„Zde stojím a nemohu jinak" sice asi není autentický Lutherův výrok, ale snad nejlépe vystihuje stav, do kterého se v rozhodující okamžik svého života dostane každý reformátor. Pocítí-li rozpor mezi svým myšlením a panujícími názory, nastane situace, kdy je nucen upřednostnit pravdu před jednotou a vystoupit veřejně. Přibití 95 tezí na dveře kostela ve Wittenbergu 31. října 1517, ačkoli patří spíše mezi legendy než skutečné události, je takovým zvratem nejen v Lutherově osobním životě, ale i v dějinách křesťanstva.

Martin Luther se narodil 10. listopadu 1483 v Eislebenu. V Erfurtu studoval svobodná umění a práva, v roce 1505 vstoupil do augus­tinián­ského řádu, záhy následovalo jáhenské a kněžské svěcení a další teologická studia ve Wittenbergu, zaměřená hlavně na biblistiku. Zde se posléze postavil i za katedru. Současně prožíval Luther v tomto období duchovní krizi, intenzivní vnitřní tázání, zda dosáhne boží milosti. Odpověď přišla ve verši listu Římanům 1,17, na jehož základě vybudoval své učení o ospravedlnění z pouhé víry a již v roce 1515 je prezentoval ve svých univerzitních přednáškách. Do otevřeného konfliktu s církevní mocí se dostal na jaře 1517, kdy v kázáních kritizoval odpustkovou praxi. Kacířský proces v následujícím roce znamenal spálení mostů mezi ním a Římem.

Překotný sled událostí v Říši přinesl nutnost vytvořit nový ekleziologický model, promyslet, jak by mohla být církev organizována nezávisle na Římu. Ve spise Křesťanské šlechtě německého národa se Luther obrátil na říšská knížata, jež považoval za garanty provedení církevní reformy. Reformu shora upřednostňoval od počátku, byl přesvědčen, že hierarchické církve podřízené knížatům povedou lid k pravé víře a řádnému životu. Současně byl velmi radikální v požadavcích na desakralizaci církve, odmítal dělení na světský a duchovní stav. V souvislosti s učením o ospravedlnění opustil představu, že by církev zprostředkovávala spásu; ta měla být cílem individuálního úsilí.

Zajímavou epizodou je Lutherův kontakt s českou reformací. Jeho vystoupení bylo z Čech sledováno s nadějí, že prolomí mezinárodní izolaci. Luther odmítal Husa až do roku 1519, patrně i z taktických ohledů. Poprvé se veřejně přihlásil k Husovi v červenci 1519 v Lipsku během disputace s Johannem Eckem, jejíž čeští účastníci mu opatřili opis Husova traktátu De ecclesia. Právě Husovo odsouzení kostnickým koncilem bylo pro Luthera důvodem, proč odmítal svrchovanost koncilu nad církví a jeho neomylnost, a nepřiklonil se tedy ke konciliaristickým nadějím. K aktuálním českým záležitostem se Luther vyjádřil v roce 1523 spisem De instituendi ministris ecclesiae, který se záhy dočkal i českého překladu. Tato „epištola" adresovaná pražské městské radě reaguje na spory v utrakvistické církví, radí nelpět na apoštolské posloupnosti a na zbylých vazbách k Římu.

Mezitím se Luther podílel na provedení reformace ve Wittenbergu, jež zahrnovala vedle liturgických změn i převedení chudinských zařízení pod městskou správu. V osobním životě učinil rozhodný krok opuštěním celibátu sňatkem s Kateřinou z Bory roku 1525. V logice Lutherových postojů ke světskému rameni je i reakce na průběh selské války, kde se postavil na stranu šlechty, odmítl přesun reformní iniciativy k nižším vrstvám a rozešel se s radikály, jako byli novokřtěnci.

Rozpad špýského říšského sněmu v roce 1529, vystoupení protestantské strany a formulace augsbuského vyznání znamenaly konec překotných změn a pevné usazení frontových linií. Pro Luthera to znamenalo ústup z veřejné aktivity. V dalších letech dokončil překlad bible a teologickou činnost zaměřil hlavně na rozpracování učení o ospravedlnění a na biblické výklady. Z jeho politických výstupů zmiňme několik traktátů a kázáni o tureckých válkách, jež chápal je pouze jako obrannou válku, ne jako křížové tažení. Největší skvrnou na Lutherově díle je několik protižidovských spisů z posledního období života; židé neměli podle něj místo ve společnosti a měli být jakýmikoli prostředky přinuceni přijmout křesťanství. Současně vydal několik protipapežských spisů určených širokým lidovým vrstvám, což se jevilo jako snadný způsob šíření reformačních myšlenek.

Luther zemřel 18. února 1546 v Eislebenu.

Spor o maďarský církevní zákon

Budapešť (KAP) Nový maďarský církevní zákon kritizoval generální sekretář Rady Evropy Thorbjörn Jagland. Zákon totiž podle něho dává příliš široký prostor rozhodnutím politiku a nestanoví dostatečně jasná kritéria pro registraci náboženských společností. Benátská komise Rady Evropy předtím tento zákon ostře kritizovala mimo jiné jako zčásti „svévolný". Omezování náboženské svobody se podle expertů Rady Evropy smí dít pouze na základě jasných a přesných kritérií, jaká v maďarském zákonodárství chybějí.

Naopak maďarský poslanec Tamás Lukács z vládní strany Fidesz kritizoval zprávu z Benátek - ta podle něho obsahuje „omyly a logické rozpory". Maďarská opozice ovšem kritický postoj k zákonu sdílí a požaduje jeho přepracování.

Irsko: Zpráva církevní vyšetřovací komise vydána

Dublin-Belfast-Vatikán (KAP) Vatikán uskutečnil neobvyklý krok, když zveřejnil závěry své interní vyšetřovací zprávy o skandálu se zneužíváním mladistvých duchovními v Irsku. Vizitátoři na základě pokynů papeže Benedikta XVI. zkoumali na počátku roku situaci ve čtyřech irských diecézích a některých řádových společnostech. Členy komise byli mimo jiné dva kardinál ové: bývalý westminsterský arcibiskup a předseda britské biskupské konference Cormac Murphy-O'Connor a Seán Patrick O'Malley z Bostonu. Zpráva mimo jiné vytýká irským biskupům závažná opomenutí a požaduje reformy církevního vzdělávání kněží a církevní právní praxe. Současné změny kursu ze strany vedení irské církve zpráva vítá, například závazek, že nové případy zneužívání budou okamžitě hlášeny státním úřadům a Vatikánu. Vyšetřovací zpráva konstatuje hrubé chyby také na straně irských úřadů, které se měly starat o děti ve státních zařízeních.

Vatikánská zpráva byla irskými oficiálními místy přijata zčásti pozitivně, zčásti kritizována. Ministryně pro rodinu Frances Fitzgeraldová uvítala zájem církve nadále zůstat v kontaktu s postiženými, zatímco Kathleen Lynchová, státní tajemnice pro rovno­práv­nost, kritizovala interní charakter a „nesrozumitelný jazyk" zprávy. Ministr zahraničí Eamon Gilmore v irském parlamentu řekl, že jde o interní zprávu církve, a vláda ji tudíž nemusí dále komentovat. Pokud však jde o samotné zneužívání, tam se jedná o zločin, a proto byla tvrdá vládní kritika role Vatikánu oprávněná, řekl Gilmore. Premiér Enda Kenny již dříve během své návštěvy USA vyjádřil spokojenost, že vedení katolické církve s irskou vládou v otázkách ochrany dětí plně spolupracuje.

TBC - nemoc chudých

Feldkirch (KAP) 5000 lidí denně umírá na tuberkulózu, především jsou to chudí lidé v rozvojových zemích. Upozornila na to u příležitosti Světového dne TBC (24. březen) rakouská katolická charita Aussätzigen-Hilfs­werk Österreich. Její ředitel P. Edwin Matt uvedl, že vedle malárie a AIDS patří TBC k nejnebezpečnějším nemocem lidstva. Roku 2010 podle statistik Světové zdravotnické organizace onemocnělo TBC 8,8 miliónu lidí, z nich 1,45 miliónu zemřelo. Tragické je, že nemoc postihuje především mladé dospělé v jejich nejproduktivnějších letech, a tím patří k největším překážkám rozvoje nejchudších zemí. 9,7 miliónu dětí osiřelo, protože jejich rodiče zemřeli na TBC.

Tuberkulóza je nemocí především chudých, zatímco dobře zaopatření onemocní málokdy. Nemoc lze obvykle vyléčit během několika měsíců pomocí antibiotik, jejichž cena podle P. Matta činí kolem 50 Euro (1200 Kč). Razantně ovšem v poslední době přibývá multirezistentních kmenů bakterií, na které běžná léčiva nezabírají.

Zemřel koptský patriarcha Šenúda III.

Káhira (KAP) V Káhiře zemřel ve věku 88 let vůdce (papež) koptské pravoslavné církve a 117. patriarcha alexandrijský Šenúda III., vlastním jménem Nazír Gajíd. Svou funkci Šenúda III. zastával od roku 1971 a pro své úsilí o mír a mezináboženskou toleranci byl celosvětově váženým církevním představitelem. V osmdesátimilionovém Egyptě koptští křesťané tvoří asi 10 % obyvatel, a jsou tak největší náboženskou menšinou v celém arabském světě.

Volba Šenúdova nástupce bude trvat několik měsíců a jedná se o velmi komplikovaný postup. Volitelní jsou arcibiskupové a mniši, kteří jsou starší 40 let a žili aspoň 15 let v klášteře; celkem je takových kolem stovky. V posledním kole volby rozhodne ze tří zbývajících kandidátů „vůle boží": dalšího nástupce svatého Marka vylosuje během ceremonie v káhirské katedrále se zavázanýma očima dítě, které nesmí být starší devíti let.

Syrští patriarchové žádají o podporu

Vídeň (KAP) Řeckokatolický (melchitský) patriarcha z Antiochie Řehoř III. a jeho pravoslavný kolega Ignác IV. založili společnou akci na podporu obětí konfliktu v Sýrii. V dopise partnerům na celém světě píše Řehoř III., že mnoho lidí v jeho zemi muselo opustit své domovy. Společný pravoslavně-katolický podpůrný výbor poskytuje pomoc „bez rozdílů křesťanům i muslimům" a seznam potřebných rodin neustále roste. Patriarcha Řehoř III. Nyní cestuje po Evropě s cílem přesvědčit evropské politické a církevní představitele, aby se angažovali za dialog, smíření a mír v Sýrii. 15. března byl přijat v audienci i papežem Benediktem XVI.

Ignác (Ignatius) IV. Nazim (91) je ve svém úřadu od roku 1979 a považuje se za 170. nástupce apoštola Petra na antiošském stolci. K patriarchátu se hlásí asi 2 milióny pravoslav­ných křesťanů především v zemích Blízkého Východu. Patriarší katedrála se nachází v syrském Damašku (antická Antiochie je dnešní turecká Antakya).

Řehoř (Gregorios) III. Laham (78) je patriarchou antiošským od roku 2000, sídlem jeho úřadu je rovněž Damašek. Je nejvyšším představitelem asi 1,7 miliónu arabských katolíků, kteří slaví liturgii v byzantském ritu.

Fatva proti kostelům

Vídeň (KAP) Saudskoarabský velký muftí šejk Abdulazíz bin Abdulláh vydal fatvu (nábožensko-právní dobrozdání), podle níž je zakázáno stavět na Arabském poloostrově křesťanské kostely a stávající mají být zničeny, protože prý „jich je moc". Muftího názor se setkal s tvrdou kritikou ze strany všech hlavních křesťanských církví. Rakouští biskupové v čele s kard. Schönbornem například požadují od saúdské vlády oficiální vyhlášení, které „jednoznačně potvrdí právo křesťanů a kostelů v tomto regionu na existenci".

Anglikáni: jednota se drolí, primas Williams odstupuje

Londýn (KAP) Snahy anglikánského světového společenství církví udržet jednotu utrpěly další ránu, když těsná většina anglických diecézních synod odmítla tzv. Angli- can Covenant, smlouvu mezi anglikánskými církvemi. Dokument, vyjednaný v tvrdých mezinárodních diskusích, měl znemožnit další jednostranné kroky církví, které v minulosti vedly ke sporům a štěpení. Odmítnutí smlouvy mateřskou církvi anglikánství ovšem znamená prakticky konec nadějím v ní vkládaným.

Anglikánské církve světa mají asi 77 miliónů členů a mimo Anglii existuje 26 anglikánských církevních provinciích, především v USA a zemích bývalého britského impéria. V posledních letech uvnitř nich i mezi nimi narůstá napětí kvůli neshodám mezi liberálním a evangelikálním křídlem. Sporný je především přístup žen ke svěcení a zacházení s homosexuály.

Současný představitel anglikánství, arcibiskup z Canterbury Rowan Williams (61), který pomáhal „Covenant" vytvořit, ohlásil předčasný odchod z funkce ke konci tohoto roku, zřejmě i v důsledku nemožnosti udržet jednotu mezi anglikánskými církvemi. Dále bude pracovat jako profesor Oxfordské univerzity. Rowan Williams je 104. držitelem canterburského stolce. Je původem Velšan a v moderní historii byl prvním arcibiskupem z Canterbury nepocházejícím z Anglie.

