„Myslím, že je na čase přestat psát knihy," napsal mi před pár dny německý teolog Bernhard Häring. Přes jeho stále dobré zdraví se mu při těch letech nedivím; asi už knih napsal dost.

Bohoslovci mají překvapivou schopnost nalézt ve cizích výrocích hluboké významy, o kterých původní autor neměl ani tušení. Nebylo by marné užít tuto teologickou finesu na slova starého teologa a zeptat se, zda skutečně není na čase přestat psát knihy? Nebo alespoň na jejich tvorbu neklást takový důraz? Náboženských knih bylo napsáno přemnoho a spojený tlak církevní praxe, akademických zvyklostí a vydavatelského byznysu nutí k jejich dalšímu psaní. A vůbec křesťané už dva tisíce let pořád něco čtou a píší. Někteří protestanté dokonce jako by ctili více slovo než jeho Vyslovovatele; ale uvedené konstatování se netýká jen jich. Máme náboženství knihy, náboženství písma, náboženství slova, ba náboženství litery. Je to velká výhoda, základ moderní civilizace atd. atd. atd. Někdy je to ovšem také děsná nuda a mrtvo.

Víra je ze slova. Jistě. Ale šíří se skutečně jen skrze potištěné papíry? Nikoli. Ve středověku se hrály náboženské „divadelní kusy" přímo v kostele; lidé si doma o víře vyprávěli a zpívali a stěny chrámů byly plné obrazů a soch, znázornění dějin spásy - .bible chudých" se tomu říkalo: chudých, kteří neměli peníze na tehdy předrahé knihy, kteří neuměli většinou ani číst. Chudých, kteří prakticky nejsou s to číst, je dnes stále více. Jakž takž si přelouskají Blesk cestou do práce, protože je tam hodně obrázků, velká písmena a málo textu. Krátká povídka Jaroslava Haška už by pro ně byla přespříliš, o listu Římanům nemluvě. Vnímají audiovizuálně a technicky, v televizi dokáží s porozuměním sledovat několikasetdílné seriály, což je výkon, který jim zase závidím já, schopný číst i Dostojevského. Jakými slovy mluvit k těmto chudým?

Televize (a video) je nejdůležitější sdělovací prostředek. Brzy se k ní připojí internet nebo spíše jeho dokonalejší nástupci. A nepodceňujme také .populární" hudbu, .komerční" rádia a .bulvární" noviny. To všechno jsou hry se zvláštními pravidly, jinými, než má kniha nebo klasický časopis.  Jsou křesťané, naštěstí už docela početní, kteří některé z těchto her již ovládají.  Dokáží mluvit pohyblivými obrázky nebo zvukem baskytary, zanechávají své odkazy na webovských stránkách. Jenže se zdá, že zatím většinou běží sami a na vlastní pěst. Církev svatá katolická bojuje o své barokní zříceniny, které jí jsou a asi i budou jen pro zlost. Boj o televizi, mnohem důležitější, zato hladce prohrává: ona ho totiž ani pořádně nezačala bojovat. Diskutuje se kvůli lesům, ne kvůli tomu, že chybí vysílací čas a že ten čas, který je, se často nedokáže rozumně využít. Ale lesy porostou i bez nás. Ne tak lidská víra, naděje a láska. Je na čase přestat psát jen knihy.

Stretnutie členov Medzinárodného ekumenického združenia (IEF) 2.-9. 8. 1997 v Slapoch nad Vltavou

Pri poslednej večeri Ježíš prosí svojich učeníkov, aby všetci jedno boli jedno; s poľutovaním však musíme priznať, že sa jeho slov nedržíme. Rozdelenie kresťanov poškodzuje naše svedectvo, nech je v niektorých chvíľach akokoľvek oslovujúce. Niektorí kresťania zo západnej Európy sa však v r. 1967 rozhodli Ježišovu radu nasledovať i činmi a založili Medzinárodné ekumenické združenie (International ecumenical fellowship - IEF), ktoré v minulom roku prijalo za svojho platného člena i Česko-slovenský región.  Keďže otázku rozdelenia kresťanov i národov chce IEF prekonávať a nie vytvárať ďalšie bariéry, spoločný Česko-slovenský región chce zároveň podporovať česko-slovenskú vzájomnosť a výmenu skúseností, preto existuje región spoločný. IEF nevytvára iba priestor pre diskusiu teologických problémov, ale jeho členovia sú na základe skúseností presvedčení, že pokus porozumieť druhým je zvlášť plodný, ak sa môžu ľudia na medzinárodných i regionálnych stretnutiach vzájomne zúčastňovať bohoslužobných foriem a tradícií iných cirkví.

Ako sme už informovali v minuloročných číslach Getseman, aj tento rok sa členovia IEF stretli, aby spolu strávili týždeň modlitieb, prednášok a osobných stretnutí. Témou tohoročného stretnutia bolo zmierenie, čím IEF nadväzovalo na celosvetové júlové stretnutie t. r. v Grazi, ktorého hlavnou témou bolo taktiež zmierenie. Bohatá oblasť zmierenia poskytovala široké možnosti realizácie: od osobného zmierenia po zmierenie sociálne v medziľudských vzťahoch v občianskej spoločnosti až po zmierenie medzi denomináciami. Členovia IEF sa každoročne stretávajú, aby žili už dnes cirkev zajtrajška, kde strana dôležitosť doterajšie medzidenominačné bariéry, ktoré kresťanov s jednou hlavou, ktorou je Ježíš Kristus, doteraz rozdeľujú.  Nikto neočakáva, aby sa kresťania vzdali doterajších tradícií vo svojej cirkvi a prestúpili do „lepšej". Naopak; veria, že tzv. najlepšia cirkev je tá, kde im je ľudsky dobre, kde našli priateľov v Božej prítomnosti a miesto, kde sa cítia doma. Vzájomná komunikácia členov IEF na úrovni ľudskej, teologickej, modlitebnej a liturgickej umožňuje lámať po stáročia živené bariéry a stavať mosty medzicirkevnému dialógu prostredníctvom ľudí „zdola", k čomu slúžilo i toto stretnutie.

Tohoročné medzinárodné stretnutie členov IEF sa miestom, spôsobom aj obsadením líšilo od predošlých stretnutí v niekoľkých bodoch. Najdôležitejším bolo rozdelenie jedného celosvetového stretnutia na niekoľko malých medzinárodných projektov. Na niekoľkých miestach sa v rôznych častiach sveta konali menšie stretnutia s 20 - 70 účastníkmi, pretože malé stretnutia umožňujú lepšie osobne zblíženie účastníkov a prispôsobenie programu špecifickým potrebám zúčastnenej skupiny. Jeden z malých projektov tento rok realizovali i priatelia z Česko-slovenského regiónu v Slapoch v krásnom prostredí údolia Vltavy pri Slapskej priehrade 30 km od Prahy. Týždňové stretnutie sa konalo za účasti 37 priateľov zo západnej časti Európy, ostatných 30 bolo z Čiech, 6 zo Slovenska. Účastníci boli vo vekovej hranici 3 - 70 rokov, z toho polovica z nich bola vo veku do 30 rokov. Účastníci sú členmi cirkví rôznych denominácií. Rokovacím jazykom bola čeština - slovenčina, angličtina a nemčina. Český projekt stretnutia bol zameraný na mládež, ktorá na mnohých stretnutiach IEF viditeľne absentuje z pochopitelných dôvodov: záujem mládeže o otázky osobného Boha vo vyspelej spoločnosti klesá, populárna je skôr „viera" v inkarnáciu či materiálne hodnoty. Nedá sa povedať, že v dnešnej spoločnosť viera chýba. Populárna je skôr viera poskytujúca rýchle nasýtenie a nízku osobnú angažovanosť, zatiaľ čo osobný Boh kresťanov poskytuje presný opak. Keďže spoločnosť vo východnej Európe ešte len čaká vyprázdnenie kostolov, v súčasnej dobe ešte badať záujem hľadajúcej mládeže, čomu boli na stretnutí v Slapoch prispôsobené i podmienky: kempovanie pod stanom či romantické posedenia pri ohni s gitarou. Skôr narodení priatelia zo západnej Európy dali prednosť bývaniu v chatkách. Je nutné pripomenúť, že ani ich jednoduché prírodné podmienky neodradili, naopak; radí sa im v pokoji a s radosťou prispôsobili.  Deň pre druhých i pre seba začínali dve mladučké ekumenické asistentky prechádzkou s gitarou, husľami a nežným spevom na rozlepenie očí pomedzi stany, aby nenásilnou formou účastníkom pripomenuli čas vstávania. Po raňajkách všetci spolu zahájili deň biblickým úvodom, modlitbou a tichou meditáciou. Po nej nasledovali teologické prednášky so spoločným kontextom zmierenia. Odzneli také témy ako napr. problém vyrovnania sa s nacionalizmom v kresťanskej vízii zmierenia s pohľadom na slovensko-maďarské vzťahy, ktorú predniesol Karol Moravčík. Jiří Hanuš s jeho neodmyslitelným humorom zaujal poslucháčov rozpravou na tému zmierenia sa s históriou. Jan Spousta hovoril o nových triedach v novej strednej a východnej Európe. Otázky inšpirované prednáškami sa riešili v malých skupinkách, kde mal každý účastník možnosť vyjadrenia. Malé skupinky s moderátorom sa ukázali byť vhodnou formou učenia pre dospelých účastníkov, ktorým autoritatívny spôsob učenia - vlastný deťom nie je blízky. Moderátor v tematických skupinkách iba povzbudzoval odvahu k otázkam tak, aby sa ľudia z rôznych častí Európy delili vzájomne o prežité skúsenosti k danej téme, pretože pravda nie je v našich rukách - kráča pred nami, my ju spoločnými silami, rozumom a skúsenosťami iba hľadáme. Po obede bol čas odpočinku, ktorý účastníci využili na osobné zdieľanie s medzinárodnými priateľmi, rovnako ako čas pri jedle počas dňa. Relaxačnozáujmový tvorivý prvok v mozaike dňa tvorili workshopy. Mladé ekumenické asistentky ich pripravili na odľahčenie racionálneho zamerania stretnutia vo forme výtvarnej, tanečnej, dramatickej a hudobnej realizácie. Teologickým odborníkom a záujemcom poslúžil zasa workshop teologický. Každý deň sa účastníci stretnutia zúčastnili jednej z liturgií prítomných denominácií, a to postupne liturgie katolíckej, limskej, starokatolíckej, ČCE a liturgie pravoslávnej.  Na záver účastníci absolvovali deň zmierenia s púťou v krásnej prírode v tichu a meditácii.

