Pozdější litoměřický biskup Ferdinand Kindermann von Schulstein se narodil 27. 9. 1740 v severočeské vesnici Království (Königswalde) u Šluknova. Po vychození školy ve Šluknově navštěvoval gymnasium v Lužici a v roce 1760 pokračoval ve studiích na Filosofické fakultě Karlovy university v Praze, přičemž si přivydělával hudbou – byl výborným hobojistou, hrál na mnoha pražských kůrech. Na fakultě navštěvoval přednášky K. H. Seibta, s nímž se později spřátelil a stal se jeho spolupracovníkem. Svá studia ukončil disertační prací o díle francouzského barokního myslitele Bossueta. Po studiích se rozhodl věnovat školství a pedagogice, a proto odešel do Zaháně k opatu J. I. Felbigerovi, tvůrci tereziánské školské reformy. Po návratu v roce 1772 byl ustanoven děkanem v jihočeské Kaplici na novohradském panství hraběte Jana Nepomuka Buquoye, který mu tam umožnil vybudovat vzorovou školu podle Kindermannových představ. Kaplická škola se záhy stala velmi známou a příkladem pro budování podobných škol. Již zde dbal Kindermann na to, aby vždy byl k disposici učitel znalý českého jazyka, takže není oprávněná výtka obrozenců, kteří ho neprávem považovali za germanisátora.

Za své zásluhy o organizaci školy na venkově byl Kindermann v roce 1777 jmenován Marií Terezií děkanem pražské kapituly u Všech svatých, s čímž byl spojen inkolát pro Čechy, a zároveň povýšen do šlechtického stavu s příznačným predikátem „von Schulstein“. O jeho vážnosti svědčí i skutečnost, že byl spolu s pozdějším královéhradeckým biskupem J. L. Hayem a M. A. Wittolou jmenován téhož roku do toleranční komise, jež napravovala následky lsti dvou jesuitů, kteří na Valašsku neoprávněně vyhlásili náboženskou toleranci, aby zjistili skutečnou víru obyvatelstva. Od té doby se také datuje přízeň, kterou Kindermannovi projevoval pozdější císař Josef II. Ten ho jmenoval v roce 1781 proboštem vyšehradské kapituly. Stejně jako Josef zastával nový probošt názor, že obecná škola a církev musí být spolu těsně propojeny. Od roku 1775 byl Kindermann také členem zemské školní komise při českém guberniu, v níž dostal na starost nižší školy; gymnasia spravoval K. H. Seibt. Důležitým jeho počinem bylo založení vzorové tzv. normální školy v Praze, která měla za úkol vychovávat budoucí učitele.

Jeho zásluhou byla část jmění zrušených náboženských a literátských bratrstev použita pro obecné školy a ústavy chudých, výnos čistě náboženských nadací ovšem připadl náboženskému fondu. Za zásluhy jmenoval Josef II. Kindermanna 31. 1. 1790, tedy krátce před svojí smrtí, biskupem litoměřickým.

Hlavním dílem Kindermannovým bylo vytvoření industriální školy, kterou zamýšlel jako doplněk ke škole „literární“. Měla vést mládež k pilné a obratné práci. Děti se zde učily textilní výrobě, pletení, šití, zemědělským pracím na zahradě i na poli, péči o ovocné stromy i včelaření, měly se stát v budoucnu ekonomicky soběstačnými. Průmyslová škola inspirovala německé země (Württembersko, Vestfálsko, Franky, Freiburg aj.), zájem dokonce projevovalo i Rusko. Součástí výuky byla i výchova v praktické lásce k bližnímu, jejímž výsledkem byly např. sbírky pro chudé. V této souvislosti vznikly pod Kindermannovým vlivem i školy zaměřené čistě na výchovu dívek, což byl v té době revoluční počin. První škola vznikla roku 1775 v Praze na Malé Straně u sv. Mikuláše, další o šest let později u sv. Štěpána, a podle tohoto vzoru pak vznikaly další.

Kindermann se věnoval i péči o chudé. Zasloužil se o vybudování četných chudobinců a sháněl pro ně finanční prostředky. Staral se i o pomoc pražským Židům, o jejich hmotné u duchovní povznesení a podílel se na založení židovské hlavní školy a podpoře Židů z pražského chudinského ústavu.

Závěr svého života strávil Kindermann jako litoměřický biskup. Za generálního vikáře si vybral někdejšího rektora pražského generálního semináře, českého vlastence J. F. Hurdálka, který ho pak vystřídal na biskupském stolci. V Litoměřicích se sblížil s Josefem Jungmannem, který působil v tamním semináři. Jeho aktivity r. 1799 přerušila mozková mrtvice. Na jaře 1801 podnikl cestu na léčení do Prahy, kde však 25. května 1801 zemřel. Nebyl pohřben v litoměřické katedrále, ale na městském hřbitově.

Pavel VI. blahoslaven

Vatikán (KAP) Na závěr mimořádné biskupské synody o rodině papež František 19. října prohlásil za blahoslaveného svého předchůdce Pavla VI. Jeho liturgická památka se bude připomínat 26. září, v den jeho narození. Slavnostní bohoslužby se účastnilo asi 70 tisíc lidí.

Pavel VI., vlastním jménem Giovanni Battista Montini, vykonával úřad v letech 1963 až 1978. Předsedal tedy závěrečné části druhého vatikánského koncilu, který dovedl do úspěšného konce. Mimo jiné to byl on, kdo biskupské synody roku 1965 zavedl jako řádnou instituci katolické církve.

Kritiku sklidil Pavel VI. zejména za svoji encykliku Humanae vitae (1968), v níž označil za vážný problém oddělování sexuality a rozmnožování a katolíkům zakázal používat umělé prostředky k zabránění početí. Nesporně pozitivní naopak jsou jeho sociální a mírové encykliky i práce spojená s uvedením závěrů koncilu do praxe, tedy příprava nové liturgie a nového církevního zákoníku.

Kardinál Kasper o biskupské synodě

Hamburk (Zeit Online) Německý teolog kardinál Walter Kasper poskytl po skončení synody rozhovor časopisu Die Zeit. Za nejkrásnější zážitek synody označil svobodu projevu: „Ta je totiž v Římě relativně nová a připomnělo mi to koncil,“ řekl. A přivítal, že se o problémech nyní veřejně hovoří: „Pokud se o církevní učení řadoví věřící už nestarají – to je špatné. Synoda chtěla způsobit, aby se obyčejní katolíci zase začali zajímat o to, co se říká v Římě. Připomíná mi to starou církev, kdy se lidé na tržištích hádali o dění na koncilech. To už je obrovský pokrok.“

Kardinál dále připomněl, že neúspěch návrhů na změnu postoje k homosexuálům a rozvedeným není definitivní, protože mimořádná synoda byla jen částí procesu rozvrženého na delší dobu: „Nedosáhli jsme dvoutřetinové většiny jen u tří z 62 bodů a i pro sporné body byla poměrně silná většina. Nebyla to tedy žádná katastrofa. Věřím, že napřesrok se dostaneme dál.“ V diskusích se tak bude pokračovat na místní i ústřední rovině. A „mnozí, kteří přišli z pastorace, se mnou souhlasili. Vědí, že velká část katolíků nezapadá do šablon církevního práva. Rozvedení, nesezdaní a mnozí jiní. A pak byli i účastníci synody, kteří lpěli na strnulém pojetí církevní nauky. To musíme vzít na vědomí.“

Na otázku po rozvodech a soužití nesezdaných katolíků Kasper řekl, že „hříchy existovaly vždycky,“ ale obzvlášť dnes mají duchovní naslouchat lidem: „Nemají vycházet z čistě abstraktní nauky, ale z konkrétní zkušenosti a vykládat ji ve světle evangelia. Na rodinu a manželství jsou vlastně těmi hlavními experty rodiny samotné.“ A současné dění v Římě označil za změnu paradigmatu: „Už nevycházíme z abstraktní nauky a nevnucujeme ji lidem, ale provázíme je na cestě k dobrému a šťastnému životu.“ „Evangelium je Ano k člověku. Bůh nám přitakává. Chce pro nás to nejlepší. A tady dělá synoda změnu kursu: Chceme vyjít z člověka a z toho, co je na něm dobré. Žádný člověk není jen zlý, ale má se stávat lepším.“

Ohledně synodních sporů o homosexualitu řekl kardinál, že účastníci se přinejmenším shodli na tom, že je třeba vyloučit diskriminaci, respektovat homosexuály jako osoby a snažit se, aby v církvi našli své místo, protože k ní bez diskuse náležejí. „Jsou děti boží a patří k boží rodině.“ Na otázku, zda je homosexualita hříšná, pak Kasper uvedl: „Homosexuální orientace jako taková samozřejmě hříchem není. Morální hodnocení se může vztahovat jen k činům. Přitom bych neměl posuzovat subjektivní svědomí jedince.“

Boko Haram uneslo dalších 60 dívek

Řím-Abudža (KAP) Islamistické hnutí Boko Haram uneslo na severovýchodě Nigérie dalších 60 dívek. Podle italské katolické zpravodajské agentury misna přepadlo asi 100 ozbrojených teroristů vesnici Waga Mangoro. Ozbrojenci zastřelili dva muže, zapálili budovy a odvlekli asi 40 dívek. Dalších dvaceti se zmocnili ve vesnici Grata.

Již v dubnu unesli členové Boko Haram asi 200 křesťanských dívek. Dosavadní vyjed-návání nigerijské vlády o jejich propuštění byla bezvýsledná.

Britský parlament schválil biskupky

Londýn (KAP) Britský parlament schválil a královna Alžběta II. podepsala zákon, který v anglické státní církvi povoluje udělovat biskupské svěcení ženám. Generální synoda anglikánské církve, která se bude konat v listopadu, tento zákon zapracuje do církevního práva, a poté bude možné ženy světit.

Poprvé ženy v papežské biblické komisi

Vatikán (KAP) Papež František jmenoval pro další pětileté funkční období papežskou biblickou komisi v novém složení. Komise byla založena roku 1902, má 20 členů a jejím úkolem je vědecké zkoumání biblických textů. Tentokrát se mezi její členy poprvé dostaly i ženy: španělská řeholnice Nuria Calduchová Benagesová a profesorky teologie Bruna Costacurtaová z Itálie a Mary E. Healyová z USA. Prezidentem komise je kardinál Gerhard Ludwig Müller, prefekt Kongregace pro nauku víry.

Kontroverzní řeč metropolity Hilariona

Vatikán (KAP) Ruský pravoslavný metropolita Hilarion, který se jako pozorovatel účastnil mimořádné biskupské synody o rodině v Římě, vzbudil negativní pozornost obsahem svého projevu před synodály. Mimo jiné zaútočil na přítomného řeckokatolického arcibiskupa Svjatoslava Ševčuka z Kyjeva.

„V zásadě jeho projev obsahoval požadavek, aby si Ševčuk a jeho spolubratři konečně přestali stěžovat na ruskou zahraniční politiku a na ruskopravoslavnou biskupskou podporu ruských vojenských operací na Ukrajině,“ shrnul obsah Hilarionovy řeči komentátor John Allen. Podle agentury Interfax Hilarion požadoval také, aby Ševčuk přestal podporovat „jednu sjednocenou ukrajinskou místní církev,“ a nesnažil se tím „vyrvat pravoslavné věřící z jejich mateřské církve, moskevského patriarchátu, se kterým jsou spojeni starými krevními pouty“.

Ukrajinští separatisté zajali pastora

Kyjev (KAP) Ruští separatisté drželi v zajetí adventistického pastora Sergeje Litovčenka. Ozbrojenci ho unesli 27. září během bohoslužby ve městě Horlivka v Donbasu, které separatisté ovládají. Přitom prý prohlásili „toto je pravoslavná země a ne místo pro sekty“. Pastor byl propuštěn až po dvaceti dnech.

Separatisté již v minulosti unesli několik duchovních menšinových církví včetně katolických kněží. Proto většina duchovních těchto církví z regionu utekla.

Landshutské bazilice pomohly drony

Mnichov (KAP) Drobné létající stroje na dálkové ovládání, takzvané drony, využila mnichovská arcidiecéze. Drony vybavené kamerami byly v bavorském Landshutu použity pro přesné fotografování věže tamní baziliky sv. Martina.

Po vyhodnocení a zpracování bude obrazový materiál sloužit při plánování restaurátorských prací na věži. Ta pochází z 15. století a je největší cihlovou stavbou světa.

Setkání patriarchů v Jerevanu

Jerevan (KAP) V patriarším sídle poblíž arménského hlavního města se setkali arménsko-apoštolský katholikos Karekin II. a syrskopravoslavný patriarcha Ignacius Afrem II. Patriarchové si mimo jiné připomněli výročí první světové války a její oběti z řad blízkovýchodních křesťanů: syrských křesťan­ských obětí války bylo asi půl milionu, Arméni čelili genocidě ze strany Turků a ztratili asi 1,5 milionu lidí. Ve společném prohlášení pak patriarchové ostře odsoudili současný islamistický teror v regionu a vyzvali k nastolení míru, aby se uprchlíci mohli vrátit domů.

Mimořádné zasedání synody biskupů na téma Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace, které se uskutečnilo ve dnech 5.–19. října 2014 v Římě, patřilo k nejsledovanějším církevním událostem poslední doby.1 Zvídavý zájemce nalezne celou řadu komentářů a reportáží různé kvality, včetně důkladné dokumentace na stránkách Vatikánu. Rád bych přidal jen pár poznámek.