Několik teologických úvah

Stejně jako mnoho dalších farářů a farářek kázal 16. listopadu 2008 i Rowan Williams, arcibiskup z Canterbury a primas anglikánského společenství, na téma podobenství o hřivnách. Podle autora Matoušova evangelia řekl Ježíš učedníkům, že království Boží je, „jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu [...]. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a peníze ukryl." (Mt 25, 14-18) Ti dva, kteří hospodařili se ziskem, jsou bohatě odměněni; ten, kterému šlo jen o uchování majetku, musí dát své peníze tomu s pěti hřivnami, který už pět dostal. „Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má" (v. 29). Při téhle pointě má člověk vlastně nutně nedobrý pocit.

Při svém kázání si byl Williams vědom, že světová hospodářská krize se v plné míře a ve všech důsledcích začne projevovat teprve postupně. Z podobenství o hřivnách vyvozuje Williams překvapivý pohled na charakter peněz, a tím i na hospodářství jako celek. Služebník, který svěřené peníze zakopal, podle Williamse nepochopil, že mu byl svěřen vztah. Skrze Ježíšovu zvěst o království Božím přijali lidé nový vztah k Bohu a k sobě navzájem. Vztah se nedá per definitionem izolovat; nelze jej udržet tím, že bude separován. Vztah, vzájemnost nelze buď investovat, nebo neinvestovat, jak to podobenství prostřednictvím obrazu peněz z počátku zdánlivě naznačuje a jak to třetí služebník zjevně také chápe. Vzájemný vztah existuje jedině a právě tím, že je investován. Děje se tak skrze formy vzájemnosti a vazby, v nichž jsou všichni účastníci zároveň dávajícími a přijímajícími. V tom tkví poselství tohoto podobenství.

Williams zastává názor, že nám toto podobenství tudíž sděluje něco důležitého o současné hospodářské krizi tím, že používá ekonomické chování jako metaforu pro něco, co je víc než ekonomika. V diskusích s lidmi z oblasti hospodářství mu prý často bylo nápadné, jak velmi jsou zaměřeni pouze na dosažení zisku. Prakticky je nelze přimět k tomu, aby obrátili pozornost ke vztahům, a nejsou téměř vůbec ochotni vynaložit čas na uskutečnění úspěšného obchodu se skutečně angažovanými lidmi. Jediné, o co jim jde, je finanční výsledek, a toho musí být dosaženo hned. Arcibiskup dochází k závěru: „Z těchto dvou problémů - neexistence vztahu a nedostatku času - se zrodil neskutečný, destruktivní svět spekulace, který zničil životy velkého počtu lidí, k nimž patří mnozí z nejchudších a nejslabších v naší společnosti a na celém světě."

Jsem přesvědčen, že tím formuloval důležitou myšlenku, jíž se chci v tomto článku poněkud zevrubněji zabývat.

Odklon od moralizující a paušalizující kritiky

Myslím si, že tato myšlenka otvírá cestu k teologickému chápání hospodářství a vědecké ekonomie. Toto chápání se staví vůči současným hospodářským vztahům a jejich logice kriticky. Děje se tak ovšem jiným způsobem, než to činili teologové osmdesátých a počátku devadesátých let, kteří kapitalismus energicky demaskovali. Mám za to, že v případě současného hospodářství potřebujeme jinou kritiku než tu, která ukazovala ekonomiku jen jako institucionalizovanou hamižnost, nemilosrdně vykořisťující chudší oblasti světa a bezuzdně ničící přírodní zdroje. Jak velice jsou změny nutné, ukazují neuvěřitelné platy ve finančnictví, obrovský rozdíl mezi chudými bohatými i pokračující devastace Země - Země, na níž by se vlastně život měl rozvíjet v plnosti. Ale právě tak, jako nám bolesti neukážou, kde je jejich příčina nebo jak by se daly nejlépe odstranit, tak ani morální rozhořčení nijak nepřispívá k vysvětlení toho, co se skutečně děje, nebo jak by bylo možné navodit změnu. Podle názoru německého odborníka na komunikaci Norberta Bolze existuje nebezpečí, že teologové kritizující kapitalismus jako ztělesnění totality tak činí k legitimizaci svého vlastního oboru.

Nejde přitom o to, že by nebylo problémem analyzovat kapitalismus. Problém je ovšem v tom, že prostě neexistuje prostor „mimo" kapitalismus, ani pro historiky nebo kritiky. Dnešní kapitalismus není představa, kterou by bylo možno z morálních důvodů hájit nebo odmítat. Je to používaný systém, v němž nepřetržitě jednáme a jenž je naším jednáním potvrzován.

Německo-židovský filosof Walter Benjamin (1892-1940) označil kapitalismus za „čisté kultovní náboženství". Podle Benjamina je kapitalismus náboženství, protože oslovuje tytéž starosti, úzkosti a obavy jako náboženství. Kapitalismus, píše Benjamin, je „možná nejextrémnější [kultovní náboženství], jaké kdy existovalo", protože nepředkládá žádné učení, jemuž by bylo nutno věřit. Je to čisté konání. Výroba, prodej, koupě a spotřeba jsou permanentní kult, který legitimizuje sám sebe svým hladkým fungováním. K tomu patří i to, že realitu kapitalismu nelze postihnout morální kritikou nebo čistě teoretickými analýzami, nýbrž praxí. Kapitalismus nevychází z teorie, nýbrž z praxe. Ani seberadikálnější teoretikové či aktivisté nemohou svoji účast na něm ukončit a žít dál. Jak jinak si opatří potraviny než prostřednictvím trhu, jak budou cestovat, kde bydlet, do čeho se budou oblékat? Jak budou ukládány a vyvolávány informace pro jejich analýzy, jak budou fungovat počítače a jak se bude na univerzitách topit a uklízet? Řekl bych dokonce: Představu, že by bylo možné nijak se nepodílet na situaci, v níž jsme, představu, že bychom byli schopni učinit krok ven a se situací navázat spojení jen z vlastní vůle, právě kapitalismus sám zesiluje, ne-li přímo vytváří. To je největší sen každého konzumenta: být svobodný, dostat a dělat, co ho napadne - z jediného důvodu: že to chce.

Na jiném místě Benjamin píše, že naše generace udělal zkušenost, že kapitalismus nezemře přirozenou smrtí. Je to snad důkaz, že kapitalismus je totalitární? Podle marxistické tradice ano. Karel Marx (1818-1883) v Komunistickém manifestu konstatuje, že proletariát je vůči kapitalismu radikálně kritický. Jako dělnická třída hraje klíčovou roli v kapitalistické výrobě, která vede k prosperitě, ale sám je třídou potlačovanou a vykořisťovanou, která nemá kromě svých řetězů co ztratit. Podle Marxe proletariát zahájí revoluci, která kapitalismus odstraní. Naproti tomu V. I. Lenin (1870-1924) zastával názor, že v kapitalistické společnosti jsou všichni lidé kapitalistickým systémem a jeho ideologií zaslepeni. Hlásal, že potřebují komunistickou stranu, která jim odhalí jejich skutečnou situaci a udělá z nich revolucionáře. V logice tohoto myšlení považoval George Lukács (1885-1971) společenskou skutečnost za uzavřenou totalitu, na níž se její účastníci mohou pouze podílet, aniž by si ji skutečně uvědomovali nebo ji chápali, natož kritizovali. Dělnická třída tedy zahájí revoluci jen tehdy, jestliže jí její objektivní situace, jak ji vidí Marxova vědecká analýza, bude vysvětlena pomocí propagandy.

Jasně vidíme, že toto vede téměř nevyhnutelně k totalitárnímu postoji. Z tohoto pohledu má komunistická strana nutně vždycky pravdu, protože jen ona má přístup k vědecké a objektivní, a tedy rozhodující pravdě o společnosti. Zkušenosti obyčejných lidí pak ovšem nejsou průkazné, protože vycházejí z kapitalistického systému, a proto jsou per definitionem mylné.

Přístup vycházející z inkarnace

Soudím, že křesťanství jde o zásadně jiný přístup. Přestože zůstává nejasné, jak by bylo možno kapitalismus analyzovat a kritizovat, křesťanský přístup vycházející z inkarnace vede k přesvědčení, že poznatky o společnosti nemohou být získávány tak, že bychom se od ní distancovali. Jestliže Bůh miloval svět tak, že mu daroval svoji zranitelnou přítomnost v podobě Ježíše Krista, pak křesťanskou reakcí v žádném případě nemůže být abstrakce od konkrétního. Odpovědí by naopak mělo být intenzivnější hledání v oblasti konkrétna. Výchozím bodem je pak právě přesvědčení, že s kapitalismem zásadně není něco v pořádku. Tento názor je plodem zkušenosti, pramení z pochopení toho, co se děje, jaký je stav věcí. Ať už je kapitalismus cokoliv - rozhodně to není uzavřený systém, který by předem efektivně vylučoval jakoukoli formu odporu, kritiky a kritické analýzy.

Tady vstupuje do věci Rowan Williamson. Navazuje na velmi staré učení o hříchu a upozorňuje na to, že problém kapitalismu spočívá v tom, že ignoruje „vztahovost". Kapitalismus stojí na vztazích, vazbách a spojeních mezi lidmi. Ale je vůči nim slepý, dokonce je vehementně popírá. Typickým příkladem je oblíbené rčení někdejší anglické ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové: „Něco jako společnost neexistuje" - ideologií kapitalismu je individualismus. Tato ideologie je ovšem odedávna v rozporu s chováním lidí a zjevné lidské touhy ji zpochybňují. Jevy, s nimiž se setkáváme minimálně v celém západním světě, jako jsou tendence k populismu, nepřátelství vůči cizincům a hájení domnělé vedoucí kultury, můžeme hodnotit jakkoli, ale určitě z nich nelze jednoznačně usuzovat na zakořeněný individualismus. Klidně lze říci, že lidé nacházejí v populismu lék proti tlaku kapitalismu, z něhož se rodí pocit osamění a izolovanosti v prázdném světě. Tím přirozeně nechci popírat vrcholně problematický a násilný charakter populistické ideologie. Považuji však za důležité, abychom rozuměli protestu obsaženému v tom, co se jinak jeví prostě jako výbuch zatrpklé nenávisti.

Arcibiskup Williams zastává ve svém kázání z 16. listopadu 2008 názor, že peníze jsou skrytým výrazem společenství. Navazuje tím na tradici středověké mystičky Kateřiny Sienské (1347-1380). Ta spatřovala v tehdy se rozvíjejícím tržním hospodářství a v rostoucí dělbě práce výraz Boží vůle - přesvědčena, že tento vývoj podporuje vzájemnou závislost všech lidí. Podle jednoho z Kateřininých vidění se na ni Bůh obrátil s těmito slovy: „Abyste tedy jak vnějšími činy, tak vnitřními sklony osvědčovali lásku, nepropůjčila má prozřetelnost jednomu každému člověku veškeré vědění a umění, kterého je zapotřebí pro celé lidské bytí, nýbrž jeden umí to, jiný ono, takže se jeden druhého mohou ve své nouzi přidržeti. Což bych byl nemohl dáti každému vše? Přirozeně, avšak má prozřetelnost tomu chtěla, aby se jeden před druhým pokořil a oba byli nuceni osvědčovati lásku k bližnímu jak činem, tak smýšlením."

Tím, že lidé směňují zboží a služby (jinými slovy: tím, že obchodují na trhu), pečují jeden o druhého a takto jsou znamením a odrazem Boží lásky a osvědčují se jako ti, které Bůh stvořil ke svému obrazu.

Prostřednictvím ekonomiky se lidé mohou o sebe navzájem starat, vzájemně si poskytovat to, co je k životu potřebné. Rozhodující přitom ovšem je, že kapitalismus je vůči tomuto zásadnímu rysu ekonomiky slepý. A to vede k nebezpečným situacím jednak pro lidi na okraji společnosti (což je očividné od počátků kapitalismu), jednak, jak ukazuje současná krize, i pro společnost a její ekonomiku.

Jak ukázal Karel Marx před více než 125 lety, souvisí tato slepota těsně s ambivalentní funkcí peněz v kapitalismu. Kdo v situaci, kdy se určitých životně důležitých statků nedostává, nemá nic než peníze, rychle zjistí, že - jak na začátku současné finanční krize řekl poněkud neuváženě papež Benedikt XVI. - peníze „nejsou nic". Jen věci skutečné, pro lidský život skutečně hodnotné, které tiší hlad, chrání před zimou, šíří myšlenky - jsou skutečně něco. Marx ovšem také ukázal, že lidé, kteří mají pouze majetek, ale ne peníze, v kapitalistickém tržním hospodářství brzy objeví, že skutečně reálné jsou jedině peníze. Švec se skladem plným bot bude hladovět, pokud několik párů neprodá za peníze, aby si mohl koupit jídlo. Dělník může žít ze své práce, jen když ho někdo zaměstná a odmění. Vlastník továrny plné strojů, který má potřebné suroviny, může dělníky zaplatit jen penězi. V takových situacích jsou peníze velmi reálná věc.

Podle marxistické analýzy peníze zdánlivě oddělují směnnou hodnotu věcí od jejich užitné hodnoty, dělají z nich zboží, které může být za určitou cenu získáno a prodáno. Ale směnná hodnota a užitná hodnota k sobě neoddělitelně patří. Důvodem, proč chceme něco koupit, je předpokládaná užitná hodnota věci. V oblasti ekonomie se však veškeré věci jeví pouze jako zboží reprezentující určitou směnnou hodnotu. Jinak řečeno, zdá se, že ve výrobním procesu má význam jen směnná hodnota - až z nějakého důvodu už nikdo není ochoten nebo schopen zboží koupit: pak jsou náhle peníze ničím. Pak je jasné, že věci vlastně nejsou zboží, které se vyrábí k prodeji, nýbrž že je lidé chtějí mít, aby s jejich pomocí mohli žít. To, že v roce 2008 nastal na světových trzích nedostatek peněz, bylo zjevně způsobeno trestuhodným zanedbáním skutečnosti, že věci slouží vlastně spotřebě a že směnnou hodnotu mají proto, že jsou užitečné. Ekonomika vyrábějící přemíru neužitečných produktů nakonec nevydrží. Takovými produkty přitom mohou být „skutečné" věci nebo i - jako v případě krize na trhu s kredity - finanční konstrukce, které svádějí lidi k mylné představě, že si mohou dovolit koupit dům, který fakticky nemohu zaplatit.