Sme vďační ochotným organizátorom a tlmočníkom, ktorí venovali príprave stretnutia mnoho volného času a energie. Významnou mierou sa na organizácii zúčastnil Institut ekumenických studií prostredníctvom učiteľov a študentov. Milým prekvapením bola pružná obsluha mladých chlapcov a dievčat pri stoloch počas jedla. Mnohým spolupráca pomohla nielen v jazykových zručnostiach ale i v obohatení osobných kontaktov, ktoré v mladých ľuďoch nenápadným spôsobom lámu bariéry medzi východom a západom i rozdielnymi denomináciami.

Z návštev možno spomenúť prítomnosť biskupa Václava Malého, ktorá vzbudila záujem i u priateľov zo západnej Európy, pretože ho spájali s Václavom Havlom a odbojom voči bývalej komunistickej moci. V rámci spoločnej besedy s účastníkmi vyzdvihol dôležitosť stretnutia IEF: „Tento malý zázrak, ktorý tu prežívate znamená, že poznáte nielen svoju prítomnosť, ale aj svoju minulosť a ťažkosti vzájomného doterajšieho dialógu vašich cirkevných autorít." Jeho reč, tak ako každý verbálny prejav na stretnutí IEF, bola tlmočená do troch jazykov, čo V. Malý pripomenul ako charakteristický znak ekumenického dialógu: „Signifikantně pre Európu i pre nás je, že navzájom zatiaľ používame odlišný jazyk." Jednou stranou ekumenizmu je spoločné hľadanie a teologické diskusie, ale druhou je hľadanie spoločnej reči. Na otázku, prečo sa vedenie katolíckej cirkvi nezúčastňuje rovnakou mierou na ekumenických aktivitách ako radoví katolíci V. Malý odpovedal, že nezdieľa predstavu o ekumenizme zdola, pretože vedenie katolíckej cirkvi sa o ekumenizmus usiluje tiež a naviac zodpovedá za celú cirkev, ktorá mu je zverená. Navonok sa môže progresívnym skupinám zdať, že vedenie cirkvi ich aktivity brzdí. .Ale takto vec nestojí; vedenie tieto aktivity, akou je i ekumenizmus, plne podporuje a bude podporovať, povedal V. Malý.  Pripomenul, že „k podstatným prvkom katolíckej viery patrí i ekumenické zmýšľanie, čo vyjadrujú i oficiálne vatikánske dokumenty - ak má niekto iný názor, môže si všimnúť napr. odvážne ekumenické snahy kardinálov Martiniho, Huma či Lehmanna." Anglikánsky kňaz z Veľkej Británie sa spýtal, ako vníma p. biskup rolu pápeža v ekumenizme. V. Malý by ťažisko role pápeža rád videl na úrovni pastoračnej, nie jurisdikčnej. Pápež má slúžiť jednote všetkých kresťanov, nie byť jej prekážkou.

Táto i ostatné návštevy prednášateľov i predsedov liturgických slávností jednotlivých denominácií obohatili účastníkov o nové podnety, úvahy a skúsenosti. Zdá sa, že sa aspoň v malom kruhu podarilo účastníkom žiť cirkev zajtrajška, čo vyjadruje ich ochotu brať vážne iné denominácie ako súčasť jednej cirkvi i vo formách, ktoré doteraz nie sú bežné.

1.  Ve svém příspěvku vás chci seznámit s několika důležitými historickými mezníky naší země a též s tím, jak je možné je chápat a interpretovat v dnešní době, která se vyznačuje silným ekumenickým cítěním.

1.1  Nejdříve několik poznámek k předpokladům historikovy práce, přičemž nechám stranou problematiku pramenů a mnohé další důležité otázky. Půjde mi zde pouze o základní přístup, který může být formulován například takto: Je historik člověk, který má být zahleděn natolik do minulosti, že ho v podstatě nezajímá přítomné dění? Je to člověk, který může sedět v archívu a bádat kupříkladu v pramenech 12. nebo 13. století, zatímco se venku za okny archívu odehrávají revoluce nebo důležité evoluční procesy, v nichž se angažují ti, pro něž je přítomnost tou nedůležitější věcí? Zpočátku se nám představa takového dějepisce, zahleděného pouze do 12. - či 13. století, nebude zdát asi příliš vábná. Před očima máme podivína, který žije v jiném světě a současné dění vnímá jako mlžný opar. Když se však na takové podivné individuum podíváme zblízka, můžeme uvidět pozoruhodnou věc. Když se zaposloucháme do jeho vývodů, když si přečteme jeho práci, když se necháme vtáhnout do minulých dějů, které zkoumá, začne se nám zdát, že jsme zahlédli kus světa, který jsme neznali, který však opravdu existoval. Že je to svět jiný než je svět náš, ale není neskutečný právě naopak.  Náš podivín nevnesl do světa 12. století naše problémy a starosti.

Nedopustil se hříchu tak častého u historické práce, hříchu anachronismu.

Řečeno obrazně, nespatříme na rukou středověkého člověka hodinky.  Přesto ale cítíme, že něco nemusí být v pořádku. Náš podivínský historik nám sice odkryl kus ztraceného světa, rozšířil tak naše vědomí o nové poznání.  Naplnil tak ale celý smysl historické práce? Nespočívá tato činnost ještě v určité aktualizaci starých dějů, v jakémsi poučení, které má z dějin plynout pro současnost? Nemá ještě historik „přinutit" dějiny, aby byly .magistrou vitae"? Myslím, že uplynulá doba čtyřiceti let strávených v komunistickém předpeklí nás dostatečně poučila o tom, jak hrozně dopadnou historikové, kteří dovedli myšlenku aktualizace do důsledku. Stali se služebníky režimu a upravovali dějiny podle přání svých mocných současníků, kteří potřebovali vypolstrovat svou ideologickou neživotnou konstrukci dějinnou vatou, která již neměla se skutečností mnoho společného. Tak byli Cyril s Metodějem učitelé pravopisu, Jan Hus předchůdce Fidela Castra a pobělohorští jezuité nebezpeční blázni.

Na druhé straně ale přece patří i k historikově práci snahy a namáhání současnosti.  Našemu historikovi sedícímu v archívu s nezájmem o současnost asi také něco chybí, i když není tak nebezpečný jako historikové - deformátoři.  Jak sympaticky na nás působí příhoda, která se vypráví o Josefu Pekařovi, vynikajícím historikovi, který se mimo jiné také zabýval Husem a barokem: při zkoušení položil profesor Pekař jednomu studentovi otázku, zda četl ráno noviny. Student poněkud překvapeně opáčil, že je přece na zkoušce z historie. Pekař ho na ten šup vyhodil. Je jasné, že Pekařovi šlo nejen o to, aby vychoval odborníky, ale všestranné osobnosti. To však již nejsme u předpokladů historické práce, ale u předpokladů jakékoli tvůrčí činnosti. Můžeme ji konat nejlépe tehdy, když máme široké zájmy a vědomí souvislostí.

