Turecko: Vláda za ochranu nemuslimů

Istanbul (KAP) Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan vyzval všechny úřady v zemi k ochraně nemuslimských občanů a úctě k nim. Ve výnosu uveřejněném v tureckém úředním listě vyzval všechny orgány státu, aby ctily práva křesťanských a židovských menšin a rozhodně vystupovali proti štvavým a diskriminačním projevům. Nemuslimští občané jsou podle premiérova výnosu neoddělitelnou součástí Turecké republiky a podle ústavní zásady rovnoprávnosti si musejí být schopni uchovat svoji kulturu a identitu stejně jako všichni ostatní občané země. Přes reformy posledních let v praxi existují ještě problémy, kritizoval premiér. Je třeba ihned uvést do praxe soudní rozsudky o navrácení majetku zcizeného nemuslimským komunitám. Je třeba pečlivě chránit nemuslimské hřbitovy. Nemuslimští občané Turecka se musejí cítit jako plnoprávní občané a nesmí se cítit znevýhodněni, napsal Erdogan.

Maďarští biskupové: Ne pravicovému extremismu

Budapešť (KAP) Na pozadí zpráv v médiích, podle kterých církev sympatizuje s nacionalistickými a pravicovými hnutími v zemi, vydala maďarská biskupská konference prohlášení, v němž zdůrazňuje své úsilí bojovat proti rasismu, pravicovému extremismu a novopohanství. Biskupská konference tyto jevy rozhodně odsoudila již v prohlášení z 20. září 2009, píše se v komuniké jejího sekretariátu. Připomíná se zde také jednoznačný postoj maďarského primase kard. Petera Erdöa, nositele vyznamenání maďarské židovské obce, který označil rasismus za „strašný hřích".

Dále se prohlášení zabývá incidentem ze srpna 2007, kdy duchovní žehnali vlajky pravicově extremistické Maďarské gardy, což vyvolalo ostrou mezinárodní kritiku. Podle sou­časného prohlášení se tehdy jednalo o kněze „nezačleněné do církve". Tehdejší tajemník Maďarské biskupské konference Laszlo Nemet „ještě týž večer vydal stanovisko, v němž se biskupská konference od tohoto aktu distancovala a odmítla jej". Média toto stanovisko ovšem nevzala na vědomí.

Sekretariát rovněž zaujal stanovisko k tomu, když pravicoví extremisté vystavují kříže na veřejných shromážděních: s poukazem na postoj rakouského kardinála Christopha Schönborna v paralelní situaci, když se kříže používaly při demonstracích proti stavbě mešity ve Vídni, odmítá zneužívání křížů pro politické účely.

Na závěr se Maďarská biskupská konference vyjádřila k romské otázce: „Evangelizaci romského obyvatelstva a zlepšení jeho sociální situace považuje církev za důležité úkoly. Biskupská konference se staví proti násilí pácha­nému na Romech. Jako první místní církev na světě uveřejnila překlad celé bible do lovarského dialektu romštiny. Mnoho kněží a angažovaných katolických laiků pracuje pro smíření mezi Romy a Neromy v rámci farností i přes jejich hranice. (...) Výsledky voleb z dubna 2010 také ukazují, že výsledky pravicově radikální strany jsou v oblastech s katolickou většinou podstatně horší než jinde," říká sekretariát biskupské konference.

Metropolita Hilarion pro užší spolupráci Moskvy a Říma

Řím (KAP) Metropolita Hilarion, „ministr zahraničí" moskevského patriarchátu, se vyslovil pro užší spolupráci mezi katolickou a ruskou pravoslavnou církví v boji proti postupující sekularizaci společnosti. Tváří v tvář této společné výzvě se církve nemají považovat za soupeřky, ale mají bránit společné hodnoty křesťanství, řekl metropolita na sym­posiu v Římě.

Předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů kardinál Walter Kasper zdůraznil, že setkání mezi papežem Benediktem XVI. a moskevským patriarchou Kirillem by bylo „důležitým znamením" a „velkou pomocí" při překonávání stále ještě přetrvávajících těžkostí. Takové setkání by ale muselo být něčím víc než jen příležitostí pro novinářské fotografy nebo čistě protokolární návštěvou. O „laciný ekumenismus" nikdo nestojí, řekl Kasper.

Kromě toho poukázal Kasper na to, že katolicko-pravoslavný dialog se nesmí omezit na výměnu myšlenek, ale musí jít o oboustranný proces učení. Cílem ekumenického rozhovoru má být „úplné společenství bez fúzí a absorbování".

Hilarion zdůraznil, že teologické rozdíly mezi katolicismem a pravoslavím nesmějí zakrýt veliké shody. Metropolita se vyslovil pro to, aby hlubší vzájemná spolupráce nebyla závislá jen na tom, zda se podaří vyřešit sporné teologické otázky. To by ji totiž příliš zdrželo, řekl Hilarion během sympózia v nově zřízeném rusko-pravoslavném chrámu sv. Kateřiny v Římě.

Belgie: Pastýřský list o zneužívání dětí kněžími

Brusel (KAP) Letniční pastýřský list belgických katolických biskupů rosí za odpuštění oběti sexuálního zneužívání dětí kněžími. Omluva se týká jak činů samotných, tak i mlčení církevních nadřízených, kteří je měli řešit. „Nepřiměřené chování" mnoha členů vedení církve těžce poškodilo důvěryhodnost církevní instituce, píší biskupové. Pachatelé dostávali novou šanci, zatímco oběti často zůstávaly se svými zraněními samy.

Nedávná rezignace bruggského biskupa Rogera Vangheluweho, který má zneužívání rovněž na svědomí, uvrhla belgickou katolickou církev do hluboké krize. Od jeho odstoupení se objevilo asi 300 často již promlčených případů zneužívání duchovními. Nový bruselský arcibiskup a primas Belgie, André-Joseph Léonard, nyní v tomto ohledu vyhlásil politiku nulové tolerance a ujistil, že jeho církev trpí, ale je odhodlána tyto problémy vyřešit.

Nový náboženský svátek v Rusku

Moskva (KAP) 422 z 450 poslanců ruského parlamentu schválilo zavedení nového památného dne, výročí pokřesťanštění Rusi. „Den křtu Ruska" se bude nadále připomínat 28. července. Jde o památný den na stejné úrovni jako např. Den ústavy nebo výročí říjnové revoluce roku 1917, nejde tedy o den pracovního volna. Iniciativa za zavedení svátku vyšla roku 2008 z pravoslavné církve a podpořili ji prezident Dmitrij Medveděv a premiér Vladimir Putin.

Kyjevský velkokníže Vladimír Veliký se nechal 28. července 988 pokřtít podle byzantského obřadu a zavedl křesťanství jako státní náboženství. Podle tradice tak učinil při příležitosti své svatby s byzantskou princeznou Annou. Kyjevská Rus je nejvzdálenějším předchůdcem dnešního Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Na Ukrajině se výročí 28. července 988 oficiálně slaví již od roku 2008.

Anglikáni z USA vysvětili první lesbickou biskupku

Washington (KAP) Diane Jardineová Bruceová (53) a Mary Douglasová Glasspoolová (55) jsou novými biskupkami americké větve anglikánů. Glasspoolová je první ženou v tomto úřadě, která se otevřeně přiznává svou homosexualitu a již dvacet let žije s partnerkou. Už roku 2003 vedlo svěcení aktivního homosexuála Gene Robinsona biskupem New Hampshire v USA k velkému napětí v 77 milionů čítající světové anglikánské komunitě.

Čestná hlava anglikánské církve, arcibiskup Rowan Williams z Canterbury, už v prosinci 2009 vyjádřil starost ohledně volby Mary Glasspoolové. Její nominace podle něj klade „velmi vážné otázky nejen o episkopální církvi a jejím postavení v anglikánském společenství, ale tomto společenství jako takovém," řekl primas mateřské anglikánské církve tehdy. O sporném tématu biskupské ordinace žen se bude jednat a hlasovat nejdříve na generální synodě roku 2012.

Svěcení nových biskupek v kalifornském Los Angeles provedla Katharine Jeffertsová Schoriová, vedoucí biskupka episkopální církve. Ceremonie se účastnilo kolem třiceti dalších biskupů z USA a Severní Ameriky. S oběma novými svěcenkami je nyní v episkopální církvi USA celkem 17 biskupek.

Událostí roku byly v České republice parlamentní volby. Zemětřesení na politické scéně vneslo do sněmovny mnoho nových prvků - a my voliči teprve uvidíme, zda se s nimi podaří dělat novou a lepší politiku. Z hlediska křesťanského však bylo důležité to, že poprvé od vzniku moderní československé demokracie se do parlamentu nedostala lidová strana, sdružující především věřící a zastupující často ve státě zájmy římskokatolické církve.

Náš časopis trvale poukazuje na to, že tradiční „lidové" katolictví a životní i myšlenkový styl s ním spojený nemá u nás velkou budoucnost. Lidová strana je tímto stylem života a myšlení hluboce ovlivněna a nedokázala se otevřít jinému pojetí, nedokázala do svých řad přivést dost lidí z odlišných prostředí a odlišné kultury. Nenašla pro sebe skutečně palčivá politická témata, naopak se často vyžívala v pseudokřesťanských obzvláštninách jako jsou boj proti marihuaně a registrovanému part­ner­ství. Ztratila sebekritičnost a svým vůdcům tolerovala nejen darebáctví (stejně jako některé strany mnohem větší), ale dokonce i prostou neschopnost.

Dá se snad říci, že takové partaje velká škoda není. Je ale škoda lidí, kteří se v ní a pro ni upřímně angažují a poctivě pracují pro obecné dobro. Je škoda toho, že nebudeme mít v parlamentu víc politiků, kteří občas naslouchají slovu bible a dokáží se podívat na naše pinožení s odstupem věčnosti. Je škoda umírněné strany politického středu. Kéž by tedy lidovci dokázali ještě pět minut po dvanácté uslyšet hlas doby a změnit nejen vedení, ale i celý styl a záběr. Je pravděpodobné, že za čtyři roky budou zklamány mnohé naděje, které šířily letos úspěšné strany, a někteří jejich dnešní voliči budou hledat osvědčenou alternativu. Je proto také možné, že strana lidová - snad pod novým jménem a s inovovaným programem - dostane ještě šanci. Pravděpodobně šanci poslední.

Změny potřebuje i sama katolická církev. Jedna z možných změn právě proběhla našimi médii: Čtyřicet Italek, milenek katolických kněží nebo řeholníků, žádá dopisem papeže, aby zrušil povinný celibát kněží. Ale nejen nešťastné ženy, ale i slovutní teologové a biskupové již dávno poukazují na to, že středověké celibátní nařízení v současnosti na mnoha místech dělá víc škody než užitku. Pavel Hradilek ve svém článku Pomůže římské církvi zdobrovolnění celibátu? optimisticky očekává, že přání oněch italských žen může být brzy vyhověno a celibát bude zdobrovolněn, a hledá důsledky tohoto kroku.

Reformou katolické církve se zabývá také úvodní text tohoto čísla, otevřený dopis papeži od jezuity Henriho Boulada: „Krvácí mi srdce při pohledu na to, jak církev upadá do bezvýznamnosti," píše, a hledá cesty, jak z této bezvýznamnosti ven. Podobně jako u zmíněných lidovců však i zde platí, že se by se muselo říznout hodně hluboko...

V nejdelším článku tohoto čísla nás Ivana Macháčková zavede do třetího století. A téma zní dost abstraktně: Boží a lidská nekonečnost - srovnání Origena a Řehoře z Nyssy. Neaktuální? Právě tihle dávní řečtí myslitelé pokládali v dobrém i ve zlém základy budoucí křesťanské teologie, stojí proto za to se s nimi chvíli zamyslet.

Francúzsky časopis „Vagues d'Esperances" (Vlny nádeje) uverejnil v decembrovom čísle v roku 2009 list egyptského jezuitu Henriho Boulada, ktorý napísal pápežovi v roku 2007. List hovorí jasnou rečou. Henri Boulad patrí vo Francúzsku a v nemecky hovoriacich krajinách medzi uznávané osobnosti. Narodil sa v roku 1931 v Alexandrii, teológiu študoval v Libanone, filozofiu vo Francúzsku, psychológiu v USA. V roku 1950 vstúpil do jezuitskej rehole.

Svätý otče,

dovoľujem si Vám napísať tento list, pretože mi krváca srdce pri pohľade na to, ako cirkev upadá do bezvýznamnosti. Dúfam, že moju detinskosť ospravedlníte. Tá moja detinskosť je na jednej strane výrazom skutočnosti, že my všetci sme "deti Božie", na druhej strane je však prejavom náruživej lásky k cirkvi. Dúfam, že mi tiež prepáčite alarmujúci tón tohto listu, pretože si myslím, že je už "o päť minút dvanásť" a situácia nedovoľuje žiadne dlhé vyčkávanie.

