V rozhovoru pro Lidové noviny z počátku srpna si kardinál Vlk stěžuje na úbytek lidí hlásících se k církvi. Z jeho slov vyplývá údiv, jak mohou být lidé věřící a přitom nepatřit do církve. Říká, že „v roce 1993 se ale něco zlomilo a sympatie společnosti, které jsme měli na počátku devadesátých let, jsme ztratili“. Proč se ale podivuje nad rozdílem počtu těch,kdo se hlásí k víře, ale odmítají k tomu insituci? Nelze pouze obecně konstatovat, že „se“ něco změnilo, ale je nutné konkrétně pojmenovat příčinytohoto trendu. Při rozhovorech s lidmi v církvi a mimo církevvidíme, že důvodem odmítání instituce církve nebo ztráty sympatií je disproporce mezi slovy a činy. A nejde tu ani o otázku majetku, jako onotoricky známé i neznámé případy ze života církve, v neposlední řadě o otázku katolické teologické fakulty. Složitost doby vyžaduje právě od těch nejviditelnějších členů církve schopnost orientovat se v nových názorových proudech, duchovních směrech – to ale nelze očekávat od absolventů současné fakulty, budou-li se pouze přidržovat vědomostí získaných na této škole. Úroveň jejích někdejších studentů, jejich schopnost reflexe současných problémů ve světě a ve společnosti včetně schopnosti konstruktivní spolupráce se členy jiných denominací je i ukazatelem budoucnosti katolické církve. Nelze očekávat sympatie tam, kde nejsme schopni naslouchat druhým (nikdo nás přece nenutí přejímat názory, s nimiž nesouhlasíme) a vést s nimi smysluplný dialog, kde očekáváme bezpodmínečné přijetí postojů, o nichž lze často přinejmenším diskutovat.

Má-li být církev pro naše bližní partnerem, s nímž se budou rádi setkávat i pokud nebudou již chtít být jejími členy, pak je třeba ukázat, že dokážeme navázat přátelské vztahy s jinými křesťanskými společenstvími. Toje vlastně hlavní náplní tohoto čísla Getseman, jehož tématem je ekumenismus, respektive informace a některé přednášky z 33. mezinárodní ekumenické konference, která se uskutečnila v letošním létě v Praze. Tématem a názvem tohoto setkání byla Naděje v křesťanském horizontu (Ef 4,4). Naděje se také týkají všechny příspěvky. Známý teolog Jan Milíč Lochman připomíná ve své stati Naděje v eschatologickém horizontu eschatologickou naději v myšlení české reformace a zamýšlí se nad propojením eschatologie a naděje. V závěru ovšem zdůrazňuje, že na naději nemají křesťané monopol – ta je úkolem všech. Osobním zamyšlením nad otázkou naděje a jejím místem v současném životě je článek Moniky Heitz Povoláni k naději. Naděje, že je možné prožívat reálný ekumenismus, se týká také příspěvek o ekumenickém společenství v anglickém městě Milton Keys. Článek Pavla Hradilka o liturgii, která se v průběhu konference slavila, ukazuje, že společné setkávání při různých liturgiích může být vzájemnou inspirací a obohacením. A naděje se vlastně týká i další kapitola z knihy K. Richtera, pojednávající o liturgické nedělní připomínce křtu.

A na závěr nezbývá než vyjádřit také jednu naději – že budeme žít v církvi, kde se budeme cítit jako doma, a ne jako trpění hosté.

Písemná verze přednášky pronesené v rámci 33. Mezinárodní ekumenická konference v Praze – Suchdole 30. 7. 2001

Propojenosteschatologie a naděje

K výrazným ekumenickým zkušenostem mého života patří poznání, že prožádné vpravdě ekumenické setkání není lhostejné místo, kde se koná. Ekumenické dění se nemůže odehrávat ve vzduchoprázdnu, nýbrž mezi lidmi, mezi těmi, kdo na toto setkání přišli, ale také mezi těmi, kdo na daném místě žijí, bez jejichž často obětavé pomoci bychom se zde nemohli setkat, nadto i v příležitostných setkáních s těmi za branami konferenčních prostor, občany města a země, kde se scházíme. Dějiny i současnost tohoto prostředí „prosakují“ do našeho jednání, má-li být křesťansky konkrétní a reálné.

Scházíme-li se v Praze, pak to znamená: čeští křesťané, bratři a sestry, ale i toto město Praha, se svými dějinami a současností – to není pouhá kulisa našeho jednání. Hovoří k nám – a my chceme hovořit, jakkoli skromně, i k němu. To neplatí jen obecně, ale podle mého přesvědčení i pokud jde o téma našeho setkání. Pořadatelé zvolili téma NADĚJE V KŘESŤANSKÉM HORIZONTU. Mýlím se, mám-li za to, že při této volbě hrál svou roli, přímo nebo nepřímo, génius loci? Jistě, naděje a eschatologie – to jsou ekumenická témata, nikdo si je nemůže přivlastňovat jako vlastní „specialitu“. A přece je dobré vědět: právě v tomto městě a v této zemi – konkrétně v myšlení české reformace – hrál motiv eschatologické naděje rozhodující roli. Pravdu měl významný znalec českého reformačního myšlení, Amedeo Molnár, když prohlašoval, že „eschatologie patří k nejzákladnějším charakteristickým rysům české reformace, k motivům, které pro obecnou církev dostřežila“ (Od reformace k zítřku, 1956, 13).

Zdůrazněme tuto propojenost mezi eschatologií a nadějí hned od počátku našich úvah, nechceme-li křesťanské téma naděje svévolně rozředit. Takové riziko tu nepochybně je. Naděje je přece pojem, jehož se neužívá jen v křesťanském smyslu. Je to jev a postoj obecně lidský a v tomto smyslu jednoznačný a hlavně kolísavý: Každý mívá své sny a naděje. Ne jen jako jednotlivci, i jako národy a kolektivy.

Stačí se jen zpětně poohlédnout po století, které skončilo. Jaká je jeho „bilance naděje?“ Vstoupili jsme do něho hlavně v Evropě s mimořádným sebevědomím, tak jak vládlo v našich oblastech od renesance, přes osvícenství videi (nezadržitelného) pokroku. Avšak záhy došlo k nečekanému otřesu především v katastrofě světové války. Extrém vystřídal extrém: „Untergang des Abendlandes“ (zánik západního světa) se stalo heslem dne. Ten zánik se nedostavil, okřáli jsme novými nadějemi, i právě u nás, ve svobodné demokratické republice, ale bohužel jen nakrátko. Naděje se hroutily jedna za druhou – naděje roku pětačtyřicátého, osmašedesátého a svým způsobem bohužel i roku devětaosmdesátého se u nás prokázaly jako až příliš krátkodobé. Tak se kolotoč naděje a beznaděje stal příznačným právě pro naše století. Není divu, že na jeho konci převládá skepse ve vztahu k naději – postmoderní doba antické nedůvěry k pochybnému daru z neblahé Pandořiny skříňky. Křesťanští kazatelé nemají práva očividnou krátkodechost tak mnohého v lidských nadějích škodolibě komentovat – i my jsme se s našimi sbory na tom kolotoči točili. Jejich bilancese však nemůže stát prostě bilancí skepse, naděje přece zůstává onou „dcerkou Boží“. Co nám sluší, je pokus o upřesnění toho, o co v biblické, eschatologicky zakotvené naději vlastně jde. Abychom na tomto gruntu mohli i v tom přicházejícím třetím tisíciletí plnit poslání, které kdysi na počátku tisíciletí prvního apoštol provždy platně formuloval výzvou, která je podnes platným kritériem – řeknu rovnou raison d´etre – křesťanské svědecké služby: „Buďte vždy hotovi k vydání počtu každému, kdo by od vás požádal zprávy z naděje té, která je ve vás“ (1 Pt 3,15).

O pokus o takové vydání počtu půjde v této úvaze.

Biblický základ

Vycházím z biblického textu, který se mi už řadu desetiletí stal inspiračním vodítkem úvah o naději. Sehrál ostatně mimořádnou inspirační roli v eschatologii české reformace – vzpomenete si při něm na příkladné dílo Jana Milíče z Kroměříže. A ne jen tehdy: nebylo náhodou, že v kritických chvílích i našich novodobých národních dějin zapůsobil svou mohutnou vizí: tak při pohřbu T. G. Masaryka z úst kazatele Urbánka a při řadě dalších příležitostí. Je to oddíl z 21. kapitoly Zjevení Janova: „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha sestupovat svaté město Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: ,Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi, a oni budou jeho lid, on sám jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrt již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti již nebude – neboť co bylo, pominulo.‘ „

21. kapitola Zjevení je jedno z klíčových míst Nového Zákona. Bible je téměř na konci – a tu jako by právě zde a se zvláštním důrazem mělo být souhrnně připomenu to evangelium naděje. Z jeho plnosti bych chtěl připomenout trojí dimenzi této nadějné zvěsti, ne podrobnou exegezí, nýbrž třemi důrazy: teologickým, pospolitě-občanským, personálně-osobním.

Tato „trojčlenka“ křesťanské naděje není svévolná. Pro naše úvahy onaději má svůj nejen obsahový, ale i metodický varovný význam. Jsem totižpřesvědčen, že naše téma lze biblicky uspokojivě rozvíjet jen tehdy, když jehotři motivy souzní. Pochopitelně lze v různých údobích církevních dějin čiv konkrétních sociálních souvislostech anebo i v různých stádiíchosobního života klást důraz na jeden či druhý z těchto motivů naděje.takové důrazy jsou však jen tehdy legitimní, když nezbytní natolik, že se docela vytratí vědomí o mnohovrstevnostibiblické eschatologie.

S pokušením takové „jednorozměrné“ nivelizace se teologové i církev musí vždycky potýkat. Zažil jsem to např. ve své dlouholeté práci ve světovém ekumenickém hnutí. Byli jsme pospolu ve společenství různých církví, rozmanitých tradic, někdy takřka protichůdných. Někteří měli blíže – zhruba pověděno – k tzv. „horizontalismu“, druzí k „vertikalismu“. Těm prvním jde především o dějinně-společenskou angažovanost křesťanů, druhým pak především o spirituální, liturgickou čistotu církevní i osobní orientace. Rozličnost důrazů nemusí být nutně destruktivní, pokud se z platných akcentů nestanou jednostranné principy, pokud na obou stranách nepodlehneme pokušení zapomenout, že obě tendence se nesmí zvrtnout ve falešné alternativy, v “buď – anebo“. V rozpravách o těchto otázkách (napsal jsem o nich knihu „Versöhnungund Befreiung“ s podtitulem „proti jednorozměrnému pojetí spásy“) jsem leckdy poukazoval na symbolický (a reálný!) význam Kristova kříže: dvě břevna se v něm protínají – vertikální a horizontální. Kdybychom jedno či druhé odstranili, „rozebereme“ jej, likvidujeme jeho smysl – i téma.

V eschatologickém kříži Kristově a v nedílně s ním spojeném zmrtvýchvstání jde o věčnou spásu člověka, ale také už o nový obzor našeho časného života.

Pro téma naděje to znamená: Bylo by ochuzením, kdybychom je chápali a zastávali „jednorozměrně“. Náš text Zjevení 21 před tím varuje a ukazuje cestu. Z bohatství jeho motivů chci připomenout a rozvést ony „tři dimenze“ naší eschatologické naděje.

Naděje ve jménu Božím

Pochopení či nepochopení tohoto oddílu závisí do značné míry na tom, zda nepřehlédneme, že ústřední bod, nosný základ našeho textu, je „neviditelný“. V tom se lze snadno klamat. Jde přece o velice „viditelný“, názorný text. Celá řada plastických obrazů se před čtenářem otevírá: nové nebea nová země, okrášlená nevěsta. A především: panoráma nového Jeruzaléma, vymalované všemi barvami a se všemi podrobnostmi. Zde je vskutku pastva pro vnímavé oči. Nový zákon končí velkolepou vizí.

Vlastní jádro poselství však není v tomto viditelném obraze. To podstatné zde není k vidění, nýbrž ke slyšení. V samém středu oddílu je „hlas toho, který seděl na trůnu“, toho, který je alfou i omegou, hlas Boží. „Aj, stánek Boží s lidmi, a bydliti bude s nimi, a oni budou lidjeho, a on Bůh s nimi bude, jsa Bůh jejich!“ – on je to, kdo zaslibuje: „Aj, nové činím všecko“. V něm, v Bohu, v jeho zaslíbení bije srdce této naděje. Jde o teologii, nikoli ideologii, či dokonce náladu proměnlivé naděje. Jde o „naději v Bohu živém“ (1 Tm 4, 10).