Společensky chápaná ekonomie

Z toho vyvozuje americký obchodník a pozorovatel finančních trhů George Soros závěr, že nemá smysl snažit znovu vzbudit důvěru v hospodářství - což je zhruba řečeno to, oč se od roku 2008 usiluje. Podle něho by bylo lepší přestat považovat hodnotu peněz na finančních trzích a hodnotu půjček a akcií za něco manipulovatelného. Ačkoli se o to mnozí snaží, trh se nedá změnit v uzavřený, k sobě samému se vztahující systém. Může být jen výrazem našeho kolektivního, byť do značné míry nevědomého vědění o reálném hospodářství, o ekonomice lidí, kteří věci kupují, prodávají a vlastní, aby tím utvářeli svůj život. Proto můžeme oprávněně položit otázku, jestli nás současný ekonomický systém skutečně zásobuje věděním, nebo jestli nám pouze předvádí nějakou iluzi - dokud tato iluze není odhalena a nenastane krize. Je důležité vyvíjet mechanismy, které budou finanční systém těsněji vázat na reálnou ekonomiku produkce a spotřeby, na výměnu statků a služeb a na potřeby lidí a jejich schopnost tyto potřeby uspokojovat. Jinými slovy: Je důležité, aby spotřební hodnota nezůstávala skryta za tajemnými mechanismy směnné hodnoty, nýbrž aby se opět stal výslovným cílem ekonomie dobrý život pro všechny lidi. Ve smyslu Kateřiny Sienské bychom měli lásku k bližním praktikovat nejen svými činy (což nemůžeme nedělat, jinak bychom nepřežili), nýbrž i svým smýšlením.

Tím bychom pak dali ekonomii opět roli při budování dobré společnosti a chápali ji v prvé řadě jako „politickou ekonomii". Na začátku bychom se nutně museli rozloučit s iluzí, že hospodářství je oblast s vlastními zákony, srovnatelnými např. se zákony přírodními. Ekonomie se všemi svými odvětvími, zabývající se zkoumáním ekonomiky, není věda exaktní - měla by být považována za praktickou společenskou vědu. Tak také ekonomii a hospodářské vědy chápe - explicitně či implicitně - také katolická sociální nauka. Většina ekonomů takové chápání své disciplíny dlouho dobu odmítala, ale vypadá to, že se věci trochu mění. Východiska, úkoly, odpovědnost a cíl tohoto vědeckého odvětví jsou dnes předmětem zásadních diskusí. Zdá se mi, že to nám teologům a teoložkám dává možnost do této debaty vstoupit a co nejkonkrétněji ukázat, že v úctě k Bohu, jenž je Bohem lásky k bližnímu, tkví počátek moudrosti lidské společnosti (srov. Př 9,10).

Z Concilia 5/2011 přeložila Helena Medková

Teologické fórum sa počas svojho pôsobenia vyprofilovalo na spoločenstvo ľudí, ktoré sa v rámci katolíckej cirkvi radí k tzv. progresívnemu alebo reformnému krídlu. V novších dejinách cirkvi bol najsilnejším podnetom pre činnosť a reflexiu tohto reformného prúdu II. vatikánsky koncil. Aj z tohto dôvodu sme sa na TF dohodli, že sa v týchto rokoch budeme venovať téme koncilu. K nášmu premýšľaniu o koncile patria zaiste návraty k textom a udalostiam, pochádzajúcim z koncilu, ale aj pokusy čítať tie texty a udalosti nanovo a chápať ich z hľadiska novšej skúsenosti. K tejto novšej skúsenosti patria aj inšpiratívne podnety, ktoré si v ostatných mesiacoch dávajú za cieľ preraziť tzv. Reformstau - hrádzu blokujúcu reformy v katolíckej cirkvi. V mojom príspevku chcem pripomenúť niekoľko týchto podnetov, ktorých sa nám dostalo zvlášť v r. 2011, a pozvať v rámci nášho TF k ich reflexii a rozvinutiu v našich podmienkach.

Ocenenie vo Viedni

Najskôr sa patrí pripomenúť udelenie vyznamenania „Za slobodu v cirkvi" Nadáciou Herberta Haaga 2. apríla 2011 vo Viedni. Ako je známe, k oceneným patrili ľudia tzv. Skrytej cirkvi, ktorej hlavnou postavou bol pred r. 1989 tajne vysvätený biskup Felix Davídek. Cenu prevzali žijúci svedkovia tejto cirkvi: Tajne vysvätený biskup Dušan Špiner, člen TF, a pani Ľudmila Javorová, Davídkom vysvätená za katolícku kňažku. V katolíckom kostole (Donau-City Kirche) v modernej štvrti Viedne boli na tejto slávnosti mnohí zaujímaví ľudia z reformného prúdu cirkvi: Prezident Nadácie profesor Hans Küng, teológ a kňaz, ktorý má mimoriadne zásluhy o koncil a neúnavne už 60 rokov nesie zástavu koncilu v duchu aggiornamenta Jána XXIII., tiež ocenený profesor teológie z Luzernu Walter Kirchschläger, mnohí významní teológovia a kresťania z Rakúska, Nemecka a Švajčiarska, ako aj množstvo ľudí zo Slovenska, Moravy a Čiech. Vo Viedni sa takto stretli bratia a sestry vo viere, ktorí patria do jedného spoločenstva cirkvi a jedného reformného tábora v našej cirkvi, hoci svoje životy prežili vo veľmi rozdielnom postavení. Jedni ako renomovaní teológovia a intelektuáli zo slobodného sveta cirkvi západnej Európy, druhí ako donedávna viac-menej neznámi a neuznaní členovia cirkvi z bývalej komunizmom ovládanej východnej Európy, ktorí na prekvapenie tých prvých dávno otestovali na vlastnej koži ich teoretické vízie, a to v praxi komunistického prenasledovania i cirkevného podceňovania a zamlčiavania.

Slávnosť mierne zatienila skutočnosť, že spomedzi vyznamenaných odstúpil biskup Václav Malý, údajne preto, že akcia je priveľmi kritická voči Vatikánu. Otázku, nakoľko pri tomto odstúpení nášho priateľa V. Malého išlo o manipuláciu z mocenského zákulisia alebo jeho súkromné dôvody, môžeme ponechať stranou. Jeho odstúpenie od prijatia ceny „Za slobodu v cirkvi" však malo svoje dopady aj na naše TF a bolo jedným z dôvodov, prečo niektorí členovia TF zneisteli a posilnili sa ich obavy, či TF ide správnym smerom. Zaiste, profesor Hans Küng je voči rímskemu vedeniu cirkvi kritický a ocenení ľudia zo Skrytej cirkvi nepatria k meanstreamu, ale k realizátorom alternatívy v cirkvi. To však nemôže byť dôvodom na dištancovanie sa od nich. Nik mi nevyvráti, že normálny kresťan má vždy stáť na strane tých, ktorí sú slabší, podceňovaní, za svoje presvedčenie prenasledovaní, a je jedno, či mocou nejakého štátu, nejakej finančnej skupiny alebo mocou vedenia cirkvi. Dnes tými podceňovanými a prehliadanými vo vlastnej cirkvi sú Hans Küng a všetci reformne orientovaní teológovia, kňazi a veriaci, ako aj svedkovia „Skrytej cirkvi". Aj preto sme na ich strane, čo vôbec nemusí znamenať, že sa podpisujeme pod každý ich výrok alebo každé ich konanie.

Osobne pokladám za úžasné, že sme vo Viedni toho 2. apríla 2011 mohli byť a že na otázku H. Künga: Koľko ľudí prišlo zo Slovenska a Čiech?, sa zdvihol v kostole celý les rúk. Tým bojazlivým treba odkázať, že reformní katolíci, ku ktorým sa hlásime, síce dnes nesedia na popredných miestach v synagógach cirkvi, ale stále sú členmi, kňazmi a teológmi svojej cirkvi, a bojujú za jej obnovu v duchu evanjelia, nie v duchu doby, ako im je niekedy nepoctivo podsúvané.

Najdôležitejší výsledok udalosti vo Viedni je ten, že reformné krídlo katolíckej cirkvi sa posilnilo vo vedomí, že je čoraz viac katolíkov, ktorí žiadajú štrukturálne reformy, že formulácie katolíckych teológov zo Západu nie sú uletené vízie, ale sú to vízie schopné prenosu do reality, že tieto vízie neladia len s „modernými" katolíkmi Západu, ale aj so skúsenosťou katolíkov z Východu, o ktorých sa predpokladalo, že pre rozdielnosť vo vzdelaní a rozdiele v stupni sekularizácie ich spoločnosti, sú voči myšlienkam západných teológov chladní a nimi málo osloviteľní. Skutočnosť je krajšia. Nielenže sme osloviteľní, ale mnohí z nás prv, ako by čítali intelektuálov Západu, dospeli k podobným predstavám a víziám, a navyše aj realizáciám - otestovali sme mnohé vízie teológov v praxi. Odteraz naši priatelia na Západe vedia, že cirkev na tzv. Východe nie je len tradicionalistická až fundamentalistická, nacionalistická a centralistická, ale aj reformná a slobodomyseľná, evanjeliová a synodálna.

Áno, k najdôležitejším výsledkom slávnostného odovzdávania cien vo Viedni patrí presvedčenie, že štrukturálne reformy a žitú vieru nemožno oddeľovať, ako to umelo robia mnohí cirkevní predstavitelia, keď akcentujú obnovu vo viere a obnovu štruktúr odmietajú. Túžba po reformách cirkvi nevychádza z nedostatku viery, ale naopak vyrastá zo skúsenosti žitej viery presne tak, ako to čítame v zakladajúcich dokumentoch kresťanstva - v spisoch Nového zákona. Vzkriesený Ježiš, k Bohu povýšený Kristus, inšpiroval svojím Duchom učeníkov, aby zrelativizovali váhu Mojžišovho zákona a jeho štruktúry a zo skúsenosti viery v Bohom potvrdeného Ježiša Nazaretského si vytvorili nové štruktúry a nové spôsoby života podľa jeho slova a príkladu.

Preto prosím, aby sme pokračovali v reflexii našej skúsenosti viery, ktorá bola pozdvihnutá slávnosťou vo Viedni, a kládli si napr. takéto otázky: Nakoľko môže byť skúsenosť „Skrytej cirkvi" bývalého Československa pre nás prínosná aj po 20 rokoch mlčania? Prečo je hodná ocenenia? V akom zmysle? Nakoľko patrí histórii a nakoľko nám v našich dnešných problémoch? Čo pre nás znamená spojenectvo s najprogresívnejšími katolíckymi teológmi, špičkovými katolíckymi intelektuálmi súčasnosti, ako aj so svedkami z podzemia, väzenia, opovrhnutia a umlčania? Čo chceme mať s týmito ľuďmi spoločné?

Keď bol pred dvomi rokmi na návšteve Slovenska asi 80-ročný slovenský kňaz z New Yorku, Juraj Török, bol vyznamenaný slovenskými biskupmi za svoju celoživotnú prácu v katolíckych médiách. Kto ho videl a počul na televízii LUX, mohol počuť aj to, ako sa ho trojka našich katolíckych mediálnych expertov pýta, čo robiť (Kováčik, Gavenda, Haľko). Jeho odpoveď znela: Vrátiť sa ku koncilu, vrátiť sa k aggiornamentu, ku skúsenosti ľudí zdola, ako je to napísane v úvode dokumentu II. Vatikána Gaudium et spes: „Radosti a nádeje, žalosti a úzkosti ľudí dnešnej doby, najmä chudobných a všetkých, čo trpia, sú zároveň radosťami a nádejami, žalosťami a úzkosťami Kristových učeníkov." Mediálna trojka v priamom prenose zjavne zneistela, ale protirečiť sa nedalo. Juraj Török pre naše zašliapnuté cirkevné vedomia, zašliapnuté už nie ateistickými mocipánmi, ale vlastnými ustrašencami a karieristami povedal viac, ako si sám myslel.

Memorandum teológov

Vážny príspevok k reforme cirkvi bol výrazne a odborne sformulovaný aj v tzv. Memorande profesorov katolíckej teológie z februára roku 2011. TF o ňom tiež prinieslo informácie, v zahraničí sa o ňom debatovalo na katolíckych teologických fakultách. Oficiálna slovenská a česká katolícka tlač však Memorandum odsúdila ako text teologických penzistov. Vraj namiesto akútnej krízy viery chcú liečiť len údajnú krízu štruktúr cirkvi. Memorandum, zvlášť v Nemecku, bolo myslené aj ako príprava na návštevu pápeža v jeho rodnej vlasti, ktorá sa uskutočnila na jeseň minulého roka. Chápalo sa ako podklad na prípadnú debatu, ako zmapovanie problémov, ktoré vidia profesori teológie. Následne aj nemeckí biskupi na čele s predsedom Biskupskej konferencie Robertom Zollitschom, arcibiskupom vo Freiburgu, sformulovali tézy, o ktorých by chceli s pápežom pri jeho návšteve hovoriť. Ako je známe, pápež na tieto (aj biskupské) podnety nereagoval. To však neznamená, že Memorandum teológov z minulého roka máme založiť do archívu. Ak ho niekto z renomovaných profesorov nepodpísal (Jozef Niewiadomski, dogmatik z Innsbrucku, či profesor pastorálnej teológie Paul M. Zulehner), tak nie preto, žeby nesúhlasili s textom, ale že neveria v schopnosť petícií a memoránd pohnúť Vatikán ku konaniu.

