Sexuální skandál německých jezuitů

Berlín (KAP) Německou katolickou církví otřásl další sexuální skandál. Veřejnost se dozvěděla, že na jezuitském internátním gymnáziu St. Blasien ve Schwarzwaldu, místě spojeném mimo jiné s osobou mučedníka protinacistického odporu Alfreda Delpa, docházelo v osmdesátých letech k sexuálnímu zneužívání nezletilých studentů. Pachatel, jezuitský kněz, který děti zneužíval již i před svým působením ve St. Blasien, poté s pomocí svých nadřízených přesídlil do Jižní Ameriky, kde žije dodnes.

Německá biskupská konference se za tyto případy zneužití omluvila, hodlá záležitost přednést papežovi a zahájit práce na revizi vnitrocírkevních směrnic, týkajících se řešení podobných situací.

Biskupka Kässmannová řídila opilá, rezignovala

Frankfurt nad Mohanem (KAP) Předsedkyně Rady evangelické církve v Německu Margot Kässmannová byla přistižena, jak řídí automobil s 1,54 promile alkoholu v krvi. „Jsem sama ze sebe zděšená, že jsem udělala tak hroznou chybu," komentovala teoložka svůj přestupek a 24. února se vzdala svého předsednického úřadu, do něhož byla zvolena teprve 28. října loňského roku jako první žena na této pozici. „Moje srdce mi to říká jasně," uvedla ke své rezignaci, „nemohla bych v úřadě zůstat s potřebnou autoritou." Současně Kässmannová rezignovala i na úřad hannoverské biskupky.

Margot Kässmannová se profilovala jako politicky a sociálně angažovaná biskupka, která se nebála otevírat kontroverzní témata. Je rozvedená a má čtyři dcery.

Osobní prelatura pro ex-anglikány na obzoru

Vatikán-Canberra (KAP) První osobní ordinariát pro bývalé konzervativní anglikány sjednocené s Římem se již připravuje. Na základě loňského římského dokumentu Anglicanorum coetibus jim bude umožněno vytvořit vlastní církevní strukturu vedenou ženatým biskupem, kde si budou moci uchovat anglikánské liturgické tradice. Australská skupina bývalých anglikánů v čele s biskupem Davidem Robartsem opustila své dosavadní církevní společenství pro nesouhlas s jeho liberálním postojem zejména v oblasti homosexuality a svěcení biskupek.

Předkoncilní mše jsou řídké

Řím (KAP) Půl třetího roku po povolení předkoncilní latinské mše papežem Benediktem XVI. tuto možnost využívá asi 116 italských farností z 26 tisíc. Předtím to bylo 27 farností, počet se tedy zhruba zečtyřnásobil. Latinské mše se většinou vysluhují o nedělích a svátcích. Podle statistik sdružení Una vox přitom je Itálie se svými 0,4 % farností pod světovým průměrem, který údajně činí 0,6 %.

Panika křesťanů v Iráku

Frankfurt-Bagdád (KAP) Situace křesťanů v severním Iráku se dále zhoršuje. V týdnu po 13. únoru byli v Mosulu zavražděni tři křesťané, jeden byl zraněn a jeden unesen. Mosulský arcibiskup Amil Šamaún Nona řekl, že „půjde-li to tak dál jako v uplynulých dnech, všichni křesťané brzy Mosul opustí." Týdně podle něho utíká asi tucet rodin. Od roku 2003 bylo zavražděno asi 300 místních křesťanů. Nyní se situace vyhrotila před parlamentními volbami plánovanými na 7. března. Zločiny spáchané pravděpodobně islámskými extremisty zřejmě mají za cíl zastrašit nemuslimské voliče.

Papež Benedikt XVI. vyjádřil svoji hlubokou účast a zaslal iráckému ministerskému předsedovi Džavadu Málikímu dopis, v němž od jeho vlády požaduje ochranu náboženských menšin. Současně vyjádřil soustrast postiženým rodinám a do svých modliteb výslovně zahrnul i muslimské mrtvé a zraněné.

Henri Boulad: Církev se musí od základu obnovit

Káhira (KAP) Egyptský jezuitský mystik, pedagog a charitativní pracovník Henri Boulad (*1931) napsal papeži Benediktu XVI. dopis, ve kterém mluví o dramatické krizi v církvi a volá po generálním sněmu na úrovni světové církve, který by se jí zabýval. „Svůj úkol být světlem světa, solí země a kvasem může církev splnit jen s pohledem rozhodně upřeným vpřed, ne dozadu," napsal. Kritizoval podle jeho názoru převažující „pštrosí politiku" a řekl, že „mi krvácí srdce, když vidím, jak se naše církev hroutí do propasti."

Boulad uvádí v dopise řadu příznaků krize - vedle úpadku náboženské praxe v Evropě a rychlého vyprazdňování seminářů a noviciátů je podle něho také jazyk církve „překonaný, anachronistický, nudný, stále se opakující, moralizující a naprosto nepřiměřený době." Nejde přitom o to „plavat po proudu a produkovat demagogii," ale představit zvěst evangelia v celé její dráždivé pohoršlivosti. Proto je třeba nová řeč a hluboká obnova teologie a katechese.

Jezuita dále kritizuje, že církevní stanoviska k tématům jako manželství, antikoncepce, interrupce, eutanázie, homosexualita, kněžské manželství nebo nový sňatek rozvedených už nikoho neoslovují a nevyvolají víc než „unavený úsměv a lhostejnost". Je potřebná také nová spiritualita, „aby znovu ožila mystika a lidé nově porozuměli svátostem, dávali jim existenciální smysl a zapojovali je do života." Dnes je podle Boulada církev příliš formální a formalistická: „Člověk má dojem, že instituce dusí charisma a že nakonec jde jen o vnější stabilitu, dojem ctihodnosti, fasádu."

Podle Boulada jsou falešné i naděje, vkládané do církví třetího světa, neboť i je nejspíš časem čeká podobná krize. Modernu nelze obejít, říká, a důrazně varuje před návratem před druhý vatikánský koncil a poukazuje na papeže Jana Pavla II., který stále zdůrazňoval, že koncil nemá alternativu.

Dopis byl do Říma odeslán roku 2007, ale zřejmě se k Benediktu XVI. nikdy nedostal. Když nyní unikl na internet, poslal jej Boulad i oficiální cestou přes nunciaturu a omluvil se za okolnosti uveřejnění.

Debata o manželství homosexuálů v anglikánské církvi

Londýn (KAP) Britský parlament projed­nává zákon o zrovnoprávnění umožňující církevní sňatky homosexuálů v anglikánské církvi. Někteří anglikánští biskupové chtějí ve Sněmovně lordů pro tuto normu hlasovat. Ať už však bude výsledek jakýkoli, Church of England zřejmě zůstane ohledně této sporné otázky nadále rozštěpena.

Italští biskupové: osvoboďte se z pout mafie

Řím (KAP) Italští biskupové vyzvali obyvatele jižní části své země, aby se „osvobodili z pout mafie". Obtížná ekonomická a politická situace na jihu Itálie se může zlepšit jen pokud bude potlačen organizovaný zločin, napsali ve stanovisku své biskupské konference. Organizovaný zločin otrávil společenský život a má škodlivý vliv na značnou část mládeže, stojí v dokumentu, který navazuje na první prohlášení italských biskupů k tomuto tématu z roku 1989.

Zároveň biskupové vyzvali k větší solidaritě s hospodářsky slabým jihem Itálie. Hospodářská krize vedla k zesílení egoismu v celé zemi, a proto je nebezpečí, že jih bude vyloučen z přerozdělování zdrojů. Biskupové také zopakovali požadavek, aby se Itálie chovala pohostinně a pomáhala imigrantům.

Evoluce a teologie

Vídeň (KAP) Evangelický teolog Ulrich Körtner hovořil v rámci konference o evoluci na vídeňské univerzitě. Zdůraznil, že teologické pokusy hledat „smysl" nebo „účel" ve všech evolučních procesech jsou odsouzeny ke krachu. Teologie nemůže být jakousi univerzální teorií už proto, že používá jinou řeč než přírodovědci, a není snadné mezi vědami překládat. Navíc klasická teologie evoluce tíhne k teleologii, tedy předpokladu účelovosti zkoumaných procesů, což přírodní věda neakceptuje. Navíc existují i vnitroteologické problémy, například otázka teodiceje, smyslu utrpení v procesu evoluce. Nemá podle jeho názoru také smysl chtít z komplexity přírody dokazovat existenci jejího Tvůrce.

Konečně máme nového pražského arcibiskupa. Jak píše Pavel Hradilek v komentáři, je Dominik Duka podle všeho nejlepší volbou ze tří mužů, které navrhl předchozí držitel pražského stolce kardinál Vlk. Přejeme proto s radostí arcibiskupovi Dukovi boží požehnání a zdar v jeho nelehkém poslání.

Jako ekumenicky zaměřený projekt si ovšem nemůžeme odpustit přání, aby nový primas věnoval vztahům k ostatním církvím a náboženstvím více pozornosti a přízně než dosud. Jednak tato agenda k jeho postavení přirozeně patří a jednak se jako nejviditelnější z českých biskupů stane v naší zemi přirozenou výkladní skříní náboženství vůči většině společnosti. Ať chceme nebo nechceme, budou si běžní lidé tvořit představu o křesťanství víc podle něho než podle jakéhokoli jiného českého náboženského vůdce, už jen proto, že dostane největší prostor v médiích. Kéž tedy nastupující arcibiskup dokáže tuto příležitost využít ku prospěchu nejen své církve, ale také ku prospěchu ekumenismu, náboženství vůbec a ku prospěchu celé české společnosti.

O pastýřské a rybářské službě také hovoří první velký text tohoto čísla od Ladislava Hanuše, který analyzuje předpoklady rybářů lidí a hodí se i jako duchovní četba.

Druhý článek tohoto čísla je od Ivany Macháčkové a jmenuje se Rehabilitace Trojice v díle Jürgena Moltmanna. Nestor německého evangelického bohosloví Jürgen Moltmann (*1926) věnoval otázce boží Trojice dvě knihy. Zdůraznil v nich jak rozměr společenství - společenství božích osob ve vztahu a solidaritě se společenstvím církve, tak rozměr „ekonomie" a ekologie stvoření a posvěcení světa. Ivana Macháčková nás ve své stati Moltmannovými názory provede a neopomene dát i náměty ke kritickému zamyšlení nad některými tvrzeními tohoto teologa.

Před několika dny jsme dostali do redakce e-mail od slovenského politika a myslitele Františka Mikloška, který si na internetu povšiml chyby v rozhovoru, jenž mu v našem časopise vyšel v čísle 196. „Na otázku Aký bol vzťah vatikánskych politikov k tajnej cirkvi v Československu? dvakrát ,odpovedám‘, že Vatikán odhadoval život komunizmu na 600 rokov. Išlo asi o prepočutie, alebo nejaký iný omyl, ale správna odpoveď má byť 100 rokov," píše. Za omyl se omlouváme. Stejně se však nabízí otázka, zda někteří Češi a Slováci té doby na obou stranách barikády se na rozdíl od Vatikánu nebáli nebo nedoufali, že komunismus bude trvat dokonce tisíc let. Když o té době přemýšlím, často mě zaráží, jak málo si mnozí lidé, a zejména ti, kteří v komunismu prožili větší část života, dokázali představit změnu a připravit se na ni. Snad právě nějaká vhodná verze moltmannovské „teologie naděje" bylo to, co nám tehdy dost chybělo. Výjimky, jako právě František Mikloško, však existovaly a nakonec ke změně došlo.

To nás také přivádí ke třetímu hlavnímu textu tohoto čísla. Doba ponížení od Karla Hůlky s podtitulem Rok 1951 v oběžnících litoměřické diecéze se týká doby, kdy u nás komunismus zapouštěl kořeny, a sleduje osudy dvou představitelů církve, řádně jmenovaného litoměřického biskupa Štěpána Trochty a jeho komunisty dosazeného „vlasteneckého" generálního vikáře Eduarda Olivy.

Milí čtenáři, přejeme vám požehnaný čas přípravy na velikonoční svátky.

V Česku je mnoho lidí, kteří jsou rádi, že byl pražským arcibiskupem jmenován právě Dominik Jaroslav Duka, a nevidím důvod, proč s nimi nesouhlasit.

Proces volby byl poměrně zdlouhavý a probíhající ve skrytu, bylo tedy možné jen sbírat střípky informací a domýšlet peripetie. Zdá se, že terno (pořadí kandidátů, které sestavuje nuncius a které posílá Kongregaci pro biskupy) bylo stanoveno takto: 1. Duka, 2. Graubner, 3. Baxant.

Vše dále nasvědčuje tomu, že koncem léta 2009 bylo rozhodnuto pro Graubnera, protože kongregace nechala kandidáty posoudit expertovi kardinálu Meisnerovi, který Duku přeskočil. Ve hře mohly být obtížné vztahy mezi Meisnerem a kardinálem Vlkem, který naopak kandidaturu Duky podporoval.

Když zpráva „prosákla" do Čech, vyvolala horečné aktivity. Rozhodnutí se podařilo změnit a ve hře zůstali zbylí dva v pořadí: Duka a Baxant. O ostatních jménech se podle všeho neuvažovalo - to byly pouhé mediální bubliny. Kusé informace o tom, co se dělo dále v pozadí volby až do konečného rozhodnutí, jako by potvrzovaly to, co víme o církevních představitelích, církvi i sobě samých: to světlé se vždy a všude na této zemi mísí s tím temnějším.

Myslím, že výběr Dominika Duky byl ze třech kandidátů zdaleka nejšťastnější. Mezi jeho přednosti patří:

1. Čistá minulost. Dukův otec byl za první republiky armádním důstojníkem, který jako příslušník protektorátního vojska s celou svojí jednotkou dezertoval do Anglie a bojoval na straně spojenců. Odměnou mu byl komunistický žalář. Syn se také nikdy neohnul před bolševikem a také byl vězněn (např. spolu s Václavem Havlem). To mu dává pevnější pozici před kolegy z biskupské konference, kteří kolaborovali.