S trochou nadsázky si troufám říct, že katolická církev má momentálně papeže lepšího, než by si zasloužila. Tato synoda to opět ukázala. Přestože je František prvním pokoncilním papežem, který nebyl účastníkem II. vatikánského koncilu, blíží se jeho pojetí církve zřejmě nejvíce přáním většiny koncilních otců. O synodalitě a kolegialitě v církvi jeho předchůdci spíše jen mluvili, František dává kardinálům a biskupům praktické lekce. Stačí si připomenout slova z jeho úvodní promluvu k synodním otcům:

„Základní všeobecnou podmínkou je mluvit jasně. Nikdo ať neříká: „To nelze říci, budou si o mně myslet to či ono…“ Všechno je třeba říci s odhodláním. Po poslední konzistoři (letos v únoru), na které se mluvilo o rodině, mi jeden kardinál napsal: škoda, že někteří kardinálové nemají odvahu říci některé věci kvůli papeži, protože si patrně myslí, že papež je jiného názoru. Takto to nejde, toto není synodalita, protože je třeba říci všechno, o čem v Pánu cítíme potřebu mluvit: bez lidských ohledů, nebojácně. A zároveň je třeba pokorně naslouchat a s otevřeným srdcem přijímat, co říkají bratři. Těmito dvěma postoji se uskutečňuje synodalita.“2

Další papežovou lekcí je výzva ke skutečnému a pečlivému naslouchání lidem i době. Kolik se toho v pokoncilní době jen napsalo o potřebě naslouchat „znamením doby“, přesto je v mysli mnoha církevních představitelů hluboce zakořeněno rozdělení církve na „církev učící“ (ecclesia docens, tj. biskupové a kněží) a „církev učící se“ (ecclesia discens, tj. laiky), kdy ve zjednodušeném pojetí ta první tu druhou v podstatě ani nepotřebuje, neboť ví vše nejlíp. František nebourá tuto strukturu církve, ale žádá, aby biskupové nejprve naslouchali (Bohu i lidem), dříve než začnou nabízet nějaké odpovědi. V předvečer zahájení synody se konala v sobotu 4. října večer na náměstí sv. Petra vigilie, při níž papež mimo jiné řekl:

„Abychom nalezli to, co dnes Pán žádá po své církvi, musíme dopřát sluchu tepu této doby a „cítit“ s dnešními lidmi natolik, abychom byli proniknuti jejich radostmi a nadějemi, jejich smutky a úzkostmi (Gaudium et spes, 1). Tak budeme umět nabídnout dobrou zvěst o rodině věrohodně....

Pro synodní otce žádáme od Ducha svatého především dar naslouchání - naslouchání Bohu, dokud spolu s Ním nezaslechnout volání lidu, a naslouchání lidu, dokud nebudeme dýchat vůlí, ke které nás Bůh volá. Kromě naslouchání snažně prosíme o ochotu k upřímné, otevřené a bratrské konfrontaci, vedoucí k tomu, abychom na sebe vzali pastorační zodpovědnost za otázky, které s sebou přinášejí současné epochální změny. Dovolme, aby tyto otázky pronikly do našeho srdce, aniž bychom pozbyli klidu, nýbrž mějme klidnou důvěru v Pána, který nás ve svůj čas opětovně přivede k jednotě...

Kéž nad synodem, církví a celým lidstvem zavane vítr letnic. Kéž rozplete uzly, které lidem brání v setkání, kéž zacelí krvácející rány a opětovně zažehne naději. A je mnoho lidí, kteří ji nemají. Kéž nám udělí takovou kreativní lásku, která by nám umožnila milovat tak, jako miloval Ježíš.“3

Ochota naslouchat byla konkrétně vyjádřena v řadě svědectví pozvaných manželských párů, které zaznívaly vždy na úvod každého zasedání (většinou se konala dvakrát denně). Teprve po nich mluvili k tématu předem přihlášení biskupové.

Zaujala mě rovněž papežova schopnost předvídat reakce některých synodních otců a způsob, jak s tím naložil. Dříve než byla v pondělí 13. října zveřejněna zpráva po první části synody (tzv. Relatio post Disceptacionem), která shrnovala příspěvky jednotlivých synodních otců během veřejných zasedání a následné diskuse, pronesl při ranní bohoslužbě v kapli Domu sv. Marty kázání nad textem Ježíšových slov určených znalcům zákona (Lk 11, 29-32):

„V nebezpečí byla nauka, učení Zákona, které oni – teologové – vypracovávali celá staletí. Činili tak sice z lásky a ve věrnosti Bohu, ale uzavřeli se v tom... Zapomněli, že Bůh, který je Bohem Zákona, je Bohem překvapení...

A to by nás mělo vést k zamyšlení: lpím na svém, na svých idejích? Jsem uzavřený? Anebo jsem otevřený překvapením od Boha? Jsem nehybným člověkem anebo putujícím? Věřím v Ježíše Krista? Věřím v to, co učinil Ježíš, který zemřel, vstal z mrtvých a tím vše končí, anebo věřím, že cesta pokračuje dál až ke zralosti, k manifestaci Pánovy slávy? Jsem schopný chápat znamení časů a být věrný Pánovu hlasu, který se v nich projevuje? Můžeme si dnes položit tyto otázky a žádat Pána o srdce, které miluje Zákon, protože je to Boží Zákon, ale které miluje také Boží překvapení a ví, že tento posvátný Zákon není samoúčelný.“4

Když byla tentýž den zveřejněna zpráva, která mimo jiné obsahovala vstřícná slova vůči lidem s homosexuální orientací, mnozí konzervativně ladění biskupové i laici spustili povyk a papeže obviňovali ze zrady „tradičního katolického učení“. Hned bylo zřejmé, kam mířila slova papeže při ranní bohoslužbě. Pro velký rozruch musely o den později vatikánské úřady připomenout, že nejde o oficiální text učitelského úřadu, nýbrž o průběžný pracovní text synody, sloužící jako základ pro další fázi, kterou byla diskuse v menších skupinkách. Jen pro zajímavost, jedním ze sporných bodů této zprávy byly pouhé otázky, podle mne zcela vhodné a potřebné a navíc opatrně formulované:

„Homosexuálové mají dary a kvality, které mohou nabídnout křesťanskému společenství. Jsme schopni přivítat tyto lidi a zaručit jim bratrský prostor v našich komunitách? Oni si často přejí setkání s Církví, která jim nabídne vlídný domov. Jsou naše společenství schopna toto poskytnout, přijmout a ocenit jejich sexuální orientaci, aniž by byla kompromitována katolická nauka o rodině a manželství?“5

I tento text byl ukázkou, že se na synodě mluvilo s dosud v církvi nevídanou otevřeností. Sloužit k tomu měla již papežem Benediktem XVI. zavedená hodina volné diskuse, z níž byl na každodenní tiskové konferenci uveřejněn souhrn myšlenek bez uvedení jejich autorů. Původně mě toto předem ohlášené opatření, učiněné k zajištění svobody vyjadřování, zarazilo. Jeho smysl jsem pochopil velmi brzy, když bylo opatření kritizováno hlavně z těch kruhů, které v médiích s oblibou publikují osobní útoky a údajné hereze těch biskupů, kteří mají na věci jiný názor.

Občas jsem narazil na obvinění papeže Františka, že hodlá za pomoci spřízněných kardinálů a biskupů synodu biskupů zmanipulovat a vnutit církvi změnu. To však může tvrdit buď vědomý lhář nebo někdo, kdo nezná způsob, jakým si v souvislosti se synodami počínali předchozí papežové (nejvíce zřejmě Jan Pavel II., resp. později z jeho pověření Josef Ratzinger).6 Naopak kromě už zmíněného prostoru pro co možná svobodnou diskusi projevil papež František opět dosud nevídaný smysl pro vyváženost. Např. mezi papežem pozvanými členy synody (papež má právo sám jmenovat maximálně 15 % účastníků) byli jak kardinál Walter Kasper, který v únoru 2014 přednesl z podnětu papeže návrh na změny v přístupu k rozvedeným, tak jeho kritik kardinál Carlo Caffara. Rovněž mezi spolupracovníky pro sestavení závěrečné zprávy synody byli z papežova podnětu přizvání kritici výše zmíněné průběžné zprávy, především jihoafrický kardinál Wilfrid Napier.

Málo se ví o tom, že současný papež má pro podobnou akci dobrou průpravu. Při posledním plenárním zasedání Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM, založena v roce 1955, byla inspirací a vzorem pro myšlenku synody biskupů) v Aparecidě v květnu roku 2007 vedl tým, který vypracoval vysoce ceněný a misijně laděný závěrečný dokument. Na rozdíl od předchozích zasedání se jednalo o zcela originální dokument, a ne jen o mírně upravenou variantu předem připraveného textu z Říma.

Zdá se, že papežovo nasazení pro synodu bez větších snah o manipulaci bylo po zásluze synodními otci odměněno pětiminutovým potleskem vestoje po jeho závěrečném proslovu v sobotu 18. října 2014. Opět se jedná o text, který stojí za přečtení, proto si dovolím ocitovat jeho větší část:

„Klidně bych mohl říci, že jsme v duchu kolegiality a synodality opravdu prožili synodu, solidární a společnou cestu...

A protože jde o cestu lidí, objevily se spolu s útěchami také momenty neútěchy, napětí a pokušení, která by bylo možno zmínit podrobněji:

Pokušení nepřátelské umíněnosti, tj. snahy uzavřít se do toho, co je psáno (litery), a nenechat se překvapovat Bohem, který je Bohem překvapení (duch); do zákona, do jistoty toho, co známe, a ne toho, co se máme ještě naučit a čeho máme dosáhnout. Od Ježíšových dob je to pokušení horlivců, skrupulantů, puntičkářů a nebo – dnes – takzvaných „tradicionalistů“ a také intelektuálů.

Pokušení destruktivního humanitářství, které ve jménu klamného milosrdenství obvazuje rány bez toho, že by nejprve hojilo a léčilo, zaobírá se příznaky a nikoli příčinami a kořeny. To je pokušení „humanitářství“, bázlivců a také takzvaných „progresistů a liberálů“.

Pokušení přetvořit kámen na chléb a zkrátit tak dlouhý, tíživý a úmorný půst (srov. Lk 4,1-4) a také přetvořit chléb na kámen a kamenovat hříšníky, slabochy a nemocné (srov. Jan 8,7), to znamená přetvořit jej na „neúnosná břemena“ (srov. Lk 11,46).

Pokušení sestoupit z kříže, uspokojit tak lid a neplnit dále Otcovu vůli; podrobit se světskému duchu a nesnažit se ho naopak očistit a podrobit Duchu svatému.

Pokušení opomíjet „depositum fidei“ a považovat se nikoli za strážce, ale za vlastníky a pány anebo na druhé straně pokušení opomíjet realitu a používat pedantský a uhlazený jazyk s cílem mluvit mnoho a neříci nic! Myslím, že se tyto věci nazývaly „byzantinismus“...

Osobně by mi působilo velkou starost a zármutek, kdyby tato pokušení nebyla a nevyskytly se vzrušené diskuse, duchovní hnutí, kdyby všichni souhlasili nebo se utekli k falešnému kvietistickému pokoji. Naopak, viděl jsem a slyšel – s radostí a uznáním – promluvy a vystoupení plné víry, pastoračního a věroučného zápalu, moudrosti, přímosti a odvahy: odhodlanosti. A cítil jsem, jak před očima vyvstává dobro církve, rodin a suprema lex, salus animarum (CIC, kán. 1752)7. A to vždy, jak jsme tady v aule řekli, aniž by někdy byla zpochybněna základní pravda svátosti manželství: nerozlučnost, jednota, věrnost, rodičovství čili otevřenost životu (srov. CIC, kán. 1055, 1056 a Gaudium et spes, 48).

A to je církev, Pánova vinice, plodná a starostlivá Matka, která nemá strach vyhrnout si rukávy a lít olej a víno na rány lidí (srov. Lk 10,25-37); která nehledí na lidstvo z proskleného zámku, aby lidi soudila nebo třídila. Taková je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská církev, pravá Kristova nevěsta, která se snaží být věrná svému Ženichovi a Jeho učení. To je církev, která nemá strach jíst a pít s prostitutkami a celníky (srov. Lk 15). Církev, která má rozevřené dveře, aby přijímala potřebné a kajícníky, nejenom spravedlivé nebo ty, kteří si myslí, že jsou dokonalí! Církev, která se nestydí za padlého bratra a nepředstírá, že jej nevidí, ba dokonce se cítí vtažena ba téměř povinována jej pozvednout a povzbudit, aby se vydal na cestu, a doprovází jej vstříc definitivnímu setkání se svým Ženichem v nebeském Jeruzalémě...

Mnoho komentátorů nebo lidí, kteří si povídají, si představovalo, že vidí hádající se církev, kde stojí jedni proti druhým, a dokonce zapochybovali o Duchu svatém, pravém promotorovi a garantovi jednoty a harmonie v církvi. Duch svatý v průběhu dějin vždycky řídil tuto loďku prostřednictvím svých služebníků, i když bylo moře nepříznivé a neklidné a služebníci byli nevěrní a hříšní.

Mluvme nyní trochu o papeži ve vztahu k biskupům (smích v plénu). Nuže, úkolem papeže je zaručovat jednotu církve, připomínat pastýřům, že jejich první povinností je živit ovce, pást ovce, které jim Pán svěřil a být – otcovsky, milosrdně a bez falešného strachu – přívětiví ke ztraceným ovcím. Tady jsem se spletl. Mluvil jsem o přívětivosti: Jděte je hledat.

