Jste zde

Pojetí církve 2. vatikánského koncilu

Hans Jorissen, Bonn

O tématu bych rád pojednal ve třech krocích:

1.  Vztaženost církve ke Kristu;

2.  Církev jako "svátost uskutečňující se vlády Boží";

3.  Communio jako struktura církve.

Obraz církve, který zde v krátkých liniích rozvinu, by se vám snad mohl jevit příliš ideální. My ale potřebujeme cílové představy (ideální obrazy), podle kterých bychom mohli směřovat a podle kterých bychom mohli svou realitu poměřovat a případně korigovat.

1.       Vztaženost církve ke Kristu

Na první pohled se zdá být pozoruhodným, že církev, která se na 2. vatikánském koncilu poprvé sama sobě učinila předmětem výslovné sebereflexe, již v prvním pohledu na sebe samu opět ihned od sebe samé odhlíží a vztahuje se na toho, komu vděčí za sebe samu. Neboť tak zní první programová věta Konstituce o církvi (Lumen Gentium - LG 1): "Kristus je světlo národů"

nikoli církev. Ona sama nemá žádné vlastní světlo. Vše, co je vní světlem, je jen odrazem "slávy" Kristovy. Jeho, Krista tedy, a to světlo, kterým Kristus je (srv. J 8,12; 9,5), má církev činit transparentním; to je její úloha ale i soud, pod kterým sama stojí. Jen vtéto transparenci světla Kristova dokáže splnit svůj úkol "osvětlovat všechny lidi" (LG 1). Tím je současně načrtnut trvalý reformní program: "aby znamení Kristovo ve tváři církve (stále) jasněji zářilo" (LG).

Co se tedy nejprve velice pozoruhodně vyjímá, je v podstatě hluboký (koncilem nově objevený a jako vůdčí myšlenka pro chápání církve nepřekonatelně formulovaný) vhled do podstaty, do tajemství církve: (Církev) může o sobě jen mluvit, může sebe sama reflektovat, a to tak, že sama od sebe odhlédne, směrem k tomu, kdo jako vyslanec Boha Otce je jejím počátkem a který si v ní skrze svého svatého Ducha vytvořil nový způsob své přítomnosti a působení ve světě.

Skrze tuto vztaženost ke Kristu funkce církve není sice "relativizována" ve smyslu nějakého plochého relativismu; může však svou úlohu splnit jen tak, že sama sebe postaví do relace, vztaženosti ke Kristu. Církev není sama absolutní veličinou. Její univerzální poslání a její nárok (často nazývaný a špatně chápaný jako .absolutní") jsou vztaženy na .absolutnost Ježíše Krista", což znamená na absolutnost věčného spásného úradku Božího.

Toto jádro věci nedávno trefně vyjádřil biskup Joachim Wanke (Erfurt - Meiningen). Řekl: "Církev dělá dobře, když sama sebe nečiní tématem. Poselstvím nejsme my sami, nýbrž království Boží, tj. Bůh se svými převratnými zaslíbeními... Východiskem všech snah o církev, jež by byla živoucí a oslovující dnešního člověka, není pohled na samotnou církev s jejími strukturami a úřady, akcemi a prohlášeními, strategiemi a možnostmi, nýbrž pohled na Boha, jak nám ho umožnil Ježíš. Naše církev musí být ukazatelem při hledání tajemství lidského života, abychom zde mohli přijít Bohu na stopu."

2.       Církev jako "Svátost uskutečňující se vlády Boží" (srv. LG 3; 5)

Byla to šťastná myšlenka koncilu, poslání a úkol církve: nechat světlo Ježíše Krista prozářit svět, spojit ho s centrálním obsahem poselství a působení Ježíšova - s jeho zvěstováním vlády Boží. Odtud dal koncil církev chápat jako společenství svědectví a cesty, které uchovává vyvýšení a nový příchod Pána, "památku a očekávání Ježíše Krista", zvláště pak poselství o Boží vládě, a v tomto nachází měřítko svého vlastního konání ve světě a vůči němu. Proto je třeba v několika heslech připomenout následující:

