji 5. 9., kdy jsem se už trochu zmátožila z nemoci, byla to opět malárie, ještě k tomu jsem začala zvracet. Ale dnes už je to lepší, vzala jsem si léky na malárii. Bohužel ty nemoci nám ubírají síly. Takže jsme dnes sice začínali kursy, ale já jsem tam byla jen ráno, a pak jsem šla ležet.  Ale cítím se dnes lépe, a tak se mi nezdá všechno tak černé, ani ta dálka z Prahy sem. Protože někdy se mi stýská opravdu dost, a to pak jsou dny zde těžké. A tak tu žijeme a vzpomínáme, jak vše pokračuje u Vás.

(. . .)

Ať Pán na nás všechny milostivě shlédne a dá nám sílu plnit Jeho přání, Jeho vůli.

Spojeni v Kristu Vaši

Miriam, Miriam a Pavel

Uvádíme celou adresu, abyste mohli rodinu Baldínských, kteří jsou na stanici jedinými Evropany, povzbudit.

Miriam a Pavel Baldínský

Chikopelo Project

P.O. Box 2677

Dodoma

Tanzania - Africa

Pokud chcete Afričanům v Chikopelo materiálně pomoci, pak nejefektivnější je poslat peníze, za které Pavel a Miriam nakoupí podle vlastní úvahy to nejpotřebnější (asi způsobem uvedeným v dopise). Redakce to může zprostředkovat.  Je ovšem potřeba, aby peníze nešly přes účet nakladatelství Síť jako jde předplatné, ale přímo poštovní poukázkou typu B či C na adresu redakce se zřetelným označením TANZÁNIE (ve zprávě pro příjemce).

Adresa redakce: Getsemany, Alšova 1247, 252 28 Černošice

Křest nemluvňat je a asi zůstane nejobvyklejším způsobem křtu v katolické církvi, v pravoslavných církvích, ale i v mnoha reformačních církvích. To má kromě pozitiv (člověk je brán vážně už jako dítě - je součástí vykoupeného lidstva, boží dar není vázán na lidské schopnosti) řadu úskalí.

Především křest je a musí být odpovědí osobní víry na víru křtící církve. Velice důležitá je víra rodičů. Jejich role je pro dítě a jeho výchovu důležitější než role kmotrů. Právě tak důležitá je víra místního obecenství. Křest je víc než pouhý obřad, je to celoživotní dění, které má dokonce eschatologický přesah. Součástí křtu je tedy výchova dítěte ve víře, na které se rodiče s obecenstvím budou podílet. K tomu by měli být vhodně formováni - nejen vzděláváni, ale i vychováváni, když mají vychovávat své děti. Nepřísluší to jenom představenému, ale celé obci. Často se aktivita příslušníků obce soustředí pouze k tomu, aby dítě bylo přineseno a pokřtěno. Je to pozůstatek dob minulých, kdy se křtily téměř všechny děti, pokud možno hned v porodnici. Kromě tohoto formálního udělení svátosti toho "farnost" mnoho dětem nenabídla.

Sám jsem byl takovouto "křticí linkou" při propouštění z porodnice "protažen", krátce před tím, než ji bolševik zrušil. Rozhodnutí ateistického režimu tak kupodivu předjímalo dnešní pastorační směrnice - v nemocnicích nekřtít. Časný křest podporovala teologie fundamentalisticky chápanou teorií o smazání dědičného hříchu. Kdo nestihl být pokřtěn, měl prý "smůlu". Tak se křtilo pokud možno co nejdříve, v kritických případech dokonce v těle matky. Dnes již tak úzkostliví nejsme, věříme, že Hospodin má i jiné způsoby naší záchrany, než jsou svátosti. Dnes se naopak doporučuje, aby se v místním obecenství několik křtů spojovalo, aby bylo několik termínů během roku, kdy se křtí. Vynikne tak sociální rozměr svátosti. Rodiče dětí se mohou během přípravy lépe poznat při vzdělávání i modlitbě. Je to velká příležitost k budování sounáležitosti členů křesťanské obce. Posoudit koho pokřtít a koho ne vyžaduje velkou pastorační moudrost a opět by to neměla být záležitost pouze představeného (faráře, pastoračního asistenta).