2. Teologické vzdělání. Zkušenost odborné i pedagogické teologické práce. To vše je využitelné např. pro stále nedokončenou obnovu pražské Katolické teologické fakulty.

3. Manažerské schopnosti. Uplatní se zejména při výběru klíčových spolupracovníků ve vedení arcidiecéze.

Jsou i oblasti, ve kterých bude dobré Jaroslava Duku více sledovat, eventuálně mu nabízet korektiv. Nejasnosti vyvolávají jeho dosavadní nevýrazné aktivity v oblasti ekumenismu a ne zcela jasné jsou i vztahy k některým spolupracovníkům, u nichž byla odhalena kolaborace s StB. Přátelství se současným prezidentem republiky může být jak kladem, tak ale i zátěží.

Uplatnění svých předností a podporu v ostatních oblastech bude nový pražský arcibiskup potřebovat, protože jeho úkoly nebudou malé. Dořešení majetkových poměrů církve nebo statut pražské katedrály budou mezi nimi patřit k těm jednodušším. V pastorační oblasti očekávají kněží pražské arcidiecéze změnu oproti tandemu Vlk-Slavík. Důležité bude také, jak dokáže nový arcibiskup reprezentovat církev a křesťanství vůči skeptické a převážně ateistické české společnosti, zda dokáže do médií více prosadit Krista a méně téma majetkových nároků.

Přejme novému arcibiskupovi vše dobré.

Petr byl mořský rybář. Zamysleme se nad činností, která mu byla průpravou k apoštolství. Je náhoda, že si Ježíš vybral za apoštoly právě mořské rybáře? Proč si Ježíš nevybral za spolupracovníky lidi vzdělané? Proč si nevybral někoho, kdo už v praxi vedl židovskou náboženskou obec, představeného synagogy, kněze? Někoho, kdo měl řečnické zkušenosti? Proč jako prvního povolal rybáře?

Ježíš Petra jako svého učedníka výslovně chtěl. Některé jiné učedníky Ježíš nepovolal, ale oni sami se ho rozhodli následovat. Kým byl člověk, kterého si Ježíš zavolal a který se pak jako Ježíšův učedník nejlépe a nejdřív vyučil?

Petrova praxe před Ježíšovým povoláním

Praxe mořského rybáře

Petr pracoval jako mořský rybář. Odhadem několik let až desetiletí. S bratrem Ondřejem pracoval se sítí na Genezaretském jezeře nazývaném pro svou velikost „moře". Kousek dál od Petra a Ondřeje spravovali na lodi sítě pan Zebedeus a jeho synové Jakub a Jan. Ježíš oslovil Petra v zaměstnání - v pracovní den - přišel za ním „do práce". Řekl „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí." Oni hned zanechali sítě a šli za ním.

Co je vlastní mořskému rybáři? V čem má praxi? Čím je typický? Jak moc se povolání mořského rybáře blíží povolání apoštola, povolání k získávání učedníků?

1) Vydává se na cestu. Rybář se vydává na cestu - jde k moři nebo vyplouvá na moře. Kdyby nevyplul, nebo u břehu nespustil sítě, nic by neulovil a neuživil by se on i jeho rodina.

2) Riskuje vlastní život v práci. Pro potravu svou i své rodiny riskuje vlastní život i život sebe jako manžela a člena rodiny. Pracuje na lodi, která se může potopit, může zahynout při bouři.

3) Má nejistý zisk nezávislý na času stráveném v práci. Rybář se vydává do nejistoty - opouští jistotu svého domu a jde ven na riskantní místo. I jeho práce má nejistý výsledek. Během dne neví, jestli a kolik chytí ryb. Když neuloví nic, vyplouvá druhý den a zase nemá nic jisté. Často vytáhne síť prázdnou.

4) Netvoří a nevyrábí, loví. Ryby v moři žijí bez jeho práce. Jeho lovem jich naopak ubývá. O to, že ryby jsou se nijak nepřičiní - nerozmnožuje je, nekrmí, nestará se o ně. Musí za rybami vyplout. Musí je následovat. Musí hledat, kde jsou ryby nebo kde by mohly být. Sochař nebo stavitel si dovolí tvrdit o něčem, že to je „jeho dílo". Je tak trochu „stvořitelem" svého díla. Rybář neřekne, že rybu udělal. Neudělal, jen ji vylovil. Úlovek je dar od Hospodina ne Petrovo dílo.

5) S minimálním vlastnictvím a prostředky. Moře není jeho, ani část moře, ani ryby. Dokud ryby nevyloví, nejsou jeho. Může vlastnit loď, sít a veslo. To hlavní - zdroje (moře a ryby) nejsou v jeho moci a vlastnictví.

6) Čeká a vyhlíží. Dlouhé čekání. Až mu ryby připlavou. Rybaření nejde urychlit. Stavbu domu lze zorganizovat, naplánovat, řídit a kontrolovat. Rybaření nelze plánovat. Řídit pohyb ryb tehdy také nešlo.

7) Vybírá a vyhazuje Vybírání ze sítě. Mořský rybář si vybírá co chce a vyhazuje co nechce. Nepotřebného se zbavuje. Rostliny nebo živočichy, kteří jsou nejedlí nebo nechutní, vrací zpátky tam, odkud je vylovil. Nenechá si ze sítě všechno. Umí jednat výběrově a třídit. I při výlovu musí upustit přeplněnou sít, některé ryby nechat uplavat, aby měl sílu ty zbylé vytáhnout a síť se nepřetrhla a nepřišel o ryby i o sít.

Protiklady rybáře lidí

Co není vlastní mořskému rybáři - apoštolovi? Jaký je jeho protiklad?

1) Sídlí v domě (statku, škole, chrámu, paláci) - 2) Má zaměstnání bez rizika (na dobu neurčitou s pravidelným příjem, „pod střechou") - 3) Má vypočitatelný plat (nikoli mzdu za výkon, ale tabulkový plat podle věku a titulů) - 4) Vyrábí a tvoří (stavby, písemnosti, právní normy, formuje lidi) - 5) Je zaměstnanec mocné a majetné organizace (pole, louky, školy, chrámy) - 6) Stará se (pracuje aby zachoval výše vytvořené, „na nikoho nečeká - sám se stará") - 7) Bere všechno (nic staré nevyhodí, každou „rybu" si zapíše hned po narození, nadarmo nevykrmuje, kapry pouze klasifikuje).

Tab. 1: Srovnání mořského rybáře/rybáře rybníkáře (apoštola/administrátora)

	Vlastnosti	Mořský rybář	Rybníkář
1	Charakter práce?	Lovec	Krmič
2	Riskuje život v práci?	Ano	Ne
3	Je tvůrcem (moře/rybníka a ryb)?	Ne	Ano
4	Vlastnictví zdrojů (voda a ryby)?	Ne	Ano
5	Vlastnictví místa?	Ne	Ano
6	Jak mu vznikají ryby?	Lovem	Rozmnožováním
7	Dává dnešní práce jistotu zítřejší?	Ne	Ano
8	Které ryby vyloví?	Různé	Např. pouze kapry
9	Může si naplánovat práci?	Ne	Ano
10	Staví hráze?	Ne	Ano
11	Očekává a hledá kam jít/stará se?	Očekává a hledá	Stará se, krmí
12	Musí na cestu za rybami a hledat je?	Ano	Ne, vypustí rybník

Praxe spolupráce s bratrem

Petr pracoval s bratrem Ondřejem. Odhadem několik let až desetiletí. Spolupracovali. Rozdělovali si práci. Na moři se museli spolehnout jeden na druhého. Společně se dělili o úlovek i o neúspěch. Každý z bratrů by mohl lovit sám „na vlastní pěst". Jenomže, dva mohou společně udělat víc práce než co by dal jen prostý součet výsledků dvou jednotlivců. O tom se mohli rybáři přesvědčit. Proto lovili společně. Navíc byli Petr a Ondřej bratři. Neobešli se asi bez toho aby spolu mluvili a odpouštěli si. Když je pak poslal Ježíš jako apoštoly po dvou, nebyli překvapení. Společná práce může být lepší život než být celý den sám jen se svou prací. I během práce můžeme s někým něco zažít a oslavovat.

Praxe v manželství

Z evangelia víme, že Petr měl manželku. Pravděpodobně měl s manželkou děti. Rodinu živil. Pracoval pro ni. S rodinou žil pravděpodobně několik let do doby než za ním přišel Ježíš. Petr pak rodinu opustil. resp. opouštěl. Pravděpodobně se příležitostně domů vracel. Minimálně jedenkrát přišel do svého domu i s Ježíšem a apoštoly.

Jako apoštol nebyl „otcem" svých bratří křesťanů. Ježíš apoštoly výslovně varoval, aby si nenechávali říkat Otče. Jednak pro to, že Otec je jeden - Otec nebeský. A ani sám Ježíš si nenechal říkat Otče a ani učedníci jej tak nenazývali. Říkali mu „Mistr" a „Pán" a nakonec Petr „Mesiáš". To jim potvrdil, že skutečně je. Ale nedovolil jim, aby si nechali říkat Otče. Zapomněli by, že jsou bratři. To Ježíš apoštolům připomínal.

Petrova praxe s Ježíšem

V momentě, kdy Ježíš povolal Petra, měl Petr už pro apoštolství minimálně pět důležitých předpokladů. Za prvé měl už absolvovanou několikaletou praxi v lovení. Za druhé měl několikaletou praxi v  práci s minimální výbavou „nalehko" jen se sítí a lodí. Za třetí měl praxi v nevytváření děl, jako rybář netvořil díla, nebyl řemeslníkem, pěstitelem, umělcem ani skladatelem, nebyl závislý na svém díle. Dílo se mu nestalo jeho láskou a jeho pokladem. Nebyl závislý na svých rukou, ale na štědré náruči Boží. Petr měl před Ježíšovým povoláním pro apoštolství čtvrtý důležitý předpoklad, praxi spolupráce s bratrem - pracovali jako bratři, ne jako jednotlivci. Ve spolupráci bratrů neplatí vztah podřízený/nadřízený. Bratři jsou si rovni. Petr měl pro apoštolství pátý důležitý předpoklad, praxi rodinného života v manželství - znal ho, ale žena a dům pro něj nebylo to nejdůležitější. Měl schopnost manželku opouštět proto, aby mohl být s Ježíšem, následovat ho a být jeho učedníkem. Petr se mohl později stát nejen rybářem nových lidí, ale i pastýřem křesťanů a být schopen žít v církvi jako v rodině. Jiné než rodinné vztahy, spolužití i organizace jsou např. na pracovištích, mezi kněžími v chrámech, mezi učenci i mezi mnichy. Petr byl manželem. Pravděpodobně byl i otcem svých biologických dětí.

Praxe v opouštění manželky, domu a naučené práce

Petr neopustil jen práci u vody. Opustil manželku a svůj dům. Šel za člověkem Ježíšem, kterému dal přednost před pobýváním u Galilejského jezera s manželkou a rodinou. Ženy se nezřekl, ale dokázal ji opouštět. S rodinou se setkával, ale nedočteme se jak často. V Matoušově evangeliu čteme, že Ježíš vstoupil do domu Petrova a uzdravil Petrovu tchýni z horečky. Petrovo přátelství s Ježíšem znamenalo pro rodinu i manželku nejen „ztrácení" Petra při jeho cestách, ale zároveň zisk. Minimálně uzdravení maminky Petrovi manželky. O Petrově ženě se v evangeliích nepíše, a tak nevíme jestli chodila nebo nechodila za Petrem a Ježíšem na vyučování.

Podobně jako lékař při pohotovosti v noci opustí ženu a děti a jde zachraňovat něčí „cizí" život - a to chápeme - je i apoštol méně času doma a více v terénu. I voják má rodinu, a přitom v zaměstnání riskuje vlastní život. Ježíš si vybíral záchranáře - rodiny záchranářů to mají náročnější. Někdo by mohl říct, že by celibát byl praktický a chránil by preventivně jejich rodiny před jejich ztrátou nebo před tím, že by na rodinu neměli čas. Co je mi známo, tak si ale žádná záchranářská organizace povinnost neženění a nevdávání nezavedla.

Praxe zpravodaje a posla

Petra připraveného životem Ježíš doučoval zprávě o božím království. Odhadem týdny až měsíce. Ježíšovo doučování bylo od prvního okamžiku celé v terénu. Při terénní praxi Petr žil s Ježíšem (společně cestovali, jedli, rozmlouvali) a koukal na to, co Ježíš dělal a co říkal. Petr byl Ježíšův praktikant, nebyl studentem. Neskládal zkoušky z židovského práva, dějin Izraele, židovské dogmatiky, řečtiny a latiny. Petr si pravděpodobně nezapsal z Ježíšova učení poznámky.

Praxe uzdravovatele

Ježíš poslal učedníky na začátku svého vyučovacího kurzu do práce. Dal Petrovi hned výbavu a úkol. Výbavou byla moc nad nečistými duchy a moc uzdravovat. Ježíš Petrovi přikázal: jdi k Izraelcům, kaž, že se přiblížilo království nebeské, probouzej mrtvé, uzdravuj, vyháněj démony a dělej to zadarmo a od lidí přijmi jen tu nezbytnou pohostinnost po dobu, co u nich budeš. Petr se stal důležitým zpravodajem, ale nestal se vzdělancem. Pro apoštolát nebylo vzdělání nutné. Petr šířil zprávu a pomáhal lidem zázraky. Petr byl 1) posel a 2) uzdravovatel.

První vybavení zpravodajů a uzdravovatelů

Na cestu. Ježíš Petra nevybavil pro pobyt, pro to, aby se někde usadil. Co Petr dostal od Ježíše?

- Zpráva: Přiblížilo se boží království (Ježíš ho neposlal, aby doučoval Starý zákon).

- Moc: Uzdravující moc pro druhé.

