272 - červen 2015

autor: 

Porážky křesťanských principů

Církevní událostí května a možná celého roku bylo referendum v Irsku. Katoličtí voliči v asi nejzbožnější zemi anglofonního světa přiznali právo na manželství i homosexuálům. Většina církví s tímto rozhodnutím nesouhlasí. Ovšem irská katolická církev, oslabená pedofilními skandály kněží, silnou kampaň za svůj oficiální názor vést nedokázala. Co výsledek znamená?

Podle vysoce postaveného římského kardinála Parolina „nejen porážku křesťanských principů, ale trochu i porážku lidstva“. A irský arcibiskup Martin naznačil, že selhaly církevní školy, jimiž v zemi prošla většina voličů.

Snad by však tito duchovní měli zvážit alternativní vysvětlení. Co když irské školy nejsou tak špatné a dokáží žákům některé křesťanské principy vštípit, třeba princip milosrdenství? Co když se ve svatodušní době projevil sensus fidei, „cit pro víru“ voličů, a ukázal, že je lépe říkat párům stejného pohlaví „manželství“ než je dál vystavovat pohrdání a právní nejistotě? Co když Irové museli svou církev upozornit, že její antropologie je zastaralá, její čtení bible fundamentalistické a její morální vůdcovství nevěrohodné?

Bible homosexualitu popisuje jako hříšnou. Jistě lze považovat za hříšné výstřelky některých homosexuálů, například bezbřehou promiskuitu. Bible je však psaná ze stanoviska poznání před 2000 lety. Podle současné vědy je u nemalého počtu lidí homosexuální orientace zakořeněná, nezvratná a jimi osobně nezaviněná, takže ji samu nelze v žádném případě považovat za hříšnou. Pokud se dva takto orientovaní lidé do sebe zamilují, sžijí a chtějí sdílet život, máme právo je za to kritizovat a jejich situaci ztěžovat administrativními překážkami? Myslím si, že bychom naopak měli být rádi, že se milují a vzájemně jsou si oporou.

Mohou sice konzervativci snít o tom, jak by bylo krásné, kdyby se homosexualita dala spolehlivě léčit, kdyby všichni takto orientovaní dokázali šťastně žít v celibátu, kdyby bylo možné vždy odlišit terminologicky a právně manželství muže a ženy od partnerství gayů a leseb – ale to jsou prostě sny. Jako dospělí máme přijmout realitu a hledat nejlepší cestu z možných, nejmenší zlo z těch, z nichž si lze vybrat. Věřím, že Irové hlasovali správně.

Blíží se 600. výročí události, která byla skutečnou porážkou křesťanských principů a ranou pro středoevropskou část lidstva: upálení Mistra Jana Husa. Martin Vaňáč napsal článek, ve kterém reaguje na některé z husovských příspěvků poslední doby. Rýsuje se naděje, že Jan Hus, který tak dlouho rozděloval české křesťany, bude stále více jejich společným dědictvím a inspirací k plodnému dialogu, ne ke zbytečným sporům. Kéž by k tomu toto výročí přispělo.

A na konec uvedu náš předprázdninový experiment: Afrika od Lenky Lesné je upravený sled autorčiných záznamů z cesty do Jižního Súdánu, kde pracovala v nemocnici jako lékařka a humanitární pracovnice. Vedle spíše cestopisných odstavců zde najdete i příležitost k zamyšlení nad hlubšími otázkami: jak nad koncepcí západní humanitární pomoci, tak i nad spirituálními problémy.

Juliana z Norwiche

Juliana z Norwiche (1342–1416) spolu s Richardem Rollem, augustiniánem Walterem Hiltonem a neznámým autorem díla Oblak nevědění (The Cloud of Unknowing) jsou nejvýznamnější angličtí mystičtí spisovatelé pozdního středověku. O Julianině životě víme jen málo. Není známo ani jejím původní jméno. Autorka mystického spisu Zjevení božské lásky totiž žila v cele přistavěné ke kostelu sv. Juliána v Norwichi u řeky Wensum a jméno Julian(a) je odvozeno od tohoto místa.

Informace o Julianině životě jsou často odvozovány z údajů uvedených přímo v jejím díle. Na začátku knihy, kde Juliana představuje své první zjevení, píše, že v reakci na něj vykřikla „Benedicte, Dominus“ (Požehnej, Pane). Protože tuto děkovnou formuli používali benediktýnští řeholníci, Jenkins Watson usuzuje, že s velkou pravděpodobností Juliana patřila k řeholi benediktýnů ve městě Carrow, míli od kostela, kde Juliana žila v místnosti, kterou kostelu údajně též daroval řád benediktýnů. Spíše se však vychází ze závěru, že Juliana ve svém poustevnickém životě čerpala ze staré řecké tradice, a byla proto považována za nezávislou náboženskou osobnost, která se zodpovídá především Bohu. Dochovaly se údaje o závětích několika obyvatel Norwiche, kteří Julianě a jejím služebným odkazovali různé peněžní částky.

Pokud jde o určení roku Julianina narození a smrti, tato data se odvozují od dne zjevení, který ona uvádí v úvodu svého díla a ke kterému poznamenává, že jí tehdy bylo přesně třicet a půl roku. Tento fakt dovoluje propočítat rok jejího narození, který zdroje shodně určují na rok 1342. Úmrtí se pak datuje na rok 1416. To, že Juliana byla poustevnicí, vede k domněnce, že pocházela z dobře situované rodiny, protože kandidáti poustevnického života museli přesvědčit své biskupy o dostatečném materiálním zajištění.

Juliana se věnovala především rozjímání a modlitbám. Pokud měla možnost kontaktu s jinými lidmi, jednalo se pravděpodobně o kněze kostela, o nepříliš častá setkání s účastníky slavení eucharistie nebo návštěv kolemjdoucích, kteří u ní hledali radu, útěchu či duchovní oporu a povzbuzení. Jednou z návštěvnic byla například vizionářka Margaret Kempeová, která ve své knize s názvem Book zmiňuje svou osobní návštěvu a rozhovor u Dame Juliany, jak ji tehdy nazvala. Margaret vyhledala Julianu a strávila s ní v cele několik dní rozhovory o zkušenostech s viděními.

Důležitým datem Julianina života je den jejího mystického zážitku, 8. nebo 13. květen roku 1373. Tehdy velmi vážně onemocněla a tato nemoc podle ní přímo souvisela s následnými viděními. Juliana jako příčinu svých vidění zmiňuje své touhy, o jejichž splnění žádala Boha před onemocněním. Julianiny touhy se týkaly Ježíšova utrpení na kříži, vlastního tělesného onemocnění, a nakonec prosila Boha o tři rány, totiž o ránu opravdové kajícnosti, ránu opravdového soucitu a ránu upřímné touhy po Bohu. Julianina vidění přicházela třemi způsoby. Tělesně vědomými smysly: skrze vidění, slyšení a někdy i cítění (nosem); dále pak duchovním viděním: náboženskou vizí a jako přímá sdělení její duši; a intelektuální osvětlení, která přinesla do její mysli nová porozumění.

Následující úryvek v překladu Timothea Vodičky pochází z Julianiny knihy Zjevení Božské lásky: „Potom jsem byla v duchu pobídnuta, jako by mi bylo přívětivě řečeno: ,Vzhlédni k Nebi k Jeho Otci.´ A pak jsem dobře viděla, skrze víru, kterou jsem měla, že mezi Křížem a Nebem není nic, co by mi mohlo ublížit. Slušelo se mi buď, abych pohlédla vzhůru nebo abych odpověděla. Odpověděla jsem v nitru celou mocí své duše a řekla jsem: „Nikoli, ne­mohu, neboť Ty jsi mé Nebe." Tak jsem vyjádřila svou nechuť. Neboť raději bych byla bývala zůstala v těch bolestech do Soudného dne, než bych byla přišla do Nebe jinak než skrze Něho. Věděla jsem totiž dobře, že On, jenž mě spoutal tak krutě, sejme mi pouta, až bude chtít. Tak jsem se naučila volit si za Nebe Ježíše, jejž jsem v té chvíli viděla jen v bolestech. Netoužila jsem po jiném Nebi než po Ježíši, což bude mou blažeností, až tam dojdu.“ (…) „A to mi bylo vždycky útěchou, že jsem po celou tu dobu Utrpení a zármutku volila za své Nebe Ježíše, skrze Jeho milost. A to mi bylo poučením, abych tak činila vždycky – volila jen Ježíše jako své Nebe v slasti i strasti.“

Zprávy

Připomínka rakouských mučedníků nacismu

Innsbruck (KAP) V Rakousku si věřící připomněli dva kněze, kteří byli před 75 lety umučeni nacisty v koncentračním táboře Buchenwald. Byli to Matthias Spanlang (1887–1940) a Otto Neururer (1882–1940), kterého papež Jan Pavel II. prohlásil roku 1996 za blahoslaveného. Oba byli známí jako kritici Hitlerova režimu. Neururer byl zatčen kvůli tomu, že ženě, jež zvažovala sňatek s členem nacistické strany, který vystoupil z církve a byl rozvedený, doporučil, aby od svého záměru ustoupila. V Buchenwaldu oba kněží přes přísný zákaz tajně působili jako duchovní, a proto byli nacisty umučeni. Neururera nahého pověsili za nohy, dokud po 34 hodinách nezemřel. Spanlang byl pravděpodobně zavražděn nějakým podobným způsobem, ale svědkové jeho smrti chybí.

