Křesťanství na Východě v době arabského jara

Linec (KAP) Egyptský jezuita a znalec islámu P. Samir Khalil Samir, který působí jako profesor v Římě a Bejrútu a jako vatikánský poradce, přednášel v rakouském Linci na pozvání iniciativy Křesťanský Orient. Mj. uvedl, že v příštích volbách koncem listopadu v Egyptě vyhrají nejspíš islamisté, protože jejich hnutí jsou nejlépe organizovaná. Od pádu Mubarakova režimu vykrystalizovaly tři hlavní politické bloky, z nichž pouze Egyptský blok sestává z liberálních a sekularistických stran. Islámské náboženské právo šaría se již nyní stává hlavním zdrojem zákonodárství, což křesťané odmítají.

Hlavním problémem Egypta podle P. Samira je nedostatečné vzdělání. „Ačkoli máme povinnou školní docházku již 80 let, je zde pořád ještě 40 % analfabetů."

Za podstatnou příčinu vzpour v arabských zemích jezuita považuje ekonomické důvody. Proto také nepočítá s podobným vývojem v Saúdské Arábii, ačkoli zde jsou tvrdě potlačována lidská práva zejména křesťanských migrantů z Asie. Vláda však bohatství sdílí s občany.

Jako pozitivní příklad soužití křesťanů a muslimů uvedl P. Samir Libanon. Podíl křesťanů, 35 %, je nejvyšší v regionu. V parlamentu jsou však reprezentováni 50 % poslanců a místní muslimové říkají, že křesťany potřebují. Sami se snaží odvrátit zbylé křesťanské spoluobčany od emigrace, protože si cení jejich hospodářského a kulturního přínosu. „Neexistuje tam pronásledování a ni diskriminace. Je to pozitivní příklad pro muslimské země."

Křesťané v dalších zemích Východu očekávají, že budou právně a společensky zrovnoprávněni. To se prý projevilo i na blízkovýchodní biskupské synodě, která se konala ve Vatikánu v říjnu 2010.

Mše za oběti heydrichiády

Praha (KAP) Pražský arcibiskup Dominik Duka sloužil v katedrále sv. Víta bohoslužbu na památku 294 českých vlastenců a jejich rodinných příslušníků, kteří byli v letech 1942 až 1944 popraveni v Mauthausenu jako oběti heydrichiády, pronásledování vyvolaného atentátem na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha. Duka tím navázal na tradici, již zahájil po válce kněz a parašutista Josef Pojar, kterou však ukončil komunistický puč roku 1948. Vzpomínka patřila jak katolickým obětem heydrichiády, tak také „českým protestantům, pravoslavným, vlastencům židovského vyznání i nenáboženským humanistům," kteří byli mezi zavražděnými.

Mezináboženské mírové setkání v Assisi

Assisi (KAP) Za účasti papeže Benedikta XVI. se v italském Assisi sešlo asi 300 zástupců dvanácti náboženských směrů, tří desítek křesťanských církví a agnostických filosofů. Schválili společný dvanáctibodový dokument odsuzující násilí, války a terorismus a podporující svobodu a mír, jež lze zaručit jen na základě vzájemné důvěry. Výslovně účastníci odsoudili ospravedlňování jakéhokoli násilí náboženstvím a Bohem a slíbili si vzájemné odpuštění omylů a předsudků z minulosti. Tradici mezináboženských setkání v Assisi zahájil před 25 lety papež Jan Pavel II.

Vyšetřování londýnských benediktinů Vatikánem

Londýn (KAP) Vatikánem sestavený vyšetřovací tým má prověřit podezření, která se objevila kolem renomované londýnské školy Saint Benedict's School, vedené benediktiny. Bývalý rektor David Pearce je obviněn, že déle než čtyři desetiletí sexuálně zneužíval žáky. Navíc bývalý opat londýnského kláštera Laurence Soper prý zmizel z římského benediktinského řádového domu a zdržuje se na neznámém místě, aby se vyhnul obvinění se zneužívání dětí. Plánovaná apoštolská vizitace je prvním podobně vedeným vyšetřováním zneužívání ve Velké Británii. Tým vyšetřovatelů údajně povedou biskup a právník John Arnold a benediktinský opat Richard Yeo, závěry a doporučení budou předány vatikánské Kongregaci pro věrouku.

Spor o „ekumenizaci" dublinské katedrály

Dublin (KAP) Robert MacCarthy, děkan anglikánské katedrály sv. Patrika v Dublinu, navrhl, aby se jeho chrám změnil na „národní katedrálu" pro všechny irské křesťany a mohli v ní sloužit bohoslužby vedle anglikánů také katolíci a presbyteriáni. Svůj návrh zaslal všem kandidátům na úřad irského prezidenta před letošními prezidentskými volbami a požádal je o vyjádření. Jeho návrh ovšem narazil na rozhodný odpor ze strany dómské kapituly a řady dalších irských anglikánů. Děkan MacCarthy totiž svůj návrh zveřejnil, aniž by jej předtím projednal s kapitulou a vedením církve.

Anglický čekatel trůnu si již smí vzít katolíka

Londýn (KAP) Šestnáct států britského společenství národů (Commonwealth) se v australském Perthu dohodlo na modernizaci zákona, který upravuje následnictví britského trůnu. Vedle přednosti mužských sourozenců před ženskými bylo také zrušeno ustanovení z roku 1701, které stanovilo, že kandidát trůnu ztrácí právo následnictví, pokud vstoupí do manželství s katolíkem. Britský premiér David Cameron rozhodnutí uvítal slovy „představa, že se mladší syn stane králem místo starší dcery jen proto, že je muž, anebo že si budoucí monarcha smí vzít příslušníka jakékoli víry, jen ne katolíka - to je myšlení, které se nehodí k moderním zemím, jimiž jsme se stali." Zároveň zdůraznil, že i nadále musí budoucí monarcha být ve společenství víry s anglikánskou církví, „protože je hlavou této církve".

Změnu zákona přivítal za katolickou církev arcibiskup Vincent Nichols, předseda biskupské konference Anglie a Walesu, jako „odstranění nespravedlivé diskriminace".

Odstranění zákazu manželství s katolíky se v britských politických kruzích diskutovalo již několik let, anglikánská církev proti návrhu argumentovala římskokatolickým církev­ním právem, podle něhož se katolický partner v nábožensky smíšených manželstvích má zasazovat za katolický křest a výchovu dětí. To by pak mohlo časem vést k tomu, že by na špici anglikánské státní církve stanul katolický monarcha, který by ovšem musel formálně jmenovat anglikánské biskupy.

Irské řády postižené skandály prodávají majetek

Dublin (KAP) Osmnáct katolických řeholních společenství v Irsku, postižených sexuálními skandály, jež je nutí platit náhrady postiženým, prodalo v uplynulé dekádě pozemky v celkové hodnotě přes 667 milionů euro. Uvedl to deník Irish Examiner. Přesto řádům stále zůstává většina jejich majetku.

V minulosti církev v Irsku vlastnila 10 700 nemovitostí a řídila téměř 6700 škol a náboženských institucí. Podle irské biskupské konference se připravuje transformace, která většinu nemovitostí převede do podoby nadací.

Ostatky císaře Karla I. v Bratislavě

Bratislava (KAP) Dóm sv. Martina v Bratislavě získal relikvii posledního habsburského císaře Karla I., který zemřel roku 1922 v portugalském exilu a byl roku 2004 papežem Janem Pavlem II. prohlášen za blahoslaveného. Arcibiskup Stanislav Zvolenský relikvii přivítal během slavnostní latinské mše konané při příležitosti 100. výročí svatby Karla a Zity Bourbonsko-Parmské 21. října 1911. Karlovu relikvii, umístěnou nyní na oltáři Svatého kříže, chrámu darovala rodina blahoslaveného a do Bratislavy ji přivezl Michael Habsburg-Lothringen. V promluvě Zvolský zdůraznil, že se Karel I. v „jím nechtěné" první světové válce snažil o co nejhumánnější válčení a snažil se o uzavření míru.

Výstava o Josefu Beranovi v Miláně

Milán-Praha (KAP) Milánská Biblioteca Ambrosiana uspořádala mimořádnou výstavu o českém vyznavači kard. Josefu Beranovi (1888-1969) u příležitosti 100. výročí jeho kněžského svěcení. Výstavu otevřel pražský arcibiskup Dominik Duka, který na zdejší Univerzitě Sacro Cuore rovněž pronesl přednášku o kulturní a náboženské jednotě Evropy.

Hlavní část tohoto čísla Getseman je věnována dvěma velkým francouzským náboženským myslitelům a zakladatelům komunit, bratru Rogerovi z Taizé (1915-2005, text je z pera jeho nástupce bratra Aloise) a abbé Pierrovi, zakladateli Emauzského hnutí (1912-2007, úvahu o jeho spiritualitě napsala Irena Kopicová).

Francouzská církev, dříve zvaná první dcera církve, byla od středověku - zejména od založení Pařížské univerzity počátkem 13. století - významným a často rozhodujícím intelektuálním centrem západního křesťanství. Francouzská revoluce na konci 18. a následující politické boje v 19. století přinesly úpadek vnější moci a politické síly; Francie se stala baštou sekularismu a antiklerikalismu, „laickost" je dodnes její oficiální politikou. Francouzští křesťané se postupně stali menšinou, často již veřejností nechápanou a považovanou za anachronismus - velice podobně jako v našich rozumářských a proticírkevních Čechách.

Přestože Sorbonna již dávno není nejdůležitějším centrem teologického výzkumu a francouzští biskupové nezastávají klíčové politické funkce, francouzské křesťanství nepřestává inspirovat. A myslím si, že to nejvýznamnější již dávno nepřináší jeho konzervativní, restaurační a do minulosti zahleděná část, jakkoli ta dlouho dominovala a udávala tón. To podstatné naopak přinášejí nezvedené děti francouzského křesťanství, lidé na okraji, kritizující nejen ateistickou společnost, ale i hlavní proud své vlastní tradice, často vyprázdněný a maloměšťácký. K abbé Pierrovi vede posloupnost již od Lamennaise, Bloye a Péguyho: křesťanství „levicové", sociální, radikálně reformní, křesťanství pro chudé, křesťanství z chudých. Také bratr Roger vzešel svým způsobem z okraje francouzsky mluvícího křesťanství: z okraje konfesního i regionálního, ze švýcarských protestantů, menšiny početní i intelektuální.

Je až paradoxní, že abbé Pierre, který vzešel z hmotně dobře zajištěné rodiny, se stal přítelem bezdomovců, a že bratr Roger, který pocházel z konfese strohé a odmítající katolictví v jakékoli podobě, se stal apoštolem otevřenosti a pravé katolicity. Možná však jim pomohlo právě to, že si uvědomili nedostatečnost či neúplnost toho, z čeho vzešli. Že pochopili spásu jako něco, co překračuje moji úzkou skupinu a vyžaduje zapojení druhých. Že dokázali jako Abraham na popud božího hlasu vyjít ze svého domova a překračovat hranice do neznáma. Konec konců o tom vypovídá jiný paradox: Když zemřel protestant bratr Roger, byla soustrastná reakce Vatikánu mnohem intenzivnější a rychlejší, než když zemřel katolický kněz abbé Pierre...

Přes obrovskou rozdílnost oba kladli důraz na komunitu. „Kristus ... nepřišel na zem, aby založil další náboženství, nýbrž aby všem lidem zvěstoval společenství v Bohu. ... ‚Společenství‘ je jedním z nejkrásnějších názvů pro církev," napsal bratr Roger. Společenství přes hranice sociálních tříd v případě abbé Pierra, společenství přes hranice konfesí v případě bratra Rogera; v obou případech společenství, jehož středem a nosným pilířem je Kristus. Kéž i naše společenství jsou taková.

V noci z 29. na 30. října 2011 zemřel ve věku 87 let emeritní profesor systematické teologie katolické fakulty univerzity v Bonnu Hans Jorissen.

Jakmile to bylo po roce 1989 možné, začal navštěvovat Československo. Zpočátku jej doprovázel Alfred Schilling (zemřel 1997). Prof. Jorissen se angažoval ve věci uznání české a slovenské skryté církve. Se svým spolužákem Josefem Ratzingerem si vyměnil v této věci řadu dopisů. Vypracoval Stanovisko k otázce re-ordinace a podmíněné ordinace (Getsemany 62 - květen 1996). Přednášel na eklesiologická a ekumenická témata v Praze, v Brně i v Bratislavě. Některé písemné verze přednášek jsme v Getsemanech uveřejnili: Pojetí církve II. vatikánského koncilu (Getsemany 55 - říjen 1995); Církev jako communio (Getsemany 96 - červen 1996); Jsme dál, než si myslíme (Getsemany 124 - leden 2002); Prekáža úrad jednote cirkvi a spoločnému eucharistickému stolu? (Getsemany 129 - červen 2002); Eucharistie - svátost jednoty (Getsemany 163 - léto 2005).