Jan přitom myslí na to, co se stalo v Ježíši Kristu, v jehoživotě, v kříži a zmrtvýchvstání. A vykládá jeho příběh jako zaslíbení: Immanuel – s námi Bůh. „Aj, stánek Boží s lidmi, a bydliti budes nimi.“ Stánek Boží – to je znamení Boží smlouvy. To znamená: platí, eschatologicky, s konečnou platností, smlouva Boží věrnosti. To mění naši lidskou podmínku, to mění situaci světa. O její hříchem rozrušené podobě není sice pochyb. Křesťané jsou notoričtí optimisté, lid „růžových brýlí“. Právě Apokalypsa o tom ve svých, místy až děsivých, vpravdě apokalyptických vizích nenechávána pochybách. Ale to vše vidí – v tom je klíčový význam našeho oddílu – v perspektivě eschatologické skutečnosti Boží. Apokalyptičtí jezdci nejsou posledními pány dějin, ani našeho osobního údělu. „Naději máme v Bohu živém.“

Toto přímo konstruktivní zakotvení naděje v Bohu živém staví křesťanské svědky mnohdy do obtížné situace. Jméno Bůh ztratilo právě průběhem našeho století veškerou samozřejmost. Spojení lidské, osobní a pospolité naděje s tímto jménem je v naší oblasti pro převážnou většinu lidí těžko pochopitelné, odcizující a leckdy přímo nepřijatelné. Vzpomeňte na okřídlené slovo Marxovo o náboženství jakožto „opiu lidu“: člověk, který nevidí moc důvodů k naději, se prý uchyluje sebeútěšným aktem k zásvětné zkušenosti. To je lidsky pochopitelné, ale bludné, protože hořkou realitu nahrazuje „sladkou iluzí“. Příklonem k imaginárnímu nebi však podle Marxe zrazuje pozemskou realitu, podlamuje revoluční pathos, skutečnou naději.

Revoluční naděje se po desetiletích totalitní beznaděje zhroutila. Ale ta Marxova věta o opiu působí – živí pochyby o smyslu víry v Boha a nadějev ní založené. Na konci našeho století je právě oblast české kultury místem dalekosáhlého zesvětštění, nevlídného a lhostejného životního prostředí pro všechny tři „Boží dcery“, právě i pro tu „nejmenší“ z nich, naději. Co to znamená? Naše „vydání počtu“ tím může být ztíženo, avšak potřeba našeho svědectví je tím naléhavější.

Skepse současníků – ano, hlas výrazných ateistů – přitom zasluhuje otevřené, nezaujaté pozornosti, už jen ta citovaná věta o „opiu lidu“. To není jen karikatura, to je zrcadlo, které skutečně odkrývá úskalí, které podnes hrozí našemu svědectví o naději: nabízet útěšný únik z tísnivé osobní či společenské reality. To je zúžení eschatologické naděje a církev neprohloupí, když se ostnu ateistické kritiky vystaví a pokusí se chápat lépe – a potom tlumočit věrohodněji, – oč v biblické naději a v jejím zakotvení v realitě Boží vpravdě jde: nikoli o únik z podmínek, ve kterých časně žijeme, nýbrž o jejich zasazení do perspektivy, která jejich obklíčení proráží a povzbuzuje k „naději proti naději“ (Ř 4, 18). Našemu svědectví to právě v dnešní době může dodat nové, vpravdě osvobodivé aktuality.

V čem vidím tuto nikoli oslabenou, nýbrž zvýšenou aktualitu naděje ve jménu Božím i ve světě, který se ze své strany Pánu Bohu odcizil? Právě dnes, v radikálně zesvětštělém světě, hrozí nebezpečí, že své lidství rozpustíme v proudu a v proměnách každodenních poměrů,v koloběhu produkce a konzumu, vydáni na pospas ekonomickým či politickým tlakům. Zažili jsme to masivně za dnů totality, zažíváme to, jemnějším způsobem, podvlivem dnes převládající tržní ideologie. Heslo, které kdysi pro generaci „osmašedesátníků“ razil Herbert Marcuse, když hovořil o “jednorozměrném člověku“, o redukci lidství na produkční a konzumní jednotku, má podnes platnost.

Každá „jednorozměrnost“ – i ta náboženská – ochuzuje pravé lidství člověka, deformuje jeho příběh, relativizuje jeho životní právo. Jasnozřivě, zesvého filosofujícího hlediska, a přece zřejmě vyučen křesťanskou tradicí, na to v době svého uvěznění poukázal Václav Havel. Ve svých Dopisech Olze to říká takto: „Nehlubší příčiny (našeho) tragického dění jsou, myslím, zřejmé: krize zkušenosti absolutního horizontu, vyrůstající ze samotné duchovní struktury naší civilizace a neustále jí prohlubovaná, vede ke ztrátě smyslu pro integritu bytí, vzájemnou souvislost jsoucen, pro jejich svébytnost… vše se mění v pouhosti – a co je nejdůležitější: krize zkušenosti absolutního horizontu vede zákonitě i ke krizi bytostné odpovědnosti člověka ke světu a za svět – což znamená i k sobě a za sebe: A kde není tato odpovědnost, …mizí nevyhnutelně i identita jako jeho tímto vztahem dané a nezaměnitelné místo ve světě“ (Listy Olze, in: Svědectví XVII, č. 67, 1983, 439).

To je pro mnohé z nás nezvyklá řeč – a přece úvaha, která je nám i z teologického hlediska blízká: ztráta „absolutního horizontu“ vrhá člověka do víru relativit, ohrožuje jedinečnou identitu a nezadatelnou odpovědnost člověka. Tím se „celý svět“ dostává do skluzu, duchovní, mravní i právní hodnoty se relativizují – až po tu bolestnou bilanční otázku, kterou si mnozí kladou: K čemu to všechno? Zde otevírá biblicky zakotvená naděje ve jménuBožím osvobozující alternativu: Tváří v tvář Boží budoucnosti nejsem jenpřehlédnutelná jednotka bezcílných biologických, sociologických, kulturních procesů, víceméně nahraditelné kolečko v kosmickém či technokratickém soukolí: jsem vztažen k budoucnosti, která se mne osobně týká a kterámi osobně platí – osobně před soudnou stolicí absolutní, teologicky lépe: eschatologické, instance, která můj život nesmete pod koberec anonymity, nýbrž rozliší při mně, na mém životě, dobré i zlé – to vše pak, ke slovu Kristovu, v naději odpuštění, v naději spásy. Právě tohoto akcentu je dnes potřeba. Církve a jejich kazatelé neztratili jen svou nejvlastnější biblickou věc, nýbrž i své radikální sekularizací zasažené současníky. Vysvědčit naději ve jménu Božím je prioritou našeho svědectví.

Pospolitý obzor naděje

Na počátku první části výkladu jsem se zmínil o tom, že by nepochopil podstatnou zvěst janovského textu ten, kdo by přehlédl (přeslechl) jeho neviditelný střed. Teď je však třeba dodat: nepochopil by jeho zvěst ani ten, kdo by přehlédl jeho velmi viditelnou podobu a zaměření. V dějinách výkladu Zjevení se tak někdy dálo. Nový Jeruzalém, město Boží, se pojímalo jenjako zásvětný, mystický symbol, který s pozemskou skutečností nemá vlastněco činit. Náš text se podle mého názoru brání i takovému zjednodušení. Zde má jeho názornost, jeho viditelnost, jeho „panoráma“ svůj dobrý smysl. A také jeho výslovné formulace, když mluví nejen o novém nebi, nýbrž zároveň i o nové zemi, ano o „Božím bydlení mezi námi“, o městě Božím.

Těmito důrazy nám Apokalypsa připomíná: Bůh naší naděje je Bůh svého světa. Naše naděje má odtud svůj „světský“, ano politický dosah. Jistě, ta jeho polis, město Boží, to není prostě naše město. Není jím dnes a nebude jím ani v žádné utopické budoucnosti. Politická představa, že lidé jednou vybudují „nebe na zemi“, „tisíciletou říši“, je tragický a nakonec odlidšťující ideologický sen – jak hořké byly naše zkušenosti z obou totalit našeho století! A přece, ten biblický obraz nového Jeruzaléma míří do našich měst. „Sestupuje od Boha z nebe,“ avšak sestupuje do našich poměrů. Boží budoucnost přišla v Ježíši Kristu do našeho středu a volá tedy zdea nyní k odpovědnosti, k následování. Podněcuje pohyb, nepokojna zemi. Nepokoj naděje na větší spravedlnost, svobodu i radost mezi lidmi.

Naše česká reformace rozuměla tomuto zaměření vize nového Jeruzaléma nad jiné jasně a přesvědčivě. Naši husité – a už jejich předchůdci ve 14.  století – si velmi cenili knihu Zjevení. Nebylo to jejich „opium lidu“, únik z mizérie poměrů na nebeské výšiny. Naopak. Byla to touha po tvořivém osvědčení naděje. Přitom hrála právě 21. kapitola klíčovou roli – vzpomeňme na Jana Milíče! Jeho příklad ukazuje podnes cestu ekumenickému křesťanství: nestačí přivést lidi k obrácení, je radno vytvářet podmínky, ve kterých by mohli začít nový život, aby často nelidské poměry a pokušení nedusili jiskru víry.

Praxe pospolité naděje není libovolná, má svůj výrazný směr a linii. Nový Jeruzalém je obec Království Božího – a jeho „ústava“, Ježíšova zvěst, především Kázání na hoře, je pro ni směrodatná. Když se zamyslíme nad jeho vstupním blahoslavenstvím, vynikne, komu je zde zaslibována budoucnost a v ní zakotvená naděje: chudým, naříkajícím, tichým, těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, milosrdným, těm, kdo mají čisté srdce, kdo působípokoj, těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost…A když se zastavíme nad Ježíšovým prvním kázáním v Nazaretě, pak se obrací jeho prorocká zvěst na lidi podobného údělu a postoje: chudí, zajatí, slepí, zdeptaní… To neznamená, že by eschatologická naděje patřila výhradně těmto skupinám lidí, souhrnně řečeno: uraženým a poníženým, pracujícím a obtíženým. Naděje v Bohu živém patří všem – avšak její priorita míří k těm, ke kterým se Ježíš svými slovy i svými skutky záchrany obrací především.

Odtud výzva ke svědkům naděje: zaostřit svou pozornost a své otevřené srdce k těm, kdo jsou ve stínu, snadno přehlíženi společností, kteránotoricky straní těm, kdo jsou na výsluní.

Zde je i „fronta naděje“ v naší společnosti. Evangelium Božího království a vize nového Jeruzaléma nás ženou do díla. Nejsme jistě podnikateli „Božího království“ ani „architekty“ nového Jeruzaléma. Ale jejich eschatologická realita svítí do našich konkrétních poměrů – především v církvi, potom však i ve společnosti. Zde je klasické poslání křesťanské diakonie – služby těm, kteří jsou jakkoli postiženi. Patří k dobré stránce našeho církevního života v posledních desíti letech. Zde jde právě vesmyslu našeho textu o prvořadé praktické osvědčení naší pospolité naděje. Avšaknejde jen o diakonickou službu. Vidění města Božího vrhá své světlo i svou výzvu i do politické oblasti. V uplynulých desítiletích se hovořilo v ekumeně často o „politické teologii“. Slovo i program, který má své úskalí, zamění-li se za „politizaci církve“, přeroste-li angažovanost křesťanů ve stranické politikaření. Avšak slovo a program, který nedílně patří ke křesťanskému životu. Praxe pospolité naděje nemůže vést k nezájmu na podmínkách, ve kterých křesťané jako občané – a spoluobčané – žijí. Ta leckdy citovaná německá věta o tom, že „politická píseň je fuj, ohavná píseň“,nepatří do našeho zpěvníku. Právě tam, kde nás deprimuje, kolik stínů padlo ina náš obnovený demokratický život, právě tam ti, kdo vědí o naději v Bohu živém, nemohou propadat do té nešťastné české „blbé nálady“, či jí dokonce přizvukovat. Právě proto, že naše naděje není jen z tohoto světa, právě proto sek tomuto světu přiklání – na posilu těch, kteří ve všech těžkostech usilují i o občanskou „nápravu lidských věcí“. Pospolitá vize má v tomto smyslu i svůj nedílný občanský aspekt.