- Úkol: Vydat se do okolí - ne po jednom, ale po dvou - konat moc nad nečistými duchy, volat k pokání, potírat olejem nemocné a uzdravovat je.

- První nástroj: Cestovní hůl (ne ozdoba nebo znak). Hůl je pro usnadnění pohybu. Když se chodí po horách, tak se hodí. Když skončí cesta, je hůl zbytečná a odloží se.

- Zakázaná výbava: Žádný chleba s sebou, žádný batoh s sebou, žádné peníze s sebou, žádné náhradní oblečení.

Petrova praxe po vyučení u Ježíše

Závěrečná učednická práce a „klíč" jako výuční list

Klíč je pro otevření dveře do božího království. Ježíš se nazývá „dveře" a podle Ježíše je dán Petrovi „klíč". Petrovi byla jako prvnímu od Boha dána správná odpověď na Ježíšovu otázku (ne moc ani postavení). Petr byl nejrychlejší s odpovědí na Ježíšovu otázku „Za koho mne pokládáte?" „Jsi Mesiáš, syn živého Boha" odpověděl Petr. Otázku nedal v tu chvíli Ježíš jen Petrovi, ale všem apoštolům zároveň. Ostatní ale neodpověděli nebo ne tak rychle. Petr byl první (první v odpovědi). Pochopil první, nebo se první odvážil odpovědět? Každopádně znal odpověď, znal kód, znal klíč, co je pravda, tento klíč mu byl v té chvíli dán a bude mu už ponechán. Ježíš mu jeho odpověď potvrdil ve smyslu „Ty se svou odpovědí jste klíč". Když to Petře víš - tak tím máš úkol. Budeš otvírat dveře do Božího království. Ty víš kdo jsem - a to bude tvá moc - otevřeš-li druhým dveře do Božího království, budou moci vstoupit. Když si to, co víš, necháš pro sebe a nepomůžeš jim, neotevřeš, dveře jim zůstanou zavřeny.

V některých překladech je „co svážete a co rozvážete". Ne každé dveře jsou na klíč. V orientálních dveřích do stanů se svazovaly, „šněrovaly" dva kusy látky v místě dveří. Apoštolové dostali moc tyto „závěsové dveře" do stanu rozvázat, aby člověk mohl vejít do Království, aby vyšel ze sebe skrze Ježíše k Otci. Komu apoštolové rozváží dveře, tomu rozvázány budou. Komu dveře neotevřou, tomu otevřeny nebudou.

Myslím si, že kdyby v tu chvíli řeklo naráz pět apoštolů Ježíšovi, že je Mesiáš - řekl by pěti, že mají klíč od Božího království, kdyby deset, řekl by to deseti. Petr má primát v rychlosti odpovědi. Možná i v chápavosti a odvaze.

Petr nedostal klíč k tomu aby podle svého uvážení „zavíral" dveře do božího království. Klíč neznamená moc druhé soudit. Klíčník Petr má otevřít každému. Ne každý „dveřmi" projde. Mnohým bude Ježíš a jeho „dveře" příliš těsné, a ten člověk bude tak veliký a tolik toho ponese na hlavě, že do dveří nevejde. Pokud se neodstrojí a neskloní pyšnou nastrojenou hlavu - zůstane na druhé straně. Druhým lidem svou velikou osobností navíc dveře ucpe a oni se přes tuto velikou osobnost nedostanou dál.

Petr neabsolvoval školní vzdělání, nestal se učitelem, ale zůstal poslem. Nebyl omezen vzděláním a obtížemi vzdělání. Mohl mluvit krátce. Vzdělanému učiteli jeho vědomosti, šíře problematiky a odkazy na další jemu podobné experty ztěžují stručné předání zprávy. Naopak se očekává, že učitel řekne něco jiného, nového, než říkal už včera, a také že problém podrobně rozebere, což znamená, že se učitel u problému zastaví. Zastaví se. Učitel přece nemůže vědět málo. Nečekáme, že učitel řekne „Tak, a to je vše, co jsem slyšel a viděl, víc nevím, mnohému z toho, co vám vzkazuji, sám nerozumím, ale jsem k vám poslán říct vám to a berte nebo neberte, jdu dál."

Petr šířil Ježíšovo poselství - pracoval jako zpravodaj. Na své cestě nevyučoval Starý zákon - kam by došel? Neusadil se ve škole ani pravděpodobně žádnou nezaložil, natož učitelský úřad. Občas zaslechneme sousloví „Petrův úřad". Představme si, že potkáme u vody rybáře. Co by nám asi odpověděl, kdybychom se ho zeptali „Jak se máte v úřadě?" Co říká Ježíš nám? Měřítkem práce učitele je, jak hodně vychovaného a vzdělaného člověka formoval a vytvořil. Měřítkem práce zpravodaje je počet lidí, kterým zprávu předá.

Praxe pastýře

Ježíš se Petra třikrát zeptal, zda jej Petr miluje. Petr třikrát vyznal, že má Ježíše rád. Ježíš Petrovi řekl, ať pase Ježíšovi beránky a ovce (křesťany). Ježíšovy ovce a beránky, ne Petrovy. Petr si je nemůže přivlastňovat, vést na svou pastvinu, dělat kolem nich svou ohradu. Má hledat dobrou pastvinu, vést je k ní, ochraňovat před vlkem a hledat zatoulanou ovci.

Praxe rybáře lidí

Apoštolské povolání je v podstatě lovecké. Má házet síť pravdy - a kdo se pravdy chytí, toho apoštolové vyloví, a kdo se pravdě vyhýbá, toho apoštolové nebudou moci zachránit. Ti, kteří uvěří, že Ježíš je Mesiáš, že přišel na svět pro jejich záchranu (ne ti, co uvěří, že existuje Bůh) budou zachráněni a pak přijmou křest - stanou se s Otcem, Ježíšem a Duchem Svatým novými lidmi. Ježíš říká: „Naučte je taky zachovávat, co jsem vám přikázal" Budou je provázet znamení: budou vyhánět démony, budou stát proti zlu, budou mluvit novými jazyky a novým jazykem, budou pod Boží ochranou, vloží-li ruce na nemocné, uzdraví je.

Vybavení pokřtěného rybáře lidí

Na cestu. Co Petr dostal od Ježíše na cestu do světa? Zprávu: Ježíš vstal z mrtvých a zachránil tě z moci zlého. Moc: Křest apoštolů v Duchu svatém a uzdravující moc pro druhé lidi. Úkoly: 1) Vydat se do celého světa - zvěstovat Ježíše jako zachránce; křtít ve jméno Otce i Syna a Ducha Svatého toho, kdo uvěří Ježíši a vyzná ho jako svého zachránce; 2) Umožnit, aby je apoštoly provázela znamení - ve jménu Ježíše vyhánět démony a mluvit novými jazyky; při vypití něčeho smrtícího nezemřít; vzkládat ruce na nemocné a uzdravovat.

Tab. 2: Srovnání mořského rybáře/pastýře (apoštola/vedoucího a ochránce)

	Vlastnosti	Mořský rybář	Pastýř
1	Charakter práce?	Lovec	Pastýř
2	Riskuje život v práci?	Ano	Ano (vlk, medvěd)
3	Je tvůrcem (rybníka/stáda a ryb/ovcí)?	Ne	Ne
4	Vlastnictví zdrojů (voda, pastvina)?	Ne	Ne
5	Vlastnictví místa?	Ne	Ne
6	Jak mu vznikají ryby/ovce?	Lovem	Přirozeným množením
7	Dává dnešní práce jistotu zítřejší?	Ne	Ne
8	Které ryby/ovce vyloví/dopase?	Různé	Ovce, které ochrání
9	Může si naplánovat práci?	Ne	Ne
10	Staví hráze/ohrady?	Ne	Ne
11	Očekává a hledá kam jít/stará se?	Očekává a hledá	Očekává a hledá
12	Musí ryby/ovce hledat na cestě?	Ano	Ano

Nabídka pro čtenáře: V tabulce 2 si čtenář může doplnit další sloupec „pasák" (tedy krmič a hlídač) a porovnat vlastnosti práce pastýře a pasáka.

Závěrem

Byl Petr více povolán aby byl rybářem lidí nebo pastýřem? Nejprve, ještě u Genezaretského jezera, mu Ježíš řekl, že z něho učiní rybáře lidí. Před Velikou nocí, před Ježíšovým odchodem mu Ježíš řekl, ať pase (vede a chrání) Kristovy lidi. Po vzkříšení mu Ježíš stejně jako ostatním apoštolům řekl, ať jde a získává učedníky. Podle mého názoru byla Petrovou primární prací získávání učedníků. Práci pastýře vidím až jako pozdější úkol, který Petra nezaměstnal tak, že by přestal učedníky získávat. Chceme se od Ježíše naučit tolik jako Petr?

Jaká jsou východiska dnešních rybářů lidí a pastýřů? Začínají jako rybáři lidí nebo začínají svou službu v církvi hned jako pastýři. Jakou mají praxi před apoštolátem? Předsedající farnosti/sboru má splnit předepsané vzdělání a řadu omezujících podmínek. Kdo jsou lidé, kteří se hlásí a absolvují církevní vzdělávací systémy? Stanou se rybáři lidí nebo pastýři nebo někým jiným? U koho se učí? Koho poslouchají, koho čtou? Koho napodobují? Koho oslovují?

Jaký jsem učedník? Jak vnímám své apoštolství? Jak bych se zachoval na místě apoštola Petra? Zastavit se u Petrova povolání a jeho východisek nám může pomoci v naší reflexi.

e-mail autora: ladislavhanus@seznam.cz

1. Úvod

Boží Trojice, trojjediný Bůh - nejhlubší tajemství křesťanské víry a nauky. Tajemství nepopsatelné, neuchopitelné, nevyslovitelné. Přesto je nutné o něm mluvit a s vědomím toho, že naše slova jsou nedostatečná, se jej snažit popsat, porozumět, přiblížit. Nauka o Trojici  byla formulována ve 3. a 4. stol. po Kristu v polemice proti ariánské herezi. V této polemice byl nejprve formulován vztah Otec - Syn (Syn je stejné podstaty, zrozený, ne stvořený, plně a neoddělitelně Bůh i člověk) a později i vztah Otec - Syn - Duch svatý.^{1 2 3}

Trojiční nauka, jak ji formulovali kapadočtí, se uchovala na Východě v podstatě beze změny. Západní učení se soustředilo více na Trojici imanentní, na vztahy uvnitř Trojice. Tato nauka začala být velmi složitá a pomalu ze západní teologie vymizela. To bylo spojeno i s podceněním úlohy Ducha svatého a přeceněním úlohy církve. Teologické traktáty většinou obsahovaly nejprve pojednání o jediném Bohu a teprve pak o trojjediném Bohu. Protestantská tradice nepovažovala trojiční nauku za zásadně důležitou pro křesťanství, protože ji nelze najít v samotném Písmu. Tato situace trvala až do II. vatikánského koncilu a teprve druhá polovina 20. století přinesla oživení zájmu o trojiční teologii. Jedním z autorů, kteří nově rozpracovali trojiční nauku je německý protestantský teolog Jürgen Moltmann (nar. 1926). Tuto nauku popsal ve dvou knihách The Trinity and the Kingdom The Doctrine of God⁴ a History and the Triune God. Contributions to Trinitarian Theology.⁵ Ve své nauce zdůrazňuje společenství a solidaritu jako přirozenost a podstatu trojjediného Boha. Zdůrazňuje návrat k Cypriánově formulaci: „Církev je tvořena lidmi sjednocenými jednotou Otce, Syna a Ducha svatého." Jako hlavní rys Boha vidí jeho věčnou lásku ke všem tvorům. Vypracovává trinitární historii spásy: je jedno Boží království, ale tři stádia k jeho dosažení: království přírody, království milosti a království slávy. Význam a dopad této trinitární nauky pro eklesiologii popsal Moltmann v knize Church in the Power of the Spirit⁶ a pro nauku o stvoření a náš vztah ke světu a k stvoření v knize Bůh ve stvoření.⁷ Úkolem této práce je pokusit se popsat hlavní rysy Moltmannovy trojiční nauky o církvi a stvoření.

2. Církev v moci Ducha

„Církev je společenství ospravedlněných hříšníků, společenství těch, kteří byli osvobozeni Kristem, kteří zažívají spásu a život v díkůvzdání. Je na cestě k naplnění významu události Krista. S očima upřenýma na Krista žije v Duchu svatém a tak je sama počátkem a zárodkem budoucího nového stvoření. Zvěstuje Krista; ale to, že jej zvěstuje, je již příslibem a počátkem budoucího Božího přebývání ve světě. Věří v Krista a Kristu; ale fakt, že věří, je již výraz naděje. Ve své svobodě následuje Krista; ale to je již očekávání vzkříšení. Ve Večeři Páně si připomíná a zpřítomňuje smrt Kristovu, která vede k životu; ale to, že se tak děje, je předzvěstí přicházejícího pokoje. Vyznává Ježíše, ukřižovaného, jako Pána; v tomto vyznání je již obsaženo očekávání Božího království. Vztah mezi tím, co se děje a faktem, že se to děje, může být pojímán a pochopen jen pneumatologicky. Společenství Kristovo, které je církev, se děje v Duchu svatém. Duch je společenství. Víra přijímá Boha v Kristu a toto přijetí je samo mocí Ducha. Jako historické Kristovo společenství je církev proto eschatologické tvoření Ducha."

Tato Moltmannova „definice" církve, jaká je v trinitárním pojetí, asi nejvýstižněji ve zkratce charakterizuje jeho novou eklesiologii.