Při rozhodování existuje napětí mezi pravdivostí svátosti, která předpokládá jisté náležitosti, a mezi svědectvím o božím milosrdenství, které dovede pracovat i s málem dobré vůle. Dnes však myslím chybí spíše odvaha křty odkládat (nikoli odmítat) tam, kde zatím nejsou lidské předpoklady pro to, aby křest mohl být dovršen.

Pro vlastní liturgii je nezbytné, aby sloužící znal kostru obřadu křtu zpaměti, aby dokázal spojit krásu obřadu s pastoračním efektem, aby zůstal vždy lidský, aby dokázal improvizovat při nenadálé situaci. Dokázat např. vhodně pastoračně využít silný řev dítěte; rodiče to stresuje, jako kdyby za to oni nebo dítě mohli.

Je tragikomické, když celebrant listuje v rituálu a nasliněným prstem hledá, jak dál. Rovněž tak ostatní účastníci liturgie (zejména obec) musí znát své poslání. Obtížně se liturgie děje tam, kde obec chybí či není strukturována dle jednotlivých služeb.

Mezi služby může patřit účast scholy, může tam patřit pomoc při hlídání dětí během obřadu, aby se rodiče mohli s užitkem aktivně účastnit, příprava občerstvení pro přítomné a pod.

S ohledem na velikonoční charakter křtu je obvyklou dobou pro křest nedělní sváteční eucharistická slavnost. Obřad křtu je zakomponován do eucharistické liturgie na několika místech. Obřad přivítání dětí je na samém počátku a děje se u vchodu do kostela. Úlohou vstupního dialogu je navození lidsky vstřícné atmosféry: Církev je skutečnost přirozená i nadpřirozená. Otázky nejsou povinné a nemá smysl, aby zde zaznělo cokoli pouze formálního. Tak nemá cenu se ptát, jak se dítě bude jmenovat, pokud to všichni předem vědí.

Mohlo by být zajímavé se rodičů třeba zeptat - pokud bychom je tím nevyvedli z rovnováhy, - proč se jejich syn bude jmenovat zrovna David. Následující dialog by mohl vyústit k připomenutí vlastností Hospodinova pomazaného, který mu zůstával věrný. Stejně tak místo otázky "Co od církve žádáte?" by bylo možné vyzvat rodiče, aby svědčili o své víře, svém vztahu ke Kristu, o vztahu k církvi. Pochopitelně by se připravili a svědectví mohou třeba i přečíst.

Úvodní obřady mše v této liturgii odpadají. Po příchodu k oltáři, kdy se zpívá vhodná píseň, následuje Gloria (anebo v adventu nebo postu přímo vstupní modlitba).

Biblická čtení pro bohoslužbu slova se volí z lekcionáře pro křest dětí (i v neděli je možné jedno čtení zaměnit za čtení "křestní"). Mohou se vybrat i jiná čtení "přejí-li si to rodiče, anebo by to bylo pro ně užitečné" (rubrika 44). Je vidět, že aktivní účast rodičů a přátel na tvorbě liturgie se předpokládá.

Mělo by se to promítnout zejména při přípravě modlitby věřících (přímluv). Tato část liturgie, koncilem znovu obnovená, je v naší zemi nesmírně zanedbaná a vykonává se pouze formálně. Mimořádné příležitosti, jako je třeba právě křest dítěte, mohou umožnit rodičům i dalším zástupcům obce, aby tuto bariéru lhostejnosti prolomili. Měli by se však předem připravit, aby aktivní účastí v přímluvách dostáli roli svého křestního kněžství.

