Jestliže někdo chodívá pravidelně podřimovat na zasedání biskupské konference a nosívá na hlavě špičatý klobouk typu, který vyšel z módy před půl druha tisíciletím, je biskupem, oficiálním představitelem církve – ovšem neznamená to automaticky, že oplývá vlastnostmi svatých Ambrože nebo Jana Zlatoústého. Rozumějte dobře: nemám nic proti antikizující garderobě, pokud nepřekročí míru dobrého vkusu, a na schůzích usínám také, jako asi každý, kdo netrpí nespavostí. Jde jen o to uvědomit si totéž, co dávno víme ve světské oblasti: že například ne každý, kdo zasedá v malostranských palácích a ohání se demokraticky získaným mandátem, je ctnosti výlupek a moudrosti studna. Což ovšem nevylučuje existenci dobrých biskupů a správných poslanců – ukvapený radikalismus se mýlí stejně jako tupý konformismus.

Co však je ještě důležitější: to, že někdo špičatou čepici nevlastní a na schůze biskupské konference zván nebývá, neznamená, že by nemohl druhým lidem pomáhat službou, jakou obvykle očekáváme od představených církve. Jan Konzal, autor prvního, prorockého (a trochu smutného) příspěvku tohoto čísla, k tomu dokonce kdysi obdržel biskupské svěcení; ale ani to není nezbytná podmínka – myslím třeba na všechny ty skvělé představitele církví, jež ani nemají episkopální zřízení, a přesto dobře plní to, co my episkopálové očekáváme od svých „dohlížitelů“. Významnější je povolání (Bohem a těmi, jimž má člověk sloužit) než rituál pověření, a tím spíše než vnější znaky úřadu.

I toto, otázka služby a charismatu, patří k hlavnímu tématu čísla, jak je určují první čtyři příspěvky, které se všechny nějak točí kolem dnešní kritické situace církve a především kolem situace autority v ní. Vedle zmíněného textu Jana Konzala, vycházejícího z české situace, je zde slovenský příspěvek Ľudovíta Košíka na podobné téma, dále sociologická analýza problému autority v církvi od Jána K. Balázse, a posléze čtvrt století starý úryvek z usnesení Společné synody biskupství SRN, věnovaný kněžské službě.

Jan Konzal hovoří o tom, že „šat naší české matky církve v druhé polovině dvacátého století nebezpečně zvetšel“ a konstatuje selhání sebeuspokojeného establišmentu. Přičemž pod establišmentem si samozřejmě nemusíme představovat jen zmíněné pány ve špičatých pokrývkách hlavy – trochu tam patříme každý z nás, kdo si třeba občas řekneme: proč se namáhat, vždyť my svá žehnání, bible a svátosti máme jisté, a každý svého štěstí strůjcem. Anglické established znamená asi tolik, co „zavedený“ nebo „solidní“. To jsou vcelku pozitivní vlastnosti. Jsou to však i vlastnosti spolehlivě vedoucí ke zkornatění a ztučnění, nejsou-li korigovány a kroceny. Kristus sám ne náhodou raději praktikoval putování a chudobu, tedy pravý opak solidní zavedenosti. Prorocký „zpěv havrana“ v biblických dobách i dnes může nás zavedené a solidní vytrhnout ze sladké dřímoty.

Záleží pak na tom, zda se oženeme berlou svého posvátného úřadu a opět usneme (častější případ), anebo zda se opravdu probudíme. Procitneme sice do těžké krize, avšak „spása se děje i skrze krize, ba díky krizím“. Upřesnil bych: spása se může dít, pokud člověk svoji krizi přijme jako výzvu a jako boží obdarování. Tato krize je také krizí charismatu a krizí autority v církvi. Nás katolíky možná mimo jiné vyzývá nehledat pravé charisma a legitimní autoritu výhradně pod špičatými čepicemi.

Vidím krizi a přiznávám, že ji vidím jinak, než deklarují ti, kdo před veřejností, před vlastní církví i před svědomím přijali odpovědnost za naše místní církve. Některá znamení doby prostě nedokáží všichni vidět, jiná jsou patrně příliš nepohodlná. Marnit znamení času nevšímavostí je ovšem nebezpečné počínání, ke kterému jsou zbožní lidé pokoušeni jistě odjakživa.¹

Rozumím-li správně, ta znamení doby poukazují především nikoli na schopnost či neschopnost jednotlivců v čele našich místních církví, ale na nutnost hledat alternativy nejen k detailům dosavadní struktury církevní správy, ale také k dosavadnímu církevnímu životnímu stylu. Nejde o žádné kosmetické úpravy dnešní lidové církve, aby snad byla přitažlivější tím, že k dosavadním varhanám povolíme občas i kytary a vedle schválených kancionálů připustíme i některé písně z Taizé. Jde o budoucnost české církve, o schopnost přežít v nebezpečné situaci, když se církev cítí zabezpečena iluzemi: „Máme otce Abraháma a nikdy jsme nebyli otroci.“² Máme charismatického a neomylného papeže, máme poutní místa plná zbožných poutníků, zbožný poutník k Matce Boží nikdy nezahyne...

Papež Jan XXIII. ukázal, že i běžná existence církve, tím spíš ovšem krize, vyžaduje od představených všech stupňů (mimo jiné) vyhlížet znamení času a v jejich světle kriticky rozpoznávat vlastní identitu církve. Otcové na posledním koncilu se o tuhle roli přinejmenším znovu pokusili. Ale to už je dávno pryč, dnes se spíš naplňují prorocká slova tehdejšího prefekta jisté vatikánské kongregace, která víckrát přetřásal tehdejší tisk i čerstvé pokoncilní komentáře. Ten kardinál měl říci: „Čtyři roky vládl tento papež. A čtyřicet let nám bude trvat, než odstraníme škody, které způsobil církvi svým nápadem svolat koncil.“ Jan XXIII. se skutečně choval spíš jako kormidelník než jako velitel. Ve třech pokoncilních dekádách vidíme, že následovníci takového postoje nechyběli, ale oficiální trend putování božího lidu dějinami ukazuje nesporně jinam: Jedni mají jistoty i bez znamení, druhým do neomylného velení nepřísluší mluvit. A tak boží lid – božím lidem rozumím spolu s koncilem nejen laiky, ale všechny pokřtěné – „…hledí, ale nevidí. Pískají mu, ale nikdo netančí.“ ³

Netřeba bystrozraku ke konstatování, že šat naší české matky církve v druhé polovině dvacátého století nebezpečně zvetšel. Statistiky hovoří neúprosně, není to prostě jen úpadek náboženskosti v postkomunistické zemi, vždyť religiozita populace spíš roste. Úbytěmi mezi různými křesťanskými církvemi nestrádají všechny církve stejně, trpí nejvíce tzv. lidové církve. A současně právě lidovým církvím v Čechách a na Moravě se mění zvlášť nepříznivě demografické složení.

Establišment má změny nerad, to mu nelze vyčítat, patří to k jeho přirozenosti.⁴ Každý živý organismus usiluje o své přežití a jde jen o to, za jakou cenu, kam až je ochoten ve svém egocentrismu jít. I tohle patří k přirozenosti toho, čemu se říká církev. Tyhle dvě protichůdné skutečnosti jednoho a téhož organismu i společenského subjektu polarizují náš církevní život, ne nějaká extrémní či někomu jinak nesympatická hnutí. Jenže život se udržuje jen díky složitému balancování mezi protichůdně naléhajícími signály.

Neumím spojovat své naděje s myšlenkou revoluce, živoucí proud tradování je pro mne něčím v životě církve absolutně nezastupitelným. Ze stejných důvodů je pro mne s křesťanstvím neslučitelná metoda restaurace starých zlatých časů církevní vážnosti ve společnosti. Ať byly ty časy zlaté reálně nebo iluzivně, návrat zpět léčí neuspokojivou přítomnost minulostí, a navíc minulostí iluzivní, minulostí řádně vyzdobenou legendami. To ovšem bere budoucnosti jakoukoli reálnou půdu pod nohama a tradování včetně všeho úsilí o apoštolskou posloupnost ztrácí smysl. Stačí pak, když všechny regulativy nahradí vhodně formulovaný a ve vhodnou chvíli promulgovaný zákon. A jen naprosto neschopný Baron Prášil by se s takovým vybavením nevytáhl z jakéhokoli bahna za svůj vlastní cop sám.

Rozumím, proč některé tak pobuřuje koncilní: „(ecclesia) semper reformanda“. Reformační úsilí je totiž uměním smysluplných a tedy čestných kompromisů. Ty nelze uzavírat bez respektu ke všem relevantním signálům reality uvnitř i vně církví, dokonce uvnitř i vně místních církví. Naši představitelé byli a jsou víc či méně důkladně školeni pro roli velitelskou, nikoli pro kormidelnickou. Není divu, že lodi s dostatkem kapitánů, ale bez kormidelníků ztrácejí nejen námořnictvo na svých palubách, ale také mezi veřejností zájemce o společnou plavbu.

Patřím k těm, kteří nepochybují, že křesťan církev potřebuje. Potřebujeme každá a každý kolem sebe podobně věřící bližní, protože právě až reálné vztahy k bližním usvědčí každého iluzionistu, když jeho víra propadla idolům a je momentálně nesvatodušně neplodná, zralá k pokání. Tak bude fungovat jen církev stále ještě živá. Nestačí, že ji „pekelné brány nepřemohou.“

Je po staletí otázkou, jak re-konstruovat situaci, která ztrácí některé důležité schopnosti. Re-voluce i re-staurace jsou ve věci Kristovy církve cestami do slepých uliček. Pak zbývá jen re-formace. Ne laciná reformace. Neuspokojí znovu se pokusit o recepci koncilu, ale nutno do hry začlenit i dalších třicet let, jejich systematickou reflexi učinit východisky dalších reforem. Ta desetiletí patří do dějin spásy a nešťastně pochodí ti, kdo se pokoušejí svěřenou hřivnu pro jistotu učinit nějakým zakopáním neviditelnou, aby snad nepřinesla správcům nežádoucí hoře.

Nemám nic proti tomu, že někteří znovu deklarují církev jako společnost, bezpochyby společností také je. Jde o to, aby nebyla pouhou společností, státem mezi státy, supermarketem mezi supermarkety, případně spolkem. Církev podle Nového zákona má být také živým tělem. Být také tělem je však obtížnou výzvou těm, kdo touží zůstat společností, kde duchovní moc je shodou okolností jejich mocí a kde posvátná moc má podle zákona v téže hrsti tvorbu práva, soud i vynutitelnost práva a kde neexistuje kolegialita zakládající zdraví celku funkčností všech orgánů, ale přísně vymezená distribuce monarchické moci v pyramidální struktuře.⁵ Zdravé tělo se chová podle jiných zákonitostí než zdravá společnost. Všechny organismy udržuje v plodné spolupráci jednak dynamická rovnováha mezi imunitou a adaptací jedince, jednak poslušnost zákonům plodnosti druhu. Taková poslušnost je o něčem jiném než bezvýhradná poslušnost autoritě.

Zpěv havrana – o významu krize

Třicet let po koncilu se u nás konečně začalo mluvit o koncilu. Snad proto, že už se skoro naplnil čas požadovaný kardinálem Ottavianim, kdy vliv koncilu už bude řádně kanalizován. Jaképak reformy? Vždyť všechno klape! Už zase máme svou representativní a hlavně exklusivní ideologii i exklusivní kulturu, které už díkybohu nerozumí každý „hej počkej“ či žena od škopku. Máme už zase svůj mezinárodně působící tribunál ochotný autoritativně hodnotit kvality sekulární vědy i sekulární kultury. Přizpůsobení netřeba, svět ať je světem a církev je církví, sjednáme konkordát. A protože opevňování církve proti všem nepřátelům a spiklencům vně i uvnitř se po smrti Pia XII. pouze na čas pozastavilo, ale nikdy docela neodtroubilo, staré fortifikace se ještě mohou hodit, ze zákopů přece možno na protivníka střílet. Není to možná zrovna mírová taktika, ale konec konců je to taktika pro establišment méně riskantní než koncilní prohlášení, že církev je světu znamením spásy.

Ale spása se děje i skrze krize, ba díky krizím.