2.1 Nauka o Trojici

K tomu, aby mohl vypracovat trinitární eklesiologii, potřebuje se Moltmann nejprve zabývat naukou o Trojici. Bůh se zjevuje jako vysílající Otec a poslaný Syn, který ale existuje od věčnosti. „The missio ad extra reveals missio ad intra. Missio ad intra is the basis for missio ad extra." („Poslání navenek vyjevuje poslání dovnitř. Poslání dovnitř je základnou poslání navenek," překlad red.) Duch pak oslavuje Otce i Syna osvobozením člověka pro společenství s nimi, vedením osvobozeného člověka k radosti a díkůvzdání. „Oslava Syna a Otce skrze Ducha svatého staví člověka na cestu ke slávě, k níž byl povolán." A tato událost oslavení ukazuje nad sebe, k trinitárnímu působení Boha ve světě. Odkazuje i k oslavené Trojici na konci věků, kdy oslaví sebe sama v osvobození stvoření a v novém stvoření. Sláva Boží může být úplná jen tehdy, bude-li osvobozeno celé stvoření. Trojice je tak ve své podstatě od svého věčného počátku otevřena světu a člověku. „Duch svatý oslavuje Krista ve světě a svět v Kristu ke slávě Otce. Tím spojuje stvoření se Synem a také Syna s Otcem. Jako síla oslavení je Duch svatý také silou sjednocení." Aby bylo možno tuto otevřenost Trojice a její účast na osvobození člověka a celého stvoření lépe pochopit, je třeba změnit i představu Boha. Bůh není neměnný, protože by pak nebyl svobodný ve svém vztahu ke stvoření; Bůh není neschopen utrpení - ve své svobodě je schopen trpět pádem a špatným stavem svého stvoření; Bůh není nezranitelný - je schopen otevřít se bolesti kříže; Bůh není dokonalý, znamená-li to, že ve své lásce nechtěl, aby jeho stvoření bylo nutně dokonalé. Událost Syna a Ducha přináší Bohu v Trojici zkušenost, "něco nového". Po vzkříšení a oslavení Syna je vztah v Trojici nový pro zkušenost s trpícím světem. Při ukřižování pocítil Bůh něco, co neoddělitelně patří ke spáse světa - bolest. Proto se Bůh oslavil právě v tom, který byl ukřižován; a tak se obětovaný Beránek stává věčnou pečetí Božího oslavení.

Stejně tak, jako mluvíme o Boží zranitelnosti, utrpení a bolesti ve světle Kristova utrpení, smrti a sestoupení do pekel, kdy Bůh zakouší dějiny, můžeme mluvit i o Boží radosti a štěstí ve spojení s Kristovým vzkříšením a oslavením. Tak Bůh tvoří dějiny. „Bůh zakouší dějiny, aby je ovlivnil. Vychází ze sebe, aby v sobě sjednocoval. Je zranitelný, bere na sebe smrt a utrpení, aby uzdravoval, osvobozoval a dával nový život... Ale prožité utrpení, které přineslo osvobození, věčný život a jednotu, se stává důvodem věčné radosti v Boží spáse a v novém stvoření."

2.2 Trinitární eklesiologie

A jaká by měla být církev, jež má „reprezentovat" tohoto trojjediného Boha? Molt­mann říká, že je třeba obnovit teologickou koncepci církve, a že to má být koncepce misie. Současná církev podle něj nepovolává, ale učí a křtí děti a tím reprodukuje sebe sama. Církev by se ale opět měla stát církví misijní, mít sílu k ekumenickému společenství, objevovat a hlásat univerzalitu Božího království a uznat laický apoštolát. Církev se má stát sekulární, otevřená světu. Taková svobodná církev zná rozdíly, ale ne rozdělení. Vyznává, že vylití Ducha svatého platí pro všechny. Důležité není šířit církev, ale království. Účelem není oslava církve, ale Otce skrze Syna v Duchu svatém. „První slovo církve není církev, ale Kristus. Poslední slovo církve není církev, ale sláva Otce, Syna i Ducha svobody." Svoboda, kterou má církev přinášet, je svoboda pro společenství s Bohem, člověkem a přírodou. Církev musí vědět, že je bezprostředně závislá na Kristu. Měla by sama sebe vidět jako proměnný a dočasný jev v dějinách; její funkcí je dojít do Božího království. Není to církev, která má přinést spásu světu, je to poslání Syna a Ducha od Otce, které zahrnuje církev, zakládá a tvoří ji a provází ji na její cestě. Není to církev, která spravuje Ducha jako Ducha kázání, Ducha svátostí, Ducha služby a Ducha tradice. Je to Duch, který spravuje církev ve Slovu, víře, svátostech a milosti, úřadu a tradici. Chápe-li církev sebe sama se všemi úkoly a mocí v Duchu a v horizontu působení Ducha, pak také chápe svoji „výlučnost" jako součást moci Ducha a nemá potřebu si za každou cenu udržovat zvláštní moc a práva. Nebude se pak nevraživě dívat na působení Ducha mimo církev, ale radostně je přijme jako znak toho, že Duch je větší než církev a že Boží spása sahá i mimo církev. Pravá církev je podle Moltmanna písní díkůvzdání osvobozených, společenstvím lásky, církví pod křížem.

I prostředky spásy - Slovo a svátosti - a službu církve pojímá Moltmann trinitárně:

Evangelium. Evangelium je Slovo Boží, Bůh sám, Slovo jako přikázání i příslib. Vyzývá nás k poslouchání i poslušnosti a je přijato či odmítnuto. Rozpoznání a přijetí Slova jako Slova Božího zároveň znamená i sebepochopení věřícího posluchače. Je to osvobozující zvěst o Kristu, která zaslibuje království, činí zvěstování spasitelným prostředníkem budoucnosti a činí víru nadějí vidět tváří v tvář. Zvěstování Krista vstupuje do našich životů jako volání i útěcha. Je to spasitelné poselství radosti a jako takové řeč osvobození, kterou lze pochopit jen působením Ducha svatého. Evangelium má charakter skryté síly zjevení, která se do přítomnosti vlamuje z konce časů. Evangelium hlásá Krista jako Pána mesiášského království a je prvním znakem a příslibem mesiášské doby. Objevuje ve vzkříšení ukřižovaného Krista zlom věků a skryté svítání mesiášské budoucnosti.

Křest. Skrze křest je církev volána ke svobodě mesiášské doby, křtem jsou věřící přijati do Kristova společenství a do trojičního působení Boha. Křest je znamením Boha přicházejícího do osobního života. V tomto smyslu je křest spojen s evangeliem - obojí je viditelným znakem působení Ducha svatého, který spojuje věřící s Kristem a je silou nového stvoření. Moltmann vyčítá církvi, že křest ztrácí charakter veřejného, konfesního znamení naděje a víry. Přitom by měl být chápán jako část trinitárních vztahů eschatologického Božího působení ve světě. Jako znamení smíření daného smrtí Ježíše Krista, křest představuje tvořivou sílu Ducha svatého. Vede do Kristovy smrti, ale zároveň k očekávání vzkříšení. Křest nefunguje podle Moltmanna „ex opere operato", ale „ex verbo vocante". Je slovem zaslíbení, je působící událostí, ale bez víry nemůže způsobit nic. Křest je nutný pro život víry, ale nelze říci, že by byl nutný pro spásu. Moltmann se přiklání k názoru, že by křest nemluvňat měl být nahrazen požehnáním a křtít by se mělo až na základě vlastní víry. Svobodná a osvobozující církev by měla žít ze křtu jako události osvobození.

Večeře Páně. Společenství u stolu Páně je eschatologické znamení toho, že „jsme na cestě", je opakovaným a opakovatelným znamením naděje. Večeře Páně má podle Moltmanna být veřejným a otevřeným stolováním společenství, k pokoji a spravedlnosti Boží ve světě. Ke stolu nezve církev, ale Kristus a pozvání je určeno všem, ke kterým je církev poslána.

Jakékoli omezení pozvaných činí z Večeře Páně večeři církve a v centru pak není společenství s Ježíšem Kristem, ale s církví. Večeře Páně má být oslavou osvobozující přítomnosti ukřižovaného a vzkříšeného Pána. Moltmann odmítá i nutnost svěcení pro vysluhování eucharistie; říká, že každý, kdo slyší volání a následuje, je oprávněn lámat chléb a rozdělovat víno. Jde o službu celé kongregace, vždyť Ježíš zemřel za všechny. Moltmann zdůrazňuje význam společenství stolu Páně, jeho eschatologický charakter; má být nahlížen z perspektivy univerzální hostiny národů v přicházejícím království (Iz 2, 2-4). „V Ježíšově přítomnosti Večeře Páně jedinečným způsobem spojuje minulost s budoucností, dějiny a eschatologii a stává se znamením osvobozující milosti." Neoddělitelnou součástí  eucharistické slavnosti je epiklese, protože celá slavnost je slavena jako dar Ducha svatého. Skrze něho dostává společenství stolu život a sílu nového stvoření a ujištění o přicházejícím království. V jeho působení se eucharistie stává svátostí času, protože obrací jeho chod: nesměřuje do minulosti, ale naopak - čas je skrze Krista otevřen do budoucnosti jednou provždy a pro všechny, aby byl jednou završen v parusii.

Bohoslužba. Moltmann kritizuje, že většina dnešních bohoslužeb nevyjadřuje v dostatečné míře radost a svobodu a nedává dost prostoru spontaneitě slavení. Volá po reformě bohoslužby, společně s reformou církve. Křesťanská bohoslužba má být proměněna ve spontánní slavení. Teprve pak bude mít účinek i na radostnost denního života.  Bohoslužba ale také, společně s radostí vzkříšení a svobody, přináší přítomnost ukřižovaného - a tedy i bolest nad selháními a proviněními. Kde se prožívá Boží blízkost v Duchu svatém, tam se prožívá i bezbožnost. Kde lidé začínají žít v království Syna člověka, tam se bolestně pociťují nelidské vztahy a chování. A to je nutný krok k jejich nápravě.

2.3 Představa nové církve

Reforma církve musí začít „zdola", vytvářením společenství (kongregací), která se budou organizovat sama v souladu s evangeliem, jeho zaslíbeními a výzvami. Jako Kristova církev mají tyto kongregace všemi silami realizovat své sociální, politické a kulturní možnosti, aby skrze ně byli lidé konfrontováni s Kristovou svobodou a pozvání do mesiášského království.⁸ Život a činnost komunit má přinášet Boží pokoj do tohoto konfliktního světa. Stupeň a řád svobody v komunitě se tak stane znamením a bodem počátku překonání bezbožných a nelidských podmínek panování a útlaku ve společnosti. Jde o řád ukazující osvobození od hříchu, zákona a smrti. „Ustavení Kristova společenství je ustavením nového života uprostřed starého a ustavením opravdového života uprostřed toho, co je špatné." Církev má být pozemskou formou Kristova panování, které přemáhá svět a osvobozuje svět. Kristova vláda nemůže být reprezentována hierarchií separovanou od lidí, ale jen bratrským řádem charismatické komunity. To ovšem znamená zrušit v církvi privilegia a jakoukoli nadřazenost.

Působením Ducha se stal celý lid „královským kněžstvem"; všichni věřící mají obecné kněžství. Ale společenství potřebuje speciální služby: kazatele, presbytery i diákony, kterými pověřuje lidi ze svého středu. Působí-li někdo ve společenství jako kazatel či vysluhuje eucharistii, pak tak činí v Kristově jménu. Nejsou to „nositelé úřadu", ale Kristus. Komunita a její členové nesoucí v ní zvláštní pověření rostou spolu a závisí jeden na druhém. Základním aktem církve je shromažďování na základě zaslechnutého Božího volání. Církev je také společenství v čase - s těmi, co byli a s těmi, co přijdou. Stojí na základu apoštolů a proroků - jejich úloha je neopakovatelná, ale služba evangeliu je předávána každému věřícímu. Apoštolská posloupnost tedy může být vztažena pouze na zvěstování a patří celé církvi a každému pro jeho službu, do které je postaven dary Ducha svatého.

Jak již bylo řečeno, reforma církve a komunit má proběhnout odspodu. Příkladem jsou „grass-root" komunity. Musí být dán prostor alternativním formám křesťanského života, za předpokladu, že chtějí reformovat církev a nevytvářejí gheta. Ideálem je kongregace shromážděná v Kristově otevřenosti. Shrnout, jak by takové komunity měly vypadat je těžké, neboť se budou velmi různit. Ale následující body jsou podle Moltmanna zásadní pro všechny:

- dobrovolná asociace členů v křesťanském společenství

- společenství zvladatelné velikosti, ve kterém je možný život ve vzájemném přátelství a společném plnění specifických úkolů

- probouzení tvořivých sil u každého individua a odložení privilegií, které někteří dosud měli

- autonomie ve způsobu duchovního života komunity a života ve společenství

- společné soustředění na specifické křesťanské úkoly ve společnosti, ať již jde o evangelizaci či osvobozování utlačovaných

- dobrovolný návrat k jednoduchému kristo-centrismu v náboženském životě a reflexi nové křesťanské praxe v teologii.

Pak budeme mít na místě „církve pro lidi" „církev lidí", která bude žít, trpět a jednat mezi lidmi a s nimi. „Jestliže tyto komunity nabídnou lidem prostředí přátelství bez dominance, ve kterém mohou najít sami sebe a své tvůrčí schopnosti a vystoupit tak ze své samoty, bezmoci a závislosti - pak tyto komunity umožní lidem stát se subjekty svých vlastních dějin v osvobozujících dějinách Boha."

3. Trinitární nauka o stvoření

Stojíme tváří v tvář ohrožení existence lidí i Země, stojíme tváří v tvář ekologické krizi. Člověk si „podmanil" zemi neblahým způsobem, biblická slova o vládě člověka (Gn 1,26) byla vzata příliš doslova. Dosavadní nauka o stvoření považovala Boha za absolutní subjekt a stvoření za objekt, pasivní materii. Vztah Boha ke světu byl často chápán jako jednostranný panovnický vztah; a prostřednictvím vlády nad světem pak člověk odpovídal svému Bohu. Bůh stojí v transcendenci a příroda je odbožštěna. Člověk byl stvořen jako obraz Boží, koruna stvoření a je tedy určen k panování nad stvořením. Kam tato nauka i chování lidstvo dovedly, víme. Otázkou je co teď s tím? Moltmann nenabízí řešení krizové ekologické situace, ale novou nauku o stvoření, nauku trinitární, která zahrnuje do Boží lásky a spásy celé stvoření. Nauku nehierarchickou, decentralizovanou a společenstevní.