Dovoľte, aby som sa Vám najskôr predstavil: Som egyptsko-libanonský jezuita melchitského rítu a čoskoro budem mať 76 rokov. Tri roky som rektorom jezuitského kolégia v Káhire, predtým som pôsobil v týchto úradoch: predstavený jezuitov v Alexandrii, regionálny predstavený jezuitov v Egypte, profesor teológie v Káhire, riaditeľ Caritas Internationalis pre Blízky východ a Severnú Afriku. Poznám veľmi dobre katolícku hierarchiu v Egypte, pretože som sa viacero rokov pravidelne zúčastňoval na ich schôdzach ako najvyšší predstavený reholí v Egypte. Mám veľmi osobné vzťahy ku každému členovi hierarchie, niektorí z nich sú moji bývalí žiaci. Okrem iného poznám dôverne pápeža Schenuda III. a dosť často sa s nim stretávam. Čo sa týka katolíckej hierarchie v Európe, mal som veľakrát možnosť osobne sa s niektorými stretnúť: kardinálom Königom, Schönbornom, Daneelsom, arcibiskupom Kothgaserom, diecéznymi biskupmi Kapellarim a Küngom, ako i inými rakúskymi či európskymi biskupmi. K stretnutiam s nimi došlo počas mojich niekoľkoročných prednáškových ciest po Európe - Rakúsku, Nemecku, Švajčiarsku, Maďarsku, Francúzsku, Belgicku a inde... Počas týchto ciest oslovujem rôznorodé publikum ako i spektrum médií - novín, rádií, televízií. To konám koniec koncov i v Egypte a na Blízkom východe. Navštívil som 50 krajín na štyroch kontinentoch, vydal som 30 publikácií v 15 jazykoch, hlavne vo francúzštine, arabčine, nemčine a maďarčine. Z mojich 13 kníh ste možno čítali „Boží synovia, božie dcéry", ktorú Vám osobne odovzdal Váš priateľ P. Erich Fink z Bavorska. Toto teraz nepíšem preto, aby som sa pred Vašim zrakom urobil dôležitým, ale preto aby som naznačil, že moje slová vyvierajú s poznania problematiky univerzálnej cirkvi a jej situácie dnes v roku 2007.

Pristúpim k dôvodu môjho listu, chcem byť stručný, jasný a objektívny. Najskôr začnem zoznamom faktov, ktorých číslo nie je zďaleka definitívne:

1. Náboženská prax je v permanentnom úpadku. Kostoly Európy a Kanady navštevujú čoraz menšie skupiny ľudí tretieho veku. Čoskoro však i tieto  vymiznú. Nezostane žiadne iné riešenie než tie kostoly zavrieť či prebudovať na múzeá, kluby, mešity, koncertné sály či mestské knižnice čo sa už dnes deje. To čo ma však udivuje je fakt, že mnohé z týchto kostolov sa renovujú a modernizujú za drahé peniaze v snahe prilákať nových veriacich. Toto však exodus ľudí z cirkvi nezastaví.

2. Kňazské semináre a noviciáty sa vyprázdňujú rovnakým tempom a povolania k duchovnému zameraniu klesajú. Budúcnosť je očividne pochmúrna, naskytuje sa otázka, kto preberie úlohu "klasických duchovných povolaní". Európske fary sú čoraz častejšie obsadzované kňazmi z Ázie a z Afriky.

3. Mnoho kňazov opúšťa úrad a malý počet tých, čo ho ešte vykonávajú - často za hranicou dôchodkového veku - tak konajú v neustálom zhone a s čoraz väčším zameraním na úradnícku  byrokratickú činnosť. Mnohí z nich tak ako v Európe, tak i v tzv. treťom svete, žijú v konkubináte pred očami veriacich, ktorí proti tomu nemajú námietky, ako i pred zrakom svojho biskupa ktorý nič proti tomu nemôže konať lebo mu chýba kňazský personál.

4. Reč cirkvi je staromódna, anachronická, nudná, neustále sa opakujúca, moralizujúca a časovo neadekvátna. V žiadnom prípade nejde o to plávať s prúdom či skončiť v demagógii, pretože Evanjeliové posolstvo musí byť predstavované v jeho celej a vyzývavej nákazlivosti. Čo je však omnoho dôležitejšie,  je „nová evanjelizácia", ku ktorej nás vyzval Ján Pavol II. Táto stojí však často v protiklade voči tomu, čo si mnohí myslia. keď hovoria o návrate k starému jazyku. Oveľa potrebnejšie je predstaviť vieru v Boha pre ľudí dnes v novom svetle a  s novou silou.

5. Toto sa môže uskutočniť len prostredníctvom hlbokej obnovy teológie a katechézy, ktoré musia byť od základu na novo premyslené a re-formulované. Jeden nemecký kňaz, ktorého som už niekoľkokrát stretol pri mojich opakovaných cestách do Nemecka mi povedal, že slovo „mystika" sa nenachádza v novom katechizme ani jeden jediný krát. Bol som z toho šokovaný. Musíme konštatovať, že naša viera - viera dnes - je až príliš rozumová, abstraktná, dogmatická a málo, skoro vôbec neoslovuje srdce a telo.

6. Ako konsekvencia vyššie uvedeného sa utiekajú mnohí veriaci k náboženstvám Ázie, k sektám, New Age, evanjelikálným cirkvám, okultizmu atď. Tento fenomén nech nás neprekvapuje. Ľudia hľadajú pokrm inde, lebo u nás ho nenachádzajú. Majú totiž pocit, že im namiesto chleba podávame kamene. Kresťanská viera ktorá kedysi dávala ľuďom zmysel života, sa stala pre ľudí dnes záhadou, prebytkom, nadbytočnou vecou  dnes už zanikajúcej minulosti.

7. Na úrovni morálky a etiky - všetky publikácie Učiteľského úradu cirkvi, či k téme toľko opakovaného manželstva, antikoncepcie, potratu, eutanázie, homosexuality, kňazských manželstiev, znovuzosobášenia rozvedených, atď. už nikoho neoslovujú a vyvolávajú tak maximálne unavený úsmev na tvári, či indiferentnosť. Všetky tieto morálne a pastorálne problémy vyžadujú oveľa viacej, než len „neomylné" vysvetlenia. Vyžadujú oveľa dôkladnejší, citlivejší a humánnejší prístup pastorálnej teológie, sociológie, psychológie... avšak spôsobom, ktorý je oveľa viacej než je tomu dnes  podobný línii Evanjelia.

8. Katolícka cirkev, ktorá bola dlhé stáročia veľkou vychovávateľkou Európy, zdá sa, že si neuvedomila, že tá Európa už dozrela, dospela k zrelosti a výrečnosti, schopnosti samostatného myslenia a artikulácie. Naša Európa už odmieta, aby sa s ňou zaobchádzalo ako s neplnoletým dieťaťom. Paternalistický štýl cirkvi „Mater et Magistra" je už definitívne za nami a dnes nikomu nič nehovorí. Kresťania sa dnes naučili myslieť vlastnou hlavou a už nie sú viacej ochotní čokoľvek len tak jednoducho prehltnúť.

9. Katolícke krajiny niekdajšieho sveta - Francúzsko - „najstaršia dcéra cirkvi" - ultrakatolícka francúzska časť Kanady urobili obrat o 180 stupňov a dnes podľahli ateizmu, antiklerikalismu, agnosticizmu a indiferencii. V iných európskych krajinách je tento proces v pohybe. Je evidentné, že čím viacej boli nejaké krajiny  v minulosti „pomaterčené cirkvou", tým väčšia averzia prevláda voči cirkvi v týchto krajinách.

Dialóg s inými cirkvami a náboženstvami utrpel dnes veľkú porážku. Zdá sa, že pokrok, ktorý bol dosiahnutý na tomto poli zhruba pred pol storočím, utrpel dnes silnú ranu a je otázne, či a akým smerom dialóg vôbec bude pokračovať.

Tvárou v tvár týmto faktom je však reakcia cirkvi nejednotná, dvojakého druhu.

- Vážnosť situácie sa snaží minimalizovať a utešuje sa tým, že na poli jej arcitradicionálneho krídla, ako i v krajinách tretieho sveta dochádza neustále k obnove.

- Spolieha sa na Božiu pomoc, ktorá ju počas 20 storočí vždy „podržala" a ktorá má i dnes popri všetkých tých krízach a ťažkostiach ktoré cirkev prežíva, moc ju zachovať pri živote. Koniec koncov - či nedostala cirkev prísľub k večnému životu? (brány pekelné ju nepremôžu).

- Modernu - toto obdobie nemožno obísť ako keby neexistovalo. Pretože sa to však cirkev nenaučila, musí dnes prežívať to čo prežíva. 2. Vatikánsky koncil sa snažil 400 ročnú zaostalosť napraviť. Dnes je však čoraz viacej evidentný duch, ktorý „pootvorené dvere" znovu zatvára  a cirkev sa vracia do obdobia Tridentského a 1. Vatikánskeho koncilu. Len sa rozpamätajme na toľkokrát opakovaný výrok Jána Pavla II: „Žiadna alternatíva k 2. Vatikánskemu koncilu."

- Ako dlho bude ešte pokračovať v ceste „pštrosej perspektívy" a strkať hlavu do piesku? Ako dlho bude zotrvávať v odpore pozrieť sa faktom do očí? Ako dlho sa budeme ešte snažiť zachrániť fasádu? Tú fasádu, ktorou sa dnes už nikto nedá obalamutiť. Ako dlho ešte budeme tvrdošijne zotrvávať a odmietať každú kritiku, namiesto toho, aby sme v nej videli šancu k obnove? Ako dlho budeme odmietať tú naliehavú reformu, ktorá sa ponúka a my sme ju vždy odhodili nabok - na sviatok sv. NIKOHO - aby sme sa ňou nemuseli zaoberať?

- Len v jasnom pohľade vpred a nie naspäť môže cirkev splniť jej úlohu: byť svetlom sveta, soľou zeme, kvasom... Namiesto toho však musíme konštatovať, že cirkev, ktorá bola po stáročia pionierkou, za dnešnou dobou už len pokrivkáva a nestačí jej.

- Opakujem, čo som napísal na začiatku tohto listu: „Je päť minút pred dvanástou" (na tomto mieste píše P. Henri v nemčine, aby nemecký pápež pochopil, čo chce povedať) Dejiny nečakajú, zvlášť dnes nie v tak rýchlo bežiacej dnešnej  a zároveň stále sa zrýchľujúcej dobe.

- Každý podnik, ktorý konštatuje deficit či disfunkčnosť, sa okamžite postaví zoči-voči otázke čo treba robiť: pozve si expertov a snaží sa znovupostaviť na vlastné nohy mobilizujúc všetky sily na prekonanie krízy. Prečo to nerobí podobným spôsobom cirkev? Prečo nemobilizuje všetky živé sily pre radikálne aggiornamento? Prečo?

- Lenivosť, zbabelosť, pýcha, nedostatok fantázie a kreativity, vyčítavý quietismus v nádeji, že Pán to predsa len napraví, nedopustí krach, tak ako sa to už mnohokrát stalo v minulosti.

- V Evanjeliu nás varuje Kristus: „Synovia tmy sú oveľa chytrejší pri svojich  obchodoch než synovia svetla..."

Čo je treba spraviť?

Cirkev dnes stojí pred naliehavou potrebou reformy.

1. Teologickú a katechetickú reformu za účelom nového pohľadu na vieru a túto koherentne reformulovať súčasným ľuďom. Viera, ktorá nič neznamená a ktorá ľudskému životu nevie dať zmysel, je len zbytočná okrasa, neužitočná superštruktúra, ktorá sa sama od seba zrúti ako dom postavený z papierových karát. A to sa dnes už deje!

2. Pastorálnu reformu za účelom vytvorenia úplne novej koncepcie odbúraním zdedených štruktúr.

3. Špirituálnu reformu za účelom znovuoživenia mystiky a nového pochopenia zmyslu sviatostí. Je potrebné vrátiť sakramentom ich existenciálny zmysel a znovu ich integrovať do života. K tejto téme mám toho povedať veľa.

Cirkev je dnes príliš formálna a formalistická. Človek má dojem, že inštitúcia zabíja charizmu a že v konečnom dôsledku má význam len stabilita navonok, naleštený povrch, fasáda. Nevystavujeme sa nebezpečenstvu, že raz budeme Kristom ohodnotení ako „obielené hroby"? Mt 23, 27.

Na záver by som chcel navrhnúť zvolanie generálnej synody na úrovni celosvetovej cirkvi, ktorej by sa mali zúčastniť všetci kresťania - katolíci, ale i iní - v odvahe, úprimnosti a jasnou rečou diskutovať o nadnesených témach. Táto synoda by mala trvať 3 roky, ukončená by mala byť generálnym zhromaždením - vyhnime sa slovu koncil - ktoré by nielen zhrnulo všetky diskutované témy, ale zároveň formulovalo záväzné uzávery.

Svoj list končím s prosbou, Svätý otče, aby ste odpustili moju úprimnosť a smelosť, ktorou sa na Vás obraciam a zároveň mi udelili Vaše otcovské požehnanie. Dovoľte mi ešte pripomenúť, že tieto dni prežívam s Vami vďaka Vašej výnimočnej knihe „Ježiš z Nazareta", ktorá ma práve sprevádza ako predmet mojej duchovnej lektúry a každodennej meditácie.