Innsbrucký biskup Manfred Scheuer při bohoslužbách na památku mučedníků v Neururerově farnosti Götzens řekl, že zaslepenost nacistickou ideologií, ve které lidé tehdy žili, neotupila svědomí svědků a mučedníků jako byli Neururer a Spanlang. „Nebyl to pubertální vzdor. Jejich odmítnutí zla nebylo nekrofilní nebo arogantní. Své svědomí a svou odpovědnost nedelegovali infantilně ani na druhé, ani na lid, ani na Vůdce. A ve světě plném slepců a zaslepených lidí věřili. Neříkali, co chtěla slyšet většina, a nevymlouvali se na všeobecná pravidla a předpisy. Jsou osamělými svědky svědomí a měli odvahu používat vlastní rozum,“ řekl biskup.

Izrael: Za rovnoprávnost křesťanských škol

Vídeň-Jeruzalém (KAP) Učitelé, rodiče a žáci křesťanských škol v Izraeli demonstrovali před tamním ministerstvem školství v Jeruzalémě. Asi 700 přítomných požadovalo rovnoprávnost svých škol v hospodářském ohledu i co do práva na svobodu vzdělávání. Demonstrace se účastnili i katoličtí biskupové William Shomali a Giacinto Boulos Marcuzzo.

V Izraeli chodí do křesťanských škol asi 30 tisíc žáků a studentů, z toho je jen asi polovina křesťanů. Většina těchto škol byla založena již před vznikem Státu Izrael a patří k nejlepším školám země. Jsou v kategorii uznaných, ale ne státních škol, a jsou proto státem financovány jen zčásti; zbytek prostředků získávají hlavně ze školného. Ministerstvo školství se snaží jejich rozpočet snižovat, a to vede ke zvyšování školného. Ministerstvo navrhlo zestátnění křesťanských škol, což by však vedlo k zavedení jednot­ných osnov, jakým se již musely podrobit židovské a arabské státní školy. Školy by tak ztratily svůj křesťanský charakter.

Patriarcha Kirill odmítl pozvání do Krakova

Varšava (KAP) Ruský pravoslavný patriarcha Kirill I. odmítl pozvání na Světové dny mládeže, které se budou konat roku 2016 v Krakově. Krakovský arcibiskup kardinál Stanislaw Dziwisz řekl, že v odpovědi Moskvy bylo uvedeno, že patriarcha pozvání bere na vědomí, ale nemůže přijet kvůli postoji polské biskupské konference vůči Ukrajině. Kardinál pak vyslovil lítost nad tím, že hlava ruského pravoslaví tak „nevyužije důležitou příležitost k ekumenickému dialogu“.

Světové dny mládeže, pořádané pravidelně katolickou církví v některém velkém městě, by v Krakově měly proběhnout 26. až 31. července. Jejich součástí by měla být i návštěva papeže Františka. Na jím vedenou závěrečnou mši se očekává až 2,5 milionu věřících.

Polská biskupská konference podporuje v ukrajinské krizi prozápadní kurz Ukrajiny, zatímco ruská pravoslavná církev ho odmítá a hájí ukrajinskou politiku ruského prezidenta Putina.

Vídeň: Hotel magdas zaměstnává uprchlíky

Vídeň (KAP) Mezinárodní pozornost si získal projekt vídeňské arcidiecézní katolické charity Caritas. Charitní hotel magdas ve Vídni sice vedou profesionálové, ale zaměstnává uprchlíky, kterým tak pomáhá se uchytit na rakouském trhu práce. Klaus Schwertner, ředitel Caritas, objasnil, že hotel magdas sice problém uprchlíků neřeší, ale umožňuje nový přístup k tématu asylantů. V hotelu teď pracuje 25 lidí z 16 zemí, z nich 20 přišlo do Rakouska jako uprchlíci. „Lidé, kteří utekli před válkou, hladem a terorem, si zaslouží šanci na svobodný a nezávislý život. Všechno ostatní by bylo plýtvání zdroji a talenty,“ řekl novinářům Schwertner. Projekt necílí na maximální zisk, měl by si však na sebe vydělat. Reakce veřejnosti jsou zatím velmi dobré, a to se projevuje i na rostoucí obsazenosti hotelu. Hotel by měl sloužit i jako model začleňování uprchlíků, a to se projevuje ve snaze vedení, aby v hotelu přespávali i politici evropských zemí.

Meňovo dílo vyjde rusky

Moskva (KAP/KNA) Vydavatelství ruského pravoslavného patriarchátu začalo vydávat sebrané spisy kněze Alexandra Meně (1935–1990), vůdčí osobnosti „vyznavačské“ pravo­slavné církve v posledních třech dekádách sovětské vlády. Meň, který byl za nevyjasněných okolností zavražděn 9. září 1990, je dodnes pro pravoslavné konzervativce podezřelý kvůli svému ekumenickému smýšlení. Jeho díla byla přeložena již do 16 jazyků, v Meňově mateřštině však je jeho vlastní církev doposud nevydala, a tak byli ruští čtenáři odkázáni na vydání neoficiální. Rozhodnutí je tisknout se považuje za úspěch reformní strany v moskevském patriarchátu.

Irové hlasovali pro homosexuální manželství

Dublin (KAP/KNA) V Irsku proběhlo referendum, v němž 62 procent účastníků hlasovalo pro úplné zrovnoprávnění manželství homosexuálů. Jde o první úspěšné referendum na toto téma na světě – v jiných státech, kde podobná rovnoprávnost sňatků existuje, o tom rozhodovaly parlamenty.

Irská biskupská konference proto bude muset rozhodnout, zda její kněží budou pro taková manželství vykonávat státní část obřadu. Irský primas arcibiskup Eamon Martin z Armaghu k tomu agentuře vpm řekl, že zatím nevidí žádnou možnost uzavírat takové sňatky v kostele. Uvedl také, že se církev musí dobře poučit z debaty před referendem. Potřebuje promyslet pastoraci lidí stojících na okraji společnosti a stigmatizovaných, kam patří i homosexuálové. Také musí najít cesty, jak zasáhnout křesťanskou zvěstí různé druhy rodin a vztahů a zároveň dál propagovat manželství muže a ženy.

Němečtí kardinálové k otázkám sexuality

Bonn (KAP) Dva vlivní němečtí kardinálové se v posledních dnech vyjádřili k problémům sexuality.

Kardinál Karl Lehmann v časopise Glaube und Leben vyjádřil myšlenku, že církev se musí zcela novým způsobem postavit k homosexualitě a že přes ostré tóny z dní po irském referendu se jedná o otázky i uvnitř katolické církve velmi sporné. Vyzval k diskusi na toto téma v církvi a vyjádřil lítost, že tematika rodiny se v posledních letech dost hluboce nediskutovala ekumenicky.

Kardinál Rainer Maria Woelki v rozhovoru pro školský internetový portál Severního Porýní-Vestfálska řekl, že sexuální výchova je důležitou úlohou školy a musí začít již na úrovni základní školy. „Ve spolupráci rodičů s učitelkami a učiteli, která je podložená důvěrou, musí zprostředkovávat podstatné informace na úrovni přiměřené věku dětí,“ řekl kardinál. Uvedl také, že církev musí být otevřená i pro lesby a gaye, protože „přesně tak to stojí i v Katechismu“. Sexuální výchova přitom musí podle kolínského arcibiskupa vnímat člověka jako celek a nesmí se redukovat jen na jednu jedinou lidskou dimenzi.

Víc katolíků, méně kněží

Washington (KAP/KNA) Celosvětové počty katolíků narostly o 57 % za poslední tři dekády, a sice na 1,22 miliardy. Naopak počet kněží klesl o 17 % na 393 tisíc. Čísla uveřejnil institut CARA ve Washingtonu. Růst je hnán hlavně demografickým přírůstkem obyvatel, ne tolik misií. Je velmi nerovnoměrný, největší procentní přírůstek katolíků zaznamenala Afrika, kde byl 238 %. Podíl katolíků na populaci světa je ustálený a činí asi 17,5 %.

Hus podle Pospíšila, Duky, Kejře a Soukupa

Začátkem dubna 2015 vyšla kniha katolického teologa, profesora systematické teologie Ctirada Václava Pospíšila (nar. 1958) s názvem Husovská dilemata.1 Jedná se o pozoruhodnou knihu, jejíž autor usiluje o „spravedlivější hodnocení Betlémského kazatele zejména u běžných katolíků“, o pokračování „v úsilí o porozumění našim ekumenickým přátelům“ a v neposlední řadě chce napomoci „ke spravedlivějšímu hodnocení katolicismu, který je mentálně, intelektuálně i spirituálně opravdu nesmírně pestrý“.2 Autor knihu předkládá jako dílo popularizační, v němž usiluje o hlubší porozumění vnímání souvislostí mezi Husovými dilematy a dilematy dnešních lidí. Využívá skutečnost, že zatímco historik je „striktně vázán přísnou metodologií“, může si teolog dovolit „hovořit mnohem více o ideálech a aktualizačních významech minulosti pro dnešek“.3 Myslím si, že autorův záměr se zdařil a nepochybně jde o inspirativní až provokativní čtení, které v záplavě knih o Husovi má své místo.

