Vídeň: První podpory obětem zneužívání již v říjnu

Vídeň (KAP) Rakouský biskup Klaus Küng, který předsedá církevní nadaci pro ochranu obětí sexuálního zneužívání mládeže kněžími Stiftung Opferschutz, uvedl v rozhovoru pro zpravodajskou agenturu Kathpress, že první platby obětem zneužívání odejdou již v říjnu. Nezávislá komise vedená lidoveckou političkou Waltraud Klasnicovou přislíbila finanční pomoc prvním deseti obětem a rozhodnutí předala Küngově nadaci. Biskup zdůraznil, že ze strany církve jde o „dobrovolnou výpomoc" obětem, což se projevuje i tím, že pro její přiznání není rozhodující, zda byl čin v právním smyslu již promlčen nebo ne. V případě, že však by v pozdějším soudním procesu došlo k přiznání odškodného, bude do něj tato výpomoc započítána. Vyplacené částky bude nadace vnitrocírkevní cestou vymáhat od pachatelů. Výpomoc není financována z církevních příspěvků věřících, ale z pronájmu a prodeje církevních a řádových nemovitostí.

Vatikánská banka podezřelá z porušení předpisů

Vatikán - Řím (KAP) Státní zastupitelství v Římě vyšetřuje výkonného ředitele Vatikánské banky Ettora Gottiho Tedeschiho a generálního ředitele Paola Ciprianiho na základě podezření, že porušili předpisy italské centrální banky pro boj proti praní špinavých peněz. Úřady také Vatikánské bance zmrazily 23 milionů euro na účtě italské banky Credito Artigiano s odůvodněním, že nemají dostatek informací o dvou peněžních transakcích. Římský státní zástupce později upřesnil, že podezření se netýká praní špinavých peněz, jak se objevilo v tisku, ale pouze porušení předpisů o transparentnosti bankovních operací, které předpisuje zákon proti praní špinavých peněz.

Vatikánské noviny Osservatore Romano v této souvislosti uvedly, že Vatikánská banka ovšem již od počátku roku úzce spolupracuje s italskou centrální bankou s cílem uvést své procesy do souladu s legislativou proti praní špinavých peněz. Jejím cílem je dostat se v tomto směru na stejnou úroveň jako italské banky. Důvodem zahájení vyšetřování jsou podle deníku spíše komunikační šumy mezi Vatikánskou bankou a bankou, která měla transakci provést, což se v současnosti vyjas­ňuje. Svatý stolec boj proti praní špinavých peněz podporuje a usiluje být přijat na takzvanou bílou listinu (white list) zemí, které v tomto směru uplatňují náležitá opatření. Státní tajemník Vatikánu kardinál Tarcisio Bertone již ustavil zvláštní komisi pro boj proti praní špinavých peněz a terorismu, kterou vede kardinál Attilio Nicora.

Sám bankéř Tedeschi byl prý vyšetřováním naprosto překvapen a cítí se „ponížen". Bankéř zdůraznil, že sporná transakce byla pouhou transformací kapitálu banky, 20 milionů euro mířilo do Frankfurtu a šlo o investici do německých státních dluhopisů.

Čína: Nový biskup se souhlasem Vatikánu i Pekingu

Vatikán - Peking (KAP) Generální vikář středočínské diecéze Tchaj-jüan, 49letý Paul Meng Ning-jou, byl vysvěcen se svolením čínských státních orgánů i Vatikánu na biskupa. Má nyní pracovat jako biskup-koadjutor své diecéze. Vysvětil ho tchaj-jüanský biskup, Silvester Li Ťien-tchang (84), spolu se čtyřmi dalšími biskupy. Všichni tito biskupové rovněž jsou podle deníku Osservatore Romano ve společenství s Římem a mají státní povolení k výkonu duchovenské činnosti.

Nový koadjutor se narodil roku 1963 v Tchaj-jüanu, studoval mj. na státním semináři v Pe­kingu a po kněžském svěcení roku 1991 tam i vyučoval. V roce 1999 a od roku 2003 do 2004 absolvoval studijní pobyty v Irsku a na Katolické univerzitě v belgické Lovani.

Diecéze Tchaj-jüan má asi 100 tisíc katolíků, o něž se stará kolem 60 kněží a 100 řeholníků.

Náboženství v jihovýchodní Evropě: růst s problémy

Štýrský Hradec (KAP) Na Katolické teologické fakultě Univerzity Štýrský Hradec se konala mezinárodní konference nadace Pro Oriente, jíž se účastnilo 15 expertů z 9 zemí jihovýchodní Evropy. Shodli se předně na tom, že zatímco ve zbytku Evropy v posledních dekádách nezadržitelně postupovala sekularizace, v postkomunistických státech jihovýchodní Evropy bylo možné pozorovat po revolucích roku 1989 přesně opačný vývoj. Přes všechny rozdíly mezi zeměmi i konfesemi (pravoslaví, katolicismus a islám) lze pozorovat jasnou tendenci k „opětovnému obsazení" veřejného prostoru ztraceného po druhé světové válce.

Vliv náboženských společností narůstá ve všech oblastech společnosti a nezřetelněji se manifestuje výstavbou naddimenzovaných sakrálních objektů, často ústící do opravdových závodů v sakrální gigantománii. Konfesní elity si zároveň nárokují moc daleko přesahující náboženskou a mravní oblast, takže jsou významné (a zároveň problematické) i v oblasti politiky a nacionalismu. Společnost se tak vrací ke starým, překonaným modelům zejména v oblasti vztahu státu a náboženství. Tradiční a po roce 1989 opět posílená úzká vazba církví a náboženských společností na vůdčí národy jednotlivých národních států v regionu zvýrazňuje nesoulad mezi univerzalistickým nárokem těchto náboženských společností a jejich partikularistickou praxí uspokojování národních potřeb, říká se v komuniké konference.

Jedině v Řecku (které ovšem nikdy neovládli komunisté) lze v posledních desetiletích pozorovat slabou tendenci k oslabení uvedeného úzkého vztahu mezi církví a národem.

Další konference Pro Oriente se bude konat na jaře 2012 ve Splitu.

Papež ve Velké Británii

Londýn (z různých zdrojů) Ve dnech 16. až 19. září vykonal Benedikt XVI. historickou první státní návštěvu papeže ve Velké Británii. (Jeho předchůdce Jan Pavel II. zde roku 1982 již byl, jeho cesta však tehdy neměla charakter oficiální státní návštěvy.) Kromě rozhovorů s královnou Alžbětou II. a vedoucími politiky země se papež setkal rovněž s arcibiskupem z Canterbury Rowanem Williamsem a s pěti oběťmi kněžského sexuálního zneužívání mládeže. Duchovním vrcholem cesty bylo blahořečení konvertity a teologa 19. století kardinála Johna Henryho Newmana.

Dva belgičtí biskupové proti povinnému celibátu

Brusel (KAP) Dva belgičtí biskupové se vyslovili za odstranění povinného celibátu kněží v římskokatolické církvi. „Nepovažoval bych za hloupé, kdyby se kněžími mohli stát ženatí mužové," řekl Patrick Hoogmartens, biskup diecéze Hasselt, v rozhovoru pro časopis Het Belang van Limburg. Ví prý ze zkušenosti, že dokáží vykonat dobrou práci, uvedl Hoogmartens s odvoláním na činnost ženatých stálých jáhnů své diecéze.

Stejně tak celibátní povinnost zpochybnil nový biskup bruggský Jozef De Kesel. Sice podle něj budou i dál existovat kněží žijící v celibátu. Je však třeba uvážit, že existují i lidé, pro které je povinnost celibátu neúnosná, a přitom by měli dostat šanci se stát kněžími. Biskup nevyloučil ani debatu o připuštění žen ke kněžství. Tato otázka však podle něj je ještě citlivější než problém povinného celibátu.

Na De Keselsovy výroky reagoval mluvčí biskupské konference Jürgen Mettepenningen tím, že bere jeho stanovisko na vědomí, ale debatu je třeba vést na úrovni světové církve. Biskup z Brugg se takto podle Mettepenningena vyjádřil v kontextu současné debaty o sexuálním zneužívání. Nejdříve je však prý třeba se zabývat pomocí obětem. Až pak bude možné diskutovat o tom, jaké strukturální změny je třeba provést v církvi.

Mučedník nacismu Gerhard Hirschfelder blahořečen

Münster (KAP) Nacisty zavražděný kaplan a odpůrce totalitarismu Gerhard Hirschfelder (1907-1942) byl blahořečen v Münsteru, Nový blahoslavený má vazbu i k Čechám, protože působil ve Slezsku na tehdejším území pražské arcidiecéze. Slavnostní mše, již vedl kardinál Joachim Meisner, se proto účastnil i pražský arcibiskup Dominik Duka.

Ani hlásat morálku není tak snadné, jak to na první pohled vypadá. Nedávno to při­pomněly dvě zprávy v novinách.

Populární režisér pan Renč natočil sérii drastických reklam, propagujících slušné chování na silnicích. Vysílaly se v televizi, a pan Renč pak platil za bojovníka proti pirátským řidičům. V srpnu pak způsobil nehodu, podle všeho pod vlivem alkoholu, z místa činu ujel a ještě zapíral.

V Německu zase odsoudili popovou zpěvačku paní Benaissovou za ublížení na zdraví. Ačkoli sama předtím propagovala takzvaný bezpečný sex v kampani určené mládeži, svým několika intimním partnerům nesdělila, že trpí nemocí AIDS, nepoužívala ochranu a jednoho z milenců nakazila.

Není náhoda, že katolická církev vyhlašuje za světce - tedy také za příklady správného života - pouze své již zesnulé členy. Sama totiž má také dost zkušeností se selháními svých vlastních profesionálních moralistů, kleriků. A nejde jen o způsob, jakým někteří kněží řídí auto nebo vstupují do intimních vztahů. Existují selhání z hlediska celkového mravního zdraví církve mnohem závažnější, protože neomluvitelná lidskou slabostí vůči obyčejným pokušením těla. Jsou to selhání ducha: touha po moci, zaslepený fanatismus, nezřízená ctižádost a pýcha. Nejděsivější důsledky mívají v pro­středí násilnických, diktátorských, zločinných režimů.

Selhání ovšem může mít různé stupně a různé motivy. Objevují se zde kněžské postavy až satanských, antikristovských rysů, jako byli třeba pražský nacistický udavač Franz Werner Bobe, velitel ustašovského koncentráku Miroslav Filipović nebo Gottwaldův pohůnek Josef Plojhar. A jsou tu také - asi v ještě větším počtu - osoby, jež lze současně označit za pachatele i oběti systému, lidi tísněné, rozporuplné, váhající a lavírující. V tomto čísle Getseman se budeme věnovat především jim. Přinášíme část objevné studie Tomáše Benedikta Zbranka o kolaborantské kněžské organizaci Pacem in Terris, a dá se z autorových zjištění usoudit, že většina jejího členstva a dokonce i někteří vůdcové patřili právě do této kategorie.

Jaké z toho všeho plynou důsledky pro hlásání morálky? Snažme se ji podporovat spíše osobní snahou o dobrý život, rozumovými argumenty i příkladem oficiálních i neoficiálních svatých, kteří jsou lepší než my. A hlavně je křesťanství více výzvou k obrácení a lásce než k morálce či dokonce moralizování. Bez lásky k Bohu a bližním je beztak každá morálka vyprázdněná, planá, svazující, hrozí zvrhnout se každou chvílí ve svůj pravý opak.

Další téma je rovněž římskokatolické: takzvaný laik v církvi. Známé téma, které se v Getsemanech již několikrát objevilo: Řím „laiky" čím dál víc potřebuje i k zajištění samotného církevního a teologického provozu, a přitom zároveň se stále více děsí, aby se nakonec nevyprázdnilo takzvané svátostné kněžství, pro které by už nezbylo skoro nic vlastního, jedinečného. Přečtěte si článek Marie Clary Lucchettiové Bingemerové.

Předchůdci SKD PIT a Dílo koncilové obnovy (1968-1969)

V závěru druhé světové války začalo obnovené Československo pozvolna směřovat do sovětské sféry vlivu. Tuto orientaci pak potvrdily i parlamentní volby v květnu 1946, v nichž došlo k poměrně výraznému vítězství KSČ v čele s Klementem Gottwaldem, který následně stanul v čele vlády. Bylo jen otázkou času, kdy zde dojde k nastolení obdoby Stalinova režimu v SSSR. Leckteří už tehdy tušili, že tento vývoj bude mít neblahé důsledky pro církev, a to zejména katolickou, ale že dojde k natolik rozsáhlé perzekuci, k pokusu vymazat církev z dějin národa, to očekával zřejmě jen málokdo.

Sporné otázky ve vztahu státu a církve se samozřejmě neobjevily až po únorových událostech 1948, ale existovaly již v období 1945-1948, které je také označováno jakožto ,,omezená demokracie". V této souvislosti je třeba zdůraznit, že k zásadním konfliktům nedocházelo v českých zemích, kde církev v průběhu války obstála, nýbrž na Slovensku. Zde katolická církev doplácela na úzké sepětí s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou, která hrála klíčovou roli v tzv. Slovenském štátě, existujícím pod patronátem nacistického Německa. Zákaz HSĽS a následná opatření proti jejím vedoucím funkcionářům (Jozef Tiso ad.) dolehla i na katolickou církev, jelikož dělící linie mezi ní a politickým katolicismem nebyla pevně stanovena. Např. řada slovenských biskupů byla až příliš spojena s režimem Slovenského štátu. Ve vzájemných vztazích vlády a katolické církve to ,,zajiskřilo" vícekrát, a to zvláště v souvislosti s květnovými volbami 1946 a procesem s J. Tisem, vrcholícím jeho popravou v r. 1947.¹ Jak již bylo naznačeno, v českých zemích byla pozice katolické církve výrazně odlišná. Biskupské stolce obsadili duchovní s koncentráčnickou minulostí (Josef Beran, Štěpán Trochta), došlo k obnově řady církevních škol, katolických spolků a samozřejmě také tisku. Zde komunisté kolaborací církve v průběhu války argumentovat nemohli.² Navzdory výše zmíněným rozdílům čekal obě církve stejně tragický osud.