Naděje ve stínu smrti

Naděje ve jménu Božím, naše pospolitá naděje, platí osobně a jmenovitě pro každého z nás, zvláště pro situace utrpení a smrti. I tento motiv patří nedílně do horizontu naděje. Náš text rozevírá obzor naděje k posledním věcem člověka, konkrétně k údělu trpících svědků, „vertikálním i horizontálním“ směrem. Avšak právě v průsečíku těch dvou mohutných linií staví před nás nepřehlédnutelně martyra, svědka (ne nadarmo bývá Zjevení charakterizováno jako „kniha martyrů“). Na jejich úděl se vztahu je hluboce lidské zaslíbení: „Setře jim (Bůh) všelikou slzu s očí. A smrti již více nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti již více nebude.“ Dva díly této výpovědi naznačují dva podstatné rysy osobní naděje.

„Setře jim každou slzu s očí.“ To je pozoruhodná výpověď: V záři Boží univerzální pospolité naděje není zanedbatelnou bagatelou žádná lidská slza. To není nijak samozřejmé. Známe přece náboženské i politické vize a utopie, v nichž pro jednotlivého a hlavně trpícího člověka, pro konkrétní lidský úděl, není mnoho místa. Jejich perspektiva budoucnosti je tak zářivá (či tak apokalyptická), že se z ní vytrácí ohled na prostý úděl. Kolik utopií a politických pseudoeschatologií se už předem bohorovně přenáší přes konkrétní lidskou úzkost a utrpení – ve jménu zářivé budoucnosti, kterou všem slibují. Jak nám to v padesátých letech často cynicky říkali, když jsme se odvážili poukázat na konkrétní bezpráví – třeba v osudu tzv. kulaků: „Když se kácí les, létají třísky.“

Biblická vize je v tom naprosto jiná. Zastává se i našeho osobního příběhu pod koly dějin. Ten příběh není Pánem Bohem přehlížen a odepsán – a to ve všech svých aspektech. V antice i později, třeba v osvícenství, razili velcí filosofové pro svou naději kosmického vyrovnání myšlenku „nesmrtelné duše“. Je to vznešená myšlenka. V dvojím ohledu však může zavádět: Pojímá spásu jako záchranu (či únik) z dějin. A diskriminuje tu druhou závažnou složku stvořeného člověka: jeho tělesnost. Tak však vybledají z dosahu naděje dvě významné podmínky naší dějinně-tělesné, personálně-jmenovité existence.

Jinak je tomu s biblickou eschatologickou nadějí. Nezastírá význam dějin: v dějinách se prolévají lidské slzy. A neodsouvá tělesnost jako cosi méně cenného: s lidské tváře budou setřeny. To znamená: žádná z oblastí našeho utrpení, činnosti či zkušenosti se nestává ani pod zorným úhlem věčnosti lhostejnou. Náš celý život má v Kristu zaslíbení – a své nezadatelné právo.

Tato naděje se potvrzuje v druhé části výpovědi: A smrti již více nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti již více nebude… Jde o smrt (a její průvodce). Jsem přesvědčen, že teprve v této perspektivě je možné hovořit o naději v plném slova smyslu. Ztratí-li se z výhledu naděje tento ostrý kontrapunkt a pro člověka nepřekročitelná hráz, pak je pro člověka budoucnost jen odklad a lhůta, průchozí stadium, které dříve či později vyústív definitivní „nihil“, do nicoty. Biblická eschatologická naděje otázce smrti neuhýbá. Naopak, identifikuje ji jako posledního (a to znamená: lidským možnostem beznadějně nadřazeného) nepřítele. Avšak odmítá před tímto nepřítelem kapitulovat. Poslední nepřítel ve světě člověka je prvním poraženým ve městě Božím: A smrti již více nebude.

Právě tato novozákonní zvěst, která je jistě nad naše plné pochopení, a která je už v Novém zákoně podávána v řadě vzájemně odlišných odstínů – i když podstatně jednomyslně – se nevztahuje jen na smrt v individuálním slova smyslu, nýbrž na všecka „knížata a mocnosti“: na všechno, co náš život hříšně zatěžuje, uzavírá a zotročuje – na všechny „mocnosti smrti“. Ve spojenís Ježíšovým příběhem se odtud i náš osobní příběh stává, všemunavzdory, otevřeným příběhem. Jen tak se pro apoštoly mohla stát velikonočnízvěst vpravdě eschatologickou nadějí, že všechny člověku nadřazené mocnosti (exusíai) jsou již „odmocněny“, že ztrácejí poslední právo nad naším světem i nad naším údělem. To lze do jisté míry, nepřímo, „historicky“ ověřit: právě tento náboj naděje vedl křesťanské svědky k nevídanému náporu misie – do celého světa. Moc osudu byla zlomena, dějiny odfatalizovány – iniciativa naděje se rozvinula pro církev i pro svět. Bez ní jsou naše dějiny nemyslitelné – se všemi riziky, které tato dynamika v sekulárním (ostatně i církevním) pojetí spolu nesla.

Tuto eschatologicky motivovanou naději vneslo křesťanství svým „eschatologickým nábojem“ do dějin církve a skrze církev – někdy i proti ní dodějin lidstva. Někdy ji křesťané zrazovali, někdy ji přenechávali druhým, aby ji oni pak rozvíjeli po svém a často bez ohledu na její biblické zakotvení. Máme tu podnes otevřený účet – a především: platné poslání.

Končím citátem filosofického „Dona Quijota naděje“, který nepatří donašich řad, byl ateista, jemuž se však právě biblická zvěst naděje stala tím jedním závažným pro naši dobu. Myslím na Ernsta Blocha, kdysi marxistu dialogického typu, autora mohutného třísvazkového díla Princip naděje. V něm provedl radikální revizi marxismu právě z hlediska nového ocenění biblické eschatologie. Ve své knize Přirozené právo a důstojnost člověka rozebírá krizi soudobé technokratické společnosti v její komunistickéi tržně orientované verzi. Vidí, že ve svém pohlcení kouzly ekonomického rozmachu a konzumu uhýbá podstatným lidským otázkám, které tento okruh přesahují, v tom právě i ostnu smrti. Tomu se Bloch brání. Není radno zavírat oči před „posly z nicoty“, jak tomu říká, „od červa smrti až po životní mělčiny nudy a přesycenosti“. To redukuje plnost lidství, vyvolává undamentální otázku po smyslu všeho toho, a hlavně: zkracuje vážný výhled naděje.

V zápase proti takto deformované, do sebe zahlcené existence, hledá filosof spojence, a nevidí potenciálně povolanějšího než církve. Přisuzuje jim, v jejich arci obnovené podobě, přímo roli „generálního štábu“ v tažení proti každé „uzamknutosti existence“ (Verschlossenheit des Daseins).To je nadnesená formulace, na takovou roli – nejen – ve svém právě u nás tak minorizovaném postavení – aspirovat nemůžeme – a ani aspirovat nechceme: křesťané nejsou monopolisty naděje. Že však věrohodné svědectví a osvědčenínerozmělněné eschatologické naděje patří k našim eminentním úkolům vesborech i uprostřed společnosti, v tom má Bloch pravdu. Naše dnes převládající tržní a technokratická kultura je vskutku ohrožena „zamknutostí existence“, jíž se z obzoru vytrácí osvobodivá transcendence – jen ovšemjiným způsobem, než dogmaticky uzavřená kultura totalitních let: tehdy nás doní zamykali zvenčí, dnes se do ní mnohdy uzavíráme sami. Zakalený výhled k Boží budoucnosti však podlamuje smysl i těch legitimních osobních i občanských cílů. Deficit naděje otravuje naše životní prostředí. Máme podstatný teologický i občanský důvod, abychom nestavěli světlo svěřené naděje pod kbelec.

Písemná verze přednášky na 33. Mezinárodní ekumenická konferenci v Praze – Suchdole ve středu 1.8. 2001

Milé posluchačky a posluchači, milé sestry a bratři!

„Povoláni k naději“ je formulací motta dnešního dne naší konference. „Povoláni k naději“ je tématem, o kterém smím s Vámi nyní trochu popřemýšlet; a sice – podle letáku pozvánky – pod aspektem: „Jak je možno žít a doufat nyní, v našem každodenním životě?“

Jistě jste postřehli, že můžete ode mne očekávat pouze zcela osobní stanovisko.

„Povoláni k naději“ – Co to může znamenat? A co to neznamená?

Nejprve několik poznámek úvodem:

„Povoláni k naději“ nejsou jednom jednotliví lidé, jako např. „je povolána být pianistkou“.

Být „povoláni k naději“ není v žádném případě něčím „typicky starokatolickým“!

Pročítala jsem si různé cíle a snahy Mezinárodního ekumenického sdružení. Považuji za důležité zdůraznit, že dnes nejde o to, aby Vám bylo umožněno „setkání s mou duchovní tradicí“ a vnášení starokatolického duchovního dědictví do jedné církve budoucnosti; spíše jde o jinou snahu IEF, a sice, kolik toho, my, křesťanky a křesťané, „máme společného“!

Tématem naší konference je zkrácená forma Listu do Efezu 4,4: „Všichni máte naději, kterou vám dal Bůh, když vás povolal do své obce.“

Jako ekumenicky angažovaná žena je pro mne verš Ef 4,4 již dlouho důležitý; proto zde cituji tento verš v plném znění: „Všichni patříme jednomu tělu a jsme vedení jediným společným Duchem a povoláni jsme k jedné jediné slavné naději, kterou vám dal Bůh, když vás povolal do své obce.“

Z těchto úvodních poznámek vysvítají zcela různé věci:

My všichni zde – tak jako křesťanky a křesťané na celém světě – jsmeobdrželi darem „jednu naději, kterou nám dal Bůh, když nás povolal do svéobce“.

Vyvstává otázka: Proč není možné na tolika křesťanských lidech o této zcela zvláštní, Bohem dané naději vůbec nic zpozorovat?

Co je se všemi těmi lidmi, které Bůh „do své obce nepovolal“? A je jich – jak se právem můžeme obávat – docela velký počet, ba dokonce i většina našeho obyvatelstva? Neboli: Nepatří princip naděje snad podstatně k lidskému životu a k chuti žít? Nesvědčí touha po užívání lidské kreativity a snah k tomu, aby se přítomnost a budoucnost nejenom prožívala, požívala a snášela, nýbrž se aktivně formovala a činila člověku příznivější, o tom, že člověku byly „dány“ důvěra, odvaha, láska, ale i naděje, ať je tomu odkohokoliv?

Já sama jsem přesvědčena, že nám lidem byla spolu s naším životem dána též naděje; např. naděje, že život má zásadní smysl, i když mohou přijít doby, kdy já nebo i kdokoliv jiný, takový smysl ve svém vlastním životě nebo vživotě jiného možná poznávat nemohu.

Když je tomu však tak, že k lidskému životu patří naděje, musím septát, jaká je ta zcela zvláštní naděje, kterou Bůh – podle Ef 4,4 – námkřesťanům dal, abych tuto zcela zvláštní naději „nyní, ve svém každodennímživotě“ vůbec mohla prožívat nebo se alespoň mohla pokoušet ji prožívat.

Včera jsme mohli prožít společně s profesorem Lochmanem vědecko-teologický přístup k tomuto tématu. Chtěla bych dnes záměrně podat „laické přiblížení se“ k tématu, které bude částečně dokonce mým osobním vyznáním víry.

Ef 4, 4 říká všelico ke způsobu této zvláštní naděje, ke které jsme jako příslušnice a příslušníci křesťanské obce povoláni, např.:

Tato naděje je darem Boha, nenáleží do rozhodovací oblasti člověka.

„Dar“ má zpravidla za následek: „úkol“, „zodpovědnost“ nebo „zavázanost“.

Příměr o těle činí zřetelným, že se očividně nejedná jenom o úkoly vůči dárci, ale především vůči jiným údům tohoto těla, vůči druhým křesťanům, druhým lidem, a v neposlední řadě vůči světu, celému stvoření.

Tyto úkoly jsou individuálně rozdílné: jako malý „prst na noze“ mám jiné úkoly vůči tělu nežli např. „oko“. Oba údy musí plnit své vlastní úkoly, jinak nastane chaos a zhouba.

Zmínka o „Duchu“ říká výslovně, že na to všechno stačíme, protože máme pomoc; opět jeden dar „shora“.

To by mělo pro naše souvislosti s citátem Ef 4,4 dostačit.