Přesto celkový dojem trochu kazí některé nepřesnosti, které je třeba přičíst na vrub rychlého psaní kvůli šibeničnímu termínu a možná nedůslednosti recenzentů (přitom jsou uvedeni hned čtyři). Zatímco omyl v případě českého působiště Paula de Vooghta je skutečně drobností4, spekulace nad autorstvím projevu kardinála Josefa Berana na II. vatikánském koncilu ze 20. září 1965 je poněkud překvapivá. Zatímco dosavadní literatura a publikovaná svědectví autorství projevu přisuzují Alexandru Heidlerovi,5 Pospíšil bez bližšího vysvětlení spekuluje o Karlu Skalickém (s. 52).6 Stálo by za bližší vysvětlení, co vedlo autora k tomuto tvrzení, které „nejenom autorovi této knihy se jeví téměř jistým“. A ještě uvedu jeden příklad podle mne příliš unáhleného úsudku, kterým autor nahrazuje nedostatečnou znalost pramenů. Když připomíná, že někteří „známí katoličtí historikové“ sekundovali evangelickým myslitelům v úsilí o Husovu rehabilitaci katolickou církví (tj. kritikou díla Paula de Vooghta), tak uvádí (s. 82), že „nemůžeme jasně odhalit, nakolik byl kritický postoj daného autora jeho osobním přesvědčením a nakolik bylo vše dirigováno z pozadí“ (tj. komunistickým režimem). Svojí tezi ilustruje na Bohumilu Zlámalovi, který prý v 70. letech de Vooghtovo dílo doporučoval jako to nejlepší, co o Husovi vzniklo. Věc je podle mne mnohem prozaičtější, neboť autor prostě nedohledal Zlámalův text, což poctivě přiznává a vychází jen ze zmínky z ne vždy spolehlivé práce Jiřího Kotyka.7 Zlámalův článek „K Husově věrouce“ v časopise Via z roku 1970 sice přináší některé „nezodpovězené otázky“, ale rozhodně není tak kritický a oceňuje přínos de Vooghtova díla.8 Kromě toho z uvedených autorů působil Jaroslav Polc v exilu, takže je pravděpodobné, že jeho kritika, resp. otázky nad Husovou rehabilitací, jsou skutečně jeho osobním přesvědčením.9 Ostatně podobné rozpaky nad Husovou rehabilitací v podání de Vooghta vyjádřil v exilu již v roce 1969 i Karel Skalický, určitě rovněž z vlastního přesvědčení a nikoliv „dirigován z pozadí“.10 Jak autor uvedl v úvodu, prostředí katolické církve je skutečně velmi pestré, proto by bylo třeba tuto vnitrokatolickou diskuzi posuzovat přece jen diferencovaněji.

Jak už jsem uvedl, jedná se jen o drobnosti, které je možné přijmout s vyslyšením autorovy prosby o shovívavost s jeho snažením (s. 13). Naopak s mnohým je možné souhlasit a přijmout jako snahu o popularizaci a důslednější propagaci výsledků úsilí studia Jana Husa v 90. letech, neboť – jak připomíná autor – v této věci bylo z katolické strany učiněno velmi málo (s. 27). Zásadní je sedmá kapitola o Husově nauce o eucharistii a otázce jeho pravověří, která svým rozsahem tvoří téměř třetinu celé knihy. Autor v ní odmítá nepravověrnost Husovy nauky o eucharistii (čímž vyjadřuje nesouhlas s tvrzením v knize Stanislava Sousedíka)11 a tvrdí: „Jan Hus byl jednak sice málo originální, nicméně řemeslně kvalitní teologický myslitel, jednak se projevoval v mnoha ohledech jako člověk značně úzkostlivý, a proto se mu zřejmě příčilo promítat ostře reformní strategii do nejposvátnějších sfér věrouky... Hus tím zároveň jasně říká, že nikdy nechtěl založit nějakou novou církev, nýbrž hledal cestu k reformě katolické církve, kterou ve skutečnosti miloval, a proto ho její zoufalý stav tak trýznil.“ (s. 239-240) „Husova nauka o svátostech je zcela pravověrná“ a v poznámce dodává, že „Hus nikdy neučil, že kněz ve stavu smrtelného hříchu uděluje svátosti neplatně. Jeho nauka je v této věci pravověrná, neboť tvrdí, že takový duchovní uděluje svátosti sice platně, ale leč vzhledem ke své vlastní osobě těžce hříšně a nehodně, což je přesná kopie Augustinovy polemické reakce na teze, jež razili donatisté.“ (s. 241) A pokračuje: „Zřejmě hlavním prohřeškem proti dobové sakramentologii bylo mínění, že kněz za udělování svátostí nemá právo vymáhat žádnou pevně stanovenou taxu a že církevní desátku nejsou nic jiného než dobrovolné almužny ze strany věřících. A to by dnes zpochybňoval málokdo.“ (s. 241) Některé teze Jana Husa podle Pospíšila připomínají II. vatikánský koncil, např. že „odmítal učení, podle něhož hlavou církve je papež a tělem sbor kardinálů. Proti tomu stavěl tezi: hlavou církve je Kristus a jeho tělem všichni věřící.“ (s. 242) „Husova eklesiologie vykazuje christocentrické rysy a je výrazným odmítnutím triumfalistického eklesiocentrismu, což opět připomíná II. vatikánský koncil.“ (s. 242) Pasáž o Husově pravověří, v níž Pospíšil věnuje velkou pozornost i tolik diskutovanému článku o poslušnosti světské vrchnosti (Nullus dominus...), kterou mimo jiné přirovnává k postoji podzemní i „nadzemní“ církve vůči autoritě v době komunismu (s. 248), zakončil slovy: „Namohu se ubránit vyslovení lítosti nad tím, že jsme jako katolíci už dávno národu, který Husa ctí, důrazně nezačali připomínat jeho víru. Pražský reformátor je opravdu svědkem křesťanské víry pro naši bezvěreckou dobu, a proto by bylo hrubou nedomyšleností nabídnutou šanci nevyužít.“ (s. 250).

V podkapitole věnované kostnickému procesu autor ostře kritizuje tehdejší postupy a žalobce: „Práva Kristovy církve a duchovních lze věrohodně hájit výlučně evangelijními prostředky... v Husově procesu právě nemravnost postupu žalobců z Čech a Moravy vydává svědectví o jejich zlotřilosti, a možná dokonce v některých případech i o praktickém ateismu, neboť osobní ambice a ekonomické zájmy byly nadřazovány.“ (s. 281) A dále: „Pokud by katolicismus byl to, co předvedli tito intrikáni, kterým vůbec nešlo o pravdu a spravedlnost, ale jen a jen o to, aby si „Husu oškubali, zabili a upekli“, jak otevřeně napsal Husův nepřítel, Štěpán z Dolan u Olomouce, pak by mnozí z nás, dnešních katolíků museli mít problémy ve svědomí. Naštěstí ale to, co někteří lidé dělají ve jménu církve a co je proti evangeliu, nemá s tajemstvím církve nic společného. Identifikovat katolickou církev s tím, co ve skutečnosti na jejím poli představuje koukol a plevel, a na tomto základě ji pak lidem neustále zošklivovat, se jeví jako hermeneuticky zcela nekorektní, často zlovolné a hrubě nespravedlivé.“ (s. 282-283) I když i zde bych autorovo pochopitelné rozhořčení poněkud korigoval. Autor např. uvádí: „Teologicky a duchovně byla právoplatnost papežství Jana XXIII. /tj. papeže tzv. pisánské linie v letech 1410–1415 – pozn. MV/ vždy silně pochybná... Jan XXIII. byl lžipapež, což vyšlo najevo v průběhu Kostnického koncilu. Jeho papežství nelze považovat byť na jediný den, kdy se honosil falešnými odznaky papežské moci, za právoplatné.“ (v pozn. 159, na s. 284). Připomínám, že tento „vzdoropapež“, podobně jako jeho předchůdce Alexandr V., zvolený v červnu 1409 shromážděním 23 kardinálů v Pise, byl až do roku 1904 zařazen v oficiálním seznamu vydávaném v rámci papežské ročenky (v letech 1870–1912 nazývané Gerarchia cattolica, od roku 1913 opět Annuario pontificio). Po revizi, provedené historikem dominikánem Heinrichem Deniflem (1844–1905) a papežským archivářem a jezuitou, pozdějším kardinálem, Franzem Ehrlem (1845–1934), byl spolu s dalšími 10 papeži ze seznamu v roce 1905 vyřazen, ale po další revizi se do seznamu v ročence z roku 1913 opět vrátil.12 Definitivní konec diskuzím učinil až Angelo Giuseppe Roncalli, který si po zvolení papežem (28. října 1958) zvolil jméno Jan XXIII.