2.1.   Ježíšovo provokující poselství o Boží vládě

Dá se ve vší krátkosti shrnout takto: Ježíš zvěstuje Boha v dosud neznámé blízkosti - jako Boha svobodně se rozdávající, tvůrčím způsobem proměňující lásky, bezedné a bezpodmínečné dobroty. Ježíš žije tuto všem otevřenou a přivrácenou lásku Boží ve svých vztazích zvláště k notorickým hříšníkům.  Právě je přitahuje do své blízkosti, sdílí s nimi společenství stolu, přijímá je mezi své následovníky a slibuje jim (notorickým hříšníkům!) bez předchozí satisfakce (!) Boží odpuštění (Ježíšův požadavek obrácení, který nesmí být opominut, je odpovědí na přijetí Boží, které předcházelo napřed). Svým jednáním dává Ježíš zakoušet bezmeznou Boží lásku: Bůh jako Bůh pro všechny. Tímto rozbíjí falešné, blokující obrazy Boha, které váží Boží přízeň primárně na lidskou předchozí satisfakci. Boží vláda, kterou Ježíš zvěstuje, je vláda osvobozující a proměňující lásky, která v něm samém již vyrůstá.  Toto je současně spása darovaná v Ježíši. Za tímto poselstvím Ježíš pevně stál - až do své smrti. Spása Boží vlády není žádnou čistě spirituální veličinou, jež by přicházela čistě "z onoho světa", nýbrž vlamuje se již do světa přítomného. V Ježíšově životě toto příznačně zazáří v jeho uzdravováních.  Uzdravování jsou znamením toho, že tato spása se dotýká celého člověka (ve všech dimenzích jeho lidského bytí) a světa (salus totius hominis et totius mundi).

2.2.   Transpozice na církev

Církev má předně zvěstovat lidem radostné poselství osvobozující, zachraňující a spásné Boží lásky. Současně má dosvědčovat činem, že Boží spása zahrnuje člověka a jeho svět v celistvosti (ne jen "spásu duší"). V tomto smyslu je církev podle slov koncilu církví "mystéria", tj. skrytě zahalená, ale přece účinně působící "již přítomná Boží vláda" (LG 3), jinými slovy: "svátost uskutečňující se Boží vlády".

2.3.   Význam pojmu svátosti při jeho použití na církev

Při použití pojmu svátost na církev koncil znovu objevil plodnou patristickou perspektivu, aby zahrnul do pohledu skutečnost církve v napětíplné jednotě božského a lidského, neviditelného a viditelného, věčného a časného, přítomného a do budoucnosti obráceného, především ale také aby vyjádřil vztaženost církve a jejího poslání na Krista a na jeho otevřenost světu. V tomto smyslu rozvíjí pojem svátosti (při jeho použití na církev) svou plodnost v trojím ohledu:

a)        Kristus je jediným subjektem církve

Církev nemá žádnou od Krista (a jeho Ducha, který v ní působí) odloučenou nebo odlučitelnou samostatnost. Není proto žádným samostatným subjektem spásy. To, co církev je a spásně koná a konat může, je a koná v totální závislosti na Kristu (srv. LG 8). Církev je svátost (znamení a nástroj) Krista a jeho Ducha, tj. je co do svého bytí poukazem na Krista, který v ní žije a je přítomen, s kterým však ona není identická.

b)        Církev jako Kristův nástroj

Jestliže se služebná funkce církve neprožívá jen vědomě teoreticky, nýbrž především také ve víře, lze oprávněně hovořit o služebné spoluúčasti církve na uskutečňování Boží vlády. Kristus působí skrze církev, používá ji jako svého nástroje, skrze ni pokračuje ve svém poslání. Církev přitom není žádným mrtvým nástrojem, ale živým společenstvím věřících, je to Duchem naplněný lid Boží, v němž přede vší diferenciací co do úřadu a stavu platí rovná hodnost a povolání všech pokřtěných. S důrazem podtrhuje koncil "pravou společnou hodnost všech věřících a činnost směřující k budování Těla Kristova" (LG 32). Co se týká společného povolání, pak nemůže být pro křesťany žádné větší hodnosti než patřit k lidu Božímu, tedy být "laikos", "laik".