Ale, jak si s tím počínáte Vy? Věříte Vy zcela osobně – zde a nyní– že my, křesťanští lidé, jsme povoláni k nějaké zcela specifické naději? A že podle toho můžeme nebo musíme žít nebo naopak, žít musíme a můžeme?

A: Věřím v to vlastně?

Máte se dobře: nemusíte před tolika lidmi podstoupit nějaký outing!

Ale i já se mám dobře: já v to totiž věřím! A já vím, že v to věřím! Zatímco jsem byla v posledních týdnech „těhotná“ tématem tohoto referátu, uvědomovala jsem si stále více a více: Můj každodenní život a především můj židovsko-křesťanský poklad víry mi dokazují, že jsem „povolána k naději.“

Věřím v Boha Stvořitele, který svůj svět stvořil s nekonečně velikou nápaditostí a toto stvoření shledává dobré.

Věřím v Boha, který měl odvahu do tohoto dobrého stvoření postavit bytost jako muže a ženu, která je mu zcela podobná: která může milovat, takjako on, která je však přes všechnu charakteristiku „podle jeho obrazu“ přece jenom omezeným tvorem, jehož chování a skutky závisí na vysoce komplikovaném konglomerátu na jedné straně svobodné vůle a na straně druhé závislostí mezi příčinou a důsledkem – často s životu nebezpečnými následky nehodnými člověka.

Věřím v Boha, který své stvoření člověka přesto nachází „velmi dobrým“, miluje ho otcovsko-mateřsky, je to pro něj (Jahve – „Já jsem zde“ zahrnuje „působím pro“) a stále se nad ním „smilovává“ (což souvisí s hebrejským výrazem „mateřské lůno“ nebo „obracet střeva“). Věřím v Boha, který člověka, přes všechnu jeho omezenost, chyby, jeho hříchy a viny nevzdává, nerušís ním svou smlouvu, stále znovu jej přitahuje k sobě ze své božské dálky a působí jeho osvobození – křesťansky řečeno: až do spasení svým jednorozeným Synem.

Věřím, že nejpůsobivější síla Boha, kterou v křesťanství nazýváme Duchem svatým, nejenom že tu byla již na počátku světa, nýbrž že působí i dodnes a působit bude i ve veškeré budoucnosti.

Pevně věřím, že tato působivá síla Boha, ať si ji představujeme jakoholubici nebo jako ohnivé jazyky, jako vítr nebo jako bouři, nás zastiňuje,povzbuzuje, určuje, provanuje, zasahuje bouří nebo přivádí k nadšení, a když ano, co pak, jak pak?

Snad a možná:

Když to se svým přesvědčením, že jsme „povoláni k naději“, myslíme vážně a tato přesvědčení zaintegrujeme do svého života čili podle něho žijeme:

Co by to ale mělo znamenat? Snad:

Že věřím, že počasí bude zrovna takové jaké si přeji? Že daňový úřad provede značnou zpětnou platbu? Nebo že vyhraji Velký los? Že byt nevyhoří nebo můj manžel nebude mít nehodu? Že věřím, že konečně nastane mír, třeba na Blízkém Východě nebo kdekoliv jinde?

To všechno jsou jistě pochopitelná a také dobře myšlená lidská přání a naděje. Ale prokazujeme, že takovými výroky o naději, jsme „k naději povoláni“?

Blíže se dostaneme k jádru naší otázky, když se „povoláni k naději“ ukáže v naší důvěře k Bohu, který se o nás – svés láskou stvořené lidi, „děti“ – zajímá, s námi zůstává; který nikoho neponechá stranou, nikoho neodsune; který každou a každého z nás jednotlivě žehná a ochraňuje, také tehdy nebo právě tehdy, když to necítíme. Naše mnohé zvyky, tradice a rituály, které svědčí o lidem přátelském a životu otevřeném Bohu, není třeba schovávat, nýbrž – i když ne vtíravě – patří k našemu každodennímu životu, tedy i k našemu všednímu dni v práci, patří na veřejnost; myslím třeba na stolní modlitbu, na informaci o smyslu náboženských svátků, které slavíme, na vánoční pozdravy, na pohlednice s Betlémem namísto se zasněženou krajinou a mnoho dalších záležitostí.

Být praktikující křesťankou není ve velké části naší společnosti „in“;myslím si, že právě to požaduje naše „povoláni k naději“, naše vyznání své víry.

Upřímně řečeno se mi to však nezdá ještě dost; případně „Dost není nikdy dost“ jak zní titul jedné knihy. Pochopitelně, že nevím, co si o tommyslíte; ale brát to s přesvědčením „být povolán k naději“ vážně, znamená pro mne se společensko-politicky vměšovat; např. informovat se, vytvářet si kvalifikované mínění, sensibilizovat se proti nespravedlnosti, porušování lidských práv a vůbec proti všemu, co činí dobré Bohem posvěcené stvoření nezdravým či nešťastným. Jenom informovanost může rozšířit naše omezené náhledy, může „vyvrtat v našich hlavách díry“, nebo dokonce předsudky odstranit. Jenom informovaní lidé mohou být tolerantní, mohou objevovat nebezpečí, stavět se proti nim a pomáhat je minimalizovat nebo odvrátit.

Nemálo lidí – alespoň v Evropě a to právě v těchto letech na prahu století a tisíciletí – má pocit, že se příliš mnoho věcí mění přílišrychle. Objektivně to asi souhlasí, že se – zvláště v době míru – denní život širokých kruhů obyvatelstva doposud nikdy neměnil takovým razantním tempem jako v dnešní době. A protože se lidé doposud nikdy masově nedožívali takového stáří jako dnes, prožívají masy na vlastním těle tak mnohé přeměny. Ze své vlastní zkušenosti vědí, že v dlouhodobé perspektivě se v žádném případě nestane každý dnes tak vychvalovaný vývoj vylepšením. Globalizace, internet a moc médií, genetická technologie, eutanázie, rozšiřování EU, vystěhovalectví včetně převaděčů přes hranice a obchodu s lidmi, nezaměstnanost, kriminalita, ničení životního prostředí, primát ekonomie nadpolitikou, konzumní myšlení, změna hodnot… to jsou často používaná hesla, ze kterých se mnohá či mnohý z nás cítí být skutečně zdrcený.

Nové neznáme věci se zdají být neprůhledné; to mate, dráždí; mnozí se cítí být ohroženi a jsou přesvědčeni, že se nemohou zapojit, že je někdo předhoní a budou se dostávat stále více na stranu poražených. To vytváří pochopitelně strach. Ale: Strach byl vždy špatným rádcem. Strach je dobrá živná půda pro násilí; znásobňuje potenciál násilí v nespočetných oblastech a situacích. Strach vede k tomu, aby se před problémy zavíraly oči, aby se vyhýbalo konfliktům. To vše člověka omezuje, činí nesvobodným. Potom se strach stává předpokladem k tomu, abych byly manipulována, abych se stala částí masy, abych byla udělána částí masy. Strach může být funkcionalizován a instrumentalizován; politika – a buďme upřímní – i náboženství, ano i církev zde mají dlouhé dějiny viny.

Přesto však existují skutečná znamení naděje, protisměrná hnutí vůči této náladě lamentování a rezignace na jedné straně a proti povrchní snaze po pouhých požitcích na straně druhé. Nemíním ta, která by fundamentalistickychtěla všechno nechat být po starém, která by chtěla glorifikovat minulost azavrhovat tzv. duch doby, pokud nevyhovuje zcela jejich osobním oblibám.

Mluvím o fenoménu, který můžeme pozorovat silněji již několik let –možná od doby sametové revoluce v roce 1989. Míním nárůst a vědomé posilování tzv. občanské nebo civilní společnosti (civil society), ve které zcela „normální“ žena nebo zcela „normální“ muž poznává a přejímá svou vlastní zodpovědnost za konkrétní společnost (a tím konec konců za celý svět).

Myslím si, že to je přesně to společensko-politické prostředí, do kterého my, křesťanští lidé, máme a musíme se vší vervou zasahovat. Nedělejte si starosti, nemluvím o stranické politice. Ale: Volky nevolky, naše každodenní konání – nebo též nekonání – je politické. Jako křesťanka si myslím: Spiritualita a politika nemohou být prožívány navzájem odděleně; náš spirituální základ nás může uchránit od přemrštěného aktivismu a pouhého protestování a také nám může pomoci samostatně jednat a přejímat část zodpovědnosti, spoluvytvářet přítomnost a budoucnost, podnikat více kroků k spravedlnosti a míru. Krátce řečeno: stavět nás na stranu našeho Boha a všude se zasazovat o život. To odpovídá židovsko-křesťanské moudrosti:„Miluj svého bližního jako sebe sama“, kterou Ježíš připomenul svým posluchačům pomocí podobenství o milosrdném Samaritánovi a kterou též zprostředkoval nám křesťanům.

Když vyjádříme tuto výzvu lidovým rčením: „Co nechceš sám, aby ti dělali jiní, to nečiň ani jim“, tak máme „zlaté pravidlo“ platné ve všech velikých světových náboženstvích: počínaje hinduismem a konfucianismem přes buddhismus a židovství až ke křesťanství a islámu.

Tak vidíte: Světské „rčení“ pochází ze „zlatého pravidla“ světových náboženství a oběma odpovídá příkladný život Ježíše, který mimochodem šel cestou nenásilí. Tak by se mohli všichni lidé spojit ve svém konání proti tomu, co hinduista Mahátma Gándhí nazval sociálními hříchy lidstva: politika bez principů, obchod bez morálky, bohatství bez práce, výchova bez charakteru, věda bez lidskosti, požitek bez svědomí.

„Příliš mnoho požadavků“ bych si asi myslela na Vašem místě. „Příliš mnoho požadavků“ si myslím také i sama já. Avšak příliš? Skutečně? Pro nás křesťany a křesťanky? Pomysleme přece na naše dnešní téma! Vezměme si příslib, že nám Bůh dal naději, vážně! Mějme důvěru a odvahu! V našem základním díle – Bibli se znovu a znovu praví (v každý den roku jednou): „Nebojse/Nebojte se!“ První slova, která Ježíš podle Matouše po svém vzkříšení blízko hrobu řekl ženám, zněla: „Buďte pozdraveny!“ a „Nemějte žádný strach!! (28, 9a + 10a). Ale i první slovo, která dává pronést Vzkříšenému Jan, je pro mnev této souvislosti důležité. Říká totiž Marii z Magdaly: „Ženo, proč pláčeš?“ (20,15).

Jistě souhlasí, že Ježíš učil, kázal a činil divy před širokou veřejností; ale vždy vykazoval mnoho citů pro jednotlivého člověka, pro jeho osobní nouzi, pro snad maličký, ale tak potřebný krok do lepšího světa.

Proč bychom se neměli pokoušet – v jeho následnictví – v budoucnosti podle našich vloh, našich životních situací, naší celkové osobnosti, poněkud méně se podobat těm třem známým opičkám: Zavřít uši, zavřítoči a zavřít ústa, když máme možnost vydat uklidňující slovo, klid přinášející argument, společné hledání řešení nějakého problému, pomoc při řešení konfliktu, věcné volbou slov nepřilévající olej do ohně odmítnutím nějaké diskriminace či podobně, pokud tím můžeme přispět k uvolnění, smíření, k pokoji, krátce: k osvobozené možnosti života. To se zdá být zatraceně málo, ale v konkrétních jednotlivých případech to může znamenat nekonečně mnoho. Ostatně Talmud praví: Kdo by zachránil byť i jediný život, ten je jakoby zachránil celý svět. „

Informujte se někdy např. u Amnesty International, kolik lidí, kteří seděli neprávem ve vězeních nebo byli dokonce mučeni, bylo osvobozeno podpisovými akcemi.

„Malý podnět – velký dopad“ – trochu zájmu a informovanosti, jeden podpis a možná k tomu i známka na dopis; to však vykonáno mnoha lidmi; a jeden člověk bude osvobozen! Co říká jedno africké přísloví? „Když mnoho malých lidí na mnoha malých místech učiní mnoho malých kroků, mohou změnit tvář země.“

Ano, právě v to důvěřuji – posilněna darem Boha „naděje“!

Existuje jistá karikatura, milé sestry a bratři, která nám může pomoci ještě dále. Jsou na ní vidět přesýpací hodiny v akci: v horní polovině vytvářejí zrnka písku kostel; ve spodní polovině se nějaký duchovní vší silou snaží průtokovou zúženinu zacpat. Ale: Buď běží spuštěný čas těchto hodin již dlouho nebo jeho síla nestačí; v každém případě je hromádka písku dole jižznačně veliká a kostel v horní polovině se povážlivě naklání.