V úprimnej odovzdanosti v Pánovi

Graz, 18. júla 2007

P. Henri Boulad

Z časopisu Imprimatur 43 (únor 2010), str. 49-52 přeložil Peter Žaloudek

Aféry spojené se sexuálním zneužíváním dětí katolickými kněžími možná budou mít alespoň jeden pozitivní důsledek. Nelze vyloučit, že dojde ke zdobrovolnění celibátu kněží. Po biskupech z třetího světa, kteří jsou pro zdobrovolnění již delší dobu, se nyní vyjadřují i biskupové evropští. A to nejen ti, kterým se blíží pětasedmdesátka a nemají co ztratit, neboť stejně musí rezignovat. Arcibiskupovi z Bamberku Dr. Lud­wigu Schickovi je 61 let. Přesto se veřejně vyjádřil, že nazrál čas, aby se o zdobro­volnění diskutovalo. Nebude jednoduché překonat odpor některých vatikánských činitelů, přesto nelze úspěch vyloučit.

I když ke zdobrovolnění mělo dojít už dávno, přesto by to byl krok dobrým směrem. V zemích, kde slouží jáhni, nebo pastorační asistenti s teologickým vzděláním by bylo možné je pověřovat kněžskou službou. Možná by se mohli navrátit i někteří kněží, kteří službu kvůli celibátu opustili. Lidé by se mohli obracet na služebníky, kteří mají jiný vhled na lidské vztahy než celibátníci. Již samo zdobrovolnění celibátu by pomohlo odstraňovat poslední feudální relikty v církvi. Služebník s rodinou by byl obtížněji přemístitelný na jiné místo. Na druhou stranu, když by pominul důvod celibátu, nebylo by zapotřebí kněze tak často překládat...

Je třeba bedlivě zvažovat i ostatní důsledky, které by takové rozhodnutí mělo. Především dosavadní kněží nejsou formováni k tomu, aby žili partnerský vztah. Pokud by se masově začali ženit, velmi pravděpodobně by způsobili sobě i svým manželkám řadu těžkých traumat. Bylo by nutné od základu změnit styl kněžské formace. Od umění zvládat samotu k umění žít ve dvou a později i s dětmi.

Bylo by nutné zajistit ženatým kněžím takové příjmy, aby uživili celou rodinu - což by bylo obtížné. Získání ženatých služebníků by paradoxně mohlo prodloužit stávající neutěšený stav v církvi, neboť by oddálilo bezprostřední nutnost zásadních změn vedoucích k obnově. Jiný model by využíval službu kněží při zaměstnání. To je sice velmi náročné a málokdo by zvládal, aby netrpěla ani kněžská služba, ani rodina, ani civilní práce. Eklesiologicky je však tento model přínosný, neboť tím, že by kněz nemohl vše zvládat, musela by se na službách obce podílet celá obec.

Jakkoli je zdobrovolnění celibátu nutné, není tím hlavním problémem, před kterým římská církev stojí. Závažnějším problémem je ochota, resp. neochota členů církve přijmout odpovědnost za poslání církve a podle svých možností je realizovat. Poslední koncil učí, že posláním církve je být znamením (doslova „svátostí") tomuto světu, že se Bohem darovaná spása děje. Toto poslání se naplňuje v koinonii (společenství) jehož součástí, nikoli jen občasným návštěvníkem, má být i ordinovaný služebník, bez ohledu zda je celibátní, či nikoli. Nemusí být nutně vedoucím společenství, jeho posláním je předsedat slavení svátostí.

Způsoby jakými se poslání naplňuje, jsou martyria (svědectví), diakonia (služba) a leiturgia (slavení). Podílí se na nich všichni členové církve, a to včetně liturgie, k jejímuž slavení křesťana zmocňuje křest, nikoli ordinace.

Křesťanské církvi se v počátcích obešly celá desetiletí bez ordinovaných služebníků. A i když se již tyto služby etablovaly, byly jedněmi z mnoha neméně důležitých služeb. Domnívám se, že pokud se křesťané chopí své odpovědnosti za poslání církve a budou-li potřebovat ordinované služebníky a ze svého středu kandidáty vyberou, pak se jistě najdou odpovědní biskupové, kteří na ně vloží ruce. Kandidáti budou muset splňovat kanonické požadavky. Ovšem změnit několik kánonů CIC, které se týkají povinného celibátu není, pokud by byla vůle, vůbec žádný problém.

Ohlédnutí za 2. ekumenickým církevním sjezdem
(2. Ökumenischer Kirchentag)

Naděje, že budoucnost křesťanství je ekumenická, to byl motor 2. ekumenického církevního sjezdu, který se konal od 12. do 16. května 2010 v Mnichově. Jsem přesvědčen, že tento sjezd měl, má a bude mít význam překračující hranice Německa. Motto „Abyste měli živou naději" je odvozeno z první kapitoly 1. Petrova listu. Tím získal sjezd zakotvení v Novém zákoně.

Církevní a katolické sjezdy patří k tradici německého křesťanství. Jsou to setkání organizovaná seskupeními křesťanů a ne církevními úřady. Také tento 2. ekumenický církevní sjezd společně pořádali dvě laické organizace: Deutscher Evangelischer Kirchentag (DEKT - Německý evangelický církevní sjezd) a Zentralkomitee der deutschen Katholiken (ZdK - Ústřední výbor německých katolíků). Hostiteli sjezdu byly dvě bavorské církevní instituce, totiž Evangelická luterská církev v Bavorsku (Evangelisch-Lutherische Kirche in Bayern) a římskokatolické Arcibiskupství Mnichov a Freising.

Programatickým cílem ekumenického církevního sjezdu bylo setkání křesťanů různých tradic a konfesí, kteří sice přicházeli s nejrůznějšími očekáváními, ale se společnou nadějí na posílení pocitu sounáležitosti. Proto bylo dalším cílem společně vydat svědectví o své víře a dát najevo společnou odpovědnost za svět a jeho budoucnost. V povědomí křesťanů různých konfesí je zakotven poznatek, že to, co křesťany spojuje, je obsažnější, rozsáhlejší a závažnější než to, co je konfesijně odděluje. Zážitek ekumenického křesťanského společenství se měl při církevním sjezdu zakusit a oslavit.

Toto setkání se konalo v Mnichově od středy 12. května, počínaje pozdním odpolednem, do poledne v neděli 16. května 2010. V těchto dnech bylo naplánováno a uskutečněno téměř 3000 pořadů a bohoslužeb v centru Mnichova a na mnichovském výstavišti Riem. Seznam všech pořadů a akcí tvoří knihu o 720 stranách - formát paperback. K tomu se druží ještě zpěvník stejného formátu v rozsahu 200 stran.

Informace o programu

Zahájením sjezdu byly ekumenické bohoslužby ve středu 12. května v 17:30 hodin. Od 18:30 se konal večer setkávání v centru Mnichova. K tomu byl vnitřní městský okruh pro provoz motorových vozidel zcela uzavřen - pouze tramvaje se směly provozovat. Křesťanské skupiny, spolky a organizace stejně jako další zájmové skupiny se na uzavřeném dopravním okruhu představovali návštěvníkům svými stánky. Večer setkávání byl zakončen večerním požehnáním.

Čtvrtek, pátek a sobota (13., 14. a 15. května) měly podobnou strukturu: od 8 do 9 hodin ranní modlitby a bohoslužby, od 9:30 celá hodina práce s biblí, 11:00 až 12:30 první tematický a kulturní programový blok, 12:30 až 13:30 polední modlitby, 14:00 až 15:30 a 16:00 až 17:30 další dva programové bloky témat a kultury a potom večerní modlitby a bohoslužby. Od 20ti do 22ti hodin následoval čtvrtý tématický a kulturní blok a pak noční modlitby. Protože se ve čtvrtek 13. 05. 2010 slavil svátek Nanebevstoupení Páně, konaly se také dopoledne příslušné konfesijní bohoslužby.

Tematické pořady byly sdruženy do čtyř tématických oblastí. První oblast nesla název „Odpovědně jednat - být křesťanem v tomto jednom světě". Zde šlo o otázky míru a bezpečnosti, spravedlnosti, zachování stvoření, o lidská práva a ekologii. V druhé oblasti pod názvem „Společně žít - být křesťanem v otevřené společnosti" se projednávala témata jako překonání krizí, práce - chudoba - rodina, generační konflikty, diakonie a liturgie, církev a hospodářství a ekonomie, dialog s vědami, sociální práce a sociální sítě. Třetí oblast s názvem „Hledat a nalézat - křesťanská existence a rozmanité nabídky orientace" se zabývala otázkami orientace ve světě mnoha nabídek a také dialogem křesťanů s židovstvím, islámem a různými světonázorovými směry. Oblast 4 projednávala pod názvem „Víru žít - být křesťanem v různorodosti církví" mezikřesťanský dialog jako znamení naděje a také informace o křesťanských iniciativách a hnutích ve světe.

Z tohoto krátkého přehledu si člověk může udělat jenom nedokonalou představu o tomto setkání, na kterém se podílelo na 160 000 účastníků. Jednotlivec nemohl v žádném případě stihnout ani malou část toho, co by ho všechno mohlo zajímat. K tomu přistoupila ještě skutečnost, že na různé pořady, fóra, přednášky a diskuze bylo nutno se přepravovat jak v městském centru Mnichova z jednoho konce na druhý, tak i pendlovat mezi centrem a poněkud východněji ležícím výstavištěm Mnichov-Riem.

Obrovské haly výstaviště dosažitelné z centra vlakem nebo metrem obdržely různé funkce. Některé byly místem přednášek, fór a panelových diskuzí, v jiných se představovaly nejrůznější křesťanské spolky, skupiny, iniciativy a organizace. Na 900 skupin se zde shromáždilo a provozovalo vlastní stánky. Ty měly částečně specifický program nebo se zde skupiny prezentovaly pomocí výzdoby svého stánku a rozdáváním informačního materiálu.

Tématické pořady oblastí 1 až 4 se konaly výlučně na výstavišti a měly souhrnný název „agora". To bylo v městech antického Řecka veřejné místo, kde se odehrával společenský život (svobodných občanů).

V neděli 16. května byl sjezd ukončen společnou ekumenickou bohoslužbou v 10 hodin na Theresienwiesen, to znamená „pod širým nebem". Přes studené a vlhké počasí se zúčastnilo 120 tisíc lidí. Na konci bohoslužby se oba prezidenti sjezdu, katolík Alois Glück a evangelík prof. Dr. Dr. Eckhard Nagel s účastníky rozloučili a popřáli všem šťastnou cestu. V závěrečném ceremoniálu nechybělo ani pozvání na 33. německý evangelický církevní sjezd v Drážďanech 1. až 5. června 2011 a na 98. německý katolický sjezd v Mannheimu 16. až 20. května 2012.

Celkový dojem, zážitek a bilance

Jako účastník si kladu otázku, zda se setkání křesťanů skutečně událo. Z vlastní zkušenosti mohu s dobrým svědomím prohlásit: ano, křesťané se setkávali, mluvili spolu a vyměňovali si názory, zážitky a také úmysly a přání. Dvakrát se nám stalo, že jsme se zapředli do ekumenických hovorů i ve vlaku S-Bahn nebo U-Bahn. Vedle úmyslů navštívit některé určité pořady jsme se ale orientovali na potřeby naší organizace KirchenVolksBewegung Wir sind Kirche v Německu. Náš stánek na výstavišti v hale A6 byl téměř neustále obležen zájemci o „rozhovory u Jakubovy studnice". Tento již tradiční pořad naší organizace je tvořen hovory s různými k tomu pozvanými osobnostmi s možností klást otázky a slyšet od pozvané osobnosti odpovědi.

Naše hnutí Wir sind Kirche organizovalo a provedlo i další pořady v centru města. Tím jsme patřili ke spolupořadatelům sjezdu. Naším důležitým tématem byla společná večeře Páně / společná eucharistie. Jestliže se sejdou křesťané různých tradic a konfesí, aby poukázali na své společné základy a kořeny - a potvrdili se v zaměření zase tvořit jednu jedinou pospolitost - potom nelze otázku společné večeře Páně / eucharistie vyloučit. To ale byl záměr a směrnice prezidia tohoto církevního sjezdu. Kvůli nekompromisnímu stanovisku naší římskokatolické církve si prezidium sjezdu zapovědělo otázku společenství při večeři Páně / eucharistii vůbec pokládat. Ale touha křesťanského lidu po tomto důležitém a základním společenství byla latentně přítomna.

Této touze se pomohlo k veřejnému projevu navenek oranžovými stuhami s nápisem „Gemeinsame Mahlfeier" (společná slavnostní hostina). Tyto asi 25 cm dlouhé stuhy si téměř všichni rádi špendlili na oblečení, tím vyjádřili své přání a takřka „hlasovali" pro společnou večeři Páně / eucharistii. Po třech dnech bylo možno tyto oranžové stuhy vidět v Mnichově všude. V sobotu večer se nám podařilo vytvořit plánovaný a ohlášený lidský řetěz, kterým byly „spojeny" oba biskupské kostely. Katolická arcibiskupská katedrála Liebfrauendom byla na jednom konci lidského řetězu, na druhém konci byl kostel evangelického luterského biskupa, St. Matthäus-Kirche. Vzdálenost obou kostelů obnáší 1200 metrů. Lidský řetěz byl vytvořen tak, aby ani chodci, ani provoz na vozovkách nebyl omezován v pohybu. V 17:30 hodin se řetěz uzavřel a za zpívání písně na slova z Matoušova evangelia kapitola 18, verš 20: „kde se sejdou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich", trval asi 15 minut. Pohyblivé znamení touhy po společné hostině Páně poskytli lidé stojící v řetězu zvedáním paží s oranžovými kartičkami a vlnovitým máváním - dobře známým z fotbalových stadionů („La-Ola-Welle" / „la-ola-vlna"). V 17:45 hodin se řetěz rozešel, aby bylo možno se zúčastnit konfesijních bohoslužeb začínajících v 18 hodin.