Vrchnost světská i církevní zpravidla nemá ráda slovo krize, zní jí jako píseň havrana. Přitom krize je proces určitě nepohodlný, ale proces veledůležitý pro každé zdraví, tedy i pro zdraví ducha osobnosti a ducha společenství. Kdo znovu nalezl ztracené zdraví, právem hovoří o spáse.

Taková krize ostatně není žádnou ostudou, krizí identity prochází zákonitě každé „tělo“, každá osobnost právě proto, že její přirozenost míří ke zralosti, a proto stále něco už nevyhovujícího odkládá a nové zkouší a přijímá. Není ostudou, že mladík i dívka musí projít pubertou. Ostudou je, když někoho puberta neopustí ani po padesátce, protože ji po celou dobu úzkostlivě sám před sebou skrýval. Krize se stane ostudou až ve chvíli, kdy naléhá marně, kdy probíhá jalově (např. starší člověk se navzdory dospělosti organismu chová infantilně nebo pubertálně a svoji dospělou odpovědnost si nepřipouští), anebo kdy ji organismus nebo struktura kamufluje a nedovolí uplatnit její přirozený smysl (např. instituce odmítne učit se z dějin rozpoznávat své vlastní chyby a učit se nejen ze svých slavných a plodných dob, ale také z poctivě přiznaných chyb).⁶

Krize naléhavě zvěstuje, že je třeba něco podniknout a ukazuje, kudy je třeba namáhavě napřít zbytek síly, nemá-li bezmoc zvítězit. Krize bývá porodní bábou alternativ.

Krize očišťuje a motivuje k naději. Zasloužila by si lepší přijetí v církvi, protože přináší zprávy velmi užitečné. Ale buďme uznalí, to by bylo nejen proti ideám, které o spáse vyvinula neoscholastická teologie, ve které byla vychována snad veškerá naše hierarchie. Bylo by to proti přirozenosti establišmentu, etablované chrání jen idea nekritizovatelné přítomnosti. Snadno pochopíme, že pro udržení pozice je nejvýhodnější nechat ve všem jednat jen kohosi „shora“.

Proč dnes opouštějí církev

Hlavním důvodem lidí rozhodnutých rozejít se s vlastní církví kupodivu nebývá pohoršení nad vnitrocírkevními ekonomickými či morálními skandály jednotlivců jakkoli vysoko postavených. Pokud budou církev tvořit lidé, bude církev jistě trpět tu a tam nějakým opravdovým skandálem. V celku světové církve v globální epoše není takových skandálů málo, ale roli katalyzátoru rozchodů fakticky nehrají. Všichni jsme jen v nejlepším případě takoví, jací být chceme a jací fakticky dokážeme být. Zkrátka: Pohoršení nad selháním vyvolává možná další a další opoziční hnutí uvnitř církví, ale nikoli významnější odliv členů.⁷

Kdo odchází z katolické církve, udává prý nejčastěji jeden ze dvou důvodů:

· Pro někoho je nesnesitelné zklamání, že duchovní moc v různých vrstvách mocenské pyramidy římskokatolické církve se stále ještě odmítá zbavit byrokracie typu známého důvěrně snad ze všech vrstev světské společnosti⁸. Takový věřící odchází jinam v naději, že jinde je sice je také byrokracie, ale méně agresivní, anebo aspoň pracuje efektivněji.

· Mnohé realisty už dávno netrápí iluze o „byrokracii s lidskou tváří“, nevěří ve straky malované na vrbách. Zato je těžce frustruje zkušenost, že od své církve nemůže věřící (statisticky vzato) čekat žádnou opravdovou pomoc ve svých skutečných existenciálních potížích. ⁹

V tom směru jsou všeobecně známé situace homosexuálů, mnohočetných rodin, lidí odcházejících z duchovní služby nebo rozpadlých rodin, lidí odvážně svědčících proti momentálnímu zájmu mocných.

Mnozí mocní nad takovými důvody pokrčí rameny. Jenže živé je jen to, co se dokáže přiměřeně adaptovat a zároveň bránit přiměřenou imunitou.

Byrokracie je styl styku s veřejností. Má své racionální a své iracionální stránky. Vyžaduje proto trvalou kultivaci zvenčí, jinak propadá zhoubnému bujení, a to bývá důvodem ke ztrátě lidské naděje nejčastěji. Je třeba zcela logické, že farní úřad není pro veřejnost otevřen osm hodin denně. Nelze ovšem podobnou logikou obhájit, že duchovní správce několika farností, zpovědník a průvodce umírajících v jedné osobě má právo nebýt rušen řekněme večer. Je samozřejmě logické a v politické přítomnosti se skoro dennodenně „osvědčuje“, že pokud chce výše postavený úředník (nositel ordo) přežít co nejdéle, nemůže ovlivnit počet spontánně vznikajících skandálů, ale musí je zapírat, bagatelizovat, desinformovat.¹⁰

Lidové církve v Česku stárnou rychleji než církve ne-lidové. A rychleji se vyprazdňují. To není osud, ale krize pojetí duchovní služby. Rozhodně tu nepomůže odkaz na příslib Páně ohledně církve a pekelných bran¹¹. Nepomůže ani zvýšit taxy budoucí církevní daně.

Identita českého katolictví, konstitutivní prvky církve

Instituce římskokatolické církve se už celá desetiletí potýká s krizí identity; to není pomluva ani škarohlídství, vyslovil to nahlas jeden z jejích řádných a ctihodných papežů konce druhého tisíciletí.

Koncilní diskuse požehnaně poranily mnohé nesprávné církevní sebevědomí. Ale to už je dávno. Dnes bohužel zase už nikoho v Česku neznepokojuje, že kdysi nesporně legitimní znaky církve Kristovy¹² zůstaly jakoby mimo zorné pole dnešních aktivistů. Výprodej „rodinného stříbra“ je dokonalý: Koinonii v běžném životě společnosti odzbrojila řečnická fráze. Společenství už není jako kdysi za dob Petrových chrámem postaveným z živých kamenů víry, naděje a lásky, vybuduje se a zlikviduje prohlášením do mikrofonu¹³. Podobně liturgii přenechal boží lid kléru a zvykl si na výhody konzumního životního stylu. Martyrii přenechal zase mimořádným jedincům, diakonii nevládním organizacím.

Koinonia je ovoce činů a vztahů. Místo pěstování koinonie se dnes v pastoraci věnuje mnoho přemítání, energie i jiných prostředků záchraně různých prvků lidového formátu katolictví¹⁴ – masovosti bohoslužeb, poutí, úctě nových a nových světců, srazů mládeže, náboženského folklóru při návštěvách hodnostářů a lidových slavnostech.

Jako každý populismus, i lidovost církve ráda pokřtí šovinismus (já katolík, nikdo není víc), případně xenofobii (jistí monsignores se štítí západní teologie jako moru a neváhají to publikovat). Stěží najdete lepší existenciálně pravdivý protiklad ke koinonii.

Jak je to potom s identitou? Nenavazuje na starověk, dobrá. Ale jaká tedy je dnes, v době postkomunismu, postmoderny a globálních změn? Pokud se kdo zeptá, čím že je člověk věřící katolicky plněji křesťanem než ostatní křesťané, uvedou vám jiné charakteristiky: poslušnost legální církevní vrchnosti (věčný zápas o sexuální morálku např.); snaha o maximum zásluh (v neděli včas stihnout i se všemi dětmi bohoslužbu pěkně od začátku, aspoň občas si mešním stipendiem zajistit „zvláštní užitky mše svaté“, při návštěvě určitých svatyň získat plnomocné odpustky např.). Jistě, netřeba použít zjednodušující karikatury výše, takhle učení církve přece nikdy neznělo. Ale co vlastně ve skutečnosti dělá katoličku a katolíka právě křesťanem? Právě tomu se říká krize identity: nevíme, kdo jsme a kým být chceme. Víme jen, co nechceme být – nechceme být třeba sektáři, bezbožníci...

Rozpoznat svoji identitu, uvědomit si vlastní kořeny i to, co z nich za staletí vyrostlo, to není žádný luxus. Bez toho nemůže trvale obstát ani ohromná stabilita oblíbené pyramidální struktury monarchické moci v římskokatolické církvi.

Mocenská pyramida

Pro toho, kdo neví, čím vlastně je, čím být chce a čím být má, pro takového je změna smýšlení ohromně riskantním podnikáním. Jenže křesťan má změnu smýšlení a víru evangeliu natrvalo uloženu.¹⁵ Není divu, že se v našem divném postfeudalismu hledí vyhnout se rozhodnutím, tím spíš základním rozhodnutím. Osvědčené je „nechat to na těch nahoře“. Není potom ani divu, že všechny zásady obedience i kolegiality praskají ve švech, jakmile narazí na sebe různá mocná lobby.¹⁶ S úžasem zjišťujeme, že hierarchická pyramida má svá slabá místa – skoro stejně nemilá, jako v politice státu.

Je dost příznaků k podezření, že ta mocenská pyramida je spíš virtuální než reálná.¹⁷

Kdykoli sleduji nějaký televizní přenos komentovaný autentizovanými duchovními, znovu a znovu se dovídám, že římští katolíci mají občas jednu, občas dvě hlavy své církve: Kristus Ježíš je hlavou církve podle platné dogmatiky, papež podle „tradice“ representované jistou částí kléru a jistě i ohromnou většinou laiků. Ovšem i role hlavy přenesená na papeže ztrácí váhu, když jde o něco obtížnějšího než o euforické slavnosti. Papež Jan XXIII. svolal koncil a papež Pavel VI. podepsal všechny nálezy toho koncilu a postavil se za ně svojí autoritou. Koncilu to k autoritě nijak nepomohlo, ohromující většina českých katolíků koncil nezná a nepostrádá.¹⁸

Koncil je ovšem shromážděním biskupů, na posledním bylo více než 2000 římskokatolických biskupů z celého světa. Ani to význam koncilu nezachránilo. Katolík ctí biskupa i tehdy, když neříká nic. Možná dokonce tehdy víc.

Předposlední vrstva mocenské pyramidy směrem k základně, kněží a jáhnové, mají podíl na pyramidě moci v praxi ještě problematičtější. Proto se zdá, že energie věnovaná obhajobě římskokatolického modelu církve posledních dvou století jako prý jedině správného může být už dnes hazardem.

Autorita a důvěryhodnost

Sebedůvěra církve (božího lidu, od laiků po kleriky) se běžně čerpá z pravdy zakořenění dějin spásy do dějin světa, z pravdy evangelia, která se po staletí osvědčila ve slávě i v pokání a kterou má církev jednotou slov i činů zpřístupňovat všem. Ta naše česká sebedůvěra stojí na hliněných nohách. Máločemu se u nás doopravdy existenciálně důvěřuje. Věříme v odpuštění hříchů, kterých litujeme. Ale takovému pokání se propůjčí z celku božího lidu obvykle jen ten lid v podhradí.¹⁹ Hierarchie se neptá dělné teologie v té části Evropy, kterou komunismus – prý hlavní příčina smutných stránek katolictví dnes – nestihl morálně zničit. Křesťanství Západu je prý čímsi nakaženo (tohle zdůvodnění jsme včetně specifikace světových stran patrně podědili od reálného socialismu). Představení místních církví nemíní dát ani na rady odborně kompetentních laiků v pastoračních radách, natož aby se aspoň občas s pokorou zeptali „citu víry“ božího lidu – celého božího lidu.²⁰ Co tedy rozhoduje o konkrétní interpretaci prastarých spásných pravd, které člověka mají moc osvobodit? Pro české místní církve sídlí magisterium výlučně v jisté kongregaci, není o čem debatovat.²¹

V římském katolictví posledních století hraje neúměrnou roli právní vědomí, ale v prazvláštní podobě. Ptáme se pozorně a se „zdravou nedůvěrou“, zda ta nebo ona svátost je vysluhována platně, ale málokdo se ptá, zda se tak stalo za daných konkrétních okolností i smysluplně.²²

To všechno nejsou žádné pomluvy ani škodolibé nářky. O faktické moci autority v božím lidu ovšem v posledku nerozhoduje jurisdikční dekret nebo bulla, ale jednak míra věrohodnosti samotného institutu moci, jednak důvěryhodnosti, jakou ta která osobnost má v povědomí ostatních. Platí to podobně v rodině o roli otce nebo matky, v úřadu nebo dílně o roli vedoucího nebo vedoucí, platí to v politických stranách. Kde taková personální věrohodnost role nebo důvěryhodnost osoby reprezentující věrohodnou roli chybí, nemusí dojít hned ke vzpouře nebo k difamaci autority, to se stane jen zcela výjimečně. Ale krize přejde v tiché odumírání.