Prof. Jorissenovi vděčíme za mnohé. Před pěti roky navštívil naposledy letní setkání pražské obce ES. Během besedy u táboráku vykládal o svém životě. Nejvíce mne zaujalo vyprávění, jak byl koncem 2. světové války jako zdravotník Wehrmachtu zajat Angličany a obnovoval vybombardovaná anglická města. Zatímco v Německu nebylo co jíst, v Anglii zajatci hladem netrpěli. Jeden z anglických profesorů si dokonce vyžádal povolení zajateckého tábora a chodil německé bohoslovce učit teologii. Sešity na poznámky si udělali z několikavrstevného papíru z pytlů od cementu a tužky jim profesor přinesl. Díky takovýmto lidem se již v r. 1945 mohla začít Evropa opět sjednocovat.

testodkazu

Cesta společenství, kterou vytyčilo Taizé

Kristus společenství

Kdybychom se byli zeptali bratra Rogera, co je jádrem jeho křesťanské víry, možná by byl odkázal na svou matku, která říkávala, že jí úplně stačí Janův výrok „Bůh je láska". I pro něho bylo toto slovo srdcem evangelia. Představa Boha jako přísného soudce napáchala ve svědomí mnoha lidí mnoho škody. Naproti tomu bratr Roger tvrdil: Bůh umí jen milovat.

Občas říkával mladým lidem v Taizé: „Kdyby byl Ježíš nevstal z mrtvých, nebyli bychom tady." Zmrtvýchvstání je středem víry, je znamením, že láska Boží je nekonečná. Ona znovu shromáždila učedníky rozptýlené na Velký pátek a shromažďuje křesťany i nadále: Jejím prvním plodem je nové společenství, které vyšlo z jejího tajemství.

„Unum necessarium", s nímž všechno stojí a padá, je zmrtvýchvstalý Kristus, přítomný uprostřed nás a s námi spojený, který nás sjednocuje. Bratr Roger ho nazýval „Kristus společenství".

Rád bych shrnul, co nás v Taizé přivedlo k tomu, že prožíváme „vášnivě jednotu těla Kristova". Nemohla by naše zkušenost pomoci i jiným mimo Communauté de Taizé, aby pokročili dále na cestě smíření?

Společenství jako přijatý dar

Ve své poslední knize, která vyšla několik týdnů před jeho smrtí, bratr Roger napsal: „Kéž bychom si dokázali stále připomínat, že Kristus je společenství... Nepřišel na zem, aby založil další náboženství, nýbrž aby všem lidem zvěstoval společenství v Bohu. ... ‚Společenství‘ je jedním z nejkrásnějších názvů pro církev."

Život bratra Rogera a naší komunity je ve znamení Ježíšových slov: „...aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal." Tato slova - „aby všichni byli jedno" - byla často interpretována jako požadavek, který je třeba uskutečnit. Především však vyjadřují Kristův dar lidstvu: On nás nese v sobě, umožňuje nám spolu s ním vejít ve společenství Trojice, činí nás „účastnými božské přirozenosti". Nemodlí se o to, aby všichni byli jedno, nýbrž aby všichni byli „v nás" jedno. Můžeme být ortodoxní teologii nekonečně vděčni za to, že se právě na toto zaměřuje tak hlubokým způsobem.

Kristus prosí, aby „všichni" byli jedno. Tento dar není vyhrazen několika málo lidem, je nabízen všem křesťanům a nadto zamýšlen pro všechny lidi.

K vykoupení patří dar jednoty: jednoty lidí s Bohem, vnitřní jednoty jako uzdravení každé osoby, jednoty celé lidské rodiny a celého stvoření. Nemůžeme přijmout jednotu s Bohem, aniž přijmeme jednotu všech lidí. Církev existuje, aby byla viditelným znamením, svátostí této skutečnosti. „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva." (Lumen Gentium)

Ekumena a společenství v Bohu

Je-li společenství darem Božím, nemůže být ekumena primárně lidskou snahou o harmonizaci různých tradic. Musí nás uvést do pravdy vykoupení Krista, jenž se modlil: „Chci, aby byli se mnou tam, kde jsem já." Apoštol Pavel to řekl takto: „Náš život je skryt spolu s Kristem v Bohu."

V ekumeně jde především o to, usilovat o život ve společenství s Bohem, v Kristu, skrze Ducha svatého. Je pravda, že cesty k uskutečnění tohoto společenství, jak nám je ukazují církve a církevní společenství, jsou mnohdy odlišné. Čím hlubší je však příslušnost každého jednotlivce ke Kristu, tím spíše pohlíží na druhé lidi správně: Vidí v nich sestry a bratry. Je však třeba jít ještě dále: Rozpoznávat v druhých sestry a bratry je znamením autentické příslušnosti ke Kristu.

Proto musíme pročišťovat způsob naší víry, stále znovu uskutečňovat „obrácení" v církvi, jež je „ecclesia semper reformanda".

Jeden z dokumentů, které vydala Groupe des Dombes [Skupina z Dombes], formuluje, na jakém základě máme stavět - vybízí, abychom dávali přednost křesťanské identitě dané křtem před identitou konfesní. Tento dokument rozlišuje identitu a) křesťanskou (danou křtem), b) církevní a c) konfesní; jejich pořadí je přitom dáno klesající závažností. Říká se v něm, že konfesionalismus „staví toto pořadí na hlavu": Dnes „se křesťanská identita omezuje na církevní identitu a ta opět na konfesní identity", takže se konfesní identita klade na první místo. Dokument apeluje na církve, aby se zaměřily na „dynamiku obrácení".

Usmíření jako výměna darů

V průběhu století si křesťané zvykli na to, že jsou rozděleni, jako by to bylo normální. Bratr Roger nás bratry upozorňoval, že je nutno připravovat smíření zdůrazňováním toho, co je v jednotlivých tradicích nejlepší. Pak může dojít k výměně darů: Budeme se dělit o to, co jsme přijali od Boha, a vidět dary, které od Boha přijali druzí. Kdyby křesťané takto nespojili dary Ducha svatého, jak by mohli svědčit uprostřed lidské rodiny o jednotě a míru?

Výměna darů už započala, vzájemné oceňování se prohloubilo. Mnozí pochopili, že určité aspekty tajemství víry byly uplatňovány v jiných tradicích lépe než ve vlastní. Jak postoupit při sdílení darů ještě dále? A o jaké dary přitom jde?

Pro křesťany východní církve bylo těžištěm Kristovo Zmrtvýchvstání, které již ozářilo svět. Není snad právě tím vysvětlena skutečnost, že mnozí z nich dokázali v posledních stoletích vzdorovat utrpení, trvajícímu často po celá desetiletí? Východní církev zachovala věrnost učení církevních otců. Mnišství, které je jejím darem západní církvi, obohatilo celou církev o kontemplativní život. Mohli by se západní křesťané ještě více otevřít těmto pokladům?

Křesťané reformace zdůrazňovali určité skutečnosti evangelia: láska Boží je darem, který si nemusíme předem zasloužit; Bůh přichází skrze své Slovo a jde vstříc každému člověku, který je slyší a uskutečňuje; pouhá důvěra ve víře vede ke svobodě dětí Božích, k bezprostřednosti života s Bohem dnes a tady; společný zpěv dává slovu Božímu vstoupit do našeho nitra. Což nejsou tyto hodnoty, pro křesťany reformace tak zásadní, důležité pro všechny?

Katolická církev uchovávala po celé dějiny viditelnou univerzálnost společenství v Kristu. Nepřetržitě hledala rovnováhu mezi místní církví a církví světovou - jedna bez druhé nemůže existovat. Úřad sloužící společenství na všech úrovních přispíval k zachování jednomyslnosti ve víře. Nemohli by všichni pokřtění najít větší pochopení pro službu tohoto úřadu?

Cesta bratra Rogera

Považovali představitelé různých církví bratra Rogera za bratra ve společenství Kristově právě proto, že až do konce důsledně zastával vizi církve jako společenství všech pokřtěných? „Kéž by nás jeho svědectví ekumeny svatosti inspirovalo na naší cestě k jednotě," napsal papež Benedikt XVI. pět let po jeho smrti. Patriarcha Bartoloměj z Konstantinopole připojil: „Toto hledání jednoty, v radosti, skromnosti, lásce a pravdě, ve vztahu k druhým (‚svátost sourozenectví‘) i k Bohu (‚svátost oltáře‘), je esencí přístupu, jenž se zrodil v Taizé." „Cesta bratra Rogera a jím založeného společenství se vyznačuje věrností naukám církevních otců, kterou bratr Roger spojil s tvůrčí aktualizací při misionářské službě mezi mládeží," zní komentář patriarchy Kirilla z Moskvy. A generální tajemník Ekumenické rady církví Olav Fykse-Tveit připomněl, že to, co dokázal bratr Roger, „inspirovalo církve na celém světě."

Bratr Roger žil v Kristu. Byla to právě tato skutečnost, co mu umožňovalo vnímat Boží přítomnost v druhých? Rozštěpení na různé tendence mu v tom nezabránilo. Např. na II. vatikánském koncilu, kde byl přítomen jako pozorovatel, mnozí žasli, že si dokázal vytvořit právě tak bratrský vztah ke kardinálu Ottavianimu jako k Domu Hélderu Câmarovi. Považoval za „nositele Krista" dokonce i ženy a muže, kteří se osvědčují ve službě bližnímu a míru, aniž výslovně vyznávají víru: napsal, že „mnozí z nich nás předejdou do království Božího."

Na své cestě se nikdy neobával, že by mohl ztratit vlastní identitu. Identitu křesťana spatřoval především ve společenství s Kristem, které se rozvíjí ve společenství všech, kdo náležejí Kristu. Učinil krok od dob reformace nevídaný, takže nakonec mohl říct: „Nalezl jsem svoji identitu jako křesťan tím, že jsem v sobě samém usmířil víru svého původu s tajemstvím víry katolické, aniž jsem s kýmkoli přerušil společenství." A někdy dokonce dodával: „...a s ortodoxní vírou," protože k ortodoxním církvím cítil velkou blízkost.

Vstoupit do společenství s druhými bez odtržení od vlastních kořenů, to byl přístup naprosto nový, a proto mohl být snadno mylně interpretován a nebyl vždy pochopen v celém svém dosahu.

Communauté de Taizé je podobenstvím společenství

Jako úplně mladý člověk vycítil bratr Roger intuitivně, že život ve společenství, jehož členové neustále usilují o vzájemné smíření, se může stát znamením. Podle jeho slov je prvním posláním Taizé být podobenstvím společenství.

V reformovaných církvích ovšem mnišský způsob života vyhasl. Aniž by popřel svůj původ, vyvolal bratr Roger v život tzv. Communauté de Taizé, komunitu překračující hranice protestantismu, která vyrostla z nerozdělené církve a svou pouhou existencí se nesmazatelně spojila s tradicí katolickou i ortodoxní.

Byl přesvědčen, že taková komunita je schopna zviditelnit jednotu Těla Kristova, která je nejen naším cílem v budoucnu, nýbrž již existuje v Bohu. Církev je rozdělena, ale ve své hlubině je celistvá. V srdci Božím je jediná. Je tedy na nás, abychom vytvářeli místa, kde se tato jednota může hmatatelně projevit.

V knize o Communauté de Taizé napsal ortodoxní teolog Olivier Clément několik řádek, které pomohly nám samým lépe pochopit náš způsob života: „Existuje vlastně jen jediná církev, skrytý základ všech církví, a proto je nutno jednotu nikoli budovat, nýbrž odkrývat; zjeví se nám církev nerozdělená, která je dnes - při vší křečovité posedlosti identitou - rozhodujícím fenoménem naší doby." Olivier Clément tuto myšlenku dále aplikuje na naši Communauté: „Taizé je podobenstvím, protože připomíná, že roztržená církev je celistvá. Lidé přibíjejí Tělo Kristovo na kříž, když se je snaží roztrhnout. A zároveň je nemohou roztrhnout, protože církev je ve své hloubi jedna."

Bratr Roger byl tak naplněn myšlenkou nerozdělené církve, že si přál (ač byl sám od narození členem reformované církve), aby se Communauté, kterou vyvolal v život, stala anticipací společenství s katolickou církví a s ortodoxními církvemi.

Naše Communauté hledala velmi brzy způsob, jak společenství s ortodoxními církvemi vyjádřit. Již roku 1965 vyslal patriarcha Athenagoras do Taizé mnichy, kteří s námi sdíleli mnišský život po řadu let. Přátelské, na důvěře založené vztahy s ortodoxními církvemi se od té doby ještě prohloubily.

Protože se Communauté skládá z bratrů katolických i evangelických, vyvstala naléhavá otázka: Jak lze překonat rozkol mezi těmito dvěma tradicemi?