Když shrnu tyto obrazy, vyjde mi následující teze: východiskem historické práce je úmysl hledat „pravdu" minulého dění, padni komu padni. Apriorní předpoklady typu: historie je vývojem světového ducha, v historii jde především o moc, historie je odrazem třídního boje - nemohou být ničím jiným než zbožnými přáními jednotlivců, která deformují složitý a mnohotvárný dějinný proces. Současně však se obracíme a musíme obracet k dějinám proto, abychom hledali určitou posilu či orientaci v přítomnosti i blízké budoucnosti.

1.2  Další otázka, která mi připadá ještě aktuálnější v případě, že se zabýváme tzv. církevními dějinami či dějinami křesťanství, zní: Je možné psát historii (nebo ji vyprávět!) konfesně, z hlediska jednoho vyznání? Patří už katolická, evangelická či husitská interpretace dějinných událostí a osobností do starého železa? Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Za prvé proto, že konfesní historie přinesla přece jen mnoho důležitých poznatků, které se staly základním vkladem i pro současnou historickou produkci, a že mezi konfesními historiky bylo mnoho velkých osobností. Za druhé proto, že tzv. konfesní historici zkoumají často velmi speciální otázky, např. otázky související s prožíváním víry v minulosti, kterým velmi dobře rozumí, na rozdíl od historiků tzv. profánních, jimž nemusí být tak do hloubky jasná problematika určité konfese, s níž je naopak konfesní historik spjat mnohými vztahy. Za třetí není zcela jisté, že je období vyhraněných konfesí u konce a že je tedy u konce také úzce konfesní pohled. Současný pohled na jednotlivá vyznání neprokazuje zcela jednoznačně, že by tomu tak bylo. Můžeme pozorovat proudy, které v obavě o vlastní identitu propagují apologeticky vlastní pojetí zbožnosti, teologie i dějin.

Chci být ale mírným optimistou a vyjádřit naději, že je přece jen odzvoněno takovým konfesním přístupům, jaké před nedávnem ukázal jistý pan Mráček ve svém přehledu církevních dějin. Široká veřejná diskuse na tímto dílkem, které je metodologicky v polovině devatenáctého století a myšlenkově v době španělské inkvizice, ukázala, že existuje hranice, za niž nejen odborníci, ale i širší intelektuální veřejnost nejsou ochotni jít. Naopak sílí přesvědčení, jež plně sdílím, že zobrazování křesťanských dějin přímo vyžaduje nové, ekumenické impulzy, s nimž mohou samozřejmě přicházet nejen historikové z té či oné konfese, ale kdokoli, kdo bude znát historické řemeslo.

1.3  Takové ekumenické přístupy vyžadují zejména ony uzlové události našich i světových dějin, v nichž bývá spatřován základ, na němž určité společenství stojí. Takovými událostmi jsou bezpochyby misijní cesty svatých Cyrila a Metoděje, úsilí Mistra Jana Husa přinutit tehdejší církevní elitu k disputaci nad Písmem či zápas o „duši" národa v dějích protireformačních (chcete-li v dějích katolické reformy). Musíme však být poněkud obezřetní při chápání těchto událostí, když si uvědomíme, že můžeme být v zajetí některé z interpretací, která ovlivnila prostředí, v němž se pohybujeme.  Historik, má-li se pouštět do studia například husitství, musí velmi dobře rozlišit historii tohoto hnutí „o sobě" od historie interpretací. Jsou obě stejně zajímavé, ale musí se rozlišit. Úzce konfesní přístup je nebezpečný právě v tom, že se tyto dvě roviny prolínají. Úzce konfesní historik katolický vám bude tvrdit, že největšími a nejslavnějšími obdobími naší historie jsou doby Karla IV. a baroko, úzce konfesně zaměřenému evangelíkovi začne křesťanství 95 tezemi Martina Luthera, v lepším případě Petrem Valdesem nebo Janem Milíčem z Kroměříže. U obou však půjde o to, že nejsou schopni vybřednout z poměrně širokého koryta jistých interpretací, které měly často jiné zřetele a důvody než čistě historické.

Důvody vzniku takových širokých řečišť určitých fixovaných interpretací jsou na mnoha rovinách - psychologické, mentalitní, historické. V naší zemi úzce souvisejí s národní emancipací v 19. století, se vznikem samostatného státu v roce 1918 a s tím, že se jednotlivé konfesní skupiny pokoušely vytvořit jakési modely minulosti platné a závazné pro celé národní společenství.  Že nic takového nemohlo fungovat, zvláště ve společnosti, která začala žít pluralitně, je vcelku jasné.

2.  Z naší historie jsou od počátku konstituování historické vědy probírána a neustále diskutována tři období, která úzce souvisejí s dějinami náboženství či přímo koření z problémů náboženských, období, která tvoří tragickou páteř naší národní minulosti. Je to v první řadě období velkomoravské s cyrilometodějskou misií, které skončilo vyhnáním Metodějových žáků a zánikem Velké Moravy. Druhé období, dnes znovu aktualizované vznikem církevní historické komise, tvoří pohnutá historie života a smrti Mistra Jana Husa i hnutí, které spoluvyvolal v život, husitské revoluce. A třetí doba, zase tragická, počínající symbolicky bitvou na Bílé Hoře (tedy bitvou třicetileté války), doba rekatolizace naší země, doba barokní.

2.1  Období první je obdobím zakladatelským, obdobím pokládání základů křesťanské nauky a současně základů politické organizace, obdobím integrace těch Slovanů, kteří žili na našich územích, do křesťanského impéria.  Je stále badatelsky zajímavé, jak mnoho důležitých dějů se odehrálo v druhé polovině 9. století, kdy se moravský kníže Rostislav rozhodl povolat na své území takové hlasatele křesťanství, kteří by mluvili slovanským jazykem a nezamezovali si sami cestu jistou národnostní pýchou, jako tomu bylo u kněží franckých. Přímo na počátku našich dějin došlo tak u nás ke střetnutí dvou politických a současně křesťanských koncepcí, „západní" a „východní". Přímo na úsvitu našich dějin se naši předkové setkali s vysoce vyvinutou byzantskou kulturou, vynikajícím způsobem reprezentovanou geniálním jazykovědcem Konstantinem-Cyrilem a mužem politického rozhledu Metodějem, který se stal moravsko-panonským arcibiskupem. Několik textů, především liturgické, legendistické a právní povahy, které se nám dochovaly z literární a teologické dílny (školy) obou bratří, nám znovu a znovu ukazují, že činnost Cyrila a Metoděje měla neporovnatelně větší a pronikavější úspěchy než všechny misie, které předtím přišly ze Západu. Jejich dílo spojuje aspekty teologické, literární i politické a představuje stálou inspiraci, především důrazem na sapienciální rys křesťanství (křesťanství jako moudrost).

2.2  Období druhé je obdobím českého náboženského hnutí 15. století, tedy časů, kdy se již jednoznačně české země ubíraly směrem, jenž byl směrodatný pro celý Západ. Těžko se dá v několika větách charakterizovat to, o co se pokoušejí v nejrozsáhlejších historických pracích nejen čeští, ale např. i němečtí historikové (za všechny jmenuji alespoň Ferdinanda Seibta). První pohled na dobu přelomu 14. a 15. století musí na člověka působit jako změť myšlenkových proudů a různých politických i nacionálních zájmů. Z této změti však poměrně jasně vystupuje úsilí připravit půdu pro příchod Kristův a založení Božího království na zemi (tedy úsilí vpravdě středověce apokalyptické) a několik postav, z nichž hraje prim mistr pražské univerzity Jan Hus, horlivý kazatel v kapli Betlémské a znalec názorů oxfordského učitele Johna Wiclifa. Husova historie vyzývá historiky nejrůznějších naturelů i směrů, aby se pokusili vystihnout jak samotnou jeho osobnost, tak všechny souvislosti, které s jeho případem mají co do činění dnes např. souvislosti husovského bádání s poznáním, jaké máme o kostnickém koncilu, který Husa odsoudil jako kacíře a vydal světské moci k upálení.  Bylo by jistě dobré připomenout také pokusy současných českých katolických teologů a historiků vyrovnat se s Husovým a husitským dědictvím, jejichž bádání se zaměřuje zejména na hlubší a všestrannější poznání Husovy eklesiologie a na problém legitimity kostnického procesu.