Touhu křesťanů různých konfesí po společné eucharistické hostině, jak nám to Ježíš přikázal pokynem „To čiňte na mou památku!" podchytili ve svých závěrečných promluvách i oba prezidenti sjezdu. Vyjádřili naději, že na příštím, třetím ekumenickém církevním sjezdu, se tato touha Božího lidu uskuteční.

2. ekumenický církevní sjezd v Mnichově bylo mohutné setkání německých a také středoevropských křesťanů. Na 127 tisíc trvalých a na 40 tisíc denních účastníků si posílilo své povědomí společných kořenů a společné budoucnosti. Mnohé dojmy, myšlenky, texty a názory si účastníci odnesli domů. Vzájemný dialog křesťanů a rozhovor s ostatními obdržel nové impulzy. Ty budou zrát, aby přinesly kýžené ovoce.

Jsem velmi rád, že jsem se tohoto sjezdu účastnil a mohu takový „Kirchentag" jenom vřele doporučit. (Souhrnné informace se nalézají na http://www.oekt.de)

Prohlášení církevního hnutí My jsme církev
u příležitosti 2. ekumenického Kirchentagu v Mnichově 2010

1. Naše společná cesta

Dvě události znamenaly největší impuls pro naši cestu k sobě navzájem:

- založení Ekumenické rady církví před 62 lety (1948)

- Druhý vatikánský koncil před 45-48 lety (1962-1965)

Vzpomínáme na další důležitá zastavení, která po roce 1970 nejvíce ovlivnila cestu evangelických, katolických a dalších křesťanů k sobě:

- ekumenické setkání o Letnicích v Augsburgu 3. - 5. června 1971

- würzburský synod biskupství Spolkové republiky Německo, 3. 1. 1971 - 23. 11. 1975

- konvergenční dokumenty o křtu, eucharistii a úřadu, Lima, 12. ledna 1982

- „limská eucharistická liturgie" a počátek „konciliárního procesu za spravedlnost, mír a uchování stvoření" ve Vancouveru 1983

- závěrečná zpráva společné ekumenické komise z 26. srpna 1985, která na otázku „Odsudky ve věroučných otázkách - rozdělují církve ještě dnes?" odpověděla „Ne".

- tři ekumenická shromáždění na území NDR v letech 1988/1989 - v Drážďanech, Magdeburgu a znovu v Drážďanech s heslem „Naděje nás učí jít dál"

- tři evropská ekumenická shromáždění v Basileji (1989), Štýrském Hradci (Graz, 1997) a Sibiu (2007)

- společná deklarace k učení o ospravedlnění, podepsaná 31. října 1999 v Augsburgu

- podepsání Charty Oecumeniky 30. května 2003 během 1. ekumenického Kirchentagu v Berlíně

- vzájemné uznání křtu, deklarované a podepsané 29. dubna 2007 v magdeburském dómu

Od uzavření druhého vatikánského koncilu jsme ušli již 45 let naší společné cesty, od vyhlášení koncilu v roce 1959 uplynulo již 51 let: jsme tedy na cestě už celé půlstoletí, po dobu delší než bylo 40 let Izraele na poušti. S vděčností za všechno, co přispělo k našemu sblížení, se ptáme, jak dlouho ještě bude trvat, než budeme moci v našich církvích sklízet plody této cesty. Po padesáti letech na cestě totiž již nejsme stejní jako na jejím začátku.

2. Naše společné zkušenosti

Na naší dlouhé cestě k sobě jsme společně učinili jednu zásadní zkušenost: To, co nás spojuje, je mnohem důležitější a silnější než to, co nás ještě od sebe odděluje. Protože:

- při vzájemném navštěvování a setkávání jsme byli v mnohém obohaceni

- společně jsme se zamýšleli nad mnoha pasážemi Bible

- v modlitebních týdnech za jednotu křesťanů a při světových modlitebních dnech jsme si osvojili spiritualitu společné modlitby

- při mnoha různých příležitostech slavíme společné bohoslužby slova

- vzájemně uznáváme křest udělený v jednotlivých našich církvích

- společně se účastníme konciliárního procesu pro spravedlnost, mír a uchování stvoření

- uzavíráme závazná místní ekumenická partnerství

Není to konfesijní vymezení se a ohraničení jednotlivé církve vůči jiným, ale ekumenický profil každé církve, co je s ohledem na výzvy dneška tím nejnaléhavějším. Jen společně mohou dnes církve věrohodně a důvěryhodně zvěstovat poselství Ježíše Krista, poselství naděje. Neboť: „Jsme všichni na cestě k církvi Ježíše Krista a k jeho poselství!" (Roger Schütz)

3. Naše společná naděje

Protože jsme již společně ušli dlouhou cestu a dokážeme se v tolika věcech sdílet, nechceme zůstat stát v půli cesty, ale pokračovat v započatém směru. Naše naděje na uskutečnění plného společenství mezi křesťany a církvemi by měla dostat konkrétní podobu:

- naše již dosažené společenství chceme slavit o svátcích a (církevních) dnech setkání - a nečekat přitom vždy na „povolení shora"

- chceme pravidelnou výměnu předsedajících při našich nedělních bohoslužbách, aby tak mohlo být zvěstováno evangelium Ježíše Krista, dobrá zpráva o našem ospravedlnění, již jsme si připomněli roku 2009 v Augsburgu při příležitosti 10 let od podpisu společného prohlášení k nauce o ospravedlnění

- požadujeme pokračování společné práce na ekumenickém překladu Bible, která je podle Luthera počátkem i koncem veškeré teologické práce

- na základě vzájemného uznání křtu podporujeme pravidelné slavení ekumenických bohoslužeb s připomínkou křtu, s pavlovskou šíří ve zvěstování a inspirujícími liturgickými znameními

- zasazujeme se také za společné křestní bohoslužby, při nichž evangelický účastník křtí katolického a katolický účastník evangelického uchazeče o křest

- požadujeme, aby nejen nauková odsouzení v otázce ospravedlnění, ale všechna vzájemná nauková odsouzení z doby reformace byla oficiálně prohlášena za neplatná

- požadujeme uznání presbyterní sukcese v evangelických církvích, která v dřívějších dobách byla možná a rozšířená i v katolické církvi

- zasazujeme se za vzájemnou eucharistickou pohostinnost, nejprve pro členy konfesně smíšených rodin a poté - při zvláštních příležitostech jako je ekumenický Kirchentag - pro všechny účastníky

2. ekumenický Kirchentag v Mnichově je dobrou příležitostí k slavení a k pokračování na naší společné cestě k plnému církevnímu společenství, „abyste měli naději".

K objasnění a doplnění našich postojů a návrhů odkazujeme na knihu vydanou u příležitosti letošního Kirchentagu - autoři Johannes Brosseder, Joachim Track: Kirchengemeinschaft jetzt! Die Kirche Jesu Christi, die Kirchen und ihre Gemeinschaft (Církevní společenství již nyní! Církev Ježíše Krista, církve a jejich společenství, Neukirchener Verlag, 2010).

Pracovní tým Wir sind Kirche Německo, květen 2010, přeložil Filip Outrata

1. Úvod

Boží a lidská nekonečnost či Boží nekonečnost a naše nekonečná cesta k Bohu - věčné téma, o kterém přemýšlelo, meditovalo a psalo mnoho teologů a filosofů od starověku podnes a nad kterým se zamýšlí i každý věřící člověk. V křesťanství je jistě základem těchto úvah Písmo svaté. Ale již od počátků křesťanství bylo Písmo vykládáno různými způsoby. Některé školy dávaly důraz na doslovné znění Písma, jiné na jeho význam alegorický, ukrytý pod (za) textem. Od počátků křesťanství se také řeší otázka, kdo může Písmo vykládat a zdali může některý výklad být „závazný". Církevní otcové většinou zastávali názor, že doslovný (literární, tělesný) význam je dostupný každému, zatímco k hlubším významům Písma může pronikat pouze člověk na vyšším stupni duchovního vývoje. Základní podmínkou je - podle sv. Augustina - láska k Bohu, tedy vedení Duchem svatým. Mnoho exegetů rozebíralo slova apoštola Pavla: Litera zabíjí, ale Duch dává život.¹ Výklad Písma je podle otců nekonečný úkol a interpretace se může u různých exegetů lišit. Augustin zdůrazňoval, že cílem rozumění Písmu je nalézt pro sebe Boží vůli². Luther říká, že Boží vůli může člověk rozpoznat pouze z Písma a klade důraz na jeho osobní čtení a chápání.³ Tyto názory dobře korespondují i s představami moderní hermeneutiky, např. Paula Ricoeura, který říká, že text může a má proměnit sebeporozumění čtenáře, ukázat mu vlastní existenci v novém světle a také jak by mohla být jiná.⁴

Cílem této práce je pokusit se popsat a srovnat učení dvou církevních otců - Origena a Řehoře z Nyssy - o Boží a lidské nekonečnosti, založeného na výkladu Písma. Výklad Origenova učení vychází z knihy O prvních principech (název angl. překladu byl ponechán latinsky De Principii)⁵ a Řehořova učení z knihy Život Mojžíšův (v angl. překladu The Life of Moses).⁶ Na konci práce bych se chtěla pokusit srovnat tyto dva autory v jejich exegezi Písně písní. Toto srovnání vychází z knihy Órigenés: O Písni písní⁷ a ze srovnávací studie komentářů k Písni písní u Origena, Řehoře z Nyssy a Bernarda z Clairvaux, který sestavil Richard McCambly.⁸

2. Boží a lidská nekonečnost v díle Origenově

2a.Origenes

Origenes (185 - ca 253) byl teolog, filolog a kazatel, hlava „křesťanské univerzity" v Alexandrii a později v palestinské Caesarei. Pro své editorské a exegetické dílo je považován za zakladatele křesťanské biblistiky. Vědom si důležitosti původních textů a kvality překladů, ze kterých se při exegezi vychází, vydal dílo Hexapla, které porovnávalo řeckou Septuagintu s hebrejským originálem a dalšími řeckými verzemi. Origenes napsal asi 260 knih komentářů Písma (většina se nezachovala). Je prvním křesťanským autorem, který komentoval větší část Písma a také první, kdo popsal alegorickou metodu výkladu a stanovil její pravidla. Origenes rozeznával tři úrovně výkladu Písma: tělesný, duševní a duchovní. K poznání hlubšího smyslu textů je podle Origena třeba určitá duchovní vyspělost a vzdělání (jazyky, historie). Zdůrazňuje Ježíšova slova, že klíč k poznání se nachází v rukou znalců Zákona.⁹ Místa nesrozumitelná při doslovném čtení nás vyzývají k tomu, abychom hledali hlubší smysl a význam. Origenes říká: „... tak, aby ten, kdo je schopen dát se poučit a kdo se oddal zkoumání a ponořil se do hlubin smyslu textů, měl účast na všech naukách, které Duch chce sdělit."¹⁰ Interpretace Písma se podle Origena děje vždy na půdě víry křesťanského společenství a v nepřetržitém ději interpretace se toto společenství vytváří. Origenes byl r. 553 prohlášen za heretika a proklet, ale metoda jím vypracovaná se stala základní hermeneutickou metodou exegeze a spolu s jeho výklady Písma i teologie a středověké vzdělanosti.¹¹¹²

2b. Boží nekonečnost v Origenově díle De Principii

Jaký je Bůh v Origenově učení? Písmo nám říká, že Bůh je Duch a Pravda¹³, Bůh je Světlo¹⁴¹⁵, Bůh je dokonalý¹⁶. Je mnohem lepší, než si ho vůbec umíme představit. Je nevyslovitelně a nepopsatelně nejvyšší. Jeho podstata nemůže být pochopena silou lidského porozumění, byť toho nejčistšího a nejjasnějšího. Jediným obrazem neviditelného Boha je Ježíš Kristus, Boží syn. Kristus je moc a moudrost Boží, je životem, Slovem, pravdou a vzkříšením. Je odleskem Boží slávy a výraz Boží podstaty.¹⁷ Vždyť sám říká: Kdo mne vidí, vidí Otce.¹⁸ On je ten, kdo má moc nade vším a skrze něho jsou všechny věci podřízeny Otci.¹⁹ Mnoho prostoru věnuje Origenes průkazu, že Bůh Starého a Nového zákona je tentýž Bůh. Říká: „ Před tím časem, Kristus, Slovo Otcovo, působil v Mojžíšovi i prorocích. Jak by jinak mohli být schopni Krista prorokovat?"²⁰ Origenes uvádí jako důkaz slova Písma - slova Ježíše samotného: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!"²¹ nebo „Mne oslavuje můj Otec, o němž vy říkáte, že je to váš Bůh"²².