V osobním životě bratra Rogera se postupné uskutečňování plného společenství s katolickou církví konkretizovalo dvěma věcmi: přijímáním eucharistie a nezbytným uznáním úřadu římského biskupa. Nepovažoval to za projev „ekumeny návratu", protože podle jeho názoru katolická církev od Jana XXIII. a II. vatikánského koncilu už plní podstatné požadavky reformace: uznává prvořadý význam milosti Boží, svobodu svědomí, zaměření víry na Krista a důležitost bible. A jistě by byl rád u toho, když roku 2008 připomněla biskupská synoda v Římě, věnovaná Slovu Božímu, že dvě skutečnosti již dnes všechny křesťany sjednocují: křest a Slovo Boží.

Cesta bratra Rogera je složitá, náročná a my ji zdaleka nemáme za sebou. Jako jeho následovníci chceme způsobem života anticipovat smíření, žít už teď jako usmíření, a tím připravovat - jak doufáme - teologický krok vpřed. Nebyla snad v dějinách církve žitá víra vždycky předchůdkyní teologických formulací? Proto naše Communauté uskutečnila dva kroky:

• Od roku 1973 se všichni (se souhlasem a podporou místního biskupa zAutunu, do jehož kompetence Taizé spadá) účastníme katolického přijímání. Byla to pro nás jediná schůdná možnost, jak společně slavit Večeři Páně. Výzkum voblasti ekumenické teologie (především poznatky týkající se významu eucharistie jako památky, knimž došel bratr Max) nám umožnil dospět ktotožnému chápání eucharistie.
• Několik let předtím, na výročním zasedání bratrské rady vr. 1969, konstatovali bratři, že již pouhá přítomnost katolických bratrů byla pro Communauté popudem k tomu, „že žijeme stále intenzivněji vpředjímání jednoty, sdílejíce společenství sčlověkem, jenž je držitelem úřadu služebníka služebníků Božích." Bratr Roger svého času často mluvil o tom, jaký význam má univerzální pastýř pro jednotu křesťanů, a nejednou citoval mladého Martina Luthera, který křesťany odpadlé od římské církve zval: „Pospěšte sem a neutíkejte, nýbrž pláčem, napomínáním a přemlouváním vskutku vše uveďte do pohybu." Naše Communauté dospěla kpřesvědčení, že smíření nekatolíků sřímskou církví se neuskuteční tím, že se jí budou neustále klást podmínky, nýbrž tím, že se jí bude pomáhat, aby se sama dále zvnitřku vyvíjela. Dvacáté století ukázalo, jak značně je Petrův úřad schopen proměny. Jan Pavel II. sám nekatolíky vyzýval, aby tomuto vývoji napomáhali.

Bratři naší Communauté pocházející z rodiny evangelické uskutečňují oba tyto kroky, aniž tím jakkoli popírají svůj původ; je to pro ně naopak rozšíření jejich víry. Bratři pocházející z rodiny katolické se v duchu II. vatikánského koncilu otevírají otázkám i víře reformovaných církví a pociťují to jako obohacení. Stalo se to pro nás něčím zcela přirozeným. A pokud se přitom někdy musíme omezovat či něčeho zříkat (může snad nastat smíření bez ústupků?), pak ve srovnání s tím je obohacení života v usmířeném společenství nesrovnatelně důležitější.

Přechodné období na cestě ke smíření

Týden co týden jsou našimi hosty v Taizé mladí lidé ze všech zemí Evropy a také z jiných světadílů - se všemi svými odlišnostmi. Modlitba, ke které se scházíme třikrát denně, nás všechny dohromady staví do přítomnosti Kristovy a Duch svatý nás v modlitbě sjednocuje. Biblická výuka, kterou mladým denně poskytujeme, umožňuje čerpat z pramene, jenž je všem společný. Také s nimi přemýšlíme o tom, jak budou moci v tomto hledání pokračovat po návratu do každodennosti.

Chceme mladým lidem umožnit, aby vytušili něco z takto viditelné „jediné církve Páně" a přitom respektovali tradice různých církví, což nevyhnutelně zahrnuje i napětí. Máme zkušenost, že mnozí z nich se po dnech strávených z Taizé aktivněji angažují ve své domovské církvi a přitom citlivěji vnímají univerzální církev.

Nemyslíme si, že jsme našli řešení. To, co děláme, je nedokonalé. Víme, že naše situace je prozatímní a žijeme v očekávání plné, zcela uskutečněné jednoty. Viditelnost jednoty, o niž naším způsobem života usilujeme, neřeší všechny problémy. Ale snažíme se vstoupit do dynamiky smíření; ta by měla naučit rozdělené křesťany vzájemně si naslouchat, obnovovat vlastní lišící se tradice, rozlišovat mezi tradicí církve a tradicemi církví, jež jsou pouhými zvyky, a směřovat k ekumeně, která se nespokojí s tím, že ponechá křesťany ve vyjetých paralelních kolejích.

Eucharistie a služba

Společenství, které nabízí Kristus, dělá z jeho učedníků lidi otevřené vůči univerzálnosti. Dává jim odvahu vyjít druhým vstříc, věnovat se nejslabším, lidem, kteří jsou na tom hůře než my, a vydat i za těmi hledači Boha, kteří náležejí jinému náboženství, nebo za těmi, kdo žijí zcela bez vztahu k Bohu. Je mnoho míst, kde křesťané různých konfesí prožívají tuto otevřenost společně.

Je velmi vhodné, že jsme na Zelený čtvrtek zváni, abychom vzpomněli ustavení eucharistie a zároveň mytí nohou. Mezi oběma gesty je těsný vztah. Ježíš jimi možná lépe než slovy ukazuje, co je jádrem evangelia: „Miloval své, kteří byli ve světě, miloval je až do konce" (J 13,1). Slavení eucharistie zve k „mytí nohou", což znamená jít jako Ježíš ve službě druhému až k dokonalosti, milovat tak, jako miloval on.

Bratr Roger často opakoval: „Bůh je spojen s každým člověkem bez výjimky." V jeho srdci měli místo všichni lidé, ze všech národů, zvláště nejchudší, mládež a děti. Tato vize univerzálního společenství vedla k tomu, že jsme založili několikačlenné skupiny bratrů, kteří sdílejí život nejchudších obyvatel Afriky, Asie a Jižní Ameriky a snaží se i navazovat spojení mezi kulturami a národy.

Tito bratři nemají prostředky k odstraňování nespočetných případů nouze. Ale pro mnohé z nich se stalo denní prodlévání před eucharistií pramenem života, pramenem, který jim umožňuje „mýt nohy" lidem v jejich čtvrti prostě tím, že jsou s nimi. A postupně se rodí malé solidarizující se iniciativy. Jsou to jen náznaky, ale mohou razit cestu Kristu, jenž přetváří lidi, a v srdci světa otvírat obzor naděje.

Protože Kristus přišel „aby shromáždil rozptýlené děti Boží", považujeme za „unum necessarium" být v něm jedno. Kristus je dobrý pastýř všech lidí. Je také dveřmi k Otci a k druhým. Vejdeme těmito dveřmi do Otcova domu, abychom se všichni znovu sešli? Taková dynamika by byla oporou naší církve, naplněné Kristovou radostí a důvěrou, že nám Duch svatý bude krok za krokem ukazovat cestu do budoucnosti.

Z Concilia 2/2011 přeložila Helena Medková

Úvod

Téma „jak pomoci bezdomovcům", jak tento „sociální průšvih" společnosti osobně uchopit a jak se k němu zodpovědně postavit, je stále aktuální. Každodenní setkávání s bezdomovci v ulicích Prahy nestále připomíná otázku co s tím. Příklad abbé Pierra může napomoci.

V následujících řádcích nejprve nastíním život abbé Pierra. Spíše si všimnu událostí, které ovlivnily jeho rozhodování, a myšlení, které nasměrovaly jeho životní orientaci. Dále představím jedinečnost Emauzských domů, díla abbé Pierra, na kterých je nejlépe vidět, jakou spiritualitu, jakou teorii a praxi křesťanského života¹ abbé pěstoval. Závěr práce bude patřit malému zamyšlení nad tím, jak pro nás může být poselství abbé Pierra nosnou životní inspirací.

Curriculum vitae

Velmi živý člověk, bouřlivák, člověk riskující, vzdorující, přijímající životní výzvy, člověk plný lásky, něhy a soucitu. Těmito slovy bych charakterizovala abbé Pierra. Tak na mě působil ze svých knih, z knih o něm, z dostupných rozhovorů a videí. Mottem jeho cesty by mohlo být sousloví „život navzdory". Již jeho rozhodnutí být kapucínem vyvěralo z vnitřní touhy dělat právě to, co lidé obvykle nedělají. Jak sám řekl: „Může být něco nádhernějšího, přitažlivějšího než uniknout z banality života a vrhnout se do akce, která je současně krásná i stravující?"² Lačnost po dobrodružství je dalším slovem, které můžeme přidat do plejády jeho charakteristik. Velkou vášeň měl i pro dějiny lidstva. Žasl nad vývojem, vědou, stvořením, objevy.

Abbé Pierre, původně Henri Antoine Grouès, se narodil 5. srpna 1912 ve francouzském Lyonu a zemřel 22. ledna 2007 v Paříži.

Pocházel z velmi zámožné rodiny, do 19 let patřil mezi buržoazii. Jeho otec jej velmi inspiroval, a to zvláště díky službě chudým, o které se dozvěděl ve svých mladistvých letech. Každou neděli ráno totiž otec odcházel na dopoledne z domu pryč. Děti nejprve nevěděly, kam otec odchází. Ve 12 letech vzal otec malého Henriho a jeho bratra s sebou a jak byli oba překvapeni, když je otec zavedl do útulku žebráků, kterým on sloužil neděli co neděli službou holení, stříhání, povídání si s nimi. Otec byl tím, kdo Henriho naučil neupřednostňovat sebe a umět se radovat s druhými.

Setkání s touto službou mělo na Henriho nezapomenutelný vliv. Sám od dětství pociťoval bolest, že není schopen pomoci všem těm, kteří pomoc potřebují. V dospělosti pak s tímto pocitem pracuje dál a sám sebe se ptá, „zda právě není tato jeho pociťovaná nedostatečnost jen ohněm, jenž mu nedopřává oddechu a neustále ho pohání k činnosti"?³ S touto jeho těžkostí je spojena však i víra v příslib, že Bůh tuto hlubinu v jeho duši naplní.

Vztah s matkou asi nebyl příliš mateřský. V knize Testament abbé vzpomíná, že nemá v paměti žádné pohlazení od matky. A přitom láska, velký cit, něha přetékaly jeho srdcem. Sám poznamenává, že jeho nejtěžší životní obětí bylo dobrovolné zřeknutí se něhy, jež s sebou nese mnišský slib čistoty. V otevřené zpovědi jeho knihy píše, že v některých chvílích snil o radosti prožívané manželi jako o největším zázraku lidského života. Skrz důvěrná sdílení s přáteli, kteří žili v manželství, však poznával, že pouze projev Boží něhy naplní jeho srdce tak, jak opravdu touží.⁴

Důležitým rysem v jejich rodině bylo, že u nich neplatilo tehdy asi v mnoha rodinách rozšířené pravidlo, že „děti u stolu nemluví". Henri tak již od raného dětství dorůstal do pochopení, co to znamená mít na něco právo.

Knězem se stal na sklonku třicátých let minulého století. Byl příslušníkem františkánského kapucínského řádu, jehož společenství však musel ze zdravotních důvodů, kvůli plicní tuberkulóze, opustit. Stal se pak kaplanem v Grenoblu. Během druhé světové války se po obsazení Francie nacisty angažoval v odboji a pomáhal Židům utíkat do Švýcarska. Po válce byl několik let členem francouzského parlamentu (do roku 1951).

Velkým vzorem byl pro něj na jeho duchovní cestě svatý František z Assissi⁵. Solidaritu s ubohými, kterou řád františkánů po vzoru tohoto světce hlásá a vyznává, dovedl a realizoval v maximální poloze. V roce 1949 založil na pařížském předměstí Neuilly-sur-Seine „Společenství Emauzy", jež se staralo a stará o nejchudší z chudých, zejména bezdomovce. Dnes z něj vyrostlo hnutí, které působí ve více než 40 zemích světa (okolo 400 komunit). Jenom ve Francii se k němu hlásí kolem čtyř tisíc příznivců (115 komunit).⁶

Abbé Pierre si svým životem a vystupováním získal značnou popularitu mezi širokou veřejností. Byl velký kritik francouzské společnosti, že nedělá dost pro chudé a bezdomovce. (Poválečná situace ve Francii byla velmi problematická a nestabilní - během let 1946 - 1958 se vystřídalo na 20 vlád.⁷). Známým se stal především během tuhé zimy 1953/54, kdy na vlnách rozhlasu emotivně burcoval k pomoci mrznoucím bezdomovcům. Jeho popularita pak ve Francii rok od roku rostla a v letech 1989 až 2003 skončil sedmnáctkrát na prvním místě žebříčku nejpopulárnějších osob Francie, který dvakrát ročně zveřejňuje nedělník Le Journal du Dimanche. V roce 2004 požádal, aby už v hlasování nefiguroval. Byl dvakrát nominován na Nobelovu cenu a prezident Jacques Chirac mu udělil nejvyšší francouzské vyznamenání, velký kříž Řádu čestné legie.