2.3  Snad ještě více než na období předcházejícím se střetly konfesní historie a mentality na období v mém výčtu třetím, na období baroka, období pro české země zvláště tragickým, protože česká oblast ležela právě na hranici dvou soupeřících prostorů, tentokrát „severního" a „jižního". Slovník, který obsahuje výrazy jako „vyhnání", „náboženský útisk", „národní pokoření", .postupné upadání češtiny", .zapomínání samostatnosti českého státu", používají historikové pro popis toho, co se zde v 17. a 18. století stalo. Nebyla to však doba pouze a jenom černá, obsahovala samozřejmě i pozitivní prvky, a to nejen v tvorbě českých exulantů v zahraničí, z nichž nejznámější je filosof a pedagog Jan Amos Komenský, ale i v činnosti domácích tvůrců, kteří pokračují v obnově katolické reformě, jíž dal mocný podnět tridentský koncil na přelomu 16. století (za všechny nechť je zmíněn alespoň historik Bohuslav Balbín) - to samozřejmě ještě umocnilo a do jisté míry i dodnes způsobuje traumatické body v katolickém a evangelickém prostředí. Mohli jsme si to velmi dobře uvědomit u nedávné kanonizace Jana Sarkandra, pro mnohé katolíky světce umučeného nespravedlivě jinověrci, pro mnohé evangelíky reprezentanta katolické represe.

2.4  Velmi se mi líbí myšlenka jednoho našeho novodobého exulanta, profesora Karla Skalického, který nyní působí na jihočeské teologické fakultě. Ve svém jednom starším článku, uveřejněném v časopisu Studie, se pokusil vystihnout rozličná období českých dějin, z nichž jsem tři krátce zmínil, určitým podobenstvím. Naše národní vědomí, které není sourodé a jednohlasé, je tvořeno jakýmisi geologickými vrstvami - epochami -, kdy každá starší a spodnější vrstva nese horní a nepřestává do nich prosakovat. A je neméně zajímavé, že Karlovi Skalickému se vešla do celku národní tradice i etapa nejnovější, totiž dějinná etapa komunistická, která se pokusila drasticky přervat své sepětí s tradicemi dřívějšími, ale nepodařilo se jí to do důsledku. Jisté je, že ji Skalický zařadil správně - i ona dnes tvoří součást naší dějinné geologie.

3.  Rád bych se ještě jednou vrátil k tomu, co jsem nazval před chvílí konfesním pojetím dějin. Taková pojetí vznikla v průběhu 19. století a vyhrotila se v době tzv. první republiky. Dalo by se říci, že máme dvě dějinné „filosofie".  První bychom mohli označil jako katolickou: ta tvrdí, že když jsme se drželi katolictví, tak nám bylo dobře (za zlatou dobu jsou považovány časy Karla IV.), tu druhou jako protestantskou: ta pro změnu tvrdí, že naší živnou půdou je náš vrozený „demokratismus", naše „člověčství", jak říkával T. G. Masaryk (velkou dobou není doba Karlova, ale doba těsně po ní, doba husitská). U obou pojetí jsou jisté výhody. U „katolické" je jasné kritérium, jímž je věrnost pravověrní. U „protestantské" zase to, že „zhodnocuje svobodnou soukromou národní iniciativu" (Skalický). Obě jsou však jednohlasé a aprioristické, s vlastní dějepisnou prací v podstatě neslučitelné. Zůstává ovšem otázka, zda existují nějaká jiná „a priori", nějaká východiska, která dnes můžeme přijmout jako neproblematická pro historické zkoumání či pro pochopení historických procesů. Mohu vám navrhnout ta, která se mi jeví jako důležitá pro ekumenický dnešek.

3.1  V prvé řadě se mi zdá důležité upozornit na to, že inspirace - jak pro badatelské záměry, tak přímo pro naši současnost - mohou přicházet v podstatě z jakéhokoli období minulosti. Je velmi zajímavé, že myšlenka 9. či 14. století, která byla zapomenuta, může znovu dnes ožít, například díky pramennému objevu nebo nějaké nové pronikavé interpretaci. Tak je pro nás důležité stále znovu „číst" i ty stránky z historie, které se nám už zdají zcela prozkoumané a jasné.

3.2  I z tohoto důvodu není možné nějakou dějinnou tradici, osobnost či děj vylučovat či jakýmkoli způsobem deformovat. V zásadě je zapotřebí otevřenost a nepředpojatý pohled - a to jak v případě profesionálních historiků, tak v širší veřejnosti.

3.3  Dnes je, jak se mi zdá, také velmi důležitý požadavek kritického dějepisného bádání, ale i kritického pohledu křesťanů na sebe sama. Náhled na vlastní selhání, chyby a omyly, především u těch, kteří by přijali označení „konfesní"! Je to úkol pro všechna křesťanská společenství, pokoušet se nahlížet svou vlastní tradici kriticky, s nadhledem, možná i s humorem. Samozřejmě že nemůžeme nést přímou zodpovědnost za činy spáchané našimi spolubratry před staletími můžeme ale svým současníkům ukázat, jaká je naše dnešní schopnost rozlišování a kritické sebereflexe. Zdá se mi navíc, že mají být právě v tomto ohledu křesťané příkladem - mají totiž měřítko, které je možné rozličným dějinným událostem přiložit, totiž měřítko slov i činů Ježíše Nazaretského.

3.4. Důležitý se mi zdá také úkol, který již možná přesahuje možnosti pozitivní historické práce: dal by se vyjádřit heslem .smířit se s vlastními dějinami". Musíme si všichni uvědomit, že to nejsou často dějiny podle našeho obrazu, ale že mají svůj vlastní život. Jsou to dějiny křesťanství, které vždy nebylo světlem a solí, ale někdy také temnotou. 

Písemná verze přednášky pronesené 6. 8. 1997 na setkáni IEF na Slapech

Tento článek vznikl na základě mého setkání s knihou Medarda Kehla Die Kirche (česky Církev, 1992, 1994), která mě inspirovala svým přístupem k teologickým pojetím církve v jejích dějinách. Autor neukazuje pouze jednu ideální podobu církve, ale předkládá tři různé modely, které se utvářely během dějin a jsou živé až do dneška. Dle mého názoru umožňuje tento pohled pochopit jednotlivé skupiny v církvi i to, že ji mohou vnímat různým způsobem a klást různé důrazy v teologii i v praxi. V závěru článku se pokusím ukázat, že mnohost pohledů na církev je přínosem a že umožňuje neabsolutizovat žádnou z tradic jako jedinou a otevírá možnosti přemýšlet o nových pohledech, vystihujících naši situaci.

Kehl se zabývá systematickou eklesiologií katolické církve, pohledem teologie na církev po Druhém vatikánském koncilu, církví v její současné podobě, církví v jejích dějinách. Ale v úvodní části své knihy, kterou se budu zabývat, hovoří o církvi, jak ji utváří naše víra. Kehl si klade otázku: Jaký existenciální význam má církev (i všeobecná církev) pro moji víru? (23).  Obraz, který si na této rovině vytváříme jako odpověď, se potom promítá do našeho vztahu ke struktuře církve, k teologii i k okolnímu světu, skrze něj hodnotíme základní poslání církve i důležitost jednotlivých úkolů a služeb v ní.

Kehl jmenuje ve své knize tři základní obrazy, které vznikaly v průběhu dějin a mají i v dnešní době aktuální platnost. První model nazírá církev jako personifikovaný symbol ve vztahu k Ježíši, druhý model mluví o „petrifikované" církvi, třetí o církvi komunikativní.

S první modelem církve se můžeme setkat u církevních otců a v mystice vrcholného středověku. O církvi se zde nemluví v popisných kategoriích, ale v poetických přirovnáních. K pochopení církve a jejího vztahu k Ježíši Kristu člověk dochází na základě meditace. Tak se objevují symboly vinice, stáda, ale především obraz ženy; panny, která je poslušná a ve víře přijímá Boha; matky, která rodí syna, přináší lásku do tohoto světa a dává věřícím podíl na novém životě; nevěsty, která je milostně oddána Kristu. Pro sv. Ambrože je předobrazem této církve Maria. Symbol ženy nemusí mít pouze pozitivní roli, známe i církev nevěrnou, „nevěstku". Přesto církev vždy zůstává církví Bohem milovanou. V našem století najdeme tento personifikovaný obraz církve u některých významných teologů, kteří připravovali půdu Druhému vatikánskému koncilu, např. u Romana Guardiniho, Hanse Urse von Balthasara a Karla Rahnera. Pro ně tento model ulehčuje vnitřní identifikaci s církví, protože se dotýká jejího samotného jádra - vztahu k Ježíši Kristu. Dále je zaměřen na „oslavenou tvář" církve, a proto se nedá znejistit její hříšností. Problémem tohoto pojetí je ale přílišná spiritualizace církve a nedostatek pozornosti pro nutné změny ve struktuře a ve vztazích: obojí je odmítáno jako druhořadé a nepodstatné. Ve vztahu k okolnímu světu takto pochopená církev většinou nenachází vhodnou řeč, nedokáže brát vážně problémy dnešního světa a snaží se pouze poukazovat na „nadpřirozenou" stránku víry.