Každopádně knihu je možné číst s užitkem jako svědectví katolického křesťana, který se netají sympatiemi nejen k Husovi, ale k Janu Žižkovi (s. 92–99), ale také jako dílo systematického teologa, který např. ve stručnosti vysvětluje problematiku katolické nauky o eucharistii (s. 212–217) nebo s odkazem na dokument Mezinárodní teologické komise připomíná, že „církevní zákonodárství není a nemůže být neomylné“ (s. 45), případně že „Odsouzení hereze je jedna věc, avšak konstatování, zda kupříkladu Mistr Jan Hus se daných bludů proti víře skutečně dopustil, věc zcela odlišná.“ (s. 46).13

Dominik Duka a Jiří Kejř

Autorem opakovaně zmiňovanou rozmanitost postojů v rámci katolické církve pěkně ilustruje glosa kardinála Dominika Duky pro Radio Proglas z 18. dubna 2015.14 V ní se podle mého vůči knize Ctirada Václava Pospíšila vymezuje, ačkoliv by jí konkrétně zmínil: „Nepovažoval bych však za adekvátní úsilí některých autorů sladit názory Mistra Jana Husa se současnou teologií a současným společenským chápání svobody a demokracie, protože bychom se určitě minuli s pravdou, o kterou Mistru Janovi skutečně existenciálně šlo. Současně spolu s papežem Janem Pavlem II. vyjadřuji svou lítost a mohu-li snad, i lítost současného katolicismu v české zemi nad tragickým osudem, tedy upálením Mistra Jana Husa, aniž bych jej chtěl zcela ztotožnit se současnou ekleziologií i teologií naší církve. Jak jsem již naznačil, mnohé z jeho tvrzení je možné interpretovat pozitivně a pochopit také kontext opravdu zmatené a vykloubené doby.“

Zajímavou skutečností, ilustrující pro změnu skutečnost, že rozmanitost postojů k Husově kauze jde napříč jednotlivými konfesemi, může být, že kardinál Dominik Duka své hodnocení Jana Husa (včetně odmítání jeho rehabilitace) odůvodňuje mimo jiné odkazem na dílo nedávno zesnulého (27. dubna 2015) evangelického historika právních dějin Jiřího Kejře (1921–2015). Ve zmíněné glose uvedl: „Máme-li v duchu ekumeny, kde se střetají různé pohledy i tradice, hodnotit dnes význam a odkaz Mistra Jana Husa, myslím, že je opravdu poctivé přijmout konstatování doc. Jiřího Kejře, který vidí tuto problematiku pohledem rozvážným a snaží se své závěrečné slovo ve své studii Jan Hus známý i neznámý formulovat v duchu „padni komu padni“, spravedlivě. Nelze v duchu tehdejší právní praxe hovořit o justiční vraždě, nelze také vidět pouze jednostranně vylíčeného Mistra Jana Husa jeho stoupenci, tak jako nelze přistoupit na jednostranný postoj jeho odpůrců.“

Při nepochybné erudici ohledně Husova díla a znalosti jeho procesu je Kejřův postoj zajímavý.15 Zatímco mnozí autoři z evangelického prostředí považují případnou rehabilitaci Husa za vnitřní záležitost katolické církve,16 Jiří Kejř se vyjádřil jasně: „Právní rehabilitace Jana Husa, která by byla nakonec záležitostí katolické teologie a kanonického práva, vůbec není možná.“ K problematice „morální rehabilitace“ uvedl: „Rehabilitovaný, to je rekatolizovaný Hus by pro ně /tj. pro církve vzešlé z reformace – pozn. MV/ ztrácel význam morální autority.“ Na adresu některých snah ohledně chápání Husa jako předchůdce II. vatikánského koncilu (s konkrétním odkazem na text Stefana Swiezawského)17 Jiří Kejř uvedl: „Jde tu o naprosto nepřijatelné ahistorické předkládání nesouměřitelných ideových koncepcí, jejichž zdánlivá podobnost je fikcí.“18 Mimochodem Pospíšil ve své knize v této věci s Jiřím Kejřem, na kterého se jinak často a s úctou odvolává, nesouhlasí: „Jestliže J. Kejř hovoří o tom, že Husova rehabilitace je nemožná a nežádoucí, nemohu s tím plně souhlasit... Vedle oficiálního aktu ze strany představitelů církve existuje ještě jiná a po mém soudu mnohem důležitější rehabilitace, která se musí odehrát v našich srdcích, protože to vyžaduje pravda a spravedlnost.“ (s. 17–18)

Hus „reformátorem církve“?

Zajímavou otázkou se na první pohled zdá být určitý spor ohledně označení Husa za „reformátora církve“. Řada lidí má projev papeže Jana Pavla II. ze dne 17. prosince 1999, případně jeho předchozí projev z 21. dubna 1990, spojený s údajným zařazením Jana Husa mezi „reformátory církve“. Např. kardinál Miloslav Vlk ve svém příspěvku na svém webu z prosince 2014 tvrdí: „Vrcholem téměř desetileté práce bylo uspořádání Husovského symposia na Papežské lateránské universitě v Římě v r. 1999, při kterém papež Jan Pavel II. ocenil Husův kněžský život a zařadil ho mezi reformátory církve.“19 Ctirad Václav Pospíšil se odvolává už na papežův projev z dubna 1990 a tvrdí: „Hus je nejvyšší církevní autoritou definován jako reformátor církve a konstatuje se, že z mravního hlediska se mu nedá nic vytknout.“ (s. 88) Naproti tomu současný pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka v rozhovoru pro deník Právo ze dne 16. května 2015 uvedl: „My ho nepovažujeme za reformátora církve. Protože mistr Jan Hus nezakládal žádnou novou církev. Není sporu, že se podílel na reformním úsilí.“20 V soukromém rozhovoru kardinál Dominik Duka vysvětloval tento výrok tím, že papež nepoužil podstatné jméno „reformátor“, ale opis „ten, kdo usiloval o reformu církve“. Jenže italský text i český překlad papežova projevu ze dne 17. prosince 1999 obsahuje slovo „riformatore“, resp. „reformátor“, zatímco překlady do jiných jazyků používají opis (němčina „die nach einer Reform der Kirche strebten“, angličtina „who sought a reform of the Church“ atd.).21 Osobně si myslím, že je to jen slovíčkaření a věc je mnohem prozaičtější. Konkrétní citát z úvodu projevu papeže Jana Pavla II. ze dne 17. prosince 1999 zní následovně: „Jsem vám všem zvlášť vděčný za to, že jste přispěli k práci ekumenické „husovské“ komise ustanovené před několika lety panem kardinálem Miloslavem Vlkem s cílem vymezit přesněji místo, které Jan Hus zaujímá mezi reformátory církve.“22 Podle mne se jedná pouze o odkaz na úkol pro odborníky „v prvé řadě české teology“, který zazněl v projevu papeže Jana Pavla II. k představitelům kultury, studentům a zástupcům nekatolických církví dne 21. dubna 1990: „vymezit přesněji místo, které Mistru Janu Husovi přísluší mezi reformátory církve, vedle jiných známých postav českého středověku jako byli Tomáš ze Štítného nebo Jan Milíč z Kroměříže“.23 Tedy toto zadání „husovské komise“ bylo v roce 1999 připomenuto a – jak trefně poznamenala Jana Nechutová – papež „neřekl o mnoho více než v roce 1990“.24 Navíc se mi zdá poněkud pochybná interpretace, že by papež někoho zařazoval mezi „reformátory církve“. Jednak na rozdíl třeba od titulu „učitel církve“ žádný titul „reformátor církve“ v katolické církvi neexistuje, jednak je to především úloha příslušných odborníků a jejich diskuze. Zároveň připomínám, že papež čte předem připravené texty, jejichž autoři zůstávají v pozadí. Jejich snahou bývá při formulaci projevů často citovat starší papežovy texty nebo texty jeho předchůdců.

Připadá mi, že je škoda, že se naopak poněkud zapomenulo na jiná slova z papežova projevu v dubnu 1990, která vyzývala ke „změně mentality“: „Zcela zvláštní váhu má však výzva k jednotě křesťanů právě v Čechách... Bolestné zkoušky a ještě nezacelené rány právě uplynulých desetiletí, jakož i jizvy, které tu zbyly z minulých století, i když různého druhu a opačného znamení, volají po změně mentality a po zcela nových vztazích. Papežova návštěva by chtěla přispět k tomu, aby došlo k bratrské spolupráci ve vzájemné úctě a důvěře...“25 Tento úkol se mi zdá závažnější a podle mne k jeho naplnění ještě stále zbývá učinit mnohé.