Myslím si: Tato karikatura působí tak, jak karikatura působit má. Představuje překvapujícím a možná i přehnaným způsobem kriticky jistou pravdu, a sice obavy a snahy a snad i naději mnohých lidí týkající se stavu a zvláště budoucnosti našich církví.

Ráda bych Vás nyní poprosila, abyste si zafixovali rozpadající se kostel a snaživého duchovního do své paměti, ale současně si představiliv horní polovině zeměkouli a dole nějakého politika, který se snaží zachránit, co zachránit lze; protože i tato zeměkoule má již trhliny, ztrácí formu, rozpukává se a dole roste hromádka zrní.

Tímto rozšířením zorného úhlu karikatury z kostela/církve na svět, bych Vám ráda učinila zřejmým, že my jako lidé, zvláště jako laici a laičky, jsme křesťanskými lidmi nejenom v církvi, nýbrž také a pravděpodobně především – v tzv. „světě“: v našich rodinách, kruhu přátel, na pracovišti, zkrátka v celé naší společnosti. Když se mě tady někdo zeptá: „Jak lze žíta doufat nyní, v našem každodenním životě?“ (což je částí tématu mého referátu), pak musím odpovědět:

Nás křesťany nemůže zajímat jenom stav a budoucnost našich konkrétních církví a přirozeně též celkové církve Ježíše Krista, tzn. ekumeny, nýbrž i stava budoucnost naší společnosti, naší země, naší Evropy a světa. Celý svět je stvořením Boha a v něm nacházíme – asi mnohem častěji nežli v mnohých církvích – ty mnohým způsobem „chudé“ a „nejmenší“, ve kterých nás Ježíš – podle svého vlastního výroku – potkává, potkávat může a potkávat chce. S nimi jsme, zda se nám to líbí nebo ne, společnými údy jednoho tělalidství. A i jakkoli málo významný čin kteréhokoliv údu může mít nepředvídanénásledky, a to jak ve směru násilí, nespravedlnosti, smrti, tak i směrem více kmíru, uzdravení, životu. Otázkou je, jak lidskými, jak náboženskými, jak křesťanskými chceme být? Poznámka na okraji: Všichni lidé, kteří na tyto tři body alespoň jednou odpoví ANO, jsou již našimi spojenci ve snaze o lepší svět. Cítíte, že považuji dobu, kdy církve spolu nežily ekumenicky, již za námi.

Velmi vděčná jsem za početné snahy mnoha církví, které v posledních letech zesíleným způsobem a v rostoucí ekumenické spolupráci daly k dispozici rámcové podmínky, struktury, ideje, snahy apeníze, aby se takto zasazovaly při problémech lidstva. Myslím např. na Konciliární proces za spravedlnost, mír a zachování stvoření s oběma velkými shromážděními v Basileji (Téma: Mír ve spravedlnosti) roku 1991 a ve Štýrském Hradci v roce 1997 (Téma: Smíření – dar Boha a pramen nového života). Připomínám v roce 1988 Ekumenickou radou církví zahájenou dekádu Církvev solidaritě se ženami, která prokázala větší solidaritu žen se svými církvemi nežli naopak, avšak přesto v několika našich zemích a církvích ženy silně motivovala a její působení ještě mnoha způsoby přetrvává. Zmiňuji setéž o začínající dekádě K překonání násilí, která navazuje svým obsahem na dekádu sekulární organizace Spojených národů.

Důležitá je i angažovanost mnoha církví a ekumenických organizací pro nejenom hospodářsky sjednocenou Evropu „od Portugalska nejméně až po Ural“ –heslo „Dát Evropě duši“ nebo také „Ekumenická charta“, který spolu vypracovalya přijaly skoro všechny církve Evropy – nejenom EU! Sem patří i celoevropské konzultace, svolané Konferencí evropských církví společně s Radou evropských biskupských konferencí k tak palčivým tématům jako je např. obchod se ženami.

Opomenout nelze již dlouhou dobu v jednotlivých zemích i mezinárodně neodmyslitelné organizace Caritas a Diakonie (v Diakonii pracujeme i my, menší a malé církve), ale také nadhraniční a nadkonfesní organizace jako – jmenuji z mého pole působení – Světový den modliteb žen, Ekumenické fórum křesťanských žen v Evropě, tradice křesťanských Politických nočních modliteb spolu s Mezinárodním dnem žen 8. 3., mezinárodně propojená křesťansko-židovská spolupráce, jakož i rostoucí ochota v Evropě zastoupených světových náboženství se navzájem přibližovat. Přirozeně, že existuje všude na národní úrovni pro nás křesťanské lidi mnoho církevních impulzů a možností, jak uvnitř tak i navenek církví ke společensko-politickému působení. V mé zemi, v Rakousku, probíhá toho času neuvěřitelně vzrušující proces vyhotovení Sociálního dokumentu. Jeho adresátem mají být církve, politika a společnost!

Pochopitelně, že také vím, že mnohý dobrý úmysl se rozplyne v písku; mnohý pracně a s mnoha snahami vypracovaný dokument jde bez čtení do odpadkového koše.

Ale myslím si, že i zde nepomůže žádné bědování, žádné kladení viny jeden na druhého, žádné rezignování. Zde je zapotřebí se informovat a zkoumat, kde se mohu a chci angažovat – a něco činit! Domnívám se, že právě tato velká, mezinárodní, ekumenická, spirituální a…a…a… konference, jako je tato, nás může v naší zaangažovanosti pro Boha posílit a dát nám pro naše působení novou motivaci, impulzy, sílu a odvahu.

A nikdy nezapomeňme: „My všichni jsme jedno tělo, v nás všech žije jeden Duch, všichni máme jednu naději, kterou nám dal Bůh, když nás povolal do své obce. „

 

Příspěvek na 33. konferenci Mezinárodního ekumenického sdružení v Praze-Suchdole

Pro konferenci lidí, kteří se sami nazývají International Ecumenical Fellowship, musí být „znamením naděje“, když se ekumenismus vskutku děje.

Snad jste slyšeli o velkém ekumenickém společenství v Milton Keynes, sedmdesát kilometrů na sever od Londýna. Dobře udržovaným tajemství je, že celé město Miloton Keys je ekumenické. Chci vám povyprávět jak se to stalo. Potom ses vámi chci podělit, jaké je to být kompletně ekumenický, a připomenout vám, proč je ekumenismus tak důležitý a proč po něm toužíme.

 

Ekumenická vize

 

„Věřit znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jisttím, co nevidíme.“ (Žd 11, 1)

V roce 1967 byly publikovány plány pro „nové město“, které mělo být postaveno na sever od Londýna mezi dálnicí M1 a železniční tratí do Birminghamu. Pohltí několik malých vesnic a poskytne příležitost k usazení se lehkého průmyslu, jakož i domovy pro ty, kteří tam budou pracovat. Oxfordský biskup (Harry Carpenter) spolu s římskokatolickým biskupem z Northamptonu (Charles Grand), vrchním intendantem baptistů ve Středním regionu (Douglas Hicks), metodistickým předsedou této oblasti (A. Kingsley Turner) a moderátorem kongregacionalistů (John White) svolali shromáždění.

Těchto pět mužů, kteří reprezentovali pět hlavních denominací, přijalo rezoluci, že budou činit vše jen možné v novém městě společně.

 

Co je ekumenická církev?

 

„Pozdravuje sestry a bratry v Laodikeji i Nynfu a církev, která se shromažďuje v jejich domě. Až tento dopis u vás přečtete, zařiďte, aby byl čten také v laodikejské církvi, a abyste vy četli list Laodikejským.“ (Ko 4, 15-16)

Pavel neposlal jednoduše kopii jednoho dopisu všem církvím. Každý list byl jiný. Každá církev byla jiná. Byly v různých zemích a měly různá kulturní pozadí a kontexty: město, vesnice, turistické centrum, přístav. Pavel však očividně chtěl, aby tyto církve měly vzájemnou komunikaci a aby se dělily o prameny. Když tedy mluvíme o ekumenismu, mluvíme o církvích z různých kultur a tradic, které sdílejí zkušenosti a prameny, které zkoumají, jak se tomůže dít.

Co se stalo v Milton Keynes? Když M. K. (každý dnes říká M. K. ) rostlo, spolklo i vesnice s jejich tradičními kostely. Když se budovaly nové domy, byly ponechávány stranou pozemky pro kostely a jiné společenské stavby, snad i pro místní obchody a zdravotnická střediska. Některé z nových kostelů byly partnerské projekty – např. metodisté / římští katolíci / baptisté / anglikáni. Další kostely byly financovány od čtyř hlavních denominací a byly zcela ekumenické, měly i mzdové fondy pro rotující duchovní. Všechny kostely v Milton Keynes pracují v týmech. Moje vlastní farnost má sedm kostelů se sedmi duchovními. Některé kostely pocházejí z jedenáctého století, ale některé nejsou starší než 15 let. V týmu duchovních jsou reprezentovány v současné době tři denominace. Shromáždění věřících jsou ekumenická. Když se lidé stěhují do M. K. odjinud, přicházejí se svým denominačním zázemím. Ti, kteří jsou křtěni v M. K., jsou křtěni jako členové všech čtyř denominací, pokud by měli město opustit, mohou se rozhodnout, kde chtějí mít členství.

Jak můžeme spolu slavit ekumenicky bohoslužby? Některé kostely vytvořily liturgii, která reflektuje různé denominace a užívají tuto liturgii pravidelně. Jiné kostely užívají každou neděli jinou liturgii. My v kostele „Kříž a stáj“ užíváme liturgii anglikánskou, metodistickou a Spojené reformované církve, jakož i liturgii z Limy (z konference Světové rady církví) a liturgii Církve jižní Indie (kde je ekumenické nejenom jedno město, ale celázemě!). Zachováváme též individuální tradice: adventní svíce, metodistickou bohoslužbu smlouvy, přijímáme v kruhu podle luterské tradice, máme baptisterium pro křest věřících.

 

Proč chceme být ekumeničtí

 

„Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mne poslal.“ (J 17, 20-21)

Církev jižní Indie byla první národní ekumenickou církvi v roce 1947, následovala ji Církev severní Indie v roce 1970. Hovory o sjednocení v obou církví začaly v roce 1919, takže šlo o pomalý proces. Důvody byly:

· protože mnohost denominací a misijních skupin byla pohoršením a zmatkem pro ty, kteří chtěli poznat Krista;

· a protože byly bodem slabosti pro ty,kteří oponovali církvi.

„Proč tolik denominací?“ „Mají stejného Boha?“ „Což nemluvíte s jinými křesťany?“ Pochopitelně, že stejné otázky zaznívají v Evropě, Africe nebo Americe. Jak můžeme svědčit o naší společné vířev Boha zjeveného v Ježíši Kristu?

 

Závěr

 

Proč jsme přijeli do Prahy? Chceme skutečně rádi zažít zkušenost bohoslužby s jinými denominacemi? Cítíme, že je důležité být ve společenství s našimi sestrami a bratry v Kristu z jiných denominací? Viděli bychom rádi užší spolupráci a společenství mezi různými denominacemi a církvemi? Máme mít prorocký hlas v našich vlastních církvích? Jsme pro ekumenismus připraveni?

V Milton Keynes se církve 7. září k sobě ještě více přiblížily. Křesťanská rada v Milton Keynes se stane pro většinu záležitostí synodou, shromážděním, spojením a okresním koncilem všech čtyř hlavních denominací. Různé nezávislé církve se k této radě připojují, zvláště letniční sbory. Stahujeme se blíže k sobě.

A tak vidím v M. K. projekt nabízející svědectví o naší jednotěv Kristu. Věci, které děláme společně, mne vzrušují, sdílené tradice isdílené společenství. Pro mne je to znamením naděje toho, co může být. Je to znamením, že ekumenické hnutí kvete a že je mnoho příležitostí, jak se pohnout dopředu.