Abbé však nebyl jen kritikem francouzské společnosti, ale i kritikem církve. Tématem jeho kritik byla honosnost biskupské mitry, proměnění evangelia v církevní právo, které dává odpověď na každou otázku, pompéznost papežských cest do zahraničí, sebejistý způsob vyjadřování církve o složitých stránkách mravního života. Volal po rozlišování mezi hrdinstvím dokonalosti (požadované evangeliem) a tím, co je lidsky možné. Vyslovoval se k tématu povinného celibátu, homosexuálního partnerství, kněžského svěcení žen. Na základě tohoto výše řečeného je v různých internetových diskuzích nazýván „hříšným světcem".

Jedinečnost Emauz

Emauzské domy nepředstavují útulek, kam lidé bez přístřeší mohou přijít, dostat teplou polévku, pár nocí přespat a jít zas na ulici, ale Emauzy, to je „komunita pracujících". Nevím, zda emauzské domy fungují dnes jako tehdy, v ČR je jejich existence dost nejasná, ale první domy v padesátých letech minulého století byly založené na tom, že lidé v komunitě pracovali, stavěli si bydlení pro sebe a nejen pro sebe, ale i pro druhé, nově příchozí. Pracovali, aby vydělali peníze pro potřeby komunity, aby vydělali peníze pro ještě chudší někde jinde. Abbé Pierre razil, že přijít k hotovému prostě nestačí, že tím se v myšlení lidí nic nezmění, a tak prací v nich posiloval vědomí toho, že to co dělají (vybudovávání domů pro ještě chudší), má trvalou cenu. Oni byli šťastní, že mají nějakou práci, práci, kterou mají rádi.⁸ Navíc jejich vlastní utrpení je učinilo přístupnějším utrpení bližních.

Abbé projevoval důvěru každému, kdo do Emauz přišel. Neptal se na jeho minulost, měl úctu k tomu, co před ním tají, k jeho studu, a ostatní učil, že základním pravidlem komunity je víra v možnosti každého člověka a vůle pomoci každému vybudovat svou vlastní důstojnost.

Lidé v Emauzích díky jednání s abbém zažívali, že nejsou chudáci, zaměstnanci, nádeníci, ale svobodní pracovníci, a postupně si uvědomovali, že přežití či zánik Emauz závisí na jejich dobrovolném souhlasu, na jejich vlastní odborné práci pro ještě chudší lidi, než jsou oni sami. (Poskytovali rodinám přístřeší, zachraňovali malé děti před umíráním na ulici v zimních měsících, dávali mladým dvojicím s holýma rukama možnost uchytit se v životě.) Abbé jim při jednání projevoval úctu, jakou u žádného „zaměstnavatele" předtím nepoznali: seděl mezi nimi, nemluvil k nim z vyvýšeného místa, k jednomu po druhém se obracel, ptal se jich na jejich názor, jednal s nimi, jako se jedná s přáteli. Křesťanské poselství tak předával spíše způsobem chování než slovem.

Komunita pro většinu představovala nahrazení rodiny, vztahů uvnitř rodiny, kterou buď již neměli, nebo nikdy neměli. Tento pocit jistoty vědomí, že jsou součástí společenství, dávalo rodinám ještě víc než nové byty. Věděli, že komunita bude hájit jejich právo na život. Abbé se snažil v nich podpořit, aby se z nich stali lidé s pocitem zodpovědnosti, ne jen vlastníky své půdy, svého domu, ale aby každý cítil zodpovědnost za kolektiv, v který se v komunitě semkli.

V Emauzích panovala i tuhá kázeň. Spolu s vědomím potřebnosti pro druhé se snažil abbé zamezovat „akcím", ke kterým měli někteří emauzští sklon z dřívějška (alkohol, apod.) Právě Abbé věděl i viděl, jak nečinnost, např. špatné počasí, které brzdilo práci, rozkládá pracovní čety - muži se opíjeli, hádali, docházelo ke rvačkám, krádežím. Nedal-li si člověk říct, nenapravil-li své jednání, musel komunitu opustit.

Otec Pierre často stavěl i bez zákonného povolení. Jeho argumentací bylo, že „zákon je nutný, avšak v jistých naléhavých případech nabývá zákon svědomí přirozený zákon. V čem spočívá naše provinění a co naopak je naší povinností? Máme ctít život, nebo zákon?"⁹

Abbého základní křesťanskou praxí je to, že opravdová pomoc těmto lidem na okraji společnosti nespočívá v tom, že jim dáme peníze, ale že investujeme do nich náš čas a lásku. Abbé byl přesvědčen, že neexistují beznadějné případy.

Spiritualita lásky a solidarity

„Život mě naučil, že žít znamená dostat trochu času, abychom využili svou svobodu, naučili se milovat a připravili se tak k věčnému setkání s Věčnou láskou."¹⁰

Mám-li jen jedním slovem pojmenovat „typ" spirituality, který si myslím, že abbé Pierre „praktikoval" a prezentoval, který žil, tak musím zvolit slovo láska. Již jak napovídá úvodní citát tohoto oddílu, abbé chápal život jako prostor pro objevení lásky a svobody, a ve výsledku tak jako čas na dávání lásky, prokazování lásky bližnímu, přesně tak jak on sám zažíval, že takovou lásku Hospodin prokazuje jemu/nám. V jeho textech je často zachyceno, že „Věčný je Láska"¹¹ a že na vzájemné lásce Trojice je i založena podobnost člověka a Boha. (V těchto místech často kritizuje věřící lidi, že se jen málo dokážou radovat z jistoty, že jsou Bohem milováni, a že se díky své svobodě i mohou naučit milovat.)

K abbému porozumění významu slova láska se postupně řetězí i další slova. Jedním z nich je solidarita. Ve své knize Testament, kde se snaží na žádost svých přátel sepsat nosné myšlenky svého života, píše: „Charita - křesťanská láska - neznamená jen druhému něco dát, nýbrž být zraněn, nést v sobě zranění druhého člověka. Znamená také spojit svou a jeho akceschopnost, abychom se společně uzdravili z jeho nemoci, která se stala i mou nemocí."¹² Sám ve svých bouřlivých promluvách zdůrazňuje, že jeho samotná existence je cenná právě proto, že ho druzí potřebují, že on sám se nemůže obejít bez jejich pomoci, ani bez jejich potřeb, že zranění nezaměstnaného, zranění mladé prostitutky je i jeho zraněním.¹³ Apeluje na lidštější lidství, na „vznik" člověka solidárního, na určité vnitřní propojení lidí, sounáležitost, solidaritu. Klade důraz na to, že existujeme jen ve vztahu. V tom vidí naději pro každého. Ne v osamocení a v individualismu jeho tehdejší a de facto i dnešní společnosti.

Oslněn krásou stvoření si často bere příklady ze Země jako školy moudrosti - živelné pohromy člověk přežije a naplní svůj život jen v solidaritě s druhými. Podtrhuje, že jedni bez druhých se nezachráníme, a lidstvu vytýká, proč si každý hraje jen na vlastním písečku. Např. kritizuje, že stejný výzkum probíhá v několika státech světa najednou. Dle něj je to ztráta času i peněz. Jeho snem by v této oblasti bylo vybudovat světové společenství vědců, jednu rodinu, kde všichni pracují společně. „Musíme se naučit stoupat společně."¹⁴

Vyzývá společnost, aby jako celek přijala princip solidarity a dělila se s druhými o materiální statky. Zdůrazňuje, že je to celoplanetární úkol. (Např. kritizuje rozdělování zisků od prezidenta, přes ministry... a na nejchudší se tím pádem už nedostane. Kritizuje financování oprav kulturních budov, když vedle toho existuje rodina, která nemá, kde by hlavu složila.)

Svět chudoby pojmenovává výrazem Josepha Wresinského „čtvrtý svět". Svět, kdy je člověku upřeno jeho lidství, nejhorší svět, kde člověk, žebrák, vidí, že lidé, jdoucí kolem něj, se radši dívají skrze něj. A když mu dávají peníze, nepohlédnou na něj.

Zodpovědnost za život

Abbé ve svých promluvách vedle solidarity s druhými zdůrazňuje zodpovědnost každého člověka za život, za svět. Bojuje proti lidské pasivitě ve společnosti. Podporuje mladé lidi, aby bojovali proti bídě, (srovnává je s oběťmi, které přinesli mladí lidé v boji za svobodu během druhé světové války), vybízí k „dobré válce" - válce proti bídě a nespravedlnosti, varuje před „zlou válkou", kdy utlačovaná skupina vyvolá násilím válku, dojde k chaosu, poté k represi, která vyvolá ještě větší nenávist...a tak to půjde spirálovitě dál. Je zastáncem toho, že pro každého člověka musí existovat uznávané a spravedlivě placené zaměstnání, že nelze, aby existovali muži a ženy „navíc". Ukazuje, že toto je velký problém jeho doby (a jistě i naší) a že je nutné jej řešit, najít pro takové lidi příležitost.

Zdůrazňuje, že humanitární pomoc bez politiky nelze. Oceňuje, že se lidé sice zapojují do humanitární pomoci, ale zároveň je i kritizuje, že o politiku se už pak nezajímají. Jako příklad klade Somálsko. Zemi, kde v určitých obdobích po zásahu humanitárních organizací lidé netrpí hlady, ale nikdo již pak dále nebuduje pro tento národ budoucnost. Důsledky toho, že budoucnost nebyla komplexně řešena, vidíme bohužel i dnes, kdy v Somálsku propukl obrovský hladomor. Smutek abbému přináší i to, že navzdory kráse lidstva (objevy, atd) je vrcholem absurdity, že současně roste nadprodukce i hlad!

Víra, důvěra

„Jsem jen opuštěným hlasem."¹⁵ Povzdech abbého. A ne jedenkrát. Vyburcovávat francouzskou společnost k společenské aktivitě, vyburcovávat celý svět z této nespavosti, to není lehký úkol. Abbé však tuto životní výzvu přijal a vedl si v ní velmi, velmi dobře. I když se člověku daří, věci se dávají do pohybu, přece jen to není na stálo, přece jen bývají období života, kdy to nějak nejde, kdy vše se nějak pod nohama jedinci bortí. V těchto situacích a vůbec po celý svůj život byla pro abbého velkou posilou a i hnacím motorem jeho víra. Víra v Hospodina, který člověka na jeho cestě neopouští, který ho miluje, který mu vždy pomůže. V jedné své vnitřní zpovědi vyznává: „Prozřetelnost se vždycky ukáže,... projeví se často se čtvrthodinovým zpožděním, abychom mohli ukázat, jak daleko až sahá naše víra... Ukáže se vždycky, ale... Ach, můj Bože, za tu čtvrthodinku zpoždění si ten člověk může vzít život a připravit o život i svou rodinu..."¹⁶

Abbé věřil Hospodinu, věřil v život a říkal, že „věřit v život znamená věřit v druhé lidi."¹⁷ Lidi v komunitě či na ulicích abbé nikdy nenazval ztroskotanci, provinilci, vandráky. On v nich viděl především oběti války, sociální nespravedlnosti, nemoci, zničených rodin, oběti výchovy. Lidé, kteří jsou sice postiženi neštěstím, ale vždy a přes všechno hodni důvěry. Pro něj nebyl žádný člověk nikdy ztracenou existencí. Věřil, že pod slupkou ubohého zevnějšku žije nesmrtelná lidská duše, a té důvěřoval. Dával jim svou důvěru, mnozí by řekli, že příliš riskoval, avšak on věřil, že spojence člověk nezíská jinak, než že mu dá právě důvěru. Bez záruk. Rád říkal: „Jen žádný idealismus, Bůh není někde v nebi, je v každém ubožákovi, který právě s tebou mluví. V každém darebákovi, v každém zloději, v každém lháři je Kristus."¹⁸

A lidé „na oplátku" věřili jemu. Většina k němu přicházela z ulic se slovy: „Jenom vy nás můžete zachránit." A tato důvěra, kterou lidé k němu měli, mu v čase „temných nocí" znovu dodávala důvěry v Boha.

Po jednom (posledním) večírku u konzula napsal: „Žít s nimi (pozn. v komunitě Emauzy) znamená nedopřávat si jiných radostí než těch, které jsou přístupné i jim. Umění, poezie, hudba jsou krásné věci, ale... i žít s nimi je krásné. Nehledat únik..."¹⁹ Abbé žil s nimi společně, obětoval jim svůj život. V tom viděl pro ně záchranu. Nabídnout těmto lidem svoji lásku a důvěru.

Závěr

„Jednejte, aby netečnost nepřerostla ve zločin proti lidskosti."²⁰

K rakvi abbé Pierra v katedrále Notre-Dame se přišla rozloučit široká francouzská veřejnost včetně politických elit Francie, ale také pravoslavní, židé, muslimové i buddhisté. Lidé napříč všem národům, rasám, kulturám, náboženstvím. Abbé uměl oslovit.