Jeho úkolem je připomínat všem, že v církvi je autoritou služba (srov. Mk 9,33-35) jak zřetelně vysvětlil papež Benedikt XVI.8

Církev je tedy Kristova, je Jeho Nevěsta, a všichni biskupové ve společenství s Petrovým nástupcem mají úkol a povinnost střežit ji a sloužit jí, nikoli jako páni, ale jako služebníci...

Drazí bratři a sestry, máme nyní ještě rok na to, aby v duchovním rozlišování uzrály navržené myšlenky, nalezli jsme konkrétní řešení mnoha těžkostí a nesčetných výzev, jimž musí čelit rodiny, a dali odpovědi na sklíčenost, která rodiny obestírá a dusí.“9

Otevřený přístup k synodnímu procesu papež František završil rozhodnutím, že součástí závěrečné zprávy jsou uvedeny výsledky hlasování o jednotlivých odstavcích, aby bylo možné zjistit, ve kterých tématech došlo k jasné shodě a ve kterých ne.10 Do zprávy byly zařazeny nakonec i tři odstavce, které nezískaly požadovanou dvoutřetinovou většinu hlasů, ale pouze nadpoloviční (jednalo se o kontroverzní otázky ohledně eucharistie pro znovu sezdané rozvedené a o vztah k lidem s homosexuální orientací).

Diskuse o rodině v katolické církvi nekončí. Nepřestávám opakovat, že žádný papež nedokáže provést nějaké změny v církvi bez toho, aby tato změna vyrůstala zdola, byť z počátku třeba jako menšinový postoj. Naivita některých reformně laděných katolických křesťanů, kteří očekávají změnu „shora“, je velká. Jak ukázala synoda, může papež pozitivním způsobem ovlivňovat určité procesy v církvi. Na základě řady názorů, které zazněly kolem synody jsem přesvědčen, že bez dlouhodobé a zodpovědné biblické, teologické a spirituální kultivace katolických křesťanů (biskupů, kněží i laiků) se diskuse nejen o rodině jen těžko vymaní z klišé pouhých ideologických hesel.

Trefně to vyjádřil ještě před synodou o rodině americký jezuita Thomas Reese, když napsal: „Myslím, že to volá po pokoře tváří v tvář komplikovanému problému, který tu je po staletí. Neexistují jednoduché odpovědi. Prosté opakování církevního učení nic nezmění. Povolit rozvedeným a znovu sezdaným katolíkům přístup k přijímání je nutné a milosrdné, nevyřeší to však, co trápí rodiny. Papež František má pravdu. Musíme pastoračně odpovědět na fakta a nikoli se pokoušet vynutit ideologické řešení založené na ideálu, který se v reálném světě vyskytuje zřídka. Neměli bychom očekávat řešení krize manželství od synody, ale můžeme doufat, že synoda iniciuje seriózní dialog v církvi, který byl měl pokračovat déle než do příštího roku.“11

1 Poměrně komplikovaný synodální proces jsem se pokusil vysvětlit ve stručnější podobě na Umlaufovinách: VAŇÁČ, Martin Otázka pro Martina – Co je a jak probíhá synoda biskupů? Umlaufoviny, 7.10.2014. Dostupné online: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/otazka-pro-martina-co...

V rozsáhlejším textu pak na Christnetu: VAŇÁČ, Martin. Co je synoda biskupů a jak probíhá? Magazín ChristNet, 8.10.2014. Dostupné online: http://christnet.cz/clanky/5373/co_to_vlastne_synoda_biskupu_je_a_jak_pr...

2 Mluvte odhodlaně a naslouchejte pokorně. Radio Vaticana, 6.10.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20902

3 Upřeně hledět na Krista a jít krokem milosrdné církve. Radio Vaticana, 4.10.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20895

4 Papež František kázal o Bohu, který překvapuje. Radio Vaticana, 13.10.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20941

5 Více viz např. Synoda: ohromující změna v poločase. Umlaufoviny, 13.10.2014. Dostupné online: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/synoda-ohromujici-zme...

6 Např. detailní rozbor ovlivňování průběhu synodálního procesu včetně dokumentů synody o rodině v roce 1980 obsahuje ojedinělá kniha GROOTAERS, Jan – SELLING, Joseph A. The 1980 synod of bishops „On the Role of the Family“ : an Exposition of the Event and an Analysis of its Texts. Leuven 1983.

7 Tj. nejvyšším zákonem v církvi je spása duší, což je zmíněno v úplně posledním kánonu kodexu církevního práva z roku 1983.

8 Následuje dlouhá citace proslovu Benedikta XVI. z generální audience, 26. května 2010.

9 Duch svatý vždycky řídil tuto loďku : promluva papeže Františka na závěr zasedání synodu, aula Pavla VI. Radio Vaticana, 18.10.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20965

10 Italské znění zprávy spolu s počty hlasů dostupné online: http://press.vatican.va/content/salastampa/it/bollettino/pubblico/2014/1...

11 Český překlad viz REESE, Thomas. Synoda musí pochopit, že na současnou krizi rodiny neexistují jednoduchá řešení. Umlaufoviny, 7.10.2014. Dostupné online: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/synoda-musi-pochopit-...

V neděli 12. října 2014 proběhla v Praze oslava 600 let obnovení přijímání pod obojí. Slavilo se celý den na 7 místech v centru města (vč. kostela sv. Martina ve zdi, kde se obnova podobojí udála) za účasti několika tisíc lidí. Začalo se v Betlémské kapli večeří Páně, na jejíž přípravě se podílely tři církve (ČCE, CČSH, CB). Slavnost večeře Páně přenášela Česká televize a je možné ji shlédnout ze záznamu.1

Slavnost byla přínosem z více důvodů:

1. To že tři církve dokáží slavit společně večeři Páně, není v Čechách tak samozřejmé (byť všechny podepsaly Leuenbergskou konkordii).

2. Předsedání bylo svěřeno pražským představitelům jednotlivých církví (kazateli sboru CB v Soukenické ul., pražskému seniorovi CČE a pražskému biskupovi CČSH) ačkoli byli přítomni i vrcholní představitelé minimálně dvou těchto církví.

3. Blok slova byl zdařilý. Smysluplný výběr biblických textů, laičtí lektoři, srozumitelné kázání. (Stínem byla jen absence přímluvných modliteb, které již od antiky do křesťanské liturgie slova patří.)

4. Byla zařazena i eucharistická liturgie, která v českých církvích vzešlých z reformace často chybí (i když k eucharistickému bloku mám největší výhrady).

5. Na stole Páně byl umístěn kříž jako symbol Kristovy smrti a slavného zmrtvýchvstání (ten se jinak v prostoru postaveném pod záštitou akademika Nejedlého nevyskytuje…).

6. Byly rozděleny služebné role, byli zapojeni laici (jak v rámci konkrétních služeb jako komentátorů, lektorů, tak v rámci celého shromáždění). Hudebníci byli přitom umístěni poblíž stolu Páně. Bylo tak zřejmé, že konají liturgickou službu.

7. Shromáždění umožnilo zakusit a oslavit společnou víru, což je smyslem liturgie. (A tento moment je důležitější, než následující kritické poznámky…)

Ačkoli se slavilo 600 let obnovení přijímání pod obojí, paradoxně v eucharistickém bloku a v přijímání samotném se vyskytlo nejvíce nelogičností:

1. Někteří služebníci nepodávali eucharistické víno pitím z kalicha, ale namáčením. „Pijte z něho všichni“ obsahují zprávy o ustanovení, nikoli „namáčejte všem“. Důležité znamení bylo zastřeno. Praxe přijímání laiků oběma způsoby naráz (na Východě běžná) se ujala na některých místech ve vrcholném středověku z obavy nad rozlitím eucharistického vína.

2. Když už se přijímalo namáčením, pak se měl volit postup, kdy přijímající obdrží eucharistický chléb na ruku a poté si jej sám namočí v kalichu. V Betlémské kapli někteří přijímali namočenou hostii do prstů, někteří dokonce do úst jako nemluvňata, která ještě sama neumí jíst.

3. Byly použity hostie – tj. bílá kolečka pečená z nekvašeného těsta, která se těžko dají označit za chléb. V rámci kázání zazněl argument, že Ježíš použil nekvašený chléb a tudíž my tak máme také tak činit. Tento argument není nový. Přišel s ním opat a dvorní teolog Karla Velikého Alcuin, který je považován za zakladatele scholastiky (konec 8. stol.). Není ale jisté, zda Ježíšova hostina s učedníky na rozloučenou byla pesachovým sederem, při které se nekvašený chléb jedl. Podle synoptických evangelií ano, podle Janova evangelia ne. (V době, kdy se chystal Pesach, Ježíš již umíral na kříži.) Naštěstí není důležité, o jaký typ hostiny se jednalo, každé židovské jídlo obsahovalo berachot, do kterých Ježíš vsunul embolismy, kterým dnes říkáme instituce. Vzorem pro prvokřesťanská slavení byla však hostina šabatu, slavená každý týden s obyčejným chlebem, a nikoli hostina pesachu s chlebem nekvašeným.2 Nebylo by myslitelné slavit každý týden Pesach.

Scholastický důraz na přednostní užívání nekvašeného chleba se prosazoval postupně, např. v Římě až v 11. stol. Ale i když byl nekvašený, měl podobu chleba. Bílá „papírová“ kolečka pochází až z 13.–14. stol., kdy bylo důležitější eucharistický chléb ukazovat a ne jej jíst.

Nejde však ani tak o kvašenost či nekvašenost. Závažnější je, že užíváním hostií se ztrácí důležitá symbolika jednoho chleba, který je lámán pro všechny.

4. To co je v protestantské liturgii hodnotné, totiž přijímání v kruhu, nebylo využito. Oproti tomu se přijímalo ve frontách, jakési bufetové „McDonald’s communio“ kdy vytváříme sounáležitost s ostatními tím, že se jim díváme na záda… Organizátoři budou zřejmě tuto „novinku“ vysvětlovat množstvím účastníků. To ovšem neobstojí, prostor mohl být jinak uspořádán, mohlo se využít více služebníků, liturgie mohla být zkrácena o zbytné části, např. vystoupení Spirituál kvintetu, mohlo se uvažovat o vzájemném podávání samotnými přijímajícími, které více zdůrazní obecné kněžství (a o to v církvích vzešlých z reformace – a nejen v nich – jde).

5. Bylo pozitivní, že vůbec jakási eucharistická modlitba byla zařazena. Jednalo se o „recitovanou upravenou“ část Farského liturgie. Chápu, že recitací byl učiněn pokus umožnit celému shromáždění účast na dialozích a aklamacích, které jsou integrální částí eucharistické modlitby, kterými shromáždění vyjadřuje svůj souhlas s tím, co předsedající (jménem shromáždění) přednáší. V daném případě však působí komicky, jako kdybychom chtěli recitovat libreto opery…

Farského liturgie, jakkoli byla ve své době zdařilým dílem (díky mateřskému jazyku, zařazením epikléze, hodnotnému dialogickému zpěvu atd.) je dnes k ekumenickému použití nevhodná. A tak slavení mělo formální i obsahové vady:

1. Eucharistická modlitba se vždy, v celých dějinách, obrací k Otci (skrze Syna, v prostředí Ducha svatého). Upravená Farského liturgie se tu obracela k Ježíši, tu k Otci, tu opět k Ježíši, tu k Duchu atd.

2. Nepostřehl jsem, že by byla obsažena anamnéze – rozpomínání na základní Ježíšovy spásné činy (jeho smrt a zmrtvýchvstání), která je nedílnou součástí eucharistické modlitby a bývá zpravidla zařazena po instituci. Víra v Kristovo zmrtvýchvstání nebyla v nikde v rámci eucharistické modlitby explicitně vyjádřena. Naproti tomu instituce byla přeexponována (ozvláštnění zpěvem, manipulace s živly, změna postoje shromáždění).

3. Jedná se o jednu modlitbu, a té by měl odpovídat i jednotný postoj shromáždění. Pokyn povstaňte by měl zaznít na začátku. (Pokud je něco takového vůbec zapotřebí, lze to vyjádřit např. příchodem ke stolu Páně či vhodným gestem.)

4. Teatrální manipulace s živly, která má původ ve vrcholném středověku, je dnes přežitá. Jediný postoj, doložitelný z židovské a starokřesťanské tradice, je postoj oranta (orantky) se vztaženými pažemi.

5. Při podobných příležitostech, jako byla v Betlémské kapli, je vhodné použít např. eucharistickou modlitbu z Apoštolských tradic, která je široce ekumenicky využívána, případně eucharistickou modlitbu podle takovéto předlohy s využitím biblických textů daného dne improvizovat. Farského liturgie nezapře svůj původ v tridentské mši. Ta však již není (s výjimkou ultrakonzervativních katolických kruhů) aktuální. Mnohé církve, které prošly liturgickou obnovou (např. angličtí anglikáni) musely vytvořit zcela nové formy. Ty anglikáni označili jako ritus A, tradiční formy (zbavené těch nejhorších středověkých nánosů) byly označeny jako B.

Celý problém liturgického sjednocování církví spočívá (kromě dobré vůle, která jistě v Betlémské kapli nechyběla) ve volbě společného východiska. V posledních desetiletích se ve světě prosadily jako jednotící model starověké a raně středověké prameny. Doba ještě nerozdělených církví a současně doba, kdy jsou již k disposici prameny, ze kterých můžeme čerpat.