Ovšem i v katolické církvi se nacházeli lidé, a to včetně duchovních, kteří se z rozličných důvodů rozhodli s komunistickým režimem více či méně spolupracovat, jak např. popisuje ve svém díle slovenský historik Róbert Letz: ,,Skupina katolických kněží a řeholníků otevřeně hlásala soulad mezi marxismem-leninismem a křesťanstvím, přijali členství v komunistické straně, propagovali ji a často podnikali restriktivní kroky, namířené proti vlastní církvi a jejím zájmům. Tyto postoje lze jen těžce zdůvodnit racionálně. Jejich kořeny je třeba hledat v období druhé světové války, kdy se někteří kněží důvěrně sblížili s komunisty a strávili s nimi delší dobu v koncentračních táborech (tato skutečnost se týkala zvláště českých duchovních, pozn. aut.), věznicích či partyzánských skupinách. Důležitou roli zde nepochybně sehrály i osobní ambice a nesouhlas s postoji církevních představených. Z těchto skupin, formujících se ve všech církvích, se vytvořil zárodek budoucích mírových a vlasteneckých organizací, známých již z meziválečného období v Sovětském svazu."³ Jeho kolega Václav Vaško tyto skupiny nazývá pátou kolonou v církvi. Jednou z dalších příčin kolaborace s totalitním režimem bylo také to, že biskupové, ač byli proti politické činnosti kněží, udělovali čas od času duchovním výjimky, a to se posléze obrátilo proti nim.

Po únoru 1948 církve jako jedny z mála institucí zatím zůstávaly stranou, pokud jde o Národní frontu. Komunisté si však přáli opak. Usilovali o zcela nové uspořádání vztahů mezi státem a církvemi. A proto byla zřízena pod vedením ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky při Ústředním akčním výboru Národní fronty komise pro náboženské a církevní otázky. Členy se stali též jakožto ,,mluvčí církve" politicky činní kněží Josef Plojhar⁴ a středoškolský učitel náboženství Josef Beneš. Po naléhání biskupů byl posléze k jednání přizván rovněž biskup litoměřický Štěpán Trochta.⁵ Jednání byla bouřlivá, ale vzhledem ke značným rozdílům ve stanoviscích obou stran k dohodě nedošlo. Zástupci církve totiž žádali, aby stát garantoval její vnitřní autonomii a také zachoval církevní školství, představitelé státu, Plojhara nevyjímaje, požadovali od církve uznání zákonnosti nového režimu a zrušení suspenze politicky aktivních duchovních. V březnu 1949 byla jednání přerušena.⁶ Historička Jaroslava Radouchová později poznamenala, že jejich průběh (...) ,,byl ukázkou licitace, která nikdy nemohla být dovedena k úspěšnému konci."⁷

Komunisté pochopili, že nebude jednoduché vytvořit z církve služebnici režimu, a proto se pokusili o vnitrocírkevní puč. Zrádná hierarchie měla být odstraněna a nahrazena tzv. národními svazy katolíků (Svaz českých a Svaz slovenských katolíků). Finální fází mělo být odtržení církve od Říma. Zde měli spolu s kolaborantskými kněžími hrát význačnou úlohu též laici, avšak vzápětí se situace zcela změnila. Církevní komise ÚV KSČ, tzv. ,,církevní šestka", další orgán mající odpovědnost za realizaci náboženské politiky, vypracovala na jaře 1949 v Karlových Varech nový program, týkající se příštího postupu vůči církvi. V dubnu t. r. se ,,církevní šestka" rozhodla založit sdružení duchovních, jež by podléhalo státu. Mělo přispět k rozbití církve zevnitř, k prohloubení rozkolu mezi věřícími i duchovními a také mělo vést antivatikánskou propagandu.⁸ Ideologickým základem budoucí organizace se měla stát cyrilometodějská tradice, úzce propojená s dějinami Čechů i Slováků, poněvadž dle předsedy ,,církevní šestky" Alexeje Čepičky jsou dějiny cyrilometodějského kultu důkazem zlovůle Říma vůči Slovanům, přičemž tento kult vychází z původně čistého křesťanství, ztotožnitelného s myšlenkami socialismu, pocházejícího též z východu. Nadto jednota dávných franských biskupů s Římem proti Slovanům má být dle Čepičky představována jakožto dějinný předobraz spolupráce československých biskupů s Vatikánem proti pokrokovým kněžím.⁹

V důsledku zastrašování, vydírání i uplácení ze strany Státní bezpečnosti a současně masivní propagandy státních orgánů se do počátku června 1949 nakonec podařilo ,,přesvědčit" asi 320 kněží a dalších 200 bylo vzniku nové organizace nakloněno. Po velmi důkladných přípravách vzniklo sdružení 10. června 1949 pod klamavým názvem Katolická akce.¹⁰ Tímto termínem totiž církev označovala účast laiků na jejím apoštolátě. Tato Katolická akce vznikla na počátku 20. let na základě encykliky papeže Pia XI. Ubi arcano Dei a působila i v Československu pod vedením generálního tajemníka Antonína Mandla. Svatému stolci věrná Katolická akce byla státními orgány zlikvidována bezprostředně před vznikem prorežimní akce. Program ustavujícího shromáždění státní Katolické akce byl promyšlen do nejmenších podrobností. Aby se předešlo hromadným exkomunikacím duchovních, bylo krátce před shromážděním na poradě ,,církevní šestky" rozhodnuto, že ,,pro první fázi nepoužijeme jmen osmi pokrokových kněží a výbor Katolické akce sestavíme vůbec bez kněží."¹¹ Předsedou se stal dramaturg Národního divadla a manžel spisovatelky Marie Pujmanové Ferdinand Pujman, generálním tajemníkem byl zvolen poslanec národního shromáždění, Slovák Vojtech Török. Tuto organizaci řídila KSČ prostřednictvím orgánů Národní fronty a StB. Na podporu programového dokumentu Katolické akce, Hlasu slovenských a českých katolíků k věřícím v republice, se uskutečnila celostátní podpisová akce. Kdo se zdráhal připojit svůj podpis, mohl dostat výpověď ze zaměstnání pro ,,ztrátu důvěry". 15. 6. 1949 odpověděli českoslovenští biskupové pastýřským listem Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, v němž varovali věřící před podporou státní ,,Katolické akce", kterou označili za hnutí vedoucí k církevnímu rozkolu. Reagoval také Svatý stolec, a to dvěma exkomunikačními dekrety. Prvním byli vyobcováni z církve členové státní ,,Katolické akce", druhým, a to s platností pro celou církev, aktivní komunisté.¹² Mezi tzv. ,,vlasteneckými kněžími" se však nenašel ani jediný, jenž by souhlasil se vznikem národní církve a jejím plánovaným odtržením od Říma. ,,Výsledkem této nakonec neúspěšné akce bylo, že se převážná část duchovenstva a věřícího lidu jen pevněji přimkla ke svým biskupům. Komunisté pochopili, že laici nejsou použitelní k vnitrocírkevním intrikám a vyřadili je ze hry."¹³ Přestože proběhlo mnoho pokusů Katolickou akci ,,resuscitovat", do roka po založení Katolická akce zanikla, respektive byla tiše rozpuštěna. Státní orgány totiž samozřejmě neměly zájem o tomto neúspěchu veřejně hovořit...

Po výše zmíněném nezdaru se státní církevní politika ubírala jiným směrem, totiž vycházela z principu, že ,,otázka církve není otázkou věřících, nýbrž spíše otázkou duchovenstva." Na jaře 1950 tedy začal Státní úřad pro věci církevní organizovat novou strukturu, sdružující katolické duchovní ochotné realizovat politiku strany (hnutí ,,vlasteneckých" či také ,,mírových" kněží). Masivní kampaň za účelem vzniku rozkolnického sdružení vyvrcholila na počátku července 1950, kdy se na Velehradě konala velká mírová manifestace (3. 7.), na kterou navazovala pracovní konference českých a slovenských ,,vlasteneckých" kněží (4.-6. 7.).¹⁴ Proti vůli biskupů, ale pod tlakem státních orgánů, se jí zúčastnilo kolem 400 kněží, kteří podpořili boj za mír, vedený ,,pokrokovou částí lidstva". Přijatá rezoluce odsuzovala pikle světových reakčních sil a Vatikánu, ujišťovala, že československé duchovenstvo bude věrně stát v táboře míru pod vedením Sovětského svazu. Konference zřídila tzv. Velehradský výbor katolického duchovenstva jakožto stálý orgán ,,pokrokových" kněží.¹⁵ V průběhu léta 1951 vznikaly s podporou státních orgánů arcidiecézní, diecézní a vikariátní (na Moravě děkanské) Mírové výbory katolického duchovenstva. Jimi organizovaných schůzí se pod nátlakem zúčastňovali téměř všichni kněží. Na základě červnového rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ se připravoval celostátní sjezd ,,mírových" kněží, zatímco z tří tisíc řeholníků byly desítky ve vězení, ostatní pracovali v internačních táborech jako dřevorubci na Českomoravské vysočině, stovky bohoslovců byly v pomocných technických praporech (PTP). Dvanáct tisíc řeholních sester bylo roztroušeno v továrnách a na státních statcích. Olomoucký biskup Zela byl vězněn, arcibiskup Beran byl v internaci mimo Prahu, stovky diecézních kněží bylo ve vězení nebo v internačních táborech...¹⁶ 27. 9. 1951 začal První celostátní sjezd katolického duchovenstva. Zúčastnilo se ho 1700 kněží, z biskupů byli přítomni Trochta, Eltschkner a Lazík, vládu zastupoval expremiér Fierlinger, toho času ve funkci náměstka předsedy vlády pověřeného řízením Státního úřadu pro věci církevní. V čele sálu v paláci Lucerna, ,,na závěsu pod mírovou holubicí a nad bustami Gottwalda a Stalina, visel transparent s heslem sjezdu: Ex oriente lux, ex oriente pax, což podle řečníků mělo znamenat: Z východu přišlo světlo Kristovo, z východu přichází pod záštitou SSSR mír."¹⁷ Předsedou nově vzniklého Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva¹⁸ (nástupce Velehradského výboru katolického duchovenstva) byl zvolen ministr Josef Plojhar (do čela slovenského výboru se postavil Alexander Horák), jenž ve svém projevu řekl, že tak jako je pro katolické kněze samozřejmé, že uznávají autoritu Svatého otce v otázkách víry a mravů, měl by pro ně být samozřejmý i rozchod s ,,dnešní vatikánskou politikou, která plně přisluhuje světu kapitalismu a imperialismu, souhlasí s ním a podporuje takzvané křižácké tažení proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím." Dokazují to údajně i církevní procesy s biskupy, řeholníky a kněžími. Jejich ,,odhalení vedlo" podle Plojhara ,,k tvrdým, ale spravedlivým opatřením, nejen ve prospěch státu, ale také církve samotné."¹⁹ Právě toto otřesné Plojharovo vystoupení se posléze stalo vzorem pro všechny prorežimní duchovní až do pádu komunistického režimu.

Jeden z nich napsal v roce 1961 dopis ministru školství a kultury, který se týkal biskupa Trochty. Toto psaní je skutečně exemplárním projevem kolaborace kněze - člena CMVKD, jednou z nejtemnějších kapitol z dějin této organizace.

,,Vážený soudruhu ministře,

v sobotu 7. ledna t.r. jsem měl poradu s několika představiteli Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva, při kterém ministr Dr. J. Plojhar upozorňoval na silný vliv biskupa Trochty u reakčních kněží.

Představitelé mírového hnutí katolického duchovenstva byli propuštěním Trochty překvapeni a někteří z nich, například ministr Plojhar, kapitulní vikář Oliva, kanovník Beneš a jiní, očekávali, že Trochta bude umístěn v některém zvláštním objektu v rámci České katolické charity, obdobně jako je tomu u biskupa Buzalky. Mezi těmito katolickými činiteli vznikají obavy, že Trochta bude svým vlivem škodit mírovým snahám katolického duchovenstva...

Dovoluji si Tě, vážený soudruhu ministře, upozornit na tuto otázku s tím, abys laskavě uvážil, zda by nebylo vhodné pozvat biskupa Trochtu na ministerstvo školství a kultury k pohovoru a nabídnout mu bezplatné ubytování v charitním sociálním ústavu, a to buď v Táboře, nebo v Senohrabech, kde jsou umístěni přestárlí kněží. Doporučuji, aby mu byl z podstaty řeholního majetku spravovaného náboženskou maticí poskytnut pravidelný měsíční finanční příspěvek na běžné osobní výdaje (kapesné).

Se soudružským pozdravem (podpis nečitelný)"²⁰

Je potřeba zdůraznit, že k propuštění Š. Trochty na začátku 60. let vskutku nedošlo... Byl umístěn v objektu ČKCH v jižních Čechách, zprvu v Táboře, od sklonku roku 1963 pak v Radvanově.²¹

Výše jsme se zmínili o značné perzekuci, kterou v 1. polovině 50. let zakusila převážná část nekolaborujících biskupů, kněží a řeholníků, přičemž prorežimně orientovaní duchovní s tímto neopodstatněným pronásledováním vyjadřovali souhlas. V rámci důsledné objektivity je však nezbytné se zmínit o roce 1956, kdy se konal XX. sjezd KSSS. Byl zahájen proces destalinizace. Po jistém zaváhání došlo k jistým změnám i v Československu, a to včetně církevní politiky. Mocenský tlak byl v této oblasti zmírněn. Stranické a státní orgány formálně přiznávaly deformace a v určitých případech i nezákonnosti při realizaci církevní politiky, což se v praxi projevilo např. propuštěním některých biskupů (Buzalka a Vojtaššák), kněží i řeholnic z vězení. Určitým vyvrcholením aktivizace církevní hierarchie bylo předložení petice všech čtyř slovenských biskupů vládě v říjnu 1956, v níž např. požadovali změnu tzv. církevních zákonů z r. 1949. Státní správa měla v pozdějším hodnocení r. 1956 také výhrady k některým významným představitelům CMVKD (rožňavský kapitulní vikář Z. J. Belák, bratislavský kanovník Š. Záreczky), kteří dle jejího názoru v tomto období závažně zakolísali ve své prorežimní orientaci. S organizací jako celkem však byly orgány církevněpolitického dozoru spokojeny s tím, že je ji potřeba i nadále ,,využít jednak jako protiváhu proti snahám vatikánské hierarchie a jednak jako důležitý nástroj dalšího politického ovlivňování řadového duchovenstva."²² Ovšem již v závěru roku 1956 se po tzv. maďarských událostech začalo v oblasti církevní politiky opět výrazně přitvrzovat.