Mimoriadne cenný komentár k Memorandu uverejnil časopis „Wir sind Kirche" od prof. Romana Siebenrocka z Innsbrucku, ale vyšli aj knihy na túto tému, ktoré by sa oplatilo preštudovať. (Napr. M. Heimbach-Steins/ G. Kruip/ S. Wendel, „Kirche 2011: Ein notwendiger Aufbruch", Argumente zum Memorandum, Freiburg im Br. 2011.) Diskusia ukázala, že na katolíckych fakultách v západnej Európe nie sú len progresívni, reformne zameraní teológovia, ktorí dávno žiadajú reformy, ale že aj teológovia, ktorí sú známi svojou opatrnosťou, nepopierajú potrebu reforiem, a aj keď súhlasia s pápežom, že kríza je hlbšia ako kríza štruktúr, dodávajú, že ani pápež nemôže poprieť, že kríza viery a stav cirkevných štruktúr mnohorako spolu súvisia.

Výzva k „neposlušnosti"

Dňa 1. marca 2012 sa vo Viedni konala prezentácia knihy profesora dogmatiky Jan-Heiner Tücka. Je zodpovedným redaktorom časopisu Communio, ktorý pred 40 rokmi založil J. Ratzinger v určitej opozícii voči časopisu Concilium. Ten založili r. 1965 Rahner, Metz, Schillebeeckx, Congar a ďalší progresívni myslitelia. Tück sa v knihe s názvom „Risse im Fundament? Die Pfarrerinitiative und der Streit um die Kirchenreform" (Freiburg im Br. 2012) venuje problematike cirkevnej reformy a hnutiu „Iniciatívy farárov" (IF, „Pfarrer-Initiative"). Ako vieme, táto Iniciatíva v júni 2011 vydala zvláštnu výzvu - „Výzvu k neposlušnosti".

Činnosť tejto Iniciatívy a zverejnenie ich „Výzvy k neposlušnosti" treba pokladať za ďalší významný podnet reformných kruhov našej cirkvi, ktorý nechceme prehliadnuť. Predseda IF, farár Helmut Schüller, bývalý generálny vikár Viedenskej arcidiecézy a bývalý riaditeľ Katolíckej charity je v súčasnosti okrem svojej farnosti zodpovedný za pastoráciu vysokoškolskej mládeže v Rakúsku. Širokej verejnosti je známy ako mediálny expert na cirkevné témy. (Dňa 16. 1. 2012 bol aj hosťom TF, o čom si možno pozrieť príspevky na webe TF.)

Prof. Jan-Heiner Tück vo svojej knihe uvádza názory predstaviteľov oboch strán sporu. Nájdeme v nej texty od kardinála Christopha Schönborna a vedúcej jeho úradu pre pastoráciu Veroniky Prüller-Jagenteufel na jednej strane, ale aj text predsedu IF Helmuta Schüllera a známeho pastorálneho teológa Paula M. Zulehnera. Tück sa pýta, nakoľko vážne sú trhliny v cirkvi a či tieto rozpory nemôžu cirkev doviesť až k novému štiepeniu. Tück sám konštatuje, že všetci účastníci sporu sú zajedno v tom, že aktuálna situácia cirkvi si žiada nevyhnutné reformy, líšia sa však v tom, akou cestou k nim dospieť. Kým IF sa angažuje za neodkladné štrukturálne reformy, minimálne za úprimné začatie hľadania riešení, biskupi poukazujú najmä na krízu viery a chcú najprv obnoviť cirkev ako miesto pevnej viery zoči-voči súčasnej sekulárnej spoločnosti. Tück si vo svojom hodnotení zvolil úlohu experta, ktorý akoby stál bokom sporu a všetkých ostatných nabáda k pokore a pokániu. Zároveň však hovorí, že narastajúci náboženský analfabetizmus v spoločnosti a rastúca potreba náboženskej a etickej orientácie dostanú cirkev pod taký tlak, že bude musieť urobiť reformy.

Helmut Schüller vo svojom príspevku v Tückovej knihe (podobne ako na návšteve TF dňa 16. 1. 2012) zdôrazňuje nutnosť pokračovať v línii II. vatikánskeho koncilu. Pripomína definíciu cirkvi na koncile ako spoločenstva (komúnio), s čím súvisí také chápanie eucharistie, že komúnio v Ježišovom duchu bude naozaj zažiteľné. Paušálne vylučovanie „hriešnikov a mýtnikov" z eucharistického spoločenstva (dnes ide najmä o civilne sobášených katolíkov po rozvode a kresťanov iných cirkví) protirečí Ježišovmu konaniu a koncilovým zadaniam. Schüller tiež zdôrazňuje pastoračnú blízkosť ľuďom, čomu protirečí prax biskupov riešiť nedostatok kňazov administratívne a posielaním ľudí na omšu tam, kde sa ešte slávi. Kým sa nezmenia prístupové kritéria na kňazstvo, odporúča Schüller a jeho IF hľadať schopných laikov a poverovať ich príslušnými kompetenciami na vedenie cirkevných spoločenstiev.

Paul Zulehner vo svojom príspevku v Tückovej knihe poukazuje na súčasnú dvojkoľajnosť cirkevnej praxe, na ktorú reaguje IF. Kňazi v teréne sa nachádzajú v dileme medzi požiadavkami vychádzajúcimi zo životných podmienok ľudí, s ktorými pracujú, a požiadavkami biskupov (Učiteľský úrad cirkvi), ktorí tie podmienky normujú. „Výzvu k neposlušnosti" chápe Zulehner ako pokus zostať v dialógu s ľuďmi našej doby. Témy „Výzvy" (sloboda kresťana, manželstvo, rozvod, ženy v cirkvi, sexualita, celibát) nie sú podľa Zulehnera nové, nové je len to, že už nejde o rezolúciu, ale pomenovanie stavu, v ktorom sa kňazi v teréne chcú hýbať. „Prešli od verbálneho k reálnemu", píše Zulehner. Namiesto názvu „Výzva k neposlušnosti" by radšej videl titul: „Vernosť evanjeliu" alebo „Ľudí v dnešnom svete nenechajme v štichu".

Naše uzávery

Poznačení všetkými týmito podnetmi k reforme a reakciami na ne pokladám za potrebné, aby sme aj na TF vedeli zhrnúť svoje názory na súčasnú situáciu cirkvi v dnešnom svete a pomenovali okruh najdôležitejších tém. Prvým takýmto pokusom je „Výzva TF za obnovu cirkvi", ktorú sme prerokovali a odsúhlasili na stretnutí TF v Nitre 3. 3. 2012. Viem si predstaviť aj text kratší, heslovitý, alebo naopak rozšírený o ďalšie témy. Jedno ani druhé sa nevylučuje. Ak žiaden text neberieme ako definitívny scenár, možno náš návrh chápať ako východiskový text, ktorý budeme ďalej domýšľať, ale najmä realizovať. Presne v zmysle Zulehnerovho postrehu: „Prejsť od verbálneho k reálnemu". Text aj našej Výzvy je napísaný tak, aby nesumarizoval naše požiadavky, ale naše záväzky, to, čo sami chceme a vieme vykonať. Kto čaká najprv na normu, nežije. Nikdy v cirkvi sa nič neformalizovalo, čo nebolo najprv žité. Okolo toho, ako žité a čo je v našich silách žiť, by sa mala točiť následná debata.

Ďakujem všetkým, čo písomne alebo osobne reagujú na text „Výzvy". Reakcie spracujeme a pripravíme z nich podklady na ďalšiu aplikáciu. Na júnovom sympóziu TF spolu s prof. Paulom Zulehnerom môžeme koncentrovane hľadať ďalší postup - čo znamená v zmysle koncilu „prejsť od verbálneho k reálnemu".

Předneseno na Teologickém fóru v Nitře 3. 3. 2012

Milí priatelia a podporovatelia reformy cirkvi! 

Na základe dlhoročných skúseností a vyhodnotenia udalostí na Slovensku i vo svete sme dospeli k presvedčeniu, že môže byť užitočné, ak sformulujeme naše názory na obnovu cirkvi. Zaiste, myslíme zvlášť na cirkev rímskokatolícku, ale širšie sa naše názory týkajú aj myslenia a praxe ostatných kresťanských cirkví.

V cirkvi sa často o obnove hovorí, ale zväčša sa myslí len duchovná obnova jednotlivcov a obchádza sa obnova štruktúr, inštitúcií, jazyka a spôsobov, cez ktoré sa cirkev prejavuje. Naša výzva sa zameriava zvlášť na to, čo je v snahe o obnovu cirkvi zväčša obchádzané, pričom zdôrazňujeme, že duchovná a štrukturálna obnova sa musia vzájomne podmieňovať a podporovať.

Ako členovia TF si nenárokujeme hovoriť a konať v mene iných kresťanov a katolíkov, ale pokladáme za normálne prispieť svojím pohľadom a svedectvom do utvárania života z viery a formovania podoby cirkvi. Naše názory nepredkladáme ako požiadavky na niekoho, ale smerujeme ich predovšetkým na nás samých, aby sme to, čo máme pochopené i prežité, uskutočňovali. Budeme vďační, ak sa s našimi postojmi oboznámia aj ďalší bratia a sestry v cirkvi a nechajú sa pozvať do spolupráce. 50 rokov, ktoré uplynuli od začatia II. vatikánskeho koncilu, pokladáme za vhodnú príležitosť, aby sme inšpirácie koncilu pre cirkevné spoločenstvo opätovne vyzdvihli a pokúšali sa ich realizovať.

V texte výzvy sa nenachádza všetko, čo sa týka cirkvi a jej obnovy. Pokladáme ho však za vhodné východisko na rozpracovanie a rozvíjanie bohatej problematiky, ktorá sa týka cirkvi a jej svedectva v dnešnom svete.

Převzato z http://teoforum.sk/

Úvod

V ostatnom čase čoraz častejšie a nástojčivejšie zaznieva v katolíckej cirkvi volanie po novom začiatku. Na najvyššej oficiálnej úrovni sa to deje napr. dôrazom na novú evanjelizáciu (tejto téme sa bude venovať najbližšia biskupská synoda vo Vatikáne). Na úrovni teológov, farárov a zástupcov farností (zvlášť v nemeckej jazykovej oblasti) mnohí prichádzajú s požiadavkami reforiem v cirkvi, ktoré by pomohli obnoviť kresťanský život v podmienkach súčasnej spoločnosti.

V rámci Teologického fóra (TF) vnímame, že situácia na Slovensku je čiastočne iná ako v západnej Európe; základné problémy, ako aj pozitíva a negatíva v cirkvi však považujeme za spoločné. Preto sa ako katolícki kresťania zo Slovenska zapájame do hľadania riešení pre život cirkvi a chceme spolupracovať na jej obnove.

V nasledujúcom texte predkladáme za Teologické fórum niekoľko téz na diskusiu i následnú realizáciu.

1. Modlitba

Pri každej vhodnej príležitosti budeme hovoriť o potrebe obnovy katolíckej cirkvi v duchu evanjelia a aktuálnych potrieb našich čias. Počas slávenia bohoslužieb a pri ďalších vhodných verejných príležitostiach budeme sa modliť za uskutočnenie cirkevnej reformy a za našich bratov a sestry vo svete, ktorí sa zasadzujú za obnovu cirkvi.

2. Eucharistia

Slávenie eucharistie chápeme ako konanie spoločenstva, ktoré sa zasväcuje do Kristovej lásky, preto budeme poukazovať na rozdiel medzi slávením eucharistie len podľa noriem cirkvi a slávením eucharistie aj podľa Ježišovho príkladu. Zároveň sa budeme usilovať, aby spoločenstvo eucharistického slávenia bolo príťažlivé aj pre tých, ktorí sa úradnými normami cirkvi cítia vylúčení z tohto spoločenstva, hoci osobne túžia zažiť to isté, čo dával spravodlivým i hriešnikom skúsiť Ježiš, keď im prvý šiel v ústrety. My dnes máme ísť takto v ústrety pokrsteným katolíkom, čo sa nedokážu vo všetkom stotožniť so svojou cirkvou, členom iných kresťanských cirkví, ľuďom hľadajúcim, čo v cirkvi nikdy reálne neboli, i tzv. „problémovým" skupinám, ako sú napr. ľudia rozvedení a znovu sobášení. Slávenie eucharistie „na Ježišovu pamiatku" zároveň pokladáme za model, ktorý nie je určujúcim len pre samotné sviatostné slávenie, ale aj pre štruktúry života cirkvi celkove. Tieto štruktúry majú mať už na prvý pohľad charakter služobný a synodálny v zmysle toho evanjelia, ktoré cirkev číta na Zelený štvrtok (Jn13,1-15), nie mocenský a byrokratický.