Pavel Soukup

To bylo jen pár postřehů z mnoha podnětů, kterých je v souvislosti s letošní připomínkou 600. výročí Husovy smrti více než dost. Neméně pozoruhodná je např. kniha Pavla Soukupa, vydaná v květnu 2015.26 V našem kontextu je zajímavé, že v úvodu knihy Pavel Soukup připomíná dopis papeži z roku 1999 od významného britského historika Thomase Fudgeho,27 v němž argumentoval proti Husově rehabilitaci. Podle něj nebyl Jan Hus ani předchůdcem Martina Luthera, ani nešťastně odsouzeným katolíkem; měl by zůstat středověkým heretikem, protože to není žádná hanba (s. 23). Zároveň Pavel Soukup, do jisté míry v nezamýšlené polemice s knihou C. V. Pospíšila, cituje historika Františka Šmahela,28 že „je čas, aby se historie plně emancipovala od teologie, byť ekumenické“ (s. 23). K dnešnímu přístupu k Husovi Pavel Soukup poznamenal: „Bylo by iluzí si myslet, že se na Husa lze dívat jinak než očima naší doby. Jako byl pro liberály bojovníkem za svobodu, pro nacionalisty zastáncem práv národa a pro socialisty revolucionářem, najde si i dnešní doba svého Husa. Je možné, že bude oproti Husům minulých staletí jaksi nemasný neslaný, jako je současnost lhostejná k většině ideálů, které vzrušovaly naše předchůdce. Bude-li se však o Husovi psát věcným, nevzrušeným tónem, tím lépe.“29

I práce Pavla Soukupa může být podnětem k uvažování o dvojí Husovské tradici, coby mučedníka nebo zatraceného kacíře. Upozorňuje, že obě tradice vznikají téměř současně v okamžiku Husovy smrti. Té přímo přihlíželi dva historikové, ale jejich líčení se diametrálně liší. Zatímco kostnický kronikář Ulrich Richental okamžik Husovy smrti popsal naturalisticky slovy „Hus začal hrozně křičet a zakrátko shořel,“ podle Petra z Mladoňovic, jehož líčení má typické hagiografické rysy, zemřel Jan Hus při zpěvu modlitby.30 K výše uvedené pasáži ohledně Husa coby „reformátora církve“ můžeme i v knize Pavla Soukupa nalézt citát: „S reformačním vyústěním svého hnutí by Hus pravděpodobně nebyl spokojen. Tak jako většina reformátorů usiloval o reformu celé církve, a ne primárně o její rozštěpení.“ (s. 181)

 

1 POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Husovská dilemata. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakl. 2015.

2 K tomu dodává: „Nikdy neexistoval, neexistuje a zřejmě také hned tak nebude existovat nějaký jediný typický katolický postoj k Janu Husovi. Z uvedeného důvodu je třeba podtrhnout, že všechno, co zde jako teolog usilující o pravdu předkládám, je moje osobní mínění, a nikoli nějaké oficiální katolické stanovisko. Patřím ke katolickému světu stejně jako jeden kamének k pomyslné nezměrné mozaice, případně jako hráč na jeden nástroj do nějakého obrovského hudebního tělesa mahlerovského typu. Činit si nárok na něco víc by bylo nepravdivé, neomalené a hloupé.“ Tamtéž, s. 14.

3 Autor se přiznává k silné osobní angažovanosti: „V poznámkovém aparátu budu tu a tam poukazovat i na své vlastní osobní zkušenosti a zážitky, které jednak mají povahu svědectví, jednak napomáhají k promítání minulosti do současnosti.“ Tamtéž, s. 13.

4 Nebyly to Emauzy, nýbrž byl v letech 1933–1936 převorem kláštera v Břevnově, s. 79. Viz vzpomínky Anastáze Opaska, který v roce 1932 vstoupil do obnoveného noviciátu v břevnovském klášteře, pro který opat Dominik Prokop, sídlící v Broumově, sehnal pomoc čtyř benediktinů z belgických klášterů. OPASEK, Anastáz. Dvanáct zastavení : vzpomínky opata břevnovského kláštera. Praha : Torst, 1997, 3. opravené a doplněné vydání, s. 37–40.

5 Alexander Heidler (1916-1980) byl po válce asistentem na teologické fakultě v Praze a pokračoval ve studiích ve švýcarském Fribourgu. Po jmenování Josefa Berana pražským arcibiskupem (4. listopadu 1946) se vrátil ze Švýcarska a následujícího roku po něm převzal výuku pastorální teologie. Před zatčením uprchl v říjnu 1949 přes Šumavu do Německa. Od května 1951 byl redaktorem náboženských pořadů Svobodné Evropy (pod pseudonymem Otec Křišťan). Byl dlouholetým ředitelem České misijní služby ve Spolkové republice Německo. Heidler se již po II. světové válce vyjadřoval kladně k Husovi a vyzýval katolické křesťany k účasti na oslavách.

6 Karel Skalický (nar. 1934) emigroval v roce 1956 přes Rakousko do Říma, kde studoval na Lateránské univerzitě filozofii a teologii. Pospíšil se zřejmě mýlí, když uvádí „tehdy mladý docent na Lateránské univerzitě“, neboť k výuce byl Skalický povolán až o zři roky později, v roce 1968. Na druhou stranu spolupráce Karla Skalického s kardinálem Josefem Beranem je doložena a od následujícího roku 1966 se stal Skalický jeho druhým sekretářem (nejprve Beranovi v Římě pomáhal Jaroslav Polc, který však spolupracoval jen krátké období do jmenování Jaroslava Škarvady oficiálním sekretářem v roce 1965). O sekretářích kardinála Berana viz VODIČKOVÁ, Stanislava: Uzavírám vás do svého srdce : životopis Josefa kardinála Berana. Brno – Praha, 2009, s. 311-313.

7 V pozn. 87 na s. 82 „...zmínění katoličtí autoři, jejichž publikační výstupy se mi ne vždy podařilo dohledat...“. KOTYK, Jiří. Spor o revizi Husova procesu. Praha : Vyšehrad, 2001.

8 Bohumil Zlámal (1904-1984) byl profesorem církevních dějin na pobočce teologické fakulty v Olomouci během celého období její krátkodobé existence v letech 1968-1974. Článek ZLÁMAL, Bohumil. K Husově věrouce. Via, 3 (1970), č. 2, s. 31 byl kritickou reakcí na zkrácený překlad de Vooghtova článku pro časopis IRENIKON, který vyšel v časopise Via, jenž v období krátkého uvolnění v době Pražského jara nahradil prorežimní Duchovní pastýř v letech 1968-1970: VOOGHT, Paul de. Mistr Jan Hus v době ekumenismu. Via, 3 (1970), č. 1, s. 10-13 (originál viz VOOGHT, Paul de. Jean Huss a l'heure de l'Oecumenisme. Irenikon, 42 (1969), s. 293-313). Zlámal mimo jiné uvádí: „Mohli bychom být zajedno s Vooghtem, že Hus nebyl vnitřně daleko od církve, od katolické nauky, alespoň z dnešního hlediska vatikánských Otců. Takové hledisko ovšem tehdy neexistovalo a Hus se o ně nemohl opírat... De Vooghtovy vývody o Husově věroučné stránce jsou dnes jistě potřebné a přibližují českého reformátora poslednímu koncilu téže církve, která ho soudila a odsoudila velice. Přesto však zůstávají některé otázky nezodpovězeny.“ Viz též ZLÁMAL, Bohumil. Příručka českých církevních dějin V. Olomouc : Cyrilometodějská fakulta bohoslovecká, 1970, s. 21-25 (kapitola Nemožnost Husovy rehabilitace). V reprintu vyšlo jako IV. díl: ZLÁMAL, Bohumil. Příručka českých církevních dějin V. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2008, s. 41-46.

9 Také Polc uvádí: „De Vooghtova monografie je v posledních letech nejobsažnějším dílem o Janu Husovi. Jeho rozbory se sice v odborných kruzích setkaly se všeobecným uznáním, mnohem menší byl však souhlas s jeho závěry.“ Připojuje potřebu dalšího prohloubeného studia a vypočítává některé jeho nutné předpoklady. Původní článek POLC, Jaroslav V. Johannes Hus rehabilitieren? Eine quaestio disputata. Annuarium Historiae Conciliorum, 15 (1983), s. 307-321. Český překlad POLC, Jaroslav V. Rehabilitovat Jana Husa? Quaestio disputata. Studie, č. 115, 1988/I, s. 41-54. Citace na s. 49. Přetisk českého překladu POLC, Jaroslav V. Česká církev v dějinách. Praha, 1999, s. 317-336.

10 V exilovém časopisu Studie vyšel v roce 1969 výtah z de Vooghtova článku pro anglický katolický týdeník The Tablet s delším komentářem (zřejmě od Karla Skalického, zkratka ij-ks) O rehabilitaci Jana Husa. Studie, č. 17 (1969/I), s. 305-308. De Vooghtovu tezi shrnuje: „Hus byl tedy podle de Vooghta horlivý a svatý katolický kněz, který se sice dopustil některých naukových omylů v učení o církvi, ale to bylo za tehdejších zmatků pochopitelné. Osudné mu proto nebyly jeho bludy, ale jeho nesmiřitelné kárání zlořádů v církvi, a to hlavně u vysokého kléru, který se mu za to nakonec odplatil hranicí. Když se tedy později husitské a protestantské hnutí odvolávalo ve svém odporu vůči katolické církvi na tohoto ryzího katolického kněze, šlo vlastně o nedorozumění, jež je z hlediska historického velikým paradoxem, neboť ten, jenž byl katolík, působil pak v dějinách jako husita a protestant.“ Tamtéž, s. 306. Karel Skalický reagoval: „Kdyby tato de Vooghtova teze platila, mohli bychom být my, Češi a katolíci spokojeni. Nebylo by přece potěšitelné, že ten, který byl nám Čechům předhazován jako kacíř, se nakonec ukáže jako dobrý a svatý kněz; a ten, který byl nám katolíkům vydáván za dostatečný důvod pro rozchod s církví, je nakonec sám pravověrný katolík? A není tato teze oním potřebným lékem na Husův problém, jenž je stále nezacelenou a mokvající ranou v našem národním svědomí?... Není pochyby, že pro nás, české katolíky, je dnes tato teze – vzato z hledisek dobové výhodnosti – velmi lákavá.“ Po vznesení různých námitek končí slovy: „Proto se mi jeví de Vooghtova teze pouze lákavá.“ Tamtéž, s. 306 a 308.