3.1 Bůh Stvořitel (Bůh a stvoření)

„Ve svobodném vzplanutí své lásky vychází věčný Bůh ze sebe a tvoří stvoření, skutečnost, která je zde jako on, a přece je jiná než on. Skrze Syna tvoří, smiřuje a vykupuje Bůh své stvoření. V síle Ducha je Bůh ve svém stvoření a ve vykoupení tohoto stvoření sám přítomný. V hojnosti lásky, z níž pochází vše, co vzchází od Boha, se už nachází připravenost Boha snášet odpor svých tvorů. V něm se nachází také vůle ke smíření a vykoupení světa, vůle trpící, ale vytrvalá ve své naději."

Základní premisou Moltmannovy nauky je, že Stvořitel přebývá skrze svého Ducha ve svém stvoření. Přebývá ve svém stvoření jako celku i v každém jednotlivém tvoru a udržuje ho mocí svého Ducha pohromadě a při životě. Moltmann říká, že křesťanská nauka o stvoření má být utvářena zjevením Krista a zkušeností Ducha. Vztah Boha ke světu pak musíme chápat jako mnohovrstevný vztah společenství. Otec tvoří skrze Syna v Duchu svatém. Stvoření je od Boha stvořeno, skrze Boha formováno a v Bohu jsoucí.⁹ Stvoření je svobodný akt Boží lásky. To, že člověk byl stvořen jako Boží obraz, je výrazem sebeomezení a snížení se nesrovnatelně nás převyšujícího Boha. Sebesdílení Boží dobroty v lásce ke stvoření není podle Moltmanna otázkou svobodné volby, nýbrž samozřejmým působením jeho věčné podstaty. Ve své stvořitelské činnosti je Bůh sám sebou. Stvoření vzniká z vnitřního napětí v Bohu samém - Bůh tvoří svět a zároveň do něj vstupuje. Ve stvoření je tedy možné rozeznat sebeodlišení a sebediferenciaci Boha; Bůh je v sobě a zároveň mimo sebe. Ke stvoření si Bůh musel utvořit prostor, musel ustoupit sám sobě, „uskromnit se". Bůh musí vzít zpět svou přítomnost, aby vytvořil „nihil", z kterého pak tvoří. Moltmann tu vychází z kabalistického učení o Bohem opuštěném prostoru, který však nabývá ohrožující charakter až pádem člověka a sebeuzavřením tvorů vůči Boží lásce.¹⁰ Moltmann rozlišuje počáteční tvoření, historické tvoření a eschatologické tvoření. Počáteční tvoření je creatio ex nihilo, historické tvoření „namáhavé tvoření spásy z překonání zla" a eschatologické tvoření vzniká z překonání hříchu a smrti. Stvoření není hotové, jde o creatio continua, jež Moltmann ztotožňuje s evolucí.¹¹ Pohyb od počátečního sebeomezení k eschatologickému odstranění tohoto sebeomezení nazývá Moltmann novým stvořením. I v království slávy zůstane však svět Božím stvořením a nestane se samotným Bohem. Podílem stvoření na eschatologické přítomnosti Boha vzniká „svět bez konce", věčný život. Království slávy, které dokonává proces stvoření skrze přebývání Boha, si nemůžeme představit jako ke konci přivedený uzavřený systém, ale jako otevřenost všech konečných životních systémů pro plnost života.

3.2 Syn vykupitel

„Syn, věčný protějšek v Bohu samém, se stává moudrostí, vzorem, skrze který je stvoření učiněno. Syn, ve kterém je svět stvořen, se stává tělem a vstupuje sám do světa, aby ho vykoupil. Trpí sebezničením stvoření, aby je skrze své utrpení vyléčil. Co není tímto způsobem přijato Bohem v jeho stvoření, to nemůže být uzdraveno."

Bůh tvoří, smiřuje a vykupuje skrze Syna. Vykoupení znamená osvobození lidí, uspokojení přírody a spasení člověka i přírody. Křesťanská nauka o stvoření ve světle Kristově má proto být naukou o osvobození lidí, uspokojení přírody a spasení člověka i přírody. Víra v Ježíše Krista je podle Moltmanna křesťanskou podobou víry ve stvoření. V pohledu na Kristův kříž znamená creatio ex nihilo odpuštění hříchů a v pohledu na stvoření znamená Kristův kříž upevnění celého vesmíru. Syn se vydává ničivému nic, aby je překonal a daroval tak stvoření spásu a svobodu. Vtělení Syna tak má kosmologický rozměr; je to událost, ve které se Bůh spojuje s lidstvem. Je-li Kristus prostředníkem spásy pro celé stvoření, pak je také důvodem pro jeho existenci. V tomto smyslu je Ježíš prostředníkem celého stvoření. Stvoření je samo zaslíbením zmrtvýchvstání, přemožení smrti ve vítězství věčného života. „V Božím pohybu, jeho vtělení a jeho obětování na kříži se otevírá také nebe pro zemi a země pro nebe, nebe a země jsou sjednoceny a v úplném míru Krista docházejí vzájemného otevřeného společenství."

3.3 Duch ve stvoření

„Bůh Duch je také Duchem, celkovou shodou, strukturou, informací, energií univerza. Duch univerza je Duchem, který vychází z Otce, a v Synu osvěcuje. Evoluce a katastrofy univerza jsou také pohyby a zážitky Ducha stvoření. Proto ,sténá‘ podle Pavla Boží Duch ve všech tvorech pod mocí nicotného. Proto se Boží Duch transcenduje ve všech tvorech. To se manifestuje v sebeorganizaci a v sebetrancendenci všech živých tvorů."

Duch Stvořitel je přítomen ve svém stvoření (Ž 104); je to kosmické, smírčí a vykupující přebývání. Duch tvoří, uchovává, obnovuje a dokonává. Stvoření tak lze chápat jako diferencovanou přítomnost Ducha. Duch vychází z Otce a v Synu osvětluje a transcenduje ve všech tvorech. Síla Ducha je Boží tvořivou silou, která ospravedlňuje hříšníky a křísí mrtvé. Duch svatý je silou vzkříšení; dary Ducha jsou síly nového, věčného života. Duch je silou lásky, ze které stvoření vzešlo a kterou je neseno. V oživujícím a přebývajícím působení Ducha se uplatňuje celé trojiční působení; v něm dospívá stvoření Otce skrze Syna a smíření světa s Bohem skrze Krista k cíli.

Celé stvoření představuje Duchem formovanou realitu. Duch je tvořivá síla, společenství i zážitek individuace vlastního poslání. Je budoucností nového stvoření, příslibem znovuzrození kosmu ke slávě Boží. Moltmann mluví ve větší části textu o Duchu, Duchu Božím, méně často o Duchu svatém.  Mluví ale také o Duchu s mnoha dalšími přívlastky, někdy i o duchu (s malým d). Kosmický Duch působí v přírodě - je principem kreativity, vytváří vzájemné působení, život ve společenství. „Duch Boží je ,společným Duchem‘ stvoření," říká Moltmann.

Je principem individuace, principem intencionality. Jeho přítomnost ve stvoření jako nekonečného v konečném naplňuje vše živé sebetranscendencí.¹² Dále Moltmann říká, že Duchem lze nazvat informace, které určují všechny systémy hmoty a života. „V rozvíjejícím se světě je přítomný nejen Duch Boží, nýbrž spíše Bůh Duch s jeho nestvořenými a tvořivými energiemi." Podle Moltmanna je možné nazvat Ducha stvoření Duchem Božím, ale podle biblického jazyka to není Duch svatý. Duchem svatým lze nazvat Ducha spasení a posvěcení, tedy přítomnost vykupujícího a nově tvořícího Boha. Je to Duch Kristův a Duch Boží. Duch svatý nepotlačuje stvořitelského Ducha, nýbrž ho transformuje. Dále Moltmann mluví o Duchu jako anticipaci (duchu života, nasměrování lidského bytí), Duchu jako komunikaci (duchu života ve vztahu, komunikaci), Duchu jako kladném přístupu k životu (duchu života, lásky, radosti), Duchu zmrtvýchvstání, Duchu přitakání.¹³ Přes tuto složitou kategorizaci Moltmann vidí celé stvoření jako nesené Duchem a v Duchu: „Chápání ,stvoření v Božím Duchu‘ nejen staví stvoření vůči Bohu, nýbrž je zároveň také přijímá dovnitř Boha, aniž by je zbožštilo. Bůh proniká své stvoření tvořivými o oživujícími silami Ducha... Z hlediska Ducha ve stvoření je třeba nahlížet také vztah Boha a světa jako perichoretický vztah."

3.4. Člověk jako součást stvoření a obraz Boží

Lidé jsou subsystémy kosmického životního systému a v něm přebývajícího Božího Ducha. Člověk je tedy součástí stvoření, součástí přírody. Je nejvyšším z tvorů a jako takový je schopen poznávat. Poznání mu však má sloužit k spoluúčasti, ne k ovládání. Poznání světa jako stvoření je podle Moltmanna ve své původní podobě poděkováním za dar stvoření a společenství v něm a oslava Stvořitele. Víra v Boha Stvořitele přináší naději a důvěru a ty zavazují člověka k věrnosti zemi. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu (Gn 1,26). Podobnost Bohu nejprve označuje vztah Boha k lidem a teprve pak vztah lidí k Bohu. Moltmann říká, že teologicky lze člověku rozumět nejprve jako imago mundi, než ho lze chápat jako imago Dei. Jako Boží obraz mají lidé Boha zastupovat ve stvoření. Jako Boží obraz jsou lidé pro Boha protějškem, ve kterém se chce poznat. Jsou stvořeni k tomu, aby Bohu odpovídali a aby velebili jeho slávu. V tomto smyslu jsou lidé „kněžskými tvory", „eucharistickými bytostmi". Stejně jako zastupují Boha ve stvoření, zastupují stvoření před Bohem. Můžeme se ptát, jak může být hříšný člověk Božím obrazem? Na to Moltamnn odpovídá, že lidský hřích může zvrátit vztah člověka k Bohu, ale nemůže zničit vztah Boha k člověku. Po pádu je třeba toto určení člověka být obrazem Božím na zemi nahlížet jako Boží milost a mesiášské povolání člověka skrze Krista. Dále Moltmann rozlišuje trojí určení (povolání) člověka: 1. Původní určení jako imago Dei, 2. Mesiášské povolání jako imago Christi a konečně 3. Eschatologické oslavení jako gloria Dei. V tomto smyslu lidé vládnou na zemi ve jménu Božím nad ostatními tvory, jsou protějškem Boha na zemi, se kterým chce Bůh mluvit a jsou zjevením Boží slávy na zemi. Člověk je také obrazem

Boží trojice. Je tvorem společenským a lidská rodina (muž, žena, dítě) je obrazem společenství v Boží Trojici. Lidé byli Kristem nejen obrozeni z hříchu zpět k obrazu Božímu, ale věčný Syn se stal člověkem a podobal se  jim a lidé přijímají podobu Syna a jsou skrze Ducha svatého přijati do věčného společenství s Otcem. „Skrze Syna se tedy Boží Trojice otvírá člověku... Otec tvoří, vykoupí a dokoná lidi skrze Ducha v obraze Syna." Závěrem pojednání o člověku popisuje Moltmann, co je a jak by měl vypadat lidský život. Měl by to být život přijatý, prožitý a milovaný, život v kladném přístupu a lásce k lidské křehkosti a smrtelnosti. V tomto pohledu je pak umírání přechodem do jiné formy bytí a naděje na zmrtvýchvstání je do budoucnosti zaměřenou vírou ve stvoření.

3.5. Šabat jako vrchol stvoření

Korunou stvoření podle Moltmanna není člověk, ale šabat, neboť v něm a skrze něj dokonal Bůh své stvoření. „Je to šabat, který označuje svět za stvoření, světí ho a žehná mu." Dokonání stvoření spočívá v Božím klidu. Z něj pramení požehnání a posvěcení sedmého dne. Stvořitelská díla ukazují v činnostech Boha stálou transcendenci Stvořitele, zatímco šabat poukazuje na imanenci Stvořitele v jeho stvoření. Šabat je svátkem stvoření, které se událo ke spasení. Šabatem Boha ve stvoření začínají dějiny Boha se světem a světa s Bohem. Šabat je první, co Bůh posvětil. Moltmann zdůrazňuje význam slavení šabatu, říká: „V tichu šabatu už lidé nezasahují prací do okolního světa, nýbrž nechávají celé stvoření Boha v klidu. Uznávají neporušitelnost stvoření za Boží vlastnictví a světí tento den svou radostí z bytí jako Boží tvorové ve společenství stvoření." Tím otevírá mír šabatu také mír pro přírodu. V odpočinku Božím získávají všichni svou svobodu a šabat se tak stává symbolem vnitřní svobody. Šabatní klid je nestvořenou milostí Boží přítomnosti pro celé stvoření. O šabatu Bůh začíná „vnímat" své tvory, nechává se jimi oslovovat a obšťastňovat. Šabat jako dokonání stvoření a jako zjevení pokojného přebývání Boha v jeho stvoření odkazuje na budoucnost, kdy se Boží stvoření a zjevení stanou jedním. To je vykoupení. Ježíšovo zvěstování Božího království pak ohlašuje mesiášský šabat a svobodu mesiášské doby. „Pod Ježíšovým zvěstováním blízkosti Království se celý život stává svátkem šabatu." Křesťanskou neděli je třeba v tomto smyslu nahlížet jako mesiášské rozšíření šabatu Izraele. Moltmann se přimlouvá za svěcení sobotního večera jako ticha šabatu. Říká: „Po týdenní práci dojde člověk klidu v Boží přítomnosti. V tento večer člověk cítí něco z božského ,dokonání‘ stvoření. Služba Bohu v nedělním ránu pak může být zcela postavena do svobody zmrtvýchvstání Krista pro nové stvoření. V ní má být rozšířena ona mesiášská naděje, která obnovuje život."