Jak je to podle Origena s Boží nekonečností? V díle De Principii se jí Origenes explicitně nezabývá, ale jeho přesvědčení o Boží nekonečnosti vyplývá z celého jeho díla (alespoň na mne tak působí). Problematické vyjádření, které bylo mnoha pozdějšími autory vykládáno tak, že Origenes nevěřil v Boží nekonečnost je v knize II, kap.9.1, kde Origenes říká, že není možné si představit, že by rozumová stvoření neměla žádný limit, nebyla nějak omezena (např. počtem), neboť kde není žádný limit, nemůže být ani žádné uchopení (v angl. překladu comprehension). Pak by ale stvořené bytosti nemohly být ovládány Bohem. Neboť, přirozeně, cokoli je nekonečné, je také neuchopitelné. Karfíková k tomu říká: „Jinak ovšem uvažoval jeho alexandrijský pokračovatel Origenes, který si naopak představoval Boží moc jako omezenou, protože jinak by sebe sama nemohla uchopit."²³

2c. Lidská nekonečnost a cesta k Bohu

Bůh je tvůrcem všeho stvoření a protože je dobrý, všechno, co stvořil, bylo stvořeno jako dobré. Rozumným bytostem dal Bůh svobodnou vůli, takže se mohou rozhodovat mezi dobrem a zlem, ctností a špatností.²⁴ Origenes v zásadě odmítá teorii predestinace; všechny rozumné bytosti byly stvořeny jako dobré, ale některé z nich se nechaly strhnout ke zlu a padly. Tímto pádem vznikly mocnosti zla. Ve svém výkladu odkazuje na Nářek nad Týrem proroka Ezechiela.²⁵ Týr byl původně dokonale krásný, ale začal být domýšlivý, říkal: „Jsem Bůh, sedím na božském trůnu v srdci moří." Jeho srdce se stalo domýšlivým, jeho nitro se naplnilo násilím a on zhřešil. Podle Origena není nikdo zlý a špatný od přirozenosti, od počátku. Záleží jen na nás, na našich činech, zda budeme ctnostní a štastní či nedbalostí odpadneme do zkaženosti.²⁶ Origenes se zabývá řadou biblických textů, které jakoby naznačovaly vyvolení některých lidí (Marie, Jan Křtitel, někteří proroci) nebo zavržení jiných (např. zatvrzení faraonova srdce). Origenes se domnívá, že některé duše, ještě před jejich „narozením v těle", nahromadily určité zásluhy či viny, za což se jim pak dostalo určitého výsadního postavení nebo naopak byly postaveny do těžkých podmínek. Říká: „Je pravděpodobné, že tyto činy zakládají důvod pro vyvolení ještě před tím, než cokoli udělaly (ty duše) v tomto světě, takže na základě zásluh či vin byly hned při narození nebo ještě před ním vyvoleny Božskou Prozřetelností k dobru či zlu."²⁷ I když tato věta zní jakoby Origenes přece jen věřil v predestinaci, zdůrazňuje, že ani v tomto případě neztrácejí tyto bytosti svou svobodnou vůli a jejich cesta se v důsledku toho může změnit: „Duše se ale nepohybují v cyklu, který by se vracel po mnoha věcích do stejného místa, takže by si vždy přály to nebo ono; ale v každém okamžiku jejich činy řídí jejich svobodná vůle".²⁸ Origenes vyjadřuje naději, že jednou budeme schopni dosáhnout svatého a požehnaného života, ve kterém navždy spočineme. Pak už by nás neměla zasáhnout žádná nasycenost z tohoto požehnaného bytí, ale čím většího požehnání dosáhneme, tím bude zintenzivněna naše touha po něm, takže budeme stále více spojeni s Otcem, Synem i Duchem svatým.

Origenes však přece jen připouští možnost, že by taková nasycenost mohla přemoci i bytost stojící na nejvyšším dosažitelném stupni blaženosti, nemyslí si však, že by taková bytost odpadla ke zkaženosti najednou, ale že by její pád byl postupný, takže by po krátkém zaváhání mohla následovat lítost a pokání a nedošlo by tak k úplnému pádu, ale postupnému návratu na cestu ctnosti a svatosti.²⁹

Origenes učí, že rozumné bytosti jsou věčné. Říká, že nemůže dojít k žádné destrukci látky obsažené ve věcech stvořených Bohem pro věčné bytí.³⁰ Věří, že budeme vzkříšeni i s tělem, které bude netělesné, oslavené a je přesvědčen o nekonečném Božím milosrdenství a universálním spasení (apokatastasis). Představuje si, že ti kdo páchali zlo, budou nejprve potrestáni - mluví sice o plamenech Gehenny, ale i o tom, že trestem může být i utrpení duše, která bude konfrontována se svými hříchy a uvědomí si je a obžaluje sebe sama.³¹ Tento jeho výklad je založen na starozákonních textech o kalichu Hospodinova hněvu z proroctví Jeremiášova³², o očištění od hříchů z proroctví Izaiášova³³ a zaslíbení očisty u proroka Malachiáše³⁴. S odvoláním na slova apoštola Pavla o vítězství nad smrtí³⁵ načrtává Origenes vizi konečného zničení zla, špatnosti a smrti. Nakonec bude Bůh všechno ve všem.³⁶

3. Boží a lidská nekonečnost v díle Řehoře z Nyssy

3a. Řehoř z Nyssy

Řehoř z Nyssy (ca 335 - ca 390) patří spolu se svým bratrem Basilem a Řehořem Naziánským mezi kappadocké otce. Po určitou dobu zastával úřad biskupa v Nysse a později v Sebasté. Účastnil se synody nicejské strany v Antiochii a koncilu v Konstantinopoli v r.381. Byl známým odpůrcem arianismu. Jeho teologie a filosofie vychází z Platona, v oblasti etiky z Aristotela (ctnost jako prostředek). Hodně čerpá i z Filóna a Origena, na něž navazuje i ve způsobu výkladu Písma. Ten dělí na 2 roviny: historia - doslovný výklad a theoria - výklad alegorický, duchovní. Hlavní Řehořova díla jsou: O panenství, O blahoslavenstvích, Výklad k nadpiskům Žalmů, O stvoření člověka, O duši a vzkříšení, Homilie na knihu Kazatel, Proti Eunomiovi, Homilie na Velepíseň a Život Mojžíšův. Řehořova teologie je výrazně trojiční, jak je patrné zejména z jeho polemiky s Eunomiem, a také apofatická, i když zdůrazňuje i význam positivních vyjádření. Bůh je podle Řehoře nekonečný, Trojice absolutně transcendentní a nepoznatelná. Novým aspektem teologie u Řehoře je jeho učení o epektasis, nekonečné lidské cestě k Bohu. Nový život ve světle Boží tváře nepovažuje Řehoř za konec této cesty, ale za její novou etapu. Duše je vždy na cestě nikdy nekončící touhy zdokonalit obraz Boží v sobě, a to důslednou praxí potlačení sebe sama. Duše nemůže znát svou vlastní podstatu, ale může znát sebe sama jako obraz nestvořené Boží krásy. Proces obnovení tohoto obrazu v nás byl umožněn inkarnací.³⁷³⁸

3b. Boží nekonečnost v díle Život Mojžíšův

Toto Řehořovo dílo je výkladem života Mojžíšova, jak je popsán v Písmu. Skládá se ze dvou knih, z nichž první představuje historii - stručné převyprávění biblického příběhu a druhá teorii - jeho alegorický, duchovní výklad.

Řehoř popisuje Boha jako absolutní dobro a ctnost. Bůh je dokonalý, neomezený a nekonečný. Ctnost a dobro nemají totiž žádný jiný limit než svůj opak, to je zlo a špatnost a protože Boží podstata nedovoluje žádný opak, pak se lze domnívat, že Boží přirozenost (dobrota a ctnost) jsou bez limitu, nekonečné. Jediný limit ctnosti je podle Řehoře absence jakéhokoli limitu.³⁹ Bůh je pravé Bytí, je jedinou „sebeudržující" bytostí, na něm závisí vše ostatní. Bůh je neviditelný a neuchopitelný. Bůh je zároveň dokonale jednoduchý, nemá v dobru pouze účast, ale je neomezeně dobrý svou podstatou. Proto je také Bůh neomezený, t.j. nekonečný svou vlastní podstatou. Nekonečnost nepřipouští stupňování a proto jsou si všechny tři Božské hypostaze rovny.⁴⁰ Je v posledku nepoznatelný, je za veškerou možností vcítění, smyslového a rozumového poznání a intelektuálních představ. Boží podstata nemá žádné hranice.⁴¹ Lze ho ale poznat z jeho působení ve stvoření, v jeho milosrdenství, lásce, dobrotě, odpuštění. Je-li Boží nekonečnost poznatelná v jeho působení, pak v tomto smyslu máme i my účast na Boží nekonečnosti.⁴² Každý koncept, který pochází z nějaké uchopující představy a částečného pochopení Boha, je jeho idolem a ne jeho popisem, pochopením.⁴³ Tato neuchopitelnost a nepoznatelnost Boha vedla Řehoře k výroku: „Vidět Boha proto znamená nikdy nedospět k nasycení této touhy."⁴⁴ Ale to se již dostáváme k dalšímu tématu - k nekonečné lidské cestě k Bohu, epektasis.

3c. Epektasis, nikdy nekončící lidská cesta k Bohu

Řehoř, podobně jako Origenes, mluví o svobodné vůli duše rozhodovat se mezi dobrem a zlem. Říká:„Jsme v určitém slova smyslu svými vlastními rodiči - rodíme sebe sama svoji svobodnou volbou v souladu s tím, jací si přejeme být..." ⁴⁵ Lidská přirozenost byla na počátku nesmrtelná a neporušená, ale upadla do hříchu. Lidé mají v sobě, ve své přirozenosti a ke své volbě, zdroje světla i tmy a mohou směřovat do té sféry, ve které chtějí být.⁴⁶ Řehoř věří, že pokud se člověk dá na cestu ctnosti, je tato cesta nekonečná. Vede člověka stále blíže k Bohu a jeho poznání, stále k většímu dobru a ctnosti, ale nikdy nekončí. Přestože naše existence je omezena časem i prostorem, máme možnost účasti na Boží nekonečnosti. Právě toto napětí mezi neomezeným a omezeným, nestvořeným a stvořeným vede k duchovnímu pokroku.⁴⁷ Řehoř popisuje tři stádia duchovního života: zavržení zla, účast na ctnostném životě a účast v požehnanosti, v podobnosti Bohu.⁴⁸ Učí, že znát a „vidět" Boha znamená neustále po něm toužit, uvědomit si jeho nepoznatelnost a neuchopitelnost a stále jej následovat tam, kam nás vede. Pravé „vidění" Boha znamená, že nikdy nejsme uspokojeni ve své touze jej spatřit a poznat.⁴⁹ Řehoř se odvolává na slova apoštola Pavla: „Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši".⁵⁰ A v tomto běhu nesmíme nikdy ustat, neboť podle Řehoře zastavení znamená začít běžet opačným směrem.⁵¹ Ale v tomto běhu také nikdy nemůžeme dosáhnout svého cíle a dokonalosti ctnosti. Jen o ni musíme stále usilovat, protože dokonalou ctností je vlastně jen Bůh sám. Každý, kdo o ctnost usiluje, má proto účast na samém Bohu. Pohyb k neomezenému dobru, které samo nemá konce, dělí Řehoř na dvě fáze: směřování lidské přirozenosti k dobru v pozemském životě (pohyb touhy) a připodobňování se duše Bohu v eschatologickém pohybu lásky. Tento pohyb lásky nemá žádnou mez a duše nikdy nedospěje k nasycenému spočinutí.⁵²

Tuto nekonečnou cestu k Bohu nám Řehoř ukazuje na příkladu z dějin spásy, na příkladu Mojžíše. Jeho prvním krokem na této nekonečné cestě bylo opuštění královského paláce a návrat ke svému lidu. Následovalo zabití Egypťana, stažení se do samoty, zjevení Boha v hořícím keři, zázraky u faraona, vyvedení lidu z Egypta, přechod přes Rudé moře, zázraky na poušti, výstup na horu Sinaj, kde dostal desky Zákona a předpisy pro ustavení kultu, vidění Božích zad ve skalní sluji a konečně opuštění tohoto světa aniž zanechal hrob. Všechny tyto události Mojžíšova života vykládá Řehoř alegoricky. Hořící keř jako první teofanie zaslibuje, že budeme-li žít v tichosti, pokoji a asketicky, zasvitne nám světlo Pravdy a osvětlí oči naší duše. Toto světlo a tato Pravda je Bůh.⁵³ Abychom mohli v tomto světle Pravdy stát, je třeba se zbavit pozemských náklonností (zout obuv).⁵⁴ V proměnění hole v hada a naopak vidí Řehoř mysterium inkarnace Páně.⁵⁵