Když jsem přemýšlela nad tím, čím může být pro mě/pro nás život a dílo abbé Pierra inspirativní, napadlo mě, že možná si řada z nás říká, že věnovat svůj život bezdomovcům není náš úkol, naše poslání. Třeba nemáme tu „tvrdohlavou touhu sloužit ve skrytu" jako abbé Pierre. Určitě to tak může být a bude to pravdivé. Abbé nevyzýval k tomu, aby každý z nás založil komunitu na způsob Emauz. Burcoval svět k tomu, aby mu nebyli lidé na okraji společnosti lhostejní. Aby lidé nebyli k sobě lhostejní a neteční, ale solidární, prokazující si lásku. Aby lidé žebráky nepřehlíželi na ulicích, aby na ně nezapomínali pohlédnout, aby je registrovali jako lidi. Kultura anonymních davů rušných ulic velkoměst v sobě nese, že většinou ani „nežebráci" se na sebe vzájemně nedívají. Nevidí se. Nestojí o to, nestojí o letmý kontakt s člověkem. Jsou ponořeni jen do sebe. Asi to nepotřebují. Možná ale (některý) žebrák, bezdomovec rozmýšlí jinak. Stojí a čeká právě alespoň na pohled, na to, že pocítí, že ho někdo vidí, že není úplně sám.

I když těmto lidem aktivně nevěnujeme svůj čas, máme-li zaměstnání, jistě můžeme finančně přispívat nějaké humanitární organizaci, která s těmito lidmi aktivně pracuje. Je jich spousta. Kterou organizaci podporovat? Abbé dává podnět, že možná můžeme jednat podle toho, čím jsme v životě prošli, na co jsme nejvíc citliví.

Svým hlasem burcuje na naší občanskou povinnost a spoluzodpovědnost za svět, abychom nutně a aktivně naléhali na politické činitele a upozorňovali je na každou formu diskriminace a odsunování jednotlivců nebo skupin na okraj společnosti.

Lidé pobývající na ulici mají za sebou různé dramatické a někdy i drastické příběhy. Můžeme se ptát, zda kdybychom byli my sami postaveni do týchž vnějších podmínek, zda by byly též z nás lidské trosky, zloději, vrahové?

1Sheldrake P. SJ: Spiritualita a historie, CDK, Brno, 2003, s. 41.

2Abbé Pierre: Testament, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2009, s. 51-52.

3Abbé Pierre, Testament, s. 69.

4Abbé Pierre, Testament, s. 71 - 77.

5A v 16 letech na něj udělalo velký dojem svobodné myšlení Teilharda de Chardina.

6Nejintenzivněji působí v Africe a v Latinské Americe. Společenství má už nového ředitele. Je jím Renzo Fior, kterého ve své poslední vůli navrhl sám abbé Pierre.

Dalších asi 120 organizací v 47 státech je se společenstvím Emauzy propojeno. Všechny organizace se věnují potlačování chudoby. Vedle pomoci bezdomovcům k jejich činnostem patří sbírky oblečení a surovin k získávání darů, především v rozvojových zemích. Navíc existují vzdělávací programy a projekty v oblasti zdravotní péče a zemědělství.

7Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ctvrt%C3%A1_republika, ze dne 1. 8. 2011.

8V Emauzích byla i zvláštní skupina Hadrářů. Ti získávali komunitě peníze sběrem veteše a odpadků, které nacházeli na skládkách a v popelnicích, které lidi jen tak vyhodili, a které se daly ještě nějak využít či prodat. Byli též najímáni lidmi, aby vyklidili jejich staré půdy, sklepy, a věci, které tam našli, si mohli odnést.

 

9Simon, B.: Hadráři z Emauz, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2007, s. 93 - 94.

10Abbé Pierre, Testament, s. 87.

11Abbé Pierre, Testament, s. 88.

12Abbé Pierre, Testament, s. 165.

13Abbé Pierre, Testament, s. 164-165.

14Abbé Pierre, Testament, s. 179.

15Simon, Hadráři z Emauz, s. 229.

16Simon, Hadráři z Emauz, s. 116.

17Abbé Pierre, Testament, s. 48.

18Simon, Hadráři z Emauz, s. 232.

19Simon, Hadráři z Emauz, s. 180.

20Zdroj: , http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=1070ze dne 1. 8. 2011.

 

Ve vatikánském dokumentu „O některých aspektech učení o Církvi" (29. červen 2007) vzbuzuje pochybnosti již samo chápání pravdy, diktované strachem z relativismu a ze ztráty identity. Je těžké sloučit jediné výlučné chápání pravdy s mnohostí náboženských kontextů. Vlastní tradici nelze považovat za míru a normu celého široce pojatého ekumenismu. Vatikánské dokumenty působí dojmem, jako kdyby plnost pravdy mohla být uzavřena do jazykových formulací a do struktur závazných pro celé křesťanství. Tyto nároky nelze dát do shody s biblickým chápáním pravdy. Tento nárok nebere v úvahu provizorní charakter všech formulací týkajících se eschatologického naplnění. Pomíjí důležité spojení mezi pravdou a nadějí. Zapomíná na eschatologické napětí mezi teologickými formulacemi ve vztahu k poslední plnosti pravdy. Otevřenost pravdy a její eschatologická orientace v ní nedochází hlasu, proto si můžeme představit rozčarování mnoha teologů, kteří se angažují v ekumenickém dialogu mezi různými církvemi.

Boží zaslíbení a lidská naděje

Všichni poznáváme a vyjadřujeme pravdu pouze částečně jazykem naděje, protože v povaze pravdy je již obsažený i rozměr naděje. Církve zneužívají náboženský jazyk, pokud tvrdí, že již teď vlastní „plnost pravdy". Je naší povinností vrátit se k větší skromnosti a k jazykové opatrnosti, jejímiž nejlepšími příklady jsou slova apoštola Pavla o částečném charakteru pozemského poznání, ponechávajícího vždy místo naději a důvěře v Boha (srv. 1Kor 13,9.12). Pravda vždy poukazuje ke svému poslední naplnění, pokud v ní je obsažena naděje. Je otevřená do budoucnosti. Všichni jsme jen lidmi cesty. Všichni jdeme cestou dílčího poznání, na které se vzájemně setkávají Boží přísliby a lidská naděje. Je třeba si vážit dílčího poznávání pravdy a těšit se z tohoto procesu, protože právě to je příslibem a nadějí na větší naplnění! Pravda a naděje patří k sobě navzájem. Toto spojení si zasluhuje zvláštní pozornosti při nekonečných diskuzích a kontroverzích nad vatikánskými dokumenty. Z dokumentu Kongregace nauky víry o struktuře starých katechizmů vysvítá logika absolutismu Zjevení, pravdy a prostředků spásy. Ne bez důvodu v něm lze spatřovat nejen prostředek eklesiocentrismu, ale i „romanocentrismu", neslučitelného s ekumenickým pohledem II. Vatikána. Ekumena návratu k Římu a římského chápání církve patří mezi iluze minulosti. Nejdůležitější je společně se obrátit na stranu Krista a jeho Evangelia. Nejedná se zde o hledání vítězství jedné církevní tradice nad druhou. Jde o vítězství Krista a Svatého Ducha Božího nad lidskými rozkoly uvnitř jediné církve. Zkrachovaly všechny tendence, které si chtěly přivlastnit zjevení, pravdu a spásu. V minulosti přinesly jen množství neštěstí a antagonismů. Prostřednictvím dialogu se dnes učíme odkrývat stále více tajemství Boha, který je pro všechny lidi stejně nepochopitelnou skutečností. Bylo by škodlivou iluzí domnívat se, že druzí musí korigovat své učení a nám nezbývá než čekat na jejich obrácení. Tato iluze - nekriticky přijímaná - může přinést ještě větší napětí, rozčarování a rozdělení. Kristus je konečnou plností Božího zjevení lidem, ale tato plnost nebude nikdy v celé šíři zjevena ani vyjádřena v dějinách této zeměkoule. Zjevení, kterého se dostalo lidstvu, není absolutní. Nemůže takovým být, neboť bylo předáno prostřednictvím lidského vědomí Krista, které nevyčerpalo celé tajemství Boha. Plnost zjevení Boha v Kristu je plností historickou, kterou je možné přijmout lidským vědomím, ale ne v konečné plnosti. Nelze uchopit pravdu jako věc, protože její charakteristickou vlastností je její osobní rozměr. Když Kristus mluví o sobě, že je pravdou, znamená to, že nás Boží pravda obklopuje a že se nás ujímá. Ona vytváří vztahy mezi živými osobami. Právě z tohoto důvodu patří pravda a vztahy k sobě. Nepleťme si relace (vztahy) s relativismem. Osobní vztahy a láska jsou základní charakteristikou bytí samotného Boha.

Upevňování rozkolu

V očích Kongregace nejsou protestantské církve církvemi ve vlastním smyslu slova, protože jim schází „platný episkopát a platná Eucharistie" a vyznačují se „jen dílčími prvky církve". V římskokatolické církvi existuje plnost, na druhé straně existují jen prvky nebo jen určité jednotlivosti, prostřednictvím niž žije víra a církev. V tomto chápání lze spatřit stopy kvantitativního chápání pravdy. Cožpak dobro a duchovní hodnoty jsou podřízeny početním zákonitostem? Ze své podstaty mají přece hodnotový, osobní a eschatologický charakter. Není to určitý součet „prvků", které způsobí, že církev je v plnosti Kristovou církví. To sám Kristus je „základem" (srv. 1Kor 3,11) víry a církve jako „cesta, pravda a život" (J 14,6). II.Vatikánský koncil nepřiznal všem poreformačním církvím jednoznačný eklesiální charakter, ale na druhé straně ho ani žádné z nich výslovně neupřel, což před koncilem bylo považováno za samozřejmé. Jeden z oddílů Dekretu o ekumenismu mluví jasně o „církvích a církevních společenstvích odloučených na Západě". I když přesvědčuje o něčem opačném, Kongregace zdůrazňuje to, co rozděluje a ne to, co spojuje křesťany. Je to zkouška interpretace II. Vatikána v duchu předkoncilní nauky a nesnaží se ji posunout dále. Vidím v tomto postoji vážný ústupek, který je pro příští osudy ekumeny nepřípustný. Přeje si totiž a posiluje tradiční chápání římskokatolické církve. Nepoužívá se zde myšlení koncilu, které otevírá nové perspektivy v hodnocení statutu poreformačních církví. Poukazovat na to, že zde schází svátostné kněžství, není ve shodě s duchem koncilového učení. Stav existence církve se nevyjadřuje pouze prostřednictvím existence apoštolské biskupské sukcese. Kristova církev se realizuje na různých úrovních, způsobem více či méně plným, ale skutečným. I když se římskokatolická církev označuje za nositelku skutečné plnosti Kristovy církve, nemůže upírat jiným církvím se stejným jménem označovat. V určitých hlediscích mohou tyto, jak učí koncil, dokonce katolickou církev převyšovat.

Zranění jsou všichni

Je chybou nutit jiným římskou koncepci církve a ekumenismu. Ekumena je výměnou darů a obrácením se všech církví ke Kristu. Vyžaduje to vzájemné uznání, že v každé církvi se zpřítomňuje a uskutečňuje v konkrétní podobě skutečná církev Ježíše Krista, a to i přes všechny lidské nedokonalosti a chyby. Znamená to, že Duch Boží působí i v jiných církvích. Žádná církev si nemůže nárokovat monopol na pravdu a spásu. Toto pravidlo učí pokoře a vděčnosti vůči Pánu lidských dějin za suverenitu jeho darů, kterými nemůže nikdo z lidí disponovat podle svého vlastního úmyslu. Před námi je ještě dlouhá cesta, na níž se učíme vážit si druhých církví, upřímně a hluboce respektovat jejich jinakost. Vatikánský dokument se vyjadřuje o eklesiálním statutu jiných církví z pozice superarbitra. Jsem přesvědčený, že se tento názor změní. Historie se ráda opakuje. Dříve či později bude třeba přiznat, že kategorické výpovědi o jiných církvích nebyly odůvodněné. Doktrinální tendence přináší církvi a dílu jednoty křesťanů mnoho škod, které mohou být s postupem času odstraněny. Když už máme použít pojem nedostatky (defectus) nebo „zranění", pak by bylo vhodné je použít pro všechny církve bez výjimky. I římskokatolická církev je „zraněná", neboť jí schází plné společenství s jinými církvemi. Když neuznáme tento fakt, těžko budeme mluvit o pokračování dialogu na stejné úrovni.