4. Závěr

Závěrem se můžeme ptát, jaké shody a jaké rozdíly nacházíme v trinitární eklesiologii a nauce o stvoření. Shodu lze vidět zejména ve zdůrazňování úlohy Trojice - tvůrčí síly Boha Otce, vykupujícího, spásného působení Kristova a posvěcující a životadárné moci Ducha svatého jak v církvi, tak v celém stvoření. Moltmann popisuje spásu a vykoupení pro celé stvoření, nejen pro člověka. Svoboda, kterou přináší víra a kterou hlásá církev je svobodou pro společenství i s přírodou. Také do eschatologického nového tvoření zahrnuje Moltmann celé stvoření. Církev i celé stvoření vznikly z Boží lásky a milosti a jsou jimi neseny. Obě nauky mají samozřejmě svá specifika, ale výrazné rozdíly jsem žádné nepostřehla.

5. Literatura

LaCugna, C. M. (1996) Trojiční tajemství Boha, v: Fiorenza, S. S., Galvin, J. P.: Systematická teologie. Římskokatolická perspektiva. Díl 1. CDK, Vyšehrad, Brno, s. 167-210.

Dolejšová, I. Trojice I - Historická část. Pracovní texty IES Praha

Dolejšová, I. Trojjediný Bůh (současné přístupy). Pracovní texty IES Praha

Moltmann, J. (1993) The Trinity and the Kingdom. The Doctrine of God. Fortress Press, Minneapolis

Moltmann, J. (1991) History and the Triune God. Contributions to Trinitarian Theology. Crossroad, New York

Moltmann, J. (1993) The Church in the Power of the Spirit. A Contribution to Messianic Ecclesiology. Fortress Press, Minneapolis

Moltmann, J. (1999) Bůh ve stvoření. Ekologická nauka o stvoření. CDK Vyšehrad

1LaCugna, C. M. (1996) Trojiční tajemství Boha, v: Fiorenza, S. S., Galvin, J. P.: Systematická teologie. Římskokatolická perspektiva. Díl 1. CDK, Vyšehrad, Brno, s.167-210.

2Dolejšová, I. Trojice I -Historická část. Pracovní texty IES Praha

3Dolejšová, I. Trojjediný Bůh (současné přístupy). Pracovní texty IES Praha

4Moltmann, J. (1993 a) The Trinity and the Kingdom. The Doctrine of God. Fortress Press, Minneapolis

5Moltmann, J. (1991) History and the Triune God. Contributions to Trinitarian Theology. Crossroad, New York

6Moltmann, J. (1993 b) The Church in the Power of the Spirit. A Contribution to Messianic Ecclesiology. Fortress Press

7Moltmann, J. (1999) Bůh ve stvoření. Ekologická nauka o stvoření. CDK Vyšehrad

8Moltmann zdůrazňuje sociální, kulturní a politické aktivity společenství (kongregací). Říká, že církev má být sekulární a otevřená. S otevřenou církví nelze nesouhlasit, neumím si však představit, co znamená církev sekulární. Rovněž přílišný důraz na zmíněné aktivity, které do značné míry nacházíme i „ve světě", mi nepřipadá nosný. Církev si podle mne musí zachovat svoji specificitu ve zvěstování a vysluhování svátostí.

9Moltmann mluví o Bohu, o Kristu a o Duchu. Z textu není vždy patrné, zda Bohem je míněn jen Bůh Otec či celá Trojice.

10Ale přebývá-li Bůh ve svém Duchu ve stvoření, jak může být prostor bez Boha? Moltmann píše na jiném místě: „zůstane skutečnost vně Boha  přece v Bohu... Bůh je vše ve všem." (str. 76)

11Moltmann říká, že evoluci nelze srovnávat se stvořením, ale s pořádáním stvoření. Na druhé straně říká, že evoluce = stvoření, protože zachycuje celé bohatství forem bytí v jediném Božím okamžiku. A dále čteme, že stvoření není hotovo, že evoluce je pokračující Boží tvoření (creatio continua). Již tyto výpovědi samy o sobě si odporují. Navíc, je-li evoluce pořádání stvoření a jeho proměna, stejně to předpokládá nějaké počáteční stvoření a s tím by asi evolucionisté příliš nesouhlasili.

12Moltmann často mluví o Duchu jako síle sebetranscendence všech tvorů nebo dokonce všeho živého. Na druhé straně mluví o člověku jako jediném tvoru schopném reflektovat Boží autoritu, slávu, lásku. Jak může tvor neschopný této reflexe sebetranscendovat?

13Moltmannova kategorizace Ducha do mnoha „škatulek" mi připadá nemístná. Sám Moltamnn popisuje Ducha Božího jako sílu stvoření i jeho udržování, bez které není nic. A pak tuto nepopsatelnou a neuchopitelnou Boží moc škatulkuje do řady velmi lidských kategorií.

Rok 1951 v oběžnících litoměřické diecéze

Tématem mé práce je příspěvek k životopisu významné osobnosti moderní historie římskokatolické církve a našeho kraje, biskupa litoměřické diecéze Štěpána Trochty na pozadí střetu mezi totalitní mocí a římskokatolickou církví. Pokusím se do již poměrně důkladně zmapované historie těchto pohnutých událostí našich moderních dějin zařadit některé materiály uložené ve fondech Státního okresního archivu (SOkA) Děčín.

Při pročítání pramenů i souborných pojednání z nedávné historie konfrontace mezi křesťanskými církvemi a totalitním komunistickým režimem je jen těžko možné vyhnout se protikladným emocím. Na jedné straně stojí odvaha a jednota věřících, která dodnes může působit povzbuzujícím dojmem. Na druhé straně je těžké ubránit se tísnivým pocitům, když se odkrývá, jak pod nemilosrdným tlakem totalitní moci mnoho z počáteční odvahy a jednoty vyprchává. Právě závěrečné období této konfrontace v letech 1951-52 nabízí bezútěšný pohled na situaci, kdy se komunistickým orgánům státní moci podařilo dostat alespoň viditelnou a oficiální část církve pod svoji kontrolu. Hloubku podrobení a ponížení, kterým trpěli významní i méně významní představitelé římskokatolické církve, ilustrují i pastýřské listy biskupů z roku 1951, které byly zřejmě vydány již na pokyn Státního úřadu pro věci církevní.¹ V práci na závěr rozeberu dva pastýřské listy litoměřického biskupa Štěpána Trochty, které byly vydány právě v tomto velice těžkém období. Výmluvné je jejich srovnání s oběžníky pro kněze litoměřické diecéze, které vydával totalitním režimem dosazený generální vikář Eduard Oliva. Aby byly tyto prameny zařazeny do řádných souvislostí, pokusím se napřed o krátkou rekapitulaci jednání mezi státem a římskokatolickou církví v letech 1948-51.

1. Vývoj vztahů římskokatolické církve a státu v letech 1948 až 1953

1.1. Výchozí bod konfrontace mezi církví a komunistickým státem

Základním bodem, ve kterém vznikl rozpor mezi římskokatolickou církví a komunistickou mocí, je rozpor obecně řečeno ideologický. I nejvyšší představitelé církve dávali najevo svůj nesouhlas s komunistickou ideologií, například dekretem o bezbožeckých naukách vydaným v Římě 1. 7. 1949, který se spolu s některými dalšími dokumenty stal právním podkladem pro exkomunikaci komunistů z církve. Zásadně protináboženský postoj komunismu sovětské éry není potřeba nijak zvlášť zdůrazňovat, shrnuje ho okřídlené rčení „klasika" komunistické ideologie Karla Marxe, že náboženství je „opium lidstva".

Radikální mocenský zvrat ve prospěch komunistů po únoru 1948 vyvolal potřebu sjednání nových podmínek vztahů mezi komunistickou vládnoucí mocí a římskokatolickou církví v Čechách a na Slovensku. Do čela jednání byl za biskupy postaven právě litoměřický biskup Štěpán Trochta², který nezakrytě generálnímu tajemníku Ústředního akčního výboru Národní Fronty JUDr. Alexeji Čepičkovi během prvního jednání řekl: „Aby bylo mezi námi jasno, tady jednají dvě síly. Jedna je známá, druhá neznámá. My jsme známí, my jsme tady skoro dva tisíce let. My víme, co jsme, a vy také víte, co jsme. Ale co jste vy, to nevíme..."³.

Co byla nově nastoupivší moc zač, se ukázalo v pokusech vládnoucí moci dostat římskokatolickou církev pod svoji kontrolu a přinutit ji k bezvýhradné spolupráci s režimem. Na celostátní úrovni se stala jablkem sváru snaha vládnoucí moci, aby římskokatolická církev povolila účast kněží ve veřejných funkcích. Komunistům šlo nejvíc o osobu „vlasteneckého kněze" Josefa Plojhara, který přes zákazy vyplývající z kanonického práva přijal funkci ministra zdravotnictví, a byl proto pražským arcibiskupem Josefem Beranem suspendován z kněžství. Vzhledem ke svému otevřenému přihlášení se ke KSČ upadl i do exkomunikace ve smyslu výše uvedených dekretů římské kurie.⁴ Ale kromě tohoto sporu mezi nejvyššími představiteli státu a církve se totalitní režim snažil ovládnout církev i na místní úrovni. Ve Fondu římskokatolického farního úřadu Podmokly v SOkA Děčín je uchována korespondence⁵ dokládající snahu Krajského akčního výboru Národní Fronty v Ústí nad Labem svolat schůzi duchov­ních všech křesťanských církví v kraji. K pozvánce byla připojena doložka pro římskokatolické duchovní, že tato akce je konána po projednání s litoměřickým biskupem. Jak ale vyplývá z okružního dopisu biskupa Štěpána Trochty kněžím litoměřické diecéze z 15. 5. 1948⁶, byla tato informace smyšlenkou pracovníků Krajského akčního výboru Národní Fronty. Jednalo se o jasný doklad snahy orgánů politické moci obcházet legitimní vedení diecéze, který byl zřejmě projevem celostátní komunistické politiky, jejíž cílem bylo oddělit nižší duchovní od jejich představených podle známého hesla „rozděl a panuj".⁷

Kromě těchto administrativních soubojů se v závěru roku 1948 rozbíhaly první vlny pronásledování a šikanování duchovních i laiků. Docházelo k zákazu katolických periodik, k vylučování studentů z vysokých škol pro jejich náboženské přesvědčení a nakonec i první zatýkání a zavírání do táborů nucených prací.⁸

1.2. Případ „Katolické akce" - dočasné vítězství římskokatolické církve

V roce 1949 se totalitní režim pokusil pokračovat už v naznačené politické linii rozdělení církve. Tuhé represe nebyly dále rozvíjeny, ale zintenzivnila se snaha odtrhnout nižší klérus od představených, a tato snaha nabývala organizované podoby. Politické orgány, ale i exponenti režimu z řad „vlasteneckých kněží" se pokusili vyvolat hnutí nazývané Katolická akce, které mělo být hnutím prorežimně laděných laiků a nižších duchovních plně konformních vůči komunistickému režimu s cílem rozložit římskokatolickou církev zevnitř. Tato snaha vrcholila v červnu 1949, kdy se orgány politické moci snažily získat ať už různými sliby nebo tvrdým nátlakem podpisy na přihlášku do Katolické akce od kněží a významných laiků, poté uveřejňovaných z propagandistických důvodů v denním tisku.⁹

Právě v Litoměřicích došlo k demonstrativnímu projevu odporu vůči Katolické akci. Dne 16. 6. 1949 kněží přítomní na diecézním shromáždění kněžstva přísahali veřejně a před zraky pracovníků Státní bezpečnosti věrnost litoměřickému biskupu Štěpánu Trochtovi.¹⁰ I kněží, jejichž jména se objevila na seznamech přívrženců Katolické akce v denním tisku, zasílali prohlášení věrnosti svému sídelnímu biskupovi, jak dokládá dopis duchovního podmokelské farnosti Karla Kvítka. Z dopisu ze 17. 6. 1949 vyjímám: „Když čtete moje jméno mezi zrádci, pak se tam dostalo bez mého souhlasu a proti mé vůli... nikdy Vás ani Církev ani národ nezradím a nic nepodepíši."¹¹ Kromě tohoto osobního dopisu zaslal Karel Kvítek také dopis biskupské konzistoři v Litoměřicích, kde popisuje, jak byl vystaven po několik dní mnohahodinovému nátlaku od místních politických a veřejných činitelů.¹² Pro ilustraci atmosféry, ve které byly podpisy vynucovány, opět uvádím krátký citát z dopisu: „V sobotu se ke mně dostavili pánové tajemník OAV Sborník a předseda církevní komise Sršeň a nutili mne k podpisu skoro dvě hodiny. Nepodepsal jsem. V pondělí 16. VI. se dostavili s tímtéž požadavkem předseda ONV Hulcer a tajemník OAV Sborník. Nepodepsal jsem. V úterý se dostavil po celé dvě hodiny. Nepodepsal jsem..."