V tomto smyslu jsou pak také papež, biskupové, kněží a klerici "laiky".  Činnost při spolupráci na apoštolském úkolu církve, ke které je každý křesťan křtem a biřmováním povolán, není žádná pouze "delegovaná" nebo hierarchií "zprostředkovaná" účast, ale je to bezprostřední "účast na spásném poslání samotné církve" (LG 32) na základě účastenství celého Božího lidu a každého jednotlivce na trojím úřadě Kristově: kněžském, prorockém (učitelském) a pastýřském (vedení). Na základě tohoto má každý jednotlivý věřící svou vlastní kompetenci (příslušnost) - a není pouhým "příjemcem poslušnosti". Proto musí na všech (!) rovinách církevního poslání existovat "účastenství a spoluzodpovědnost". Toto nemá nic společného s .demokratizací" církve, které se tolik "hierarchů" obává! Církev není žádnou "demokracií" v politickém smyslu, v níž veškerá moc vychází z lidu. Církev je lid Boží naplněný Duchem svatým, který je jako celek nositelem apoštolského poslání. Apoštolská církev není jen papež a biskupové, nýbrž všichni věřící, kteří proto - každý svým vlastním způsobem - nesou spoluzodpovědnost!  (Toto původní právo na účastenství a spoluzodpovědnost spočívající na křtu a biřmování musí být případně také vyžadováno.)

Podstatné je, že koncil chápe církev jako svátost, tj. jako znamení a nástroj uskutečňující se Boží vlády, a nikoli primárně jako instituci. Chápe ji totiž jako lid Boží povolaný Bohem a společenství (communio) věřících, v němž je každý svým způsobem povolán k účasti na poslání církve. Tomuto společnému a jednomu poslání církve musí také sloužit (obzvláště) též úřad.

c)        Církev - "univerzální svátost spásy" (LG 48)

Služebnou spoluúčastí na spásném poslání Ježíše Krista je současně dáno otevření se církve světu a světská vztaženost církevního poslání, kterou koncil vyjadřuje označením "univerzální svátost spásy". Co to znamená?

Rád bych zde pojednal o třech aspektech:

_) Celistvost spásy

Spásná služba, tak jak se v Ježíšově životě jeví (jako měřítko konání církve), se prezentuje jako celistvá služba celistvé spáse (srv. 2.1). Spásná služba se původně popisuje jako služba slova, služba svátostmi a jako diakonie. Každá z těchto tří dimenzí jednání církve je pro její spásnou službu konstitutivní, takže žádná ze služeb se nemůže vymezovat vůči ostatním jako ta "vlastní" nebo "vlastnější". Brizance a aktuálnost tohoto koncilem nově objeveného a především v pastorální konstituci "Církev v dnešním světě" (Gaudium et spes - GS) široce rozvinutého celistvého pohledu je zcela zřejmá a vystoupila na povrch obzvláště v diskuzi kolem teologie osvobození. V tomto celistvém pohledu není diakonie (přiklonění ke světu, služba světu) něčím, co by k "vlastnímu" poslání církve bylo dodáváno navíc, co by tam mohlo i chybět, aniž by to "podstatné" zůstalo nedotčeno. Diakonie je naopak podstatným momentem evangelizace samé! Diakonie, křesťanské přivrácení se ke světu, není o nic menší než uskutečnění Ježíšova poslání, jeho úkolu na uskutečnění celistvé spásy.

Křesťanská víra zajisté očekává spásu od Boha, ale při uskutečnění spásy zahrnuje Bůh spolu i aktivitu člověka. Křesťanská víra také ví, že spása - právě proto, že je totální - nemůže být totálně realizována vnitrosvětsky.  "Ráj na zemi" neexistuje. Nicméně křesťanská víra spoléhá na to, že v tomto světě mohou být realizovány přinejmenším "fragmenty spásy", které - právě proto, že jsou jen fragmenty - nejsou bez souvztažnosti, nýbrž v předběžné a definitivnímu završení předbíhající podobě jsou právě znameními toho, že spása Bohem pro nás zamýšlená znamená spásu celého člověka a tohoto jeho světa.