Blahoslavená různorodost

Mnohokrát jsem již vyjadřoval přesvědčení, že se křesťanství stalo příliš doktrinálním. Péče o celistvost, soudržnost, čistotu a identitu učení možná zastínila nejzákladnější cíl náboženství. Nekončící se konflikty a spory o spáse a pravdě, které se táhnou všemi církvemi, jsou nejdramatičtějším potvrzením tohoto stavu věcí. V menším nebo větším stupni jsme vězni našich učení o náboženství, které omezují možnost vzájemného porozumění, upřímnou spolupráci a boj za dobro lidí. V doktrinálním křesťanství víra spočívající na důvěře člověka Bohu je podřízena logice doktrinálních tvrzení. Horlivě zpřesňujeme naše učení, upevňujeme naši identitu víry, opíráme se o církevní struktury a hledáme formulace usmíření. Času máme asi ještě hodně, nejméně do konce světa! Jsme přece zatím na počátku... Ale koho ještě bude zajímat svárlivé plemeno křesťanů nárokujících si v jednotlivých církvích právo na nejlepší podíl na pravdě a na prostředky spásy? Přijde někdy moment vystřízlivění? Dokument vatikánské Kongregace ani slovem nezmiňuje, že by církev mohla zastírat pravdu z důvodu své vlastní viny, nevyjímaje nejvyšší církevní instance. Předpokládá se, že v průběhu věků římskokatolická církev vždy věrně hlásala Ježíšovo Evangelium a svědčila o něm. Jaký byl potom smysl vyznávání vin v jubilejním roku 2000 a prosby o odpuštění? Nestačí ujištění, že v dokumentu Kongregace není nic nového, že římskokatolická církev je i nadále upřímně oddána věci ekumenismu. Drama jubilejního roku 2000 spočívalo v tom, že tento rok končil nesouladem mezi ekumenickými nadějemi křesťanů a tvrdým stanoviskem Vatikánu. Nesplnily se naděje, že do třetího tisíciletí křesťanství vejdeme méně rozdělení, mnohem blíže ke smíření. Otázky na další osud ekumenismu se zdají být z mnoha hledisek oprávněné. Různost lidských cest k Bohu je požehnáním. Existují i cesty spásy, které zná jen Bůh. Nepřeme se o to, která je nejlepší nebo jediná správná. Nepřeme se o plnost pravdy ani o prostředky spásy. Bůh jich má více, než se nám zdá. Je Bohem všech, Bohem vskutku ekumenickým. Jak moudrá slova napsal na přelomu 2. a 3. století Klement Alexandrijský: „Spasitel je polyfonický (πολύφωνός) a mnoha způsoby koná (πολύτροπος) pro spásu lidí." (Klemens Aleksandrijský. Protreptikos I,8,3. SCh 2, s. 62). Tato nezvyklá metafora, použitá z hudební terminologie, v sobě skrývá velkou hloubku: Spasitel je polyfonický a „polytropický" pro spásu všech lidí.

Text byl publikován ve čtvrtletníku „Open Theology" v roce 2007. Kongregace nauky víry požádala autora, aby článek přepsal a svoje názory upravil. Vytkla mu „malou úctu k autoritě učitelského úřadu církve".

Waclaw Hryniewicz OMI (nar. 1936), katolický kněz a řeholník, studia teologie 1968-70, poté stipendia Lovaň, Paříž, Londýn, Řím, vedoucí katedry pravoslavné teologie KUL (Lublin), spoluzakladatel Ekumenického institutu KUL, 1997-2005 ředitel tohoto institutu, t.č. zástupce ředitele, člen mezinárodní smíšené komise teologického dialogu mezi římskokatolickou a pravoslavnou církví, autor mnoho publikací, článků, zejména třídílné „Kristus naše spása", knih o katolickém pohledu na apokatastázi, tématika ekumenismu, zejména pravoslaví a patristiky, člen mnoha mezinárodních institucí. Přeložil Pavel Kouba

Co znamená být dnes křesťanem? Co vlastně dělá v našem postmoderním světě člověka křesťanem? A má vůbec víra v Ježíše Krista budoucnost?

Na tyto otázky, které si v současné době klade mnoho lidí, neexistují jednoduché odpovědi. Ale existují svědectví těch, kdo se pokoušejí jít po cestě vytyčené Ježíšem z Nazareta.

První lidé, kteří následovali Ježíše, nazývali sami sebe „lidmi cesty" a také druzí jim tak říkali (Sk 9,2; 18,25-26; 19,9.23; 22,4; 24,14.22). Jménem „křesťané" začali být označováni teprve později, v Antiochii (Sk 11,26). První Ježíšovi stoupenci se považovali za putující do lepšího, ideálního světa, o němž mluvili jako o nebeském království nebo o království Božím. Následovali Ježíše po cestě, kterou on svým životem a smrtí kráčel před nimi. Nemysleli si, že už jsou u cíle, že snad jsou dokonalí nebo mají odpověď na všechno. Byli jako poutníci - na cestě.

Mnozí z nás vidí svoji vlastní situace velmi podobně. Jsme lidé cesty - lidé kráčející po Ježíšových cestách. Nemáme odpověď na všechno a také jsme ještě nedošli k cíli, ale máme směr - směr, který nám udává Ježíš.

Na naší cestě jsme vedeni určitými hodnotami a určitou vírou. První část tohoto příspěvku se tedy zaměří na naše hodnoty, převzaté od Ježíše, a druhá na naši víru, která nás žene vpřed. Nebudu vůbec mluvit o tom, čím se křesťanské hodnoty liší od hodnot jiných náboženství nebo životních filosofií, ani čím se křesťanská víra liší od kterékoli jiné víry. Chci prostě jen podat svědectví o hodnotách a obsahu víry, které nám na naší cestě ukazují směr.

Naše hodnoty

Kázání na hoře bylo často považováno za kámen úrazu. Křesťané i nekřesťané je hodnotili jako nádherný ideál - nádherný, ale beznadějně nerealistický. Hodnoty obsažené v horském kázání i na jiných místech evangelií se ostře odlišují od hodnot vyzvedávaných prakticky všemi lidskými společnostmi či civilizacemi. Které hodnoty to jsou?

Zaprvé a především je to bezpodmínečná láska. Zatímco většina lidských společností a civilizací by od nás spíše očekávala, že své nepřátele budeme nenávidět, označoval Ježíš za hodnotu, že své nepřátele milujeme, že se modlíme za ty, kdo nás pronásledují, konáme dobro těm, kdo nás nenávidí, a žehnáme těm, kdo nás proklínají (Mt 6,43-44; L 6,27-28). To není nějaká nová soustava pravidel, kterou je dodržovat do slova a do písmene. Tady se spíše výstižně popisuje, jaký by měl být vzájemný vztah lidí: bezpodmínečný. Láska, péče a účast, kterou lidé věnují jeden druhému, je dnes stejně jako tehdy do značné míry vázána na podmínky: Miluji tě s podmínkou, že ty mě také miluješ, že mě neproklínáš a nepronásleduješ, že patříš k téže rase, třídě, národnosti a rodině jako já - a s podmínkou, že nejsi můj nepřítel.

Rodiče si zpravidla uvědomují, jak je to nebezpečné, když člověk své děti nemiluje bezpodmínečně. Mám tě rád, když jsi hodný a děláš, co ti říkám. Takovou lásku dítě nepotřebuje. Dítě musí cítit, že je milováno v každém případě - bezpodmínečně.

Tento druh lásky chtěl Ježíš rozšířit za hranice rodiny, národa a jakékoli myslitelné skupinové identity, abychom byli schopni milovat bezpodmínečně všechny lidi - bez ohledu na to, kdo jsou, co udělali a jaký je jejich postoj k nám.

S touto láskou je těsně spojena další hodnota, kterou evangelium výslovně zdůrazňuje: ochota odpouštět. Ježíš vyzval Petra, aby odpustil ne sedmkrát, nýbrž sedmdesátkrát sedmkrát. O odpuštění mluvil často, ale nejsilnějším příkladem naprosto bezpodmínečné ochoty odpouštět je určitě výjev ze známého podobenství, kdy otec objímá ztraceného syna (L 15,11-32).

Třetí hodnotu by bylo snad možno označit slovem egalitarismus. Ježíš zastával absolutní rovnost. Choval se ke všem se stejnou úctou a respektem: k mocným i slabým, bohatým i chudým, ke slepým, chromým, mrzákům, žebrákům, k učencům i prostitutkám, velekněžím i hříšníkům, pánům i otrokům, k mužům, ženám i dětem, k Židům, Samaritánům i Římanům. Přisuzovat všem stejnou důstojnost a stejnou cenu, to zní docela nevinně, ale v praxi by to otřáslo kulturními, politickými, ekonomickými a náboženskými strukturami téměř každé společnosti. Většina lidí odvozuje svůj postoj k druhým od jejich funkce či postavení v rámci společnosti nebo církve. Kromě toho Ježíš učil své následovníky, že mají sestoupit po společenském žebříčku privilegií a prestiže, spokojit se se zadními sedadly a nečinit si nárok na čestná místa. „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." (L 14,11) Pokora je křesťanská hodnota, která se velmi oceňuje, ale jen zřídka praktikuje.

I spravedlnost chápe Ježíš jinak. Byl pro nesebestřednou spravedlnost. Spravedlnost tedy neznamená pomstít se, nýbrž nastavit druhou tvář. Skutečná spravedlnost také neznamená závidět druhému jeho štěstí, jak činili dělníci z podobenství o vinici. Skutečná spravedlnost se ze štěstí druhého raduje. Když se starší bratr z onoho podobenství cítí nespravedlivě odstrčen, protože návrat ztraceného syna se slaví hostinou, žene ho spíše žárlivost než opravdový smysl pro spravedlnost. Pravou hodnotu vidí Ježíš v nesobeckém zájmu o druhé lidi a jejich potřeby.

Ještě zřetelněji je to vidět na Ježíšově postoji k penězům a majetku. „Prodej, co ti patří, a peníze rozdej chudým", říká (Mt 19,21). Jinými slovy: Nepečuj jen o vlastní potřeby, nýbrž i o potřeby druhých, hladovějících, žíznících, nahých a bezdomovců. Dělit se s chudými - to je jedna z nejcharakterističtějších hodnot, které Ježíš zdůrazňuje.

Radikalita Ježíšovy nesobecké lásky se ovšem nikde neprojevuje zřetelněji, než v jeho ochotě pro druhé trpět a zemřít. Chtěl raději sloužit, než si nechat sloužit, a to až do krajnosti - položil za druhé život, obětoval sám sebe, podstoupil bolestnou, pokořující a hanebnou smrt na kříži. Kříž je otřesným symbolem Ježíšových nesobeckých hodnot.

To jsou naše hodnoty, hodnoty lidí na cestě - ne proto, že bychom je už teď a tady dokonalým způsobem žili, nýbrž proto, že vyjadřují, v co doufáme a oč usilujeme. Jsou kursem našeho putování po Ježíšově cestě. Nemáme tušení, kolik času budeme potřebovat, abychom se dostali do světa tak nesobecké lásky (do království Božího). Už jsme urazili kus cesty, ale zcela nepochybně musíme jít ještě mnohem dál. Možná to bude trvat stovky tisíc let. To není mnoho, uvážíme-li, jak dlouho už podle dosavadních znalostí vědy trvá vývoj universa.

Co ale při tomto putování máme, je nové smýšlení, „Kristovo smýšlení", jak říká Pavel, vědomí, že na základě našeho lidství jsme jedno. Veškerá tato nesobecká láska pramení z vědomí, že jsme jako lidé spolu nerozlučně spojeni. Máme milovat bližní jako sebe samy, protože moje já a tvoje já jsou koneckonců jedno jediné Já. Proto mohl Ježíš říci: „Cokoliv jste učinili někomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." Identifikuje se se všemi, hladovými, nemocnými, zajatci a cizinci, protože jsou všichni v širším, všeobecném smyslu jím samým (Mt 25,34-46).

Jsem tedy určeni k jednotě. Jsme na cestě do světa široké lidské solidarity, do světa po všech stránkách smířeného, do světa míru, harmonie a štěstí. Toto, a nic menšího, je náš křesťanský ideál. A v podstatě právě toto také všichni chceme - navzdory našemu zdánlivě nepřekonatelnému sobectví. Všichni máme sklon zabývat se jen sami sebou, a přesto jsme z Ježíšova pohledu stvořeni k lásce a jednotě. A na hlubší úrovni právě po tom toužíme. Ve skutečnosti už jsme jedno, patříme k sobě. Jsme povoláni k tomu, abychom si tuto skutečnost uvědomili a žili ji.

Fakticky je naším určením nejen jednota lidstva, nýbrž jednota všech věcí, veškerého bytí. Na své cestě si také znovu silněji uvědomujeme svoji jednotu s přírodou a s celým universem.

Cesta je to ovšem dlouhá a namáhavá. U nás v Jižní Africe je nedostatek jednoty přímo do nebe volající. Vznikla tam zvláštní směsice národů, kultur a hodnot. Naše dějiny jsou plné rasismu, útlaku, násilných konfliktů a hluboké nenávisti. Ušli jsme už kus cesty - a přitom zjišťujeme, že jsme se jednotě a smíření nikde nepřiblížili na dosah. Naším problémem také není jenom rozdíl rasy a kultury. Hodnoty, jež naše společnost uznává, jsou vzájemně protichůdné, jejich směsice je udivující. Jedinou společnou hodnotou jsou dnes peníze, což nezřídka vede k vykořisťování chudých, ke korupci, podvodům a zločinům. Máme pozoruhodně dobrou ústavu, ale příliš mnoho lidí stále ještě věří na nátlak a násilí. Pro mnoho lidí nemá život - dokonce jejich vlastní život - velkou cenu. Mnozí se chtějí prosadit jako individuum, jiní jako skupina. Ale neprojdeme-li procesem překonávání vlastního ega a směřování k ideálu nesobecké lásky, nepoznáme nikdy ani v náznaku mír, harmonii a štěstí. To je cesta, kterou máme před sebou.