K zatvrzení faraonova srdce nedošlo podle Řehoře Božím zásahem, ale proto, že faraon byl již - ze své vlastní vůle - zlý; je v moci každého člověka rozhodnout se mezi dobrem a zlem.⁵⁶ Smrt prvorozenců je třeba chápat jako zničení prvních zárodků zla. Krev beránka na veřejích odvrací zlo - zde není težké si domyslet toho pravého Beránka, který vzal na sebe naše hříchy a odvrací zlo. Fakt, že tělo beránka, jehož krví byly dveře pomazány, se má stát naší potravou, je předznamenáním eucharistie.⁵⁷ Útěk z Egypta je vyložen jako útěk od zlých náklonností, egyptská armáda jako vášně, které nás zotročují.⁵⁸ Skála, ze které na poušti vytryskla voda je Kristus - pro nevěřící je bez vláhy, ale působením víry se mění v pramen živé vody.⁵⁹ K druhé teofanii na hoře Sinaj Řehoř říká: „Poznání Boha je strmá hora, nesnadná pro výstup - většina lidí sotva dosáhne jejího úpatí."⁶⁰ Tma, ve které se Mojžíš na hoře Sinaj ocitá, značí, že člověk musí za sebou nechat všechno, co dosud poznal a pochopil, aby mohl proniknout hlouběji. Pak touha po pochopení může získat přístup k neviditelnému a neuchopitelnému a člověk „uvidí Boha".⁶¹ Tma představuje tajemství, do kterého je duše uváděna. Je to vidění, které spočívá v nevidění. Konečně Mojžíš dosáhne vrcholu hory a vidí svatyni, která podle Řehoře představuje stavbu Církve, a dostává desky Zákona. Teofanie ve skalní sluji nám ukazuje, že vidění Boha spočívá v jeho důsledném následování.⁶²

A tak velký Mojžíš, stávaje se stále větším, nikdy nezastavil svůj vzestup ani si pro něj nedal žádný limit. Jakmile vkročil na žebřík směrem k Bohu, bez přestání po něm vystupoval stále výše, protože vždycky našel příčku vyšší než tu, které dosáhl.⁶³ Přestože dosáhl tak vzletných zkušeností, byl stále neukojen a toužil po dalším vzestupu. Stále žíznil po tom, aby se mu Bůh zjevil, ne tak, jak ho on byl schopen vnímat, ale jako pravé Bytí. Ale pravé Bytí je našemu poznání nedosažitelné. Každá touha po Bohu neustále roste tak, jak se člověk Bohu blíží. Řehoř říká: „To je pravé vidění Boha: nikdy nebýt uspokojen ve své touze po něm."⁶⁴

4. Srovnání Origenova a Řehořova výkladu Písně písní

Píseň písní byla některými školami pokládána za normální svatební píseň, většinou však byla a je vykládána alegoricky. I Origenes a Řehoř vykládají Píseň alegoricky, a to velmi podobně. Oba vidí v ženichovi a nevěstě Krista a Církev či Logos a duši. Origenes vyložil pouze první dvě kapitoly, a to v komentáři a dvou homiliích, Řehoř končí svoji homilii u verše 6,9. Přestože výklad obou autorů je velmi podobný, opakuje se tu již zmíněný rozdíl: Origenes předpokládá možnost dosažení dokonalosti, blaženosti, zatímco Řehoř mluví ve svém výkladu, podobně jako ve svých dalších dílech, o nekonečné cestě k Bohu, epektasis. Tento jeho výklad je založen na střídavém setkávání a loučení ženicha a nevěsty (mizení ženicha), které se v Písni popisuje (např. verše 1,8; 3,1 nebo 5,6). Řehoř považuje obraz ženicha, který skáče přes hory a říká nevěstě: „Vstaň a pojď.." jako nejvýstižnější popis Boha, vždy dynamického, vždy nedosažitelného, vždy unikajícího.⁶⁵ Ale i Origenes v tomto kontextu mluví o tom, že mnohokrát spatřil ženicha, jak k němu přichází a zůstává velmi blízko, ale náhle zmizel a nemohl jej najít; znovu toužil po jeho příchodu, a když jej opět našel, on opět uniká.⁶⁶

Oba autoři na začátku výkladu věnují pozornost trojici Šalamounových knih: Přísloví, Kazatel a Píseň písní. Ty ztělesňují morálku, poznání (Origenes užívá výrazu přírodověda) a kontemplaci. Řehoř říká, že jen kdo očistil své srdce od vnějších závislostí, toho Šalamoun uvádí do svatyně prostřednictvím Písně. Co je v ní popsáno, je svatba, ale co se rozumí, je spojení lidské duše s Bohem.⁶⁷ Origenes vidí ve sledu písní v Bibli vystupování po jednotlivých stupních, které představují mohutné kroky, jimiž musí duše-nevěsta dojít až do ženichovy svatební komnaty, do Božího domu.⁶⁸

Lze jistě uvést řadu příkladů podobného i odlišného výkladu jednotlivých veršů Písně či podobné a různé důrazy obou autorů. V dalším textu je uvedeno jen několik příkladů, které mne nejvíce oslovily. Stejně vykládají Origenes i Řehoř úvodní verš Písně (1,2): „Ať mě políbí polibky svých úst." Dosud byla nevěsta (duše, Církev) oslovována ženichem (Kristem, Logem) pouze nepřímo, prostřednictvím Mojžíše a proroků⁶⁹, od ženicha ji oddělovala zeď Zákona.⁷⁰ Teď nevěsta touží po dokonalejším a těsnějším spojení a protože ví, že ho nemůže sama od sebe dosáhnout, modlí se: „Ať mě políbí polibky svých úst"(1,2). Družičky běžící za vůní (ženichových) olejů představují pro Řehoře duše na začátku své cesty. Dokonalejší duše, představená nevěstou, však byla již uvedena do královy ložnice (1,4). Pokrok duše dělí Řehoř do tří kroků: nejprve je duše přirovnána ke klisně faraonova vozu (1,9), pak je nazvána přítelkyní s očima holubice (1,15) (v tom vidí Řehoř ducha proroctví) a nakonec sestrou (byla skrze Ducha svatého přijata za vlastní).⁷¹ Poněkud odlišný výklad nacházíme tam, kde je řeč o vinicích (např. 1, 6; 1, 14 nebo 2, 15). Řehoř vykládá vinici jako nesmrtelnost, stav bez vášně podobnost Bohu⁷², zatímco Origenes vykládá vinici v Engaddi (1, 14) jako „oko pokušení", které je třeba překonat.⁷³ Velký důraz najdeme u Origena na verš 1,8: „Jestliže se neznáš, ty krásná mezi ženami, vyjdi po stopách svých stád...". K cestě za ženichem je třeba poznat sebe sama, své pohnutky a úmysly, poznat, kde stojím na cestě ctnosti a začít toužit po tom, co je přede mnou a zapomínat na to, co je za mnou (srv.⁵⁰). Jestliže se nevěsta sama nezná a chce vést dále lhostejný život, pak má vyjít po stopách stád. Kdo nepochopil, v čem je první, bude poslední.⁷⁴ Řehořův důraz je položen na to, že lidská přirozenost byla stvořena jako pravé světlo. Tím, že se nevěsta dívá na ženicha-Krista, stává se mu podobnou. Ženich nevěstu zve, aby zrcadlila jeho krásu stále dokonaleji.⁷⁵

Řehoř končí svůj výklad vizí všeobecného spasení, origenovskou apokatastasis, kdy bude Bůh všechno ve všem. Origenes končí svůj výklad slovy, kterými bych také chtěla zakončit tuto kapitolu: „Proto povstaňme a prosme Boha, abychom byli učiněni hodnými ženicha, Logu, moudrosti, Krista Ježíše, jemuž patří sláva na věky věků. Amen."⁷⁶

5. Závěr

Pohled na Boží a lidskou nekonečnost v díle dvou církevních otců - Origena a Řehoře z Nyssy. Origenovi je často přičítán a vyčítán názor, že Bůh není nekonečný, neboť co je nekonečné, nemůže uchopit sebe sama. Tato interpretace pochází z jeho pojednání o nutné omezenosti stvořených rozumných bytostí, jak je popsána na str. 2. Podle mého názoru Origenes sám toto tvrzení na Boha přímo nevztáhl, alespoň ne v díle De Principii (alespoň ne z jeho angl. překladu). Naopak, celé toto dílo ve mne vyvolalo přesvědčení, že Origenes Boží nekonečnost nepopírá, i když se o ní také explicitně nezmiňuje. U Řehoře je absolutní Boží nekonečnost, svrchovanost a nedosažitelnost základem jeho učení. I když Řehoř ve svém díle v mnoha aspektech vychází - jak sám také říká - z Origena, jeho dílo dílo Origenovo v mnoha aspektech překračuje. Je to zejména v nauce o zdokonalování duší a možnosti dosažení dokonalosti. Origenes věří v možnost dosažení plné dokonalosti a blaženosti, ale uvažuje i o mož­nosti odpadnutí duší z tohoto blaženého stavu. Přesto však věří, že nakonec nastane všeobecné spasení. Proti této Origenově nauce staví Řehoř svoji nauku o nekonečné cestě k Bohu, která nekončí ani smrtí, protože Bůh je nedosažitelný a duše bude vždy toužit a směřovat k Bohu, který je nekonečný a neuchopitelný. To nejlépe ilustruje popsané Mojžíšovo setkání s Bohem ve skalní sluji (str. 5).

Mně samotné je Řehořovsa nauka o epektasis velmi blízká, zatímco učení Origenovo obsahuje pasáže, s kterými souhlasit nemohu. Výklad Písně písní je pro mne hluboce oslovující u obou autorů.

Literatura

Oigenes: De Principii. Staženo z Internetu v anglickém překladu ze stránky Fathers of Church (http://www.newadvent.org/fathers/04121.htm)

Origenes: O Písni písní. Hermann a synové, Praha, 2000

Gregory of Nyssa: The Life of Moses. Paulist Press, New York, 1978

Richard McCambly: A comparative study of the commentaries on the Song of Songs by Origen, Gregory of Nyssa and Bernard de Clairvaux.- Staženo z Internetu v angličtině, http://www.bhom.edu/artsciences/asfaculty/dsalomon/nyssa/ songcompar.html)

Lenka Karfíková: Studie z patristiky a scholastiky. Oikoymene, Praha, 1997

Lenka Karfíková: Řehoř z Nyssy. Oikoymene, Praha, 1999

1 2 K 3,6b

2 Oeming, M. 2001, op.cit., s.22

3 Oeming, M. 2001, op.cit., s.24

4 Oeming, M. 2001, op. cit., s. 129

5 Origenes, De Principii, http://www.newadvent.org/ fathers/04121.htm

6 Gregory of Nyssa. 1978. TheLife of Moses, Paulist Press, New York

7 Origenes. 2000. O Písni písní, Hermann a synové, Praha

8 McCambly, R., A comparative study of the commentaries on the Song of Songs by Origen, Gregory of Nyssa and Bernard de Clairvaux, http://www.bhom.edu/artsciences/asfaculty/ dsalomon/nyssa/songcompar.htm

9 Mt 23, 13

10 Origenes, De principii, IV,14

11 Origenes, 2001, op. cit., s. 23

12 Karfíková, 1997, op. cit., s. 9

13 J 4,24

14 Srv J 3, 9-20

15 J 1, 4-5

16 Mt 5,48

17 Origenes, De Principii, I, II, 5

18 J 14,9b

19 Origenes, De Principii, I, II, 10

20 Origenes, De Principii, II, IV, 1

21 J 2,16

22 J 8, 54b

23 Karfíková, L.,1999, op. cit., s. 18

24 Origenes, De Principii, I, V, 4

25 Ez 28, 2b

26 Origenes, De Principii, I, V, 5

27 Origenes, De Principii, I, V, 6

28 Origenes, De Principii, II, III, 4

29 Origenes, De Principii, I, VI, 2

30 Origenes, De Principii, II, II, 2

31 Origenes, De Principii, II, X, 6

32 Jr 25, 15-29

33 Iz 4, 4-5

34 Mal 3, 2b-3

35 1 K 15, 54-55

36 Origenes, De Principii, III, VI, 6

37 Karfíková, L. 1999, op. cit., s. 230-257

38 Gregory of Nyssa, 1978, op cit., s. 45

39 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 52

40 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 47

41 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 49

42 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 42

43 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 51

44 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 196

45 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 74

46 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 76

47 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 65

48 Gregory of Nyssa, Treatise on the Inscription of the Psalms, I.8.

49 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 72

50 Fp 3, 13-14

51 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 72

52 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 67

53 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 135

54 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 141

55 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 145

56 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 150

57 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 156

58 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 161

59 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 165

60 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 169

61 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 177

62 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 182

63 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 195

64 Gregory of Nyssa, 1978, op. cit., s. 196

65 McCambly, R., op. cit., s. 46

66 Origenes, 2000, op. cit., s. 164

67 McCambly, R., op. cit., s. 26

68 Origenes, 2000, op. cit., s. 97

69 Origenes, 2000, op. cit., s. 56

70 McCambly, R., op. cit., s. 132

71 McCambly, R., op. cit., s. 63

72 McCambly, R., op. cit., s. 72

73 Origenes, 2000, op. cit., s. 168

74 Origenes, 2000, op. cit., s. 185-186

75 McCambly, R., op. cit., s. 75

76 Origenes, 2000, op. cit., s. 219

Určite je mnoho vecí veľmi nepríjemných, ale oveľa nepríjemnejšie je s niekým sa o nich hádať. Pokiaľ sa tomu dá nejakým spôsobom vyhnúť - či už útokom, útekom, alebo dajakým šikovným prehodením výhybky, je to veľmi dobré a v udržiavaní dobrých medziľudských vzťahov možno aj záslužné. Je veľa dôvodov byť nespokojný, oveľa viac ako dôvodov k spokojnosti, ale predsa je oveľa lepšie byť spokojný. Podľa všetkého je oveľa viac dôvodov neveriť v Boha, ako v neho veriť, ale veriť je omnoho radostnejšie. Neomylní evidentne nemôžeme byť, ale radostní áno, radšej teda budeme viac omylní, ale o to viac radostní...