_) Světskost spásy

Spása přicházející vlády Boží, které církev má "z památky a v očekávání Ježíše Krista" sloužit, se vztahuje konkrétně na tento svět. V Ježíšově vtělení Bůh neodvolatelně tento svět přijal. V Ježíši vstupuje .nové stvoření" (2 K 5,17) reálně, byť ještě z počátku skrytě, již do tohoto světa. Křesťanská víra v budoucnost je přiznáním se ke spáse tohoto světa.

) Svátostnost křesťanské služby světu

Přehlédneme-li ještě jednou dosavadní úvahy, stane se nám zřejmým, jak šťastný tah se podařil 2. Vaticanu tím, že celkové spásné poslání církve (tj.  celého Božího lidu) zahrnul pod pojem svátostného: kategorie svátostného nedává dohromady jen vnitřní souvislost různých dimenzí církevní spásné služby (zvěstování slova, svátosti, diakonie), nýbrž také vnitřní vztah k církvi jakožto celku a především na její trvalý a v ní, jakož i ve světě, přítomný základ - Ježíše Krista. Neboť ona je přece v Kristu (tj. jen v Kristu) svátostí spásy (srv. LG 1).

Jestliže se tak církev chápe jako "univerzální svátost spásy", pak i diakonické jednání církve (stejně jako slovo zvěstování a udělování svátostí v užším smyslu) stojí také v dimenzi svátostného; pak lze též pojetí křesťanské zodpovědnosti za svět a přiklonění ke světu chápat jako "svátost". Kdekoliv se uskuteční nějaký příspěvek k humanizaci lidských životních řádů v oblasti individuální, sociální, hospodářské a politické, ve službě podpory spravedlnosti, míru, svobody a zachování stvoření, tam se dějí "svátosti" spásy, které označují nejen budoucí naplnění, nýbrž dávají mu (jakkoliv jen v předběžné a předcházející podobě) přicházet. Křesťané přitom nemusejí mít žádný strach před ztrátou identity. Pro starostlivost o .civilizaci lásky" je "specificky křesťanské" (ve výlučném smyslu) vstupovat do životního způsobu Ježíšova. Naproti tomuto jsou obavy o identitu výrazem nejen malé víry, ale dokonce nevěry.

3.       Communio jako struktura církve

Svátostný pohled na církev, jak jsme ho dosud ve světle koncilu pozorovali, by však byl pojat jen neúplně, kdyby zůstala vyloučena jedna - pro nahlížení církve zevnitř podstatná - stránka: její svátostná struktura, která nachází svůj nejpregnantnější výraz v eklesiologii communia koncilu. Tak to stojí v závěrečném dokumentu mimořádné biskupské synody v Římě v r.  1985 svolané u příležitosti 20. výročí ukončení koncilu: "eklesiologie communia je ústřední a základní myšlenkou koncilových dokumentů". Samotný pojem lidu Božího je určován touto svátostnou skutečností: církev je přece lidem Božím, který je sveden dohromady skrze křest ve smrt a vzkříšení Ježíšovo a v eucharistickém dění se stále nově prezentuje a uskutečňuje jako společenství (communio) Těla Kristova, které žije ze svátosti Těla Kristova.  To, že se tento pohled dobře spojuje s dříve rozvinutou myšlenkou církve jako "univerzální svátosti spásy", lze snadno nahlédnout: Neboť v eucharistii se přece setkáváme s nepřekonatelnou vydaností Ježíše "za život světa" (J 6,51). Tak otevírá eucharistie duchovní prostor, který Ježíš založil svou životní drahou až k smrti a do kterého staví účastníky večeře. Je to skutečnost blížensko-sourozenecké vzájemnosti, respektive bytí pro druhé - opuštění sebestřednosti. Ten, kdo se účastní eucharistické večeře, staví se pod tento nárok. Ortopraxe je tu zkouškou ortodoxie.

Koncil znovu objevil návrat k Písmu a raně křesťanské tradici eucharistie jakožto fundamentu (nebo lépe: pramene) církevní založenosti a dal nahlédnout strukturu církve v základu jakožto síť eucharistických bohoslužebných (komuniálních) společenství, jakožto společnosti místních církví.