3. Kňazi

Pripomíname zodpovednosť vedenia cirkvi i bežných veriacich za úpadok kňazov vo farskej službe, od ktorých sa očakáva veľký pracovný výkon, ale málokto sa zaujíma o podmienky, v ktorých musia pracovať a žiť. Vedenie cirkvi na Slovensku kňazov zväčša prekladá z miesta na miesto bez zohľadnenia ich názoru a názorov ich farností. Zdá sa, že biskupi pokladajú za správne, keď si kňazi nikde a s nikým nevytvoria domov a sú kedykoľvek k dispozícii ako vojaci na fronte. Systém, v ktorom cirkev bežne funguje, tlačí vlastne kňazov k tomu, aby fungovali ako manažéri cirkevného života a vykonávatelia rituálov bez osobných vzťahov. Naši kňazi celebrujú eucharistiu príliš často - v nedeľu mnohí až štyrikrát, vo všedné dni bežne dvakrát - pričom počas veľkých sviatkov sa vznešené eucharistické slávenie mení priam na otrockú prácu. Na Slovensku nebol reálne nikdy propagovaný a zavedený trvalý diakonát, a takisto ani povolanie pastorálnych asistentov a asistentiek. V podmienkach, kde kňaza nemá kto zastúpiť v jeho službe, kňazi v mnohých prípadoch eucharistiu a ďalšie sviatosti neslávia, ale iba mechanicky vykonávajú. Namiesto toho, aby sa kňazi slávením liturgie duchovne posilňovali, stávajú sa unavenými a duchovne vyprázdnenými. Vieme, že v mnohých farnostiach nie je možné hneď redukovať slávenie sv. omší, na ktoré sú ľudia zvyknutí. Chceme však hľadať také formy slávenia eucharistie, ktoré by kňazov odľahčili a zároveň viac zviditeľnili krstné kňazstvo všetkých veriacich.

4. Farnosti

Na Slovensku je podobný nedostatok kňazov ako v mnohých iných krajinách. V západnej Európe riešia biskupi nedostatok kňazov zlučovaním farností do veľkých administratívnych celkov - megafarností. Na Slovensku sú už dávnejšie veľké mestské farnosti, kde jeden kňaz má na starosti desať a viac tisícovú farnosť. Riešením pritom nie sú ani viacerí kňazi v jednej farnosti, najmä keď sú považovaní za mobilný personál, čo nepotrebuje s ľuďmi trvalejšie zdieľať ich starosti a radosti. Tiež nemožno nevidieť, že aj tam, kde kňazi spravujú prehľadné spoločenstvá (zvlášť na vidieku), často pastorácia nefunguje, pretože vďaka dlhoročnému blokovaniu reforiem v cirkvi a uprednostneniu celibátu pred inými potrebnými vlastnosťami kňazov, máme mnoho kňazov, ktorí sú neschopní budovať a viesť skutočné cirkevné spoločenstvo. Preto sa budeme usilovať o transformáciu farností z administratívnych jednotiek na spoločenstvá konkrétnych bratov a sestier, kde kňaz v úlohe služobníka jednoty spoločenstva prijme v ňom svoje miesto ako jeden z bratov a spoločenstvo zasa prijme svoju zodpovednosť za duchovný i hospodársky život farnosti. Zároveň budeme podporovať vznik alternatívnych bázových farností na čele so zodpovednými osobami (či už vysvätenými alebo nie), ktoré nebudú zamerané len na vlastnú duchovnú realizáciu, ale v zmysle základnej služby cirkvi pre svet budú otvorené pre všetkých hľadajúcich.

5. Duchovné povolania

Sme presvedčení, že Ježiš Kristus aj dnes, podobne ako v prvých kresťanských časoch, povoláva do služby cirkvi mužov a ženy rôzneho stavu a vzdelania, ktorí chcú napomáhať jednotu a povzbudzovať bratov a sestry vo viere. Zároveň tým ženám a mužom, ktorých miestne cirkevné spoločenstvo rozpozná v ich kňazskom povolaní, budeme dávať verejný priestor na ich službu a svedectvo. V tejto súvislosti podporujeme úsilie našich katolíckych bratov a sestier vo svete, aby sa zmenili cirkevno-právne normy o prístupe k služobnému kňazstvu v cirkvi smerom k väčšej pluralite povolaní. Pokladáme za správne spájať s kňazským životom predstavu o evanjeliom odporúčanej slobode pre Božie kráľovstvo. Túto slobodu však nechápeme ako „single" životný štýl. Na Slovensku máme dobré skúsenosti so službou ženatých gréckokatolíckych kňazov, ktorí slúžia aj veriacim rímskokatolíckeho obradu. Podobne máme dobré skúsenosti so ženatými mužmi, ktorí sa v časoch komunistickej totality dali tajne vysvätiť za kňazov a obetavo popri svojej rodine a civilnom zamestnaní slúžili ľuďom ako kňazi. Na Slovensku máme aj mnoho kňazov, ktorí sa rozhodli vstúpiť do zodpovedného vzťahu so ženou a do manželstva, a preto podľa súčasných cirkevných noriem museli ukončiť svoju verejnú kňazskú službu. K tým spomedzi nich, ktorí si vážia svoje služobné kňazstvo ako Boží dar pre ľudí a chcú ho naďalej žiť, sa hlásime ako ku svojim kolegom a bratom a odmietame ich pokladať za vylúčených zo sviatostí a spoločenstva. Naopak, budeme hľadať možnosti, ako ich zapojiť do pastoračnej služby.

6. Katechéza

Spolu s inými zodpovednými ľuďmi v cirkvi konštatujeme, že odovzdávanie viery mladým generáciám je v súčasnosti v našich rodinách a cirkevných spoločenstvách veľmi nedostatočné. Problém vidíme aj v tom, že systém vyučovania náboženstva, ako sa po r. 1990 zaviedol na Slovensku, navodzuje ilúziu, že zodpovednosť za formovanie vo viere majú predovšetkým učiteľky a učitelia náboženstva na školách. V predstavách mnohých ľudí sa zo zvestovania evanjelia stal školský predmet, ktorý pre žiakov predstavuje skôr ďalšiu povinnosť ako skúsenosť Božej blízkosti. Kvalita vyučovania náboženstva na našich školách je veľmi rôznorodá, pričom závisí od osobnosti, vzdelanosti a „zápalu" jednotlivých katechétov. Niektorí z nich sú obetavými sprievodcami a priateľmi mladých ľudí, iní však len podávajú formálne poučky bez vplyvu na život detí a mládeže. Podobne aj príprava na sviatosť birmovania mimo školy býva pričasto formálna a zameriava sa na vonkajšie prejavy kresťanstva. Preto pri zvestovaní kresťanskej viery pokladáme za dôležité zdôrazniť úlohu rodín a menších spoločenstiev vo farnosti. Budeme sa usilovať, aby sa príprava na sviatosti a ďalšia kresťanská formácia preniesli viac do rodín a spoločenstiev. Pri úlohe zvestovať vieru mladej generácii sa opätovne ukazuje, ako je nevyhnutné, aby sa služobné kňazské povolanie nechápalo v cirkvi exkluzívne, ale aby sa podporovala pluralita povolaní, ktoré sa osvedčia v službe detí i starcov, zdravých i chorých, ľudí jednoduchých i vzdelancov.

7. Financie

Požadujeme odluku financovania cirkvi od štátu, ktorá sa uskutoční po dohovore so zástupcami celého ľudu cirkvi, nie na základe utajených dohôd medzi biskupmi a politikmi. Štát sa nemôže vyvliecť zo spolufinancovania kultúrnych pamiatok vo vlastníctve cirkvi a z podpory tých sociálnych aktivít cirkvi, ktoré slúžia všetkým občanom. Na druhej strane pokladáme za zahanbujúce, aby naši kňazi v plnom pastoračnom pracovnom úväzku boli odkázaní na minimálne mzdy zo štátneho rozpočtu namiesto toho, aby ich prácu finančne ocenili samotní členovia cirkvi. Cirkevné financie podľa zásady subsidiarity musia rozdeľovať a kontrolovať tí členovia cirkvi, ktorí ich vytvárajú. Preto budeme presadzovať, aby členovia cirkvi chápali samých seba ako zodpovedných vlastníkov cirkevného majetku, a tak sa aj správali voči vedeniu cirkvi a štátu. Biskupské úrady majú mať vo veciach cirkevnej ekonomiky koordinačnú, nie nekontrolovateľnú mocenskú pozíciu, oddelenú od cirkevnej základne.

Záver

Svojimi záväzkami a podporou reforiem v cirkvi chceme preklenúť priepasť, ktorá jestvuje medzi pápežom a ním menovanými biskupmi na jednej strane a kňazmi a veriacimi ľuďmi na strane druhej. Biskupov nepokladáme za „pánov našej viery", ani za otcov Božieho ľudu v patriarchálnom zmysle, ale za našich bratov v ich špecifickej službe jednote univerzálnej cirkvi. Cirkev nemá byť stádom nesamostatných ľudí ani zbierkou nespolupracujúcich individualistov, ale spoločenstvom ľudí vzájomného dialógu, svedectva a služby.

Naše návrhy na obnovu cirkvi neadresujeme predovšetkým vyšším cirkevným úradom, ale predkladáme ich na diskusiu a realizáciu. Vďačne privítame, ak sa stanú súčasťou života a budú sa realizovať aj pomocou vyšších cirkevných predstaviteľov. Vychádzame však zo skúseností, že všetky dôležité udalosti v dejinách cirkvi sa najprv žili na úrovni základne, otestovali sa v praxi, a až následne boli celocirkevne vyhodnotené a potvrdené. Svedectvo života vždy predchádza formulácii normy.

Záverom chceme dosvedčiť, že reformní katolíci, za ktorých sa pokladáme, nie sú sekularizovaní alebo liberalizovaní ľudia, nežijúci z pravej viery. Neprispôsobujeme sa duchu doby, ale duchu evanjelia v aktuálnej dobe. Toto nech zostane tým skutočným obsahom výhrady svedomia, ktorý povýši za svoj osobný princíp každý skutočný kresťan a katolík.

TF v Nitre, dňa 3. marca 2012. Převzato z http://teoforum.sk/

Demonstrace proti politickému působení Dominika Duky a modlitba za Boží církev u příležitosti jmenování arcibiskupa Duky kardinálem vzbudila řadu reakcí, souhlasných i odmítavých. Hlavním záměrem vystoupení bylo ukázat, a dostatečně zřetelně, že mezi katolíky jsou i takoví, kteří s některými kroky arcibiskupa Duky (a České biskupské konference pod jeho vedením) nesouhlasí, a uvědomují si, jak negativně mohou tyto kroky působit na veřejnost. Šlo o to pokusit se obraz církve a křesťanů, který, jak jsme přesvědčeni, je tímto poškozován, jistým způsobem doplnit a obohatit. Nakolik se nám podařilo, musí posoudit jiní. Následující text je pokusem o hlubší pohled na věc, o ohledání problému, který je možné nazvat „církev a křesťané mezi politikou a občanskou společností".

Kardinálové a Evropa

Zatímco se pražský arcibiskup Dominik Duka připravoval na cestu do Říma a převzetí kardinálských insignií z rukou papeže, jeho předchůdce v úřadu primasa českého Miloslav Vlk připojil svůj podpis k petici tří stovek osobností vyzývajících premiéra Nečase k podpisu evropské smlouvy o fiskální unii. Spolu s Tomášem Halíkem se tak ocitl v nečekaném sousedství např. s jedním z nejrezolutnějších kritiků dnes v Evropě převládající neoliberální politiky, sociologem Janem Kellerem. Vlkův nástupce by takovou výzvu zřejmě nepodepsal. V projevu k výročí 20 let nadace Konrada Adenauera loni 1. listopadu přirovnal Dominik Duka snahu pokračovat v politické integraci Evropy k extrémním postojům, blízkým demonstracím neonacistů a dalších levicových radikálů.

Názorová propast mezi postoji dvou českých kardinálů k evropské integraci je jen jedním, byť výrazným projevem polarizace postojů v naší největší křesťanské církvi. Toto názorové tříbení se přitom odehrává na dvou základních osách - jednak mezi „špičkami" církve, k nimž je vedle biskupů třeba počítat i společensky uznávané a mediálně atraktivní jednotlivce z nižších pater církevní hierarchie, jednak v těchto nižších patrech samotných, kde proti sobě stojí vyhraňující se názorové skupiny a okruhy založené na aktivitě poměrně malého počtu osob. Jakákoli smysluplná úvaha o politické a sociální angažovanosti katolíků přitom musí vzít v úvahu skutečnost, že sám fakt takové angažovanosti, ať již v jakémkoli směru (konzervativní „pravice", sociální a liberální „levice"), není pro většinu z nich něčím samozřejmým; svou víru prožívají v intimitě osobního života a vztahů a necítí potřebu vstupovat na kolbiště politiky a veřejné diskuse.

Společnost očima biskupů

V posledním zhruba roce jsme svědky narůstajícího nepoměru mezi dynamikou vývoje společnosti jako celku, zejména onoho obtížně uchopitelného otevřeného prostoru střetání a formování názorů a postojů, označovaného jako občanská společnost, a „výstupy", které v tomto směru vycházejí z nejvyšších pater naší církevní hierarchie. Jako první konkrétní příklad může sloužit prohlášení České biskupské konference z ledna loňského roku. Reaguje na vypjatou situaci kolem stávky lékařů a další protesty, především ze strany odborů, proti programu reforem současné vlády. Hlavním záměrem textu je uklidnit rozbouřenou situaci, připomenout důležitost řádu, morálních principů a odpovědnosti, vyzvat všechny k ochotě obětovat něco pro společné dobro. Až potud je vše v naprostém pořádku. Problémy začínají tam, kde se biskupové pokoušejí pojmenovat konkrétní projevy toho, co považují za ohrožení, a příčiny stávající situace.