Doprovodné obřady křtu uvádí rituál ve variantách. Tak si lze vybrat jeden ze dvou uvedených exorcismů. Následující mazání olejem katechumenů je vlastně také variantní (je totiž možné jej vynechat; v takovém případě se potom mění text doprovodné modlitby). Žehnání ("svěcení") křestní vody a vzývání Boha je uvedeno ve třech variantách, respektive ve čtyřech, započteme-li variantu, při které se křestní voda nežehná vůbec (ve velikonoční době, kdy se používá voda z velikonoční vigilie). Zřeknutí se zlého, které bezprostředně přechází křtu, se nabízí ve dvou variantách. Je vhodné, když rodiče, případně přisluhovatel křtu sám, předem uvážlivě zvolí variantu přiměřenou situaci konkrétních zúčastněných. Vlastní křest se děje trojím litím, nebo trojím ponořováním za současného vyslovování trinitární křestní formule. I když symbol obmytí má svoji výrazovou hloubku a lze ho snadno pastorálně-teologicky interpretovat, je přesto škoda, že se více nevyužívá symbolu ponoření (a vynoření) symbolizujícího Kristovu smrt a vzkříšení. Vyžaduje to ovšem vhodné vybavení baptistéria (např. vhodná teplota vody i vzduchu).

Po křtu následuje pomazání křižmem (pozůstatek biřmování), oblečení do bílého roucha a předání hořící svíce, zapálené od svíce velikonoční. Je hezké, je-li roucho skutečnou, sice slavnostní, ale funkční částí oděvu, nebo jeho doplňkem. Jediný požadavek rubrik je, aby bylo skutečně bílé. Sami jsme pro bílé roucho dětí použili materiál ze svatebního závoje. Svíce byla pro všechny děti stejná a používáme ji při velikonoční vigilii. Liturgie pokračuje přinášením darů (rodiče a kmotři se mohou podílet). Na závěr může být zvláštní požehnání matce, otci a ostatním. Pro ilustraci několika nešvarů při křtu dítěte uvedu obřad, kterého jsem se zúčastnil asi před dvěma roky v jednom pražském kostele. Ačkoli sloužil mladý vzdělaný kněz, vystupující lidsky a přívětivě, přesto liturgie působila dojmem nedbale připraveného provizoria. Kněz se v obřadech očividně neorientoval, nebyl osobně připraven. (Po skončení říkal, že "nevěděl, že přijde tolik lidí".) Některé části obřadu zdvojil, některé přehodil. Možná jej vyvedlo z míry, že jsme spontánně zařazovali zpěvy (byť na "správných" místech). To by naznačovalo, že ještě nečetl rubriky v klidu, vždy jen narychlo při obřadu samém. Jinak by musel vědět, že "zpěv mnoho přispívá k slavnostnímu rázu udělování křtu, podporuje vědomí jednoty přítomných, je oporou společenství modlitby a může mnoho přispět k vyjádření velikonoční radosti, která má zaznívat při udělování křtu" (Všeobecný úvod ke křtu 30). Na obřad navazovala hned eucharistická bohoslužba se dvěma dalšími křty. To není pochopitelně přípustné, křest není soukromou záležitostí určitých skupinek, týká se celého shromáždění.

Od odpovědných kněží působících v pastoraci vím, že se daří obtížně překonávat pro církev zhoubnou praxi pokřtít prakticky každé dítě, když je projeven zájem, bez ohledu na víru. Víra rodičů a církve je tak nahrazována naivní vírou (bohužel i některých biskupů) v moc obřadu samého.

Povinnost přípravy mnoho neznamená. I nevěřící lidé, kteří žádají obřad, jsou ochotni absolvovat jako nutné zlo "školení" před křtem, které je nyní vyžadováno.