Obvyklá cesta na post autority je v katolictví cesta formální, jmenování shora. Jenže s jmenovací bullou se pro vyvolence vystaví věrohodnost jmenování, nikoli věrohodnost role konkrétního člověka jako biskupa, faráře, jáhna, katechety. Naši hierarchové z velké části vůbec nelenoší, jejich programy jsou nabité a nastavují noci. Farnost takového hierarchu, faráře, řeholnici miluje. Ale nečeká od nich nic pro svůj život. Důvěryhodnost role založí právě jen osobní zkušenost. Bývaly doby, kdy taková zkušenost nechyběla. Dnes je duchovní všech stupňů služby prostě překládán „shora“ a mnozí už nedostanou příležitost takovou zkušenost získat.

Stav, kdy proti autoritě nic nemáme, zato nemáme také nic pro ni, funguje jako spolehlivý hrob. Nikdo pak o ničem z výroků takové autority nepochybuje, protože to za pochybnost nestojí. Jen několik málo čipernějších poddaných v tom pochopitelně cítí plnohodnotné alibi pro svoji vlastní svévoli, případně pro nic-nepodnikání. Ostatní se smíří s tím, že „církev“ je opustila, třebaže funkcionáři na svých místech nepochybně zasedají.

Legitimita vedoucí síly evropské kultury a smysl pro dějiny

Křesťan si musí být stále vědom, že k jeho statutu člena božího lidu či dědice Království patří povinnost svědčit o své vlastní osobní víře. Misie vždycky byla a zůstala problémem. Nejen díky prapodivným symbiózám se světskou kolonizující mocí, ale také v souvislosti s inkulturací a náboženskou svobodou. Neumím v té věci nikomu radit. Všímám si však, jak se nám římským katolíkům mstí nedostatek kritického vnímání vlastních dějin. To je důležité nejen v misiích zámořských, ale také při martyrii za vlastními humny.

Katolíci rádi zdůrazňují, že evropská kultura je bez křesťanství prostě nemyslitelná. ²³Evropská kultura opravdu nemůže zapřít své kořeny v židokřesťanském díle jednotlivých vzdělanců starověku i v díle ranně středověkých klášterů. Ovšem dnešní Evropa sice ještě využívá v kultuře jazyk a jiné původně křesťanské vyjadřovací formy, ale dnešní kultura už křesťanskou není a nebude. Na to musí myslet každý, kdo z nejasných odkazů na zásluhy o kulturní minulost chce nějak odvodit legitimitu role křesťanské církve coby poručníka v současné kultuře.

Současná kultura už je zcela autonomní nejen v ostatních kontinentech, ale také v Evropě, a pokud Česko k Evropě patří, pak i v Česku. V autonomních systémech nutno kompetenci k veřejnému ovlivňování kulturního dění znovu a znovu prokazovat. Proto zákonitě vyvolá údiv²⁴, když někdo z hlediska církevního práva sice kompetentní, ale z hlediska věcného s kompetencí nijak nedoloženou chce s absolutní závazností hodnotit nějaký kulturní počin, např. film, inscenaci, román, výtvarné zobrazení, vědeckou výuku a praxi, společenskou praxi. Např. politiku lidských práv.²⁵

Věrohodnost na veřejném fóru lze dnes získat v podstatě dvojím způsobem: Odbornou kompetencí, řádně doloženou širokým společenským konsensem, a fascinací davu populismem. To druhé znamená ovšem medvědí službu věci, to prvé je výsledkem velmi věrných a přitom nezištných služeb, rozhodně ne panování, i kdyby šlo o panování posvátné.

Tady je naše postfeudální praxe monarchické moci v místní církvi kamenem mnohých často i nechtěných úrazů.²⁶ Naše církevní ústava totiž svěřuje zákonodárství právě těm, kdo vládnou, a vůbec ne náhodou zároveň těm, kdo kontrolují a nakonec i soudí výkon obojí moci, moci zákonodárné i vládní. Takové struktury fungují dlouho a spolehlivě, ovšem jednoho dne se potichu sesypou, protože život má jiná pravidla, živý organismus vyžaduje kolegialitu a subsidiaritu. Síla církve není v dokonaleji ošetřené totalitě moci, ale ve zdravé spolupráci orgánů živého těla. Efektivnost totalitních systémů sice jistý čas trvá, ale věrohodnost je v posledku nenahraditelná, a to také rozhoduje o svatodušním nebo jen lidském charakteru díla.

Poznámky:

1. „Také zástupům řekl: Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: 'Přijde déšť' – a bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: 'Bude vedro' – a bývá. Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné? (L 12, 54-57)
2. „Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Odpověděli mu: Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými? Ježíš jim odpověděl: Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. „ (J 8, 32-35)
3. Srovnej prazvláštní kontext úryvku: „A všechen lid, který ho slyšel, i celníci dali Bohu za pravdu tím, že přijali Janův křest. Ale farizeové a zákoníci zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl, když se nedali pokřtít od Jana. Čemu tedy připodobním lidi tohoto pokolení? Komu se podobají? Jsou jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: 'Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste neplakali. ' Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno – a říkáte: 'Je posedlý. ' Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkáte: 'Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!'“ (L 7, 29-34)
4. Proto posel takových zpráv je samozřejmě zlý posel a musí počítat s následky. Měl jsem tu čest být takovým poslem několikrát, funguje to skvěle. Od té doby vlastním písemně s podpisy autorů nezanedbatelné váhy, že jsem fantazírující romantik, trpím iluzí mesiánství, jsem prý elitář a zároveň obhájce volných mravů i oportunista, sektář, heretik, svévolník… Podpisy nechybí, zato argumenty se nikdo nezdržuje, jde tedy o docela obyčejný staletími osvědčený lynč.
5. Jak jsem se dočetl na hlavičkovém papíře s podpisem autora jistě povolaného a nesporně autentizovaného, považuje se dnes právě takové pojetí církve za zjevenou nauku církve. Jen nevím, co si s tím počnou se svojí neomylnou odpovědností papežové panující v těch staletích, která o tomto údajném zjevení neměla ani ponětí a organizovala si církev docela jinak.
6. Nedávné kající přiznání papeže k historickým omylům odsoudila významná část jeho kardinálského sboru tím, že prý papež zašel příliš daleko.
7. Německý profesor dogmatiky Medard Kehl SJ důkladně analyzuje 30 let po koncilu stav evropského resp. německy mluvícího katolictví. Konstatuje, že římskokatolická církev se vyprazdňuje z důvodů mnohem vážnějších než je nějaká anticírkevní móda. Srov. Kehl, M.: Kam kráčí církev? Diagnóza doby. CDK Brno, 2000, str. 130
8. I já sám mám k dispozici smutné doklady neskrývaného triumfalismu, veřejně projevené arogance mocných, nestydatého lobování a manipulace informacemi.
9. V posledních letech to prokázaly už i podrobnější a důkladnější sofistikované průzkumy veřejného mínění v českých místních církvích.
10. Platí to nejen pro byrokracii organizovanou v politických stranách, kde o tom nikdo nepochybuje, ale platí to i pro představitele místních církví, dokonce i pro zbožnou Moravu. Platí to shodně navzdory tomu, že někteří politikové otevřeně vyhlašují etiku za blbost vhodnou snad tak pro lid ulice, zatímco morálka a kázeň má v hlásání dnešní církve nepopiratelně přednost před vším jiným.
11. „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi. Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. „ (Mt 16, 18-20)
12. „Koinonia, kde se děje leiturgia, martyria, diakonia“- společenství, společné chvály Boží, svědectví víry, služby bližním.
13. Sám jsem byl při tom zázraku, kdy kazatel „zřídil“ společenství ze vzájemně zcela neznámých lidí i bez kouzelného proutku prohlášením do mikrofonu formulkou: „Pěkně vítám všechny naše rozhlasové posluchače, kteří dnes s námi při nedělní mši svaté utvořili takové krásné společenství. „
14. Lidová církev (Volkskirche) není ani nadávkou, ani pejorativní nálepkou, jde o důležitý fenomén rozhodující například o směrech pastorace. Obšírnou diskusi o smyslu, kladech a záporech lidovosti církve uvádí např. Klostermann. F.: Priester für Morgen. Tyrolia Verlag Innsbruck-Wien-München 1970
15. „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1, 14-15)
16. V tom smyslu je v několika směrech velmi poučný vývoj sporu o budoucnost výchovy českého kléru v interdiecézním semináři v Praze. Nejenže nakonec nemá pražský primas a Velký kancléř pražské university vliv na úroveň teologické formace, ale prý se ustavují péčí dvou ordinářů i víceméně tajné vzdorosemináře pro kandidáty, které legální seminář odmítl.
17. To by nevadilo jen pokud nebudeme s Teologickou komisí ČBK trvat na tom, že právě pyramidální struktura posvátné moci je zjevená, souvisí tedy podstatně se spásou – viz posudek, dodaný TK ČBK Lidovým novinám.
18. Každý se může o tom přesvědčit, jestli se zeptá náhodně vybraných návštěvníků katolických bohoslužeb, co vlastně vzali z koncilních novot za své. Přitom jen tenká vrstva českých vyznavačů „jedině správné katolicity“ Msgre Lefebvre kolem časopisu Tridentinum a další vrstva vzývající prapor Una voce dokáže k tomu udat nějaké důvody.
19. Dokázali jsme politovat utrpení, se kterým umíral katolický kněz Jan Hus. Nedokázali jsme si přiznat, že jsme v tom hráli smutnou úlohu i my jako církev.
20. „Kristus, veliký prorok, hlásal Otcovo království svědectvím života a mocí slova. Dokud se plně nezjeví ve své slávě, vykonává svůj prorocký úřad nejen prostřednictvím hierarchie učící jeho jménem a mocí, ale též prostřednictvím laiků; pro je ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova (srov. Sk 2, 17-18; Zj 19, 10), aby síla evangelia zářila v každodenním životě rodinném i společenském... „ Věroučná konstituce Druhého Vatikánu Lumen Gentium, čl. 35
21. I pro tohle jinak mnohokrát potvrzené zjištění existuje výjimka: Když se vysoký zástupce této kongregace vyjádřil v únoru minulého roku před mnoha očitými svědky včetně pražského nuncia také k českému podzemí jinak, než si přáli někteří z členů ČBK, dočkal se i on cenzury: publikovalo se jen něco.
22. Pokud vím, nikdo z přátel ani odpůrců arcibiskupa Sokola se neohradil, když trnavský arcibiskup v souvislosti se svou asistencí u úmrtního lože Gustáva Husáka publikoval v tisku pozoruhodný názor, že pro spásu Husáka „nebylo třeba, aby svých zločinů litoval, protože on mu posloužil olejem platně posvěceným od biskupa. „
23. Až do vrcholného středověku znamenalo křesťanství totéž co katolictví; k vážnému rozkolu mezi církvemi Západu a Východu došlo až v posledním století prvého tisíciletí křesťanských dějin, k dalšímu dělení mezi západními církvemi západního křesťanstva až zhruba pět století později.
24. Rozumí se decentně pohoršený údiv, jako kdyby se někdo ve slušné společnosti pokoušel platit nekrytým šekem a byl při tom přistižen.
25. Proto není tak nepochopitelné, že se už na mezinárodním fóru vyskytly hlasy, které vyžadují přezkoumat legitimitu účasti státu Vatikán v nadnárodních grémiích, kde se jeho zástupci s ohromující setrvačností vyjadřují – podle vkusu ostatních málokdy katolicky věřících – pozoruhodně autoritářsky, ale nejsou prý ochotni hledat konstruktivní kompromis.
26. Každý, kdo zažil nedávný komunistický režim, ví moc dobře, jaký vztah panuje mezi totalitní mocí, zákonodárcem a společností. Z arogantního loupežnictví a násilnictví totalitní moci uměl zákonodárce udělat pomocí zákona věc práva jedné a povinnosti druhé strany. Je zřejmé, že taková legislativa je a zůstane nemravná, i kdyby náhodou nic proti přirozené počestnosti nezaváděla. Tím spíš nelze získat díky nemravnému zákonu legitimitu pro nemravné počínaní.