Stručně shrnuto, podle našich biskupů je příčinou deformací polistopadové demokracie morální úpadek, projevující se kromě krize rodiny a demografického poklesu egoismem určitých skupin, které by měly být ostatním vzorem správného jednání. Následuje výčet těchto skupin - lékaři, kteří si berou pacienty za rukojmí svého nátlaku; právníci, kteří přestávají hledat spravedlnost; soudci, kteří se obávají rozhodovat a protahují soudní řízení; učitelé, kteří se více zajímají o své platy než o výsledky školství; státníci, kteří se zabývají „populistickým sebe vynášením a neřeší skutečné problémy" ; pracovníci médií, kteří pracují bulvárním způsobem; a všichni, kdo se v běžném životě chovají sobecky a škodí jeden druhému.

Na první pohled zarazí jednostrannost tohoto pohledu na společnost a její krizi. Zarazí, co všechno ve výčtu chybí - vlivové skupiny napojené na politiky a politické strany, které zasahují do tvorby zákonů, uchvacují pro sebe státní prostředky a „parcelují" si oblast veřejného zájmu; soukromé firmy, které zneužívají svého postavení na trhu; nebo ti politici a státníci, kteří se pokoušejí ovlivňovat nezávislost justice, nebo kteří svými rozhodnutími mohou způsobit vážné škody sociálnímu systému, kultuře či životnímu prostředí. Tato část skutečnosti je zcela opomenuta, stejně jako chybí alespoň náznak empatie k složité situaci mnoha společenských skupin. Celé prohlášení působí dojmem na objednávku psané obhajoby vládních reforem tak, jak jsou prováděny, a paušálního odsouzení všech těch, kdo jsou s nimi nespokojeni, ačkoli konkrétně (byť nevysloveně) se kritika obrací zejména proti odborům jednotlivých profesí.

Takto pojaté vyjádření si ovšem plně zaslouží výtku politizace - nejde přece o pokus (každopádně ne o pokus zdařilý) na základě křesťanského pohledu na svět, věrouky a morálky pojmenovat sociální skutečnost v celé její složitosti a vyzvat k zaujetí odpovědného a adekvátního postoje. Jde o, stručně řečeno, vyjádření bezvýhradné podpory stávající vládě, oděné do obecné výzvy k morálně správnému jednání. Tato výzva je ovšem formulována tak, že se vztahuje nikoli k celku společnosti, ale jen k její části. Umravňováni jsou zkrátka jen někteří. Prohlášení, které chce být obecně platnou výzvou ke shodě a společnému hledání obecného dobrého, tak ve výsledku svůj záměr nemůže naplnit, protože není založeno na poctivé a komplexní analýze skutečnosti.

Společně proti modernismu

Druhý příklad, a ve svých důsledcích ještě závažnější, představuje zářijový projev prezidenta Klause ve Staré Boleslavi a jeho přijetí ze strany biskupů. Tři nejdůležitější body Klausova projevu jsou kritika evropské integrace (demokratický stát je obětován „ve prospěch nadstátních uskupení, která nikdy nemohou získat demokratickou legitimitu"), odpor proti přistěhovalectví a obhajoba „čistého" národního společenství („přirozeně strukturovaná národní společenství" jsou erodována tlakem na přijetí multikulturalismu), a odmítnutí sociálního státu („Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.") Své oblíbené téma, odpor k módním ideologiím neboli různým „-ismům" (humanrightismus, environmentalismus, ngoismus aj.), tentokrát Václav Klaus obratně přizpůsobil svým posluchačům tím, že za nepřátele označil „oportunistické modernisty", „falešné proroky takzvaného pokroku a modernismu". „Modernista" je přitom v určitých konzervativně katolických kruzích synonymem pro (zchytralého, nebezpečného) nepřítele.

Pozitivní stránka boleslavského projevu je pokusem o formulaci konzervativního programu, založeného na tradičních hodnotách jako je rodina, národ, vlast, odpovědnost za sebe sama. Varování před módními postoji, „které pro vybrané skupiny velmi nevybíravými způsoby vyžadují nejrůznější, v minulosti nikdy neexistující privilegia", muselo najít u mnoha účastníků poutní mši příznivé přijetí - bezpochyby jako první taková skupina v mysli vytane homosexuální menšina. Klausův projev je mimořádně obratný také v tom, jak zasazuje některé důležité pojmy katolické sensibility a etiky („přijetí života" evokující postoj církve k potratům a antikoncepci) do nových, obsahově disparátních souvislostí , jako je odmítnutí sociálního státu: „Přijetí života jako nepřetržitého úsilí o hledání jeho smyslu, pocit vlastní odpovědnosti za sebe a jiné, a radování se z každého sebemenšího zdaru v tomto úsilí jsou vystřídávány nárokem absolutního a z vnějšku zaručeného štěstí (rozuměj: sociálního státu)."

Výmluvné je také to, komu v katolické církvi, kterou oslovil jako sympatizující host zvenčí, prezident svůj program adresoval. Jsou to jednak představitelé církve (biskupové), jednak venkovské farnosti, kde se podle něj o krizových jevech moderní doby více hovoří (doplňme: více než ve farnostech městských, např. studentských). Celkově projev navozuje atmosféru defenzívy, obležení, ohrožení , kdy ve veřejném prostoru dominují oportunističtí modernisté a „druhá strana má převahu, zejména mediální". Václav Klaus nabídl církevním představitelům mimo jiné dlouhodobě pěstovaný obraz sebe sama, obraz shodující se s pohledem jisté části církve na sebe sama - nositel menšinových, mediálně zesměšňovaných, ale o to potřebnějších, protože tradičních a neměnných názorů. Reakce představitelů církve byla zřejmě i proto přesně taková, jakou si prezident přál: přivítali bez jakýchkoli výhrad jeho projev s vyhraněným politickým obsahem jako vyjádření těch nejdůležitějších křesťanských hodnot.

V suterénu politické (ne)korektnosti

Na první pohled sympatická představa nekonformního nositele opomíjených a opovrhovaných tradičních ctností má ale i svou odvrácenou stranu. Snad nejlépe ji odhaluje pohled do útrob webu euportal (euportal.parlamentnilisty.cz), jednoho ze serverů občanského sdružení Český portál. Jeho stránky zdobí doporučení prezidenta republiky Václava Klause, podle něhož je euportal „přední český eurorealistický internetový časopis, který z pravicových, konzervativně-liberálních pozic upozorňuje na možná rizika evropské integrace a pozitivním způsobem tím přispívá k debatě o tom, kam by integrace měla směřovat", je to „netriviální diskusní platforma", poukazující na problémy dnešní Evropy (následuje celá plejáda nebezpečných „-ismů" včetně homosexualismu a multikulturalismu doplněná o politickou korektnost) a podporující „spontánní integrační proces" oproti snaze o vytváření evropského superstátu.

Bližší pohled do nitra serveru ale ukazuje, že zdaleka nejde jen o „politicky nekorektní", tj. otevřenou a necenzurovanou diskusi o problematice evropské integrace. Hraje se na podstatně triviálnější notu, jako jsou vtipy s protiromskou tematikou. Najdeme je mezi nejčtenějšími příspěvky. Mezi další oblíbená témata patří Václav Havel (V.H. jako opilec a pedofil, největší škůdce polistopadového vývoje aj.), další osobnosti „pravdolásky" jako Karel Schwarzenberg nebo Tomáš Halík („notorická banda havlistů pod vedením „kněze" Halíka"), své místo má islamofobní agenda („Islám aneb když pedofil založil náboženství"). Mezi autory euportalu figuruje i Adam B. Bartoš, autor „seznamu pravdoláskařů", kde na způsob soupisů třídních nepřátel shrnuje osobnosti závadného „havlistického" světonázoru. Právě Bartoš, jehož články označil Václav Klaus na podzim 2010 za „geniální", čelí nyní za jeden ze svých textů hned dvěma trestním oznámením za propagaci antisemitismu.

Seznam autorů je velmi rozsáhlý a různorodý, najdeme v něm politiky současné i bývalé, komentátory nejrůznějšího ražení, liberální i konzervativní. Zejména mezi staršími příspěvky lze nalézt takové, které naplňují představu o „netriviální diskusní platformě". Bohužel jsou však zejména v poslední době překryty zdivočelými projevy politické nekorektnostnosti, názory přeháněnými do extrému, takže je Evropská unie srovnávána s Hitlerovou Novou Evropou nebo Sovětským svazem. V této radikalizaci hrají nemalou roli příspěvky autorů z nejkonzervativnějšího křídla veřejně vystupujících a tedy mediálně „viditelných" katolíků. Řada z nich patří mezi signatáře Akce D.O.S.T. - Michal Semín, Radomír Malý, Radim Ucháč, Ladislav Bátora nebo právě Adam Bartoš, do tohoto okruhu ale patří např. i prezidentův vicekancléř Petr Hájek.

Vedle politického programu, který lze stručně charakterizovat jako „maďarskou cestu", lze v jejich příspěvcích najít i program teologický. Najdeme zde např. převzatý text pod názvem „Papež Lev XIII.: Nerovnost je základ společenského řádu", pochopitelně odmítnutí „modernistického" 2. vatikánského koncilu, především otevřenosti vůči nekřesťanským náboženstvím, včetně útoků na nositele těchto zavrženíhodných moderních omylů („zednářský papež Jan Pavel II."), a přihlášení se k té části církve, která koncil odmítla a s Římem se rozešla (arcibiskup Marcel Lefebvre). A nechybí ani často nevybíravé výpady na dnešní protivníky - tedy na jinak, „moderně" smýšlející katolíky, především Tomáše Halíka a Miloslava Vlka.

Mezi přispěvateli euportalu figuruje také jméno Dominika Duky. Jeho studie o španělské inkvizici (pod názvem „Líčení o inkvizici a krvavých a sadistických scénách jsou vymyšlené báchorky") byla na portálu publikována 9. února tohoto roku. Text je zajímavý tím, že vedle obhajoby metod inkvizice obsahuje útok na osvícenství a liberalismus, sugeruje představu, že dnešní evropské vlády (konkrétně jmenovány „socialistické vlády Francie, Španělska a Malty") jsou nedemokratické, protináboženské a protikřesťanské, protože usilují o likvidaci církevních škol. Přirovnání ke Goebbelsovi a Stalinovi na sebe nedá dlouho čekat. Snad ještě více varující než hrubý metr, kterým Dominik Duka měří nesrovnatelné systémy a ideologie, je to, že se jeho text objevuje také na stránkách strany Národní sjednocení, již lze bez nadsázky označit za fašistickou, založenou na představě stavovského státu korporací, nacionalismu a izolacionismu, včetně požadavku vystoupení ČR z Evropské unie. Představitelé Národního sjednocení adresovali kardinálu Dukovi vřelé blahopřání k jeho kardinálskému jmenování.

Mezi politikou a občanskou společností

Z myšlenkové blízkosti primasa českého jisté (krajní) části našeho politického spektra jistě nelze vyvozovat dalekosáhlé závěry o směřování církve jako celku. Přesto je ale tato rýsující se koalice ultrakonzervativců, nacionalistů a pravicových extremistů, zaštiťující se osobou pražského arcibiskupa a kardinála, stejně jako podporou stávající hlavy státu, velmi znepokojující. Jinou nepříliš povzbudisou skutečností je to, že římskokatolická církev ústy svých představitelů ztrácí schopnost oslovovat velkou část veřejnosti, včetně těch jejích složek, které by jí měly být svým zaměřením blízké. Nesnaží se oslovit jednotlivé složky občanské společnosti, od ekologických iniciativ až po univerzity bouřící se v těchto týdnech a měsících proti navrhované reformě vysokých škol. Hlasy, které z církve do společnosti znějí, jsou pak nutně vnímány jako ojedinělé volání výjimečných či do jisté míry izolovaných osobností nebo aktivních až aktivistických, v každém případě malých a okrajových skupin.

Přesto se v posledních měsících a týdnech objevují i nadějné náznaky. K již vzpomenuté reformě vysokých škol se v minulém týdnu vedle dalších fakult jasně vyjádřila akademická obec Katolické teologické fakulty UK, když odmítla podřízení vzdělání a kultury tržní logice. Podpořil ji přímo na místě i Miloslav Vlk. Autoři loňské Svatováclavské výzvy reagující na prezidentův boleslavský projev vyvinuli značné úsilí a podařilo se jim dosáhnout několika osobních setkání s biskupy. Z pohledu společnosti církev obklopující se ale lze ptát, zda výsledky tohoto dialogu nejsou přece jen nedostatečné. Jedním z nich bylo připomenutí dokumentu Pokoj a dobro, obsahujícího mimo jiné kritiku některých aspektů polistopadové ekonomické transformace a varování před uplatňováním tržních principů na oblasti, které se bytostně řídí jinou logikou. Tento dokument byl ale vydán již v roce 2000, a od té doby podobně promyšlený a propracovaný materiál ke společenským a ekonomickým otázkám z prostředí naší církve nevyšel.