Druhý model, který Kehl nazývá „petrifikovaná" církev, staví do popředí svátostnou a hierarchickou strukturu. Tento pohled na církev se utvářel zejména ve vrcholném středověku, v době střetů mezi církví a světskou mocí a v době protireformace. Církev je viděna především jako prostřednice spásy, a to zejména díky svátostem a hierarchii, kterými byla od Boha vybavena. Tato církev odmítá současnou společnost, jenom ona sama je přístavem, pevnou skálou, místem jisté spásy. V tomto modelu je zdůrazňována protikladnost dobra a zla, která se odráží v nepřátelství církve a světa. Církvi je přiřčeno všechno dobro, a proto nepotřebuje žádnou kritiku, ať už je vedena zevnitř nebo zvenčí. Do této církve se člověk začleňuje poslušností.  Nabízena mu je především jednota, jistota a bezpečí. Aby mohla církev tyto věci zajistit, potřebuje pevnou strukturu, právní řád, jasně definovanou poslušnost a uniformitu života. Jejími nejpodstatnějšími symboly jsou Kristus, Maria a papež: Kristus jako král, který vede boj se zlými mocnostmi, Maria představující matku, která poskytuje útočiště svým dětem, a papež jako pastýř, který svou církev ochraňuje. Tento obraz bývá nosný v dobách pronásledování a útlaku, uzavírá věřící do jednotné skupiny a pomáhá jim udržet si vlastní subkulturu. Uprostřed dnešní společnosti ale naprosto postrádá schopnost dialogu a otevřenost pro jiné názory.  Třetí, komunikativní model představuje církev jako společenství, které putuje do Božího království. Toto společenství zahrnuje křesťany - bratry i, sestry - i všechny „lidi dobré vůle". Nezná to, co jsme u předchozího modelu viděli jako nepřátelství ke světu a u prvního modelu jako mimoběžnost se světem. Takto pochopená církev si je vědoma své hříšnosti, a přitom je schopna projevit solidaritu, a to zejména s chudými. Komunikativní model otevřené církve byl rozvinut na Druhém vatikánském koncilu. Církev znovu objevila tradice, které ji nesou, a zároveň začala brát vážně současnou situaci. K rozvinutí tohoto modelu také velkou měrou přispěly základní obce v Latinské Americe a celá teologie osvobození. Církev jako společenství sjednocuje eucharistie, pramen posily na cestu a místo setkání. Symbolika, s níž se setkáváme, je výrazně trojiční, Bůh jednoty a lásky je Bohem komunikace sám v sobě. Církev má být obrazem tohoto Boha. Kehl píše:

Církev je jenom tehdy společenství víry, když se ve všech svých oblastech uskutečňuje jako komunikativní prostor víry. (37) Člověk je v této církvi dospělou osobností, schopnou komunikace, a ne předmětem péče. Podle Kehla dnes existují vedle sebe všechny tři zmíněné modely církve.  I když on sám pokládá za nejnosnější model třetí, který podle něj nejlépe zprostředkovává zvěst Ježíše Krista dnešnímu člověku, ostatní modely neškrtá. Kehlův pohled mě vedl k tomu, abych se nesnažila jeden z těchto modelů hájit a argumentovat zde v jeho prospěch. Mám dojem, že všechny tři mají co říci k situaci církve v naší zemi. Každý z nás si může klást otázku, který z těchto obrazů je mu nejbližší a který z nich má asi před očima člověk, s nímž se na konkrétní podobě církve nemůže dohodnout. Každý z těchto obrazů má svou historickou tradici, všechny tři tedy nějakým způsobem patří k římskokatolické církvi i k ekuméně a je na nás, abychom dokázali vybrat to pozitivní, co mohou přinést, a vyvarovali se zjednodušování a zkratek při jejich odsuzování. Důležité totiž nejsou modely, které charakterizují jednotlivé dějinné etapy církve, důležité je hledání tváře církve pro dnešek. K tomu může pohled na minulost (i nedávnou) napomoci, ale nemůže nahradit naše vlastní úsilí a zbavit nás naší odpovědnosti. Nevím, nakolik jsou tyto modely blízké bratřím a sestrám z ostatních církví a nakolik jsou aktuální i pro jejich společenství. Jistě jim ale alespoň pomohou pochopit různost jedné části těch, se kterými se společně vztahují ke Kristu.

V souvislosti se zveřejněním TV programu v KT se vynořila otázka, zda je tento program propagací nebo jen pouhou informací pro diváka. Křesťan by se měl zajímat, jak žijí a smýšlejí lidé kolem něj, jaké hodnoty vyznávají, po čem touží, co je trápí. Ale co s pořady, které zesměšňují někdy zjevně, jindy skrytě křesťanský světonázor, nebo katolickou církev? Má logiku uvádět je zrovna v KT? Na druhé straně však existují díla vysoké umělecké úrovně.  Máme je zapřít jen proto, že nevycházejí z křesťanství nebo že se v nich tu a tam objeví erotické scény? Každý by si měl nejdřív odpovědět sám za sebe. Jak ale postupovat všeobecně? Proti něčemu, co je zjevně nevkusné, primitivní nebo dokonce škodlivé, je třeba bojovat všemi demokratickými prostředky. Pokud však nemáme ohledně nějakého filmu nebo jiného díla jasno, zvolme taktiku z podobenství o pleveli mezi pšenicí (Mt 13, 24-30).

Předesílám, že tento článek nevychází z nahodilého sledování Křesťanského magazínu či přechodné nespokojenosti: Už rok se na něj pravidelně dívám a sbírám materiál.

Čtyřicet minut nedělního odpoledne na ČT 1 (po Debatě, Receptáři, pohádce a Zpívánkách) je jediným dostupným prostorem na televizní obrazovce, vyhrazeným jedenkrát týdně křesťanům - zbylo už jen 40 minut z původní hodiny. Už to je samo o sobě nesmírně zavazující, zvlášť když si v poslední době stále halasněji připomínáme důležitost evangelizace, jsouce předbíháni agresivitou jiných náboženských a duchovních iniciativ. Jak by toho času v televizi asi využily ony? I při všem odsouvání na okraj je pro nás dostupnost televizního media, získaná po sametové revoluci, stále ještě tak samozřejmá, že si jí dost nevážíme, natož abychom jí dobře využili (k oslavě Boží).

Komu je vlastně křesťanský magazín určen? - ptám se už dlouho při jeho sledování. Má nějakou koncepci? Přeje si někoho oslovit? Snaží se o něco? Pokud by měl být určen křesťanům, očekávala bych pořady o tom, co křesťany skutečně zajímá, čím a co žijí, obraz světa křesťanských církví - to, co nemohou nabídnout jiné pořady, a co by tedy činilo tento magazín hodným svého názvu. Pokud by měl být určen k evangelizaci nevěřících diváků, vyžadovalo by to zřejmě zkoušení rozmanitých způsobů, jak oslovovat lidi různého věku a zázemí. Evangelizovat však lze příkladem života, takže křesťanský magazín určený křesťanům, jenž by zachycoval jejich plnokrevný život s Kristem se vším všudy, by mohl radostnou zprávu přinášet daleko nejlépe.

Popravdě řečeno nevím, proč magazín nese název „křesťanský". Mohl by se docela dobře jmenovat kulturní magazín, přináší-li portréty umělců zřejmě křesťansky orientovaných (nejlépe totiž, když o své víře nemluví?) nebo magazín sociálních věcí, přináší-li zpravodajství z různých pečovatelských zařízení, vedených zřejmě věřícími lidmi. Portréty umělců jsou natáčeny tou nejzprofanovanější formou, kterou náboženským pořadům snad už nikdo nikdy neodpáře: zvonění zvonů, těžké tóny hudby, pomalé a dlouhé záběry, všechno je smutné, unylé, tragické a strašně vážné. Ze serie „kulturních" magazínů bych chtěla pochválit březnový dokument Křížová cesta očima žen, který skutečně zasáhl hluboko do duše. Sociální tematika je vděčná i praktická a ukazuje, jak se církev stará, ale naštěstí se této oblasti dobře věnuje česká dokumentaristika, a je tedy možné nechat to ve větší míře na ní.