Ani v tradične kresťanských krajinách Východnej Európy s pádom komunistickej diktatúry prevratná a niektorými očakávaná zmena v zmýšľaní u väčšiny ľudí nenastala. Tí, ktorí si zvykli na život podľa žiadostí tela dostali väčší priestor pre obhajobu svojich postojov a realizáciu cieľov. Na ich strane stojí televízia, reklama, časopisy, film... Tí, ktorí usilujú o pozdvihnutie ducha, len ťažko veľa sponzorov pre ich podujatia a príliš veľa rušivých prvkov zasahuje aj do súkromia ich rodín.

Je však smutné, keď duchovné autority mlčia pri porušovaní základných práv, verejnom presádzaní amorálnosti, ohrozovaní zdravého vývoja mladej generácie, alebo bránia aktivitám napomáhajúcim rozvoju a ozdraveniu ducha. Keď osoby zodpovedné za duchovný rozvoj a organizácie zriadené pre rozvoj duchovného života vegetujú, parazitujú a kladú si nízke a prízemné ciele.

Ťažko sa počúvali slová najvyššej cirkevnej autority Slovenska, ktorá býva častým hosťom v západných krajinách, keď vo vysielaní Vatikánskeho rozhlasu 21. marca 1998 i viackrát doma pri verejných príhovoroch varovala pred vplyvom západoeurópskych univerzít na našich kňazov a bohoslovcov, ktorí museli byť z nich odvolaný a už ich tam neposiela, pretože tam pochytili pomýlené názory. Akoby jedine na Západe boli korene všetkého zlého, pomýleného a chorého. Zdá sa mi, že ide najmenej o alibistické odsunutie a zakrytie domácich problémov, ktoré narastajú a široko prerastajú krajinu, a ktosi sa chce tváriť akoby neboli. Ak sa niekto doma, alebo zo zahraničia na ne nahlas pokúsi upozorniť, tak sa pokladá za miešanie sa do vnútorných vecí, po ktorých ho nič nie je, býva upovedomý, že dobre vieme, čo máme robiť, robíme to dobre, akoby sa zabúdalo na biblické „Po ovocí ich poznáte.“ Aby sa nemuseli hľadať ich možné riešenia, zvaľuje sa vina na kohosi v zahraničí. Ak sa ktosi pokúša o dialóg je pokladaný za modernistu ovplyvneného Západom, býva diskriminovaný, aj trestaný, akoby u nás a na Východe bolo všetko v najlepšom poriadku. Ak sa pri tom zdôrazňuje vernosť učiteľskému úradu cirkvi a sv. Otcovi, pokladá sa to za záruku správnej cesty. Na národnej púti v septembri 1998 v Šaštíne, sme dostali od tejto autority úlohu napomôcť vytvoreniu dobrého obrazu Slovenska v zahraničí. Zatiaľ ona maľuje zlý obraz Západu.

Neviem či je správne, ak 14. marca 1998 najvyššia cirkevná autorita za účasti nacionalisticky orientovaných organizácií a predstaviteľov v krajine vládnucich politických strán v národnej bazilike v Šaštíne viedla ďakovné bohoslužby pri príležitosti 59. Výročia vzniku I. Slovenskej republiky a 5. Výročia II. Slovenskej republiky a zdôraznila, že máme za čo poďakovať. Každý má právo na verejné prezentovanie osobných a skupinových názorov.

Volanie po potrebe bariér označovať na základe zemepisných oblastí kolektívne vinníkov je chybné riešenie. Zvlášť ak sa často prijímajú ich pozvania, pohostinnosť, čaká a prijíma sa pomoc materiálna. Potrebné a dôležité je k tomu sa podľa mňa nevenuje potrebná pozornosť, všetkými dostupnými spôsobmi vychovávať zrelé kresťanské osobnosti, ktoré sa dokážu správne orientovať v každom prostredí a vytvárať zdravé spoločenstvá. To je možné a účinné tam, kde je Božie Slovo prenášané do života, prirodzená autorita predchádzala autoritu funkcie, kde pastorácia má svoju koncepciu a je v službe cirkvi i človeka.

Ak Slovensko v súčasnosti prechádza zložitým obdobím svojich dejín, ak sa o duchovnej obnove a kresťanskom národe hovorí, ale málo to poznať v každodennom živote, to je i obraz problémov Cirkvi, v ktorej jej mnohí predstavitelia akosi nechcú prijať znamenia doby, uzatvárajú sa do seba a svojich priestorov, držia sa stredovekých spôsobov a štruktúr, obmedzení vnútených praxou protinábožensky zameranej komunistickej totality.

Podľa Maxa Webera je charizmatická autorita jednou z troch základných autorít, pričom s každou z nich sa spája aj istá forma moci a panstva. Weber tak rozlišuje autoritu patriarchálnu, byrokratickú a charizmatickú.

Charizmatická osobnostná autorita

Kým patriarchálna moc sa vytvára v kontexte hospodárskom, charizmatická autorita sa neviaže na hospodársku ani na vojenskú oblasť, neviaže sa na odbornosť, nevzniká dosadením, menovaním ani priamym dedičstvom. Vychádza z osobnostných daností, ktoré sa považujú za nadprirodzené (v prípade modernej charizmatickej autority toto presvedčenie o nadprirodzených danostiach už nie je typickým javom). Keďže sú to danosti výnimočné, nie sú dané každému, čím sa vytvára charizmatickosť jednotlivca a jeho charizmatická osobnostná autorita.

V počiatočných spoločenských formách sa takáto črta výnimočnosti javí ako charizma. Takto sa charizmou javia napr. záchvaty šamanov a čarodejníkov. Nech je ich príčinou epilepsia alebo rôzne tlmiace a narkotické prostriedky, vždy vyvolávajú zdanie a všeobecné presvedčenie o charizmatickosti. Takáto črta vytvára mocenskú závislosť ostatných.

Vo vyšších formách usporiadania spoločnosti sa charizmatickou autoritou stáva osobnosť na základe istých prirodzených alebo duchovných daností.

Charizmatická autorita nie je spojená s finančnou, hospodárskou či úradnou oblasťou. Kým patriarchálna autorita je autoritou všedného dňa a preto je zároveň aj autoritou hospodárskou, charizmatická autorita nie je autoritou všedného dňa a preto ani nie je autoritou hospodárskou. Spája sa s ňou neotrasiteľné presvedčenie a viera v jej poslanie.

V staroveku a stredoveku bola charizma zabezpečená spoločnou spotrebou, ktorá vylučuje individuálny majetok (napr. vojenské štáty v staroveku, rehole a rytierske rády v stredoveku). Staroveká a stredoveká charizmatická autorita zväčša seba samú a jej najbližších prívržencov vyčleňovala zo zaužívaných spoločenských a ekonomických štruktúr a zväzkov. Novoveká charizmatická autorita nevyčleňuje z týchto štruktúr (v prípade náboženských spoločností zasväteného života vyčleňuje z rodinných zväzkov).

Charizmatická autorita žiada poslušnosť a nasledovanie. Jej úspech je závislý práve od poslušnosti a nasledovania spoločenstvom alebo širšími masami. Poslušnosť a nasledovanie dáva tejto autorite moc nad ostatnými. Kontúry svojej moci a svojho poslania kladie automaticky podľa zamerania (oblasť politická, náboženská, sociálna, ekologická, etnická a pod.). Pole zamerania a pôsobenia autority tak vymedzuje aj jej moc, vplyv a úlohu.

Svoju autoritu a legitimitu neodvodzuje od úradných kompetencií, ale, ako upozorňuje Weber, získava si ju a udržiava stálym osvedčovaním svojich síl. Každý druh charizmatickej autority má svoje sprievodné znaky dosvedčujúce jej oprávnenosť (u šamanov sú to extázy, u vojenského charizmatického vodcu vojenské úspechy a pod.).

Výber nástupcu (otázka kontinuity a trvácnosti)

Aby sa udržala kontinuita a trvácnosť spoločenstva zhromaždeného okolo charizmatickej autority, stáva sa aktuálnou otázka spôsobu výberu nástupcu. Kde jestvuje viera v reinkarnáciu, hľadanie nástupcu sa vykonáva podľa určitých pravidiel a znamení. Viera v reinkarnáciu zabezpečuje trvalú kontinuitu charizmy, pretože vždy bude prítomné presvedčenie, že pôvodná charizmatická autorita je reinkarnovaná a tak aktuálne prítomná. Kde nejestvuje viera v reinkarnáciu, najprv sa označí nástupca, ktorý sa akoby stáva zástupcom pôvodnej autority. Tým je zabezpečená kontinuita. Neskôr prichádza na rad voľba, no aj pri nej je autorita odvodená z pôvodnej charizmatickej autority, a zostáva aj stála naviazanosť na ňu. Čím väčší bude časový odstup od pôvodného nositeľa charizmy, tým väčšia bude váha tradície s dôrazom na jej nedotknuteľnosť. Tradícia sa tak stane zárukou správnosti. V tradícii sa však vyvíja aj spôsob nástupníctva, a to od aklamácie smerom k voľbe, pričom samotnú voľbu vykonáva úzky volebný zbor.

Inštitucionalizovanie a jeho nástrahy

Aj keď charizmatická autorita nie je autoritou všedného dňa, prívrženci a nasledovníci ju chcú prežívať trvalo. Znamená to postupné inštitucionalizovanie, čím sa sila charizmatickej autority a samotnej charizmy zoslabuje. Tým sa zároveň dostáva do polohy všedného dňa (a tým sa opäť zoslabuje) a dostáva sa pod vplyv moci, ktorá riadi jeho život. Charizma je nahradená inštitucionálnym charakterom spoločenstva s mocenskými štruktúrami. Z charizmy sa stáva doktrína a časom splýva s tradíciou (ktorú pôvodne odsunula). Úcta ku charizme je potom neraz nahradzovaná racionálne zdôvodňovaným lipnutím na rituáloch. Navyše tí, ktorí sa dostali na vyššie stupne moci v tejto inštitucionalizovanej podobe charizmy, svoje záujmy legitimizujú a odvodzujú z charizmatickej autority alebo z autority charizmy, resp. na jej základe vybudovanej štruktúry či tradície (ktorá nastúpila miesto charizmy). Tak ako účasť v každej štruktúre moci obsadením funkcií, tak aj v prípade inštitucionalizovanej charizmy neraz slúži ako náhrada za skutočnú vnútornú zmenu, alebo, povedané s Jungom, ako lacná a pohodlná kompenzácia za osobné nedokonalosti. V tomto prípade však slúži aj ako náhrada za návrat k pôvodnej sile charizmy. Sila inštitúcie sa tak stáva náhradou za silu charizmy a osobnostnej kvality či dokonca náhradou za silu presvedčenia. Takto potom charizma slúži neraz ako prostriedok ospravedlňovania svojich záujmov. No tým sa už naplno odcudzuje sebe samej a stáva sa komponentom všedného dňa.

Charizma, ktorá sa chce rozšíriť časovo aj priestorovo a udržať sa, vyžaduje disciplínu. Pokušením disciplíny je však uniformita. Disciplína nemá za cieľ zvnútornenie (aj keď ho niekedy zdôrazňuje, ale aj to iba preto, aby posilnila svoju moc a uľahčila vykonanie rozkazov), ale rutinu (aj keď o nej nehovorí, pretože tým by odhalila svoje mocenské pozadie). Vstupom do zinštitucionalizovanej charizmy jednotlivci vstupujú aj do disciplíny a preto sa neraz zdôrazňuje ich povinnosť, svedomie a pod. Uniformita ako pokušenie disciplíny a ako výsledok jej prílišného zdôrazňovania vedie k strate individuality a osobnosti.