Nátlak, zastrašování kněží i věřících i řada lživě doplněných podpisů pod Katolickou akci, jak dokládá i případ Karla Kvítka, způsobily, že se situace obrátila v neprospěch komunistického režimu. Zapůsobil i známý společný list českých a slovenských biskupů označovaný dle úvodních slov „V hodině velké zkoušky". V konečném důsledku došlo namísto ke komunisty plánovanému odtržení nižšího duchovenstva a laiků od episkopátu ke sjednocení a upevnění církve.¹³

1.3. Církevní zákony, otevřená represe a pokoření představitelů církve

Přední činitelé totalitního režimu si začali uvědomovat neúspěch svoji snahy rozložit a podrobit si římskokatolickou církev pomocí různých přesvědčovacích kampaní a zastrašování duchovních i vrcholných představitelů episkopátu (záhy byli internováni arcibiskup pražský a primas český Josef Beran i českobudějovický biskup Josef Hlouch)¹⁴. Proto totalitní moc změnila kurz s cílem podrobit si církev pomocí mocenských prostředků. Nejvýraznějším nástrojem moci se stávají tzv. „církevní zákony". Šlo o soubor zákonů zahrnujících zákon o hospodářském zabezpečení církví č. 218/1949 Sb., který podstatně upravený platí dodnes. Dále byly nově zákonem upraveny oblasti vedení matrik i rodinného práva a byl zřízen Státní úřad pro věci církevní, jako nástroj kontroly státu nad církvemi. Zejména zákon o hospodářském zabezpečení církví, kterým se ze všech duchovních stali de facto státní zaměstnanci, umožnil státní moci rozsáhlou kontrolu a vynucování slibu věrnosti republice a lidově-demokratickému zřízení od všech duchovních. Tento zákon také přispěl k prvnímu významnému ústupku episkopátu vůči totalitní moci. Zprvu biskupové odrazovali svoje kněze od přijímání státního platu. Nakonec pod tlakem okolností vyslovili s přijetím platů souhlas.¹⁵ Zastáncem kompromisního přístupu vedeného snahou zachránit, co se ještě dá, byl zejména právě litoměřický biskup Štěpán Trochta, i když byl za to některými svými spolubratry kritizován.¹⁶

Všechny tyto pro církev nepříznivé události byly jen předehrou k daleko ostřejším krokům totalitní moci vůči církvi. Patří mezi ně rozsáhlá zatýkání a internace řeholníků v dubnu 1950, kterému předcházely vykonstruované procesy s některými představiteli řeholních řádů. Další souběžně probíhající represivní akcí byla násilná likvidaci řeckokatolické církve, rozšířené zejména na Slovensku, a násilné převedení části řeckokatolických duchovních pod jurisdikci pravoslavné církve. Na tyto akce navázala likvidace ženských řeholí na podzim 1950, a to buď násilným rozpuštěním, nebo internací řeholnic ve vybraných klášterech. Běžným jevem se staly politické procesy i s nižšími duchovními a angažovanými laiky. Mnohdy byly bez jakéhokoliv právního podkladu vynášeny rozsudky dlouholetých žalářů pro velezradu. Vynucovací a brutální praktiky vyšetřovatelů vedly k řadě úmrtí vězněných, jak tomu bylo například v případě čihošťského faráře Josefa Toufara, který byl Státní bezpečností zapleten do podivné aféry obecně známé jako „čihošťský zázrak".

V této atmosféře strachu byly vynucovány sliby věrnosti republice od kněží i od části biskupů, o kterých se představitelé totalitní moci domnívali, že by je mohli ještě nějak politicky využít. Vzhledem ke své pověsti člena episkopátu nakloněného dohodě s totalitní mocí byl ke složení slibu vybrán i litoměřický biskup Štěpán Trochta. Slib, zřejmě pod nátlakem a se špatným zdravotním stavem vyvolaným už od července 1950 trvající izolací pod stálým dohledem StB, složil 12. března 1951.¹⁷ Ještě předtím mu byl v prosinci 1950 vnucen Státním úřadem pro věci církevní na místo generálního vikáře „vlastenecký" kněz Eduard Oliva, což dokládá jmenovací okružní dopis, který již nebyl biskupem ani podepsán. Místo podpisu řádného ordináře se pod okružním dopisem kněžím litoměřické diecéze objevila jména nového generálního vikáře Olivy a zmocněnce Státního úřadu pro věci církevní Jaroslava Zemana.¹⁸

Izolací nebo internací biskupů a převedením jejich pravomocí na režimu povolné administrátory nebo generální vikáře z řad „vlasteneckých" kněží skončily snahy oficiálních představených československé římskokatolické církve dosáhnout nějakého ujednání s totalitní státní mocí. V této situaci porážky na cestě oficiálních jednání se snažili někteří čeští a slovenští biskupové zachránit strukturu církve a pomocí tzv. „mexických fakult" vysvětit své utajené zástupce a pověřit většími pravomocemi vikáře jednotlivých oblastí. Mexické fakulty jsou zvláštními povoleními mimo jiné i k neveřejným biskupským svěcením, které využila římskokatolická církev v situaci ohrožení v krvavém proticírkevním vládním tažení v Mexiku v druhé polovině dvacátých let 20. století.¹⁹ Tato zvláštní povolení přivezl Štěpán Trochta z Říma už v listopadu 1948.²⁰ Ještě v roce 1950, který už byl těžce poznamenán proticírkevním terorem, podle těchto fakult tajně vysvětil faráře Ladislava Hlada na pomocného biskupa pražské arcidiecéze.²¹ Také přesunoval některé své pravomoci na vikáře své diecéze. Ale ani tato snaha o organizaci paralelní církevní struktury nezůstala utajena StB a většina vikářů litoměřické diecéze ustanovených Štěpánem Trochtou byla buď zatčena a uvězněna, anebo přesunuta do jiných diecézí.²²

Na konci roku 1950 byla tedy římskokatolická církev nejen v litoměřické diecézi ochromená, poničená, ale i pod kontrolou takových lidí jako „vlastenecký" kněz Eduard Oliva. Sám Štěpán Trochta byl ještě během roku 1951 alespoň formálně ve funkci. Svoje veřejné působení musel však omezit jen na Státním úřadem pro věci církevní kontrolované a ovlivňované pastýřské listy, kterým se budu věnovat v následující kapitole.

2. Pastýřské listy biskupa Štěpána Trochty v roce 1951 a jejich srovnání s oběžníky generálního vikáře Eduarda Olivy.

Podle průzkumu ve fondu SOkA Děčín byla obeslána podmokelská farnost v roce 1951 dvěma pastýřskými listy.²³ První je datován o Velikonocích 18. 3. 1951, druhý list nazvaný „Pastýřský list o míru" 22. 5. 1951. Vyhýbaly se tématu zjitřených vztahů mezi církví a státem a jejich společným tématem byl tzv. „světový mír". Velikonoční list ale ještě do jisté míry akcentoval potřeby diecéze a v závěru vyzýval k získávání kněžského dorostu a katechetů - učitelů náboženství. Obsahoval také rozsáhlou katechezi na téma Velikonoc.

Důraz na téma míru už bezpochyby souvisel s uplatňováním přání státní správy na obsah listů. Ve velikonočním listě je zmiňovaná tzv. Stockholmská výzva, druhý list v závěru dokonce vybízel k podpoře hlasování organizovaného Světovou radou míru. Tyto aktivity i přes své líbivé názvy a slogany souvisely s mezinárodní propagandou komunismu a Sovětského svazu. Stockholmská výzva byla přijata v březnu 1950 výborem prokomunistických intelektuálů i ze západních zemí. Z tohoto výboru se později konstituovala Světová rada míru, v jejímž čele stál francouzský atomový fyzik Frederic Joliot-Curie. Proto byl pochopitelný zájem československých komunistů dosáhnout široké podpory této aktivity i v naší zemi a režimem byly organizovány rozsáhlé akce na podporu Světové rady míru, které jsou zmiňovány například v projevech poslanců Národního shromáždění republiky Československé právě v roce 1951.²⁴

Přesto se Štěpán Trochta vyhýbal v obou listech přímým a adresným politickým narážkám typu „nebezpečí západního imperialismu", kterými tehdejší veřejná prohlášení jen hýřila. V argumentaci pro mír raději volil citát z církevního otce sv. Augustina, který mu umožnil alespoň v náznaku vyjádřit myšlenku, že existuje vyšší dobro, než je totalitním režimem budovaný „ráj na zemi". Cituji z Pastýřského listu o míru: „A tu připomínám případná slova sv. Augustina, která nám všem mluví z duše: ,Mír v sobě chová takové dobro, že v této pozemské smrtelnosti nad něj nelze nic lepšího slyšeti, nic příjemnějšího žádati. Nic lepšího nalézti.‘"²⁵ Oba listy ale také svědčí o hloubce ponížení a fyzické i duševní manipulace, jaké byl biskup Štěpán Trochta vystaven. V závěru Pastýřského listu o míru čteme tuto výzvu, která zcela jistě dobře zněla představitelům totalitní moci: „V těchto dnech koná se v naší vlasti - podobně jako je tomu ve všech zemích světa - lidové hlasování o výzvě Světové rady míru... S upřímným srdcem sleduji toto šlechetné úsilí... Proto se obracím na Vás, abyste se modlili za zdar tohoto hlasování a abyste přispěli k jeho co nejplnějšímu úspěchu."²⁶

Dne 6. 11. 1951 byl sepsán oběžník, podle kterého předává Štěpán Trochta správu diecéze „vlasteneckému" generálnímu vikáři Eduardu Olivovi a odchází na zdravotní dovolenou do 30. 4. 1952.²⁷ Už k 1. 4. 1952 Štěpán Trochta požádal Státní úřad pro věci církevní o úplnou izolaci a souhlas s dalším spravováním diecéze Eduardem Olivou. Historik Karel Kaplan usuzuje, že z Trochtovy strany se jednalo o projev pasivního protestu a odmítnutí stát se figurkou zneužívanou režimem k vlastním propagandistickým cílům.²⁸ Státní správa na tuto formu pasívního vzdoru reagovala příkazem k zatčení vydaným 15. 1. 1953, který byl o den později uskutečněn.²⁹ Následovalo odsouzení ve vykonstruovaném procesu pro trestný čin velezrady na 25 let vězení.

Trochtův zástupce a nástupce ve funkci kapitulního vikáře Eduard Oliva byl povolným nástrojem v ruce totalitní moci. Zatímco se Štěpán Trochta i v listech psaných pod velikým tlakem totalitní moci snažil vyhnout explicitně politickým tématům a nepřekrucovat křesťanské poselství, aby se stalo pouhou fasádou pro komunistickou propagandu, Eduard Oliva se ochotně podvoloval tématům dle momentální politické objednávky. Už v jím vydaném oběžníku z 29. 12. 1950 čteme tuto tragikomickou výzvu: „Pokud důstojní pánové nevzpomněli významu pětiletky při novoročním kázání, mají dobrou příležitost učiniti tak o svátku sv. Rodiny ve spojení s poukazem na skutečnost, že Syn Boží v Nazaretě spolu se svou Matičkou a svým svatým Pěstounem pilně pracoval a tím práci lidskou posvětil a povýšil z nutného zla na výsadu dítek Božích."³⁰ Jde o reprezentativní ukázku přepracování křesťanského poselství na pouhou ozdobu oficiální propagandy, která se dostala i do historických prací s tématem pronásledování církve totalitním režimem.³¹

V následujícím nedatovaném oběžníku se ve stejném duchu praví: „V nastávající době žní, kdy bude náš lid sklízet s polí Bohem požehnané výsledky své pilné práce, jest třeba zvýšené opatrnosti, aby nedbalostí nebyla úroda ničena. Veliké škody bývají každoročně zaviněny požáry, vznikajícími nedostatkem opatrnosti. A hrubá nedbalost může být velikým hříchem, zejména když je tím poškozován majetek všeho lidu. Ukládáme proto všem důstojným duchovním správcům, aby na tuto skutečnost upozornili z kazatelen..."³²

Na závěr této kapitoly se pokusím alespoň o krátké nahlédnutí do životní pouti generálního vikáře Eduarda Olivy, které může snad osvětlit něco z motivů jeho konformního počínání. Jeho svazek vedený komunistickou StB, expoziturou Ústí nad Labem, byl podle sdělení z Archivu bezpečnostních složek skartován. Z dílčích materiálů uložených v Archivu FMV³³ a v Národním archivu³⁴ vyplývá, že se Eduard Oliva v letech 1927-28 angažoval v Národní obci fašistické a po rozchodu s touto organizací přispíval na činnost tzv. ukrajinské národní vlády vedené Nikiforem Horbanjukem a na nějaký čas byl dokonce jejím členem. O tuto stránku působení Eduarda Olivy se zajímaly i tehdejší policejní složky a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, které však bylo nakonec zastaveno. Po těchto událostech zřejmě spojení s krajní pravicí ukončil. V roce 1939 byl povolán na pozici ředitele v Národním ústředí sociální a zdravotní péče, což byla zastřešující organizace charitativních spolků katolických i nekatolických, zřízená na popud nacistické vládní moci v Protektorátu Čechy a Morava, jež se tak snažila získat lepší kontrolu nad občanskými iniciativami.³⁵ Po roce 1945 došlo k ustavení samostatného svazu katolických charit v ČSR a Eduard Oliva zde působil dál ve funkci předsedy Ústředí svazu charit.³⁶ Z archivních materiálů nebylo možno dohledat, zda tomu bylo až do roku 1949, kdy po zásahu komunistického režimu došlo k transformaci na Českou katolickou charitu.³⁷ Zřejmě v souvislosti se svým úspěšným působením ve vedení Charity obdržel Eduard Oliva v roce 1947 od papeže čestný titul monsignore.³⁸

Olivův servilní postoj k totalitnímu režimu byl znám dokonce i za hranicemi naší země, například na katolickém semináři pro utečence ze zemí komunistického bloku v Koenigsteinu v tehdejším Západním Německu, jak vyplývá ze zpráv poskytovaných spolupracovníkem StB s krycím jménem „Saturn" na počátku 60. let.³⁹

Průběh Olivovy životní dráhy naznačuje zálibu ve vedoucích funkcích, což ho mohlo učinit zranitelnějším pro pokušení angažovat se i ve spojení s totalitními režimy.

Závěr

V závěru práce budu opět věnovat pozornost litoměřickému biskupu Štěpánu Trochtovi a pokusím se vyvodit nějaké obecnější závěry. Jeho osud na rozdíl od konformního generálního vikáře Eduarda Olivy je příběhem odmítnutí zajít za určitou hranici v přizpůsobení se totalitní moci.