Od nového roku jsem zaznamenala jenom dva pokusy vyjádřit se k „ožehavým" tématům: sexuální výchově na školách a euthanasii. Dvoudílný cyklus Církev v podsvětí byl sice zajímavý, ale rok a půl starý! Navíc jeho hodinová verze běžela už před rokem na ČT 2. Kromě toho se dotkl problému, který se zřejmě od té doby nijak nepohnul (z aktuálního dovětku Dominika Duky jsem nepochopila ani slovo). Jedním z nejlepších diskuzních pořadů byla červencová debata o ekumenismu z brněnského studia. Ostře kontrastovala s „cestopisným" magazínem z ostrova Brač. Viděli jsme záběry z biřmování, jak se pěstuje víno nebo která je nejhezčí pláž - nemám nic proti naučným filmům, ale křesťanský magazín je jen jeden a má 40 minut! Milé a hlavně živé byly dokumenty Rodina (o jedné mnohočlenné rodině) a Farnost sv. Vojtěcha, a podařená byla i koláž názorů o sv. Vojtěchu.  Zajímavé je také sledovat, kdy a proč křesťanský magazín není. Odpadá o všech křesťanských svátcích (domnívám se, že televize není ochotna poskytnout více vysílacího času, a ten je vyčerpán na přímý přenos nějaké bohoslužby), při návštěvě papeže (z týchž důvodů), dále je-li na ČT 2 přímý přenos např. hokeje, fotbalu, sportovního odpoledne či leteckého dne (není to zas tak zřídka).

Proč asi nevěřící diváky tolik zasáhl přímý přenos bohoslužby z Hradce Králové při návštěvě papeže? Protože tam bylo veselo a živo a bylo tam hodně mladých lidí - to, co si nevěřící divák - a také zásluhou křesťanského magazínu - s křesťanstvím vůbec nespojuje. Křesťanský magazín, tak jak je, budí dojem, že naše farnosti nežijí, že se v církvi nic neděje, že všichni věřící jsou jen a jen laskaví lidé, kteří bud tesají sošku svatého nebo se starají o stařečka v chudobinci. Udivuje mne, že biskupská konference (může-li) či Ekumenická rada církví (může-li) či nevím kdo neusiluje o to, aby se jediný pravidelný program, vysílaný tak mocným médiem, jako je televize, stal zdrojem informací a pravdivým obrazem toho, co se u nás i jinde ve světě v církvi děje, živým fórem, naší vizitkou, pořadem, který může oslovit lidi, protože bude něčím jiným! Anebo máme skutečně církev takovou, jakou ji ukazují v magazínu?

Co bych ráda v křesťanském magazínu viděla? Skutečný, pulzující život v jednotlivých farnostech a sborech (hlavně u nás, ale i v cizině), portréty obyčejných kněží a pastorů (i jejich rodin). Křesťanský magazín by měl sloužit k zvěstování slova Božího, povzbuzení, konfrontaci názorů a šíření informací. Konkrétně to například znamená aktuální zpravodajství z minulého týdne v církvi, informace o chystaných akcích a různé výzvy, reportáže o duchovních v zapadlých vesničkách, duchovních ve věznicích, přenos částí bohoslužeb jiných církví a sborů, modlitebních setkání, koncertů křesťanských hudebních skupin, divadelních představení, návštěvy v různých společenstvích, na biblických hodinách, při výuce dětí, diskuse (i mezi laiky) na různá témata, která nás trápí v církvi i mimo ni, rozhovory s nevěřícími o jejich pohledu na naši církev, dát prostor pro nápady i amatérům z jednotlivých farností a sborů, nelakovat vše jen na růžovo - vynášet problémy a starosti a nebát se křesťanských témat, která se týkají života s Ježíšem, i kázat Boží slovo. Televize by se tak mohla stát žitým společenstvím všech křesťanů v naší zemi, pomocnicí ekumenismu, nezbytným zdrojem informací, důležitým prostorem pro pastýře, komunikací s okolním světem.  A co třeba udělat pořad o tom, jak se chystá křesťanský magazín, o dramaturgické skupině a schvalovací radě. Toto téma by mne v tuto chvíli zajímalo nejvíc!

Může to někdo změnit?

V rakouském Štýrském Hradci (Graz) zahájil 23. 6. 1997 milánský kardinál Carlo Maria Martini a moskevský patriarcha Alexij II. Druhé evropské ekumenické shromáždění více než 10 000 účastníků ze 150 církví a 40 zemí.  Patriarcha Alexij řekl, že sice železná opona zmizela, ale místo ní máme zeď „stříbrnou", je to hospodářská zeď dělící Východ a Západ. Také politicky jsou evropské země nerovnoprávné, jak je to vidět např. v podílení se na evropském bezpečnostním systému. Na půdě ekumenismu se situace v Evropě oproti dřívějším dobám také zhoršila. Patriarcha si stěžoval na „proselitismus" v Rusku, prováděný misionáři z ciziny.  Podobně hodnotil situaci i kardinál Martini, přičemž za cíl shromáždění označil překonání rozdělujících tendencí, neboť před Bohem jsme všichni stejně obdařeni milostí.

Kardinál Vlk ve shodě s oběma řečníky viděl novou zeď v srdcích lidí.  100 evropských skupin se místo proslovů pokusilo o spontánní vyměňování zkušeností ve společenství, které nazvali „Ekumenická vesnice". V Ekumenické vesnici byl vítán každý kreativní projev, ať divadlo nebo jiný umělecký výraz. Praktikovalo se ekumenické soužití bez omezování církevními a jinými systémy. Šlo o to, odhalit pravdu o skutečných konfliktech. Lidé vyprávěli o nespravedlnostech, které zažili. Nešlo jenom o „duchovní" otázky, nýbrž o problémy života dnes v Evropě vůbec.

Teoložka z Luzernu Annalies Kuhnová varovala před vyloučením otázky žen v oficiálních závěrečných dokumentech. Rakušanka Martha Heizerová, patřící k iniciátorkám petičního Hnutí Božího lidu, řekla, že křtem obdržely ženy strukturálně i právo na kněžství. Proto upírání kněžství vyžaduje logicky, aby ženy nebyly ani křtěny. Reformovaná Švýcarka Nicole Fischerová řekla, že pouze polovina její církve světí ženy. Proti kněžkám se argumentuje těhotenstvím a malou přirozenou autoritou ženy. Ale bez žen by církev vůbec neexistovala!

Řecká pravoslavná teoložka Kateřina Karkala-Zorbová řekla, že její církev není „mužská", že u nich žena kněze je stejně důležitá jako kněz sám. Vždyť když žena nesvolí, nemůže být ani posvěcen. Není rovněž pravdivé tvrzení Říma, že svěcení žen v katolické církvi není možné už kvůli pravoslaví, které je proti. Tím se jen dává opět vina ženám, že ekuména zaostává. Její církev plně respektuje, když jiná církev ženy světí, i když pravoslaví to teď v úmyslu nemá. Pravoslaví je v ženské otázce dál než katolická církev, má přece ženaté kněze. Dříve, než se bude smět odvolávat na pravoslaví, musí Řím sám zrušit celibát.

Ekumenické fórum křesťanských žen Evropy ve Štýrském Hradci zorganizovalo protestní shromáždění a v tiskovém prohlášení zdůraznilo, že Duch sv. dnes mluví přes ženy, a že když to církve ignorují, velmi si škodí. Církví Boží může být jen ta, ve které má žena „plnou rovnoprávnost". Závěrečné dokumenty byly kritizovány, že v nich je otázka žen zdůrazněna nedostatečně.  O společném slavení památky večeře Páně se názory rozcházely. Jeden ruský teolog mínil, že pravoslavní zvou ke stolu Páně každého, ale podmínkou je, aby se stal pravoslavným. Tento požadavek úplné jednoty však mnozí nesdíleli. Je možné najít společnou bázi, jak se to podařilo protestantům:

Luther věřil na „reálnou přítomnost" Krista v chlebě, zatímco Zvvingli zase jen na „spirituální přítomnost". Nakonec se protestanté shodli na „osobní přítomnosti" Krista.

Prof. Hans Küng řekl, ze 500 let po reformaci je dost dlouhá doba, aby se konečně křesťané sjednotili. Společnou večeři Páně nerozhodnou hierarchové, to musíme udělat sami, ukázat jim, že to jde. Jednota nevyžaduje stejnou strukturu ani stejné učení. Stačí, aby byl společný základ víry. K ženám Küng řekl, že absolutní NE z Říma jen dokazuje, že s neomylností to musí být jinak. Všechna náboženství je nutno jako „duchovní infrastrukturu" národů vzít vážně. Není možné dosáhnout absolutní jednoty, ale je možné žít společně v míru. Platí zlaté pravidlo: co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim.

Shromáždění mělo být podle návrhu některých skupin jako „My jsme církev" ukončeno společnou večeří Páně. Ekumenická vesnice se však nakonec rozhodla jenom k „agapé", a to na základě direktivy obdržené od vedení sjezdu. Při „agapé" bylo proto artikulováno pouze zklamání nad stále trvajícím rozdělením křesťanů. Místo slov ustanovení se zpívalo „my jsme smíření".