Inštitúcia, na ktorú je charizma prenesená, je trvalým útvarom. Kvalifikovanými nositeľmi charizmy sa stávajú designovaní členovia inštitúcie. Vstup do tohoto útvaru je vstupom do nového sociálneho prostredia a do nového spôsobu života. Výchova ku „kvalifikácii“ sa začína vo výchovnom prostredí spoločenstva. K výchove patrí aj neustála sebareflexia nad postupom vhĺbenia sa do charizmy. Táto sebareflexia musí pokračovať stále, aj po zanechaní počiatočného výchovného prostredia. Ak takáto sebareflexia nejestvuje alebo je potlačená tradicionalizmom, racionalizáciou alebo pohodlnosťou funkcie, potom nastáva ešte väčší odklon od charizmy.

Jednou z najväčších pokušení či nástrah inštitúcie je jej preinštitucionalizovanie. Ak sa uvedené nástrahy stávajú realitou (u mnohých bolestivou), je to znamenie, že inštitúcia – v osobách jej nositeľov funkcionárskej autority – prekročila zdravý a nevyhnutný prah.

Šanca a nádej

Prechod od charizmatickej autority k jej inštitucionalizovanému pokračovaniu je nevyhnutný, ak má mať spomínanú trvácnosť a kontinuitu. No ak chce byť takáto inštitúcia živá, musí znovu a znovu objavovať tú charizmu, z ktorej ona sama vznikla, musí sa k nej stále vracať ako k svojmu počiatku, jadru, zmyslu, inšpirácii a motivácii, stvárňovaniu a reálnemu poslaniu. To však znamená hlbokú sebareflexiu, prestať povyšovať názor na jedinú platnú pravdu, znamená to aj potláčanie pohodlnosti a byrokratizmu štruktúry, potláčanie jej inštitucionalizmu a funkcionalizmu, nedobového tradicionalizmu a nadmerného racionalizmu. Spoločne ako celok a zároveň každý zvlášť ako jednotlivec.

Ze závěrů Společné synody biskupství Spolkové republiky Německo

Předkládaný úryvek pochází z páté kapitoly Služba kněze dokumentu Die pastoralen Dienste in der Gemeinde (Pastorační služby v obci). Jeho uveřejněním pokračujeme ve volném seriálů úryvků textů této pro nás zajímavé místní synody, jež by mohly být inspirací i pro přípravu synody české katolické církve.

5.2 Spolupráce kněží s biskupem a ostatními kněžími

5.2.1 Skrze svátost svěcení tvoří kněží „v jednotě se svým biskupem jediný kněžský sbor“ (LG 28). Biskup nese zvláštní odpovědnost za kněžstvo jako celek i za jednotlivé kněze své diecéze. Kněží se podílejí na odpovědnosti biskupa za jednotu biskupství i celé církve.

Biskup má hledět na své kněze jako na přátele a bratry; má jim proto ochotně naslouchat a udržovat s nimi důvěryplný vztah. Má se starat o duchovní, duševní a hmotné dobro kněží a těm, kteří se ocitnou v nouzi nebo ty, kteří v něčem pochybili má přijmout s porozuměním a pomoci jim radou i skutkem (srov. LG 28; CD 16). Pokud je to možné, měl by se alespoň jednou ročně sejít s celým kněžstvem na regionální kněžské konferenci.

Především kněžská rada diecéze má mít na zřeteli společnou odpovědnost biskupa s celým kněžským sborem; ta má účinně podporovat biskupa při vedení diecéze (srov. PO 7). Biskup se má se svojí kněžskou radou radit o všech otázkách, které se týkají kněžstva a pastorace v diecézi.

Kněží jsou biskupovi spolupracovníci; ve společenství s ním a pod jeho vedením se podílejí v příslušných oblastech na jeho poslání. Na bratrské vzájemné spolupráci kněží s biskupem i mezi sebou závisí rozhodujícím způsobem síla svědectví kněžské služby srov. LG 28).

5.2.2 Ve spolupráci kněží jedné obce případně jedné farnosti musí být viditelné společenství služby. Farář nějaké obce zvláště odpovídá za jednotu kněží své obce.

Pro každého kněze mají být stanovena těžiště jeho práce v obci. Kněžím činným v diecézi je stanovena jasně popsaná oblast činnosti, za kterou nesou osobní odpovědnost. Vymezení příslušnosti však nevyvazuje z kolegiální spoluodpovědnosti za službu v obci jako celku; ta má přednost před dílčími úkoly.

Kněží, kteří nemají zvláštní poslání bezprostředně spojené s obcí, mají být vždy přidělení nějaké obci; kněží ve výslužbě mají podle svých sil spolupracovat s obcí a mají být zahrnuti mezi její presbyteriát.

Spolupráce kněží v rámci farnosti nebo farního svazu vyžaduje kontinuitu; na tu je třeba brát zřetel zvláště při obsazování pastoračních míst nebo při obsazování farností. Vyžadována je ale i mobilita, aby se obec a její kněží neuzavírali sami do sebe. Proto mají biskupové dbát o to, aby si nejenom kněží, ale i ti, pro něž je pastorační služba hlavním povoláním, pravidelně (třeba po 6-8 letech) vhodným způsobem domluvili s vedením své diecéze své setrvání na místě resp. převzetí nových úkolů. Při plánování míst a jejich personálního obsazení má být brán podle možností zřetel na požadavky kněží o užší spolupráci uvnitř obce nebo s okolními obcemi.

Pro povzbuzení a posílení spolupráce a duchovního života má být umožněno a podporováno společné bydlení kněží (vita communis).

5.2.3 Dům a domácnost kněze musí odpovídat jeho službě. Dům kněze má být zároveň domem pro obec. To vyžaduje při všem oprávněném přizpůsobení se všeobecným životním podmínkám styl charakterizovaný jednoduchostí a prostotou s ohledem na chudší členy obce.

Ženy, které vedou farní domácnost, vykonávají službu v církvi, neboť jejich péče uvolňuje kněze pro jeho pastorační úkoly. Obci slouží i svojí přítomností ve farním domě. Proto je nutné zlepšovat jejich formaci a další vzdělávání, jejich sociální postavení a postavení v církvi, i jejich lidské a duchovní životní podmínky. Přitom je třeba brát zřetel na měnící se chápání role ženy ve společnosti.

5.3 Plány pastorace vzhledem k nedostatku kněží

5.3.1 Je těžké odpovědět na otázku na přiměřený počet kněží pro pastorační službu. Nelze vycházet jen ze stávajících, ale již neobsazených míst, za měřítko je nutné vzít skutečné úkoly pastorace. Pod tímto zorným úhlem se jeví jako nežádoucí obsazovat i v budoucnosti všechna existující místa. Na druhé straně se rozšířil počet pastoračních úkolů díky specialisovaným požadavkům v naší společnosti (pastorace cílových skupin) a zvýšeným očekáváním např. v evangelizaci, výuce náboženství, individuálním rozhovorům, formování bohoslužby atd. V protikladu k tomu stojí rychle klesající počet kněží v aktivní službě. Proto již dnes existuje v mnohých diecézích – a v nedaleké budoucnosti jich bude ještě více – řada i velkých obcí, které nemají k disposici kněze pro pastorační službu.

Nedostatek kněží není v žádném případě možné odstranit pouze zvýšením nároků na kněze či pouhým slučováním farností. Čím větší je zatížení kněze, tím naléhavěji potřebuje čas k odpočinku a zamyšlení. Reflexe a meditace patří na první místo seznamu pastoračních priorit. I v neděli by měl kněz zpravidla celebrovat nejvýše dvakrát – větší počet by neposloužil ani jemu ani obci. Konečně by bylo nezodpovědné nechat starší kněze vyčerpat síly ve farnosti.

Nechce-li církev jednat nezodpovědně a riskovat dříve či později zhroucení pastorace v důsledku nedostatku kněží, pak nesmí ponechat vývoj náhodě nebo čekat na změnu smýšlení, neboť Duch Boží normálně působí prostřednictvím lidí.

5.3.2 Neodkladně je třeba v obcích, vikariátech (děkanátech), regionech a v diecézích vyvinout koncept pastorace, který odpovídá změněným požadavkům. V praxi to znamená nutnost rozdělit rozličné úkoly mezi různé spolupracovníky. Je zde otázka, které úlohy musí bezpodmínečně vykonávat jen kněz, u kterých je to žádoucí, a u kterých je ho možné nebo žádoucí nahradit jáhnem nebo laikem. Při takovém plánování je ale také třeba položit otázku, kde se berou nové, dosud nepozorované naléhavé otázky a kam mohou nebo musí být postaveny ty ostatní?

Takové plánování pastorace předpokládá pohotovost k přemýšlení a ke změnám. Nelze ale ani rozdělit pouze úlohy, musí být přenesena i odpovědnost. V neposlední řadě vyžaduje vyhotovení a provedení konceptu pastorace teologické promyšlení pastoračních priorit, vůli ke spolupráci, čas na pracovní konference, služební porady a diskuse. Jsou-li kněží k tomu připraveni, může vést současná i budoucí nouzová situace i k rozšíření horizontů, osvobození od zbytečného balastu, podchycení nových problémů, růstu hlubšího společenství mezi kněžími a mezi kněžími a laiky, a také k aktivování různých laických sil.

5.3.3 Důležitou úlohu představuje zřízení svazku farností. Na rozdíl od jedné centrální farnosti s více filiálními farnostmi se pod svazkem farností rozumí svazek právně samostatných farních obcí. Jednotlivé obce si podrží svoje vlastní grémia a zachovají svůj vlastní farní život. Jestliže již nemohou být tyto farnosti obsazeny vlastním farářem, je žádoucí, aby na takové místo byl dosazen kněz (příp. duchovní na odpočinku), který nemá jako hlavní úkol pastoraci obce, nebo jáhen či laik v pastorační službě jako „oprávněná osoba“.

Ve farním svazu by měly zůstat základní služby, především slavení eucharistie a udílení svátostí, u jednotlivých farních obcí, zatímco práce s cílovými skupinami (práce s mládeží, formace dospělých, katechese, péče o nemocné a staré aj.) by měla být společná pro všechny farnosti. Kromě toho farní svaz umožňuje vzájemnou výměnu kazatelů, společné plánování a vzájemné zastupování.Takový svaz umožňuje starým a nemocným kněžím podržet si menší farnosti a spolupracovat přiměřeným způsobem s kněžími, kteří se nezapojují do činnosti obce.

5.3.4 I když jsou vyčerpány všechny možnosti plánování a přeměny, nemohou být v dohledné budoucnosti, přinejmenším na přechodnou dobu, obsazeny pastoračně všechny obce knězem. Ačkoli je podle nejstarší křesťanské tradice právem a povinností křesťanů scházet se v den Páně ke slavení eucharistie, nebude to nadále všude možné. V takových případech se doporučuje slavit v těchto obcích v neděli bohoslužbu slova s přijímáním. Vedení bohoslužby slova má být podle možností svěřeno jáhnovi, tam, kde to není možné, laikovi, který smí kázat a který je pověřen rozdílet eucharistii, případně je pověřen službou akolyty nebo lektora,

Ve vikariátu nebo ve farním svazu se musí nedělní bohoslužby vzájemně sladit. Mají se střídat obce, které neslaví v neděli eucharistii. V těch se má slavit eucharistie alespoň v některý pracovní den. K tomu, aby byly takové podoby nedělní bohoslužby „přijaty“, je nutné obce na tuto situaci včas připravit a vysvětlit jim smysl bohoslužby slova s přijímáním eucharistie. Přitom musí být zřejmé, že se jedná o nouzovou situaci, která všechny zavazuje k odpovědnosti a péči o kněžský dorost.

Z němčiny přeložil Ondřej Bastl

V letošním roce uplyne 600 let od narození Mikuláše Kusánského. Tento významný humanista, učenec a kardinál byl symbolem snah o duchovní sjednocení křesťanské Evropy 15. století.

Mikuláš Kusánský se narodil před šesti sty lety na území trevírského kurfiřství v městečku Bernkastel-Kues. Odtud jeho přízvisko „Kusánský“. Jako kardinál a církevní reformátor se důrazně, třebaže nakonec bez většího úspěchu, zasazoval o obnovení církevní disciplíny. Jako čtyřiadvacetiletý vstoupil v roce 1425 do služeb trevírských arcibiskupů. Jeho schopnosti poprvé vynikly na reformním basilejském koncilu (1431–1449). Po roztržce koncilu s papežem Evženem IV. přešel Mikuláš na stranu papeže. Jako ocenění jeho snah o získání německých knížat pro papeže obdržel v roce 1450 titul kardinála a byl jmenován biskupem v Brixenu.