Je pravda, že patřil z československých biskupů k těm, kteří se snažili jít co nejdále ve vyjednávání s totalitní mocí. Dne 23. 5. 1951 se zúčastnil režimem pořádané mírové manifestace v Bratislavě a besedy s představiteli totalitní moci Zápotockým a Širokým.⁴⁰ Ještě 27. 9. 1951 se Štěpán Trochta zúčastnil sjezdu katolického duchovenstva svolaného Státním úřadem pro věci církevní, kde se chtěl zřejmě pokusit o jednání s ministrem pověřeným řízením tohoto úřadu Zdeňkem Fierlingerem.⁴¹ Přes Trochtovu krajní snahu zachránit, co se dalo, která se mohla jevit v očích některých zastánců tvrdších postojů vůči totalitě jako přehnaná, i přes snahu o co největší politické ústupky, byl nakonec postižen totalitní mocí. Nelze se ubránit dojmu, že už samotná snaha o uchování svobody svědomí byla pro totalitní moc problémem a hlavním důvodem, proč se příslušní funkcionáři nakonec rozhodli Trochtu brutálním způsobem odstranit z cesty. Na Trochtově případě lze dobře ilustrovat, že posledním cílem totalitní moci není zrušit jen svobodu politickou, ale sáhnout i na základní oporu lidské důstojnosti, svobodu svědomí a myšlení, a proměnit lidi v poslušné vykonavatele přání vládnoucí moci. Zběžné porovnání případu biskupa Trochty a generálního vikáře Olivy také odhaluje, jak umí totalitní moc k dosažení svých cílů využít stejně dobře brutální mocenské postupy jako malé charakterové vady těch, kdo se ocitli ve středu jejího zájmu.

Literatura

KAPLAN, Karel, Církev a stát v Československu 1948-1953, Brno: Nakl. Doplněk, 1993.

NOVOSAD, Jaroslav, Štěpán Trochta, Svědek „T", Praha: Portál, 2001

VAŠKO, Václav, Neumlčená, kronika Katolické církve v Československu po druhé světové válce, II. Díl, Praha: Zvon, 1990.

Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1,

Státní okresní archiv, Děčín

Fond Fara Podmokly, korespondence 1778-1974, i.č. 79, k.2,

Státní okresní archiv, Děčín

Archiv bezpečnostních složek, Objektový svazek 1884MV, s.17

Archiv bezpečnostních složek, odbor archivních fondů Federálního ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti, Archivní fond FMV sign. Z-10/115/22-24.

Národní archiv Praha, Archivní Fond PP 1931-1940, karton 1008, sig. 42/0-3/77

PLACHÝ, Jiří, Biskup Trochta v hodině velké zkoušky, in: Securitas Imperii 11,  Praha, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2005

Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, Parlament České

republiky, Kancelář Poslanecké sněmovny, c1995-2009, citováno k 2.6.2009

stránky Wikipedia, Wikimedie Foundation Inc., c2001-2009, citováno k 2.6.2009

WWW stránky Diecézní charity Brno, citováno k 19.2.2010

http://dchbrno.caritas.cz/?pg=před rokem 1990

1Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 151

2Vaško V., Neumlčená II, str. 239

3Vaško V., Neumlčená II, str. 28

4Vaško V., Neumlčená, str. 37

5SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

6SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

7Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 37

8Vaško V., Neumlčená II, str. 242

9Vaško V., Neumlčená II, str. 72

10Vaško V., Neumlčená II, str. 73

11SOkA Děčín, Fond Fara Podmokly, korespondence 1778-1974, i.č. 79, k.2.

12SOkA Děčín, Fond Fara Podmokly, korespondence 1778-1974, i.č. 79, k.2.

13Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 86-87

14Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 94-95

15Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 104

16Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 106

17Novosad J., Štěpán Trochta: svědek T, str. 113

18Vaško V., Neumlčená II, str. 177; SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

19O tehdejších událostech v Mexiku viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Povstání_kristerů

20Vaško V., Neumlčená II, str. 54

21Vaško V., Neumlčená II, str. 111

22Plachý J., Biskup Trochta v hodině veliké zkoušky, ve sborníku Securitas Imperii 11, str. 133

23SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

24http://www.psp.cz/eknih/1948ns/stenprot/055schuz/s055001.htm

25SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

26SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

27SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

28Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 157

29Novosad J., Štěpán Trochta: svědek T, str. 121

30SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

31Vaško V., Neumlčená II, str. 189

32SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

33ABS, Archivní fond FMV sign. Z-10/115/22-24.

34Národní archiv, Archivní Fond PP 1931-1940, karton 1008, sig. 42/0-3/77

35http://dchbrno.caritas.cz/?pg=před rokem 1990

36ABS, Archivní fond FMV sign. Z-10/115/22-24.

37http://dchbrno.caritas.cz/?pg=před rokem 1990

38ABS, Archivní fond FMV sign. Z-10/115/22-24.

39ABS, Objektový svazek 1884MV, s.17

40Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 157

41Novosad J., Štěpán Trochta: svědek T, str. 119

Článek o knize Otakara Fundy Víra bez náboženství od Šárky Grauové („Víra bez náboženství" Otakara Fundy a nová religiozita, Getsemany 2/2010) jsem pečlivě přečetl, už proto, že jsem členem ČCE, dříve jejím kazatelem, a znám autora. Byl po ukončení teologických studií farářem této církve, naposledy do roku 1987 v Praze na Žižkově. Už tehdy se hovořilo o jeho novoliberalismu, některé lidi svou interpretací Písma přitahoval, psal srozumitelné příručky pro děti, v NŠ podle nich rádi učili. Když jsem jezdíval do Prahy, objevoval jsem se ve II. žižkovském sboru na bohoslužbách. Funda po odchodu ze sboru pracoval do 31. 3. 1990 jako vedoucí tajemník synodní rady ČCE. Pak vyučoval filosofii náboženství na HTF UK jako odborný asistent a později docent. A od ledna 1994 je na Pedagogické fakultě UK jako docent a později profesor dějin filosofie a religionistiky.

Autorka se v článku zmiňuje o Nové orientaci (Balabán, Trojan, Hejdánek, J. Šimsa, J. Dus, A. Kocáb...) a její demytologizační snaze, ostatně dle teologa R. Bultmanna. Ovšem píše, že Funda dospěl mnohem dál. My známe tuto skupinu, se kterou Funda nebyl příliš spjat, spíše jako hlavně politicky angažovanou v Chartě 77, takže přicházela postupně o státní souhlasy k výkonu duchovenské činnosti a možnost oficiálně publikovat. Až později po roce 1989 se začali stoupenci NO více objevovat, publikovat a přednášet. Když byl Milan Balabán zván do sborů, docházelo tam k všelijakým napětím pro jeho názory. Jakub Trojan, také děkan ETF UK, vydal v roce 2005 knihu Ježíšův příběh - výzva pro nás. V církvi a hlavně mezi některými teology začal neklid a diskuse v Křesťanské revui, jak autorka zmiňuje. ČCE nemá pevné učení, spíš se většina teologů drží Karla Bartha (dialektické teologie); jedním z  jeho následovníků byl J. L. Hromádka, i když si ne vždy úplně rozuměli. Napsal jsem do ET-KJ č.11/2007 recenzi o nejasnostech Trojanovy teologie. Zvláštní je, že Trojan dost často cituje ve své knize Fundu a Funda zase Trojana např. ve své knize, kterou za malou chvíli zmíním: „Nikoli teprve kříž a vzkříšení, ale celý Ježíšův pozemský příběh byl mesiášskou události." (str. 276)

Autor knihy Víra bez náboženství (1994) nestojí ještě zcela mimo křesťanství, přestože recenzentka v článku píše, že je ateistou (str. 30). V použité literatuře jí ovšem chybí Fundova kniha Ježíš a mýtus o Kristu (2007), kde už není pochyb, že autor se stal ateistou. Sympatické je, že svůj názor neskrývá, jak se někdy u teologů stává. Je fundovaným znalcem Bible, a tak své nové přesvědčení podpírá množstvím citátů z Písma. A tady se musíme jako křesťané přece jen trochu zastavit, ne jako nestranní lidé, jak se o sobě domnívá autor knihy, kde píše: „Křesťanský teolog... v tom nejvlastnějším smyslu religionistou není... nemůže smlčet svou křesťanskou víru..." Dodávám, že ateista zase nemůže smlčet svůj ateismus, a tak nás Funda dostává do začarovaného kruhu. Ještě k odmytologizování v knize zmiňuji, že může jít v krajní poloze až tak daleko, že není o čem zvěstovat, jen snad nějakou etiku.

Jako křesťané jakéhokoliv vyznání jsme dle Písma přesvědčení, že „víra je dar" (dle 1Ko12,9a). Ten dostáváme a může nám být i odebrán. Otakar Funda víru ztratil, je nám to líto, nemůžeme nic dělat. Vůbec není jediný a tento stav nemusí být u nikoho konečný. On dospěl ke svému nynějšímu přesvědčení dle své knihy pečlivým studiem Písma. V Lidových novinách 3.4.1994 mimo jiné napsal: „Avšak jako teolog..., jsem v posmrtný život nevěřil, a ani dnes si nemyslím, že po smrti něco je... Smrt je přirozený řád života, a proto poslední slavnost." Biblicky to odpovídá pohledu saduceů. Vůbec není důvod jej nějak odsuzovat. To bychom byli nekultivovanými fanatiky. Ve Fundově mozku se odehrálo něco, čemu my nerozumíme a na co náš rozum a naše smysly nestačí.

A teď už jen několik citátů, nejprve třeba o etice ze strany 347: „Nezakládám etiku na nějakém mravním vědomí v nás, nýbrž na prostém faktu, že hodnotou je to, co se prokazuje jako jsoucí..." (to má být život) „Hodnota života není závislá na našem mravním vědomí a na našem pojetí a pochopení mravnosti" (str.347). Někdy skutečně zakládáme na hlasu svědomí v nás, ale to je ošidné (tam můžeme s Fundou souhlasit), ale nemůžeme pominout určující faktory, a to výchovu, náboženství a s tím úzce související morálku místa, kde žijeme. Když pomineme Desatero, tak právě dnes si některé i sekulární organizace uvědomují, že potřebují nějaký mravní kodex, který si má člověk vštípit. Takže Fundovo etické myšlení je holou utopií, připomíná anarchii a další možné extrémy.

Na straně 347 autor hodnotí křesťanské učení nebo vyznání: „...celá křesťanská věrouka, včetně zvěsti o spasení skrze Kristovu smrt a vzkříšení, je pozdější výtvor, který nemá s historickým Ježíšem nic společného a vznikl průnikem helénistických vykupitelských schémat do rodícího se křesťanství." Na str. 359-360 pak píše sám o sobě: „Ač jsem sám tomuto svůdnému přesvědčení kdysi podlehl, jsem dnes přesvědčen, že [existuje] dilema ,buď vytvořili křesťanskou víru lidé, nebo ji v nich vzbudil Bůh‘... Za sebe jsem se rozhodl pro řešení první, neboť znám jen jediné dějiny veskrze lidské, bez nadpřirozených zásahů odjinud." Fundovo tvrzení je rétoricky i obsahově nápadně podobné s učebnicí Základy marxismu leninismu, kterou jsme museli na každé vysoké škole studovat: „Marx a Engels... dokázali, že ve společnosti neexistují žádné tajemné nadpřirozené síly,... že lidé jsou sami tvůrci svých dějin jako přirozeného procesu, který nepotřebuje žádný zásah zvenčí." ( str. 119)

Funda se zabývá také prognózou náboženství vůbec: „co je na mýtu o Kristu tak podmanivé, že formoval evropskou kulturu a vzdělanost..., [a] je sdílen v jistém omezení... až do našich dnů, i když se zdá, že v rámci počínající celoplanetární globalizace stojíme na konci křesťanské éry a že třetí tisíciletí bude určeno synkretickým náboženstvím typu new age, které vznikne z interreligiózního dialogu stávajících světových náboženství a nových alternativních náboženských hnutí" (str. 326). Trojan je mírnější, když říká: „na dveře tluče nová reformace".

Autor knihy Ježíš a mýtus o Kristu žádá čtenáře, aby mu přiznali právo na jeho osobní mínění a o totéž prosím i já, když jsem se snažil ukázat jen část Fundou vyslovených myšlenek, někde vědecky promyšlených, jinde jen spekulací. Čas ukáže.

Mikulovské centrum pro evropskou kulturu vydalo na počátku tohoto roku ve spolupráci s brněnským Centrem pro studium demokracie a kultury publikaci Dům Boží a brána nebe ve 20. století s podtitulem Studie o sakrální architektuře. Sborník pečlivě editovaný Alešem Filipem a Norbertem Schmidtem obsahuje příspěvky přednesené na stejnojmenném kolokviu, které se v Mikulově konalo v r. 2005 a vychází jako druhý svazek periodické řady Synésis. Jednotlivé stati se věnují vybraným problémům české a moravské sakrální architektury minulého století (s jedinou výjimkou, kterou je příspěvek Pavla Kopečka, analyzující patristické přístupy k liturgickému prostoru, zejména na příkladu hymnu Sogitha ze 6. století) a jejich témata sahají od esejistického zamyšlení nad problematikou sekularizace po detailní interpretaci aktuální monastické architektury.

Jádrem sborníku jsou průkopnické monografické stati, mapující architektonickou tvorbu vybraných řádů či denominací (salesiánská architektura, architektura CČH a Církve adventistů sedmého dne) nebo teritorií (studie Dušana Foltýna o sudetoněmecké monastické architektuře v době první republiky). Zastoupení autoři jsou svojí profesí z většiny historici umění, což určuje vyznění jednotlivých, na vysoké úrovni zpracovaných příspěvků a koneckonců i charakter celého svazku, jemuž jakoby scházelo druhé těžiště, představující dobově či denominačně specifické podoby liturgie. Právě tento souzvuk by mohl přinést dokonalejší pochopení církevní architektury zejména první poloviny 20. století, která v celé své šíři stále čeká na komplexní umělecko- historické a liturgicko-historické zpracování.

Dne 3. února 2010 zemřel kněz skryté církve, výtvarník Antonín Klouda. Byl pohřben 12. února v Praze-Břevnově. Mezi jeho díla patří např. vitráže v kapli pastoračního střediska mládeže na Ktiši.