Účastníci z východní Evropy se výrazně lišili od západních, především nesouhlasem se západními základními obcemi. Byla to těžká lekce praktikování tolerance vzhledem k rozdílům ve vývoji.

Shromáždění se skládalo vlastně ze dvou: 700 delegátů, kteří hlasovali a přeli se, a pak asi 10 000 účastníků, kteří se společně modlili a poznávali a tolerovali.

V závěrečném dokumentu se požaduje

a)  aby člověk dostával přednost před ekonomickými zájmy (viz např. nezaměstnanost), aby byly nejchudším zemím odpuštěny všechny dluhy a aby byla provedena všechna opatření pro záchranu a uchování životního prostředí

b)  aby bylo dosaženo rovnoprávnosti žen s muži ve všech oblastech společenského života, i co se týče povolávání do rozhodujících funkcí

c)  aby ve společné Evropě nebyl dělán rozdíl mezi vyznáními a církvemi nižší a vyšší třídy

d) vypořádat se s evropskou historickou minulostí

e)  zajistit demokratická a lidská práva každému jednotlivci, i asylantům

f)  aby byly celosvětově sešrotovány atomové zbraně a dosahováno míru bez používání násilí.

Bangladéš 1995.

Jedna žena zde po tom, co byla znásilněna, prostě spáchala sebevraždu. Tamějšími islámskými vůdci byla odsouzena jakožto cizoložnice.  Proti jednomu muži musí totiž svědčit dvě ženy, jelikož podle zákona šaría má slovo ženy ve srovnání s mužem váhu jen poloviční, a onen už se ke znásilnění nepřiznal.

Od mé první návštěvy v roce 1990 se procento žen se základním vzděláním zvýšilo z 39 na 42 procent a se středním vzděláním z 12 na 15 procent.  Počet žen užívajících běžně antikoncepci se za posledních deset let více než zdvojnásobil. To přispělo k podstatnému snížení dětské úmrtnosti, poněvadž se snížily vysoce riskantní porody - ono „příliš často, příliš brzo nebo příliš pozdě" - které mají statisticky nejnižší šanci na přežití. Také mateřská úmrtnost se snižuje, částečně díky užívání antikoncepce a také díky bezpečnějším porodním metodám užívaným tradičními porodními bábami.  Zřetelně více žen může využívat zdravotní služby.

Během mé návštěvy v roce 1995 se konala gherao neboli demonstrace univerzitních studentek protestujících proti diskriminačnímu pravidlu, že na rozdíl od svých mužských protějšků musí být do západu slunce ve svých pokojích. Pokaždé, když přijedu do Bangladéše, vidím více žen, které se pohybují bez velkého pozdvižení nebo obtíží. Když jsem sem přijela poprvé, trvalo mi chvíli, než jsem přišla na to, co je „na tom obraze špatně" - byl to svět napohled obývaný jen muži.

Během této mé návštěvy jsme projížděli kolem velikého pole, kde ženy v pestrých sárích, pohybující se v kolébající se řadě, obracely luštěniny, které se sušily na slunci. Před deseti lety by to každá žena dělala sama doma na dvorku, skryta zrakům okolního světa.

V Bangladéši jsou skupiny hájící zdraví žen stále silnější. Představitelé bangladéšské vlády s obtížemi změnili svůj přístup, zaměřený pouze na řízení porodnosti, směrem k šířeji pojatým zdravotnickým službám a ženským právům.  Konzervativní muslimové však vystupují proti tomuto trendu.  Co se týče katolického společenství, Vatikán se na káhirské konferenci postavil na stranu fundamentalistických muslimů proti podpoře umělé antikoncepce, bezpečného mateřství a užívání kondomů jako ochrany před HIV.  Skupiny jako Catholics for a Free Choice a Catholics Speak Out pomohly Vatikánu dostat se na kompromisnější stanovisko a připojit se nakonec k mezinárodnímu konsensu, vyjádřenému ve 113 stránkovém Programu postupu z Káhiry.

V té době mě potěšilo mnoho zkušených zdravotnických úředníků, včetně praktikujících katolíků a muslimů, kteří svá vedoucí postavení v orgánech Spojených národů, např. ve World Health Organization či United Nations Population Fund, využili k oslovení konzervativních sil v obou náboženstvích.  Nepál 1993. V této hinduistické zemi je v poměru jedna z nejvyšších mateřských úmrtností na světě a užívání antikoncepce je zde minimální. Jeden výjev mi utkvěl v paměti: šli jsme po klikaté horské pěšině a zepředu se ozývalo monotónní prozpěvování a bubnování. Zatímco jsme ustupovali ke straně úzké stezky, objevilo se procesí mužů nesoucí na marách červenou látkou přikryté tělo ženy v pokročilém stupni těhotenství. Když nastal její čas, zemřela v porodních bolestech. Zasáhlo nás to jako zřetelná připomínka toho, že v této části venkovského Nepálu má žena riziko jedna ku dvanácti, že zemře při porodu. Toto jsou slova manžela ženy, která kvůli komplikacím potřebovala být převezena do nemocnice na císařský řez: „Nemůže odjet.  Musí zůstat tady a nakrmit buvola. Až to udělá, může jít do stodoly slehnout.  Jestli umře, je to osud." A mladá podvyživená matka dvou děvčátek, kterou manžel (jenž ji získal, protože její rodina potřebovala splatit dluh) nutil otěhotnět znovu, aby měl naději na syna, a ona, když zjistila, že je těhotná, se uchýlila k nebezpečnému vyvolání potratu. Když jsme ji viděli v jedné malé nemocnici, kam ji přivezli její rodiče, byla blízka smrti.  Jaká by v této složité diskusi měla být role organizovaných církví, jako je katolická? Jsou už tak vzdálené od problematiky týkající se zrovnoprávnění žen a rozvoje, tak hluboce zakořeněné v konzervativním étosu a identifikované s patriarchálním společenským hlediskem, že nevidí potřebu základních změn? Pokud je Vatikán jedinou tváří církve, pak mám velkou starost o svou víru. Čerpám však jistou naději z církve první linie, kterou tak často při své práci potkávám a jež mi připomíná, že církev není monolitní, že bychom neměli zaměňovat Vatikán za církev, že to jsou možná laici, kdo ji vedou.

Ghana 1994.

Imponující římskokatolická řeholnice-lékařka se stará o malý projekt poskytování domácí péče ženám s AIDS. Tyto ženy byly svými rodinami poslány do jiných západoafrických zemí, aby tam vydělávaly poskytováním sexuálních služeb, a teď se vrátily domů s AIDS. Moje přítelkyně, ona řeholnice, mi řekla: „Papež není dělníkem přední linie." Nemá nejmenší pochybnosti, že kondomy by se měly užívat jako ochrana před přenosem HIV a být tak jednou složkou péče o pacienty nakažené AIDS a jejich rodiny, zatímco my se pouštíme do dlouhých kulturních a socioekonomických debat o rodinách, které „prodávají" dcery jako prostitutky.  V jiné oblasti, v odlehlé části země, zřídila katolická církev školy pro dívky, vede kursy pro získání gramotnosti a skladuje rezervní potraviny, které v době sklizně nakupuje za slušnou cenu od farmářů, a v „hubených" obdobích, kdy mnoho dětí umírá podvýživou, levně prodává zpět. Jedna z nejlepších nemocnic v té oblasti je katolická a antikoncepce se tam mlčky používá.  Tato diecéze se také stará o mnoho studní s pitnou vodou a ve své oblasti základní zdravotní péče má nejlepší imunizaci.

(Dr. Gretchen Roeddeová je lékařka a žije v Haileybury v Ontariu. Je specialistkou na plánování a vyučování základní zdravotní péče a je různými mezinárodními organizacemi pravidelně posílána do zemí Třetího světa.) přeložila Marie Švábová

Kniha s tímto názvem a podtitulem Úvod do ekumenismu vyšla koncem roku 1996 v Polsku. Vydalo ji Vědecké sdružení Katolické univerzity v Lublinu, čítá přes 800 stran, připravilo ji 57 autorů z 10 různých konfesí. Redakci díla provedli teologové univerzitního Ekumenického institutu - J. S.  Gajek, S. J. Koza a prof. Waclaw Hryniewicz OMI, šéf katedry pravoslavné teologie v institutu a člen mezinárodní teologické komise pro dialog mezi římskokatolickou a pravoslavnou církví.

Vydání mělo pětiletý skluz, způsobený finančními a redakčními problémy (smrt některých autorů a nedostatek dalších). Ve slovanských zemích se jedná v tomto rozsahu o průkopnickou práci.