11 SOUSEDÍK, Stanislav. Učení o eucharistii v díle M. J. Husa. Praha : Vyšehrad, 1998.

12 Viz STEJSKAL, František. Kolikátým papežem je Pius X.? Časopis katolického duchovenstva, 1913/7+8, s. 617-620. Dostupné z: http://www.depositum.cz/knihovny/ckd/tiskclanek.php?id=c_5145 [cit. 2015-05-28]

13 V té souvislosti autor připomíná „ekvilibristický postup“, v rámci kterého „osoba i nauka jsou ospravedlněny, zároveň však zůstává uchráněna čest Kongregace pro nauku víry“, jak se stalo v případě Antonia Rosminiho (1797–1855), katolickou církví odsouzeného, později rehabilitovaného a roku 2007 blahoslaveného: „Postup J. Ratzingera jasně potvrzuje metodologickou zásadu, podle níž je magisterium neomylné v posouzení věroučných záležitostí, zároveň ale ani nejvyšší církevní autorita nemůže být neomylná v konkrétních soudních výrocích.“ (v pozn. 8 na s. 46–47)

14 Glosa kardinála Duky k jubileu Mistra Jana Husa. Zprávy Proglas, 17. 4. 2015. Dostupné z: http://zpravy.proglas.cz/detail-clanku/glosa-kardinala-duky-k-jubileu-mi... [cit. 2015-05-28]. Viz též Spor o Mistra Jana Husa. Dostupné z: http://www.dominikduka.cz/vyjadreni/spor-o-mistra-jana-husa/ [cit. 2015-05-28]

15 Z mnoha děl zmiňme především KEJŘ, Jiří. Husův proces. Praha : Vyšehrad, 2000. Viz též v podstatě shrnutí celoživotní práce KEJŘ, Jiří . Jan Hus známý i neznámý : (resumé knihy, která nebude napsána). Praha : Karolinum, 2009.

16 Viz např. vyjádření prof. Jany Nechutové: „Co by znamenala pro české evangelíky Husova rehabilitace? Neztratili by tím něco ze své identity? To je různé. Evangelíci nejsou hierarchicky institucionalizovaná církev, mezi nimi je mnoho názorových proudů. Jistě jsou i takoví, kteří by vnímali Husovu rehabilitaci jako určitou újmu na identitě svého evangelictví, ale asi jich není mnoho. Převládá názor, že Husova rehabilitace či jakékoli obnovení této staré kauzy je katolickou záležitostí. Hus žádnou rehabilitaci nepotřebuje, to spíše katolická církev potřebuje udělat si v této věci jasno, očistit si svědomí a historickou paměť. Jsou čeští evangelíci, a není jich málo, sama mezi ně patřím, kteří jakýkoliv takovýto krok ze strany Svatého stolce vnímají jako symbol sbližování, spolupráce a snahy o ekumenické soužití.“ Nikdy žádná omluva nepřijde pozdě. Rozhovor s profesorkou Janou Nechutovou o Janu Husovi a vztahu českých evangelíků a katolíků k jeho odkazu. Rozhovor s prof. Nechutovou byl zveřejněný v Perspektivách 6/2000. Dostupné z: http://www.katolik.cz/texty/hus/hus.asp [cit. 2015-05-28]

17 SWIEZAWSKI, Stefan. Jan Hus – heretyk czy prekursor Vaticanum secundum. Tygodnik Powszechny, 40 (1986), č. 6, 9.2.1986, s. 1-2. Český překlad SWIEZAWSKI, Stefan. Jan Hus – heretik nebo předchůdce II. vatikánského koncilu? Studie, č. 107 (1986/V), s. 346-354. Jiný překlad viz Teologické texty, Samizdat č. 11, s. 22-25. Dostupné z: http://www.teologicketexty.cz/casopis/1989-11/Jan-Hus-heretik-nebo-predc... [cit. 2015-05-28]

18 Viz KEJŘ, Jiří. Znovu o Husově rehabilitaci. In: KEJŘ, Jiří. Z počátků české reformace. Brno : L. Marek, 2006, s. 245-261 (citace ze s. 247-248).

19 VLK, Miloslav. Husův rok 2015. kardinal.cz 16.12.2015. Dostupné z: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=805 [cit. 2015-05-28]

20 Rozhovor pro sobotní Právo. Dostupné z: http://www.dominikduka.cz/rozhovory-menu/rozhovor-pro-sobotni-pravo/ [cit. 2015-05-28].

21 Viz text a jeho jazykové mutace (kromě českého překladu) na oficiálních stránkách Vatikánu. Dostupné z: http://w2.vatican.va/content/john-paul-ii/it/speeches/1999/december/docu... [cit. 2015-05-28]

22 Papežův projev vyšel hned několikrát. Cituji podle textu ve sborníku PÁNEK, Jaroslav – POLÍVKA, Miloslav (edd.). Jan Hus ve Vatikánu. Praha, 2000, s. 111-113.

23 Jan Pavel II. v Československu 21. – 22. dubna 1990 : projevy, promluvy, poselství. Praha : Zvon, 1990, s. 65.

24 Myslím si, že komentář účastnice lateránského sympozia v roce 1999 stojí za pozornost zvlášť pro ty, kteří někdy možná až moc přeceňují, co řekl nebo neřekl papež: „Splnil papežův projev lítosti nad Husovou smrtí a jeho uznání za reformátora vaše očekávání? Neočekávala jste spíše Husovu rehabilitaci? Ne! Rehabilitaci, ani revizi procesu jsem v žádném případě neočekávala. Vím, že to dost dobře není možné, a nepokládala bych to ani za vhodné. Bylo by absurdní chtít po katolické církvi po 2. vatikánském koncilu, aby udělala něco věrohodného s výsledky procesu, který se udál na začátku 15. století. Tehdy byla jinak dogmaticky vybavena a její nynější posun je takový, že by to rozhodnutí bylo ahistorické. Proto mě papežova slova plně uspokojila. Musím však dodat, že se mě příliš emocionálně nedotýká to, co řekne o Husovi papež nebo katolická církev. Papež udělal přesně to, co udělat mohl a měl, ač neřekl o mnoho více než v roce 1990. Ale že to řekl ve vlastním domě, při velmi oficiální příležitosti a v situaci, kdy na takový výrok čekala média v celé Evropě, mělo a má obrovský význam.“ Nikdy žádná omluva nepřijde pozdě. Rozhovor s profesorkou Janou Nechutovou o Janu Husovi a vztahu českých evangelíků a katolíků k jeho odkazu. Rozhovor byl zveřejněn v Perspektivách 6/2000. Dostupné z: http://www.katolik.cz/texty/hus/hus.asp [cit. 2015-05-28]

25 Jan Pavel II. v Československu 21. – 22. dubna 1990 : projevy, promluvy, poselství. Praha : Zvon, 1990, s. 64.

26 Jedná se o autorův překlad původně německé práce vydané v roce 2014. SOUKUP, Pavel. Jan Hus : život a smrt kazatele. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2015.

27 T. A. Fudge vydal v uplynulých letech hned několik knih věnovaných Husovi a husitství: FUDGE, Thomas A. Jan Hus : religious reform and social revolution in Bohemia, London : I.B. Tauris, 2010; The trial of Jan Hus : medieval heresy and criminal procedure. Oxford ; New York : Oxford University Press, 2013; The memory and motivation of Jan Hus, medieval priest and martyr. Turnhout : Brepols, 2013; Heresy and Hussites in late medieval Europe. Farnham ; Burlington : Ashgate, 2014.

28 Také František Šmahel přispěl k Husovu jubileu monografií: ŠMAHEL, František. Jan Hus : život a dílo. Praha : Argo, 2013. K pomyslnému dialogu mezi „historikem“ a „teologem“ srovnej kritickou recenzi POSPÍŠIL, Ctirad Václav. František Šmahel: Jan Hus – život a dílo. Studia theologica 16, č. 2, léto 2014, s. 145-149.

29 SOUKUP, Pavel. Jan Hus : život a smrt kazatele. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2015, s. 23. Pro zajímavost Pospíšil, jehož kniha rozhodně není psaná „nevzrušeným tónem“, k prezentaci Husa v dnešní době poznamenal: „Běžného člověka osloví příběh, který je mu předložen prostřednictvím uměleckého zpracování v podobě románu či spíše filmu nebo divadelního představení. Není sporu, že se tu projevuje nebezpečí projekcí dobových ideologií do minulosti, zkreslování. Na druhé straně ale pouze akademicky věcná prezentace určitě nestrhne.“ POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Husovská dilemata. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2015, s. 32.