Inspirující bylo, že v rámci celého dne oslav, jak během přednášek a následných diskusí, tak ve sborníku3, který byl představen, byl kladen důraz i na další, neméně důležité aspekty české reformace, dnes pozapomenuté, jako např. časté přijímání či přijímání dětí.

1http://www.ceskatelevize.cz/porady/10727126881-bohosluzba-k-vyroci-priji...

2Sk 20, 6nn; Didaché XIV.

3Vymětal M. (ed.), Pijte z něho všichni, Kostel sv. Martina ve zdi a víra v něm, Eman 2014, 304 str.

Papež Benedikt XV. a první světová válka

Několikrát v průběhu první světové války mluvil papež Benedikt XV. o tomto konfliktu jako o „strašlivém zabíjení“ (orrenda carneficina). Vyjádřil tím hluboký odpor, který od prvního okamžiku k této válce cítil. Ten ho také přiměl k četným diplomatickým iniciativám ve prospěch míru a především k vydání „mírové nóty“, kterou poslal v srpnu 1917 vládám válčících zemí, aby je přivedl k jednacímu stolu. Odpor k válce byl také motivací humanitárních aktivit, jimiž se během války snažil ulehčit osud obětí – válečných zajatců i civilistů. Válka zastínila největší část Benediktova krátkého pontifikátu, čtyři z pouhých sedmi a půl let – papežem se stal 3. září 1914, jen měsíc po jejím vypuknutí.

Ke zvolení Giacoma della Chiesa, arcibiskupa boloňského, který byl jmenován kardinálem teprve čtyři měsíce před konkláve, přispěla jistě především jeho práce v římské kurii a jeho zkušenosti v oblasti papežské diplomacie. V létě 1914 byl totiž diplomatický vliv Vatikánu na nejnižším bodě v celé novodobé historii. I když vztahy Svatého stolce s Bavorskem, Pruskem a Rakousko-Uherskou říší, tedy s jádrem pozdějších Centrálních mocností, byly srdečné, styky s třemi velmocemi, tj. s Velkou Británií, Francií a USA, byly zcela přerušeny a vztah k carskému Rusku, čtvrtému členu Trojdohody, byl napjatý. Dosavadní papež Pius X. a jeho kardinál-státní sekretář Rafael Merry del Val naprosto nebyli schopni jakkoli ovlivnit diplomatické manévry červencové krize 1914. Proto chtěli kardinálové v září 1914 zvolit především papeže diplomaticky obratného, který by dokázal obnovit vliv církve ve prospěch světa.

Mírové iniciativy Benedikta XV.

Benedikt je nezklamal. Ve svém prvním veřejném prohlášení Ubi primum, vydaném šest dní po zvolení, označil válku jako trest za hříchy a vyzval válčící mocnosti, aby složily zbraně a zahájily mírové rozhovory. Tento apel opakoval ve své první skutečné encyklice Ad Beatissimi apostolorum z 1. listopadu 1914. V tu dobu se už válka rozhořela naplno; především v zákopech na západní frontě to byl boj krvavý, vleklý a úmorný a nikdo už nemohl opravdu věřit, že „do Vánoc bude po všem“. Benediktova analýza příčin konfliktu obsahovala mimo jiné myšlenku, že válka vznikla, protože člověk odpadl od Boha a odmítá Krista a jeho církev. Kromě toho je však v encyklice formulován bystrý postřeh, že konflikt nevznikl pouze z antagonismu mezi národy, nýbrž „z extrémně vystupňované nenávisti mezi lidskými kmeny“. Benedikt tak jako jeden z prvních rozpoznal, že mezinárodní vztahy v Evropě jsou stále více ovlivňovány sociálně darwinistickou představou rasového boje mezi Teutony a Slovany, tzn. mezi Němci a Rusy. „Jsou zde přece jiné cesty, existují jiné prostředky, jak opět nastolit porušená práva“ – apeluje papež ve svém Ad Beatissimi apostolorum naléhavě, avšak zatím nezmiňuje žádná konkrétní, praktická východiska pro mírová jednání.

Po roce 1915 učinil nicméně několik diplomatických kroků s cílem znovu nastolit mír nebo alespoň zabránit další eskalaci války. Např. v dubnu a květnu 1915 se snažil zprostředkovat styky mezi Rakouskem-Uherskem a Itálií; na přelomu let 1916/1917 se vložil do vyjednávání mezi některými členy Trojdohody a novým rakouským císařem Karlem I. a na jaře 1917 vyzval prezidenta Woodrowa Wilsona, aby oddálil vstup USA do války.

K nejsmělejšímu a nejznámějšímu pokusu o ukončení války se odhodlal v srpnu 1917. Nejprve vyslal do Německa Eugenia Pacelliho (pozdějšího papeže Pia XII.) jako nuncia, aby sondoval tamní náladu, a poté uveřejnil svoji „mírovou nótu“, v níž jako základ pro mírová jednání formuloval několik zásadních bodů: je nutno obnovit morální váhu mezinárodního práva, provést všestranné odzbrojení, ukončit mezinárodní spory, vyhlásit svobodu moří, vzdát se vzájemných reparací, vyklidit obsazená území a vzájemné územní nároky řešit smírně. Avšak postoj válčících stran zůstal negativní; žádná z nich nepovažovala okamžik za zralý pro mírovou iniciativu. Zejména Woodrow Wilson reagoval chladně a kriticky. Tím byl nezdar Benediktových návrhů zpečetěn, neboť mezitím vstoupily do války Spojené státy a válečné úsilí Trojdohody záviselo stále více na pomoci amerického spojence. Benedikt byl neúspěchem své „mírové nóty“ a rekcí veřejnosti trpce zklamán: Francouzi ho nazývali „le pape boche“ (boche byla nadávka pro německé vojáky), Němci mu říkali „francouzský papež“ a Italové ho dokonce přejmenovali na „Maledetto XV.“ (Benedetto = požehnaný, Maledetto = prokletý).

Překážky papežova mírového úsilí

Úspěchu vatikánských mírových snah za první světové války stálo v cestě několik částečně interních překážek. Především bylo zapotřebí času, aby se Vatikán dostal z diplomatické izolace, v níž jej zanechal předchozí papež Pius X. Ta ovšem pod tlakem války postupně slábla, protože o spojenectví Vatikánu, který se v konfliktu choval neutrálně a nestranně, usilovaly jak válčící mocnosti (Velká Británie), tak neutrální státy (Švýcarsko a Nizozemí). Další nevýhodou Vatikánu byla zeměpisná poloha uprostřed země, s níž neměl diplomatické styky. Když Itálie vyhlásila válku Rakousku-Uhersku a Německu, byla velvyslanectví těchto zemí z Říma vyhoštěna a přeložena do švýcarského Lugana, což diplomatickou komunikaci dále ztížilo. Ještě komplikovanější byla Benediktova situace poté, co italský ministr zahraničí Sydney Sonnino prosadil v londýnské smlouvě z roku 1915 (která stanovila podmínky vstupu Itálie do války na straně Velké Británie, Francie a Ruska) dodatek, jímž papeže vyloučil z účasti na eventuální mírové konferenci.

Vatikán kromě toho sledoval i vlastní zájmy, takříkajíc vlastní „válečné cíle“, takže nemohl být považován za skutečně „nestranného“. Svatý stolec doufal, že bude z následujících mírových jednání v každém případě profitovat a dostane zpět přinejmenším část teritoriální papežské suverenity, o kterou přišel, když italské oddíly v roce 1870 vstoupily do Říma. Kromě toho měl velký zájem na zachování Rakouska-Uherska, poslední katolické evropské velmoci, která měla fungovat jako bašta proti pravoslavnému Rusku. Obavy z nového posílení pravoslaví byly důvodem, proč se Benediktův kardinál sekretář Pietro Gasparri v dubnu 1916 – pravděpodobně s Benediktovým souhlasem – snažil přimět německé vrchní velení, aby zastavilo ruský pochod na Konstantinopol. Teprve v listopadu 1918 se Benedikt a Gasparri snažili podpořit Američany, aby odvrátili úplnou vojenskou porážku a rozpad rakousko-uherského císařství.

Inspirace papežovy mírové politiky

Co bylo hlavní inspirací Benediktovy mírové iniciativy a humanitárních snah? Především jistě mocná láska k bližním a soucit – Benedikt byl otřesen zejména novými metodami vedení války (zákopové boje, torpédování dopravních a obchodních lodí, nálety a ostřelování měst včetně civilních obyvatel). Lze tedy vyslovit tezi, že Benediktovy mírové snahy vyrostly nejen z jeho diplomatické, nýbrž i z jeho pastorační zkušenosti (šest let byl arcibiskupem v Bologni, jedné z největších a nejproblematičtějších italských diecézí). Dále je tu otázka spravedlnosti: hlavním motivem četných papežových prohlášení a také skutečného mírového procesu, který započal v roce 1919, bylo vědomí, že spravedlnost je jediným opravdu nosným pilířem trvalého míru. V Benediktových výrocích však nenajdeme žádné speciálně vypracované teologické zdůvodnění role Vatikánu za války. Na druhé straně byli ovšem katolíci na obou stranách konfliktu od počátku neochvějnými zastánci teorie „spravedlivé války“ na obranu vlastních zájmů a jak francouzští, tak němečtí katolíci poslali v září 1914 kardinálům shromážděným ke konkláve svoje ospravedlňující dopisy. Skutečnost, že na obou stranách bojovaly milióny katolíků, představovala pro papeže po celou dobu konfliktů značný problém. A konečně: jak papež, tak jeho státní sekretář měli vzhledem ke svému spíše konzervativnímu státnickému zaměření vážné obavy, jaké budou mezinárodní ekonomické a sociální následky války; Benedikta to přimělo k jeho druhé proslulé charakteristice války – označil ji za „sebevraždu civilizované Evropy“. Po obou ruských revolucích roku 1917 jeho obavy nutně ještě zesílily.

Jak válka pokračovala, ocitl se nadto vatikánský státní sekretariát v nepříjemné situaci: z obou stran docházely desítky stížností na válečné zločiny, které údajně páchal protivník. Svatý stolec neměl k dispozici soudní dvory, jež by byly oprávněny postupovat podobně jako později norimberský tribunál nebo Mezinárodní soudní dvůr. Ostatně jakékoli odsouzení údajných válečných zločinů, bez ohledu na konkrétní formulaci, by podkopalo věrohodnost deklarované neutrality Vatikánu. Přesto Benedikt v korespondenci s osmanským sultánem a jeho spojenci, císařem rakouským a císařem německým, protestoval proti masakru na sultánových poddaných, jenž byl první genocidou ve 20. století. To je důvod, proč v Konstantinopoli (Istanbulu) dodnes stojí socha Benedikta XV. Kromě toho papež věnoval obrovskou sumu 80 milionů lir na humanitární pomocné akce ve prospěch vojáků a civilistů (mj. byli nemocní a zranění vojáci obou táborů posíláni na léčení do Švýcarska), což mu vyneslo neopodstatněnou výtku, že tím způsobil bankrot Svatého stolce.

Dědictví Benedikta XV.

Benediktovo dědictví působilo po dalších sto let. Jeho bezprostřední nástupce Pius X. se svým státní sekretářem kardinálem Gasparrim (jehož převzal po Benediktovi) se ve dvacátých letech aktivně zapojili do úsilí o mír a bezpečnost v Evropě a v téže politice pokračoval i Pius XI. s Eugeniem Pacellim, státním sekretářem od roku 1930. Pacelli se pak v březnu 1939 sám stal papežem a bezprostředně po Hitlerově vpádu do Polska začátkem září se s využitím vatikánské diplomacie několikrát pokusil zachránit mír. Benediktova příkladu následoval také tím, že za druhé světové války zřídil vatikánskou informační kancelář, která pomáhala hledat pohřešované válečné zajatce a civilisty a organizovala velkorysé humanitární akce ještě i v poválečných letech. Počínaje rokem 1945 pak různí papežové uplatňovali svůj vliv ve prospěch světového míru – např. Jan XXIII. za kubánské krize v roce 1962, Pavel VI. za vietnamské války koncem šedesátých let a Jan Pavel II. za války v Perském zálivu a v Iráku. Aktivní diplomatická role, kterou Svatý stolec dodnes hraje v mezinárodním mírovém úsilí, je tudíž nejvzácnějším a nejtrvalejším dědictvím Benediktova krátkého pontifikátu.

Z Concilia přeložila Helena Medková

Různé odstíny nového ateismu

Ateistické interpretace světa vyvolávají v posledních desetiletích ve veřejnosti stále větší ohlas. Mediálně jsou stále viditelnější, i když počet přesvědčených ateistů a „sekulárních“ humanistů se asi nezvyšuje. I v USA, zemi vyznačující se nesporně vitální religiozitou, přibývá na veřejnosti ateistických hlasů. Před Vánocemi 2012 byl na frekventovaném Times Square umístěn obrovský nápis: „Keep the Merry – Dump the Myth“, tedy: Ponechme si radost, kterou přináší usměvavý Santa Claus (zobrazen v nadživotní velikosti s vlajícím plnovousem), a vyhoďme na smetiště mýtus trpícího, ukřižovaného Krista (v téže velikosti zobrazen hned vedle).