Kniha má celkem deset kapitol, ekumenismus je popsán víceméně chronologicky, poslední kapitola je věnovaná ekumenické spiritualitě.  Autorům patří dík, že se rozhodli "nesedět se založenýma rukama", výsledek jejich snažení se může stát vítanou pomůckou všem otevřeně smýšlejícím křesťanům nejen v Polsku, ale i v zemích sousedních.

Morálnímu teologovi Hans-Günther Gruberovi, který není knězem, Vatikán odepřel „nihil obstat" pro kandidaturu na profesorské místo teologické fakulty ve Würzburgu, a to proti rozhodnutí würzburgského biskupa Paul-Werner Scheeleho. Důvody jsou zatím neznámé. Podle konkordátu mezi Bavorskem a Vatikánem uděluje „nihil obstat" diecézní biskup a až pak dá Vatikán svůj souhlas. Na místě profesora morální teologie této fakulty byl dosud vždy kněz.

V pondělí 30. 6. 1997 navštívil na několik hodin Prahu francouzský biskup Jacques Gaillot. Cestoval do Rychnova nad Kněžnou, kde otevíral nový Emauzský dům. Využili jsme možnosti uspořádat besedu v čase mezi příletem a odjezdem do Rychnova. Přesto, že byla beseda připravena narychlo a neměli jsme možnost ji dopředu oznámit, zúčastnilo se jí asi 60 osob.  Tématem besedy byla budoucnost církve. Kdo očekával, že se setká s bouřlivákem, musel být zklamán. Mohli jsme poznat biskupa, jakého bohužel málokdy potkáváme - muže víry a muže církve. Vybízel k odpovědnosti, k otevřenosti světu, k sociálnímu cítění. Podle J. Gaillota bude církev v budoucnosti žít v menších skupinách, než jsou dnešní struktury. Za hlásání evangelia bude odpovědný každý křesťan, nezávisle na tom, zda příslušný hierarcha je schopný či nikoli. Odpovědi na otázky byli inteligentní, bez frází, ačkoli se host v mnoha našich specifických problémech nemohl beze zbytku orientovat. Na závěr besedy podepisoval J. Gaillot knihu Biskup těch druhých, která popisuje jeho život. (Knihu vydalo v českém překladu nakladatelství Síť: Lze ji za 64 Kč objednat na adrese redakce.)

Nakladatelství Síť uspořádalo v neděli 22. 6. 97 odpoledne v sále židovské obce v Praze prezentaci knihy Ruth Felixové Sílu žít dál. Kniha líčí osudy moravských Židů během protektorátu. Téměř zaplněný sál svědčil o zájmu zejména těch, kteří přežili holocaust. Knihu uvedl editor prof. Erhard R.  Wiehn z Univerzity Kostnice, jenž se zabývá mapováním osudů evropských Židů v dobách nacismu a který také podpořil české vydání. Krátce promluvil překladatel Jan Spousta, a autorka pak četla vybrané pasáže z knihy. - Ačkoli hrůzné zážitky jsou již 50 let staré, přesto zůstávají velmi bolestné.  Většina těch, kdo vyhlazovací tábory přežila, nedokáže dodnes svým pronásledovatelům odpustit. Slyšeli jsme však i svědectví muže, který se jako chlapec zúčastnil hromadného pochodu Židů koncem války z Brna do Rakouska, z něhož se mu podařilo utéci. Za to, že přežil, vděčí také německé ženě, jež zuboženému uprchlíkovi ze soucitu nasypala za košili plný pekáč horkých buchet. Nejen že se v kruté zimě trochu zahřál a najedl, ale zakusil i solidaritu tam, kde by ji nečekal.

V kostele sv. Lukáše v Luzernu byly 25. 6. 97 vyznamenány dvě pionýrky feministické teologie, katolická teoložka Elisabeth Goessmannová z Tokia (69) a evangelická teoložka Elisabeth Moltmann-Wendelová z Tübingen (71). Za vynaložené úsilí osvobodit ženu v církvi obdržely cenu .Za svobodu v církvi" od nadace Herberta Haaga, jejímž prezidentem je prof. Hans Küng. Cenu Herberta Haaga (založenou prof. Haagem (82) žijícím v Luzernu) dosud obdrželi Eugen Drewermann, Leonardo Boff a biskup Jacques Gaillot. Elisabeth Goessmannová se habilitovala v teologii r. 1963 jako první z žen, ale když se ucházela o profesorské místo, byla německými biskupy odmítnuta. Proto je od r. 1968 profesorkou na ženské univerzitě v Tokiu.  Elisabeth Moltmann-Wendelová je autorkou průkopnických kruh z oboru feministické teologie, jako např. „Lidská práva pro ženy" (1974).

Biskup Kurt Koch na Druhém ekumenickém shromáždění v rakouském Štýrském Hradci vybídl církev západní Evropy ke kontaktu s církví východní Evropy. Varoval před rezignací ve prospěch nespravedlnosti, jako se to už stalo ve vztahu Severu k Jihu. Evropa nyní prodělává hluboké změny politické, společenské a ekonomické. V důsledku politické revoluce 1989 ve východní Evropě se dnes křesťané z Východu mohou setkávat se západními. Západní křesťané mají naslouchat východním, aby jim jejich zkušenosti přispěly k řešení problémů v Evropě poznamenané válkami a sociálními rozpory.

Potomci japonských křesťanů, kteří přežili v podzemí 17. až 19. století, organizovali v muzeu v Ikitsuki přednes svých modliteb, zvaných „orasio" (zkomolenina „oratio"), které jim pomohly v té době přežít. V Ikitsuki žije asi 1000 křesťanů hlásících se k této křesťanské kultuře z podzemí. „Orasio" jsou v japonštině, ale obsahují i zkomolená slova latinská a portugalská.  „Orasio" se podařilo uchovat až do dneška i přes opakované snahy misionářů tyto modlitby nahradit církevně „řádnými". Náboženskou svobodu japonští křesťané získali až ústavou Meidži v r. 1889.

Biskup z Basileje Kurt Koch se vyjádřil v týdeníku Schweizerische Katholische Wochenzeitung k plánu některých obcí své diecéze pověřit na svatodušní svátky 1999 pastorální asistenty a asistentky, aby předsedali slavení eucharistie. Koch nazval jejich rozhodnutí neplatit nadále externí výpomocné kněze za vměšování státně-církevních orgánů do církevních záležitostí.  Za ještě horší označil úmysl uvedená pověření uskutečnit bez udělení svěcení nebo „svěcením" udělovaným obcí samou. Taková „svěcení" by byla samozřejmě neplatná, neboť v katolické církvi může světit jen biskup. Takto plánovaným Svatodušním svátkům 1999 musí být podle Kocha zabráněno, jinak hrozí schizma. Biskup doufá, že modlitba a dialog zabraní, aby k něčemu takovému nedošlo.

Odilo I. Štampach se stal prvním „pořádně ukřivděným" katolickým teologem po Listopadu. Moudře si totiž své trable s vedením pražské teologické fakulty neponechal pro sebe a pokusil se o problému veřejně promluvit. Získal si tím asi mnoho nepřátel, ale jistě potěšil ty, kdo si myslí, že vnitřní problémy církví zůstávají vnitřními jen do té doby, dokud církevní představitelé nezačnou porušovat pravidla elementární mravnosti a zákonnosti. Ale O. Štampach nepřispěl církvi jen svou rebelií: jméno si získal již i jako religionista (Malý přehled náboženství), teolog (Nástin ekumenické teologie) a náboženský myslitel (Život, duch a všechno). I po „katolickém" vyhazovu učí na různých školách a působí jako dominikánský kněz. „Důvěrný" rozhovor s tímto zajímavým člověkem nyní mohou vést i ti, kdo ho neznají osobně, prostřednictvím knížky Jiřího Hanuše Snění v plné bdělosti - rozhovory s Odilonem Ivanem Štampachem (CDK Brno, 1997), obsahující šestero zdařilých rozhovorů, o osobním životě, ale především o křesťanství, jeho vztazích k ostatním náboženstvím a duchovním proudům a jeho perspektivám.  Nenechte si ujít!

Papežská Kongregace pro bohoslužby a svátosti změnila předpisy o laicizování kněží. Nový prefekt této kongregace chilský arcibiskup Jorge Medina Estevez píše v příslušných směrnicích, že „výjimečné případy" kněží mladších než 40 let půjdou před zvláštní komisi, která smí udělit laicizaci bez dlouhého čekání. Kněží mladší než 40 let mohli být podle dosavadních norem laicizováni pouze jen v těžkých případech „fyzickopsychických", existujících již v době svěcení. V nových směrnicích je formulace změněna na „nedostatky" a má se za to, že je tím míněna neschopnost k celibátu.