Na své legátské cestě 1451-52 ohlašoval Mikuláš jubilejní odpustky a vyzýval ke smíru s římskou církví. V posledních letech života až do své smrti 11. srpna 1464 byl Mikuláš Kusánský generálním vikářem římské kurie. Vedle teologie, církevního práva a filozofie se zabýval též matematikou a přírodními vědami.

Kusánského ostatky leží pochovány v Římě. Jeho srdce však zůstává až dodnes uloženo ve svatomikulášské kapli v rodném městě na řece Mosele. Kaple je součástí špitálu, který založil sám Mikuláš. Město Bernkastel-Kues si nyní chce dát záležet na náležité oslavě šestistého výročí Kusánského. Oslav narození snad nejvzdělanějšího muže 15. století se má zúčastnit mnoho významných osobností. V průběhu „mikulášského“ roku proběhne množství akcí především v Bernkastel-Kues, Koblenci a Trevíru. Vyvrcholením oslav bude Kusánského týden 18.–27. května 2001, v jehož rámci se uskuteční mezinárodní sympozium, bude konána ekumenická bohoslužba a dvě pontifikální mše svaté; proběhnou středověké slavnosti. Od 18. do 30. září 2001 bude v trevírském dómu a diecézním muzeu možno shlédnout výstavu o Mikuláši Kusánském nazvanou Horizonty. Budou vystaveny autentické rukopisy, knihy a přístroje, které učenec za svého života používal.

„Dodnes tu vane Mikulášův duch,“ tvrdí třiasedmdesátiletá paní Anna Reuterová, která už třináct let žije v rodném domě Mikuláše Kusánského a provází po něm turisty. Mimoto navštěvuje filozofické přednášky na univerzitě v Trevíru, každé úterý hostí v domě filozofický kroužek, organizuje koncerty a diskusní večery. Nedávno navštívilo dům sedmdesát manažerů a živě se o všechno zajímali. Pravidelně sem chodí i členové Společnosti Mikuláše Kusánského až z dalekého Japonska. „Ti vědí o Mikulášovi vše,“ říká paní Anna uznale.

Vědět vše o Mikuláši Kusánském – to znamená velmi mnoho, neboť Kusánský byl nesmírně všestranný a zabýval se snad všemi vědními obory své doby. Jeho vzdělanost nejlépe ilustruje Kusánského špitální knihovna z roku 1458. Příjmy z knihovny a přilehlých pozemků pokrývají už 500 let náklady na provoz penzionu, v němž je ubytováno 33 seniorů. Knihovna zůstane ovšem v roce oslav uzavřena – z bezpečnostních důvodů. Nejvzácnější a nejzajímavější tisky však budou vystaveny v přízemí. Pozdně středověká kaple s kardinálovým náhrobkem, výstava Horizonty, historické vinné sklepy a osobitá atmosféra jednoho z nejstarších evropských domovů s pečovatelskou službou jsou samy o sobě dostatečnou atrakcí.

Ve svém rodném domě na břehu Mosely dokončil Kusánský 12. února 1440 své stěžejní dílo De docta ignorantia – O učené nevědomosti. O 561 let později, 12. února 2001, se tu na jeho počest uskuteční filozofická přednáška. Paní Anna se už moc těší, že namísto každoročních záplav vodami Mosely bude dům zaplaven lidmi – ctiteli jejího milého Mikuláše.

„Toto jsem dal zapsat pro všechny, aby uznali, že svaté církvi římské nezáleží na místě narození či původu,“ hlásá hrdě Mikuláš Kusánský. Jeho rodina se v malém městě na řece Mosele těšila vážnosti. Ale Mikuláše to táhlo do světa: nejprve na studia do Heidelbergu a Padovy.

Kusánský nikdy neskrýval, že chce udělat kariéru. Mladému muži z měšťanské rodiny k tomu církev nabízela vhodné možnosti. Klíčem k úspěchu se stalo studium církevního práva. Šest let zůstal Mikuláš v Padově, dokončil studium a navázal kontakty s osobnostmi, které se později staly mimořádně vlivnými. Po krátkém studijním pobytu v Kolíně nad Rýnem vstoupil do služeb trevírských arcibiskupů. Tím zanechal učení a univerzitu za sebou a ponořil se do složitého světa církevní politiky.

Svou zkouškou ohněm na basilejském koncilu prošel na výbornou. Mikuláš se s nadšením účastnil diskusí o reformě církve, a vzbudil přitom pozornost významných humanistů. Když se koncil dostal do ostrého sporu s papežem o nejvyšší autoritu v církvi, změnil Kusánský pozici a přešel na stranu papeže Evžena IV. Stoupenci konciliarismu to považovali za zradu.

V následujících letech se Mikuláš ze všech sil snažil získat pro papeže neutrální německá knížata. Za svoje snahy byl roku 1448 odměněn kardinálským kloboukem.

K završení předchozích tíživých desetiletí a na oslavu smíření mezi řeckou a latinskou církví slavil se v Římě jubilejní rok 1450. Kardinál Mikuláš byl pověřen důležitým úkolem – rozhlašovat na své legátské cestě 1451-52 v Německu odpustky jubilejního roku a připravit půdu pro reformu církve. Pro člověka Mikulášovy povahy, který se nevyhýbal žádnému sporu, to nebyl úkol bezproblémový. I přesto zůstává intenzita jeho reformních snah pozoruhodná. Významné je i to, že ze strany katolíků šlo o poslední významný pokus o reformu církve před nástupem reformace.

Jako biskup brixenský se Mikuláš z úspěchů netěšil už vůbec. Letitý odpor proti němu ze strany tyrolského hraběte a jeho stoupenců vyústil v Kusánského odchod do Říma, kde zůstal až do své smrti. Papež Pius II. mu přenechal řadu důležitých funkcí v kurii a v církevním státě. Kusánský také pracoval na návrhu reformy římského kléru, jež měla předcházet všeobecné reformě církve. To se mu ale již uskutečnit nepodařilo. Vezmeme-li v úvahu jeho neúnavnou práci pro církev, zůstává s podivem, kde bral Kusánský čas na psaní objemných teologických a filozofických svazků. Jedno z jeho pozdějších děl je příznačně nazváno Lov na moudrost.

Mikuláš Kusánský zemřel 11. srpna 1464. Z nápisu na náhrobním kameni v jeho titulárním kostele San Pietro in Vincoli v Římě lze vyčíst něco z učencovy neúnavné činorodosti a cílevědomosti: „Miloval Boha, Jeho se bál, Jeho ctil a jen Jemu sloužil. Nemine ho slíbená odměna.“

Připraveno na základě pramenů Kathpressu

Walter Jens, Hans Küng

Zvažme i toto: Upozorňovat na nebezpečí není ještě žádným popřením skutečnosti. Po tom všem, co jsem jako teolog musel zažít v průběhu svého života s těmi, kdo odmítají antikoncepci, mne již upozorňování na údajné nebezpečí protržení střeva nebo na možnou šikmou polohu dítěte nemůže vyvést z míry. Zajisté existují dlouhodobé zájmy ochrany lidí, ale také existuje očividná tíseň při umírání jednotlivce…

Ano, tváří v tvář smrtelně nemocným existují konflikty svědomí lékařů. Přesto takové konflikty nemohou přesvědčit ty lékaře, kteří – a vyskytují se i jiní – se veřejně drží tradičních zásad a s důrazem odmítají jakoukoliv aktivní pomoc k smrti, kteří v mnohých případech, kdy paliativní terapie naráží na své nepopiratelné hranice, přece jenom v tajnosti zvýší dávku morfia výše, než je zapotřebí. Nikdo nezpochybňuje zásadu salus aegroti suprema lex, tj. blaho nemocného je nejvyšším zákonem. Avšak nemohl by právě tento nejvyšší zákon ušetřit nemocnému utrpení bez konce ve prospěch konce bez utrpení?

Ano, právě právníci jsou tu konfrontováni s rozpory mezi normami (soukromé právo – veřejné právo) a musí se starat se o působení jistých změn práva na celé právní zřízení. Avšak mne takoví právníci – a existují i jiní – přesvědčit nedokáží. Právníci, kteří se, aniž by reflektovali své světonázorové předpoklady, drží formalisticky pozitivního práva a vůbec neuznávají, že právě v případě pomoci ke smrti může dojít k následku „summum ius summa iniura“, tj. „nejvyšší právo – nejvyšší bezpráví“.

Ano, teologové a představitelé církví požadují zvláštní morální senzibilitu. Avšak ani ti – a existují i jiní – mne nemohou přesvědčit; zastávají totiž jak v otázce potratu tak i v otázce pomoci k smrti neochvějně rigorózní stanoviska, která většina lidí, dokonce i příslušníků jejich vlastní denominace nechápe.

Tím se dostávám zpět na z mého hlediska rozhodující bod: Právě pro své přesvědčení, že smrtí všechno nekončí, mně na nekonečném prodlužování mého vlastního života tak mnoho nezáleží a již vůbec ne za podmínek nehodných důstojnosti člověka. Právě proto, že jsem přesvědčen o tom, že je mi určen jiný nový život, považuji se jako křesťan před Bohem postavený do svobody spolurozhodovat o své smrti, jejím způsobu a času – pokud je mi to dopřáno. Zajisté, otázka po umírání hodném důstojnosti člověka nemůže být v žádném případě redukovaná na otázku aktivní pomoci ke smrti, ale nemůže být od ní oddělovaná.

K umírání, které je přiměřené důstojnosti člověka, patří i zodpovědnost za smrt, která je hodná člověka – ne z nedůvěry a vyvýšenosti vůči Bohu, ale z neochvějné důvěry v Boha, který není žádný sadista, ale je skutečně milosrdný.

Zkráceno z knihy: Walter Jens, Hans Küng: Menschenwürdig sterben, Piper Verlag GmbH, München 1995. V této formě z časopisu Publik-Forum, 12. 1. 2001 přeložil –jk-.

Již na začátku jsme upozornili na to, že pojem „svátostná znamení“ se může vztahovat nejenom na svátosti, nýbrž i na veškeré bohoslužebné slavení. Proto se jeví jako málo šťastné rozlišování mezi slavením svátostí, jimiž se chápe sedm svátostí v užším slova smyslu, a slavením svátostin, jímž se míní liturgické konání mimo sedm svátostí, např. pohřební liturgie nebo žehnání. Svátosti i svátostiny přece obsahují „viditelné a neviditelné prvky; jde přitom o skutečnost, kterou člověk může vnímat a poznávat, která se však nakonec jeho chápání vymyká a zůstává tajemstvím. To, co je viditelné, zjevné a dostupné, je znamením pro neviditelné, skryté a tajemné“ (R. Kaczynski). Rozlišovat mezi svátostmi a svátostinami se začalo až ve středověku z důvodu teologické systemizace. Naproti tomu chápe raná církev slovem „sacramentum“ převážně Boží spásné jednání. Tak je překládán novozákonní, původně řecký pojem mysterion (= tajemství; srov. Ř 16, 25n), který může označovat boží plán spásy jako celek i jako jednotlivé fáze realizace tohoto plánu spásy, v jehož středu stojí Kristus. Vlastním tajemstvím božího spásného jednání je Kristus, z čehož je již zřejmé, že překládání tohoto pojmu českým slovem „tajemství“ nepopisuje obsah pojmu mysterium v jeho plnosti.