Ne všichni křesťané si osvojili Ježíšovy hodnoty. Církev jako instituce v tomto směru silně pokulhává. Často se nechává vést hodnotami „světa", a ne hodnotami Ježíšovými. Ve své slabosti často neděláme to, co kážeme. Vždycky však bylo dost svatých a mystiků, kteří brali Ježíše vážně, a takoví jsou i dnes. Dveře jsou úzké. Cesta je namáhavá a velmi, velmi dlouhá. A v dnešní době po ní kráčí jen málo lidí. Budoucnost bude přesto úplně jiná. To je naše naděje.

Naše víra

Ježíš se snažil v druhých probouzet a živit víru. On sám žil z víry a každému, kdo byl uzdraven na těle nebo na duchu, říkal, že ho uzdravila jeho víra (Mk 5,34.36; 10,52; Mt 8,13; 9,28-29; 15,28; L 17,19). Mužům a ženám, kteří ho následovali, někdy říkal, že jejich problémem je malověrnost (Mt 17,19-20) a že by mohli hory přenášet a nemožné činit možným, kdyby měli jen o trochu víc víry (Mk 11,23-24).

Totéž platí i dnes. Bez víry bychom nebyli schopni uvádět hodnoty kázání na hoře do praxe a bez víry bychom na naší cestě nepokročili ani o píď. Víra je energie, která nás udržuje v pohybu. Avšak jaká to je víra?

Především je to víra v Boha. Věřit v Boha neznamená prostě jenom věřit, že Bůh existuje, nýbrž vkládat do něj všechnu svou důvěru a naději. Znamená to spoléhat se na někoho, kdo nás přesahuje. Víra, jak ji chápal Ježíš, neznamená intelektuálně souhlasit s naukou, dogmaty či věroučnými tezemi. Je to zkušenost spočívající v tom, že vyjdeme ze sebe a celou svou naději a důvěru vložíme do transcendentního tajemství, jemuž říkáme Bůh. Taková víra přenáší hory.

Dnes ovšem představuje pojem „Bůh" skutečný problém. Roste počet těch, kdo jsou v teorii či praxi ateisty. Mnozí odmítají jakoukoli víru v Boha. Jiní tvrdí, že věří v Boha, ale ve svém pojetí či způsobu života se touto vírou nenechávají ovlivňovat. Ty nazývám praktickými ateisty.

Nemám v úmyslu je zde odsuzovat. Boží jméno bylo tak často zneužíváno a překrucováno, že si někdy myslím, že by bylo lépe začít s nějakým novým jménem znovu, úplně od začátku. Ale to nebude nutné, protože „hledání živého Boha" dosáhlo mezi křesťany v posledních 50 až 60 letech fenomenálního pokroku. Kniha Elizabeth Johnsonové Quest for the Living God shrnující tento vývoj začíná takto:

„Poznání Boha prožívá od poloviny dvacátého století renesanci, doslova boom. [...] Žijeme ve zlatém věku objevů a mezi teology se už běžně mluví o skutečné, zásadní ‚revoluci‘ v teologii o Bohu."

Pak následuje popis tohoto vývoje a objevů. Některé z nich bych zde rád zmínil a postavil je jako ukazatele směru na cestě k jednotě a k hlubšímu ocenění toho, co by mohla víra v Boha znamenat. Vděčně přitom vycházím z výzkumu Elizabeth Johnsonové, ale ‚ukazatele směru‘ formuluji vlastními slovy a podle vlastní zkušenosti.

Bůh je per difinitionem tajemství, a to naprosté. Křesťané si to ovšem často neuvědomovali. V duchu osvícenství se nám křesťanští teologové snažili předložit racionální pojem, „jasnou a zřetelnou" představu Boha. Domnívali se, že mohou Boha pochopit. Ale mezitím jsme pokročili dál a znovu jsme objevili prastarou moudrost, že Bůh je nepochopitelné mystérium.

Průkopnickou práci v tomto směru udělal Karl Rahner. Co nás ovšem rozhodně posunulo dopředu a přispělo k tomu, že dnes dokážeme tajemství Boha opět lépe oceňovat, je především šířící se znovuobjevování a rozvíjení mystické a kontemplativní tradice církve. Ta není zaměřena ani tak na představu či pojem Boha, nýbrž na zkušenost s Bohem. Co zakoušíme, je apofatické neboli nevyslovitelné mystérium, které nikdy nelze vyjádřit slovy adekvátně. Bůh není předmět, který by bylo možno vyjmenovat mezi jinými předměty. Bůh není bytost, i kdyby byl bytostí nejvyšší a větší než všechny ostatní bytosti. Víme o onom všezahrnujícím tajemství, které nazýváme Bohem, a zároveň je nemůžeme znát. Ale to všechno nečiní Boha méně skutečným. Také to neznamená, že o něm nemůžeme vůbec nic vypovědět. Znamená to pouze, že všechno, co říkáme, je buď metaforické, nebo negativní. Negativní proto, že sice nevíme, co Bůh je, ale víme, co není. A v tom jsme také udělali velký pokrok.

Tak např. Bůh není bílý. To může znít samozřejmě, ale v zemi, jako je Jižní Afrika, to musí být jasně řečeno, neboť mnoho lidí a dokonce někteří černí Afričané mají v hlavě představu bělocha. Z toho nás vyléčila černá teologie.

Bůh také není muž. Obrazy Boha a způsob, jakým muži a někdy i ženy o Bohu mluví, svědčí o tom, že bývá stále ještě často identifikován s mužem. Feministická teologie, a nejen ona, se ze všech sil snaží tuto falešnou představu opravit.

Velký pokrok přineslo v posledních padesáti až šedesáti let poznání, že Bůh není ten, kdo utrpení dopouští, natož aby je sesílal. Bůh je ten, kdo (přirozeně v metaforickém smyslu) s námi trpí. Tajemné, ale silné spoluutrpení Boží znamená, že Bůh cítí se všemi, kdo trpí. O toto poznání se zasloužili především tři velcí němečtí teologové Moltmann, Sölleová a Metz, kteří usilovně hledali odpověď na otázku, znepokojující po holocaustu tolik křesťanů: Kde byl Bůh při těchto a jiných hrůzách tohoto světa?

Není to nová otázka, ale tyto tři teology dovedla k novému obrazu Boha: k obrazu Boha trpícího, Boha ukřižovaného, Boha spolutrpícího, Boha, jehož moc se neprojevuje panováním, silou a trestáním, nýbrž nesobeckou láskou. Jinými slovy: Žádná sebevětší moc, žádná síla nemůže lidstvo zbavit nesnesitelného utrpení - ani kdyby jí disponovala postava Bohu podobná. Z našeho nesnesitelného utrpení nás může vysvobodit jedině všemohoucí nesobecká a s lidmi soucítící láska. Neboť Bůh je láska, nesobecká láska.

Jiný obraz Boha, který jsme zavrhli, je obraz blahovolného diktátora - povýšeného a panovačného jako jsou bohatí a mocní tohoto světa. Teologie osvobození dospěla všude na světě, ale především v Latinské Americe k obrazu, jenž ukazuje Boha mezi oběťmi bezpráví, mezi chudými a utlačovanými. Bůh žije po boku chudých a podporuje jejich osvobození z útlaku - a je jedno, co na to říkají bohatí a mocní. Bůh, do něhož všichni vkládáme svoji víru a naději, působí spravedlnost a svobodu zdola.

A dále, řečeno památnými slovy arcibiskupa Desmonda Tutu, nejslavnějšího jihoafrického představitele církve, „Bůh není křesťan". Ze všech arcibiskupových výroků tento šokoval nejvíce. Avšak náš život v jedné řadě s věřícími jiných náboženství a náš společný boj za spravedlnost a osvobození nám daly sílu překonat naši úzce křesťanskou představu Boha a vnímat působení Božího Ducha i skrze náboženské přesvědčení a praktiky jinověrců. Bůh, jehož uctíváme, je Bohem všech náboženství a náboženských směrů, a nejen výlučně Bůh křesťanů.

A konečně Bůh není nějaká vyšší bytost, žijící v nějakém jiném světě - v nebi. Bůh je tvůrčí duch, který rozvíjí toto veliké universum - a projevuje se v něm. Objev evoluce a nová kosmologie velkého třesku způsobily, že tajemství stvoření je pro nás ještě nesrovnatelně hlubší. Teorie evoluce zdaleka neotřásla vírou v Boha, naopak nám teprve otevřela oči pro zázrak nezměrné a tajemné tvořivé Boží síly.

Hledání pokračuje. Tento náš přehled posledních objevů, které toto hledání přineslo, je do jisté míry pouze povrchním náčrtem, ale chtěl jsem alespoň zlomkovitě naznačit, co to je být křesťanem. Pro nás není víra v Boha něčím pevně daným a konečným. Víra v Boha je něco, co roste, rozvíjí se a prohlubuje. Je to hledání, doživotní hledání. Být křesťanem znamená hledat.

Ale je tu ještě jeden rozměr naší víry. Křesťanská víra je víra v Ježíše Krista. Když Ježíš říkal lidem, že je uzdravila jejich víra, nemyslel tím jen jejich víru v Boha, nýbrž i jejich víru a důvěru v něho. Spoléhali se nejen na to, že je Bůh uzdraví, nýbrž že k jejich uzdravení (fyzickému nebo duchovnímu) dojde skrze Ježíše. Bůh působil skrze něho. My, dnešní lidé cesty, důvěřujeme jemu a jeho cestě. A nejen jeho hodnotám, ale i jeho zkušenosti s Bohem.

Ježíš zakoušel Boha jako blízkého, velmi blízkého. Zakoušel ho jako milujícího Otce, svého Abba. Mluvil o pokorném, odpouštějícím Bohu, Bohu bez ega, který chce raději sloužit, než aby se mu sloužilo. Tajemství Boha je tajemství bezpodmínečné lásky. Jinými slovy: Hodnoty, o nichž jsme mluvili, jsou hodnoty Boha, Boží hodnoty. Ježíš byl ztělesněním tohoto Boha a těchto hodnot. A proto věříme v něho a jeho cestu.

Mnoho křesťanů se po staletí zabývalo hledáním historického nebo autentického Ježíše. My jsme dnes díky výzkumům a úvahám mnoha vědců ve šťastné situaci; o Ježíši a jeho záměrech si můžeme udělat rozhodně přesnější představu. Ale hledání pokračuje, neboť stále se můžeme jen snažit postihnout jej a jeho moudrost. Ježíš je pro nás ve velmi reálném, ale tajemné smyslu stále ještě živý a aktivní. Stále nás předchází. V našem hledání Boha je zahrnuto i naše hledání živého Ježíše - Krista.

Na této cestě není nikdo z nás nikdy sám. Jdeme spolu. Jeden od druhého se učíme, jeden druhému pomáháme. Kráčíme společně se všemi, kteří šli před námi, a se všemi, kteří půjdou po nás. Nejde o to, abych já sám nebo kdokoli jiný jako jednotlivec dosáhl „dokonalosti". Pro každého jde o to, sdílet úsek dlouhé cesty ke svobodě s druhými.

Být křesťanem je vzrušující. Máme za sebou dlouhé putování a navzdory silným krizím a problémům, jež se před námi vrší, vypadá budoucnost nadějně. Zahleděnost do minulosti a skandály současných křesťanských církví jsou jako plevy - budou odděleny od zrna, které zraje uprostřed nás.

Jsme národ poutníků. Jsme lidé cesty.

Z Concilia 2/2011 přeložila Helena Medková

Prohlášení ředitelů Institutu pro ekumenický a mezináboženský výzkum Tübingen k reakcím na pastorační návštěvu papeže Benedikta XVI. v Německu

Znejistění, bezradnost a zklamání božího lidu, ekumenicky angažovaných teoložek a teologů i našich sourozenců v evangelických církvích nás vedou k tomu, abychom přerušili svou teologickou práci a zaujali stanovisko.

Naše očekávaní ve věci ekumeny nemohou být příliš vysoká a byla z oficiální strany již před návštěvou tlumena, ba snižována na minimum. Zaráží nás, když se pak po návštěvě nafukuje fakt, že se konalo ekumenické setkání s papežem na historickém místě a papež nalezl slova uznání pro Martina Luthera. Ostře s tím totiž kontrastují obraty o „ekumenickém daru pro hosta" jako „politickém nedorozumění" a obvinění, že se (teologická) ekumena provozuje jako jakési vyjednávání, což dokonce uráží všechny, kteří se již dekády snaží o ekumenickou teologii, nezřídka s oficiálním pověřením.