Nechybí přitom hlasy „zdola" k tomu vybízející, jako byla loňská Výzva k sociální angažovanosti biskupů. Ačkoli časově předcházela Svatováclavskou výzvu, jejím autorkám, dvěma katolickým laičkám, za pět měsíců nikdo z České biskupské konference neodpověděl. Jeden z kritických hlasů z prostředí církve, jezuita Václav Umlauf, nedávno vznesl otázku, zda naše katolická církev zažije 17. listopad. Sám fakt položení takové otázky svědčí o tom, že situaci, v níž se dnešní církev nachází, lze vnímat jako totalitní. Její autor se podivuje nad neschopností laiků v naší církvi založit hnutí podobná rakouskému a německému Wir sind Kirche. Důvody k této opožděnosti není zase tak těžké najít - nedostatek teologicky vzdělaných laiků, celková podvyživenost občanské společnosti u nás, křesťanskou složku nevyjímaje, a snad i celkově pasivní, konzumní mentalita mnoha katolíků, spokojeně zabydlených ve své středostavovské existenci.

Jiná cesta než probuzení „zdola", aktivizace na základní úrovni, na úrovni laiků přitom není. Otevřená občanská společnost, tedy takový typ společnosti, ve které žijeme a doufejme budeme žít, vyžaduje aktivitu při vyhledávání informací, zastávání názorů, utváření seskupení soustředěných kolem hodnot, které daná skupina považuje za důležité. Tuto aktivitu musí na sebe vzít každý jednotlivý křesťan, žádná vyšší autorita to za něj neudělá. K této aktivitě přitom patří i odvaha postavit se tomu, co považujeme za nesprávné a nebezpečné, a vystavit se tak třeba kritice i neporozumění. Jedno z hesel, která jsme použili při našem vystoupení, to vyjadřuje výstižně: „I křesťané jsou občané".

Sacer = latinsky: posvátný, ale také kletý... Rád bych viděl seznam kněží, které dala Praha církvi ve 20. století. Roku 1947 se ptal papež pražských bohoslovců při audienci, kde se narodili. Když téměř každý druhý řekl, že v Praze, papež se podivil: „So eine liberale Stadt? Wie so?" V té době byl ovšem kněz Antonín Mandl už v plné práci. Teolog, znalec umění, hudby (přítel Oliviera Messiaena), pocházející z renomované pražské rodiny. V březnu uplynulo 95 let od jeho narození a 40 let od jeho smrti. Po studiích v Římě, po válce, se vrátil do vlasti jako důstojník zahraniční armády a hned se chopil práce dle instrukcí arcibiskupa Berana jako jeho nejbližší spolupracovník. Proto také hned roku 1949 zatčený. Celé 3 roky vyšetřován ve valdické věznici na proslulém 3. oddělení, kde brzy po tom skonal P. Toufar. Mandl, zvaný Áťa, přežil tvrdé mučení, ale jako nepříčetný: válel se po zemi, strhával ze sebe šaty, vyl jako zvíře. Ještě dlouho po svém přesunu do Leopoldova dostával uklidňující injekce. Jako zázrakem s ním byl po 12 let na stejné cele P. Bradna. Ten ho dal dohromady. Vrátila se mu chuť k životu, radost, naděje, vtip. Přednášel zájemcům o teologii, hlásil se na brigády, aby nemuseli jiní. Měl dobrý vliv na mladé zločince, kterým se zvláště věnoval. Pro pokřtěné, ale neznalé latiny a tradice, sloužil tajně mše česky, dávno před koncilem. Žalobníčkům řekl jeden biskup: „Když to dělá Mandl, je to asi dobře. Ale vy to nedělejte, vy na to nemáte!"

Áťova matka byla inteligentní stará dáma. Psala mu, že kastról jí vaří špatně, musí chodit na obědy. To znamenalo, že papežský diplomat Casaroli nejedná správně! Po 15 letech nejtvrdších kriminálů se Áťa konečně vrací do milované Prahy. Ihned začíná pracovat ve skryté církvi. Ale přináší si z vězení leukémii. Přesto si nenechá ujít východ slunce na Sněžce nebo návštěvy přátel. Přes veliké úsilí lékařů 15. 3. 1972 umírá. Dle svého přání leží v rakvi v saku a kravatě v papežských barvách. („Muži v sukních" se mu vždy zdáli komičtí.) Byl pohřben na vinohradském hřbitově - VII. odd., č. 8.

Když jsem před časem potkal prof. Václava Wolfa, zeptal jsem se ho, zda nechystá sepsání vzpomínek. Řekl mi, že ne a že by se to stejně mnoha lidem nelíbilo. To je škoda, pomyslel jsem si. Coby historik, který se snaží pronikat do minulých dějů a uvažování jejich aktérů, cítím větší potřebu zaznamenání nedávné minulosti, přestože by se jednalo o subjektivní úhel pohledu. Nejde mi jen o spory na Katolické teologické fakultě (KTF) v 90. letech, ale obecně o poválečné dění na této fakultě. Vždyť složitá atmosféra a pochybná úroveň fakulty a semináře formovala drtivou většinu kněží u nás. Jen málo toho bylo zaznamenáno, archivní prameny jsou většinou obtížně dostupné a pamětníků z řad učitelů je stále méně. Např. v únoru zemřel prof. Miroslav Zedníček (1931-2012), jakýsi enfant terrible teologické fakulty, na které působil s přestávkami od roku 1961. Prošel několika obory až zakotvil v církevním právu, byl to člověk svérázný a účastnil se řady sporů.

Na druhou stranu chápu, že mnozí by na minulost raději nevzpomínali, leckdy ukrývá věci, na které by sami aktéři raději zapomněli. Chápu, že v tom je pak práce historiků někomu nepříjemná, zvlášť když se snaží interpretovat jen částečné informace z dochovaných a přístupných pramenů. Nevím, zda je to nemoc jen české katolické církve, ale neochota mluvit o některých tématech a pokud možno nazývat věci pravým jménem je silně rozšířená. Hans Küng ve svých pamětech opakovaně upozorňuje na jeden ze způsobů zápasu církevních představitelů se svými oponenty, na římský zvyk damnatio memoriae (prokletí či zatracení památky). Myslel tím ani ne na odsouzení jako spíš na zapomenutí a nepřipomínání dotyčného. Pak se může stát, že se připomínky zapomenutého ujme někdo pochybný, kdo lživě vytváří nějaký falešný mýtus. V případě prof. Wolfa takto vystoupil Ferdinand Peroutka jr. na svém blogu u příležitosti jeho 75. narozenin.¹

Dějinami teologické fakulty jsem se zabýval a před deseti lety jsem komentoval dění, jehož byl prof. Wolf jedním z aktérů.² Zajímá mě však nejenom samotná postava prof. Wolfa, ale především děje kolem něj a možná i otázka, zda nejsou pro české církevní prostředí typičtější víc než bychom si my sami byli ochotni přiznat. V neposlední řadě neskrývám, že mám řadu otázek, na které bych v případných vzpomínkách zkoušel najít od pana profesora odpověď.

Tomáš Halík ve svém vzpomínkovém rozhovoru s názvem Ptal jsem se cest (1. vydání z roku 1997) poskytl nejenom pohled na tristní situaci na KTF po roce 1989, ale podal snad nejzajímavější charakteristiku prof. Wolfa, podle mne celkem výstižnou. Mimochodem na své působení na KTF vzpomíná jako na „nejhorší zážitek svého života".

Halík napsal: „Děkan sám byl úspěšný pedagog, milovaný generacemi svých studentů, zvláště těch, kteří měli rádi věci jednoduše, bezproblémově rozškatulkované. I když to nebyl člověk samostatně teologicky myslící ani tvůrčí... přece ho bylo možno řadit mezi vynikající odborníky na neoscholastickou teologii přelomu století; problém byl spíše v tom, že jiný typ teologie patrně vůbec neuznával. Byl to člověk jazykově nadaný, zcestovalý, sportovec, na první pohled nekonfliktní, milý a usměvavý. jeho přednášky dokonce nepostrádaly humor." O kousek dál dodává, že se mu Wolf stal a dodnes zůstává „určitou záhadou".

Václav Wolf se narodil v roce 1937 v Praze, po střední škole nastoupil v roce 1955 na tehdejší teologickou fakultu v Litoměřicích.³ Po dokončení studia a kněžském svěcení (1960) absolvoval dvouletou vojenskou službu a nastoupil do duchovní správy. V letech 1962-1966 byl kaplanem v několika pražských farnostech. Zároveň se věnoval doktorátu, mimo jiné vypracoval referát o Rahnerově studii Exegese und Dogmatik a disertační práci na téma Čas - významný činitel v soudobé křesťanské teologii. V červnu 1966 byl promován doktorem teologie. Na podzim téhož roku profesor pastorální teologie Jaroslav Kouřil navrhl Wolfa na místo asistenta, které se mělo uvolnit rozvázáním pracovního poměru s Miroslavem Zedníčkem. Přestože spor fakulty se Zedníčkem se vlekl, nastoupil Wolf v roce 1967 na fakultu jako asistent a byl pověřen suplováním němčiny. V letech 1968-1969 studoval na Univerzitě Jana Gutenberga v Mohuči, kde se na podzim 1969 habilitoval pro obor filozofie a dogmatické teologie spisem Die Unsterblichkeit der Seele in der aktuellen theologisch-philosophischen Diskussion. Je pro mne otázkou, zda je pravdivá Halíkova domněnka (ani on si tím není jistý, když píše „prý"), že zkušenost s německou univerzitou v době studentských nepokojů po roce 1968 způsobila Wolfovi „kulturní šok a nějaké životní trauma", které vedlo ke změně postojů a k odmítání západoevropských teologů. Mohla by to být jistá analogie s tím, co se povídá o mladém nadaném teologovi Josefu Ratzingerovi, dnešním papežovi Benediktu XVI. Těžko to však můžeme posoudit.

Na pražské teologické fakultě se Wolf od roku 1970 podílel na výuce filozofie (spolu s Miroslavem Zedníčkem, který byl od roku 1969 opět na fakultě) a na výuce dogmatiky (spolu s prof. Antonínem Salajkou). Po odchodu Antonína Salajky (1901-1975) převzal Wolf od roku 1972 plně výuku dogmatické teologie. Zřejmě v této době vznikl pod jeho vedením volný překlad a výběr z knihy Grundriss der katholischen Dogmatik německého teologa z Eichstättu Ludwiga Otta (1906-1985). Tento přeložený výtah (vycházel v různých kopiích „pro vnitřní potřebu", v roce 1993 jej vydala v sešitech Matice Cyrilometodějská) je pozoruhodný tím, že byl dlouhou dobu základní učebnicí dogmatické teologie, na teologické fakultě v Olomouci do roku 1996, v Praze až do roku 2002. Takto prezentované pojetí teologie, vlastně seznam věroučných tezí s uvedením příslušných herezí (leckdy v zjednodušené, téměř karikované formě), bez historického kontextu, bez solidní exegeze atd., formovalo budoucí kněze tři desetiletí.⁴

Na teologické fakultě pokračovala normalizace a sílil tlak státní moci s požadavkem většího „politického uvědomění a angažovanosti" učitelů i studentů, především ve spolupráci se státem zřízeným Sdružením katolického duchovenstva Pacem in terris. Tento tlak zesílil po nástupu nového děkana Ladislava Pokorného (1915-2000), který v roce 1974 vystřídal novozákonníka Jana Merella (1904-1986, v čele fakulty stál 20 let, tj. 1954-1974). Ze stručných zápisů z jednání fakultní rady mám pocit, že se v této době Václav Wolf jako jeden z mála nebál vyjádřit své připomínky a ne vždy souhlasná stanoviska. Koncem roku 1977 byl státní mocí zbaven možnosti vyučování na teologické fakultě a za čas byl přeložen do duchovní správy (v letech 1979-1989 byl administrátorem farnosti v Hostivaři, Praha 10). Zda důvodem vyhazovu z fakulty bylo jeho zastání se Charty 77 a Josefa Zvěřiny, jak tvrdí Ferdinand Peroutka jr., nevím.

Za mnohem zajímavější považuji skutečnost, že Václav Wolf je jediným pamětníkem na působení dvou oficiálních teologických komisí, zřízených při sboru ordinářů ČSR. Jejich činnost navazovala pokusy organizace systematické teologické práce z poválečného období a z období Pražského jara (tzv. Ústředí teologie). První komise působila v letech 1970-1972, jejím předsedou byl olomoucký historik Bohumil Zlámal (1904-1984), sekretáři Oto Mádr (1917-2011) a Vojtěch Tkadlčík (1915-1997), specialista na staroslověnštinu. Kontakt s ordináři zprostředkoval především biskup Josef Hlouch (1902-1972), biskup referent pro teologickou práci. Rozsah práce a ambice této komise jsou pozoruhodné, stejně jako její složení (35 členů, mezi nimi Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Bonaventura Bouše, Metoděj Habáň atd.). Komise zřídila různé sekce a podkomise k aktuálním tématům. Wolf byl sekretářem teologické sekce. Její činnost byla nepochybně trnem v oku státní moci, takže se uskutečnilo pouze sedm plenárních zasedání (poslední v říjnu 1972). Mnohem skromnější bylo složení (na začátku 12 členů) a fungování druhé teologické komise, kterou z pověření ordinářů a s povolením státních orgánů svolal českobudějovický kapitulní vikář Josef Kavale (1919-2011). Zdá se, že práce této teologické komise skončila v roce 1983. Václav Wolf byl po celou dobu jejím sekretářem. Nepochybně by mohl poskytnout zajímavé informace o práci obou těchto komisí.