Protože ústřední svátostí spásy je Kristus, který působí dále ve svátosti církve, můžeme proto také označit celé bohoslužebné jednání církve za svátostné. „Některé bohoslužebné slavnosti jsou ve zvláštním slova smyslu označovány jako svátosti, totiž ty, v nichž se zpřítomňuje a slaví Kristovo tajemství od vtělení a narození až po smrt a zmrtvýchvstání, přičemž ve svátostech žije a působí dále Kristus sám. Svátostmi se nazývají i kultické výrazové formy Starého zákona, jimž je většinou se zřetelem na Krista a církev přisuzován typologický význam. Učitelský úřad církve shrnul, podle již od scholastiky obvyklého jazykového úzu, ta bohoslužebná znamení a znamení vytvářející jednání, která se ve své podstatě vracejí ke Kristu a která ve svých nejvlastnějších účincích ,vždy a ve všem, pokud při tom záleží na Bohu‘ (ex opere operato) působí a zprostředkují, do počtu sedmi a k jejich označení zavedl jako terminus technicus pojem ,svátosti‘. Tím byl starocírkevní pojem svátosti ohraničen na pouhé bohoslužebné jednání.“ (R. Kaczynski)

Nyní se celá plnost svátostného života církve neomezuje na těchto sedm svátostí, neboť tajemství Ježíšova života se slaví i pod jinými bohoslužebnými znameními. „Tato spásu zprostředkující bohoslužebná znamení a činnosti, které tato znamení vytvářejí, která vyrostla v průběhu dějin ,mocí přímluvného vystoupení církve‘ (ex opere operantis Ecclesiae), byla shrnuta pod jménem svátostiny“ (R. Kaczynski). V obou případech se však jedná o jeden život církve, v obou případech jde o její svátostné jednání, takže rozdíl mezi svátostmi a svátostinami, zmíněný teology ze systematických důvodů, není pro liturgické konání bezpodmínečně pomocí. Neboť svátosti jsou stejně jako svátostiny viditelnými znameními neviditelné milosti, která působí na křesťanskou obec skrze spásné jednání Otce, zprostředkované Kristem v Duchu svatém.

Silná fixace na sedm svátostí zužuje pohled na plnost božího spásného jednání. Jako příklad pro to může posloužit svátost smíření. Jistě se vyhranilo zvláštním způsobem ve svátostném slavení pokání boží smíření s jeho obcí. Nelze však přehlédnout, že se tím z liturgického konání často vytratily různé jiné možnosti smíření mezi Bohem a člověkem. Přitom tu byla vždy víra církve, že jsou odpouštěny hříchy např. skrze skutky blíženské lásky, skrze naslouchání božímu slovu ve víře, skrze vyznání vin při téměř každé liturgické slavnosti nebo skrze vlastní kající bohoslužbu, pokud nejsou tak závažné, že tíha viny vylučuje člověka z eucharistického společenství.

Proto také mohou být všechna liturgická znamení v souladu s církví prvních století chápána jako znamení svátosti nebo svátostiny. Návrh liturgické konstituce 2. vatikánského koncilu chtěl ostatně odstranit pojmové rozlišení mezi svátostmi a svátostinami, ztroskotal však tehdy ještě na západní teologii, zděděné ze středověku. Východní církev naproti tomu zůstala věrná pojmu mysterion, rozlišení mezi svátostmi a svátostinami tedy neuskutečnila.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, přeložil Ondřej Bastl.

Občané USA si přejí větší vliv náboženství

(Kathpress) Za větší vliv náboženství v společnosti se vyslovila většina občanů USA. Podle výzkumu centra Public Agenda je 70 % občanů pro veřejné působení náboženství. 80 % neupřednostňuje žádnou určitou náboženskou společnost. „Společnost by byla lepší, když by náboženství mělo větší prostor,” míní Američané. 80 % má zato, že by pak poklesla kriminalita. 70 % míní, že lačnost a materialismus budou méně rozšířeny. 50 % dotázaných je ale proti sloučení náboženství a politiky. 60 % je toho názoru, že náboženské přesvědčení nesmí ovlivnit politicky kontroverzní rozhodnutí. Výzkum byl proveden v listopadu 2000. Odpovědělo 1507 dospělých občanů USA.

Brzy budou chybět obce

(Matran FB, KIPA) „Brzy už v církvi nebudou chybět kněží, ale obce,“ zdůraznil Lucien Daloz, arcibiskup z Besançonu, před asi 140 francouzsky mluvícími kněžími a laickými pastoračními pracovníky, kteří se 23. až 25. ledna sešli v Matranu na každoročním vzdělávacím setkání. „Nesmíme se během nadcházející restrukturalizace pastorační péče v kantonu Freiburg soustředit na opatření proti nedostatku kněží, ale na udržení živých církevních obcí,“ doporučil Daloz pastoračním pracovníkům.Vedle silného početního úbytku kněží kontrastujícího s vysokým počtem často velmi slabě navštěvovaných nedělních bohoslužeb totiž působí starosti především přestárlost církevních obcí. Arcibiskup z Besançonu mluvil na základě zkušenosti: Roku 1990 došlo v jeho biskupství k zásadní strukturální a spirituální reorganizaci. V té souvislosti bylo 771 farností a 36 děkanátů biskupství nahrazeno 61 pastoračními jednotkami a 13 děkanáty. Tyto jednotky – složené z geograficky rozptýlených obcí – jsou od té doby spravovány sedmičlennými týmy. Ty sestávají z kněží (maximálně čtyř) a z laiků, pověřených biskupem, ale působících dobrovolně, bez pracovního úvazku.

Václav Ventura: Jan Evangelista Urban – život a dílo. Sonda do dějin české teologie a spirituality. (CDK Brno 2001, edice Moderní česká teologie) – Přes název edice už samozřejmě dílo františkánského teologa a hlavně spirituálního, pastoračního a charitativního praktika Jana Evangelisty Urbana (1901–1991) v běžném smyslu „moderní“ není. Těžiště jeho veřejného působení leží ve třicátých a čtyřicátých letech, celá padesátá a počátek šedesátých let už trávil v komunistických žalářích, a stal se tak z teologa martyrem. Václav Ventura však ve své knize dobře ukazuje, že Urbana nemusíme jenom s úctou registrovat jako jednoho z řady (dosud) nesvatořečených světců, ale že v jeho díle lze najít i celou řadu prorockých postřehů o církvi budoucnosti, aktuálních inspirací pro duchovní život i příkladů praktické činnosti církve v moderní době. Dávno odzvonilo Katolické akci papežů Piů, a možná už ani Urbanův milovaný františkánský Třetí řád u nás nikdy nebude tím, co z něho tento kněz udělal ve dvacátých letech minulého století. Pod prachem minulosti však ještě leží žhavé jiskry. Nakladatelství CDK tuto knihu nezařadilo do nesprávné edice.

Koncil a česká společnost – historické, politické a teologické aspekty přijímání II. vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě. (CDK Brno 2001, edice Historia ecclesiastica, editoři Petr Fiala a Jiří Hanuš). Pestré množství příspěvků na různá témata a z různých úhlů pohledu (a samozřejmě také různé důležitosti a úrovně), od pokusu o zachycení dobové atmosféry šedesátých let až po zkoumání, co vlastně věděli o koncilu tehdejší odborní pracovníci na poli „vědeckého ateismu“ (a ukazuje se, že byli informováni celkem dobře). Protože boj o koncil je dodnes přinejmenším v české katolické církvi aktuální, má kniha smysl nejen jako historický přehled.

Mark Shaw: Deset významných idejí církevních dějin – kořeny evangelikální tradice (CDK Brno 2001, edice Historia ecclesiastica) je kniha o (u nás bohužel často málo známých) reprezentativních představitelích evangelikální tradice a jejich díle: po kapitole tu mají Luther, Kalvín, Burroughs, Perkins, Baxter, Edwards, Wesley, Carey, Wilberforce a Bonhoeffer. Na první pohled je pozoruhodné, že není psána historikem pro historiky, ale teologem a misionářem pro věřící křesťany. Přitom to není jen hagiografie nebo zbožné čtení, ale pokus o praktické závěry v duchu tradic americké evangelikální teologie: možná místy trochu moc jednoznačné, jednobarevné a jednoduché, ale upřímně míněné a často ověřené životem autora a jeho blízkých. Mnozí křesťané a evangelikálové zvlášť se církevní historií příliš nezabývají, pokud náhodou nebyla zachycena v bibli. Zde je důkaz, že existuje i opačný přístup, církevní historie v pravém smyslu slova jako teologická disciplina, a přitom formou i obsahem vycházející z americké evangelikální tradice.

Tuto knihu si dovoluji doporučit i neevangelikálům, a především jim. Nejen pro poučení o křesťanských myslitelích, o nichž se ve standardních středoevropských učebnicích církevních dějin mnoho nedočteme, nejen pro to, že s její pomocí můžeme lépe pochopit specifika severoamerického křesťanství na základě jeho dějinných kořenů, ale v neposlední řadě také pro to, že nejedna myšlenka, nejeden praktický závěr může být inspirativní i mimo americkou půdu.

Rozvrh letního semestru bakalářského
studia Teologie křesťanských tradic
ETF UK ve školním roce 2000 – 2001

Přinášíme rozvrh přednášek, které se budou konat v příštích měsících. Jsou veřejné a všichni zájemci jsou srdečně zváni.

Všechny přednášky se konají v budově fary, která se nachází proti botanické zahradě v Praze 2. Spojení je z metra Karlovo náměstí anebo tramvají na zastávku Botanická zahrada (tramvaje 18 a 24). Pokud je vchod do budovy uzavřen, zvoňte laskavě na zvonek IES.

Na přednášky se prosím dostavujte včas.

1. ročník (středy 17:30 ve Vyšehradské 41)
28. 2. Hermeneutika dokumentů II. vat. koncilu (Jan Konzal)
7. 3. Rabínská hermeneutika (Petr Sláma)
14. 3. Úvod do filozofie (Ondřej Fischer, Ivana Dolejšová)
21. 3. Kierkegaard, Nietzsche (Ivana Dolejšová, Ondřej Fischer)
28. 3. Sartre, Jaspers (Ondřej Fischer, Ivana Dolejšová)
4. 4. Husserl, Heidegger (Ivana Dolejšová, Ondřej Fischer)
18. 4. Wittgenstein (Ondřej Fischer, Ivana Dolejšová)
25. 4. Hermeneutika (Mike Kirwan)
2. 5. Filozofie přirozeného jazyka a možnost řeči o Bohu – filozofie komunikativního jednání (Petr Dvořák, Ivana Dolejšová)
9. 5. Derrida, Foucault (Ivana Dolejšová, Ondřej Fischer)
16. 5. Levinas, Merleau-Ponty – teorie možných světů (Ivana Dolejšová, Petr Dvořák)
23. 5. Panelová diskuse
30. 5. Práce se slovem ve sdělovacích prostředcích (Daniela Brůhová)

2. ročník (čtvrtky 17:30 ve Vyšehradské 41)
1. 3. Omluva církve za odpuštění (rozbor) (Jiří Hanuš)
8. 3. Náboženství jako sociální a kulturní jev (Ivan Štampach)
15. 3. Kříž a meč (středověk) (Jiří Hanuš)
22. 3 Teorie vzniku náboženství (Pavel Zach)
29. 3. Křesťanské církve před II. vat. koncilem (Rudolf Vévoda)
5. 4. Hinduismus (Pavel Zach)
19. 4. Lidská práva a křesťanství (Jiří Hanuš)
26. 4. Buddhismus (Ivan Štampach)
3. 5. Judaismus (Ivan Štampach)
10. 5. Religiozita, její zkoumání, současný stav a perspektivy (Ivan Štampach)
17. 5. Současná náboženská a duchovní hnutí (Ivan Štampach)
24. 5. Islám (Pavel Zach)
31. 5. Křesťanství mezi náboženstvími z religionistického a teologického hlediska (Ivan Štampach)

3. ročník (čtvrtky 17:30 ve Vyšehradské 41)
1. 3. Smysl a předpoklady liturgického slavení (úvod do oboru) (Pavel Hradilek)
8. 3. Stavební kameny a způsoby stavby liturgie (Pavel Hradilek)
15. 3. Dějiny slavení eucharistie I. (David Holeton)
22. 3. Liturgie křesťanské iniciace (Pavel Hradilek)
29. 3. Společenství svatých (Ivana Dolejšová)
5. 4. Symbol a svátost (Tim Noble)
19. 4. Eschatologie I. (Ivana Dolejšová)
26. 4. Eschatologie II. (Ivana Dolejšová)
3. 5. Téma podle přání studentů (Pavel Hradilek)
10. 5. Dějiny slavení eucharistie II. (David Holeton)
17. 5. Dějiny slavení eucharistie III. (David Holeton)
24. 5. Dějiny slavení eucharistie IV. (David Holeton)
31. 5. Dějiny slavení eucharistie V. (David Holeton)

Biskup vidí nové šance pro rozhovor o sexualitě

Hamburg (KAP) - Nové možnosti otevřeného rozhovoru o sexualitě a sexuálních vztazích v katolické církvi vidí německý biskup pro mládež Franz-Josef Bode. „Čistě „zákonická morálka“ už nestačí“, řekl osnabrücký biskup katolické tiskové agentuře KNA. Mělo by docházet k otevřenější výměně názorů. "Mladí dnes musí hledat cestu, po které mají jít s veškerou zodpovědností. Přitom je musíme doprovázet, povzbuzovat, ale zároveň se jich kriticky tázat.