Iniciátorem akce byli American Atheists, organizace založená roku 1963 a dnes čítající pouhých 2200 členů. Takové akce chtějí provokovat. Záměrně nerespektují náboženské vazby jiných lidí. Nechtěně ovšem ukazují, že žijí z podstaty toho, co popírají. Tyto kampaně ovšem nedosahují úrovně kritických debat o náboženství z 19. a 20. století.

Pro veřejné ateistické provokace jsou samozřejmě zvlášť vhodným terčem tradiční křesťanské svátky. V posledních letech se před Velikonocemi přihlásila v některých německých městech Nadace Giordana Bruna se svou bojovnou kampaní: „O pomlázce s tím skončeme – opusťme o Velikonocích kolektivně církve (…). Nehodláme investovat čas a peníze do organizací, které v uplynulých dvou tisíciletích šířily v Evropě tolik bídy, strachu a dogmatismu. (…) Bible propaguje zásady (kolektivní vina, dědičný hřích, méněcennost žen, homofobie, dogmatická poslušnost vůči autoritám) odporující elementárním výdobytkům naší demokracie.“

Také debata o obřízce se stala pro ateistické a humanistické organizace vítanou příležitostí, aby vystoupily se svým poselstvím a upozornily na nebezpečí skrývající se v náboženské praxi. Hrozbu fundamentalismu vidí ateisté v náboženských přesvědčeních vůbec, nikoli jen v jejich zneužívání. Podle nich nesmí být náboženským společenstvím dovoleno, aby „s odvoláním na náboženské předpisy a rituály nastolovaly své vlastní – božské – právo a zároveň porušovaly základní občanská práva jako je tělesná nedotknutelnost osoby.“ Děti je prý třeba chránit před náboženským ovlivňováním.

Právě tak se ozvala ateisticky motivovaná kritika v souvislosti s veřejnou debatou o financování církví, kterou vyvolaly přestupky v této oblasti. Kritik církve a náboženství Carsten Frerk dostal možnost šířit své názory na téma financování církví v rozhlase, televizi, v denním tisku i v časopisech. Většinou přitom nepadla zmínka o tom, že Frerkova kritika církví a náboženství netýká pouze způsobu jejich financování. Frerk byl do roku 2012 členem kuratoria Nadace Giordana Bruna (od té doby je členem jejího vědeckého poradního sboru), která vystupuje polemicky proti náboženskému přesvědčení vůbec: polemizuje s náboženským cítěním, neboť je považuje za zřeknutí se svobody, a chce ve jménu vědy nastolit naturalistický a ateistický světový názor jako normu. Církevní finance jsou jen jedním z mnoha témat, na něž se tato nadace ve svém boji proti náboženství a církvi zaměřuje. Nadace prosazuje ve společnosti humanisticko-ateistickou kulturu, která učiní nábožensky orientovaný výklad světa zbytečným.

Fenomén mediální a globální

Mediální debaty nového ateismu mají své protagonisty (Richard Dawkins, Sam Harris, Christopher Hitchens, Daniel C. Dennett…) a svá jeviště, např. v USA a v Evropě.

A-teismus je relacionální pojem. Vztahuje se na jakékoli představy o Bohu a vyvrací je. V tom smyslu neexistuje ateismus bez víry v Boha. A může existovat tolik forem ateismu, kolik je druhů náboženství.

Nový ateismus je živým tématem v těch zemích a společnostech, jež jsou utvářeny křesťanstvím. Je to tedy jev zeměpisně ohraničený. Jeho výskyt v jiných kulturách a v souvislosti s nekřesťanskými náboženstvími je nutno vnímat diferencovaně. O novém ateismu se začalo mluvit nejdříve ve sdělovacích prostředcích. Debata, která probíhala v anglickém jazykovém prostoru, brzy vyvolala ohlas i v Německu. K základním postojům anglicky mluvících stoupenců nového ateismu se Nadace G. Bruna přihlásila Manifestem evolučního humanismu z pera Michaela Schmidta-Salomona. A v zápětí se kromě hlasatelů nového ateismu přihlásili i jeho kritici. Jejich seznam je dnes už dlouhý: Alister McGrath, Tina Beattie…, v Německu mj. Richard Schröder, Dirk Avers, Wolf Krötke, Ulrich H. J. Körtner, Gregor Maria Hoff, Armin Kreiner, Katharina Peetz …

Nová ateistická hnutí je nutno vidět mj. také na pozadí fundamentalistických tendencí uvnitř náboženství. Jedenácté září 2001 vyvolalo diskuse o problematických stránkách vytváření náboženských autorit a o střetu kultur (clash of civilisations). Nová ateistická hnutí se zabývají výhradně temnými stránkami náboženství. Nevnímají náboženství jako zdroj morálních zásad, jako zprostředkovatele vědění, jež umožňuje člověku orientaci, nýbrž jako nebezpečný fenomén, který zesiluje násilné konflikty.

„Návrat náboženství“ jako jev se popírá. Tvrdí se, že jde o pouhý sebeklam a zbožné přání obhájců náboženství. Nová ateistická hnutí považují za důležité, že počet lidí bez vyznání přinejmenším v Evropě trvale stoupá. Vycházejí z těsné souvislosti mezi vědeckým světovým názorem a ateismem. Dále se vyznačují polemickou kritikou náboženství, kritizují náboženství jménu vědy a odmítají nejen náboženský fundamentalismus, nýbrž i moderní religiozitu. Nový ateismus chce kritiku náboženství šířit – je to ateismus misionářský. Morálka a etika by podle něj měla vycházet z „přirozeného“ základu.

Despekt vůči religiozitě

Roku 2006 vyšla kniha The God Delusion (Boží blud) evolučního biologa Richarda Dawkinse. Autor se hned v předmluvě představuje jako misionář ateismu a vyjadřuje naději, že se mnoho ateistů po přečtení knihy rozhodne pro coming out. Chce věřící obrátit na ateismus. „Bude-li mít kniha zamýšlený účinek, pak čtenář, který ji vzal do ruky jako náboženský člověk, ji zavře jako ateista.“ Náboženství je prezentováno jako chorobná představa. Tuto hlavní myšlenka autor v podstatě nezdůvodňuje – pouze ji v knize předpokládá a ilustruje. Klasické filozofické debaty o ateismu prakticky ignoruje.

Dawkinsova kniha se setkala se značným ohlasem, byla přeložena do mnoha jazyků a v mnoha jazycích je čtena a diskutována navzdory tomu, že její autor – jakkoli rétoricky zkušený – nedokáže vždy zakrýt nedostatečnou znalost teologie, filozofie a dějin kritiky náboženství. Mediální průmysl věnuje knize maximální pozornost. Stále obměňovanými provokativními slovy se tvrdí, že přírodovědecký způsob poznávání světa logicky víru vyvrací a vede k ateismu. Pro Dawkinse jsou přírodní vědy „superdálnice směřující k ateismu“ (Alister McGrath). Dějiny náboženství prý vedou od polyteismu k monoteismu. Na konci náboženského vývoje pak stojí ateismus. Stačí, jak říká Dawkins, škrtnout toho posledního boha. Tak povyšuje nový ateismus ve jménu vědy naturalistický ateistický světový názor na obecnou normu.

Sam Harris v knize The End of Faith (Konec víry) soudí, že všechna náboženství – v prvé řadě islám – ohrožují společnost a náboženská víra je fenomén nacházející se „za hranicemi racionální debaty“. Ve svém výkladu se Harris zabývá především náboženským fundamentalismem, kreacionistickými představami a politickým islámem: „Většina lidí na světě věří, že tvůrce univerza napsal knihu. Smůla je, že takových knih máme několik a každá z nich o sobě tvrdí, že jedině ona je ta pravá“. Harrisův pohled se opírá neurologické studie. Hitchens píše jako literární kritik a novinář. Dennet je filozof; rád by přišel na kloub náboženství jako přirozenému jevu, a tím je takříkajíc zbavil kouzla.

Už klasikové nového ateismu zásadně odmítají náboženskou výchovu. Také ateistické organizace v Německu se na toto téma zaměřují, např. Nadaci Giordana Bruna jde o vytváření přirozeného obrazu světa a o podporu „evolučního humanismu“. Aby zachránil děti před „týráním“ a náboženskou indoktrinací, napsal mluvčí nadace Michael Schmidt-Salomon „Dawkinse pro děti“: knížka se jmenuje Wo bitte geht’s zu Gott, fragte das kleine Ferkel (Kudy se jde k Bohu, ptalo se prasátko).

Dnes už je na trhu celá trilogie: po „Prasátku“ vyšel „Drzý pejsek“ a po něm „Chytrá Zuzanka“, která se snaží svému nevzdělanému učiteli náboženství vysvětlit kosmologickou a antropologickou evoluci. „Reálná kosmologická fakta“ (tvrdí Schmidt-Salomon) víru v Boha vylučují. Vznik světa a člověka nemá s Bohem pranic společného. Vyučovat náboženství ve škole je nelegitimní.

Teorie Charlese Darwina (1809–1882) o vývoji života jsou povyšovány na naturalistický světový názor, což on sám výslovně odmítal. Ateisté Darwina přijímají (implicitně navazují i na materialistický monismus Ernsta Haeckela, 1834–1919); jeho objevy se pro ně stávají „darwinovým kódem“, který (prý) dokáže tajemství života zevrubně a úplně vysvětlit. Četní stoupenci nového ateismu hledí na náboženské vědomí s despektem. Považují se za „osvícené“ a o sobě mluví jako o brights. Takový bright (chytrý, bystrý, inteligentní) je člověk zastávající naturalistický pohled na svět, a proto se snaží, aby tento názor došel ve společnosti obecného uznání.

Plynulý přechod mezi náboženstvím a kritikou náboženství

Neexistuje ateismus jako takový, zrovna tak jako neexistuje náboženství jako takové. Představitelé jiných částí ateistického spektra se k tzv. novému ateismu stavějí skepticky a odmítavě. Vzhledem k rozmanitosti směrů uvnitř náboženství i ateismu jsou ovšem přechody mezi náboženstvím a kritikou náboženství plynulé. Sam Harris ve své knize doporučuje racionální přístup k tématům etika a spiritualita. V doslovu se pak snaží vyvrátit námitku, že jeho kniha (protože se v ní věnuje tématům meditace a spiritualita, a tím skrytě hájí „budhismus, mystiku hnutí new age a jiné formy iracionality“) ve skutečnosti není ateistický text.

Především v otázce, zda vědomí „v celém svém rozsahu vychází z činnosti mozku (a je na ni redukovatelné)“, existují mezi Harrisem a jinými ateisty zásadní názorové rozdíly. Tezi, že vědomí je epifenoménem fyziologických procesů, nelze podle Harrise odůvodnit. „Ve skutečnosti vědci stále ještě nevědí, jaký je vlastně vztah mezi vědomím a hmotou.“

„Manifest evolučního humanismu“, dokument uvádějící do naturalistického chápání světa sepsaný na objednávku Nadace Giordana Bruna, ostatní ateisté vehementně napadají. V něm načrtnutý naturalistický pohled na svět považuje lidské já za „produkt nervových procesů“, lidskou svobodu za iluzi a duchovno za plod materiálna. Náboženské vědomí pak prý pochází ze „zvýšené činnosti ve spánkovém laloku“.

Existují i zcela odlišné hlasy z ateistického tábora, např. Joachim Kahl, Herbert Schnädelbach nebo Alain de Botton. Joachim Kahl ostře odmítá Dawkinsův nový ateismus a jeho knihu hodnotí jako „charakteristický doklad intelektuálního paranoidního velikášství“, jež má dva „vzájemně se doplňující rysy“: „triumfalistické sebepřeceňování a propastnou slepotu vůči realitě“. Ateismus Schmidta-Salomona označuje Kahl jako „animalismus“ spojený s etikou libovolnosti. To všechno, jak říká, kritice náboženství jen škodí.

Herbert Schnädelbach charakterizuje „zbožného ateistu“ jako člověka, který nebrojí proti víře v Boha, nýbrž pouze pojmenovává vlastní neschopnost v nějakého boha věřit. Bojovný ateismus považuje Schnädelbach za „směšný a přiznání k bezbožectví stejně trapné jako vyznání víry v Boha, neboť náboženství je přece soukromá věc“.

„Zbožný“ ateista ví, čeho se mu nedostává a trpí tím. Alain de Botton považuje „moudrost náboženství“ za něco, co patří všem, i racionalistům. Říká, že náboženství nabízejí řešení problémů moderní duše. Tato řešení je ovšem nutno vymanit z jejich „nadpřirozených struktur“. Spor humanistů a ateistů ukazuje jednu věc: dosud vůbec není jasné, co jsou ony základní, humanisty a ateisty spojující orientační perspektivy ateistického pojetí světa a člověka. Pojmy jako humanismus nebo naturalismus k charakterizaci vlastního světového názoru nepostačují.

Zatímco se světonázorové diskuse ještě nedávno zabývaly tématem znovuoživení náboženství a religiozity, dnes se v nich formuluje spíše distancovaný postoj k náboženství a pointovaná kritika náboženství. Zjevně nepřekonatelná přítomnost náboženství v sekularizovaných společnostech vyvolává stále silnější odpor. Spor mezi sebeidentifikací věřícího a sebeidentifikací ateisty probíhá dnes vyhroceněji, ostřeji. Rovněž názory na roli náboženství se vzájemně vzdalují. Jedni si nedokáží představit společenský pokrok bez rozchodu s náboženstvím. Druzí upozorňují, že člověk bez vazby na Boha ztrácí orientační perspektivy, bez nichž se ani sekularizovaná společnost neobejde.