V této atmosféře se rovněž v prosinci 1959 konal i druhý celostátní sjezd mírového výboru katolického duchovenstva, jenž ,,poctil" telegramem i sovětský vůdce Nikita Chruščov. Při jeho čtení celý sál povstává a zcela spontánně provolává: Ať žije Sovětský svaz! Ať žije mír! Na rozdíl od Sdružení katolických duchovních Pacem in terris neměl Celostátní mírový výbor katolického duchovenstva pevnou členskou základnu a náleželi k němu, ať chtěli či nikoli, všichni kněží. Je potřeba zdůraznit, že kolaborantská kněžská sdružení, ať už se jmenovala jakkoli, udržovala od samého počátku při životě jen státní moc. Aktivní roli v něm hráli nemnozí duchovní. Převážná část kněží jen pasivně přihlížela. V průběhu šedesátých let došlo všeobecně ke zmírnění represí, a to se týkalo i římskokatolické církve. Projevilo se to např. propuštěním některých ordinářů z vězení či internace, a to včetně pražského arcibiskupa Berana.

,,Mírové hnutí" více a více živořilo, a to zvláště po příchodu tajně vysvěceného biskupa Františka Tomáška²³ v r. 1965 do funkce apoštolského administrátora pražské arcidiecéze. Ale přesto se v listopadu 1966 konal sjezd Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva, na němž opětovně došlo ke změně názvu na Mírové hnutí katolického duchovenstva (MHKD). Předseda hnutí Plojhar znovu chválil na tomto sjezdu církevní zákony a další čelný představitel Slovák Jozef Lukačovič prohlásil, že ,,míroví kněží" předběhli i koncil.²⁴

V příštím roce navštívili českoslovenští biskupové Vatikán a jeden z nich, Ambróz Lazík, v této souvislosti zdůraznil kritický postoj Svatého stolce k výše uvedenému sjezdu MHKD, a to hlavně k Plojharovu referátu. Podle Lazíka ,,papež (Pavel VI., pozn. aut.) vyjádřil názor, že je uvažováno o případném zákazu této organizace."

Vatikánský diplomat Agostino Casaroli v činnosti tohoto hnutí spatřoval snahu o rozvrat církve a projev neposlušnosti vůči Vatikánu.²⁵ Ovšem kolaborantské hnutí nakonec brzy zanikne i bez papežského zákazu, který by stejně vzhledem k opatrnické východní politice Pavla VI. zřejmě nebyl realizován. Pravděpodobně poslední akcí MHKD byla diecézní oslava 20. výročí komunistického puče, konaná v únoru 1968 v Brně. Podle hlášení referenta Sekretariátu pro věci církevní Ministerstva kultury a informací ČSSR vyvolal Josef Beneš ,,několikerý potlesk přítomných, když poté, co zkritizoval reakční hierarchii, celkem demagogicky kladl požadavky na zvýšení rozsahu náboženské literatury, zvýšení počtu bohoslovců na fakultě, udělení souhlasu pro duchovní ve výrobě a větší prostor pro vyučování náboženství a pastoraci. Kněží se pak Beneše ptali, co za celá ta léta ve funkci generálního tajemníka mírového hnutí udělal? Proč už dávno nebojoval za odstranění těžkostí, s kterými církev zápasila. Řekli mu, že asi on byl tou žábou na prameni."²⁶

Poté přišel rok 1968 a s ním spojené známé události. Církve velmi rychle ožily a změny nejvíce otřásly strukturou Plojharova MHKD. Již v únoru byla jeho činnost podrobována tvrdé kritice (viz výše únorová oslava puče v Brně) a v následujícím měsíci ještě výrazně zesílila. Kněží pražské arcidiecéze vyzvali předsednictvo hnutí k rezignaci. Bohoslovci z kněžského semináře v Litoměřicích ve své rezoluci ostře kritizovali přímo předsedu Plojhara za jeho dlouholeté politováníhodné aktivity a ,,navíc mu vytkli, že ve svém referátu na únorovém sjezdu hnutí lživě uvedl, že situace církve v Československu je dobrá."²⁷ 21. 3. 1968 se konalo rozšířené předsednictvo MHKD. Pod tlakem většiny přítomných a na výslovnou žádost biskupa Tomáška rezignovalo celé české vedení MHKD, včetně osoby, která se stala symbolem zrady a kolaborace, exkomunikovaného kněze a ještě stále ministra československé vlády Josefa Plojhara.²⁸ Slovenští členové předsednictva MHKD prohlásili, že je stanovisko pražského biskupa nezajímá a že v činnosti budou na Slovensku pokračovat i nadále. Ale ani tam jim už téměř nikdo nenaslouchal a již následujícího dne poslali dopis biskupu A. Lazíkovi, v němž se zřekli všech funkcí. V květnu 1968 organizace de facto přestala existovat. Organizátorem kněžské vzpoury proti ,,mírovým kněžím" byl jeden ze zakladatelů pražské pastorační rady P. Vladimír Rudolf. A právě v této radě byly zahájeny přípravy na založení nového hnutí - Díla koncilové obnovy (DKO), které už nebylo sdružením výlučně kněžským a poměrně významnou úlohu v něm hráli krom řeholníků též laici. DKO mělo především přispět k realizaci závěrů II. vatikánského koncilu a k návratu právoplatných biskupů do čela jejich diecézí. Zakládající shromáždění DKO za účasti více než šesti set delegátů se konalo na Velehradě ve dnech 14. a 15. května 1968 (hnutí se ustavilo s vědomím úřadů, ale bez jejich souhlasu). Předsedou DKO byl zvolen biskup F. Tomášek,²⁹ místopředsedou se stal biskup A. Lazík. Tajně vysvěcení biskupové zde poprvé předstoupili před veřejnost.³⁰ A krátce poté se skutečně začali vracet do svých diecézí právoplatní ordináři. Karel Skoupý do Brna, Josef Hlouch do Českých Budějovic, světící biskup Kajetán Matoušek směl krátce působit v Praze. Jako poslední se ujal řízení diecéze, a to litoměřické, Štěpán Trochta. Karel Otčenášek si však musel počkat ještě více než 20 let.³¹ V červnu začala zcela veřejně působit též řeckokatolická církev, která byla na počátku 50. let násilně spojena s církví pravoslavnou. Došlo ke zrušení cenzury a tím bylo umožněno nestranně publikovat o dříve zapovězených tématech, samozřejmě také o působení MHKD. J. Radouchová např. v jedné ze svých studií tuto organizaci charakterizovala jakožto nástroj k rozvracení jednoty duchovenstva. Zároveň v této souvislosti poznamenala, že hnutí bylo složeno z kněží, u kterých hrál klíčovou roli ,,finanční zisk, kariérismus, nevyřízené účty s církevními představenými, nedostatky ve vlastním kněžském životě."³²

Ale vše trvalo jen velice krátce... 21. srpna vstoupila na území Československa vojska Varšavské smlouvy. Česká i slovenská společnost prožila strašný otřes. Prostřednictvím rozhlasu byla ještě odvysílána deklarace katolických biskupů, vyzývající věřící k podpoře legální vlády. O několik měsíců poté mocenské orgány upustily od dosavadní náboženské politiky. I DKO bylo zařazeno mezi kontrarevoluční organizace. Do čela Sekretariátu pro věci církevní se vrátil, po krátkém působení zastánkyně reformního kursu socioložky dr. Eriky Kadlecové, obávaný stalinista Karel Hrůza. StB začala mobilizovat svou agenturu za účelem oživení hnutí kněží oddaných státní moci.³³ Jeden z předních kněžských kolaborantů, kanovník Bohuslav Černocký, později prohlásil, že v DKO ,,byli skuteční synové hněvu a pomsty, kteří pod pláštěm liturgických schůzí rozsévali nenávist a zášť proti všem duchovním, kteří měli kladný postoj k lidosprávě."³⁴

Vznik SKD PIT (1971)

Již v roce 1969 vznikly iniciativní skupiny, jež měly za cíl vytvořit kostru nové organizace katolických duchovních. První myšlenky na vznik této organizace v normalizačním období nepřišly, jak bychom čekali, od státu, nýbrž od těch, kteří v průběhu roku 1968 museli ukončit činnost MHKD.³⁵ V polovině roku 1969 navštívili duchovní z tohoto zaniklého sdružení Sekretariát pro věci církevní s návrhem, aby se obnovilo MHKD, později přišli s úvahou, jejímž cílem byl vznik nového hnutí, které by pokračovalo ve šlépějích MHKD,³⁶ protože se s jeho rozpadem nesmířili a nyní, v podmínkách nastupující normalizace, se opětovně mohli zaktivizovat. ,,Stará garnitura ,mírových kněží‘ se domnívala, že opět přišla její chvíle, a že bude jako hnutí politické i nadále na svém úseku pomáhat realizovat politické zásady vedoucí politické síly KSČ. Jejich doba však nenávratně minula. O přízeň mocných usilovala už skupinka mladších ctižádostivců."³⁷ Straničtí a státní funkcionáři pochopitelně aktivitu lidí z bývalého MHKD přivítali, ale velká část duchovních včetně vedoucích představitelů církve vyjadřovala svůj nesouhlas. Nejvýraznější odpor záměrům prorežimních aktivistů kladli ti, kteří se v předcházejícím období angažovali v DKO či s ním sympatizovali. Jako příklad lze uvést působení tajného biskupa a posléze kardinála Jána Chryzostoma Korce.³⁸

V dokumentu ,,mírových kněží" z r. 1969 se uvádí, že MHKD rezignací předsednictva, vynucenou nátlakovou skupinou dne 21. 3. 1968, nepřestalo existovat a jeho činnost nikdo nezakázal. DKO nebylo a nemohlo ani být nástupcem MHKD, a to pro zcela odlišnou strukturu. Uchvácení provozních prostředků MHKD bylo svévolné. Dokument však dále připouští, že v případě obnovení činnosti musí dojít k určitým změnám, aby si sdružení získalo co nejširší okruh podpory mezi duchovenstvem, neboť řada kněží v posledních letech trpěla deformacemi posledních let. Právě tito duchovní spolu s biskupy si obnovení nepřejí, ale na druhé straně jsou zde kněží, kterým MHKD schází. Je to jeden z prvních dokumentů,de se uvažuje o tom, že by to mohla být výběrová instituce, na rozdíl od starého MHKD, kde bylo členství povinné pro každého kněze. Dále je uvedeno, že MHKD je hnutí církevněpolitické, které se hlásí k Akčnímu programu Národní fronty a ve své činnosti na svém úseku podporuje rozvoje socialistické výstavby podle programů vytýčených vedoucí silou naší společnosti, KSČ.³⁹

Dne 12. 5. 1970 byli přijati režimu loajální kněží ministrem kultury ČSR M. Brůž­kem⁴⁰ a v provolání k 25. výročí osvobození ČSSR veřejně vyhlásili: ,,Distancujeme se od protisocialistických sil, které se v letech 1968-1969 snažily narušit cestu našeho pokojného budování a vytrhnout naši republiku ze společenství socialistických zemí. Slibujeme, že učiníme vše, co je v našich silách, abychom spolu s našimi věřícími přispěli ke konsolidačnímu úsilí naší vlády."⁴¹ V budování organizace se postupovalo docela svižně, což dokládá zpráva sekretariátu pro ÚV KSČ z 15. 5. 1970, kde je uvedeno, že ,,ustavil se již z pokrokově orientovaných katolických duchovních přípravný výbor, který má propracovány jak politické, tak organizační zásady a ministerstvo kultury předpokládá, že již v červnu bude moci tato organizace vystoupit na veřejnost."⁴²

Klíčové pro další vývoj bylo zasedání předsednictva ÚV KSČ (22. 5. 1970), jež projednalo Informační zprávu o církevně politické situaci v ČSSR, v níž byl zhodnocen ,,krizový vývoj" v církvích i v řízení církevní politiky a současně navržena opatření k dosažení normalizace situace v církvích. V návrhu na opatření byl i pokyn pro státní orgány ,,podporovat vznik nového hnutí katolického duchovenstva (...) jako základnu pro činnost té části duchovních, která stojí na platformě socialismu a jež bude paralyzovat vliv Vatikánu, zahraniční katolické emigrace a případných nepříznivých postojů Vatikánu oddané církevní hierarchie."⁴³ Na rozdíl od MHKD se zde vytvořila koncepce, jejímž základem mělo být nikoli povinné, nýbrž dobrovolné členství, což od začátku prosazovalo Ministerstvo kultury SSR. České ministerstvo naopak původně navrhovalo budovat sdružení jakožto zájmovou organizaci Národní fronty. Zvolená forma byla vhodná proto, že hnutí by vyhovovalo státním zájmům a ve svém vývoji nestalo by se politicky nežádoucím, bylo by v souladu se zákony upravujícími vztah státu a církví a umožňovalo by státním orgánům v nich uplatňovat politický vliv. Tato varianta byla pro státní orgány pochopitelně mimořádně atraktivní, a proto se vydali právě touto cestou. Nová kněžská organizace ve své organizační struktuře kopírovala, opět na rozdíl od MHKD, územní členění státu (od celostátní úrovně až po okresy), to znamená, že nesledovala diecézní hranice.⁴⁴ V průběhu jara docházelo k dalším setkáním mezi iniciátory sdružení a představiteli státní správy, a to zejména na krajské úrovni. Zároveň se přestalo počítat s prostým obnovením MHKD a nově navrhovaná organizace měla nést název Sdružení katolického duchovenstva - Pacem in terris (podle encykliky Jana XXIII. - bylo to samozřejmě zneužití tohoto názvu pro cíle zřetelně odlišné, než vyzdvihoval papežův text). ,,Těm, kdo přišli na nápad takto nazvat staronovou kněžskou organizaci, unikla podstatná myšlenka encykliky, vyjádřená už jejími úvodními slovy: ,Okružní list Svatého otce Jana XXIII. ctihodným bratřím, patriarchům, primasům, arcibiskupům, biskupům a jiným arcipastýřům žijícím v míru a společenství se Svatým stolcem, kléru a katolickým věřícím celého světa, jakož i všem lidem dobré vůle o míru mezi národy a o tom, jak ho nastolit v pravdě, lásce a svobodě.‘ Je paradoxní, že titíž lidé, kteří bojovali proti katolickému klerikalismu kdekoli na světě, prosazovali ve vlastní zemi klerikální organizaci zneužívající náboženství k politickým cílům."⁴⁵