Biskup je spokojený s diskusí, kterou začala komise pro mládež biskupské konference roku 1999 zveřejněním dopisu o otázkách sexuality. Do nynějška odpovědělo asi 100 jednotlivců a církevních institucí.

Bode přiznal, že rozhovor o sexualitě byl často v církevních kruzích umlčen. V církvi se nedaří naplnit život podporující význam norem a přikázání. Podle Ježíšova pochopení jsou zde normy pro lidi a ne naopak. Přitom situace jednotlivých lidí se zohledňují příliš málo. To vede nejen u mladých ale i dospělých často k značně hlubokým zraněním, které stále dál působí.

Podle Bodeho hodnocení si mladí lidé přejí zorientovat se v uspořádání svých vztahů a sexuality. Je vidět, že mají větší požadavky na vztah s přítelem či přítelkyní. V jejich touhách po spolehlivosti, něze, věrnosti můžeme rozpoznat shodu s hodnotami prosazovanými církví.

Teologové k zodpovědnému používání biomedicíny

Frankfurt n. M. (KAP) - Zodpovědné používání biomedicíny zdůraznil mohučský katolický morální teolog Johannes Reiter. Zdůraznil, že kromě vědeckých metod potřebuje medicína, aby se rozvíjela příslušná etická stránka věci. Jak zkoumání, tak zásahy do genetického kódu zejména lidského nejsou eticky neutrální věcí.

Biomedicínu je nutné především v jejich hraničních případech eticky zdůvodnit. Projektem poznávání lidského genomu se otvírají nové možnosti, které nelze jen tak přehlížet, např. vytvoření společnosti s genetickými kastami, prenatální diagnostika. Nikdo by také neměl být nucen podrobovat se genetickým testům, právo na nevědění patří k základním lidským právům.

Eticky neospravedlněné jsou lidské klony. Přitom terapeutické klony a použití lidských embryí k léčbě není dosud ani experimentálně, ani v praxi uskutečnitelné.

Küng vytýká Ratzingerovi špatnou interpretaci koncilu

Vídeň (KAP) - Tübingenský teolog Hans Küng hodnotí vatikánský dokument Dominus Iesus jako návrat před II. vatikánský koncil. Koncil chtěl vyloučit to, aby se jen jedna církev mohla označovat za pravou církev Kristovu, řekl Küng ve svém interview pro rakouský týdeník Die Furche. Koncilní otcové se proto rozhodli pro formulaci, že církev Kristova "subsistit" (existuje, je přítomna) v římskokatolické církvi, což nevylučuje její přítomnost v dalších církvích. "Patřil jsem stejně jako kardinál Joseph Ratzinger ke koncilním teologům a vím, že dokumenty byly často míněny jako průlom, jako krok vpřed.“ Nynější dokument je však návratem do minulosti k římskému absolutismu. Interpretuje výraz „subsistit in“ tak, že na jedné straně jím chtěl II. vatikánský koncil říci, že navzdory církevnímu rozštěpení zůstává církev Kristova jen v římsko-katolické církvi, a dále, že mimo ni je možno nalézt mnoho prvků posvěcení a pravdy. Tato interpretace je však v rozporu s úmysly koncilních otců.

Küng míní, že kdyby nebyl ekumenický proces z římské strany ve jménu absolutismu zastaven, znali bychom již nyní lépe pochopení úřadu a eucharistie u protestantů. Křesťanský lid je v ekumenismu dále než hierarchie a především Řím. Úkol příštího papeže vidí Küng především ve svolání koncilu.

Církevní obřady pro „stojící stranou“

Pasov (KAP) - Křesťanské církve by měly podle pasovského teologa Karla Schlemmera překročit hranice vyznání a vytvořit a nabízet alternativní obřady pro nepokřtěné a ty, kteří tzv. stojí stranou. Jedná se např. o události jako je narození dítěte, vytvoření životního společenství mezi dvěma zamilovanými, rozpad vztahu, životní zlomy, odchod do důchodu, úmrtí. Tyto obřady nebudou přímo bohoslužbami.

Schlemmer navrhuje vytvoření míst v kostelích, kde by bylo možné zapálit svíce nebo projít obřadem lítosti. Za prospěšné pokládá také tento liturg a pastorální teolog vytvoření horké linky pro požehnání např. při strachu ze zkoušek.

Biskupka Jepsenová: protestanté by měli znovu objevit Marii

Hamburg (KAP) - Hamburgská evangelická biskupka Maria Jepsenová povzbuzuje evangelické křesťany, aby znovu přemýšleli o Matce boží Marii. „Marie a Ježíš potřebují získat v církvi nové místo.“ Dogmata katolické církve o neposkvrněném početí a o nanebevzetí jsou sice mnoha evangelíkům cizí, ale přesto by se měli křesťané od Marie učit, že boží vtělení se dá rozpoznat skrze lidské vztahy a péči, tedy to, co lidé v dnešní době potřebují a hledají.

Rabín Schneier byl vyznamenán prezidentem Clintonem

Washington (KAP) - Prezident Bill Clinton udělil vídeňskému rodáku rabínu Arthuru Schneierovi vyznamenání Presidential Citizen Medal. Schneier je duchovní hlavou New Yorker Park East Synagoge a zakladatelem a prezidentem nadace Appeal of Conscience, která se celosvětově zasazuje za náboženskou svobodu, lidská práva a toleranci. Pod jeho vedením na jaře 1999 uspořádala nadace setkání náboženských představitelů na mírové konferenci o Kosovu ve Vídni. Katoličtí, pravoslavní a muslimští účastníci vydali tehdy společnou deklaraci, kde zdůraznili, že v kosovském konfliktu se nejedná o konflikt náboženský.

Vatikan oznámil nové ekumenické iniciativy

Vatikán (KAP) - Na zakončení milostivého léta oznámil Vatikán novou podporu ekumenických vztahů a iniciativ. Francouzský kuriální kardinál Roger Etchegaray řekl, že myšlenka Jana Pavla II. o „pankřesťanském setkání“ zůstává. Datum setkání ještě není stanoveno. Setkání se zástupci všech křesťanských církví bylo přáním papeže, které doprovázelo vydání dokumentu Tertio millennio adveniente, během Svatého roku se však neuskutečnilo. Generální sekretář vatikánského výboru pro milostivé léto, arcibiskup Crescenzio Sepe, ale oznámil, že kvůli tomuto pocestuje do Polska a Ruska.

V Římě mezitím vydala federace evangelických církví Itálie (FCEI) dokument Riapriamo la porta dell'ecumenismo (Otevřme zase brány ekumenismu) k oživení ekumenického dialogu.

Křesťané a muslimové společně bojují proti AIDS

Dakar (KAP) - V senegalském hlavním městě Dakaru byla otevřena nejmodernější africká nemocnice, ve které společně pracují křesťané i muslimové. Byla slavnostně otevřena prezidentem Abdoulayem Wadem osobně, který přitom zdůraznil společné úsilí katolických kněží a muslimských imámů v boji proti AIDS. Díky tomu je míra infekce v Senegalu 1,7krát nižší než jinde v Africe. Muslimové a křesťané založili již před lety v Senegalu organizace zabývající se osvětou o AIDS. Jamra (muslimská) a Sida-Services (křesťanská) se angažují zvlášť široce a jsou financovány z mezinárodních programů boje proti AIDS. Nové zdravotnické centrum doplňuje síť asi 70 zdravotnických stanic katolické církve Senegalu. Náklady jsou hrazeny částečně charitní organizací USA Caritas, při výstavbě centra se uplatnily i dary z Francie a Holandska. Centrum kardinála Thiandouma v Dakaru nabízí nejen zdravotní pomoc, ale i možnost k rozhovoru a morální, sociální a náboženskou podporu pro oběti epidemie bez ohledu na rasu a vyznání. Ředitel centra Paul Sagna potvrdil, že dům bude sloužit pro všechny pohlavně přenášené choroby, nejen AIDS. Arcibiskup Dakaru, Theodor Adrien Sarr, který se stejně jako vysocí představitelé islámu zúčastnil otevření, zdůraznil, že centrum je odpovědí katolické církve v Senegalu na požadavek papeže bojovat proti AIDS.

Protestanté kritizují Svatý rok

Řím (KAP) - Nový začátek pro ekumenu navrhla federace evangelických církví Itálie (FCEI). Na teologické fakultě valdenských křesťanů v Římě byl zveřejněn dopis, ve kterém evangelické církve přes ekumenickou zimu během svatého roku navrhují otevřít brány ekumeny.

Protestanté v dopise kritizují tyto aspekty Svatého roku: praxi odpustků, hospodářské aspekty, divadelnost. Dále protestují proti blahořečení Pia IX. a dokumentu Dominus Iesus a stejně i proti pojmu „sesterská církev“. Jako konkrétní iniciativy pro započetí ekumenické cesty navrhuje FCEI v textu společné angažování se v omluvě nejchudším zemím, pro zlepšení pastorační péče o smíšená manželství, pro spolupráci při překladech a šíření bible a pro spolupráci na tématu navrženém pro toto desetiletí Světovou radou církví, „Překonání násilí“.

Běloruský prezident proti zahraničním kněžím

Minsk (KAP) - Běloruský prezident Alexander Lukašenko vyzval katolického arcibiskupa v Minsku kardinála Kazimierza Swiatka, aby už nedosazoval žádné zahraniční duchovní. Lukašenko poukázal při rozhovoru s kardinálem na to, že v Bělorusku z 261 katolických kněží je 149 cizinců, především z Polska.

Nizozemský biskup vidí ve Vatikánu mocenské vakuum

Haag (KAP) - Ve Vatikánu panuje mocenské vakuum, říká nizozemský biskup Martinus Muskens. Slabé zdraví papeže a jeho častá nepřítomnost vzhledem k zahraničním cestám vedla k slabosti řízení v římské kurii. Biskup požaduje reformu struktur katolické církve. Je zklamán vatikánském odmítnutím synody, kterou plánoval ve své diecézi. Původní svolení Říma bylo náhle odvoláno. Biskup neví, proč se tak stalo, neboť se nemělo rokovat ani o kněžském celibátu, ani o roli ženy.

Poslední Vatikánem jmenovaný biskup Číny zemřel

Vatikán (KAP) - Poslední Vatikánem jmenovaný biskup v Číně zemřel. 92letý Matouš Tuan In-Min zemřel ve středu v nemocnici. Tuan byl ustanoven biskupem Wanxianu roku 1949, ještě před vznikem Čínské lidové republiky a zhoršením vztahů mezi Vatikánem a Čínou. Jako jeho mnoho druhů v úřadu musel snášet v padesátých letech omezení činnosti a dostal se během kulturní revoluce do internace. Po roce 1979 měl pro svou práci v diecézi Wanxian relativní svobodu a byl uznáván jak vládě blízkým „Vlasteneckým sdružením", tak i věřícími podzemní církve. Papež Jan Pavel II. pozval biskupa spolu s jeho koadjutorem Josefem Xu Zhixuanem v roce 1998 na asijskou synodu do Říma. Ale vláda v Pekingu jim nedala svolení k vycestování. Smrtí biskupa Tuana končí řada katolických biskupů jmenovaných papežem. Avšak apoštolská posloupnost v Číně trvá. Noví biskupové byli vysvěceni těmito jmenovanými, a kromě toho papež uznal několik „vlasteneckých biskupů“.