V dnešní společnosti existuje obojí: náboženství nejrůznějších typů a právě tak rozmanité formy distancovaného a kritického postoje k náboženství. Obojí se zviditelňuje – setkáváme se s horlivostí náboženskou i vysloveně protináboženskou. V pluralistických společnostech musejí žít všichni vedle sebe: lidé bez vyznání, ateisté a post-křesťané spolu s věřícími křesťany, muslimy a budhisty.

A obojí je pro křesťanské církve výzvou: na jedné straně sekulární humanismus a ateismus, na druhé straně stále větší náboženský pluralismus, způsobený a zesilovaný jednak migrací, jednak misionářským postojem ateistických světových názorů i ne-křesťanských náboženství. Kromě stále znovu zdůrazňované nutnosti vést dialog mezi náboženstvími je tu další úkol: zabývat se i světovými názory a zahájit s nimi diskusi.

Pokud ateistická hnutí poukazují na problematické podoby a deformace křesťanství, lze s nimi souhlasit. Ani existence Boha, ani jeho ne-existence nemůže být na základě přírodovědeckého poznání světa dokázána. Kritika náboženství, která upozorňuje na sporné polidšťování Boha, je oprávněná. Biblí inspirovaná víra v Boha odhaluje dvojznačnost náboženství a religiozity. Vzpomeňme jen na příběh o zlatém teleti z 1. knihy Mojžíšovy, na kritická slova proroků na adresu kultu, na důraz, s nímž Ježíš podřizoval náboženské zákony jejich humánnímu účelu.

Náboženství a religiozita mohou utlačovat i osvobozovat, ničit i léčit, zraňovat i napřimovat. Ke křesťanské víře patří diferencovaná kritika takových náboženských forem, které odporují náboženství, jemuž jde přece o svobodu a odpovědnost. Křesťanská víra si je vědoma toho, že Bůh je ve světě skryt. Ví, že ateismus je jev všední, normální a že být vystaven útokům patří k existenci věřícího.

Reagovat na provokace nového ateismu úzkostlivě by bylo neadekvátní. Je jen potěšitelné, stává-li se otázka Boha předmětem veřejných diskusí. Avšak co může nový ateismus nabídnout? Žije především z protestu, z odporu, z přiznání k ne-víře, z anti-Creda a je spojen s představou světa bez náboženství, v němž všechny hrůzy způsobené náboženstvím zmizí. (Příklady chorobné religiozity a zneužívání náboženství samozřejmě existují.)

Nelze ovšem tvrdit, že ateismus je neškodný. Odstranění náboženství pomocí „vědeckého světového názoru“ – to byl důležitý bod vládního programu v bývalé NDR. Filozof a teolog Richard Schröder ve své knize Odstranění náboženství? razí pro postoj, s jakým se setkáváme např. v Dawkinsově spise Boží blud, výstižný termín „vědecký fanatismus“. „Není prostě možné v 21. století snít o světě bez náboženství a klidně zapomenout, jakým způsobem byl takový svět propagován ve 20. století.“

Fanatismus a fundamentalismus se vyskytují v ateismu právě tak jako ve všech náboženstvích. Také ateismus se musí vyrovnat s vlastními dějinami násilí, má-li být schopen mírového soužití a tolerance. Vize světa bez náboženství je nerealistická. I nevíra musí tedy nést „důsledky tolerance“ (Jürgen Habermas).

Z Concilia přeložila Helena Medková

Volmar (zemřel r. 1173) z benediktinského kláštera Disibodenberg v mohučské diecézi, byl proboštem, který společně s magistrou Juttou ze Sponheimu (1092–22. 12. 1136) vyučoval mladičkou Hildegardu z Bermersheimu (1198–17. 9. 1179) a později se stal asistentem při zapisování vizí, které Hildegarda, známá spíše podle svého přízviska „z Bingen“, obdržela od božského zdroje. Když se Hildegarda jako magistra a matka představená ženské komunity benediktinek v roce 1150 přestěhovala do obnoveného kláštera na Rupertsbergu u Bingenu na Rýně, Volmar byl ustanoven zpovědníkem řeholnic a až do své smrti byl Hildegardiným tajemníkem.

Kolem roku 1170, když Hildegarda po dlouhodobé nemoci podnikla svou v pořadí čtvrtou kazatelskou výpravu po švábských klášterech, napsal Volmar jménem řeholnic Hildegardě dopis, v němž se obává její smrti jakožto ztráty zprostředkovatelky darů Ducha svatého pro klášterní komunitu. Kromě toho Volmar téměř prorocky považuje Hildegardu za učitelku církve, kterou byla ve Vatikánu oficiálně prohlášena 7. října 2012. Volmarovo velebení Hildegardiny božské inspirace v protikladu s haněním raného scholastického racionalismu zrcadlí širší dobový konflikt, který se už v roce 1141 projevil ve střetu cisterciáckého opata Bernarda z Clairvaux (asi 1090–20. 8. 1153) a „dialektika“ Petra Abélarda (1079–21. 4. 1142) Přinášíme plné znění tohoto jediného dochovaného Volmarova listu, který podstatně vystihuje Hildegardinu osobnost, dílo a dobu, ve které žila.

Probošt Volmar Hildegardě, na Rupertsbergu u Bingen na Rýně, kolem roku 11701

Hildegardě, ctihodné paní, laskavé matce, zbožné učitelce, pravdomluvné a uznávané Boží důvěrnici, v klášteře sv. Ruperta, její nehodný syn Volmar, a celé shromáždění jejích panen, spolu se všemi ostatními, kteří k ní lnou a slouží Bohu a svatému Rupertovi, i když vlažně. S veškerou poddaností, poslušností a synovskou láskou obětují své modlitby, aby mohli být utěšeni z prsou její útěchy (srov, Iz. 66,11) a mohli se podílet na nebeské vlasti po vyhnanství na tomto světě.

Třebaže nyní máme, laskavá matko, výsadní právo vidět tě každý den tělesnýma očima a slyšet tě tělesnýma ušima, a můžeme k tobě denně lnout (jak náleží) a chápat, že Duch svatý k nám mluví skrze tebe, přece nepochybujeme, že za nějaký čas, až to bude milé Bohu, nám budeš odňata, a že napříště tě déle neuvidíme svými tělesnými zraky, neboť neexistuje žádný člověk, který „kdy žil, a nedočkal se smrti“ (Ž 89,49). Ale to je věc, o níž se nemůžeme ani zmínit bez slz.

Až ten čas nadejde, náš smutek a bída bude větší než radost, kterou nyní cítíme. Kdo potom dá odpověď všem, kdo se snaží pochopit svůj stav? Kdo se postará o osvěžující výklady Písma? Kdo potom zazpívá písně, které nikdo předtím neslyšel a vyjádří ten neznámý jazyk? Kdo potom o svátcích pronese nová a dosud neslýchaná kázání? Kdo potom podá zjevení o duších zesnulých? Kdo předloží zjevení o věcech minulých, současných a budoucích? Kdo vyloží povahu stvoření ve vší jeho rozmanitosti? Víme, že ti Boží milost darovala tyto schopnosti spolu s laskavým a pokorným charakterem a srdcem, které vylévá mateřskou lásku ke všemu kolem sebe.

Ó jaké božské milosrdenství spočívá v Jeho darech! Ó jak zbytečné jsou lidské starosti! Ó „marnosti marností“ (Kaz 1,2)! Proč takové množství lidí podniká obtížné cesty do dalekých částí světa, aby vyhledávalo nauky různých mužů – a zcela zbytečně? Proč, když trpí žízní, hladem a zimou, si lámou hlavu nad hloubkou, či spíše hádankou sentencí, naslouchají disputacím u soudů a probdí celou noc? My bezpečně víme, že snášejí všechny tyto věci nikoliv z upřímného nadšení, ale z nemravnosti svatokupectví. Protože tak dosahují jen mála, nebo ničeho, nemohou porozumět přikázání Ducha Božího – ba spíše uhasí jiskru Božího Ducha jejím opovrhnutím, ačkoliv si myslí, že prostřednictvím té jiskry jsou strašně důležití. Výsledkem je, že k hanbě moderních scholastiků, kteří zneužívají poznání dané jim shůry, Duch proroctví a vize posílil křehkou nádobu a bez pomoci světského vzdělání rodí věci, které oni nemohou vůbec pochopit. Neboť Duch poučuje, jak chce a „vane, kam chce“ (J 3,8). A tak zde vidíme naplněný zákon, že Bůh podle Písma vyvolil na tomto světě bláznivé a slabé, aby zmátl moudré a silné (Srov. 1K 1,27).

Říkáme takové věci, laskavá matko, ne abychom popsali tvou prostou povahu, jako kdybychom byli zapáleni pochodní závisti kvůli takovému daru, daru, který ti byl věnován, abys ho mohla horlivě používat. Ani tak nemluvíme, abychom se mohli ješitně vychloubat, poněvadž my jsme ti, kdo jsou především tvoji, kdo jsou s tebou nejčastěji a kdo vytrvale naslouchají tvému hlasu. Ne, my tak nečiníme, abychom ukázali, že, ve srovnání s cudnou dobrotou a zbožností, uvedené úsilí takových mužů nedostačuje k prozkoumání a pochopení výšin pravého učení, neboť učitel pohybuje svými rty navenek marně, dokud Duch vnitřně neinformuje srdce těch, kteří mu naslouchají. V tobě je však více znamení ctností a větší důkaz o Božích zázracích a Duchu svatém, než bychom byli schopni vypovědět. Neboť, chceme říct, je úkolem jiných, aby tě chválili a šířili tvou pověst. Na nás je, abychom tě obdivovali, ctili tě a milovali.

Protože ty všechno toto znáš ze své zkušenosti lépe než my a protože několik slov nestačí k porozumění mnoha věcem, upustíme více od výroků o moudrých. Vzdáváme díky Bohu, pro něhož je všechno možné, který tě nám dal a který tě osvítil svým Duchem pro slávu svého jména a pro spásu mnohých. Pokorně a upřímně se modlíme, aby ti udělil zdraví těla a sílu mysli, aby mohl hojně rozšířit dar, který na tebe vylil pro poučení celé Církve.

1 Podle latinského originálu Epist. 195 in Hildegardis Bingensis, Epistolarium II (CC CM, sv. 91A), s. 443-445 s přihlédnutím k anglickému překladu v edici The Letters of Hildegard of Bingen. Sv. II., dopis č. 191. Trans. Joseph L. Baird, Radd K Ehrman. New York - Oxford : Oxford University Press, 1998, s. 168 – 169, přeložil Miroslav Zvelebil.

 

Vatikánská „továrna na svaté“, jak se začalo přezdívat Kongregaci pro blahořečení a svatořečení za pontifikátu Jana Pavla II. (1978–2005), který procesy beatifikace a kanonizace výrazně zjednodušil a prohlásil více svatých než všichni jeho předchůdci od 16. století dohromady (konkrétně 482 svatých a 1338 blahoslavených), pracuje na plné obrátky i za papeže Františka. Ten se nezdráhá využít svého práva zjednodušeného svatořečení, tj. že rozhodne o ukončení kanonizačního procesu, udělí „dispens od zázraku“ a rozšíří úctu dotyčného na celou církev.1 Už tak učinil např. v říjnu 2013 v případě svatořečení velké středověké mystičky a františkánské terciářky Angely z Foligna (1248–1309) nebo v prosinci 2013 v případě prvního kněze mezi jezuity Petra Fabera (1506–1546). Tuto tradici oživil již jeho předchůdce Benedikt XVI. v květnu 2012 v případě svatořečení německé mystičky z benediktinského řádu Hildegardy z Bingenu (1098–1179). Ponechme stranou třeba zajímavou podporu papeže Františka pro blahořečení Álvara del Portilla (1914–1994), pravé ruky zakladatele kontroverzní prelatury Opus Dei Josemaría Escrivy (1902–1975, blahoslaven 1992, svatořečen 2002) a jeho prvního nástupce.2

Zajímavým a poměrně moderním fenoménem je slavnostní blahořečení nebo svatořečení papežů. Copak nestačí, že každý papež téměř z povinnosti a s velkou úctou cituje slova svých předchůdců, a to i v případě, kdy usiluje o změny? Copak nestačí, že volbou jména nebo kombinací jmen svých předchůdců vyjadřují papežové kontinuitu (Jan Pavel jako kombinace jmen papežů II. vatikánského koncilu Jana XXIII. a Pavla VI.) nebo naopak volbou dosud nepoužitého jména chtějí vyjádřit snahu o změnu (což je případ současného papeže Františka)? Copak nejsou papežové už za svého života obklopeni takovým ceremoniálem a úctou, včetně oslovení „Vaše Svatosti“ nebo „Svatý Otče“, které navozují pocit svatosti již z titulu samotného úřadu („Svatý stolec“)?3

Odhlédneme-li od nejstaršího období, v němž jsou téměř všichni papežové do 5. století považováni za svaté, je zřejmá souvislost oficiálního posmrtného kultu papežů s rozšířením lidového kultu papeže, který se rozvinul za dlouhého pontifikátu Pia IX. (1846–1878). To souvisí rovněž s vyhlášením papežské neomylnosti a jurisdikčního primátu na I. vatikánském koncilu v roce 1870. Koncem 19. století bylo několik papežů z období středověku prohlášeno za blahoslavené: Urban V. (v roce 1870), Evžen III. (1872), Urban II. (1881), Viktor III. (1887), Inocenc V. (1898). Jiného charakteru bylo svatořečení Pia X. (1903–1914) v roce 1954. Jednalo se o papeže, který oproti řadě svých předchůdců pocházel z velmi chudých poměrů, obnovil praxi časného a častého přijímání eucharistie, usiloval o reformu kurie a církevního práva a nechvalně se proslavil bojem proti tzv. modernismu. Podobně jako v případě populární světice Terezie z Lisieux (1873–1897, blahořečena 1923, svatořečena 1925) zkrátil papež Pius XI. (1922–1939) tehdy předepsanou 50letou lhůtu od smrti pro zahájení procesu a usiloval o svatořečení Pia X. K němu však došlo až po II. světové válce za jeho nástupce Pia XII. (1939–1958). Paradoxem je skutečnost, že za 4 roky po tomto svatořečení Pia X. byl papežem zvolen Jan XXIII. (1958–1963), který na vlastní kůži zažil dusnou atmosféru spojenou s honem na tzv. modernisty. Díky tomu usiloval o jiný styl a dával přednost léku milosrdenství před lékem přísnosti, jak uvedl v úvodní řeči na II. vatikánského koncilu. Pozornost zaměřená na „dobrého papeže“ Jana zastínila Pia X., ke kterému se po koncilu přihlásili odpůrci reforem (Kněžské bratrstvo sv. Pia X.).