Nedůvěru k připravovanému sdružení vyjadřovali biskupové jak při jednáních s organizátory, tak s představiteli státní moci.⁴⁶ Uvědomovali si, že se vytváří organizace mimo církevní struktury, podobná MHKD. Úsilí biskupů zabránit vzniku sdružení vzbudilo okamžitý odpor státního aparátu. Biskupové byli varováni, že každý pokus o zabránění vzniku organizace bude posuzován ze strany státu negativně a stát bude na to patřičně reagovat.⁴⁷ Ač varováni, přesto se biskupové o určitý odpor pokusili, totiž varovali duchovní, že je nebezpečné obcházet legální struktury církve. Současně svůj postoj tlumočili prostřednictvím dopisu ministerstvu kultury, kde označují snahu o ustavení sdružení za znepokojující jev, poněvadž se jedná o organizaci bez jejich účasti, přičemž pouze oni jsou odpovědni za stav církve⁴⁸ Nakonec však čeští biskupové reagovali na ustanovování nového kněžského hnutí umírněně: ,,Zachováme si otcovský vztah ke každému knězi, kterého hodnotíme podle jeho života a práce v oblasti kněžské i ostatních. Dle toho oceníme i nové Sdružení, jak se osvědčí a jak přispěje ke konsolidaci příznivých vztahů mezi státem a církví."⁴⁹ Iniciátorem tohoto smířlivého postoje byl tehdy pravděpodobně biskup F. Tomášek.

Velice odvážně též formulovalo své stanovisko k vznikajícímu sdružení na 50 kněží z děkanátů Olomouc-město a Olomouc-venkov, a to skrze prohlášení z 23. září 1970, adresované jejich ordináři, kapitulnímu vikáři olomouckému Josefu Vranovi. V listopadu bylo prohlášení rozesláno také všem ostatním ordinářům. Kněží protestují, že bývalí funkcionáři MHKD vytvářejí nové sdružení, aniž k tomu byli pověřeni ostatním kněžstvem. Jsou zcela proti tomu, aby připravovaná organizace byla rehabilitací mírového hnutí, poněvadž toto ,,hnutí vždy jen schvalovalo všechno, co se u nás v padesátých letech dělo a děkovalo za to. Ani slovem se nezastalo nevinně pronásledovaných kněží a řeholníků (násilná deportace řeholníků a řeholnic, odvlečení kněží do táborů v Želivě (...), žalářování a souzení nevinných kněží a katol. laiků apod.). Rehabilitaci tohoto hnutí bychom považovali za nové schválení všech těchto křivd a za první krok k návratu k pronásledování padesátých let."⁵⁰ Z dokumentu je rovněž zřejmé, že církevní tajemníci vybírají budoucí činovníky sdružení a vyhlédnuté přemlouvají k přijetí funkcí. Organizace tedy dle olomouckých kněží ,,má být prodlouženou rukou církevních tajemníků, aby hájila zájmy jejich a nikoli zájmy kněží. Odmítáme proto každé nemístné zásahy do tvoření nové kněžské organizace... Odmítáme samozvaneckou menšinovou organizaci kněží, která by se chtěla učinit mluvčím kněží proti jejich vůli a proti jejich zájmům."⁵¹ Na schůzi iniciativní skupiny ,,vlasteneckých duchovních", kde se prohlášení olomouckých kněží projednávalo, se její účastníci ,,shodli na tom, že když antisocialistické živly nemohou bojovat v rovině politické, protože by to bylo postižitelné, tak se tímto způsobem vybíjejí v oblasti církevní, kde nemohou být postihnuti."⁵² Také kněží z uherskobrodského děkanátu se tehdy velmi ostře postavili proti založení organizace. Prohlásili, že jedině biskupové jsou oprávněni mluvit za kněžstvo a zprostředkovávat styk mezi církví a státem a poslali v této souvislosti prohlášení všem ordinářům a stranickým i vládním orgánům. Biskup Trochta jim odpověděl takto: ,,Děkuji všem kněžím, kdo z věrnosti ke Kristově církvi nevstupují do této organizace. Jejich odmítavý postoj je důstojný katolického kněze. Tím více mne rmoutí, že důstojný pán Mára píše svým důvěrníkům, že mezi nimi došlo k přátelské dohodě a že jsem přítomným zástupcům této organizace udělil apoštolské požehnání. Není na tom zbla pravdy. Je to zřejmý pokus o vnesení zmatku do kněžských řad."⁵³

Nic z toho však ,,mírové kněze" neoslovilo, v přípravách se bez prodlev a dle plánu pokračovalo dále a již zmiňovaný kapitulní vikář Vrana, pozdější biskup, se na přípravách vzniku sdružení podílí velmi horlivě, za což bude brzy odměněn. Stejně, ba horlivěji si počíná ordinář českotěšínský Antonín Veselý a také on se brzy ocitne v nejvyšším vedení sdružení.

Na Ministerstvu kultury ČSR byla 15. září 1970 přijata skupina českých a slovenských duchovních. V oznámení o setkání v tisku se poprvé veřejně objevil už i název budoucího inovovaného MHKD. Programové prohlášení nového hnutí přinesly Katolické noviny v polovině října 1970. Rozběhla se činnost Přípravného výboru Pacem in terris v čele s košickým kapitulním vikářem Štefanem Onderkem. Tito aktivisté jménem všech katolických duchovních vyhlašovali (na poradě Přípravného výboru Pacem in terris ČSSR v Brně 21. 10. 1970), že mají zájem se angažovat v oblasti mírovo-budovatelské práce, jež je projevem toho, že na úseku své působnosti se chce aktivně podílet na konsolidačním procesu naší společnosti.⁵⁴ Na konci r. 1970 rozhodla obě ministerstva kultury, že ustanovující zasedání budou 19. 1. 1971 v Praze a o den poté v Bratislavě. Avšak 15. 1. zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a nečekaně odložilo oficiální zahájení činnosti sdružení. Podnětem k tomuto kroku byl ústní referát Gustáva Husáka. Stát totiž nechtěl narušit právě začínající jednání se Svatou stolicí. Sdružení mohl koneckonců založit i po těchto jednáních. Vatikán při rozhovorech zdůrazňoval, že z jeho pohledu jsou zástupci církve biskupové a jiné církevní organizace nemohou zasahovat do jejich pravomoci. Dalším důvodem pro odklad mohly být i nevyjasněné vztahy v iniciativní kněžské skupině, a to vzájemné spory mezi jednotlivými ambiciózními iniciátory o budoucí post předsedy sdružení.⁵⁵

Paradoxní však bylo, že státní správou zrežírované divadlo se už nepodařilo tak snadno zastavit. Členové přípravného výboru totiž odmítli pokyn, aby ustavující konference byly odloženy. Kromě praktických důvodů, např. krátké termíny vzhledem k účasti zahraničních hostů, vyslovovali obavy, že jde o ,,ústupek Vatikánu" a vzniká tak dojem, jakoby kněží, chtějící se v hnutí angažovat, ,,neměli podporu stranických a státních orgánů."⁵⁶ Federální ministerstvo vnitra mělo podobné poznatky jako SPVC MK ČSR a ve své analýze varovalo, že v církevní oblasti ,,dochází nyní k vzestupu aktivity nepřátelských sil," že neustavení SKD PIT je hodnoceno jako vítězství a výsledek tlaku Vatikánu a že sami aktivisté polevují a nevědí, zda mají pokračovat.⁵⁷ Původní ustavující konference se tedy nakonec na základě rozhodnutí obou ministerstev kultury v plánovaných termínech sešly, ale šlo jen o pracovní porady. V Praze se tak za účasti zahraničních hostů sešlo zhruba 200 a v Bratislavě 220 duchovních. Dle zpráv obou národních sekretariátů shromáždění prokázala značné možnosti sdružení, jež by mohlo získat i většinu duchovních a takto se stát nástrojem k prosazování státních zájmů v církevně politické oblasti.⁵⁸ Rozhovory, které se konaly v březnu v Praze, však nepřinesly žádné konkrétní výsledky. Československá delegace zdůvodňovala vznik sdružení neochotou dosavadních biskupů ,,k rozvíjení mírové iniciativy Vatikánu." A proto prý na tuto skutečnost duchovní živelně reagovali ustavením vlastní organizace. Zástupci Vatikánu rozhodně odporovali, podle československých účastníků ,,podrážděně". V organizaci spatřovali snahu obnovit v nové podobě MHKD, poslušnou instituci, se kterou by stát projednával církevní otázky. Na závěr rozhovorů se k této záležitosti vraceli, opakovali, že činnost Pacem in terris se stane překážkou dobrých vztahů státu a církve. Zdůrazňovali, že partnerem státu jsou biskupové, kteří budou ,,otevření k jakékoliv spolupráci se státem," nebude-li v rozporu s vírou.⁵⁹ Vatikán se tedy proti vzniku sdružení jednoznačně postavil a ve zprávě o jednáních mezi delegacemi ČSSR a Svaté stolice se doslovně píše: ,,Vatikán by byl velmi nerad, aby toto hnutí vyvíjelo v ČSSR činnost."⁶⁰

Státní orgány již přestaly brát ohled na další jednání či na námitky vatikánských představitelů. Bylo jen otázkou času, kdy se sejdou ustavující konference sdružení obou republik. Posléze bylo na návrh místopředsedy federální vlády, do jehož kompetence spadala církevní politika, Mateje Lúčana, též rozhodnuto o vzniku federálního SKD PIT, čímž se organizační struktura sdružení dovršila. Na základě vyhlášené podpory státních a stranických orgánů⁶¹ podal tedy přípravný výbor 30. 7. 1971 žádost o povolení činnosti Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, jež mu bylo ministerstvem kultury uděleno s platností od 31. 8.⁶² A právě v tomto dni bylo v paláci pražského Charitasu oficiálně ustaveno SKD PIT ČSR, a to za účasti přibližně 270 duchovních.⁶³

Ve stejném sále totiž došlo v období Pražského jara k rozpuštění MHKD. František Hochmann,⁶⁴ jenž se o SKD PIT snad nejvíce ,,zasloužil" a je tudíž považován za hlavního ideologa sdružení, rovněž připomenul, že se scházejí tam, kde ,,nátlaková skupina donutila k rezignaci vedoucí činitele MHKD." Pak ve snaze získat sympatie kněží, v jejichž očích bylo dřívější kněžské mírové hnutí zdiskreditováno (těch byla většina), zdůraznil, že duchovní nastupující ,,k nové pozitivní práci" se budou opí­rat ,,o dobré", nikoli tedy o všechny, ,,zkušenosti MHKD". Snad tím myslel jiný způsob práce, než v bývalém hnutí zavedli Plojhar a Beneš.⁶⁵

,,Handicapem Hochmannovým, jeho spolupracovníků a nástupců bylo, že na rozdíl od dřívější garnitury silných mužů, těšících se koncentráčnické slávě a určité, byť problematické, autoritě, neměli za sebou, kromě státní moci, nikoho. Byli bezvýznamní, trapní svými neuskutečnitelnými ambicemi, svými nezkrotnými touhami po funkcích, proboštských a biskupských mitrách. Přitom si počínali stejně autoritativně jako jejich předchůdci, které dříve kritizovali."⁶⁶ Předsedou českého SKD se stal olomoucký kapitulní vikář Josef Vrana, místopředsedy byli zvoleni probošt pražské metropolitní kapituly Antonín Stehlík, písecký děkan František Kajtman a docent Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích Václav Medek. Na Slovensku pro­běhla ustavující konference sdružení také 31. 8., a to za účasti asi dvou set delegátů. Hlavním ideologem zde byl kněz Štefan Záreczky. Jeden z kandidátů na předsedu sdružení, košický kapitulní vikář Štefan Onderko, na konferenci mj. prohlásil, že ,,svou statečnou prací chceme dokázat, že omyly let 1968-1969 i v kněžských řadách byly jen osobními omyly jednotlivců a není možno je připisovat celé církvi."⁶⁷ Návaznost na MHKD také zdůrazňoval ministr kultury SSR M. Válek, který doufal, že církev bude vnímavá k socialistické skutečnosti a že právě vznik sdružení bude pomáhat klestit cesty dorozumění mezi ní a státem. Předsedou SKD PIT SSR se nakonec stal děkan Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Bratislavě Mikuláš Višňovský, místopředsedy byli zvoleni profesor ŘKCMBF v Bratislavě Jozef Vrablec a košický kanovník Jozef Šesták. Oba předsedové i jejich zástupci samozřejmě museli prokázat, že mají pozitivní vztah k socialistickému zřízení. Nejen toto kritérium se pak uplatňovalo u všech vedoucích funkcionářů sdružení, a to až do jeho zániku. Prvořadým cílem obou národních sdružení bylo zapojit se do šťastného budování socialismu a současně ,,napomáhat vytváření dobrých vztahů mezi církví a státem."⁶⁸

O necelý měsíc později povolilo předsednictvo ÚV KSČ, aby bylo ustaveno federální sdružení. Tato událost podle oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ dovrší vynaložené úsilí a současně ,,dobře zapadne i do předvolební kampaně." Ustavený výbor měl totiž vydat prohlášení, ve kterém kladně zhodnotí budovatelské výsledky, vyzve věřící k aktivní podpoře cílů socialistického státu a rovněž k účasti ve volbách.⁶⁹ Federální SKD PIT bylo konstituováno za účasti přibližně 400 duchovních 17. 11. 1971 v Praze. Na ,,slavnostní zasedání" se dostavili také ,,vlastenečtí ordináři" Josef Vrana z Olomouce, Karel Jonáš z Hradce Králové, Antonín Veselý z Českého Těšína a ze Slovenska dorazili Zoltán Jozef Belák a Štefan Onderko. V čele představitelů státní správy byl na sjezdu přítomen federální vicepremiér Matej Lúčan. Předsedou SKD PIT ČSSR byl zvolen místopředseda českého sdružení Václav Medek, místopředsedou se stal předseda sdružení na Slovensku Mikuláš Višňovský.⁷⁰ V pozdravném dopisu generálnímu tajemníku ÚV KSČ Husákovi delegáti shromáždění mj. napsali: ,,Uspořádání národnostních vztahů (...), úprava narušených vztahů k našim socialistickým přátelům, zvláště k Sovětskému svazu a reálný program budování lepších zítřků - toto všecko nás nabádá k tomu, abychom se též účastnili realizace těch úkolů, které si vytyčila politika Národní fronty. K tomu cíli povedeme i své věřící, aby naše vlast byla silná, šťastná (...) a takto se stala pevnou baštou tábora socialismu a míru.⁷¹ Krátce po sjezdu bylo federální předsednictvo přijato prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou, kterého ujistili, že sdružení chce v nejbližší době pomoci s řádným průběhem voleb a současně jej seznámili se svým programovým prohlášením.⁷²

1 a 2. kapitola rigorózní práce „Sdružení katolických duchovních Pacem in terris" obhájené v Ústavu historických věd Slezské univerzity v Opavě v r. 2009

1BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. Pod kuratelou moci. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1953-1970. Bratislava: Veda 1999, s. 13-14.