3.1.   Jedna církev v mnoha církvích

Podle Nového zákona, na který se koncil odvolává (srv. LG 26), je každá místní obec v plném smyslu "církví (ekklesia) Boží", resp. "církví Boží v Kristu" (1 Te 2,14). Tímto je již předem vyřazen vztah přiřazenosti místní církve a celé církve ve smyslu poměru nedokonalé části k celku. (Proto považuji výpověď Kongregace pro nauku víry v jejím "Dopise. . . o některých aspektech církve jako communia" z r. 1992 za věcně nepřípadnou: totiž že celková církev je .každé jednotlivé dílčí církvi ontologicky a časově nadřazenou skutečností".) Místní církev je spíše konkrétní místo církve, jak se v Korintě (v Praze, Hradci Králové, Kolíně, Římě atd.) uskutečňuje, a jako taková je manifestací a reprezentací jedné ekklésie Boží, takže se může (a musí) oprávněně mluvit o mnohých církvích, které jsou přesto církví, jedním lidem. Místní církev však není žádná statická veličina. Potřebuje nejen vždy novou realizaci, nýbrž vzniká jako církev Boží v konkrétním a tolik potřebném místním shromáždění, které nachází své nejintenzivnější vyjádření ve slavnosti Večeře Páně (srv. 1 K 11,18.20). Jako reálné uskutečnění zvěstování o smrti a zmrtvýchvstání Ježíše (1K 11,26) je událostí církve založené na smrti a zmrtvýchvstání a současně jejím nejhlubším podstatným naplněním ve společenství Těla Kristova (1K 10,16f). V tomto smyslu realizuje každá místní obec celé "bytí církve", ovšem jen v otevřenosti pro všechny ostatní místní obce a ve společenství s nimi. Všechny nejsou dohromady ničím jiným než tím, co každá jednotlivá vždy pro sebe samu již znamená - jedním lidem Božím jakožto jedním Tělem Kristovým. Základní zřízení církve je tak církev jako společenství navzájem komunikujících místních církví.

Nemůžeme ovšem přehlédnout, že ve 2. Vaticanu tato tradice Písma a raného křesťanství není ještě plně propojena s dalším pozdějším univerzalistickým pohledem (který se vytvářel ve 2. tisíciletí), který odvíjí svou úvahu od celkové církve. (Viz též výše Dopis Kongregace pro nauku víry.)

3.2.   Vlastní právo místních církví spojených ve společenství

(communio) a služba univerzální jednotě

Z nastíněné základní podoby církve se odvíjí nezadatelné vlastní právo jednotlivých místních církví (srv. LG 23,4); neboť církev je primárně "církví v místě", místními církvemi, které ale na druhé straně existují a zůstávají jen skrze svou vevázanost do organické struktury Una Catholica. Spolu s touto základní podobou je podle katolického chápání postavena současně i biskupská struktura úřadu. Neboť v biskupovi má místní církev a spolu s tím i obec slavící eucharistii svůj jednotící bod tak, jak tento biskup místní církev (jako její reprezentant) otevírá communiu s ostatními místními církvemi. (To však nebrání, abychom jmenovali také každou farní obec, každou bazální obec, každou eucharistii slavící obec místní církve: v jejich sjednocenosti skrze jedno Slovo a jednu Večeři Páně a v jejich spjatosti s jedním biskupem; srv. LG 26.)