Během mezinárodních konferencí IEF (International Ecumenical Fellowship – Mezinárodní ekumenické sdružení) je obvyklé, že se každý den slaví večeře Páně některé z denominací. Umožňuje nám to zakoušet a prohlubovat dar jednoty, který nám Pán nabízí, i když máme ještě některé rozdíly v nauce. K eucharistické hostině jsou pozváni příslušníci ostatních denominací, aby byli obdarováni i různými důrazy, které se v té dané liturgii objevily během jejich vývoje. Nejde tedy o ekumenické liturgie ale o ekumenicky vstřícné denominační liturgie. Jednotlivé liturgie byly připravovány (kromě luterské) českými církvemi. Byli jsme svědky jakési „vnitrodenominační ekumény“ – poznávání i respektování stavu liturgického života a projevu v jednotlivých zemích. Rozdíly v pojetí liturgie mezi západoevropskými a východoevropskými zeměmi v rámci jedné denominace jsou větší než denominační rozdíly na Západě (zejména v zemích s vysokou liturgicko-ekumenickou kulturou, jako je Německo či Velká Británie).

K důstojnému slavení liturgií napomohla přítomnost profesionálního hudebníka, člena britského regionu IEF Geoffa Weavera, který si přivezl osm děvčat a osm chlapců tvořících amatérský pěvecký soubor. Geoff dokáže hudbou vyjádřit to, co se jinak vyjadřuje těžko, dokáže zpěvu naučit i čtyřsethlavé multilingvální a multidenominační shromáždění konference, dokáže zpěv kvalifikovaně řídit během liturgií. Potřebovali bychom u nás takového Geoffa. Hudebníků máme hodně, mnozí se vyznají v duchovní hudbě, mnozí i v hudbě církevní. Málokdo však rozumí hudbě liturgické a navíc má vynikající schopnosti pedagogické.

Postřehy z liturgií jsou popsány v pořadí, jak probíhaly.

Úvodní bohoslužba

Úvodní bohoslužba (bez večeře Páně) byla připravena českým regionem IEF. Byla sestavena tak, aby zasahovala celého člověka, nejen jeho rozum (neobsahovala např. vůbec kázání a přitom měla více ticha a více meditativních prvků). Dnešní svět potřebuje méně slov a více jednání ve prospěch druhých. Těžištěm liturgie bylo mytí nohou zástupcům 12 zemí: – ženám i mužům, nejrůznějšího věku, od dítěte ke starci. Jednalo se o zástupce Belgie, Česka (generální sekretářka ERC Naděje Mandysová), Francie, Holandska, Malawi, Maďarska, Německa, Polska, Slovenska (významný disident Dr. Anton Srholec), Španělska, Švédska a Velké Británie. Službu vykonali představitelé 12 církví sdružených či přidružených k Ekumenické raděcírkví ČR. Byli to:

· David Blowers, kapitán Armády spásy v Praze

· Mgr. Josef Červeňák, superintendant Evangelické církve metodistické

· ThMgr. Dušan Hejbal, biskup Starokatolické církve v České republice

· Bedřich Jetelina, tiskový mluvčí Církve adventistů s. d.

· MUDr. Kříž, zástupce Bratrské jednoty baptistů

· František Marek, kazatel Církve bratrské

· Patrick Otosio Okechi z Keňi, zástupce Anglikánské episkopální církve v Praze

· Mons. František Radkovský, plzeňský římskokatolický biskup a předseda komise pro ekumenismus Biskupské konferenceČR

· Mgr. Pavel Smetana, synodní senior Českobratrské církve evangelické

· Josef Špak, patriarcha Církve československé husitské

· ThDr. Jaroslav Šuvarský, mitroforní protojerej Pravoslavné církve v českých zemích

· Mgr. Vladislav Volný, biskup Slezskécírkve evangelické a. v. a předseda Ekumenické rady církví v ČR

Pro některé služebníky církví nebylo toto znamení totální Kristovy vydanosti ničím novým. (Např. v církvi adventistů s. d. se myjí nohy celému shromáždění při slavení každé večeře Páně, což se děje 4 x v roce) Pro některé to však bylo něčím neznámým, ale všichni se této službě vydali s opravdovostí. Svědčily o tom neplánované momentky. Např. když jeden ze služebníků umyl nohy „svému“ zástupci, nohy utřel a ještě políbil, pak ten, kterému byly nohy umyty zase políbil ruce služebníka. Obřad byl doprovázen jemnými tematickými zpěvy. Myslím, že se podařilo vyvarovat se teatrálnosti, která hrozila. Možná i proto mne překvapil spontánní potlesk účastníků, když služebníci i zástupci zemí odcházeli na svá místa.

Starokatolicko-anglikánská liturgie

Nejen proto, že dnů v týdnu je méně, než počet denominací, ale i proto, že anglikánské a starokatolické církve mají k sobě blízko, slaví se v IEF tato liturgie společně. Dohoda o interkomuniu mezi oběma církevními rodinami byla uzavřena již před 70 lety. Liturgii předsedali tři biskupové – pražský starokatolický Dušan Hejbal, vídeňský starokatolický Bernhard Heitz a anglikánský emeritní biskup, člen IEF Derek Rawclife. Řada starokatolických a anglikánských presbyterů a presbyterek koncelebrovala. Liturgie byla připravována českou starokatolickou církví. Tématem byla jednota křesťanů. Protože anglikánské liturgie patří v rámci IEF k nejvyváženějším, měl jsem velká očekávání. Ta se nenaplnila, přestože nelze liturgii nic zásadního vytknout. Mezi klady patří, že se liturgie vyhnula okázalosti (což při takové koncentraci biskupů hrozí), že neobsahuje rušivé prvky, které se dosud vyskytují v římskokatolické liturgii (Orate fratres, přednostní přijímání kléru), byl užit obyčejný chléb, který byl skutečně pro všechny lámán, během přípravy darů byl zařazen působivý balet absolventky Jaboku Marty Německé, tradičně kvalitní byl lidský projev Dušana Hejbala atd. Liturgie však působila přetíženě a neuspořádaně (dvě, i když obě kvalitní skupiny hudebníků – česká a anglická), zařazení dlouhého lucernária na úvod, poněkud nekoordinované chování služebníků při podávání svátostných způsob. Nebylo to ale tak jednoduché. Při této i dalších liturgiích podávali svátostné způsoby čtyři trojice služebníků. V každé trojici jeden podával eucharistický chléb a dva eucharistické víno. Přijímající vytvářeli kruh okolo oltáře a služebníci je obcházeli. Kázání anglikánské farářky Jacgui Henry se sice tématu dotýkalo, ovšem ani náznakem se netýkalo přečtených textů. Jako motto mělo texty jiné. (Plné znění uvádíme na jiném místě.) Byla to první eucharistická liturgie slavená v hale konference a to, co se úplně nepovedlo, mohlo být napraveno při dalším slavení.

Pravoslavná večerní

Na prohlídku Prahy další den konference navazovala pravoslavná večerní (obdoba západních nešpor) slavená v katedrálním chrámu v Resslově ulici. Považuji za moudré, že byla zvolena večerní, namísto liturgie, neboť při liturgii by velmi pravděpodobně nebylo možné interkomunio. Večerní připravil a předsedal ji správce katedrály mitroforní protojerej (kněz vyšší hodnosti mající právo nosit mitru) Dr. Jaroslav Šuvarský. Spolusloužilo několik kněží včetně rumunského, který je členem IEF. Večerní i jitřní jsou liturgické formy, kde se dosud zachoval zpěv shromáždění. Při liturgii již přebral roli shromáždění sbor. Při naší večerní, slavené staroslověnsky, však také vše zpíval sbor. Asi to těžko šlo udělat jinak. Taková liturgie je však spíše folklórním zážitkem než bohoslužbou. Možnosti adaptace pro podobná shromáždění, aby se mohlo aktivně účastnit, jsou velmi omezené – zahrnovaly přednášení některých proseb v ekteniích anglicky (ovšem se staroslověnským Gospodi pomilu). Ačkoli měl každý před sebou překlad textu večerní, tak jako i v jiné dny, ve svém jazyce, řada účastníků se v liturgii ztrácela. Musel jsem kolemstojícím opakovaně ukazovat v jejich sešitku, kde se právě nalézáme.

Luterská liturgie

Příprava liturgie byla svěřena německému regionu IEF. Sestavoval ji luterský ekumenický farář z Kolína nad Rýnem Dr. Hans Georg Link, který je obdarován vkusným a fundovaným liturgickým projevem. Pro slavení přizval asi patnáctičlenný mezinárodní liturgický tým, ve kterém byli muži i ženy, laici i ordinovaní včetně dvou biskupů – Wernera Krusche z Magdeburku a Vladislava Volného z Českého Těšína, který kázal. Zajímavá byla pestrost liturgických oděvů – zatímco služebníci a služebnice západních zemí užívali bílé alby, u ordinovaných zpravidla doplněné štolou, služebníci z východních zemí měli oděvy černé. Liturgie byla připravena s německou důkladností. Dr. Link věnoval velkou pozornost přípravě liturgického prostoru. Osobně vybral v zahradnictví velkou kytici k výzdobě ambonu. Nakreslil plánek prostoru s rozmístěním liturgů a schóly na samé okraje tak, aby v centru prostoru byl pouze oltář a kříž. Provedl důkladné školení mezinárodního týmu. Při liturgii bylo dobře a nebyl jsem sám, kdo ji hodnotil jako nejlepší. Téma se krylo s tématem konference – „Trpělivá naděje“. Zpěvy byly harmonizovány s biblickými texty. Velmi dobře bylo zvládnuté přijímání i tak velkého množství lidí. Předsedající sám nepodával, ale řídil 12 podávajících služebníků a nás, kteří jsme přistupovali v jednotlivých kruzích. Každý kruh před odchodem dostal požehnání a rukama se propojil. „Technické“ zvládnutí velmi napomáhá plněji prožít jednotu s ostatními.

Mé otázky by se týkaly spíše vlastní luterské liturgie, než slavení, které jsme zažili. Skladba jednotlivých částí je podle mého názoru předimenzovaná, že dochází ke zdvojení prvků majících stejný význam. Např. úvodní obřady obsahovaly: hudbu ke vstupu, pozdrav (civilní), vstupní píseň, liturgický pozdrav, vstupní žalm (recitovaný), zpěv Sláva Otci, zpěv Kyrie, zpěv Gloria, denní modlitbu. I dary byly přinášeny dvakrát. Ve vstupním původu jeden kalich a jedna patena a při přípravě darů ostatní kalichy, konvice a pateny. V anafoře chyběla anamnéze, ovšem na jejím místě byl zařazen zpěv shromáždění mající anamnetický obsah, do jisté míry se překrývají s aklamací po instituci, která se recitovala.

Vyznání víry jsme se modlili ekumenicky vstřícně nicejsko-cařihradské vč. filioque (což je vstřícné méně).

Husitská liturgie

Během výletu do Plzně byla v římskokatolické katedrále slavena husitská Farského liturgie. Osobně jsem se nezúčastnil, proto je mé hodnocení zprostředkované. Předsedali olomoucká biskupka – Jana Šilerová a hradecký biskup – Štěpán Klásek. Farského liturgie nese pečeť pokusu o projev národní církve a zřejmě ji nelze modifikovat pro mezinárodní slavení. Podle dnešních měřítek je strukturně velmi složitá a nepřehledná. Účastníci však ocenili čistý zpěv předsedajícího „mladého chlapce“ (biskup Klásek) a snažili se česky odpovídat.

Reformovaná liturgie

Liturgie s večeří Páně byla slavena podle agendy ČCE formuláře B („kalvínská“) Předsedala jí farářka ČCE Dagmar Ondříčková spolu s maďarským kolegou. Sloužil mezinárodní tým reformovaných služebníků, ordinovaných i laiků. Téma liturgie bylo „dosáhnout cíle naděje“. Mezi přínosy reformované liturgie patří přehlednost a stručnost. Rovněž biblické kázání mladé farářky Tožičkové o odvaze k naději při vší beznaději se povedlo a patřilo k nejlepším, která jsme během týdne slyšeli. Podařila se však věc, jak se ukázalo neplánovaná, která vyzněla jako projev „liturgického křupanství“. Po skončení služby slova, která se odehrávala na kazatelně (u ambónu) služebníci nepřešli ke stolu Páně, kde byly zakryté „živly“ – chléb a víno. Pokračovali od kazatelny, kde se střídali s přednesem jednotlivých částí eucharistické modlitby. Až při slovech ustanovení (v užitém kalvínském formuláři na závěr) přešli ke stolu Páně a živly odkryli. Francouzští reformovaní služebníci kroutili hlavami a Kalvín se obracel v hrobě... Ještě je mnoho co dohánět v kultivaci liturgického projevu reformovaných služebníků bývalého východního bloku.