2,,Samotný Zdeněk Nejedlý dokonce veřejně prohlásil, že v těžkých letech okupace obstálo katolické kněžstvo z hlediska národního opravdu skvěle." BALÍK, Stanislav; HANUŠ, Jiří. Katolická církev v Československu 1945-1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2007, s. 332, pozn. 4.

3LETZ, Róbert. Prenasledovanie kresťanov na Slovensku v rokoch 1948-1989. In: Zločiny komunizmu na Slovensku 1948-1989 I. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška 2001, s. 71-72. Zárodkem budoucího Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva se na Slovensku již v roce 1945 stal Slovenský výbor vlasteneckých kněží v čele s knězem spišské diecéze Jozefem Fialou-Udavským. Již v roce 1946 se zcela otevřeně přidal na stranu komunistů a v květnu téhož roku dokonce sloužil na jejich předvolebním mítinku polní mši. Nejsmutnější kapitolou z období jeho prorežimní orientace byla jeho role poradce při likvidaci biskupského sboru (např. doporučoval internaci arcibiskupa Josefa Berana). Na rozdíl od převážné většiny ,,mírových kněží" se však již v roce 1949 náhle odvrátil od prokomunistické orientace a odešel do exilu. Cf. VAŠKO, Václav. Dům na skále 2. Církev bojující: 1950 - květen 1960. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2007, s. 355.

4Narozen 2. 3. 1902 v Českých Budějovicích. Po studiích působil tamtéž jako kaplan. Za německé okupace vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. Po válce členem předsednictva Československé strany lidové (ČSL). V únoru 1948 se postavil na stranu komunistů a stal se členem Ústředního akčního výboru Národní fronty. Byl tajným členem KSČ. Dlouholetý předseda (1951-1968) a poté čestný předseda ČSL. V letech 1948-1969 řídil resort zdra­votnictví (nejdéle sloužící ministr v dějinách Československa). 1951-1968 předsedou CMVKD a MHKD. Od r. 1952 místopředseda Svazu československo-sovětského přátelství. V počátcích okupace v r. 1968 hledal útočiště na sovětském velvyslanectví v Praze. Na začátku normalizace přednesl ve Federálním shromáždění návrh, aby soudní rehabilitace, uskutečněné zásluhou Pražského jara, byly prohlášeny za neplatné. Pražská cyrilometodějská bohoslovecká fakulta mu udělila čestný doktorát teologie. Dvojnásobný nositel Řádu Klementa Gottwalda. Zemřel náhle 5. 11. 1981 po srdečním záchvatu, k němuž došlo v průběhu recepce na sovětském velvyslanectví v Praze.

5Narozen 26. 3. 1905 ve Francově Lhotě (okres Vsetín). Studoval v Itálii teologii, kterou završil doktorátem. Krátce nato (1932) tamtéž vysvěcen na kněze. V meziválečném období vybudoval v ČSR několik salesiánských center. V průběhu německé okupace vězněn v koncentračních táborech Mauthausen a Dachau. V roce 1947 jmenován litoměřickým biskupem. Zpočátku zastánce smířlivého přístupu vůči komunistickému režimu (1948-49 mluvčím československých biskupů při jednáních se státními představiteli). 1951-1953 nezákonně internován ve své litoměřické rezidenci. R. 1953 zatčen a o rok poté ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 25 letům těžkého žaláře. V r. 1960 amnestován. Posléze pracoval jako stavební dělník a instalatér. Rehabilitován v r. 1968, kdy se opět ujal svého biskupského úřadu. R. 1969 jmenován papežem Pavlem VI. kardinálem in pectore (jmenování zveřejněno 1973). Vytrvalý odpůrce všech kolaborantských kněžských organizací. Mj. vynaložil mnoho úsilí, aby zabránil vzniku SKD PIT. Zemřel 6. 5. 1974 na následky mozkové mrtvice. Den před svou smrtí, po návratu z nemocnice, nucen absolvovat mnohahodinové jednání s opilým krajským církevním tajemníkem. Navzdory zákazu ze strany státních orgánů promluvil nad jeho hrobem tehdejší krakovský kardinál Karol Józef Wojtyła, který Trochtu nazval mučedníkem.

6Cf. VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-08].

7RADOUCHOVÁ, Jaroslava. Československý stát a katolická církev po únoru 1948. Revue dějin socialismu, 1969, roč. 9, č. 1, s. 41.

8Cf. GRAJEWSKI, Andrzej. Jidášův komplex. Praha: Prostor 2002, s. 44.

9HAĽKO, Jozef. Rozbiť Cirkev: Rozkolnícka Katolícka akcia. Bratislava: LÚČ 2004, s. 76.

10Cf. GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 46.

11HAĽKO, Jozef, op. cit., s. 136.

12Cf. VAŠKO, Václav. Církevněpolitický vývoj Československa (1938-1989). In: Pražské arcibiskupství 1344-1994: sborník statí o jeho působení a významu v české zemi. Praha: Zvon 1994, s. 281-282.

13Cf. VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-08].

14Cf. GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 46-48.

15KAPLAN, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948-1953. Brno: Doplněk 1993, s. 77-78.

16Cf. ŠIMULČÍK, Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo samizdatových dokumentov 1969-1989. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška 2002, s. 137.

17Cf. VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-08].

18Pro svou činnost si tato i nástupnické organizace vybraly zvláště cyrilometodějskou (viz též s. 12) a svatováclavskou tradici. Často zde působili kněží, kteří se angažovali jako národní buditelé. V projevech a článcích jejich představitelé prohlašovali, že právě tito duchovní nebyli mnohdy v důsledku svých vlasteneckých aktivit správně pochopeni. Tyto argumenty pak předkládali věřícím, aby zdůvodnili odmítavé stanovisko církevních představitelů k jejich aktivitám.

19Cf. ibid.

20BALÍK, Stanislav; HANUŠ, Jiří, op. cit., s. 148-149.

21Ibid., s. 149.

22BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan, op. cit., s. 44, 45, 48, 50. Ve sledovaném roce byl také zrušen Státní úřad pro věci církevní i jemu podřízený Slovenský úřad pro věci církevní, což mělo určitým způsobem demonstrovat, zejména pro zahraničí, že už není zapotřebí speciální úřad pro církevní záležitosti. Ovšem tato agenda byla převedena na Sekretariát pro věci církevní Ministerstva školství a kultury ČSR, respektive Odbor pre veci cirkevné Povereníctva školstva a kultury v Bratislavě. Je tedy možno konstatovat, že k zásadním změnám v této oblasti nedošlo. Ibid., s. 45.

23Narozen 30. 6. 1899 ve Studénce. V roce 1922 vysvěcen na kněze. Od r. 1949 světící biskup olomoucký (1951-1954 internován v pracovním táboře v Želivu), v letech 1962-1965 účastník II. vatikánského koncilu, 1965-1977 biskup-apoštolský administrátor pražské arcidiecéze. V dubnu 1976 papežem Pavlem VI. jmenován kardinálem a v prosinci následujícího roku se stává arcibiskupem pražským a primasem českým, kterým zůstal až do r. 1991. Od konce 70. let aktivně vystupoval na obranu občanských práv a udržoval kontakty s politickou opozicí. Po vydání dekretu Quidam episcopi požadoval zrušení SKD PIT, které již dříve kritizoval. Zasloužil se o kanonizaci Anežky Přemyslovny. Autor řady náboženských spisů a článků. Zemřel 4. 8. 1992 v Praze.

24Cf. ŠIMULČÍK, Ján, op. cit., s. 151.

25KAPLAN, Karel. Těžká cesta. Spor Československa s Vatikánem 1963-1973. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2001, s. 44.

26Cf. VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-10].

27GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 54.

28Asistentka biskupa Karla Otčenáška Marcela Němečková popisuje zjevnou neochotu Plojhara vzdát se funkce: ,,Nakonec se všichni vzdali, jenom Plojhar prý pořád odolával. Pak prý za ním přišel tehdejší litoměřický ordinář Oliva a prosil ho: ,Pepíčku, pojď od toho, vždyť vidíš, že jsme to prohráli.‘ Ale trvalo dlouho, než povolil." SVOBODA, Bohumil. Víra je můj pevný hrad. Praha: Vyšehrad 2004, s. 143.

29Ve svém projevu na shromáždění věnoval značnou pozornost zaniklému mírovému hnutí: ,,Právě zde na Velehradě byl před devatenácti léty položen základ Mírovému hnutí katolického duchovenstva, které tak bolestně zasáhlo do dějin našeho církevního života. To byl důvod ke včerejší pouti, k setkání u hrobu služebníka Božího Antonína Cyrila Stojana, důvod smírné pobožnosti. Všichni se cítíme na tomto místě poutníky, a to poutníky kajícími." Projev otce biskupa dr. Františka Tomáška. Katolické noviny, roč. 20, č. 21, s. 1.

30Cf. VAŠKO, Václav. Církevněpolitický vývoj Československa (1938-1989), s. 286.

31Cf. GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 57.

32RADOUCHOVÁ, Jaroslava, op. cit., s. 47.

33Cf. GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 57-58.

34Národní archiv, Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, Zpráva z jednání přípravného výboru, 17. 11. 1970.

35Tuto skutečnost rovněž potvrdil zakládající člen SKD PIT a jeho pozdější federální předseda F. Vymětal: ,,Když byl Dubček odstraněn, vznikla ze strany kněží iniciativa znovu pokračovat v dřívějších setkáních..." OBR, Kamil. Proměna pastorační situace české církve v letech 1948-1989 očima ThDr. Františka Vymětala. Olomouc: Univerzita Palackého. Cyrilometodějská teologická fakulta. Katedra spirituality, mezináboženského dialogu a studií křesťanského východu, 2000. Vedoucí diplomové práce Doc. Pavel Ambros, Th.D., s. 47.

36Cf. ŠIMULČÍK, Ján. Zápas o svedomie. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška 2001, s. 14.

37Cf. VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-10]. Státní orgány tento fakt uvítaly, protože měly v úmyslu nahradit vedoucí představitele MHKD, které považovaly za značně zkompromitované a do budoucna nepoužitelné, mladší generací ,,pokrokových kněží", o čemž např. svědčí zpráva bratislavské krajské správy SNB z roku 1967, adresovaná prvnímu náměstkovi ministra vnitra J. Zárubovi: Přední funkcionáři MHKD (...) ,,se politicky nevyvíjejí, zaostávají, jejich názory jsou zastaralé a nevhodné pro současnou dobu. V minulosti za organizování vlasteneckého hnutí a zejména za omezování nepřátelské činnosti vysoké církevní hierarchie mají značné zásluhy, získali značnou popularitu, ale na druhou stranu rovněž získali velké finanční příjmy spojené s politickými funkcemi. Jejich osobní život se vyznačoval určitými extrémy, na jedné straně vystupovali jako velmi pokrokoví a oddaní socialistickému zřízení (přestože je známa jejich politická minulost), přitom vedli i vedou soukromý život neuspořádaně, zejména po stránce mravní, střídání milenek, vlastní děti, pijatiky, rozmařilost, hraní hazardních karetních her, homosexualita a na druhé straně zase druhý extrém - kání se z hříchů, soukromé zpovědi u kněží, účast na soukromých duchovních cvičeních a rozjímáních, prosby u biskupů za odpuštění viny, snaha aktivizovat náboženský život, prosazování zájmů církve až do krajnosti nakonec vedlo k značnému rozpolcení jejich povah. Přitom jsou zde již známky značné senility... Je též známa jejich vzájemná rivalita mezi sebou, jsou značně urážliví a okamžitě reagují, pokud některý z nich dostane vyznamenání, pochvalu..." LETZ, Róbert, op. cit., s. 265-266.

38Narozen 22. 1. 1924 v Bošanech. Studoval filosofii a teologii. Po likvidaci klášterů byl v roce 1950 internován a tajně vysvěcen na kněze a v následujícím roce na biskupa. Do r. 1960 pracoval jako dělník a v témže roce byl za vlastizradu odsouzen ke dvanáctiletému žaláři. V letech 1968-1969 může veřejně působit, ale vzápětí pracuje opět jako dělník (naposledy jako opravář výtahů). Zaujímal jednoznačně negativní postoj ke všem postupně u nás působícím kolaborantským kněžským hnutím a sdružením, což r. 1989 vyvrcholilo jeho čtyřicetistránkovým dopisem (samizdatový ,,bestseller"), adresovaným Katolickým novinám, kde popsal úděl pronásledované církve a pasivitu a loajalitu výše zmíněných organizací. V roce 1990 je jmenován sídelním biskupem nitranským. V této funkci působil do r. 2005. 1991 jmenován papežem Janem Pavlem II. kardinálem.

39Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - přípravný výbor, Návrh na obnovení MHKD, 1969.

40Podobné setkání zorganizovalo dne 22. 6. 1970 i slovenské ministerstvo kultury, a to u příležitosti 20. výročí porady ,,vlasteneckých kněží" v Trenčianských Teplicích. V následném prohlášení duchovní mj. uvedli: ,,Bohužel, krátkozrakost těch, kteří v roce 1968 ve spojení s antisocialistickými silami zneužívali polednový vývoj v naší vlasti, narušila mírovou činnost našeho katolického duchovenstva... Ale touha po životu a míru je silnější než úklady těch, kteří se snažili a ještě stále snaží narušit pokojnou konstruktivní práci." Cf. BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan, op. cit., s. 234; HLINKA, Anton. Sila slabých a slabosť silných. Cirkev na Slovensku v rokoch 1945-1989. Bratislava: Tatran 1990, s. 84.

41Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, rezoluce z 12. 5. 1970.

42Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, zpráva pro ÚV KSČ z 15. 5. 1970.

43Národní archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, sv. 126, a. j. 203.

44Cf. BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989. Bratislava: Veda 2004, s. 31.

45HARTMANN, Jan; SVOBODA, Bohumil; VAŠKO, Václav (eds.). Normalizace. In: Kardinál Tomášek. Praha: Vyšehrad 2003, s. 55.

46Litoměřický biskup Štěpán Trochta v této věci jednal s předsedou ÚV Národní fronty Evženem Erbanem, jak dokládá příslušná zpráva StB, podle níž Trochta Erbanovi říká: „Organizace Mírové hnutí by vrazila klín mezi vládu a biskupy. Naše vláda se musí rozhodnout důvěřovat biskupům více než všelijakým institucím státem zřízeným. A když nebude mít důvěru k biskupům, u nich si ji nezíská." Erban poté řekl, že by nebylo vhodné obnovovat Mírové hnutí. Trochta pak pokračoval: „Pane předsedo, jsem ochoten pokleknout před vámi na kolena, abyste to nepřipustil, a řekněte soudruhu tajemníku Husákovi, ať si mne nechá zavolat, že já půjdu k němu po kolenou, abych zhatil tento úmysl obnovit Mírové hnutí. Nejenže bychom se dostali tam, kde jsme už byli, ale do ještě horší situace. Přišel jsem k vám důvěrně, aby to nebudilo žádné senzace, varovat vás včas a říci si to mezi čtyřma očima. Nemám zájem dělat vám zbytečné starosti, ale jestli k tomu dojde, obávám se, že nás donutíte postavit se na odpor tomuto klínu..." K žádanému výsledku to ale nevedlo... KUČERA, Jiří (ed.). Vyznavač a mučedník Štěpán Trochta. Praha: Portál 2006, s. 44-45. S členy přípravného výboru se setkal brněnský biskup Karel Skoupý, který připravovanou organizaci ostře odsoudil a údajně poznamenal: ,,Doufám, že tam nikdo nevstoupí." V této souvislosti poté ještě dodal, že MHKD bylo ,,skutečným dílem ďáblovým." Národní archiv, Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, karton 42, 1970. Biskup Ján Chryzostom Korec se ke vznikajícímu sdružení vyjádřil takto: ,,Od první chvíle, kdy se začalo hovořit o obnově bývalého MHKD pod názvem Sdružení Pacem in terris, mnozí kněží i laici pokládali tento plán za největší neštěstí, které může Církev u nás opět postihnout. Plně jsem s tím souhlasil... Prosil jsem Dr. Ligoše, ordináře na Spišské Kapitule, aby uskutečnění tohoto plánu nepřipustil. Už koncem roku 1969 jsem o totéž prosil profesora J. V. (Jozefa Vrablece, pozn. aut.) s odůvodněním, abychom znovu neopakovali chyby... Prosil jsem i jiné, aby v žádném případě nebyli ochotni platit za svou profesuru či jiné místo tak otřesnou cenou.... Dostal jsem ujištění, že nic takového nikdy neudělají a že žádnou organizaci nepotřebujeme... Žel, opět se ukázala naše slabost..." KOREC, Ján Chryzostom. Od barbarskej noci. Na slobode. Bratislava: LÚČ 2005, s. 60-61.

47Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, nezařazeno. Informace pro krajské církevní tajemníky, 22. 7. 1970.

48Archiv Ministerstva vnitra České republiky, X. správa Sboru národní bezpečnosti, Zpráva o situaci v římskokatolické církvi, 8. 12. 1970.

49SVOBODA, Bohumil. Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965-1989). Praha: Vyšehrad 2006, s. 88.

50Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - přípravný výbor, Prohlášení olomouckých kněží, 23. 9. 1970.

51Ibid.

52Národní archiv, Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, Zpráva z informační besedy iniciativní kněžské skupiny, 12. 10. 1970.

53Národní archiv, Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, karton 42, 1970.

54Cf. BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 31-32.

55Cf. VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2007-02-01].

56Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, nezařazeno. Informace Františka Cinoldra, 18. 1. 1971.

57Cf. CUHRA, Jaroslav. Československo-vatikánská jednání 1968-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2001, s. 67.

58Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, nezařazeno. Zpráva o situaci a cílech hnutí katolických duchovních v ČSSR, 1971.

59KAPLAN, Karel. Těžká cesta. Spor Československa s Vatikánem 1963-1973, s. 67.

60ŠIMULČÍK, Ján. Zápas o svedomie, s. 16.

61Předsednictvo ÚV KSČ se 16. 6. 1971 rozhodlo prostřednictvím ministerstev kultury a národních výborů (...) ,,poskytnout pro činnost Sdružení politickou, morální a hmotnou podporu." O tři dny později vydal sekretariát ÚV KSČ pokyn k založení SKD PIT ČSR a SKD PIT SSR. Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Materiál pro zasedání předsednictva ÚV KSČ k definitivnímu ustavení SKD PIT, červen 1971.

62Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, nezařazeno, č. j. 11531/1971-III.

63Krátce před národními konferencemi proběhly konference krajské. Ačkoli jejich průběh byl připraven jako ,,bezproblémový", skutečnost byla nakonec jiná a zazněly zde i nežádoucí názory, které se už objevily dříve. Někteří duchovní vyjadřovali svůj nesouhlas s působením bývalých představitelů MHKD v zakládajících výborech, navrhovali posečkat se založením sdružení do té doby, než tento krok schválí Vatikán etc. Bezpečnostní orgány tuto rebelii hodnotily jako ,,důsledek působení reakčního katolického duchovenstva s cílem znemožnit či oddálit založení sdružení." Cf. BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. Pod kuratelou moci. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1953-1970, s. 237. Avšak i na krajských konferencích samozřejmě zazněly režimu poplatné projevy. Např. v Bratislavě vysvětloval budoucí místopředseda SKD PIT SSR Jozef Vrablec zaměření organizace: ,,Ono chce usměrňovat politické myšlení a jednání duchovenstva, aby správně vnímalo naše domácí dění, bez předsudků hodnotilo výdobytky socialistického zřízení..." Ako verní synovia Cirkvi a vlasti. Duchovný pastier, 1971, roč. 46, č. 8, s. 341.

64Tento duchovní poprvé vyslovil ideu nazvat nově vznikající sdružení Pacem in terris a rovněž byl autorem stanov této organizace.

65Cf. VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-10].

66Ibid.

67Cf. ŠIMULČÍK, Ján. Zápas o svedomie, s. 17.

68Cf. VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-15].

69Národní archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, sv. 13, a. j. 13.

70Cf. K službě a pomoci lidu a vlasti. Katolické noviny, 28. 11. 1971, roč. 23, č. 48, s. 1-2.

71Ibid., s. 1.

72Národní archiv, Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, Přijetí u prezidenta republiky, 1971.

Ze všech  křesťanských svátostí má nepochybně nejhlubší novozákonní základy křest. Je to znamení křesťanské iniciace, brána umožňující židům i pohanům, otrokům i svobodným občanům, mužům i ženám (viz Ga 3, 28) rovný přístup v obci těch, kdo věří v Krista a jsou po celý život až do smrti jeho následovníky, uskutečňujíce ve světě s ním a podle jeho vzoru službu lásky.

Laik se uvnitř církve vyznačuje přesně tím, co má společné se všemi ostatními členy božího lidu, totiž ekleziologickou skutečností, že je pokřtěn. Řečeno jinak: Stejně jako všichni jeho bratři a sestry, řeholníci a klerici byl laik uveden do jiného způsobu bytí, do křesťanského způsobu existence, což neznamená nic menšího, než že byl učiněn podobným samotnému zemřelému a zmrtvýchvstalému Kristu v jeho velikonočním tajemství.

Křest znamená tedy první angažmá, první radikální výzvu v životě člověka tváří v tvář onomu tajemství, jímž je zjevení Boha v Ježíši Kristu. Rozhodnutí pro určitý životní stav, pro určitý úřad, resp. službu je ve srovnání s tím druhořadé. Prvořadý význam má tato skutečnost: „Všichni jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše [...] a spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom, jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce, i my vstoupili na cestu nového života" (Ř 6, 3-4).

Tato radikální novost života spočívá především v radikálním odklonu od minulosti a starých vazeb, od jejich skrytého srozumění se zlem a akceptování polopravd. Na základě tohoto zlomu se pokřtěný stává podobným Kristu - nebojme se říct dokonce: „stává se dalším Kristem" - a to skrze smrt podobnou smrti Kristově, aby nakonec skrze zmrtvýchvstání podobné opět zmrtvýchvstání Kristovu přestal sloužit hříchu a žil pro Boha (Ř 6, 5-11). Toto velikonoční tajemství křtu a nového způsobu existence, do něhož křest uvádí, se podle našeho názoru musí stát východiskem každého dnešního uvažování o postavení laika, o laickém stavu a dalších souvisejících teologických tématech, jako jsou např. církevní úřady.

Vidět laika a jeho hlubší identitu z tohoto úhlu znamená kromě toho i obsáhleji chápat církev, tj. bez oněch protikladů, jichž jsou církevní definice plné: na jedné straně klérus, na druhé laici; na jedné straně členové řádů, na druhé ti, kdo k řádům nepříslušejí. Tato perspektiva nám umožňuje spatřit církev, která je lidem božím a sama se za něj považuje, jako společenství pokřtěných, v němž Duch svatý suverénně a svobodně budí charismata a dává z nich vznikat úřadům a službám, jež jsou vykonávány ve prospěch celého božího lidu.

Co k tomu říká Nový zákon

Budeme-li v textu bible hledat kořeny toho, čemu dnes říkáme „laik" nebo „laický stav", mnoho toho nenajdeme. Nejen že se Písmo k těmto termínům nevztahuje, o tom, co my jimi rozumíme, nemluví vůbec.¹

Podle typicky křesťanského a původního pojetí jsou naproti tomu všichni zasvěceni Bohu a neexistuje křesťan, který by měl „profánní" život. Ať už pokřtěný přijal jakékoli charisma, ať už zastává jakýkoli úřad, dostalo se mu toho skrze křest, jímž byl vtělen v Krista, pomazán Duchem svatým a tak se stal plnohodnotným členem lidu božího.² V počátcích křesťanství, jak je popisuje Nový Zákon, není zdá se ani stopy po tom, co my dnes považujeme za „laiky", co tak označujeme. Nenajdeme tam vůbec žádnou skutečnost, která by byla analogií dnešního laika a mohla být zahrnuta pod tento pojem.

Z tohoto pohledu by laik byl tedy křesťan bez dalších přídavků a bližšího určení - kromě skutečnosti, že skrze křest náleží Kristu. Takto viděno by tedy také neexistovala žádná výhradně „laická" spiritualita, žádné zvláštní „církevní kruhy" a žádný specifický apoštolát, jejž by vykonávala pouze tato část církve. Laici jsou jako všichni křesťané prostě a jednoduše povoláni k tomu, aby vedli život „v Kristu" a „v Duchu". Pojem „bratři", resp. „sestry" poukazuje na základní pojetí všech, kdo sdílejí tutéž víru a společně slouží Bohu. „Otcovství" služebníků božích pak neplodí syny a dcery, nýbrž sourozence, bratry a sestry. Křesťané prvních generací se sami nazývali „učednicemi a učedníky", „bratry a sestrami", „svatými", „obcí boží".³

Po této stránce může možná přinést cenné myšlenkové podněty (ve smyslu větší věrnosti ústředním a zásadním bodům biblické spirituality) východní církev. V ní je každý člen božího lidu (laos) - ať má uvnitř tohoto lidu jakékoli místo a ať zastává jakýkoli úřad - pneumatóforos, tj. „nositel Ducha", skrze základní a niterně duchovní dimenzi křesťanských iniciačních svátostí, jimiž jsou křest, pomazání a eucharistie.⁴

Jako charismatik je každý pokřtěný na základě pomazání skrze Ducha královský kněz a prorok v jednotě lidu božího (laos tou theou). Takto vzniklý lid boží není tvořen laiky v protikladu ke kléru. Všichni jsou stejným dílem laici (protože jsou lidem) i kněží (skrze svátosti) v plnosti (pleroma) těla Kristova, v níž Duch působí rozmanitost charismat a úřadů. Ekleziologie, která vychází z „nerozděleného" chápání lidu božího, je souhrnná ekleziologie a chápe laický stav jako dimenzi celé v dějinách přítomné církve.⁵

Jakmile si jednou osvojíme toto pojetí, bude pro nás základem života každého křesťana vždy konsekrace ve křtu; ona bude pramenem křesťanova duchovního života i jeho úřadu služby.⁶ To, že uvnitř této jedné spirituality existují různá charismata a úřady, nesnižuje hodnotu skutečnosti, že vyrůstají z jedné a téže půdy: z Kristova evangelia, z něhož jedině pochází veškerá zkušenost života v Duchu, která si dělá nárok na označení „křesťanská".