Brzy po smrti Jana XXIII. zazněl požadavek, aby byl svatořečen bez předepsaného procesu, pouhým vyjádřením vůle koncilních otců na závěr koncilu (návrh brazilského biskupa Heldera Camary z listopadu 1964). Papež Pavel VI. (1963–1978), tomuto požadavku nevyhověl a na závěr koncilu roku 1965 prohlásil, že hodlá nařídit zahájení standardního procesu s oběma svými předchůdci, tj. kromě Jana XXIII. i Pia XII. V pozadí tohoto rozhodnutí byla snaha o vyváženost, tváří tvář narůstající polarizaci v katolické církvi v souvislosti s probíhajícími reformami. Měla tak být vyjádřena kontinuita mezi oběma v mnoha ohledech odlišnými papeži. Myšlenka úcty k zesnulým papežům na čas ustoupila do pozadí. Teprve Jan Pavel II. se jí chopil a dovedl do konce proces blahořečení Jana XXIII. u příležitosti oslav jubilejního roku 2000. Zřejmě s ohledu na vyváženost spolu s tímto papežem, který usiloval o dialog s moderní dobou a nebál se mluvit o tom, že je třeba do církve vnést čerstvý vzduch, prohlásil blahoslaveným papeže Pia IX. (1846–1878). Ten se proslavil především odsudky různých „omylů moderní doby“, včetně prohlášení, že se papež nikdy nemůže s moderní dobou smířit.

Pokračování snahy o určitou vyváženost dokumentovalo svatořečení Jana Pavla II. spolu s Janem XXIII., které se uskutečnilo 27. dubna 2014. Velké popularitě a volání po rychlém svatořečení papeže-cestovatele Jana Pavla II. si netroufl žádný z jeho nástupců čelit, ačkoliv se jak jeho nástupce Benedikt XVI. (2005–2013) tak současný papež musejí potýkat s problematickým dědictvím právě z doby Jana Pavla II. (např. nedostatečný postup vůči sexuálnímu zneužívání nezletilých kněžími nebo problematická personální politika). Tlaky na svatořečení Jana Pavla II. byly velmi silné, takže měsíc po jeho smrti bylo oznámeno, že bude proces zahájen ihned, bez ohledu na kanonickým právem požadovanou 5letou lhůtu. Dne 1. května 2011 proběhla slavnostní beatifikace. Současný papež využil možnosti prominout prokázaný druhý zázrak jako podmínku pro svatořečení, který u Jana XXIII. scházel, a alespoň společným svatořečení obou papežů dosáhl určité vyváženosti.

Současný papež zdědil probíhající procesy se svými dalšími předchůdci z 2. poloviny 20. století (Pius XII., Pavel VI., Jan Pavel I.). Podle mne byla na místě zcela prostá úvaha, když byli svatořečení Jan XXIII. a Jan Pavel II., proč by nemohl být rovněž svatořečen papež, který velké dílo svého předchůdce II. vatikánský koncil nejen přivedl ke zdárnému konci, ale velmi se zasadil o jeho uvedení do praxe církve? Zvlášť když je současnému papeži Pavel VI. tak blízký. Např. apoštolská exhortace Pavla VI. hlásání evangelia Evangelii nuntiandi z 8. prosince 1975 je hned po návrzích synody biskupů nejčastěji citovaným dokumentem ve Františkově exhortaci Evangelii gaudium z 24. listopadu 2013. Tento dokument současný papež zmínil před tradiční nedělní modlitbou Anděl Páně 19. října 2014 bezprostředně po skončení slavností bohoslužby spojené s blahořečením Pavla VI.: „Byl neohroženým zastáncem misií ad gentes, což dosvědčuje zvláště apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, kterou mínil probudit k rozmachu a závazku misijní poslání církve. A tato exhortace je aktuální stále, má veškerou aktuálnost. Tento aspekt pontifikátu Pavla VI. je příznačné zmínit právě dnes, kdy je Světový den misií.“4 Kontext slavnostní beatifikace netvořila jen „misijní neděle“, ale i závěr mimořádného zasedání synody biskupů, která je rovněž dílem papeže Pavla VI. a během řádného zasedání v říjnu 2015 si biskupové připomenou 50. výročí zaležení této instituce.5

Nepochybuji o tom, že i tuto slavnost současný papež trochu „postrčil“. Dne 5. dubna 2014 vatikánské rádio citovalo prefekta kongregace Angela Amata, že beatifikační proces papeže Pavla VI. se chýlí ke konci, ale pravděpodobně k ní nedojde do konce tohoto roku.6 O měsíc později, 7. května 2014, postulátor procesu informoval o uznání potřebného zázraku na přímluvu Pavla VI. (jednalo se o uzdravení nenarozeného dítěte v pátém měsíci těhotenství, ke kterému došlo v USA v roce 2001) a o pravděpodobném termínu beatifikace 19. října, což bylo 10. května 2014 oficiálně potvrzeno.7

Byl to americký publicista (vatikánolog) Peter Hebblethwaite (1930–1994), který do podtitulu své monumentální (750 stran) biografie Pavla VI. zvolil označení „první moderní papež“.8 Jedním z hlavních důvodů pro toto označení byla skutečnost, že po svém předchůdci převzal II. vatikánský koncil, který je možné považovat za odpověď církve na výzvu modernity. Giovanni Battista Montini (1897–1978), rodák z italské obce Concesio v provincii Brescia, se přes svůj měšťanský původ dostal na papežskou diplomatickou akademii, která byla doménou šlechtických synků. Po půlročním pobytu ve Varšavě v roli nunciova tajemníka (v roce 1923) pracoval v Římě ve Státním sekretariátu, kde se postupně propracoval až na pozici nejbližšího spolupracovníka papeže Pia XII. Jeho odchod z kurie v důsledku jmenování milánským arcibiskupem (1954) a skutečnost, že za života Pia XII. nebyl jmenován kardinálem, se považuje za důsledek zostřené situace v římské kurii v závěru pontifikátu tohoto papeže a nepřízeň vůči jeho osobě. Nový papež Jan XXIII. jej jmenoval kardinálem hned během první konzistoře (18. prosince 1958). Na rozdíl od jiných kardinálů uvítal s nadšením zprávu o svolání II. vatikánského koncilu a v pastýřském listu vyjádřil svůj optimismus: „Bude to největší koncil v dějinách církve... koncil důležitý pro národy a pro srdce lidí, důležitý pro církev a pro cestu lidstva.“9 Spolu s bruselským arcibiskupem, kardinálem Suenensem ho papež Jan XXIII. pověřil, aby na závěr I. zasedání koncilu (4. a 5. prosince 1962) přednesli návrhy na další pokračování koncilní práce. To už nemocný papež tušil, že se dokončení koncilu nedožije (zemřel 3. června 1963). Po krátkém dvoudenním konkláve byl Montini zvolen 21. června 1963 papežem a přijal jméno Pavel VI. Ještě tentýž den oznámil, že koncil bude pokračovat.

Zodpovědně se ujal nelehkého úkolu v souvislosti s II. vatikánským koncilem, neboť jednání se prodlužovala, agenda příliš neubývala a navíc se prohlubovaly rozpory mezi koncilní většinou a menšinou. Právě na tento listopad připadá 50. výročí od vyhlášení tří důležitých koncilních textů, které byly přijaty výraznou většinou koncilních otců a staly se příspěvkem k prohloubenému pojetí církve. Dne 21. listopadu 1964 byly slavnostně zveřejněny věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (LG), dekret o katolických východních církvích Orientalium Ecclesiarum (OE) a dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio (UR). Předtím ještě došlo k jedné z největších krizí v průběhu celého koncilu. Šlo o tzv. černý čtvrtek dne 19. listopadu1964, kdy bylo zveřejněno, že v již odsouhlaseném textu dekretu o ekumenismu bylo provedeno 19 změn z příkazu „vyšší autority“, které mírně oslabovaly text. Zároveň bylo na poslední chvíli odročeno závěrečné hlasování o deklaraci o náboženské svobodě, a to na základě žádosti asi 200 především španělských a italských biskupů. Kritici deklarace tím dosáhli zdržení hlasování, neboť se téma přesunulo do 4. a závěrečného jednacího období (v roce 1965). Proti takovému jednání vznikla petice, pod kterou se nakonec podepsalo téměř 1000 koncilních otců, ale na faktu to nic nezměnilo.

Na letošní leden rovněž připadlo 50. výročí historické návštěvy papeže Pavla VI. v Jeruzalémě a jeho setkání s konstantinopolským patriarchou Athenagorem v lednu 1964. Při té příležitosti také současný papež vykonal v květnu 2014 návštěvu ve Svaté zemi a v Jeruzalémě se sešel s konstantinopolským patriarchou Bartolomějem. Další zajímavou paralelou mezi Pavlem VI. a současným papežem by mohl být důraz na méně okázalé vystupování a péče o chudé. Pavel VI. byl posledním papežem, který byl při uvedení do úřadu korunován trojitou korunou (tzv. tiárou). Tu při bohoslužbě 13. listopadu 1964 odložil na oltář ve prospěch chudých na důkaz toho, že církev je matkou chudých a mnohá slova ve prospěch péče o chudé pronesená na koncilu bere skutečně vážně.10

Je zajímavé, že i když mnoho dnes již zažitých věcí v katolické církvi bylo zavedeno velkou zásluhou papeže Pavla VI. (např. lidový jazyk a podoba liturgie, rezignace biskupů po dosažení věku 75 let, volební právo kardinálů do 80 let atd.), stojí přece jen ve stínu slavnějších předchůdců a následovníků (Jana XXIII. a Jana Pavla II.). Proto německý historik Jörg Ernesti (nar. 1966) pro podtitul své nové monografie Pavla VI. zvolil název „zapomenutý papež“.11 Jeho pontifikát navíc bývá spojován s nárůstem polarizace v pokoncilní církvi, např. v souvislosti s vydáním encykliky o správném řádu sdělování lidského života Humanae vitae ze dne 25. července 1968. Pravdou je, že sám papež se situací v církvi hodně trápil. Každopádně současný papež svými odkazy i tímto slavnostním blahořečením připomíná důležitou roli Pavla VI. pro katolickou církev 20. století.

1 Jedná se o tzv. ekvivalentní kanonizaci, kterou podle vysvětlení prefekta Kongregace pro svatořečení Angela Amata charakterizoval Prospero Lambertini, pozdější papež Benedikt XIV. (1740-1758) následovně: „Svatý otec nařizuje, aby Boží služebník, ke kterému se podle obecného přesvědčení hodnověrných historiků váže starobylý kult a pověst hrdinských ctností či mučednictví nebo zázraků, byl uctíván ve všeobecné církvi recitací denní modlitby církve a slavením mše svaté v konkrétní den a to bez nějakého formálně definitivního výroku, bez předcházejícího kanonického procesu a bez slavení obvyklé kanonizace“ Kardinál Amato vysvětluje nezvyklou kanonizaci sv. Hildegardy z Bingen, Radio Vaticana, 14.5.2012. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16417

2 Slavnostní beatifikace se odehrála v Madridu 27.9.2014. Vatikánolog John Allen tvrdí, že tato podpora může ukazovat na skutečnost, že papež František může být přece jen trochu konzervativnější než si mnozí myslí. Zároveň že papež zřejmě skutečně nemá rád klerikalismus ve smyslu přehnaného důrazu na moc a privilegia duchovenstva a na Opus Dei je mu sympatický důraz na angažovanost laiků. A za třetí, že papežové a řada církevních představitelů respektují postavení, vliv a organizační schopnosti Opus Dei. Viz ALLEN, John L. Jr. Australian cardinal faces the Vatican’s law of the jungle. Crux, 27.9.2014. Dostupné online: http://www.cruxnow.com/church/2014/09/27/australian-cardinal-faces-the-v...

3 Ještě před více než padesáti lety se papežové nechávali nosit na přenosném trůnu (sedia gestatoria) s trojitou korunou (tiárou) a s vějíři z pštrosích per (flabella). Byl to právě Pavel VI., který s těmito projevy úcty skončil.