Římskokatolická liturgie

V Belgii připravená liturgie byla slavena v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí. Dali jsme přednost Týnu před katedrálou nejen proto, že býval centrem českého utrakvismu, ale zejména proto, že je místem klidnějším, ne tolik přetíženým turisty. Druhý předpoklad nebyl zcela správný. Turistů bylo mnoho, chování mnohých se vymyká dobrému vkusu, nicméně velké množství účastníků IEF turisty „překrylo“. Ukazuje se, že mnohé kostely, přes svůj historický a duchovní náboj, přestávají být vhodnými místy pro křesťanskou bohoslužbu. Nejen tím, že jsou vyhledávány spíše jako muzea, ale i svým k současné liturgii těžko adaptovatelným prostorem.

Liturgii předsedal plzeňský biskup František Radkovský, spolu s asi 20 koncelebrujícími kněžími z různých regionů IEF. Díky Františku Radkovskému jsme se nemuseli za představení české katolické církve stydět. Vstřícný, lidský a evropský postoj byl účastníky oceněn. Jednotlivé stručné úvody během liturgie přednášel předsedající česky, německy, italsky a anglicky, předsednické modlitby anglicky. F. Radkovský také kontakt s IEF neomezil na předsedání liturgie. Věnoval mu tři dny. Spolu s ostatními představiteli našich církví se první den účastnil setkání s pražským primátorem a úvodní bohoslužby s mytím nohou. Během návštěvy Plzně byl pozorným hostitelem. Účastníky vítal ve své katedrále, hovořil s nimi, přišel se rozloučit na nádraží, odkud odjížděl zvláštní „ekumenický“ vlak do Prahy. Poslední den přišel jako jediný z představitelů českých církví na závěrečnou slavnost, kde shromáždění požehnal.

Týnská liturgie dopadla dobře, protestantští účastníci (kterých je většina) oceňovali, že „katolíci umějí slavit“. Přesto si pozorný účastník (a takových je v IEF dost) všiml několika nedostatků: Homilie vycházela z jiných textů, než byly čteny. Což byla chyba v mezinárodní komunikaci při přípravě bohoslužby. Ze záhadných důvodů byl užit formulářze svátku Proměnění Páně, který byl letos v kalendáři následující den, zatímco homilie předpokládala texty nedělní.

Nedostávalo se eucharistického chleba. Nemáme zkušenostis používáním hostií, protože při ostatních liturgiích se užíval běžný doma pečený chléb. Při této liturgii jsme užili velké tzv. „koncelebrační“ hostie, abychom nebyli ochuzeni o důležitou symboliku lámání. Hostie mají naznačeno lámání a počet naznačených částí by pro shromáždění dostačoval. Předsedající, který však zkušenosti má, na tolik kousků nenalámal, protože pak jsou některé příliš malé a nelze je použít k namáčení. Nevěděl, že v IEF přijímá namáčením jen velmi málo účastníků, velká většina přijímá krev Páně pitím z kalicha. Jáhen proto přinesl eucharistický chléb ze zásoby, což se sice u nás běžně praktikuje, je to ovšem proti duchu i liteře liturgické konstituce posledního koncilu a pro ekumenické shromáždění to je nešetrné.

Také se nepodařilo vyvarovat (u nás zažitému) přijímání ve frontě, které je některými členy IEF nazýváno „Mc Donalds communion“…

Závěr

Domnívám se, že představení mezidenominační otevřenosti českých církví nedopadlo tak špatně. Účastníky z celé Evropy bylo oceňováno. Jednalo se teprve o druhou velkou konferenci IEF v postkomunistické zemi. Během první, před několika lety v Polsku, byli účastníci šokováni tím, že při římskokatolické liturgii ani nebylo možné (po 30 letech jeho praktikování) interkomunio…

Věřím, že konference pomohla i českým křesťanům. Ti, kteří se budou chtít vystavit čerstvému ekumenickému větru i napřesrok, mají možnost ve středoanglickém Swawicku 27. 7. – 3. 8. 2002. Tématem konference bude „Poklad v hliněných nádobách“. Český region IEF bude vypravovat na tuto konferenci autobus a cena pobytu pro účastníky z postkomunistických zemí je 100 liber.

Víra potřebuje znamení připomínky a prohloubení. Pro připomenutí křtu je takovým znamením nedělní obřad svěcení vody a pokropení lidu. Nový misálříká: „Obřad svěcení vody a pokropení lidu se může konat ve všech kostelích akaplích na začátku každé nedělní mše, i když se slaví už v sobotu večer. Tento obřad nahrazuje úkon kajícnosti.“ (Český misál, Praha 1983, s. 945). Jedná se přitom o zvyk, jehož počátky je možné sledovat hluboko do prvního tisíciletí. Původně byly v klášterech v neděli ráno při procesí vykropeny svěcenou vodou prostory kláštera a kostela, později byli pokropeni i věřící. Od vrcholného středověku to bylo platilo jako připomenutí křtu: obec vyznávala své selhání vůči Bohu, prosila o jeho smilování a byla pokropena svěcenou vodou. To znamená kající smýšlení, přípravu na slavení eucharistie a připomenutí křtu; protože stejně křest zahlazuje všechny hříchy, tak má i toto pokropení připomenout všechna selhání uplynulého týdne a stát se znamením obrácení.

Je potěšitelné, že mohlo být obnoveno toto staré asperges – procesí, žehnání vody a pokropení jako připomínka vlastního křtu, protože křest je přece radikální změnou smýšlení (metanoia). Tam, kde se uskutečňuje, musí samozřejmě odpadnout obvyklý úkon kajícnosti při zahájení mešní slavnosti, protože by došlo ke zdvojení. Skrze znamení pokropení vstupuje do zahajovacího obřadu, který se často ukazuje jako příliš strojený a popisný, slavnostnější a živější moment. Toto znamení se může uskutečnit ve všech nedělních bohoslužbách včetně předvečerní mše. Při určitých slavnostech, jako je svátek Křtu Páně nebo Letnice, by mohlo získat zvláštní význam. Požehnání vody by se při tom mělou skutečnit před celou obcí. Zvláště vhodné je k tomu místo křtu, na které vidícelá obec. Musela by k tomu být užita velikonoční svíce. Aby se cesta ke křestnímu místu a pokropení vodou stalo v nejpravdivějším smyslu znamením připomínky a obnovy křtu, mělo by přitom být přizpůsobeno dnešnímu chápání.

Po výzvě k modlitbě a krátkém tichu následuje modlitba požehnání vody, připomenutí Božích činů spásy pro jeho lid skrze vodu a prosba za spásné jednání i v současnosti. Pokropení se může dít od oltáře nebo při průchodukostelem, zatímco obec zpívá vhodnou píseň, týkající se např. připomenutí křtu, obrácení a pokání. Není ale bezpodmínečně nevýhodou, bude-li nutné vhodné písně nebo antifony teprve vyhledat. Bude jen třeba používat vždy znovu na tomto místě určité zpěvy, aby mohl nastat u obce odpovídající signální efekt. Po zpěvu a návratu k oltáři uzavírá tuto část kněz slovy: „Kéž nás všemohoucí Bůh očistí od hříchů, abychom se směli účastnit hostiny s Kristem a jednou s ním zasedli za stůl v jeho věčném království.“ Pokud má být ještě přidána do vody sůl, může se mezi svěcením vody a zpěvem obce ještě uskutečnit požehnání soli. Sůl platí za znamení síly. Proto se v požehnání říká „dej, ať se touto vodou kropíme na znamení víry, že na nás sesíláš rosu svého Ducha že jsi vždycky s námi a od zlého nás chráníš“ (překlad německého textu: „aby na všech, kdo budou pokropeni touto vodou promísenou se solí, spočinul tvůj svatý Duch. Odvrať od nich všechna pokušení Zlého a ochraňuj je svojí silou“).

Každá neděle je malými velikonocemi, slavností týdenní Paschy. Co by mohlo být smysluplnější, než stále znovu při této velikonoční slavnosti připomínat souvislost eucharistie a křtu: „Dej, aby voda života pro násneustále prýštila a přinášela nám spásu“ (z žehnací modlitby nad vodou).

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 65-67, přeložil Ondřej Bastl.

 

Díky prázdninám jsme konečně vydali 101 čísel Getseman na CD-ROMu.Tvůrcem podoby disku je Petr Ferdus. Připravil produkt který je jednoduchý, rychlý a nenáročný na ovládání. Prohlížecí program má zabudován a sám se spustí po vložení do mechaniky. Vyhledávání umožňují dva rejstříky –podle názvu článků a podle autorů. Homilie jsou řazeny v samostatném adresáři a obsahují celkem devět let podle nedělního římskokatolického lekcionáře, čili třikrát tři cykly A, B, C. Všechny tři homilie k dané neděli jsou řazeny těsně za sebou, což ulehčuje praktické využití. Disk je doplněn dvěma ročenkami Getseman, jedna je věnována problematice mlčící církve, druhé je sborníkem semináře o modernismu. Dále disk obsahuje fotografie ze setkání čtenářů při příležitosti vydání jubilejního stého čísla a přehled nabízených knížek nakladatelství Síť. Od 102. čísla jsou Getsemany umístěny na www.getsemany.cz. Ti čtenáři, kteří si v minulosti CD-ROM objednali, jej dostávají s tímto číslem Getseman. Pokud se tak nestalo, napište si laskavě o něj znovu. Stojí 200 Kč.

Redakční rada Getseman při svém jarním zasedání rozhodla, že je třeba věnovat větší pozornost velké skupině našich čtenářů – kněžím a kazatelům různých církví, kterých je asi 300. Zejména pro ně a pro všechny, kteří se věnují pastoraci jsou určena pracovní vydání dvou drobnějších děl. Takových, aby je i přetížený pastoralista mohl přečíst. Nudit se určitě nebude:

Bernhard Häring – Bez východiska? Výzva ve prospěch lidštější pastorace rozvedených a znovu sezdaných. 40 str. 30 Kč.

Alfred Schilling – Desatero přikázání. Úvod k správnému porozumění ak jejich hlásání dnes. 44 str. 30 Kč.

Oba před několika lety zesnulí autoři se živě zajímali o české křesťany. Oba republiku navštívili a měli jsme možnost je poznat. Jejich názory jsou poctivé a zralé. Světoznámého morálního teologa a jednoho z důležitých aktérů II. vat. koncilu Bernharda Häringa není třeba zvláště představovat. Katolický kněz Alfred Schlilling vystudoval asyrologii, egyptologii a teologii. Působil jako středoškolský profesor, vysokoškolský učitel a farář. Za své celoživotní dílo, obsahující četné, zejména liturgické publikace, obdržel čestný doktorát univerzity v Tübingen.

Jak nabízené CD ROM, tak oba sešity můžete objednat na adrese redakce: Getsemany, Alšova 1247, 252 28 Černošice nebo e-mailem: hradilek@etf.cuni.cz.

 

Nové knihy

 

Z knih, které vyšly v poslední době, může čtenáře zaujmout drobná knížka z Karmelitánského nakladatelství s pozoruhodným názvem Skateboard Boží, jejíž autorka Tereza Zukic, patřící k mladší generaci, Němka chorvatského původu, vypráví o své pozoruhodné cestě víry od své konverse přespůsobení v řeholním společenství až po založení nové komunity Ježíšových sourozenců, která dnes působí v malém městě nedaleko Norimberka. Poutavě líčí svoji snahu o skloubení života v klauzuře s životem uprostřed lidí, o realizaci ignaciánského hledání a nalézání Boha ve všem, o častém odtržení institucionální církve od života. Potenciální čtenáře snad zaujme její vyznání: ,,Vyznávám, že miluji tuto církev, přestože a právě proto, že na ní často člověk nemůže najít nic dobrého, a neexistuje pro mě větší štěstí, než být dítětem této církve.“ Na závěr ještě můžeme doufat, že tato temperamentní řeholnice navštíví ke konci září Prahu.

Neznámá evangelia – novozákonní apokryfy I. je první z plánovaných tří svazků apokryfních spisů raného křesťanství, které vyjdou v nakladatelství Vyšehrad. Jde o texty, které se z různých důvodů sice nestaly součástí biblického kánonu, avšak mají mimořádný význam propochopení klíčové fáze církevních dějin. A navíc obsahují nejednu myšlenku, která může být inspirativní a živá i dnes. Třeba 67. logion Tomášova evangelia:„Ježíš řekl: Kdo pozná veškerenstvo a má nedostatek sám v sobě, má nedostatek ve všem.“

Eucharistické společenství kanadských anglikánů a luteránů

Ottawa (KAP) – Anglikáni a luteráni v Kanadě uzavřeli na synodě ve Waterloo (Ontario) úplné eucharistické společenství. V tzv. Deklaraci z Waterloo se mimo jiné poukazuje na to, že historicky podmíněné teologické rozdíly mezi oběma společenstvími nikdy nevedly k vzájemným obviněním z hereze. Společné zkušenosti v pastoraci a misii v Kanadě vedly k přezkoušení rozdílných teologických a církevněpolitických stanovisek. Rozhovory mezi oběma církvemi trvaly 20 let.