Protože tuto spiritualitu prožívají různé skupiny lidí v různých situacích různým způsobem, lze mluvit o rozmanitosti povolání, jimiž křesťané odpovídají na výzvu jediného Boha. A tato rozmanitost zahrnuje určitě víc než tři nejčastější právnické kategorie - kleriky, řeholníky a laiky. To, že existují rozmanité úřady služby, jimiž se projevuje nadání a angažmá pokřtěného, je dobré a obohacující - kdežto přílišné zdůrazňování kategorie „laický stav" jako protikladu ke klerikům a řádovým osobám má za následek negativní abstrakci, která může veškerý život církve ochuzovat.⁷

Koncil - jaro, které je stále v plném květu

S Druhým vatikánský koncilem začal oficiální „boom": laický stav měl být zakotven jako církevní subjekt ústředního významu. Koncilové dokumenty obsahují množství úvah na téma „laik" a výroků o jeho roli v současné církvi. Přesto jsou v týchž dokumentech - zvláště v církevní konstituci Lumen Gentium - dvě vzájemně odlišné ekleziologie: jednak ekleziologie chápající církev právnicky, jednak ekleziologie společenství (communio). Ta druhá přitom zdaleka není určující pro onu první; skutečnost, že obě platí paralelně, rozhodujícím způsobem ovlivňuje jiná příbuzná ekleziologická témata.

Lumen Gentium stále ještě zachovává perspektivu protikladů, zvláště když zdůrazňuje to, co je specifické pro laiky a na druhé straně pro ty, kdo jimi nejsou. Laikům tedy připadá úloha starat se o oblast časnou, oblast společenských struktur a politiky, zatímco řádové osoby a klerikové se mají zabývat věcmi duchovními, posvátnými. Jejich úkolem je vykonávat, spravovat a udílet svátosti, a tak obec, naplněnou Duchem svatým, udržovat živou, aby ve světě dosvědčovala ducha blahoslavenství (Lumen Gentium, 31).

V pokoncilním období byl tento protiklad na úrovni pastorace do jisté míry překonán. Povolaní laici vystupovali energicky a ujímali se služeb a úřadů v církvi. Stále více laiků, žen i mužů, navštěvovalo teologické přednášky, získávali akademické tituly a dostávali od církevní hierarchie pověření k vyučování a intenzivnímu studiu víry (missio canonica), což bylo dříve zjevně vyhrazeno duchovním a řeholníkům.

I ve sféře spirituality vliv laiků překvapivě vzrostl. Počet laiků, kteří poskytují lidem duchovní posilu, vedou exercicie, organizují slavnosti a bohoslužby a stávají se kompetentními kontaktními osobami v duchovních záležitostech obce, nezadržitelně stoupá. Právě v té oblasti, kde laici byli vždycky těmi, kdo pouze přijímají, a to často zcela pasivně, sami teď stále více prolamují hranice „nemožného" a kvalifikovaně dokazují, že mohou být Pánem vyzýváni a povoláváni k aktivnímu jednání na poli v pravém slova smyslu církevním: pomáhají svým bratřím a sestrám ve víře prohlubovat jejich duchovní zkušenost. To nijak neumenšuje mimořádný význam jejich usilování v oblasti „pozemského života" o změnu skutečně existujících nespravedlivých poměrů.

Dokument Christfideles Laici, vydaný po synodě v roce 1987, zachovává patřičnou věrnost duchu koncilu i „rozdělení úloh", které se tehdy jevily jako určující, avšak povzbuzuje již k žádoucí účasti laiků na univerzálním evangelizačním poslání, které dostala církev od Pána. Jako zvěstovatel evangelia může být laik - a právě on - povolán k vykonávání duchovních úřadů a smí se starat o „záležitosti ducha", které se dříve zdály být vyhrazeny pouze vysvěceným duchovním nebo řeholníkům, zasvěceným řádovými sliby.

Role laiků v církevních „základních obcích"

Tato situace je v Latinské Americe v důsledku přijetí ducha koncilu ještě nápadnější. Když si II. generální shromáždění latinskoamerického episkopátu (Mendellín 1968) stanovilo jako hlavní organizační úkol vzájemné propojení obcí jako základní struktury církve, vidělo ještě v církevních „základních obcích" [dále CZO] cosi nového, nový způsob existence církve.⁸ Na III. generálním shromáždění (Puebla 1979) byl tento model znovu předmětem jednání a dostalo se mu oficiálního uznání v duchu mnohem obsáhlejší ekleziologie, akceptující mnohem svobodnější a hojnější rozvoj laických charismat a úřadů ve službě lidu božímu.⁹ Závěrečný dokument IV. generálního shromáždění (Santo Domingo 1992), jehož hlavním tématem je nová evangelizace, přisuzuje pak laikům v tomto procesu přímo ústřední roli.¹⁰

Rozvíjení teologie úřadů služby na základě teologie křtu, ověřované a praktikované v CZO, je fenomén utvářející latinskoamerickou církev od sedmdesátých let. Pozorujeme-li tento již více než čtyřicet let probíhající proces nové misionářské praxe s jejími úspěchy i prohrami, zjišťujeme, že CZO, v nichž se služby, úřady a slavnosti vykonávaly ve společenství, byly pro církev Latinské Ameriky a karibské oblasti obohacením. Na kontinentě, jenž nemá dostatečný počet duchovních, sloužili duchovním potřebám lidu božího jako nositelé úřadu laici, povolaní slovem božím ze středu obcí. Převážná většina z nich byly ženy (logicky laičky).

Tato žitá zkušenost byla pro latinskoamerickou církev podnětem ke zdůraznění skutečnosti, že CZO jsou „prvním a základním jádrem církve", „zárodečnou buňkou církevní struktury" (viz Mendellín 14, III, 10) v tom smyslu, jak to vyjadřuje Nový zákon (Mt 11,25-27; J 17,19-23; Sk 2,42-47) a v duchu Druhého vatikánského koncilu i ekleziologie předchozích generálních shromáždění (Mendellín, Puebla): Církev je lidem božím a svátostným znamení Království božího (Lumen gentium, 1 a 26). V takovém pojetí církve dostává farnost novou identitu: Je společenstvím základních obcí (Puebla 16, Santo Domingo 58) a zprostředkující úrovní církve v jednotě místní církve.

CZO jsou zárodečnými buňkami a modelem církve, utvářené duchem společenství, darem prorokování a mučednictvím, církve, jež má vlastní rytmus a vlastní procesy a je formována společenskou a církevní realitou našeho lidu. Proto se liší od jiných forem, např. pastorálních hnutí a skupin, které vycházejí z charismatické dimenze nebo jsou zaměřeny pouze vnitrocírkevně. Křestní vyznání křesťanů se v nich vyjadřuje nejrozmanitějším způsobem. CZO povzbuzovaly své členy, aby se angažovali v různých oblastech: v pastorálních hnutích, která se věnují společenským problémům, v lidových hnutích, občanských iniciativách i  politických organizacích, které přispívají ke zlepšení životních podmínek. CZO se rozvíjely především v nižších vrstvách obyvatelstva; svou vírou a prací pro Království boží dokazovaly evangelizační sílu obcí, především chudých. Vyzývaly církev a společnost k obrácení (Puebla 1147) a přispívaly k tomu, aby chudí našeho kontinentu „měli život a měli ho v plnosti" (J 10, 10).

V duchu Druhého vatikánského koncilu a navazujíc na předchozí generální shromáždění biskupů (zvláště v Pueble) zdůrazňuje ekleziologie vzešlá z CZO, že všichni, kdo na základě iniciační svátostí a rozmanitých Duchem propůjčených charismat vykonávají úřady, resp. činnosti v církvi, majíce na zřeteli její životnost a poslání, tvoří církev, která jako celek je nositelkou úřadu služby. Jde o úřady, jež nejsou vyhrazeny pouze ordinovaným osobách, o úřady, které mohou a musejí přebírat i osoby laické. Dochází k tomu vždy tehdy, když laici různým způsobem vytrvale a na vlastní odpovědnost vykonávají služby, které jsou pro prorocký, kněžský a královský úřad církve důležité a jako takové jsou církví samotnou uznávány.

Generální shromáždění v Aparecidě: Přineslo něco nového?

Dokument V. generálního shromáždění latinskoamerického episkopátu (Aparecida 2007) přisuzuje laickému stavu mimořádně velký význam. Laici představují „učedníky a učednice", kteří budou provádět misionářskou práci na kontinentě. Avšak laici z CZO už nehrají onu ústřední roli jako ještě v Mendellínu a v Pueble. V Aparecidě jde jednoznačně o laiky nového hnutí neboli nových katolických obcí. Ony jsou hlavními adresáty závěrečného dokumentu V. generálního shromáždění.

Před samotnou konferencí připomněla Brazilská biskupská konference alarmující situaci katolíků v „největší katolické zemi na světě". Upozorňuje na skutečnost, že více než 70 procent brazilských katolíků nemá přístup k eucharistii. Vzhledem k tomu, že mnoho obcí, které se týden co týden shromažďují okolo slova božího, nemá možnost slavit eucharistii, zdůrazňují biskupové nutnost změny církevně právní disciplíny ohledně úřadu daného svěcením, aby se všem obcím zajistila plnost svátostného života.

V části, která analyzuje situaci církve (č. 99c), jmenuje dokument z Aparecidy v seznamu kněžských služeb také „úřady svěřené laikům"; z nich konkrétně zmiňuje „vedení shromáždění, malých společenství, mezi jinými základních obcí, a církevních hnutí, jakož i četné oblasti kategoriální pastorace". O CZO se tedy hovoří na téže úrovni jako o jiných laických sdruženích, dokonce je zařazuje do kategorie „malých společenství".¹¹

V témže odstavci poukazuje text pod písm. e) na „rozkvět CZO podle kritérií předchozích generálních shromáždění, která proběhla v jednotě biskupů a ve věrnosti učitelskému úřadu církve". Tento výrok je podepřen citáty z dokumentů z Puebla a Santa Dominga (viz Puebla 261, 617, 638, 731, 940; Santo Domingo 62).

Již v kapitole 5.2.3, uprostřed oddílu pojednávajícího o církevních místech společenství¹², jsou CZO ve dvou významných úsecích pochvalně charakterizovány jako „školy křesťanů, kteří se jako učedníci a misionáři angažovali pro svou víru" (Aparecida 178). V této souvislosti se na témže místě říká s uznáním a jako příklad: „Mnozí jejich členové dokonce pro ni položili život." Právě tak je uznáván jejich vztah k církvi, jak je popisována v 2. kapitole Skutků apoštolů, což je popis normativního charakteru, platný pro každou obec ve všech dobách (Aparecida 178). Jinými slovy: Výslovně se konstatuje jejich příslušnost k církvi, a tím se jim přiznává právo na označení církevní základní obce.

Tentýž oddíl se znovu obrací k bohaté tradici Medellínu, kde byly CZO uznány jako „zárodečné buňky křesťanské strukturace" a „pramen evangelizace" (viz Medellín 15, III, 10). Právě tak se Aparecida vrací k osvícené formulaci z Puebly, podle níž se v obcích církev projevuje formou, jež umožňuje lidem nejlépe poznávat boží slovo, angažovat se ve jménu evangelia ve společnosti, dává vzniknout novým službám mezi laiky a podporuje výuku dospělých ve víře (Puebla 629). Tuto myšlenku dokument z Aparecidy dále rozvíjí. Zdůrazňuje neocenitelný přínos CZO, které svou službou, prokazovanou v trvalé touze po společenství s pastýři církve, usilují o zvýšení respektu ke slovu božímu jako zdroji spirituality. Text krásným a výstižným obratem prohlašuje CZO za „viditelný výraz primárního rozhodnutí stát na straně chudých" a říká: „Ony daly vzniknout četným službám a úřadům pro život v církvi a společnosti " (Aparecida 179).

Na konci oddílu 178 však dokument své pozitivní výroky o CZO relativizuje, když s odkazem na Pueblu konstatuje, že „mnozí jednotliví členové obcí nebo celé obce ztráceli stále více církevní zaměření napojením na světské organizace nebo ideologickou radikalizací" (Puebla 630). Oddíl 179 zase doporučuje, aby CZO působily společně se skupinami z farních obcí, církevních sdružení a hnutí, a tím přispívaly k oživení farních obcí a vytvářely společenství obcí. Tato část končí jednoznačným napomenutím: „Ve své snaze čelit výzvám dnešní doby by měly CZO dbát, aby nebyl znehodnocován poklad tradice a učitelský úřad církve" (Aparecida 179).

Dokument dále důrazně připomíná: „S cílem dostát požadavkům evangelizace se kromě CZO vytvářely i jiné uznávané formy malých společenství, dokonce celé sítě společenství a hnutí, které svým životem, v modlitbě a kontemplaci čerpaly ze slova božího" (Aparecida 180). Vidíme zde velkou snahu vyzvednout skutečnost, že CZO nejsou dnes uvnitř celého spektra církve jedinou, a už vůbec ne první nebo snad hlavní formou obce a laického sdružení. Jsou stavěny naroveň jiným církevním sdružením, což svědčí o přání latinskoamerických biskupů, aby se CZO začlenily do modelu církve nadále strukturované kolem farních obcí a hnutí.

Není tedy divu, že některá uskupení, těsně spojená s CZO, s lidovými biblickými čtenářskými skupinami a sociálními hnutími se cítila veřejně napadena, když zjistila, že dokument z Aparacidy považuje CZO za jednu z mnoha skupin či hnutí. Jejich ohromení se jistě dá vysvětlit tím, že CZO už celá desetiletí samy o sobě tvrdí, že už nejsou skupinou uvnitř církve, nýbrž představují nový způsob, jak „být církví".¹³

V závěru oddílu 180 najdeme myšlenku, která se - jinak formulována a v jiné souvislosti - objevuje na různých místech dokumentu a týká se ústřední role eucharistie pro život křesťanů: „Všechna tato církevní společenství a skupiny budou plodnými, pokud středem jejich života v jediné církvi Kristově bude eucharistie a směrnicí pro jednání slovo boží" (Aparecida 180). Zároveň dokument na jiném místě říká, že stav, kdy tisíce obcí zůstávají po dlouhou dobu bez eucharistie, v církvi vzbuzuje starost (Aparecida 100e).