30 SOUKUP, Pavel. Jan Hus : život a smrt kazatele. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2015, s. 11. Petr z Mladoňovic napsal: „A jeho hned biřici zapálili a mistr hned vysokým hlasem zazpíval nejprve: „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou“; a po druhé: „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou“; po třetí: „Jenž jsi se narodil z Marie Panny“. A když po třetí začal zpívati, hned mu vítr vehnal plamen do tváře, a tak sám v sobě se modle, pohybuje rty a hlavou, vypustil duši v Pánu. Ve chvíli pak mlčení bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl, tak dlouho, zakdy bys rychle mohl odříkati dva nebo nejvíce tři otčenáše.“ Petra z Mladoňovic Zpráva o M. J. Husovi v Kostnici. Praha : Univerzita Karlova, 1965, s. 174.

Afrika

autor: 

1. Nairobi – city of the cold waters – welcome

Píšem príbeh, ktorý sa naozaj stal. Štvrtý rok po promócii nastal z viacerých dôvodov čas na zmenu. Nejaký čas googlenia a emailovej komunikácie, vyplnenie formulárov, jedno maximálne neformálne stretnutie (v kaplnke po tropickom kurze) a osud bol spečatený. Misijný projekt Vysokej školy sv. Alžbety, nemocnica v Marial Lou, Južný Sudán.

Nikdy som sa netajila tým, že chcem robiť onkológiu a tiež tým, že mám rada príbeh doktorky Quinnovej. To prvé na teraz opomenieme a to druhé hovorí len to, že rada robím nové veci.

Let z Viedne do Nairobi bol príjemný, metropola východnej Afriky ležiaca nad 2000 m.n.m. nás privítala príjemne teplým a bezoblačným počasím. Mierne komplikácie na letisku s batožinou, ale nakoniec sme sa všetci dostali k tomu, čo sme potrebovali. Jeden panák slivovice na dobrý začiatok (treba šetriť) a africké dobrodružstvo začalo 16. 1. v piatok večer v luxusnom ubytovaní v Slovak mission, Kihonge road, Utawala, Nairobi. Čakalo nás dobrodružstvo č. 1, a to 6 dní čakania na juhosudánske víza. Čo by tak človek mohol robiť v Nairobi pred odchodom na humanitárny projekt?

Sobotu sme strávili v centre hlavného mesta Kene obletovaním množstvom „sales representatives“ rôznych turistických informačných centier, žobravými matkami s deťmi ležiacimi na zemi a taxikármi. Vybehli sme na vyhliadkovú vežu, odkiaľ vidieť, ako sa Nairobi rozprestiera do okolia ako nekončiaca machuľa, prešli sme pár supermarketov a miestnych trhovísk a dospeli sme k empírii, že v meste studených vôd sa dá kúpiť skutočne všetko. Je to svetová metropola ako sa patrí, dokonca by sa dala nazvať kozmopolitnou. Všade dopravné zápchy, jedinou verejnou dopravou sú miestne alebo súkromné autobusy (matatu), päťhviezdičkové hotely, banky, plno sociek, internetové kaviarne a do toho všetkého typické malé podniky, ku prevádzkovaniu ktorých stačia štyri steny alebo aspoň tyče so strechou z akéhokoľvek materiálu a nápis, o aký biznis ide. Napr.: chatrč v strede Nairobi s nápisom „charging mobiles“. Takže v niekoľkomiliónovom meste týmto vzniká slušný chaos. Dostať sa z centra Nairobi do časti mesta, kde sme bývali, trvalo v dopravnej špičke aj dve hodiny jazdy.

Čakanie na víza sme si spestrili ešte safari výletom cez jednu z miestnych cestovných agentúr. Ráno nás náš „guide a driver“ v jednom, Jacob, vyzdvihol pred domom o hodinu neskôr („traffic jams you know“)...of course, a potom sme sa takmer dve hodiny snažili dostať cez mesto na výpadovku na juh do národného parku Maasai Mara, ktorý je vzdialený asi 300 km. Znamenalo to 5 hodín jazdy čistého času, traffic jams nepočítam. Dorazili sme na poobedňajšiu „game drive“, kde sme urazili ďalších cca 100 km národným parkom a nafotili sme kopu zvieratkovských fotiek vrátane levov a geparda. Prenocovali sme v kempe v malých chatkách so záchodom a teplou sprchou, ďalšie dopoludnie sme strávili znovu v národnom parku. Tentokrát sme mali šťastie na levov loviacich byvola, discovery krvák pár metrov pred našimi očami. Náš „sprievodca a šofér v jednom“ totiž neváhal priblížiť sa k zaujímavej scéne na meter dva, „tips you know“.

Poslednou atrakciou bola masajská dedina. Môžete si ju predstaviť ako takú menej smradľavú cigánsku osadu, kde sú muži odetí do žiarivých teplých farieb, zgrupujú sa v strede osady, alebo lovia alebo vyrábajú nejaké šperky, ktoré sa snažia nanútiť turistom až šialené ceny. Predstavia vám niečo z ich zvykov, ale ide im len o jedno a je to dosť evidentné. Sú nechutne infikovaní turizmom, nedá sa tu zatiaľ nikomu veriť ani slovo.

Z Maasai Mary sme sa vrátili neskoro večer 5. deň nášho pobytu v Nairobi, nairobský logista nás pekne inštruoval, ako ďalej a nasledujúci deň 22. 1. odlietame do Sudánu.

Juba – hlavné mesto Južného Sudánu. Nevideli sme z neho veľa, pretože z letiska sme sa odviezli rovno do našich ubytovacích priestorov v zázemí juhosudánskej NGO menom „AAA“ – Archangelo Ali Association. Je to jedna z mála miestnych organizácii, ktorá sa venuje rozvoju krajiny. Založení talianskym rádom komboniánov, momentálne zčasti financujú a personálne zásobujú i projekt nemocnice v Marial Lou, štát Warrap, kde sa teraz chystáme stráviť 2 a pol mesiaca. V lietadle poučenie UN a WHO o aktuálnej situácii v Južnom Sudáne vrátane nepokojov, hladomoru, nedostatku pitnej vody a už pristávame v meste Wau, odkiaľ ideme terénnou toyotou asi 250 km do dedinky v buši. Prichádzame za tmy, pod hviezdnaté nebo, do príjemného, na africké pomery vraj chladného, večera – rozumej cca 25–30 stupňov okolo 20:00. Privítanie miestnym osadenstvom nemocnice je vrelé, nasleduje večera a prvá noc v tukule, chatrčke so slamennou strechou a hlinenou stenou do tvaru kruhu. Po siedmych hodinách v natriasajúcom sa aute dýchajúc miesto vzduchu červený prach, je to zaslúžený odpočinok. Mravce, pavúky a iná háveď loziaca po mojom domove je mi zatiaľ ukradnutá. Voda, studená sprcha, repelent, moskytiéra a spánok...

2. Poľná nemocnica v dedine Mariallou

„Datari, datari!“ a „kawadja!“ sú dve najčastejšie slová, ktorými nás domorodci častujú (pre istotu – datari je doktor a kawadja je biela žena). Miestny kmeň Dinka je veľmi hrdý a tvrdohlavý národ, sú to urastení ľudia, väčinou však trpia hladom alebo podvýživou, takže často z nich ostane len kosť a koža. Máloktorá žena tu má rozhodovaciu schopnosť, dá sa zjednodušene povedať, že otročia mužom, mužovej rodine a deťom. Celý proces životného kolobehu je nasledovný: mužova rodina niekedy spolu s mužom, niekedy bez neho vyberie ženu, ktorú mu chcú dať za manželku, zaplatia za ňu „dawari“, to jest od 1 do 300 kráv a tým je celá záležitosť vybavená. Čím je mužova rodina bohatšia na kravy, tým viac žien si može dovoliť. Mužovou úlohou je potom ženy pravidelne oplodňovať. Dinka ženy sú teda buď celý život tehotné alebo v menopauze. Žena je tiež zodpovedná za jedlo, deti a chod domácnosti, muž sa iba „povaľuje“ po okolí a zúčastňuje sa života obce. Žena tým spláca počet kráv, ktorý za ňu muž zaplatil. Aj o ich liečbe často rozhodujú muži. Muž, ktorý má len jednu ženu, je spoločensky najnižšie postavený, samozrejme, až po starom mládencovi. Ak muž umrie, je povinnosťou rodinných príslušníkov mužského pohlavia zosnulého manžela naďalej oplodňovať vdovu (zvačša vdovy).