Znie to síce ponižujúco vzhľadom k tomu, že týmto dávame určitý knokaut ľudskému rozumu, ale nepresvedčuje nás história ľudstva a ešte viac naša vlastná história, že väčšinou je cit a pocit dôležitejší pre život a často nakoniec aj racionálnejší ako zúfalé pokusy niečo odôvodniť a dokázať pomocou našej neskutočnej geniality? Ktorú samozrejme dosť často, niekedy aj nevedomky a bez viny, považujeme za skutočnú?

„V ňom bol život a život bol svetlom ľudí. A to svetlo svieti vo tmách, ale tmy ho neprijali." (Jn 1,4). Život, jeho existencia, jeho zvláštnosť, jeho nepravdepodobnosť, sú tak obrovské, že celý ostatný vesmír je pre nás menej záhadný ako samotný fakt, že žijeme a vnímame.

Sú základné dva druhy nespokojných ľudí a každý určitou mierou k obom z nich patríme. Niekto je veľmi nespokojný s tým, čo od neho nezávisí. On sám sa cíti dobrým a pohodovým, ale stále mu niekto hádže polená pod nohy - či už počasie, choroby, hlúpe náhody a tak podobne. A toto ho dokáže neskutočne rozčúliť a úplne rozhodiť.

Druhý typ je nespokojný iným spôsobom. Tie hore vymenované veci a iné záležitosti, ktoré od neho nezávisia, ho nechávajú pokojným. Ale neskutočne ho dokáže rozčúliť, znepokojiť a taktiež úplne rozhodiť to, ak zistí, že niečo mohol urobiť, že to od neho záviselo a on to neurobil, alebo to urobil zle. Tento pocit nespokojnosti je možno ešte viac mučivý ako predošlý, vedie k veľkým úzkostiam, pocitom viny a občas sa od neho uteká do náboženského fanatizmu. Môže byť ale zároveň veľkým zdrojom nádeje, ak sa človeku podarí pomerne presne rozlíšiť, čo dokáže a čo nedokáže, čo od neho závisí a čo od neho nezávisí.

Ako môžeme mať veľkú zodpovednosť za mnohých iných, keď sme nezodpovední sami k sebe tým, že nedokážeme byť spokojní sami so sebou a sme tým pádom zdrojom často obrovského nepokoja pre druhých? Skrátka a ľudovo povedané, nerozumieme žiadnej srande? Ako môžeme poučovať iných o ich nedostatkoch, keď nedokážeme poznať, priznať, odhaliť a definovať tie svoje? A navyše sa nedokážeme nad tými svojimi nedokonalosťami a „kiksami" ani pousmiať? Hlavný rozdiel medzi nami a počítačmi je ten, že my rozumieme humoru preto, že sme ho prežili, kým ony ho prežiť nemohli, keďže sú neživé. V nás je teda život a ten život by mal byť svetlom vo tmách. A mal by v nás byť aj humor, ktorý značí aj výraz šťava. Súvisí aj so slovom humus, zem a teda s podobným termínom, ako je biblický Adam, teda „hlina". Lenže tá „zemitosť" má byť aj zavlažená, lebo ináč je suchá a mŕtva. Chápme teda svoje nedostatky, buďme pokorní, ale nie sebabičujúci a zakomplexovaní. Lebo len keď sa dokážeme sami nad sebou a svojimi nedostatkami pousmiať, môžeme byť zdrojom radosti pre iných. A čo je už na tomto Božom svete dôležitejšie, ako byť radostný a spokojný? Buďme teda niekedy radšej úmyselne hlúpejší ako naozaj sme, pretože ako hovorí Kaz 1,18: „Lebo kde je mnoho múdrosti, je i mnoho trápenia a čím viac máme vedomostí, tým viac zažívame bolestí." Čím viac trpíme my (či už fyzicky alebo psychicky), tým by mali iní trpieť menej, ináč naše trápenie nemá veľký zmysel. Znie to pre mnohých ako irónia, že naše trápenie a bolesti môžu byť aj vykúpením a zdrojom humoru a optimizmu, ale je fakt, že často to funguje a práve ten čierny humor je často najväčším zdrojom svetla v tom našom často racionálne nevysvetliteľnom a definične neuchopiteľnom živote.

Ten nadpis úvahy je trochu drastický a isteže sa nechce vysmievať chorým na rakovinu. Tumor je totiž jedným z jej najbeznádejnejších druhov. Ale hádam ešte beznádejnejšie je prežiť celý tento svoj ťažko pochopiteľný život bez štipky úsmevu a pochopenia. Myslím, že určujúcim pre správne pochopenie Boha a aj pre rozlíšenie správneho náboženstva je práve to, koľko radosti a humoru dokáže prinášať tým druhým, takisto a občas aj viac trpiacim a „beznádejným", ako sme my sami.

Víra je určitý typ přesvědčení o faktu. Víra je vlastnost vztahu k autoritě (nebo k realitě), která se legitimovala. Víra velmi silně ovlivňuje jednání člověka. Je mnoho různých konfesí. Pokud se liší od sebe typem obřadů, nehrálo by to závažnou roli. Jenže církve ve stejné oblasti se liší obsahem nauky a jsou často ve stejné sféře v rozporu. Nejde tedy o rozpor podobného typu, jaký najdeme např. ve fyzice, kde je více soustav, které v jedné sféře jsou nekompatibilní, ale přitom každá platí ve své sféře. Je proto nutné si uvědomit psychický proces „víry", který je u zrodu té, či oné církve. Víra je přesvědčení a proto je nutné zkoumat vznik tohoto přesvědčení a příčiny, proč to přesvědčení vzniká a proč je nekvalitní. Tak dospějeme k odpovědi na to jak vyvářet správné přesvědčení. Vznik persuase a potvrzení může mít několik forem a úrovní:

- „Vy jste byli poslali k Janovi a on svědectví vydal pravdě. Ale já nepřijímám svědectví od člověka, ale toto pravím, abyste vy byli spaseni" (Jn 5, 33-34). Zde se jedná o víru kvůli autoritě potvrzené Bohem. Jenže tehdy byla jedna „církev" a dnes jich máme stovky.

- „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?" Člověk může sám od sebe rozeznat. Je to zejména ve věcech, které platí tak jako tak.

- „Otec ukazuje Synovi skutky..." (Jn 10, 37-38). Ježíš ukazuje skutky člověku. Člověk se naučí sám dělat skutky a objeví nauku (dle schématu hypotéza - pokus - poznatek je ověřen). Člověk nebere bezmyšlenkovitě Ježíšovu nauku, ale uznává to, co sám vidí, sám začne hledat a dojde ke stejným poznatkům, jaké Ježíš řekl. Je to podobné tomu, jako když žák, který si nauku učitele ověřuje sám. Pravdivost nauky si může každý sám ověřit "pokusem" (tomu také odpovídá to „nebude učit bratr bratra" - Jer 31, 34).

- Ježíš odpouští hříchy. To na člověku není vidět, alespoň ne běžným pohledem. A tak jako důkaz, že to má právo dělat, uzdravuje nemocného na lůžku (Mt 9,1-6, Mk 2, 1-11, Lk 5, 18-25). Tím se Ježíš legitimuje.

- Přesvědčení typu, které je vrozené. Jako příklad můžeme uvést migrační pud u ptáků. Při stěhování letí klidně správným směrem, bez potíží. Běžná představa o víře je, že je to přesvědčení, které je podobně jako migrační pud, dáno. To odpovídá tomu, že „víra je dar".

- Přesvědčení vytvořené. Sem patří naděje, strach z nepřijetí, např. přesvědčení ze strachu před „odchodem" ze světa.

V podobenstvích Ježíš říká, že víra má být životaschopná jako zrno hořčičné a růst jako keř (ne jako strom). Sem patří trvalý růst víry. Naše víra má být keř. Máme vytvářet „heuristickou" víru, tj. hledat co největší podobnost s Ježíšem. Proto se nestačí zastavit u několika hřiven, ale chtít růst bez omezení. Nevěřit pak znamená odmítat skutečnost, že Ježíš má pravdu. „Věř výrokům Ježíše, který se legitimoval. Když nechceš věřit výrokům, věř alespoň té legitimaci a nezavírej oči před ní."

Běžně se říká, že víra je dar. Pak ale proč jiní nevěří? Závisí snad víra na tom, kde jsem se narodil, v jaké rodině ap.? A co setník z Kafarnaum (Mt 8, 5-10), krvotoká žena (Mt 9, 20-22), kananejská žena (Mt 15, 28), kteří jsou chváleni za víru. Apoštoly nebyli chváleni za víru. Na začátku je jistě dar (první hřivna, talent, psychické vybavení, nebo např. Petrovo: „Ty jsi Mesiáš Syn Boha živého," Mt 16, 16-17), ale kvalita víry závisí na tom, jak s tím darem hospodařím. Setník z Kafarnaum kvalitně vyhodnotil to, co viděl a slyšel. Podobně krvotoká žena a kananejská žena. V Mt 17, 17 (a podobně v Lk 9, 41), kdy učedníci nemohou uzdravit chlapce, je Ježíšova reakce: "Ó národe nevěřící a zvrácený, dokdy vás mám ještě snášet?" Kdyby víra byla jednoduše darem, pak jakým právem jim to Ježíš vyčítá? Projdeme-li evangelium a najdeme místa, kde se mluví o víře, nenajdeme od Ježíše zmínku, že víra je dar.

Analýzou textů týkajících se setníka z Kafarnaum, krvotoké ženy, Syrofeničanky, nevěrného správce a věrného správce můžeme pak najít význam termínu „víra", jaký mu Ježíš přikládal a také uvidíme závislost víry na realitě, kterou vidíme, známe. Často dělá potíže text Jn 6,44 - „Nikdo nemůže přijít ke mně, nepřitáhne-li ho Otec". Toto je pomáhající milost, ale ne tak jako je běžná představa spojená s předurčením. Člověk dostane schopnost jako dar. Zde jde o „přitažení Otcovo", ale člověk může odmítat to, co pomocí daru vidí. Pak ovšem dar nemá cenu, mizí. Pokud předtím člověk odmítal uznání reality, která je nutná k použití možného daru, tak ten dar by byl pro něho nejen zbytečný, ale i škodlivý. Proto někdy dané dary nebývají. V důsledku toho posluchači také nerozumí Ježíšovi. Jenže, kdyby řekli „nerozumíme", Ježíš by ten první dar dal a pak by vysvětlení začalo být srozumitelné. Ježíš řekl jasně, proč mu židé (zástupy) nerozumí.

Podle katecheze Ježíše Krista je úroveň víry závislá na člověku. O tom svědčí např. texty:

- Podobenství o hřivnách a výrok „Kdo má, bude mu přidáno, kdo nemá, bude mu vzato i to co má". Kdo využil první hřivnu, dostane další.

- Podobenství o pozvaných na svatbu a na večeři

- Podobenství o rozsévači

- Podobenství o víře jako zrnu hořčičném.

Ježíš v Mk 16 slibuje: „Kdo uvěří, bude dělat skutky..." Ježíš vytýkal apoštolům malověrnost, která brzdila poznání a brzdila spolupráci s ním. Kdyby víra byla pouze darem a nezáleželo na tom, jak s ním člověk spolupracuje, mohlo by se říci: „Ano, víra je dar." Každý dar mohu využít, nebo ho nevyužít. Je to také poznatek z podobenství o hřivnách a také z toho, že to Ježíš vytýká učedníkům. Malověrnost z dob „učednictví" přešla také do existující církve a způsobuje to její brždění. Nedořešení „malověrnosti" a tím i splnění Ježíšových slibů, které ze začátku byly a pak ustupovaly, bylo příčinou toho, že nebylo tady doposud Království Boží, kdy lidský život by vypadal jinak. Ježíš také o tom mluví při předpovědi zkázy Jeruzaléma: „...dokud neřekněte požehnaný jenž přichází ve jménu Páně atd. ..." Je nutné s tím počítat, že malověrnost přešla z dob učednictví, do doby působení apoštolů a její vliv pokračuje i dnes. Lze tedy konstatovat, že je několik možných typů a úrovní víry a závisí na člověku (je to v jeho kompetenci), kam se sám zařadil.