Výklad starocírkevních perikop

Kniha, která je kolektivním dílem, obsahuje základní zvěst nejdůležitějších oddílů Nového zákona, jejich výklad a vztah k Apoštolskému vyznání víry.  .Kážeme Krista" zahrnuje evangelijní perikopy první, sváteční části církevního roku (od adventu po trojiční neděli); připravuje se 2. díl (perikopy nedělí po Trojici).

Zpracování biblických látek postupuje metodicky: znění různých překladů, různočtení v řeckém textu, kontext, paralely, konkordancie, výklad jednotlivých veršů, meditace.

K biblickému textu se přistupuje s největší reverencí, a přitom s využitím výsledků současného novozákonního bádání evangelických a katolických biblistů.  Kniha může posloužit k studiu Bible, při biblických hodinách, v práci s mládeží, při přípravě kazatelů laických i odborně vzdělaných. V příručce nalezne pomoc každý, kdo touží po čerstvém oslovení evangeliem.

Cena 65 Kč

Cena má umožnit co největší dostupnost knihy. Vydání bylo podpořeno Evangelickou zemskou církví v Bádensku (SRN). Možno koupit nebo objednat v kanceláři Synodní rady ČCE v Praze 1, pošt. př. 466, Jungmannova 9, PSČ 111 21, či prostřednictvím evangelických farních úřadů.

V jednom jinak vynikajícím kurzu uvádějícím laiky do studia Nového zákona mě zarazila poznámka: Ježíšův konflikt s farizeji a konzervativci. Návrh jistě lákavý - všichni účastníci kurzu se nepochybně budou hlásit k progresivním, protože kdo by se nakonec chtěl přihlásit k farizejům a zákoníkům, kteří stáli proti Ježíšovi? Kdyby to však bylo tak jednoduché! A protože na konfliktu mezi Ježíšem a farizeji a zákoníky ukazují evangelisté novost Nového zákona, je třeba mít v této věci jasno. Nejde jednoduše o konflikt mezi staromilstvím a otevřeností pro nové věci, ale o konflikt mezi tvrdostí srdce, jíž se vyznačují jak farizeové (Mk 3,5; 7, 1-13), tak učedníci (Mk 16,14; L 9,55), a tím, který je tichý a pokorného srdce. Jde o konflikt mezi srdcem kamenným a srdcem živým, zaslíbeným u Izajáše. Evangelista Marek ukazuje tento konflikt na sporu o to, zda je tu člověk pro sobotu nebo sobota pro člověka a na sporu o korban - zbožný dar, ospravedlňující tvrdost vůči rodičům. Kristova slova: .Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici" jsou jistě sama o sobě aktuální i vzhledem k dnešní církvi. Ale nad tím vším je odmítnutí tvrdosti, která se legitimuje nábožensky. Když Solženicyn srovnával pár mrtvol Shakespearových tragédií s masovým vražděním v Rusku, konstatoval, že Shakespearovým hrdinům chyběla ideologie. I křesťanská víra se může stát ideologií, uschopňující k tvrdému, nelítostnému jednání - kterého by dotyčný - jinak hodný a slušný člověk - nebyl bez .víry" schopen. Soudím podle došlé korespondence, že tato nelítostná tvrdost je charakteristická pro fundamentalisty, bohužel i pro kněze, není však na ně vůbec omezena. Dějiny církve ukazují, že i změny se často prosazovaly s tvrdostí a bezohledností, že nositelé změn se nezřídka nakonec pustili nelítostně jeden do druhého. Mohl bych - ač nerad - doložit i z vlastní zkušenosti, jaké tvrdosti a netolerantnosti jsou schopni lidé, kteří kritizují tvrdost a netolerantnost druhých. Jen na maličko odlišnou představu - třeba o detailu formy liturgie - reagují sarkasmem a podrážděností, jakákoli diskuze se ukáže nemožná. Jako bychom nebyli křesťany, jako by takové jednání nebylo i pod úroveň nevěřících! Buďme tedy konzervativní či progresivní, mějme tu či onu teologii, ale nejprve buďme křesťany!

jv