Nebyl tím, kdo v Německu při první návštěvě Jana Pavla II. podnítil projekt Lehrverurteilungen - kirchentrennend? (Rozdělují dogmatické odsudky církve?) kardinál Joseph Ratzinger? Zůstane ve Vatikánu jen u neoficiální odpovědi Papežské rady na podporu jednoty? Papež pochválil práci společné ekumenické komise v posledních 30 letech, výslovně zmínil zásluhy kardinála Lehmanna. Ale, ptají se lidé na základně stejně jako teoložky a teologové, jak dlouho budou křesťané muset čekat na přijetí výsledků dialogu zahájeného s oficiálním pověřením?

Nebyl kardinál Joseph Ratzinger tím, kdo se rozhodujícím způsobem postaral o to, že se Společné prohlášení k ospravedlnění mohlo nakonec s pomocí „společného oficiálního konstatování" přece jen přijmout? Očekávali bychom od papeže Benedikta příliš mnoho, kdybychom si přáli, aby v rozhovoru se zástupci evangelické (a katolické) církve - a za přítomnosti ekumeniček a ekumeniků! - objasnil, zda se tento „milník" skutečně musí jevit jako „kámen úrazu"? Papež zjevně stojí za metodou diferencovaného konsensu. S velkým zájmem bychom proto vyslechli, kdyby nám Benedikt XVI. sdělil, jak se projevuje to, že „to, co máme společné, je větší než to, co nás rozděluje" a kde podle jeho názoru ještě musíme odstraňovat překážky rozdělující církve.

Nemůžeme se vracet nejen za ekumenický průlom druhého vatikánského koncilu, ale ani za to, co křesťanky a křesťané s vírou a vděčností zakusili v ekumenickém společenství, ani za výsledky velice mnoha ekumenických rozhovorů.

Působí nám velkou starost, že se stále prohlubuje propast mezi tím, co se vyhlašuje resp. nevyhlašuje oficiálně, a tím, co prožívají lidé v církevních společenstvích. Pastorační učitelský úřad zajisté plní roli strážce a příležitostně může zasáhnout a něco korigovat. Když se to však stane dominantním postojem - pokud vynecháme gesta vzájemného ocenění a uznání - tak bude stále klesat ochota vůbec ještě učitelskému úřadu naslouchat. Právě z perspektivy nás definující komunikativní teologie ručíme za „trialog" mezi mezi božím lidem a jeho oběma instancemi biskupského a papežského učitelského úřadu a vědecky pracující teologie. Dialog implikuje uznání druhého a společné naslouchání tomu, „co Duch říká obcím". A právě tento zájem nás nutí k předloženému prohlášení.

Prof. Bernd Jochen Hilberath

Prof. Karl-Josef Kuschel

Z německého originálu Erklärung der Direktoren des Instituts für Ökumenische und Interreligiöse Forschung Tübingen zu den Reaktionen auf den Pastoralbesuch Papst Benedikt XVI. in Deutschland uveřejněného na webové adrese http://www.uni-tuebingen.de/en/faculties/catholic-theology/lehrstuehle/institut-fuer-oekumenische-und-interreligioese-forschung/aktuelles/erklaerung-der-direktoren-zum-pastoralbesuch-benedikt-xvi.html přeložil Jan Spousta.

Christoph Wolff: Johann Sebastian Bach

Více než sto let chyběla na trhu podobná kniha - shrnuje všechno, co je dnes zjištěno o životě Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750), geniálního barokního skladatele, varhaníka, cembalisty, dirigenta, učitele a teoretika. Tato monumentální biografie z pera profesora Harvardovy univerzity a ředitele Bachova archivu v Lipsku Christopha Wolffa se stala okamžitě po svém prvním vydání v USA událostí bachovského roku 2000 a o rok později se dostala do finále Pulitzerovy ceny v kategorii životopisů. Následovaly překlady do němčiny, holandštiny, italštiny, japonštiny, maďarštiny, španělštiny a dalších jazyků. Dílo je výsledkem autorova celoživotního bádání a poskytuje neuvěřitelné množství informací a řadu objevných závěrů. Prostřednictvím četných vyobrazení, dobových citátů a úryvků ze skladatelovy korespondence přenáší čtenáře do Bachovy doby a prostředí, přičemž stále odkazuje na jeho skladby. V češtině ji vydalo nakladatelství Vyšehrad, přeložila Helena Medková (542 stran, cena 698 Kč).

Bach nezanechal žádné autobiografické záznamy. O to důležitější je, že místo dohadů a legend, které byly s jeho jménem v minulosti často spojovány, můžeme poznat příběh reálného člověka a jeho rodiny v konkrétním období evropského kulturního vývoje. Stojíme v údivu nad velikostí umělecké osobnosti, která, ač uzavřena v hranicích své éry a země, svým významem obojí přesáhla a dodnes zůstává mezi tvůrci jedinečným zjevem. Milovník hudby může číst knihu jako životopisný román, odborník v ní najde nepřeberný faktický materiál.

Autor Christoph Wolff, nar. 1940 v Německu, působí od roku 1976 jako řádný profesor hudebních věd na Harvardově univerzitě. Předtím vyučoval dějiny hudby na univerzitách v Erlangenu, Torontu a New Yorku. Je členem významných vědeckých institucí (American Academy of Arts and Science, American Philosophical Society, Sächsische Akademie der Wissenschaften) a od roku 2001 ředitelem Bachova archivu v Lipsku. V roce 2001 mu byl propůjčen Velký záslužný kříž Spolkové republiky Německo.

Hans Küng - Vybojovaná svoboda: Vzpomínky

Hans Küng, jeden z nejvýznamnějších teologů dvacátého století, který působil jako teologický expert (peritus) na 2. vatikánském koncilu, bilancuje svůj život, který se měl stát bojem za jeho vlastní svobodu i svobodu uvnitř římskokatolické církve. První svazek jeho pamětí, nazvaný Vybojovaná svoboda, zachycuje období prvních čtyřiceti let jeho života - od dětství a dospívání, ovlivněného 2. světovou válkou, až do roku 1968, kdy byl již mezinárodně uznávaným teologem. S nadhledem, humorem, ale zároveň bez přikrášlení vzpomíná na teologická studia v Římě, svou kariéru kněze a profesora a na události a osobnosti, které formovaly jeho postoj k náboženství, církvi a ekumenismu. Velkou část knihy pak zabírá Küngův strhující popis zákulisního dění, machinací a intrik během 2. vatikánského koncilu, včetně setkání a spolupráce s tehdy mladým a reformně naladěným teologem Josephem Ratzingerem.

Z německého originálu „Erkämpfte Freiheit: Erinnerungen" přeložili Šárka Blažková a Jiří Blažek. Vydalo Nakladatelství Bergman, 537 stran, 450 Kč + poštovné, lze objednat e-mailem na info@nakladatelstvíbergman.cz.

Donald DeMarco, Benjamin Wiker: Architekti kultury smrti

Kniha z amerických konzervativních katolických kruhů sleduje životní osudy více než dvaceti osobností, které jsou podle autorů odpovědné za současnou „kulturu smrti", tedy kulturu odosobnění a redukce lidskosti, jež umožňuje „akceptovat sexuální zhýralost, homosexuální jednání, antikoncepci i interrupci" (s. 13). Vedle jmen známých hlavně publiku v USA jsou na seznamu portrétovaných i klasikové světového významu jako Haeckel, Darwin, Nietzsche, Marx či Freud.

Samozřejmě, životopisy nejsou psány nestranně. Autoři se soustřeďují na temné stránky a temné důsledky. Je-li o někom z popisovaných velikánů známo, že se dopustil nečestného jednání, trpěl sexuální deviací nebo prožil životní trauma, jistě se to zde dozvíte, méně je ovšem zaručeno, že po četbě pochopíte, proč ho studenti mají dodnes na seznamu povinné četby. To ale není na škodu - kniha svoje zaměření nezastírá, svá faktická tvrzení může doložit a dobře poslouží jako protiváha různých nekritických hagiografií. Ostatně s podobnou myšlenkou přišel před časem Paul Johnson (kniha Intelektuálové) a sotva lze proti tomu něco namítat.

Na druhou stranu lze ovšem namítat (kromě místy kulhajícího překladu) to, že kniha je celkově založena na logickém klamu. Staví proti sobě „křesťanskou kulturu" reprezentovanou nejlepšími myšlenkami jejích nejlepších představitelů od Krista po Jana Pavla II. a „kulturu smrti" reprezentovanou nejhoršími činy lidí, které sami autoři vybrali za představitele této kultury. Kdyby DeMarco a Wiker postupovali objektivně a postavili proti špatným činům špatné činy, mohli by jako Američané například vzpomenout také na křesťanský obchod s otroky (už při samotném chytání černochů a jejich převážení po moři jich podstatná část pomřela), na vyhubení mnoha indiánských kmenů nebo živočišných druhů lidmi, kteří drželi v jedné ruce pušku a ve druhé bibli, na drancování Jižní Ameriky katolickými Španěly (kolik jen Indiánů zahynulo tehdy na nucených pracích ve stříbrných dolech!) a další a další děsy až po ultrapravicové „křesťanské" teroristy v současných Spojených státech. Reálná „křesťanská kultura" bohužel totiž také byla a je „kulturou smrti" a její zločiny měly své - často velmi zbožné - architekty.

Nakladatelství Res Claritatis, 324 stran, cena neuvedena.

Seminář se koná v sobotu 26. listopadu 2011 v refektáři dominikánského kláštera u sv. Jiljí, Praha 1.

Program semináře:

9:00 Zahájení

9:30 Domus ecclesiae - locus discordiae? - Život společenství a záchrana památky. (Jan Klípa)

diskuse

10:30 Možnosti modernizace historického sakrálního prostoru - Současné koncepce památkové péče ve vztahu k „živým" objektům. (Petr Macek)

diskuse

11:30 Tělo, světlo a ticho (Marek Štěpán)

diskuse

12:30-14:00 oběd

14:00-16:00 Ukázky realizací s komentářem:

Podnět, krása i provokace - Intervence současného umění v kostele Nejsv. Salvátora v Praze (Norbert Schmidt)

...tam jsem já uprostřed nich - Kaple Máří Magdalény pod Letnou (Marek Růžička)

Na rozhraní starého a nového - Několik slov k úpravám liturgického prostoru kaple CMTF v Olomouci (Pavel Kopeček)

Slavení liturgie v kostele v Letohradě (Václav Vacek)

přestávka

16:15-17:30 Moderovaná diskuse na téma: Kompetence a zodpovědnost při úpravách starších liturgických prostor.

Předplatné + poštovné zůstává nezměněno a činí 275 Kč. Prosíme o úhradu do konce roku. Kdo zaplatí více, umožní zasílání Getseman několika desítkám čtenářů za dotovanou cenu 100 Kč. Jsou to ti, kteří časopis odebírat chtějí, ale nemohli by si to dovolit.

Od prosince přestanou být Getsemany zasílány těm, kteří dosud nezaplatili předplatné za rok 2011, od února těm, kteří nezaplatí za rok 2012.

Doporučené způsoby placení:

• Bankovním převodem na účet č. 2400164724/2010; Váš variabilní symbol je uveden výše
• Poštovní poukázkou typu A. Zájemci o tento způsob si vyzvednou čistou poukázku na poště a musí vyplnit hůlkovým písmem několik údajů:

adresu majitele účtu: Síť s.r.o.; Alešova 1247, 252 28 Černošice

částku, kterou platíte

Tr. kód: 110

ve prospěch účtu: 2400164724

kód banky: 2010

konstantní symbol (nepovinný údaj): 0379

v. symbol (velmi důležitý údaj pro identifikaci platby): je uveden výše

s. symbol: není nutné vyplňovat

vaše údaje: jméno, příjmení, adresu

můžete též vyplnit zprávu pro příjemce (např. název publikace, kterou si přejete objednat)

některé z údajů se též vyplňují na podací lístek, který je součástí poukázky

Platba na Slovensku (v eurách)

Bankovým prevodom na účet č. 2400164724/8330; Váš variabilný symbol je uvedený vyššie. Čiastku v korunách prepočítajte na eurá podľa aktuálneho kurzu.

Ekumenický kalendář 2012

Obsahuje perikopy ekumenického lekcionáře (RCL) na každý den. Čtení všedních dní souvisí s nedělními. Perikopy čtvrtku, pátku a soboty na neděli připravují, zatímco pondělky, úterky a středy neděli reflektují. Obsahuje rovněž ekumenické kalendárium sestavené Jaroslavem Vokounem.

Objednat si jej můžete na adresu redakce: Getsemany, Alšova 1247, 252 28 Černošice, nebo elektronickou poštou na adrese obchod@getsemany.cz. Cena 20 Kč. Platit můžete společně s předplatným Getseman (pokud uvedete ve zprávě pro příjemce slovo „KALENDAR", není třeba posílat jinou objednávku).