Dnes máme mnoho odštěpených církví, zejména protestantských. Mezi katolíky a protestanty byly války. Dnes nejsou a snažíme se o ekumenismus. Je ale ekumenismus v dnešní formě řešení? Ekumenismus by měl být kritický, kde by každý měl kritizovat jiného ne podle své nauky, ale podle odchylky od evangelia. Každý by měl kritizovat jiného a také být jiným kritizován. Každý musí kritiku sebe snést, vyhodnotit ji a je-li správná, uznat to a začít se změnou u sebe. Správný ekumenismus by měl být konfrontační, který by upozorňoval na nesouhlas kritizované nauky s evangeliem a hledal vyřešení rekonstrukce Ježíšovy katecheze. Toto se týká všech věcí, které platí tak jako tak. Jiné věci, které potřebují doklad, tam je třeba společně „začít tlouci" a chtít od Ježíše doklad. Křesťanské církve, které vycházejí z evangelia, by měly mít provedenou rekonstrukci Ježíšovy katecheze a mít doklady. Mít doklady je Ježíšův příkaz pro hlasatele (viz. např. „uzdravujte nemocné, křiste mrtvé"), ale také pro posluchače (viz. „nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi," Jn 10,37-38).

Jde-li o věc, kterou může člověk rozeznat sám od sebe, nemá právo chtít doklad. Když sám nemůže rozeznat, může to být způsobeno jeho psychickou slepotou. Kdo chce najít skutečnost, musí prosit + hledat + tlouci. Církve nedělají zázraky, které jsou slíbené. Jsou tedy na nižší úrovni, než by křesťanství mohlo být. I toto je dokladem neúplnosti. Katecheze Ježíše hovoří o mnoha lžiprorocích a pseudomesiáších. Proč to tedy Bůh připouští? Proč není jediná církev? Přitom v Mk 9,12 Ježíš říká, že „Eliáš přijde a napraví vše" (tudíž asi je co napravovat). Z toho je také zřejmé, že je to v kompetenci člověka (lidí) a Bůh to za nás neudělá. Chceme-li mít dary, nestačí jen o dary prosit. Je nutné mít víru dle Ježíšova vkusu, umět prosit ve jménu Ježíše Krista. To ale není množení Otčenášů. Ve hře jsou také osobní vlastnosti prosícího, případně jiné faktory, které vůbec nesouvisí s dary samými. Míru víry si určuje člověk sám. To, že něco není vidět ještě neznamená, že neexistuje. Na druhé straně slepá víra je nebezpečná věc.

Dar může být od Boha, ale také může být výplodem lidské fantasie, o kterém si myslím, že to je dar. Když budu vycházet z nekvalitní představy, mohu naletět kdejaké hlouposti. Máme členy různých církví, oni si myslí, že se těmi členy stali díky daru Ducha Svatého. Ve skutečnosti to může být výsledkem jejich nesprávného myšlení, nebo doplněk toho, co jim bylo řečeno, nebo výplod jejich fantasie. Proto v určitých oblastech je zapotřebí mít doklady.

Je třeba si také uvědomit, že Bůh nedává dary těm, kdo je nechtějí, nebo neuznávají, nebo nebudou používat. Podobně nedává dary těm, u kterých by dary vyvolaly vadnou odezvu (viz „miláček ztloustnul, začal mne kopat"). Zázraky jsou dokladem vyššího typu víry. Ochota vyššího typu víry je spjatá s vyšším typem vztahu k Bohu. Ale pozor, dary lze také zneužít a mohly by být také příčinou hříchu. Dary mohou mít tedy efekt někdy dobrý, jindy špatný. Dary nesou s sebou velkou zodpovědnost (viz. Ezechiel: „Jsi strážcem... a tudíž máš zodpovědnost".)

Závěrem můžeme říct, že stupně víry můžeme pak charakterizovat dle následujícího schématu:

- Člověk se chytí informace rabína (faráře) tam, kde chodí do synagogy (kostela). Informaci převezme kvůli autoritě.

- Člověk převezme informaci od Jana Křtitele (Janovi učedníci), autority potvrzené Bohem.

- Člověk si informaci ověří, zdůvodní, odvodí.

- Na informaci, kterou si člověk nemůže (nebo také nelze) ověřit, žádá a dostane od Ježíše doklad ( viz. Lk 5,24: „Tak, abyste věděli, že Syn člověka má moc odpouštět hříchy, říkám ti vstaň a choď.")

- Člověk si sám věci odzkouší tím, že dotáhne vztah k Bohu tak, až dosáhne konání skutků.

V běžném životě nám k tomu může posloužit model:

- Žák se chytí informace od kamaráda. Neověřuje si ji, protože se mu hodí, vyhovuje mu.

- Žák přebírá poučky od učitele, ale neověřuje je. Převzal je kvůli autoritě učitele, nebo také knížky, učebnice, osnov.

- Žák si informace ověřuje. Chce věcem rozumět.

- Žák informace sám objevuje (znovuobjevuje).

Sestaveno dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22. 9. 1921-28. 2. 2002)

 

Myro (křižmo) jako viditelné znamení mocného působení Ducha svatého je v ortodoxních církvích ve velké úctě. Spolu s eucharistickými způsoby a evangeliářem je stále umístěno na prestolu (oltářním stole).

Žehnání (svěcení) myra je vyhrazeno biskupům s rozsáhlejší odpovědností. V byzantské církvi je to předevsším ekumenický patriarcha konstantinopolský. Jedno oddělení patriarchátu má pak na starosti uchovávání a distribuci myra do církví hlásících se k patriarchátu. Kromě toho světí vlastní myro patriarchové v Moskvě, Bělehradě a Bukurešti a arcibiskupové některých autokefálních církví, jako např. Ortodoxní církve v Americe. Používání myra od svého nadřízeného patriarchy (arcibiskupa) je nejzřetelnějším liturgickým vyjádřením sounáležitosti církví.

V byzantské církvi je žehnání myra spojeno s Paschou a probíhá nepřetržitě několik dnů od pondělí Velkého týdne (případně od večera Palmové neděle) až do Velkého čtvrtka. Pro nepřetržitý obřad je zapotřebí dostatek služebníků, proto se žehnání slaví v prostorách ekumenického patriarchátu ve Faranu, kam se k této příležitosti sjíždějí biskupové, představení klášterů (archimandrité) a další klérus. Na jiných místech se myro žehná přímo v klášterech jehož osazenstvo zajistí nepřetržitou službu, příslušný hierarcha pak předsedá klíčovým okamžikům.

Perioda žehnání křižma je zhruba desetiletá. Ekumenický patriarcha předem vyhlašuje rok, ve kterém se bude žehnat myro. V novodobé historii patriarchátu to byly roky 1903, 1912 (patriarcha Joachim III.); 1928 (Basileios III.); 1939 (Benjamin I.); 1951, 1960 (Athenagoras I.); 1973, 1983 (Demetrios I.); 1992, 2002 (současný patriarcha Bartholomeo).

Poměrně složitý obřad popisuje koncem 19. století výrazně revidovaný Mega Euchologion ("velká kniha žehnání") vydaný v létech 1890, 1912 a 1960. Kromě modliteb obsahuje též postup přípravy myra. Je téměř doslova jakousi „kuchařkou" či „lékopisem" jaký se užívá v lékárnách při přípravě magistraliter přípravků. Vždyť myro ekumenického patriarchátu obsahuje 57 složek!

Jakási předpříprava probíhá již o Palmové neděli, kdy patriarcha žehná nádoby ve kterých se myro bude připravovat. Následující den - Velké pondělí - ráno, po skončení liturgie předem posvěcených chlebů začíná v kostele sv. Jiří žehnání. Jsou zde umístěny nádoby na myro, ingredience a další potřeby. Vše kropí požehnanou vodou. S hořící svící v ruce se dotýká každé nádoby, které obsahují popel z vyřazených ikon. Po naplnění nádoby pro přípravu olivovým olejem patriarcha přidává malé množství požehnané vody a vína. Poté nástrojem připomínajícím pádlo myro míchá. Přitom čte novozákonní perikopu. Čtení perikop a míchání pokračuje nepřetržitě až do Velké středy. Služebníci se střídají - jak hierarchové, klérus patriarchátu (vč. nižšího kléru), tak klérus přespolní. Postupně jsou přidávány další ingredience. V úterý se po liturgii (předem posvěcených darů) konají modlitby na ty, kteří dodali suroviny či peníze pro přípravu myra (některé aromatické přísady jsou velmi drahé). Ve středu dopoledne přidá patriarcha růžový olej, pižmo a další vonné oleje. Tento den je příprava ukončena. Provádí se filtrace do připravených nádob.

Na Velký čtvrtek po jitřní bohoslužbě konané v patriarší kapli sv. Ondřeje, po kompletním oblečení do liturgických rouch se patriarcha vydá průvodem z paláce do patriaršího chrámu. Přitom je doprovázen ostatními hierarchy. Vyzvánějí zvony. Patriarcha nese v průvodu malou nádobku s myrem. První z hierarchů nese alabastrovou nádobu a „novým" myrem, druhý se „starým. Ostatní hierarchové malé stříbrné nábobky s myrem, jež je žehnáno. 24 archimandritů nese ve dvojicích 12 stříbrných nádob s myrem. Během svaté liturgie po zvolání: „Z milosrdenství našeho velkého Pána" odpovídá nejstarší archimandrita: „Ať můžeme vejít" jsou kontejnery v rámci Velkého vchodu vneseny do oltáře.. Na závěr anafory se shromáždění sklání a patriarcha myro žehná velkou eulogií.

Doporučená literatura:

Menesoglou, Pavlos: The Sanctification of the Holy Chrisma http://www.goarch.org/en/ourfaith/articles/article8420.asp

Obrazová příloha:

The Consecration of Holy Chrism April 5th 2004 South Canaan, Pennsylvania,

http://www.oca.org/PHOTOindex.asp?formMonth=April&formYear=2004&SID=11&section=search

Richard Dawkins, známý britský evoluční biolog a popularizátor vědy, se k stáru vrhl na oblast náboženské filozofie a stal se agilním propagátorem ateismu. Vědeckého ateismu, řekli bychom, protože svou tezi o mizivé pravděpodobnosti boží existence odvozuje především z přírody a jejích evolučních procesů. Zdá se, že se mu tím opravdu daří uspokojivě prokázat neexistenci takového Boha, jakého si představuje šestileté dítě z rodiny kalvínských fundamentalistů - jsou však jeho argumenty stejně platné i proti představě vyšší bytosti u dospělého a vyspělého věřícího? Tím se zabývá svazeček esejů Dawkins pod mikroskopem, sestavená editory Jiřím Hanušem a Janem Vybíralem a vydaná v nakladatelství CDK. Příspěvky českých vědců a myslitelů na škále od biologů po teology se Dawkinse a jím nadhozených otázek kriticky zabývají, a přitom se snaží najít i místa, kde britský autor trefuje hřebík na hlavičku nebo kde jeho postřehy jsou přinejmenším dobrou pobídkou k přemýšlení.

Snad můžeme říci již klasický knižní rozhovor Jana Jandourka s Tomášem Halíkem Ptal jsem se cest vyšel již ve třetím vydání. Nakladatelství Portál tentokrát předkládá knihu kvalitně svázanou a doplněnou cédéčkem s autorským čtením. Ano, jsou tam pasáže zajímavé spíš pro přátele a fanoušky Tomáše Halíka nebo pro zájemce o moderní dějiny české katolické církve (ani jedno ovšem není míněno pejorativně), ale jsou tam i věty moudré, nadčasové. Tomáš Halík ukazuje, že ani církev tradičnějšího střihu, v barokních kulisách a s doprovodem varhan, nemusí trpět zkostnatěním ducha a může být schopna plnohodnotného dialogu se žhavou současností. Právě pro to ostatně byl svou vlastní církví také „odstrčen" na dráhu místní pastorace, ačkoli tušíme, že je vzdělanější a schopnější než většina současných biskupů. On sám ovšem v knize kariérní stop a odsun z teologické fakulty vnímá pozitivně. A právem: Tušíme, že Halík ve špičaté biskupské čepici a s mořem úředních povinností by už zdaleka neměl tolik času na kumštýře a vysokoškoláky, a to by byla nesmírná škoda.

Brněnské občanské sdružení Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), které již 18 let publikuje knihy z oblasti teologie, historie a společenských věd, začalo v roce 2008 vydávat odborně-popularizační časopis Církevní dějiny. Vychází dvakrát ročně v rozsahu kolem 150 stran formátu B5. Jde o první český časopis, který se systematicky věnuje domácím i světovým dějinám křesťanství v nadkonfesní perspektivě současných historických metod. Přestože Církevní dějiny usilují o odbornou kvalitu, zájmem vydavatelů je oslovovat širší čtenářskou obec - proto se zde vedle studií objevují i kratší články, eseje, paměti, recenze, rozhovory apod. Časopis je nezávislý a nadkofesní, dává prostor českým i zahraničním historikům, kteří pocházejí z různých církevních společenství, anebo se ani k žádnému výslovně nehlásí. Šéfredaktorem je prof. Jiří Hanuš z Historického ústavu FF MU v Brně. Na jaře 2010 vyšlo zatím 5. číslo, které mj. přináší obsálý esej renomovaného amerického historika M. Martyho o dějinách křesťanství v Severní Americe, rozhovor s profesorem Pavlem Filipim o vnímání druhého vatikánského koncilu v českém evangelickém prostředí nebo článek prof. Jiřího Munzara o náboženském hledání spisovatele a dramatika Franze Werfela. Bližší informace o časopise naleznete na webové adrese http://www.cdk.cz/cd. Ukázkové číslo zdarma si můžete objednat na adrese redakce: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel. 545 213 862, e-mail objednavky@cdk.cz