Zde se text dotýká hluboké rány, o níž mnohé CZO mluví s bolestí: nemohou pravidelně slavit eucharistii. Faktem je, že tato skutečnost podněcuje pastorální vynalézavost těchto obcí, které učinily hybnou silou svého života slovo boží a kolem tohoto slova pořádají překrásné liturgické a paraliturgické slavnosti.¹⁴ Ale problém přetrvává. Členové nových hnutí, kteří zpravidla žijí v městských centrech, mají skutečně možnost uposlechnout napomínání farářů a pravidelně se účastnit slavení eucharistie. Ale v CZO, z nichž mnohé jsou v oblastech, kde je kněží málo anebo tam nejsou téměř žádní, se tento problém vyhrocuje.

Skutečností zůstává, že mnoho katolických obcí nemá možnost účastnit se v neděli eucharistické slavnosti, protože v místě není žádný duchovní. Věřící jsou tedy vyloučeni z toho, co je ústředním mystériem katolicismu. A CZO rozhodně patří k takto postiženým. Brazilská biskupská konference se ve svých úvahách k dokumentu z Aparecidy staví k tomuto problému otevřeně a přichází se smělými a zajímavými návrhy. Říká např.: Platí-li, že „církev uskutečňuje eucharistii a v eucharistii se uskutečňuje církev", pak z toho vyplývá, že oněch více než 70 procent brazilských katolíků, kteří se nemohou účastnit nedělní eucharistické slavnosti, je zbaveno důležité dimenze své příslušnosti k církvi. Poté biskupská konference navrhuje, aby se znovu uvažovalo o otázce tohoto úřadu pro laiky a o možnosti, že by ho vykonávali ženatí kněží.¹⁵

Dokument z Aparecidy problém popisuje, ale nenabízí řešení. V oddíle 253 se říká, že ti, kdo nemají možnost slavit v neděli eucharistii, se mají snažit zbožně se účastnit bohoslužby slova a modlit se za kněžská povolání. Z toho je ovšem zřejmé, že způsob zacházení s podobnými problémy zůstává stále týž a že církev nemá v úmyslu zavádět významné novinky při řešení těchto otázek.¹⁶

Brazílie je asi státem, v němž vyrostlo a výrazně se profilovalo nejvíce CZO. Navzdory přechodným potížím, vyvolaným sloganem „konec utopií", a navzdory následné krizi společenského angažmá, která byla v naší zeměpisné oblasti již dostatečně analyzována, jsou nadále živé a stále jich přibývá, především v regionech jako severovýchod země nebo území Amazonky. Tam jsou nejplodnějším a nejadekvátnějším modelem, přinášejícím odpovědi na společné problémy chudých, kteří z víry čerpají sílu, aby obstáli v tvrdém každodenním životě. Tady najdou pochopení pro své konkrétní a zároveň tak závažné starosti i pro svůj zápas, vyznačující se evangelijní radikalitou, jímž značně ovlivňují reálnou situaci. Je jistě pravda, že zde by se model nových hnutí prosazoval obtížněji, a právě tak na druhé straně platí, že růst a rozvoj CZO ve městech, v prostředí podnikání a univerzit naráží na větší překážky.

Závěrem: Budoucnost úřadů bez svěcení

To, jak laici vidí sami sebe a své poslání ve stádiu, jímž dnes církev prochází, povede stále více k oživování Ježíšova příběhu, a to způsobem tvůrčím, odpovídajícím každému jednotlivci, kultuře a aktuální situaci. Protože laik je především člověk pokřtěný, a proto posvěcený, je tímto původním posvěcením proměněn v kněžský nástroj Kristův. V žádném případě není - nikdy nebyl a nebude - druhořadým členem církve, který konzumuje duchovní a církevní dary; je plně platným členem, aktivním účastníkem, nositelem služby a úřadu, díky jemuž smí jednat „in persona Christi" (Ga 2,20; Ř 8, 10-11; 13, 7-8).

Identita laika - identita vycházející z Krista - spočívá v jeho lidské osobě, která je křtem, přijatým skrze Krista, formována ke službě církvi a světu. Je tedy žádoucí, ba nutné podrobovat úřady bez svěcení nové reflexi. Zkušenost církevních základních obcí je přitom jistě významnou pomocí.

Maria Clara Lucchetti Bingemerová je mimořádnou profesorkou teologie na Papežské katolické univerzitě (PUC) v Rio de Janeiro a děkankou tamního Centra pro teologii a humanitní vědy. Promovala r. 1989 v oboru systematické teologie na Gregoriánské univerzitě v Římě. Je vdána, má tři syny a dvě vnučky.

Vydala mj.: Maria, matka Boží a matka chudých (spolu s Ivone Gebara), 1988; Jesus Christo: servo de Deus e Messias glorioso (2008), Simone Weil: la fuerza y la debilidad del amor (2008). Pro Concilium (4/2009) napsala naposledy článek Lateinamerika­nische Matristik (spolu s A. M. Bidegain).

Z Concilia přeložila Helena Medková

1Již ve Starém zákoně se na jedné straně říká, že jedině Bůh je svatý (viz 1 S 2,2; 2 Kr 19,22; Ž 22,3; 89,18; Iz 6,3; aj.), a na druhé straně se prohlašuje, že i veškerý lid je svatý, neboť je ke svatosti povolán (viz Dt 7,6; 14,2; 26,19; Ž 34,9 aj.). V Novém zákoně jsou všichni křesťané povoláváni, aby žili „v Kristu" či aby vedli svatý život v jednotě s Ježíšem Kristem a jako údy těla Ježíše Krista, Mesiáše, Pána a svatého Boha. A apoštol Pavel nazývá bez váhání všechny křesťany „svatými". Toto označení užívá téměř právě tak často jako jiná, např. bratři aj. (viz Ř 1,7; 8,27; 12,13; 15,25; 16,2; 1 K 6,2; 7,14.34; 16,1 aj.).

2Juan Antonio Estrada Diaz, La identidad de los laicos. Ensayo de eclesiologia, Madrid 1989, 117; viz též Yves Congar, Art. Laïc et Laicat, in: Dictionnaire de Spiritualité, sv. IX, sl. 79-80.

3Viz Ř 1,7; 8, 27; 12,13; 15,25; 16,2; 1 K 6,2; 7,14.34; 16.1 atd. Viz Congar, Laïc et Laicat, op. cit., sl. 80.

4Viz Olivier Clément, L'Église , libre catholicité des consciences personelles. Point de vue d'un théologien de l'Eglise orthodoxe, in: Le Supplément 155 (1985), 55-56.

5Viz Bruno Forte, A Igreja icone da Trinidade. Breve eclesiologia, Sao Paulo 1987, 31.

6Tamtéž, 31.35.

7Tamtéž, 37.

8V souvislostí s nutnou obnovou pastorálních struktur v latinskoamerické církvi říká závěrečný dokument z Medellínu výslovně, že církevní základní obce jsou „první a základní jádro církve", „zárodečná buňka strukturace církve, zdroj evangelizace a v současnosti hlavní činitel podpory a rozvoje obyvatel". A dodává: „CELAM [latinskoamerická církevní rada biskupů, stálé grémium] musí v této éře usilovat o komplexní a trvalou reflexi a o obohacující výměnu zkušeností v oblasti pastorace. K tématům, s jejichž studiem je nutno začít, patří dnes nutně základní obce." Viz Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz (vyd.), Die Kirche Lateinamerikas. Dokumente der II. und III. Generalversammlung des lateinamerikanischen Episkopates in Medellín und Puebla (Stimmen der Weltkirche, 8), Bonn 1979 (dále citováno jako „Medellín" či „Puebla"), citát: Medellín, 15, III, 10.32. K tématu církevních základních obcí jako nového způsobu „být církví" viz Leonadro Boff, Die Neuentdeckung der Kirche. Basisgemeinden in Lateinamerika, Mainz 1980.

9Viz Puebla, č. 629: „Lze konstatovat, že díky malým společenstvím, zvláště církevním základním obcím zesílily vztahy mezi lidmi, akceptace slova božího, revize života a reflexe skutečnosti ve světle evangelia. Angažmá lidí v rodině, práci, městské čtvrti a místní obci je stále intenzivnější. S radostí poukazujeme na skutečnost, která může být ‚nadějí církve‘, totiž na stoupající počet malých společenství. Tuto formu církevního života pozorujeme nejčastěji na okraji velkých měst a na venkově. Tato prostředí podporují vznik nových úkolů pro laiky. Tady se rodinná katecheze a výuka víry rozšířila způsobem, jaký lépe odpovídá prostému lidu." Text obsahuje řadu úseků podobného významu.

10Viz závěrečný dokument ze Santa Dominga, č. 97: „Naléhavé problémy Latinské Ameriky a karibské oblasti vyžadují toto: Všichni laici musejí být protagonisty nové evangelizace, péče o lidi a o křesťanskou kulturu. Podpora laiků je nutná, a to bez klerikalismu a omezování na vnitrocírkevní záležitosti. Pokřtění, jimž se dosud nedostalo evangelizace, mají být cílovou skupinou evangelizačního úsilí, které může být účinné pouze tehdy, budou-li laici - vědomi si svého křtu - odpovídat na Kristovu výzvu a stanou-li se protagonisty nové evangelizace. Viz Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz (vyd.), Die neue Evangelisierung - Förderung des Menschen - Christliche Kultur. Schlussdokument der IV. Generalversammlung der lateinamerikanischen Bischöfe in Santo Domingo (Stimmen der Weltkirche, 34), Bonn 1992 (dále citováno jako „Santo Domingo").

11Povšimněme si, že označením „malá společenství" jsou zpravidla míněna tzv. nová společenství, která sebe sama chápou podobně jako nová hnutí. Viz CNBB (Brazilská biskupská konference), Igreja particular, movimentos eclesiais e nova comuninades, Sao Paulo 2007.

12Oddíl 5.2. Oficiální německý překlad viz Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz (vyd.), Aparecida 2007. Schlussdokument der V. Generalversammlung des Episkopates von Lateinamerika und der Karibik (Stimmen der Weltkirche, 41), Bonn 2007 (dále citováno jako „Aparecida").

13Z nepřehledného množství literatury k CZO a jejich sociologickému a teologickému zhodnocení zde vybíráme jen příklady: Frei Betto, O que é comuninade eclesial de base, Sao Paulo 1981; Faustino Teixeira, A fé na vida, Sao Paulo 1987; Boff, Die Neuentdeckung der Kirche, op. cit.

14Viz CEBI, Mês da Bíblia aj.

15Viz příspěvek CNBB (Brazilské biskupské konference) k dokumentu z Aparecidy.

16Stojí za to otisknout celý text č. 253, je totiž pro naše téma mimořádně důležitý: „Mnoha tisícům obcí s milióny členů, kteří nemají příležitost účastnit se nedělního slavení eucharistie, bychom s hlubokou pastýřskou srdečností chtěli říct, že i oni mohou - a mají - žít, jak ‚odpovídá neděli‘. Mohou svého již obdivuhodného ducha živit slavením velikonočního tajemství při ‚nedělní bohoslužbě slova‘ a zakoušet lásku, která spojuje (viz 1 J 3,14), pozorně naslouchat Slovu božímu (viz J 5, 24-25) a společně se modlit (viz Mt 18,20). Věřící mají zajisté toužit po účasti na celé nedělní eucharistické slavnosti. Proto je také nabádáme, aby se modlili za kněžská povolání."

Søren Kierkegaard: Z deníků a papírů

Neúnavná tlumočnice Kierkegaardova díla do češtiny Marie Mikulová Thulstrupová připravila výbor z filozofových drobků nejdrobkovatějších, krátkých, často aforistických záznamů. Textíky jsou zhruba tematicky uspořádány, ale kniha se dá číst na přeskáčku, podle nálady a štěstí. A zdá se mi, že je to četba pro dnešního čtenáře mnohem přitažlivější a srozumitelnější než souvislé studium autorových větších prací. Nikoli „Kierkegaard light", ale přece jen Kierkegaard srozumitelnější, místy vtipnější a hlavně intimnější, aniž by se přitom potlačil mučivý a zároveň prorocký charakter jeho zápasu a hledání. Vynikající úvod do jednoho z řady velkých myslitelů, kteří učinili křesťanství a víru středem a klíčovým problémem svého tázání. Vydalo CDK Brno.

Libor Prudký a kol.:
Inventura hodnot. Výsledky sociologických výzkumů hodnot
ve společnosti České republiky

Hodnoty, které lidé vyznávají, mají silný a přímý vliv na jejich chování v oblasti sociální, politické a samozřejmě i náboženské. Kniha Libora Prudkého nejen - jak praví podtitul - ukazuje hlavní rysy hodnotového systému nás Čechů, ale také podává zevrubný přehled teorie hodnot a metodologie jejich sociologického zkoumání. Kniha bohužel není snadnou četbou zejména pro lidi, kteří se sociologii nevěnují, předpokládá aspoň povšechnou znalost oboru a ochotu pročíst se hutným odborným žargonem. Vydala Academia Praha, 2009.

Zdeněk R. Nešpor, David Václavík a kol.:
Příručka sociologie náboženství

Sociologie náboženství je vědou o náboženství jako součásti společnosti, jako především kolektivní aktivitě. Přestože již vyšlo i v češtině několik úvodů do této disciplíny, jejích přehledů či knih nesoucích sociologii náboženství v názvu, žádná z těch, které znám, se svou užitečností pro běžné čtenáře z řad například duchovních nevyrovná této. Kniha je kolektivním dílem, takže kapitoly samozřejmě nesou stopy svých tvůrců, ale vesměs jsou psány přehledně, čtivě a informovaně a obsahují vše nejdůležitější od obecných teorií slavných sociologů až po konkrétní čísla z českých výzkumů religiozity. A na závěr ještě medailonky hlavních autorit v oboru včetně názvů knížek, které bychom si od nich mohli přečíst. Kniha na mne dělá velmi dobrý dojem a mohu ji doporučit každému, kdo se chce nebo potřebuje v této oblasti zorientovat, především i pastoračním praktikům. Sociologické nakladatelství, Praha 2008.