Není mi zcela jasné, kdo a kdy povolal Václava Wolfa na KTF po listopadu 1989. Ivan Štampach v roce 1996 tvrdil, že mu o svém připravovaném povolání na fakultu Wolf říkal již na jaře 1989. Události kolem roku 1988-1989 mi nejsou zcela jasné a je otázkou, zda se je podaří uspokojivě rozplést. Opět svědectví Wolfa by mohlo být zajímavé. Děkanem fakulty byl od roku 1978 až do sklonku roku 1989 František Vymětal (1920-2000), do jisté míry prototyp kolaborujícího kněze v době normalizace. Pro množství jiných funkcí (poslanec České národní rady a Federálního shromáždění ČSSR, předsedou Pacem in terris) se těžko mohl dobře věnovat fakultě, navíc byl ve vyjednáváních s Vatikánem vehementně prosazován pro jmenování biskupem. Dá se předpokládat, že existoval nějaký plán s fakultou a jejím vedením. Otázkou je jaký. Každopádně v polovině prosince 1989, kdy se podle svědectví Oty Mádra iniciativy na fakultě ujal Stanislav Prokop (nar. 1946, na KTF působil od roku 1983 a musel ji opustit v roce 2004 po zveřejnění informací o jeho spolupráci s StB) a Josef Koukl (1926-2010, na fakultě učil morálku od roku 1974, v červenci 1989 byl jmenován sídelním biskupem v Litoměřicích), se už uvažuje o tom, že Wolf bude novým děkanem. V lednu 1990 arcibiskup František Tomášek skutečně navrhl jeho jmenování profesorem a děkanem, což bylo potvrzeno státem i Vatikánem. Tato záležitost později sehrála svojí roli, neboť ve sporu s Tomáškovým nástupcem, Miloslavem Vlkem (pražským arcibiskupem v letech 1991-2012), se Wolf údajně odvolával na jakési vyšší pověření přímo z Vatikánu.

Devadesátá léta jsou pro KTF složitým obdobím a zřejmě i promarněnou šancí, na které má prof. Václav Wolf významný podíl. Vůbec tady nejde o údajnou konzervativnost v obsahu výuky, ale obecně o způsob vedení fakulty, její uzavřenost a nekvalitu. Místo očekávané snahy o potřebnou obnovu teologického studia, zajištění materiálního vybavení, zapojení dostupných vyučujících a výchova dalších jsme svědky téměř pravého opaku. Způsob výuky se příliš nezměnil, fakulta nereagovala na řadu nabídek spolupráce a pomoci ze zahraničí (např. s obnovou knižního fondu, nabídky studijních pobytů atd.), delší dobu nefungovalo ani doktorské studium. Ze zpětného pohledu se zdá, že opětovná inkorporace teologické fakulty, která proběhla v roce 1990 a byla vítána jako rehabilitace této fakulty, byla chybou. Chápu však snahu o udržení kontinuity, tehdejší hektickou atmosféru a zřejmě i obavu z velkého úkolu vybudování teologické fakulty v rámci univerzity na zcela novém základě. Navíc zdaleka ne vše je zodpovědností prof. Wolfa. Opět podle svědectví Oty Mádra z poloviny prosince 1989 byl biskupy zamítnut jeho návrh na schopného vyučujícího morální teologie, který se habilitoval v Německu, a už tehdy se Mádr ohrazuje proti kampani vůči své osobě, že nemá doktorát (Mádr splnil v roce 1950 všechny předepsané povinnosti, ale byla mu odepřena promoce, což bylo vyřešeno potvrzením v roce 1968 pro všechny takto postižené).

Je otázkou, co k takovému jednání prof. Wolfa a další vedlo. Zdá se, že tady rozehrál určitou hru, jejíž součástí zřejmě byly i ne zrovna čestné praktiky. Jak už psal Tomáš Halík, prof. Wolf byl na pohled příjemný a mezi studenty oblíbený, v případě sporu nebo konfliktu však dokázal být tvrdý. Postupně narůstal konflikt s pražským arcibiskupem Miloslavem Vlkem, jehož role ohledně KTF v 90. letech taky není jednoznačná. Na jedné straně o dění na KTF věděl a prof. Wolfa napomínal, i když se to většinou minulo účinkem. Když však v roce 1996 propuštěný Ivan Štampach v médiích veřejně kritizoval poměry na KTF, tak se arcibiskup od „stylu kritiky rozhodně distancoval." a poměry na KTF se příliš nezměnily ani poté, co arcibiskup vetoval další volbu Wolfa děkanem, došlo k určité změně akademického senátu a novým děkanem byl zvolen historik Jaroslav Polc (1929-2004).⁵ V bilančním rozhovoru z ledna 2010 Miloslav Vlk přiznal, že „tento boj o fakultu byl nejtěžší zkouškou mého biskupského působení".⁶

Různé kličky v rámci prvního polistopadového vysokoškolského zákona (č. 172/1990) umožňoval § 32, kde se konstatovalo, že některá ustanovení zákona se na bohoslovecké fakulty stahují „přiměřeně". Nový zákon (č. 111/1998) už takové výjimky neměl a právě neschopnost tehdejšího vedení dostát všem požadavkům tohoto zákona byla vlastní příčinou krize, která nakonec vedla k nucené správě fakulty na sklonku roku 2001 a její výrazné proměně. Samozřejmě těch problematických věcí bylo mnohem víc. Jedním z nich byla koncepce a nekvalita dálkového magisterského studia „náboženských věd". V souvislosti s kauzou „rychlostudentů" na plzeňských právech jsem si pomyslel, že by mě zajímalo, kolik lidí, třeba komunálních politiků z KDU-ČSL, se může pochlubit magistrem z tohoto studia, kde se do roku 2000 nepředkládala žádná závěrečná písemná práce? S ironií dodávám, že tito absolventi v politice nadělají jistě méně škody než případní absolventi v pastoraci.

Konstatování Ferdinanda Peroutky jr, že „za jeho /tj. Wolfova/ působení vystudovaly na KTF nejen desítky skvěle připravených katolických duchovních, ale i stovky teologicky vzdělaných laiků" je obdobná fabulace jako jeho vylhané a emotivní vylíčení údajné „likvidaci pravověrné KTF UK" ze strany „protiwolfovských fanatiků" za diskreditaci římskokatolické církve. Pokud byli skutečně skvěle připravení nebo vzdělaní, tak spíš navzdory svému studiu na KTF. Samozřejmě záleželo na každém ze studentů, zda vystačí s neproblematickými tezemi z přednášek a jejich stručným záznamem, jejichž zopakování bylo u zkoušek leckdy vyžadováno jako jediná správná odpověď, nebo zda si své studium prohlubovali vlastním samostudiem.

Kromě svérázného pojetí teologického myšlení a práce byli studenti formováni i svérázným přístupem k církevní autoritě. Prof. Wolf s oblibou obcházel pražského arcibiskupa a odvolával se na autoritu Vatikánu, se kterým komunikoval především prostřednictvím ochotného nuncia Giovanni Coppy (nar. 1925, nunciem byl v letech 1990-2001). Je celkem pochopitelné, že tento vztah k autoritě prohluboval konflikt mezi Wolfem a Vlkem (jen pro zajímavost Wolf je německy vlk), zvlášť když pan prof. pro prezentaci vlastního stanoviska využíval možnost oslovit studenty. Arcibiskup po několika napomenutích nakonec v roce 2002 odebral prof. Wolfovi kanonickou misi (tj. povolení k výuce). Do konce roku 2003 zůstal zaměstnancem KTF bez pověření výukou, poté byl v rámci univerzity přeřazen do Ústavu dějiny Univerzity Karlovy, kde působí dodnes. Zatímco před rokem 1989 vycházely jeho časopisecké články a příspěvky do sborníků (většinou texty z teologických kurzů nebo vikariátních konferencí), není známo, že by v devadesátých letech publikoval nějaké odborné teologické práce. Teprve po odchodu z KTF začal opět publikovat, kromě toho přednáší na Filozofické fakultě UK a působí při farnosti sv. Prokopa v Praze na Žižkově.

Nedávno jsme slyšel, že by prý k podobnému konfliktu vůbec nedošlo, kdyby byl arcibiskupem Dominik Duka. Historik se k takovému kdyby jen těžko může vyjadřovat. Dukův styl je skutečně odlišný od stylu svého předchůdce, myslím si však, že problém je přece jen složitější. Prof. Wolf se asi do křížku s novým arcibiskupem už dostal, když zřejmě coby děkan Kolegiátní kapituly Všech svatých (v letech 1987-2010) odpíral přistoupit na dohodu mezi Dukou a prezidentem Václavem Klausem z května 2010 o ustoupení od určovací žaloby a přenechání katedrály a přilehlých budov (včetně kostela Všech svatých) státu. Na podzim 2010 Wolf kapitulu opustil. Zda je jeho jmenování čestným kanovníkem Kolegiátní kapituly Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně v lednu 2012 je jakýmsi odškodněním, můžu opět jen spekulovat.

Tento příspěvek nemá ambice postihnout celý složitý vývoj prof. Václava Wolfa v kontextu vývoje české církve. Je jen určitým příspěvkem a podnětem pro případné další úvahy o české katolické teologii, která je plná svérázných postav. Prof. Wolf patří k těm, kteří svým svérázným přístupem k teologii a k autoritě ovlivnili řadu lidí natolik, že je dobré o tom vědět.

1 http://www.ceskatelevize.cz/ct24/blogy/166460-nas-pan-farar-a-obracena-teticka/

2 např. Změny na Katolické teologické fakultě UK. Getsemany 2002, č. 3, s. 52-57.

3 Informace čerpám především ze zdrojů Centra dějin české teologie při KTF UK, dostupných on-line: http://www.cdct.cz

4 K tomuto textu viz POSPÍŠIL, C. V.: Různé podoby české trinitární teologie a pneumatologie 1800-2010. Komentovaná bibliografie 1800-2010. Brno 2011.

5 Zajímavá dokumentace veřejných vyjádření ke kauze KTF v letech 1996-2000 v časopise Souvislosti viz http://www.souvislosti.cz/100/pruvodce.html

6 http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=396

Francouzský jezuita, historik a nekonformní myslitel Michel de Certeau (1925-1986) zatím nebyl v českých zemích znám mimo okruh odborníků. Snad to změní vydání jedné z jeho klíčových knih Psaní dějin (CDK Brno 2011). Autor ukazuje, jak jsou dějiny konstruovány, jaké politické a kulturní motivy vedou k jejich tvorbě a jak se samy popisy minulosti či popisy kulturních jevů (etnografie) stávají nástroji politiky a prostředky manipulace. Z našeho hlediska jsou zajímavé zejména pasáže, v nichž se věnuje oblasti náboženství. Ocitujme třeba z jeho analýzy vlivu osvícenských změn na evropskou religiozitu:

Úměrně tomu, jak se praktická stránka křesťanství „zespolečenšťuje" a zbavuje víry, se nabízí otázka, co křesťanským skupinám zbývá. Zbývají ideologické obsahy - diskurz, a zvláštní praktiky - kult. Přinejmenším to je názor církevních kruhů, které ale mezi věřícími představují skupinu „profesionálů". (...) Na vlastní obhajobu a k záchraně jazyka a obřadů se tedy [tato skupina profesionálů] soustřeďuje na ně jako na objektivně křesťanské stopy, které zbyly, když zmizely praktické struktury křesťanství. (...) můžeme říci, že tento ochranářský postoj plodí mlčení, pokud jde o konkrétní přesvědčení, a funkcionáře, pověřené „správou" obřadních věcí. Zkušenost víry již nelze vyjádřit stejným jazykem, který se nyní používá k obraně a jako verbální hradba pro mlčící obec. Obřadní praktiky tedy ztrácejí svou symbolickou hodnotu, když již nejsou spojeny se společenskou praxí. Tohoto zatemnění prožívaného smyslu v situaci, kdy se množí administrativní opatření k ochraně a podpoře zavedené teorie a praxe, si všímají všechny odborné práce o duchovenstvu v 18. století. (s. 185)

Stejné vydavatelství vydalo i knihu Martina Klapetka Muslimské organizace v Německu, Rakousku a Švýcarsku - Význam náboženství jako identifikačního prvku při integraci do západních společností. Ve světle například nedávných událostí ve Francii se můžeme tázat, zda skutečně vždy lze probíhající proces nazvat integrací, nicméně tak či onak je velice důležité se mu snažit co nejlépe porozumět. Německy mluvící země jsou v oblasti sžívání s muslimy několik kroků před námi, a přitom jsou nám kulturně podobné, takže je co se naučit. Kniha přináší řadu velmi podrobných informací a prakticky cenných postřehů, které mohou čtenáři pomoci lépe chápat složité kulturní a náboženské procesy, jichž jsme nyní v Evropě svědky.

Knihovna Václava Havla vydala knihu svého bývalého ředitele, historika literatury Martina C. Putny Václav Havel - Duchovní portrét v rámci české kultury 20. století. V záplavě havlovské literatury posledních měsíců přináší pohled z úhlu, který je méně obvyklý. Nesoustřeďuje se na Havlovy divadelní hry, politické činy ani soukromý život, ale snaží se popsat myšlenkové a duchovní pozadí prezidentova života. Ovšem, Václav Havel byl umělec a praktický politik spíše než novátorský myslitel. Ve svých hrách i esejích, a samozřejmě i v praktickém působení se však na různé myšlenky filozofů a teologů odkazuje, opírá se o ně, aktualizuje je a rozvíjí. Jak píše Putna, v jeho osobě se protínají nejrůznější směry a tradice, domácí a zahraniční, staré a nové, často i poměrně nečekané. Je proto pro poznání Havlovy umělecké a politické osobnosti - a potažmo i pro poznání jeho doby a okruhu lidí, v němž se pohyboval - potřebné tyto (často různoběžné) vlivy rozpoznat a ocenit.