Do této církve je jako podstatná struktura communia zařazen také papežský úřad a s ním služba místní církve římské jako (nutná) služba univerzální jednotě (mnoha) místních obcí. Z této základní struktury církve jakožto horizontálního strukturního poměru vzájemně komunikujících místních církví ve slově a svátosti je již od počátku teologicky vyloučen pyramidální pohled na církev ve smyslu absolutisticko-monarchistického církevního modelu. Papež není žádným absolutním monarchou a není pramenem veškerého práva v církvi a nesmí se také tak chovat, jestliže ve svém vedení úřadu chce zůstat práv Písmu, tradici prvotní církve a nově získaným názorům ze zpětné reflexe Písma a staré tradice. Papež také není žádný "episcopus universalis" (terminologický teologický nonsens!), který smí dle libosti zasahovat do vlastních práv místních církví. To, že současné vedení církve se opět srovnává s absolutistickou monarchií, je politováníhodný skok zpět za ty nejlepší názory 2. Vaticana. Proti tomu je třeba důrazně trvat na tom, že 2. Vaticanum principiálně překonalo pyramidální, absolutisticko-centralistické chápání církve ve prospěch komuniálního, ačkoliv také v koncilových textech se vyrovnání mezi oběma modely církve ještě zcela nezdařilo (z čehož se vysvětluje řada současných problémů v církvi). Soudobé směřování je však nepřehlédnutelné a nelze ho zvrátit. V nahlédnutí do podstatné církevní struktury se zakládá proto také legitimita a případně i povinnost kritiky faktických způsobů vedení.

2. Vaticanum otevřelo spolu s vevázáním papežského úřadu do biskupské kolegiality současně možnost papežský (jurisdikční) primát reinterpretovat do církevní základní struktury komuniálního společenství místních církví (communio ecclesiarum). A tak může být srozumitelně zprostředkována jednak nutnost takového univerzálního služebného úřadu a s tím nutně spojené pravé autority, a jednak také vnitřní hranice tohoto úřadu, která je určena jeho funkcí (služba jednotě). Tímto způsobem se pak také může stát zřetelnějším, že princip subsidiarity je vnitrocírkevním principem řádu.  Takto chápaný papežský úřad jako služba univerzální jednotě, která nebrání legitimnímu vlastnímu právu místních církví (např. při ustanovování jejich biskupů nebo v otázkách inkulturace či liturgie) a legitimní mnohosti rozdílných tradic (i ve vztahu k církevní struktuře), nýbrž je respektuje a podporuje, by mohla mít v ekumenickém dialogu šance na uznání. Je to povzbuzující znamení na cestě k jednotě církví (nikoli jen křesťanů!), jestliže Jan Pavel II. ve své ekumenické encyklice "Ut unum sint" (1995) signalizuje ochotu vstoupit do ekumenického dialogu o přiměřené .formě vykonávání primátu... který se sice nikterak nevzdává toho podstatného na svém poslání, ale otevírá se nové situci" (srv. č. 88-97, zvl. 95n). Jako ekumenický princip by muselo také v této otázce platit: .In necessariis unitas, in dubiis libertas, super omnia autem caritas" (v nutném jednota, v pochybném, tj. nikoli nutném, svoboda, nade vším ale láska). To, co zde bylo řečeno v souvislosti s papežským úřadem, platí analogicky přirozeně o každém úřadu v církvi, o úřadu biskupském i farním, jakož i o kněžské službě vůbec: totiž vevázání úřadu (a jeho služební funkce) do communia lidu Božího, věřících - jako služba jednotě a probouzení a podporování rozmanitých charismat. Proto by termín "hierarchie" měl být umístěn na "černou listinu", neboť v církvi nesmí být žádné panství ani žádné "svaté panství" (srv. L 22, 24-27).

4.       Konec nebo začátek?

Tak se ptal Karl Rahner při oslavách 1500. výročí chalkedonského koncilu. V letošním roce oslavíme teprve 30. výročí 2. vatikánského koncilu. Otázku lze i pro tento dosud poslední koncil zodpovědět takto: každý koncil spolu se svým koncem ustavuje současně i začátek vnitřního osvojování, přijímání a plného uskutečňování. Druhé Vaticanum bylo průlomem, který nelze revidovat. Otevřelo cestu, na kterou se již dlouho nikdo nevydal. Jedním slovem o něm platí to, co řekl biskup Walter Kasper: "Cesta dovnitř a do hloubky, cesta zpět k pramenům, cesta k sobě navzájem a společně navzájem ústí v cestu kupředu do světa a do budoucnosti." (Budoucnost ze síly koncilu. Mimořádná biskupská synoda 1985. Dokumenty s komentářem W. Kaspera, Freiburg/Basilej/Vídeň 1986, str. 105 - Zukunft aus der Kraft des Konzils.)

Přeložil Jan Kofroň