4 Pavel VI. byl neohroženým zastáncem misií : papež František před Angelus, nám. sv. Petra. Radio Vaticana, 19.10.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20969

5 Založení biskupské synody oznámil papež Pavel VI. ve své zahajovací řeči na počátku 4. jednacího období koncilu dne 14. září 1965. Překvapivé rozhodnutí bylo motivováno snahou předejít dalším dlouhým sporům o biskupské kolegialitě, které provázely dosavadní jednání koncilu. Následující den bylo koncilním otcům předloženo motu proprio Pavla VI. Apostolica Sollicitudo (z 15. září 1965), kterým papež synodu biskupů založil. Diplomatický tah papeže slavil úspěch. Odpůrce kolegiality (zhruba 10–15 % sněmovních otců) uspokojilo, že se jedná o papežův poradní sněm bez vlastní iniciativy. Zastánci kolegiality přivítali založení synody jako první krok a očekávali její další rozvoj. Očekávání podpořila zmínka v závěru motu proprio, že synoda se jako každá lidská instituce může časem zdokonalit. K výraznějším změnám však nedošlo. Více viz VAŇÁČ, Martin. Co je synoda biskupů a jak probíhá? Magazín ChristNet, 8.10.2014. Dostupné online: http://christnet.cz/clanky/5373/co_to_vlastne_synoda_biskupu_je_a_jak_pr...

6 Kardinál Amato: Pavel VI. na krok od beatifikace. Radio Vaticana, 5.4.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19946

7 Potvrzen zázrak na přímluvu Pavla VI. Radio Vaticana, 7.5.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20147

Dekrety Kongregace pro svatořečení. Radio Vaticana, 10.5.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20173

8 HEBBLETHWAITE, Peter. Paul VI. : the First Modern Pope. New York 1993.

9 Cituji podle KNOPP, Guido. Vatikán : moc papežů. Praha, 2003, s. 182.

10 Podle oznámení arcibiskupa Feliciho. FESQUET, Henri. The Drama of Vatican II. New York, 1967, s. 516.

11 ERNESTI, Jörg. Paul VI. : der vergessene Papst. Freiburg im Breisgau, 2012.

Kasperovo evangelium o rodině

KASPER, Walter. Evangelium o rodině: úvodní projev k připravované synodě o rodině. Kostelní Vydří, 2014. 60 s.

Souběžně s mimořádným zasedáním synody biskupů o rodině v říjnu 2014 dostal český čtenář do ruky zásadní text k tomuto tématu. Jedná se o přednášku, kterou z pověření papeže Františka pronesl německý kardinál Walter Kasper (nar. 1933), emeritní předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů (v letech 2001–2010), na mimořádné konzistoři kardinálů 20. února 2014. Jednalo se o úvodní příspěvek k diskusi kardinálů jako podklad k chystané synodě. Původně se neuvažovalo o její publikaci, ale úniky některých pasáží vytržených z kontextu vedly k rozhodnutí zveřejnit celý text. Papež František druhý den ocenil Kasperovu přednášku označením „teologii na kolenou“.1 Teprve později se ozvaly i kritické hlasy, mezi kardinály to byl např. boloňský arcibiskup Carlo Caffarra. Smysl pro vyváženost prokázal papež tím, že jak Kaspera, tak Caffarru jmenoval účastníky synody biskupů.

Kardinál Kasper svým textem nechtěl předjímat odpověď synodního procesu, který bude mít dvě fáze a završen by měl být na řádném zasedání v říjnu 2015. Jeho záměrem bylo formulovat otázky a položit základ pro další diskusi, jak uvedl v předmluvě. V případě nejsledovanějšího problému „znovu sezdaných rozvedených“ zní podle Kaspera otázka následovně: „Jak může církev ve své pastorační aktivitě s civilně znovu sezdanými rozvedenými dostát této nezrušitelné souvislosti věrnosti a milosrdenství?“ Jedná se o relativně mladý problém, existující teprve od zavedení civilního sňatku začátkem 19. století. Kasper navrhuje, zda by se nedalo i v této otázce najít podobné řešení, jako se na II. vatikánském koncilu našlo v případě ekumeny nebo náboženské svobody. I tehdy existovala rozhodnutí, která se zdály blokovat další vývoj, ale koncil otevřel dveře, aniž by se dotkl závazné dogmatické tradice. Ponechám stranou, že mi taková formulace přijde příliš zjednodušující, neboť podle mne poněkud zlehčuje vážnost příklonu katolické církve k ekumenickému hnutí a úzkou souvislost s prohloubeným teologickým pojetím církve. Za mnohem důležitější považuji, že s odkazem na apoštolskou exhortaci Jana Pavla II. Familiaris consortio (z roku 1981) konstatuje, že „odpověď je možno formulovat pouze diferencovaně, protože situace jsou velmi rozdílné, a musejí být tudíž pečlivě rozlišeny. Paušální řešení pro všechny případy nemůže existovat.“ (s. 38).2 Mnozí znovu sezdaní rozvedení jsou ve svědomí subjektivně přesvědčeni, že jejich dřívější manželství nebylo nikdy platné (což je opět citát z Familiaris consortio, čl. 84) a rovněž mnoho duchovních je přesvědčeno o tom, že mnoho manželství uzavřených církevní formou nebylo uzavřeno platně, neboť scházela víra a souhlas s podstatnými vlastnostmi manželství (jednota a nezrušitelnost). S ohledem na veřejný charakter manželství není podle Kaspera možné ponechat rozhodnutí o platnosti manželství pouze objektivnímu uvážení dotyčných. Přesto je podle něj možné se ptát, zda současná právní cesta, která není božského práva (iure divino), nýbrž dějinně vyvinutým způsobem řešení, je jediným možným řešením, nebo zda by nebyly myslitelné jiné, více pastorační a duchovní cesty. Konkrétně biskupem pověřený duchovně a pastoračně zkušený kněz coby penitenciář či biskupský vikář pověřený tímto úkolem.

Dodávám, že jde v podstatě o návrh, který již v roce 1993 předložil ve svém pastýřském listě Walter Kasper, tehdy biskup diecéze Rottenburg-Stuttgart, spolu s biskupy Karlem Lehmanem (dlouholetým předsedou německé biskupské konference, dnes rovněž kardinálem) a Oskarem Saierem. Kongregace pro nauku víry v čele s kardinálem Josefem Ratzingerem o rok později tento návrh zamítla. Smysl takového návrhu je třeba chápat v současné často skandální praxi církevních soudů, kdy dochází k leckdy pochybné argumentaci ve prospěch zneplatnění manželství, aby byla dodržena litera předpisů. Své o tom ví nejen církevní právníci, ale i odborníci (např. z oboru sexuologie), kteří dodávají expertízy „na míru“.

Další návrh kardinála Kaspera rozvíjí myšlenky vyjádřené v již zmíněném zamítavém stanovisku Kongregace pro nauku víry z roku 1994 a zopakované papežem Benediktem XVI. na setkání rodin v Miláně v roce 2012, že znovu sezdaní rozvedení sice nemohou přijímat svátostně, ale mohou být s Kristem sjednoceni duchovně.3 Tento přístup podle Kaspera vyvolává řadu otázek: Např. bylo by možné, aby se duchovně sjednocoval s Kristem člověk, který by se zároveň nacházel v rozporu s jeho příkazem? Nezpochybňuje se tím svátostná struktura církve? Neděláme z lidí, kteří volají o pomoc znamení pro ostatní, tj. nenecháváme svátostně vyhladovět některé, aby ostatní mohli žít? Inspiraci podle Kaspera můžeme najít v praxi rané církve, která rozvinula pro vážné hříšníky praxi kanonického pokání coby druhého křtu: „Po ztroskotání v hříchu neměla být tonoucím nabídnuta další loď, ale aspoň záchranný člun.“ V té souvislosti odkazuje na studii Josefa Ratzingera z roku 1972.

Kardinál Kasper se v závěru kapitoly ptá: „Když rozvedený a znovu sezdaný lituje, že selhal ve svém prvním manželství, jsou-li vyjasněny závazky z prvního manželství, je-li návrat naprosto vyloučen, jestliže nemůže závazky ve druhém uzavřeném, civilním manželství vyřešit, aniž by se dopustil další viny, avšak snaží se podle svých nejlepších sil žít druhé, civilní manželství z víry a své děti vychovat ve víře, když je touha po svátostech pro něho zdrojem sil v jeho situaci – musíme nebo můžeme mu po nějaké době, kdy se zorientuje v nové situaci, odepřít svátost smíření a komunia?“ Zároveň dodává, že by nešlo o nějaké všeobecné řešení a ani si nemyslí, že by se jednalo o širokou cestu pro velkou masu lidí. Šlo by spíše o úzkou cestu asi menšího počtu znovu sezdaných rozvedených, kteří mají o svátosti opravdový zájem.

Úmyslně jsem věnoval této otázce větší prostor, ačkoliv se jedná jen o jednu kapitolu z pěti.4 Kardinál Walter Kasper se totiž i v některých českých médiích tzv. tradicionalistů stal terčem nevybíravých útoků a nesmyslných obvinění a jeho návrh byl těmi slušnějšími nazýván jako „lehkovážný“. Nejen výše uvedené citáty, ale především pozorná četba celého textu svědčí o něčem jiném. Kardinál Kasper navazuje a rozvíjí některé starší myšlenky, i když jeho návrh nepochybně vybízí k posunu v praxi, která byla v předchozích textech opakovaně potvrzována.5 Rozhodně nemám pocit, že by jeho návrhy byly lehkovážné.

Přestože mimořádné zasedání synody biskupů skončilo, bude celý synodální proces pokračovat druhou fází, kterou je příprava na řádné zasedání synody biskupů v říjnu 2015. Je tedy dost času na to, aby místní církve dále promýšlely téma rodiny. Myslím si, že text Waltera Kaspera je možné vřele doporučit jako vhodné východisko pro diskuse např. ve farnostech nebo různých společenstvích.

1 Publikovaná byla následující papežova slova: „Včera jsem si před spaním – ale ne, abych usnul – znovu přečetl práci kardinála Kaspera. Chtěl bych mu poděkovat, protože jsem v ní nalezl hloubku teologie a také klid teologického myšlení. Je potěšitelné pročítat se klidnou teologií. Nalezl jsem tam to, co hlásal sv. Ignác, onen sensus ecclesiae, lásku k Matce Církvi. Prospělo mi to a něco mne napadlo. Promiňte mi, Eminence, že vás přivádím ke studu. Napadlo mne při četbě, že něčemu takovému se říká teologie na kolenou. Děkuji.“ Druhý den konzistoře: modlitba za Ukrajinu a pronásledované křesťany. Radio Vaticana, 21.2.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19639

2 Kasper odkazuje na čl. 84 Familiaris consortio, kde je uvedeno: „Duchovní správci ať si uvědomí, že jsou pro lásku k pravdě povinni dobře rozlišovat různé situace. Je rozdíl, jestli někdo přes upřímnou snahu zachránit dřívější manželství byl zcela nespravedlivě opuštěn, anebo jestli někdo rozvrátil církevně platné manželství svou těžkou vinou. Opět jiní uzavřeli nový sňatek s ohledem na výchovu dětí, a mnohdy jsou ve svědomí subjektivně přesvědčeni, že dřívější, nenapravitelně rozbité manželství nebylo nikdy platné.“

3 Při odpovědích na otázky během setkání rodin 2.6.2012 v Miláně papež Benedikt XVI. mimo jiné řekl: „A pokud jde přímo o tyto lidi, musíme říci – jak jste řekli – že církev je má ráda. Tato láska však musí být vidět a cítit. Myslím, že je velkým úkolem farnosti, katolického společenství, udělat vše, co je v jejich možnostech, aby tito lidé cítili, že jsou milováni, přijímáni, že nejsou „mimo“, třebaže nemohou přijmout rozhřešení a eucharistii. Musí nahlédnout, že i tak žijí plně v církvi. A pokud snad není možné udělit absoluci ve zpovědi, je důležitý stálý kontakt s nějakým knězem, duchovním vůdcem, aby mohli vnímat, že jsou vedeni a doprovázeni. Je také velmi důležité, aby pocítili, že eucharistie je opravdová a přijatá, pokud jsou ve společenství s Kristovým Tělem, neboť i bez „hmatatelného“ přijetí svátosti, můžeme být duchovně sjednoceni s Kristem v Jeho Těle.“ Mám-li si představit Ráj, vybavuje se mi mé dětství : odpovědi Benedikta XVI. na otázky během vigilie Světového setkání rodin, Milán. Radio Vaticana, 2.6.2012. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16539

4 Z dalšího jsem ocenil třeba takovou drobnost, jakou je překlad latinského „ecclesia domestica“ (v němčině Hauskirche) slovy „domácí církev“ a nikoliv „rodinná církev“, jak uvádí překlad dokumentů II. vatikánského koncilu a Katechismu katolické církve (čl. 1655-1658), což je navíc překladateli vysvětleno v poznámce na s. 30.

 

5 Apoštolská exhortace Benedikta XVI. o eucharistii, zdroji a vrcholu života a poslání církve Sacramentum caritatis z roku 2007 oproti tomu v čl. 29 zdůrazňuje důležitost církevních soudů, např.: „Tam, kde nebude uznána nulita manželského svazku a chybějí objektivní podmínky pro perspektivní soužití, církev povzbuzuje tyto věřící, aby žili svůj vztah podle požadavků Božího zákona jako přátelé, jako bratr a sestra. Pak budou moci znovu přistoupit k eucharistickému stolu tak, jak to umožňuje osvědčená církevní praxe.“