Biskup pro diakonát žen

Brusel (KAP) –Biskup z Brugg (Belgie) Roger Vangheluwe se přimlouvá za připuštění žen k jáhenství. Doufá, že by se v dohledné době mohla tato otázka prodiskutovat. Biskup především prosazuje uplatnění žen na vedoucích místech v církvi: „Již nyní už je možné uskutečnit.“ Tak apeluje na všechna církevní zařízení své diecéze.

Spor o biskupky v Austrálii

Sydney (KAP) – V australské anglikánské církvi nebudou ani nadále biskupky. Generální synoda v Brisbane rozhodla o odložení hlasování o této otázce, aby nedošlo k jejímu zamítnutí. Příště by toto téma mohlo být otevřeno nejdříve v roce 2004, protože dosavadní diskuse byly bez výsledku.

Podle informovaných kruhů je přijetí biskupek pro anglikánskou církev Austrálie zkouškou jednoty. Několik diecézí se mělo vyjádřit, že pokud nebude otázka vyřešena kladně, odloučí se z národního společenství a budou biskupky světit samy. „Neexistuje spravedlivá námitka, proč by si australská diecéze nemohla povolat svoji nejvyšší pastýřku z ciziny“, řekla anglikánská duchovní Muriel Porter.

Rozdíly v sexuální morálce by mohly otřást toužebně očekávaným sjednocením mezi anglikánskou církví a Spojenými církvemi (Uniting Church) Austrálie. Během přednášky presidenta Spojených církví, James Haire, na anglikánské generální synodě se moderátortéto církve, Alistair Macrae, vyjadřoval velmi liberálně k otázkám předmanželského sexuálního života, manželství bez sňatku a nemanželsky narozených dětí. Hairese pak pokoušel zmírnit dopad těchto výpovědí tím, že Macrae pouze vyjadřoval svůj vlastní soukromý náhled. Také podle moderátora se snižují šance na větší jednotu mezi oběma církvemi. Spojené církve Austrálie vznikly v roce 1977 sloučením metodistů, presbyteriánů a kongregacionalistů.

Popřát sluch lidu

Vídeň (KAP) –Rakouská platforma hnutí My jsme církev požádala delegáta rakouské biskupské konference, innsbruckého biskupa Aloise Kothgassera, který se má na podzim zúčastnit biskupské synody v Římě, aby zde zastával stanovisko, že při jmenování biskupů se má vzít do úvahy názor diecéze. Mimoto také žádají, aby byla jasně řečena i rozhodovací kritéria pro výběr biskupa.

Tyto požadavky nejsou aktem neloajality k papeži, ale spíše důkazem přátelské sounáležitosti, prohlašuje hnutí. Římu by mělo dát jasně na vědomí, jaké jsou reformní požadavky katolíkůi katoliček., kterým ještě vůbec záleží na církevních úřadech, které pronastupující generaci platí čím dál tím méně.

Současně byl biskup Kothgasser upozorněn na dopis, již dříve adresovaný jemu a kardinálu Christophu Schönbornovi, ve kterém se upozorňuje, že na právo církevních obcí na eucharistii má přednost před disciplinárními zákroky. Katastrofální nedostatek kněží by se měl řešit úpravou podmínek připuštění ke kněžství.

Biskupská synoda se bude konat od 30. září do 27. října ve Vatikánu a je věnována biskupskému úřadu.

Rozkol v anglikánské církvi?

Londýn – (KAP) Anglikánský primas a arcibiskup z Canterbury, George Carey, varoval před rozkolem v celosvětové anglikánské církvi. Carey odsoudil plány anglikánského arcibiskupa Emmanuela Mbona Kolini (Kigali/Ruanda) a arcibiskupa Ping ChungYong (Sabah/primas anglikánské provincie Jižní Asie), vysvětit v Denveru čtyři další biskupy pro tradicionalistické anglikány v USA. Tento krok oslabí anglikánské společenství, objasnil arcibiskup, který je čestnou hlavou okolo 70 mil. anglikánů ve světě, ve svém dopise oběma arcibiskupům.

Doslova napsal, že mohou jednat jen v rámci svých kompetencí, které se ovšem nevztahují na cizí diecéze.

„Hodnotím svěcení v Singapuru v nejlepším případě jako neregulérní a v nejhorším jako schizmatické.“ V únoru 2000 byli totiž v Singapuru vysvěceni pro USA dva biskupové na protest proti svobodomyslnému přístupu jejich církve k homosexualitě. Careyův postup je poměrně jedinečný, protože je pouze čestnou hlavou anglikánské církvea jednotlivé diecéze jsou samostatné.

Oba v Singapuru vysvěcení kněží Charles Murphy a John Rodgers objasňovali po svém svěcení, že se k tomuto kroku rozhodli aby bojovali s nevěrou v USA. Pokles počtu anglikánských věřících je prý způsoben i liberálním přístupem anglikánů k homosexualitě.

Náboženské napětí v Indii

Dillí (KAP) – Radikální organizace Vishwa Hindu Parishad (VHP) v Indii vyčetla křesťanským církvím agresivní misijní praxi. Generální sekretář VHP Praveenbhai Togadia navrhl vládě v Dillí zákaz konverzí, jak nabízí ústava.

Dále tento politik předhazuje křesťanům, že vědomě rozdmychávají nepokoje a podněcují separatistické hnutí. Ktomu jsou zneužívány peníze křesťanů, kteří pracují v zahraničí, řekl Togadia. Obvinil presidentku kongresové strany, Soniu Ghándíovou, že vědomě křesťany protežuje.

Kritika zákona o konverzích

Dillí (KAP) – Křesťanské církve v Indii kritizují návrh zákona o konverzích jako diskriminující.Poukazuje se na nízké hodnocení a chybějící respekt k náboženským menšinám. Člen vládnoucí strany zdůraznil, že zákon je pouze ochranou proti násilným konverzím. Naproti tomu opozice shledává, že ochrana proti těmto případům je nyní již dostatečná. Návrh zákonazakazuje poskytovat peníze, bezplatné vzdělání, pracovní místa, přístřeší, stravu, oblečení vázané na konverze a současně hrozí až desetiletým vězením. Indičtí právní experti varují, že zákon by mohl být použit proti všem církevním společenstvím. Mohl byse stát nástrojem proselytismu zejména u chudého obyvatelstva. Biskup Valerian D'Souza z Poony nazval návrh zákona důkazem převrácenosti priorit zákonodárců. Ti by měli pečovat o dobro chudých a utlačených. Demokratický národ nemůže takový zákon tolerovat, řekl biskup.

Heribert Haag mrtev

Římskokatolický teolog Heribert Haag (*1915) zemřel dne 23. 8. 2001 ve švýcarském Luzernu. Proslavil se jako biblista, specialista na Starý zákon, a angažoval se pro obnovu a odklerikalizování své církve. „Nedostatek kněží, farnosti bez eucharistie, celibát, svěcení žen, to jsou problémy, které sice nikoli samy, ale přece podstatně spoluzapříčiňují současnou krizi katolické církve. Ta bude trvat tak dlouho, dokud se církev nerozhodne přijmout novou ústavu,“ napsal ve své knize Woraufes ankommt roku 1997.

Podzemní biskup propuštěn

Řím-Peking (KAP) – Šest měsíců po svém uvěznění byl katolický biskup Joseph Zhang Weizhu (45) v čínské provincii Chenan opět propuštěn na svobodu. Římu věrný biskup byl již vroce 1998 na delší dobu uvězněn. Jeho nynější osvobození bylo důsledkem jehošpatného zdravotního stavu. Biskup, kněz a aktivista podzemní církve byl dlouhodobě držen v izolaci a také ideologicky zpracováván v táborech pro převýchovu.

Manželské procesy v Římě

Vatikán (KAP) – Rekordní počet soudních procesů rozhodujících o zneplatnění manželství zaznamenal loni nejvyšší soud katolické církve Římská rota. Z 1022 řízení připadlo na anulaci manželství 999, zatímco v roce 1999 bylo řešeno 963 případů. Silný vzestup zaznamenal přírůstek nově započatých procesů tj. 322. V posledních 10 letech to bylo průměrně 240 na rok.

Vzestup procesů byl zapříčiněn nárůstem polských případů (z 12 na 28) a případů z Brazílie (z 8 na16). Nejsilněji jsou ovšem zastoupeny i nadále případy italské (89) a z USA (43), kde se tradičně vyskytují případy zneplatnění manželství ve větším počtu než v jiných zemích. Nízký počet procesů zůstal pro německy mluvícíoblasti.

Celkem v 57 výnosech Roty bylorozhodnuto o tom, že manželství vůbec nevzniklo, v 67 však soudci Rotyprohlásili, že z hlediska církevního práva manželství dále trvá. Nejčastější závěr pro anulaci manželství byl, že pro uzavření manželství chyběla schopnost převzít podstatné manželské povinnosti. Nález této psychické neschopností manželství uzavřít platil zejména pro případy v USA, ale též v Evropě. Rota rozhodla v soudním roce pouze 16 z 41 případů. Pouze v 12ti případech z 36 byla vyhlášena neexistence manželství. Nejčastějším důvodem pro anulaci manželství byla neschopnost mít děti (v 17 z 27).

Nejkatoličtější země Evropy

Vatikán-Řím (KAP) –Itálie zůstává přes všechny společenské změny evropskou zemí s největším počtem katolíků, alespoň podle nejnovější vatikánské ročenky. 97 % z 57,3 milionů Italů bylo katolicky pokřtěno. Za Itálií následuje Polsko s 95,7 % a Malta s 94,6%. Nejnižší počet katolíků má Finsko s 0,15 %. V Evropě (včetně evropské části Ruska) je katolíků 41,1 %.

V německy mluvících zemích je první Lichtenštejnsko s 78 % a Rakousko s 75,3 %. Švýcarsko má 46,2 % a Německo 33,9 % katolíků.

Nabídka práce v Kalichu

Prodejna KALICH v Jungmannově ulici v Praze přijme pracovníka či pracovnici na plný úvazek. Požadujeme: občanskou bezúhonnost, dobrý vztah k lidem, zaujetí pro práci s knihami, znalost církevního prostředí, vzdělání nejlépe VŠ. Nabízíme: různorodou práci mezi přátelskými lidmi, prostor pro osobní tvůrčí přístup, platové zařazení podle tabulky pro rozpočtové organizace (dle dosaženého vzdělání a započitatelné praxe). Písemné nabídky s krátkým životopisem zasílejte na adresu KALICH, Jungmannova 9, Praha 1, 111 21, pp. 220 či elektronicky na adresu kalichknih@volny.cz. Nástup možný od 1. září tohoto roku, resp. od 1. ledna 2002.

Ekumenické setkání v Teplé

Ekumenické společenství a bratři premonstráti zvou do kláštera v Teplé na dvoudenní ekumenické setkání Sedmkrát za den tě chválím. Hlavní náplní bude společné slavení liturgie hodin (modlitba breviáře) a přemýšlení o tradici a významu pravidelné modlitby v duchovním životě.

V přednáškách i při osobních rozhovorech bude možno setkat se s křesťany, k jejichž životu pravidelná modlitba neodmyslitelně patří (řeholníci, duchovní různých denominací apod.).

Setkání se uskuteční od 27. do 29. září 2001. Ubytování v klášteře (spacák a karimatka), stravování společné. Celkové výdaje asi 200 Kč (ubytování a strava).

Zájemci se mohou hlásit u Karla Šimra, Zahradní 27, 326 00 Plzeň, telefon: 0602 946171, e-mail: simrk@seznam.cz, www: www.volny.cz/jodok

IES: slavnostní zahájení roku

Ve středu 3. října 2001 se v 18:00 hodin v Institutu ekumenických studií ve Vyšehradskéulici 41 v Praze 2 uskuteční slavnostní zahájení akademického roku 2001/02 bakalářského studijního programu Teologie křesťanských tradic.