Biskupské bilancování a plánování

Na přelomu starého a nového občanského roku někteří diecézní biskupové v ČR bilancovali a plánovali. Občas sice zazněla zmínka o závěru celocírkevního Svatého roku 2025, vyhlášeného papežem Františkem s mottem „Poutníci naděje“, ale nezaznamenal jsem, že by se některý z biskupů pokusil zhodnotit, nakolik se v souvislosti s jeho zaměřením podařilo „významně přispět k obnovení atmosféry naděje a důvěry jako znamení obnoveného znovuzrození, které všichni cítíme jako tak naléhavé“, jak čteme v dopisu papeže z 11. února 2022 Rino Fisichellovi, předsedovi tehdejší Papežské rady pro novou evangelizaci. Raději ponechme stranou vyjádření pražského arcibiskupa Jana Graubnera, který svými kroky v roce 2025 výrazně přispěl k opačnému trendu, tedy narušení atmosféry naděje a důvěry, ať už to bylo jeho jednostranné a zaujaté vměšování do dění na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, reakce na akci Hospodin v hospodě nebo různá vyjádření přispívající k rozdělení v církvi i společnosti. Doufejme, že nový rok 2026 přinese jmenování alespoň takového pražského arcibiskupa, za kterého se nebudeme muset stydět.

Za pozornost stojí pastýřský list litoměřického biskupa Stanislava Přibyla k Novému roku 2026, ve kterém vyhlásil začínající rok „Rokem smíření“ v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva v letech 1945–1946. Biskup uvedl, že nechce hodnotit, zda vysídlení německého obyvatelstva bylo dobré nebo ne, to přenechává historikům. Dosud je možné v litoměřické diecézi nalézt svědky tehdejších událostí, především rozbořené domy a chátrající kostely. Největší šrámy však dění zanechalo na lidech. Zmínil, že ze strany Čechů docházelo nezřídka k excesům: okrádání, znásilňování a ponížení. Konkrétně uvedl masakry v Ústí nad Labem a v Postoloprtech. Náplní Roku smíření bude především 12 bohoslužeb smíření, vedených v ekumenickém a mezináboženském duchu a také setkání s vysídlenými obyvateli a jejich potomky. Případným kritikům smiřování vzkazuje, že „neplatí, že něco vymlčet vyřeší situaci“: „Naopak: je potřeba staré rány otevřít, aby se mohli zahojit.“ A to i v situaci, kdy jsme to nebyli my, kdo svým bližním před osmdesáti lety ubližovali. Nepochybně pozoruhodná iniciativa, zvlášť v dnešní době, kdy se součástí nové vládní koalice staly síly šířící nenávist a xenofobii. Ukázaly to negativní reakce některých politiků na avizovaný první sudetoněmecký sjezd na území ČR, který by se měl uskutečnit v květnu 2026 v Brně.

Novoroční list plzeňského biskupa Tomáše Holuba se logicky věnuje vstupu do posledního roku tříleté diecézní synody, který se po prvních dvou letech, zaměřených na popsání reality (2024, Kde jsme?, motto: „Mistře, kde bydlíš?“, Jan 1,38) a formulování cíle (2025, Kam máme jít?, motto: Já jsem ta Cesta, Jan 14, 6), bude věnovat návrhům konkrétních kroků pro život a službu v diecézi v příštích deseti letech (2026, Kudy půjdeme?, motto: „Následuj mě!“, Jan 21, 19). Biskup uvedl, že je třeba nezůstat jen u vize: „Možná budeme schopni jen malých kroků. Možná v některých oblastech půjdeme pomalu. A to je v pořádku. I šnek v grafickém ztvárnění našeho motta nám může připomínat, že na naší cestě není nejdůležitější rychlost, ale směr, vytrvalost a důvěra. Tak bude i naše společné následování Krista vést k životu v církvi, která pro nás bude domovem – a pro mnohé kolem nás inspirací.“ Plzeňská diecéze zůstává zatím jedinou v ČR, kde synodalita není pouhou frází nebo předmětem teoretických úvah, ale žitou realitou.

Na závěr bych rád ještě připomněl ohlédnutí za odkazem papeže Františka, které zmínil papež Lev XIV. v tradičním proslovu k zaměstnancům římské kurie 22. prosince 2025. Jeho slova je možné chápat i jako výzvu a přání pro katolickou církev v ČR: „Chtěl bych především vzpomenout na svého milovaného předchůdce, papeže Františka, který letos ukončil svůj pozemský život. Jeho prorocký hlas, pastorační styl a bohaté magisterium ovlivnily cestu církve v posledních letech a povzbudily nás především k tomu, abychom znovu do centra postavili Boží milosrdenství, více se zaměřili na evangelizaci, abychom byli církví veselou a radostnou, otevřenou všem a pozornou k nejchudším.“