Nemocnica v Marial Lou bola založená Lekármi bez hraníc a po niekoľkých rokoch fungovania bola predaná miestnej neziskovke s názvom AAA (triple A), ktorá sa spolu s juhosudánskou vládou a pomocou z rozvinutých krajín snaží poskytovať ľuďom z okolia cca 200 km aspoň akú-takú zdravotnú starostlivosť. Skladá sa zo 4 základných oddelení: detské, gyn-por (kde je SONO), dospelí (od 5 rokov) a chirurgické. Ďalej tu máme lekáreň, laborku s mikroskopom a el.centrifugou, sterilizačnú miestnosť a veľký a malý zákrokový sál. Baraky, ktoré tvoria nemocničné budovy, si môžete predstaviť ako súbor nízkych budov plných rozpadávajúcich sa výkalov rôznych zvierat, telesných produktov pacientov a ich rodín (sliny, krv), ktoré sa miestne upratovačky snažia spievajúc občas vyčistiť. Európan by povedal, že sa im to veľmi nedarí, ale na miestne pomery to celkom ujde. Zahraničný nemocničný personál obýva elektrifikované priestory neďaleko nemocnice, kde má každý svoj tukul – stavbu kruhového pôdorysu s hlinenou stenou a slamenou strechou, ktorá je domovom množstvu mravcov a jašteríc. Ďalej je tam administratívna budova, kde sa občas dá chytiť wifi signál, jedáleň, kuchyňa, latríny (stupačky) a sprcha. Skromné, ale dá sa zvyknúť. Súčasťou rodiny sú aj dve mačky – Referendum je staršia sivá mačka s chronickou nehojacou sa ranou na chrbte po boji s divokými bratmi a jej syn, oranžový, strakatý, Pedro, ktorý dostal meno po talianskom futbalistovi kvôli rýchlosti, akou dokáže ukradnúť jedlo. Na dvore pobehujú a o zvyšky jedla sa vzájomne bijú kozy a sliepky, občas sa objaví orol a nejaký ten sup. Jedlo nám pripravujú miestne ženy – Agai a Asunta. Pozostáva z raňajok (čapati alebo mandazi), obeda (kozie/kuracie maso, fazuľa, ryža/cestoviny a večere, ktorá sa zhoduje s obedným menu. Zvyškov jedla nás vždy spoľahlivo zbavia spomínané mačky, sliepky, kozy a supy, a kosti vždy uprace „town cleaner“ – miestny vyhladovaný pes.

Práca je v nemocnici rozdelená podľa toho, kto čo vie a na čo si trúfa, miestny ugandský zdravotnícky personál (Fred – multifunkčná zdr. sestra, Jimmy – multifunkčný lekár, najčastejšie pediater a Agnes – rovnako multifunkčná porodná asistentka) sú vždy ochotní poradiť a pomocť. Ráno vizita, po vizite čo najskor „outpatients“, čiže ambulantní pacienti – deti, dopelí a antenatal care, potom nejaké menšie chirurgické zákroky a ošetrenie rán a v noci emergency prípady. Pracuje sa aj cez víkendy s tým rozdielom, že sa nevyšetrujú ambulanční pacienti. V skutočnosti to skoro žiadny rozdiel nie je, pretože pacienti chodia stále s rôznymi blbosťami až po život ohrozujúce stavy.

Ja mám s mojím týmom sestier (cca 5 mladých anglicky obstojne hovoriacich miestnych mužov vyškolených v nemocnici) na starosti oddelenie „dospelých“, čo reálne znamená, že sa tam hospitalizujú a liečia osoby od 5 rokov vrátane ortopedických a chir. pacientov, pretože nemocničný tým aktuálne nedisponuje chirurgom. Spektrum diagnóz je rovnako široké ako vekové spektrum pacientov. Najčastejšie sú horúčkovité ochorenia, ktoré sa za normálnych okolností dajú aj diferenciálne diagnosticky rozpoznať, ale to by sme museli mať k dispozícii rýchlotesty a reagenty na týfus, maláriu, brucelu a pod.. Tie však teraz nemáme (minuli sa zásoby), takže liečba je výsostne empirická. Miestna laborka vyšetrí hemoglobín, krvnú skupinu, HIV, HBV, syfilis, kompatibilitu darcov krvi, moč vrátane kvantitatívnej proteinúrie, stolicu a neďaleké centrum pre liečbu tuberkulózy vyšetrí sputum na acidorezist. bacila + kultivačne. Niektoré rýchlotesty sa dajú kúpiť na miestnom trhu, čo občas využívame. Pri monitorácii pacientov sa obmedzíme na pulzný oxymeter, oči a uši.

V lekárni pod zelenou sieťkou sa usídlili malé netopiere. Podľa miestnych neprenášajú žiadne choroby a vyžierajú hmyz. Občas sa tu mihne nejaký had a všadeprítomné sú jašterice. Drobný hmyz som už začala ignorovať, aj tie mravce...

3. Trocha vzrušenia

Nočné emergency bolo avizované ako silno krvácajúca tehotná žena. Priviezlo ju terénne auto a vyklopilo rovno pred pôrodnou sálou. Silné krvácanie trvajúce niekoľko dní při vcestnej placente. Liečili ju najprv nejakí miestni šarlatáni a keď začalo byť najhoršie, bola im dobrá už aj nemocnica. Toľko k miestnej mentalite. Nemerateľný krvný tlak, ťažká anémia, studené končatiny, centralizovaný obeh a mŕtve dieťa. Pustili sme sa do takmer nemožného: porodiť mŕtve dieťa a zachrániť matku. Bez krvnej transfúzie či cisárskeho rezu, len s roztokom krystaloidu a koloidu, pulzný oxymeter mal vybitú batériu. Fred, miestny koordinátor a veľmi zručný zdravotník z Ugandy, sa snažil z maternice odstrániť mŕtvolu dieťaťa a my sme s Romanou (slovenská pôrodná asistentka) udržiavali matku po objemovej resuscitácii, kedy sme do nej za hodinu naliali 3 litre krystaloidov a liter koloidu, ako tak pri živote. Tlakomer som hypnotizovala očami, nameral 70/50, chvalabohu... Našťastie sa placenta dala trochu odchlípiť tak, že Fred nemusel dieťa vyberať cez ňu, čo by ešte zhoršilo krvácanie. Podarilo sa... Prežila a nasledujúce ráno sme oznámili rodine, že naša časť zázraku je hotová, teraz žena potrebuje darcu krvi z ich rodiny. Nekonečné polopatické vysvetľovanie, prečo je to dôležité a že nič iné robiť nejde. Reakcia? Dajte jej lieky alebo dajte jej vašu krv, doktori, my máme rodinu ďaleko a krv dávať nebudeme... Toľko k miestnej mentalite.

Tehotná žena v 5. mesiaci, ktorá počas posledného mesiaca veľmi zoslabla, ledva sedí pred gyn-por oddelením. Pri kontrole spojiviek zisťujeme ťažkú anémiu spôsobenú nejakým ochorením – či už infekčným alebo chronickým, ktoré prekonala alebo ním trpí naďalej. Laboratórnym vyšetrením hemoglobínu zisťujeme hodnotu 20 g/L (normálna hodnota je 120-140 g/L), iné vyšetrenia nám naša laborka aktuálne neumožňuje. Slabosť, dušnosť pri minimálnej námahe, akou je napr. už len slovné vyjadrovanie, ďalej zvracanie, bolesť na hrudi. Dieťa sa napriek všetkému zdá byť v poriadku. V našich podmienkach je aktuálne jedinou možnosťou pre ženu krvná transfúzia od rodiny. Priviedli dvoch adeptov – manžela a brata. Nedarí sa nájsť kompatibilného darcu. Vysvetľujeme, že potrebujeme ďalších, ale tí neprichádzajú. Toľko k miestnej mentalite. Na druhý deň je žena kľudovo dušná a evidentne veľmi trpí. Po dlhom uvažovaní a porade medzi doktormi rozhodujeme o podaní opiátu, ktorý tlmí mozgové centrum dušnosti. Pomože to len mierne. Ďalší deň ráno je posteľ prázdna...

15-ročné dievča s popôrodným krvácaním vyložené z auta na gyn-por oddelení s per vias naturales porodeným dieťaťom. V nemocnici je v bežný pracovný deň aktuálne zo 4 členov sesterského týmu z neznámych a ako postupne zisťujem aj nezistiteľných príčin prítomný len jeden, ale aspoň za to bohuvďaka. Dievča nie je vydaté, o to vačšie faux pass... podľa miestnych zvyklostí sa to končieva smrťou. Táto ale zatiaľ žije. Rýchle vyšetrenie, ťažká anémia, mierne krvácanie z maternice, v prešokovom stave, tlak 60/0, stále je pri vedomí. Napichujeme dve periférne kanyly a objemovo resuscitujeme... koloidy, želatina, koloidy, želatina. Dievčina má hemoglobin 30 g/L a začína byť dušná a úzkostná. Prítomná matka ju ešte viac straší tým, že určite už umiera. Dievčina je z toho úplne K.O. a vytrháva všetky kanyly...s pomocou miestneho staffu krkolomne v tom celom chaose vysvetľujem, že jej chceme pomocť, nie ublížiť a že potrebujeme jej spoluprácu. Nakoniec sa všetci upokoja a my možeme pracovať. Po čase sa podarí pacientku stabilizovať. Voláme miestnu zamestnanyňu zodpovednú za laborku a prípravu transfúzií Teresu, teraz sa už len modlíme, aby darca krvi – otec bol kompatibilný... Našťastie áno. Dievčina dostáva 450 ml čerstvej krvi. Dieťa je zrejme predčasne narodené so srdcovou akciou okolo 200/min, minimálne reagujúce. A keďže nemáme dostatočne malý oxymeter a aj detský ambuvak niekto odniesol bohvie kam, obmedzíme sa na kŕmime glukózou a nechávame ho v rukách božích. Ráno nachádzam mladú mamičku veselo kojacu živé dieťa. Žeby ďalší zázrak?

Pracovníci neďalekej zdravotníckej stanice z tímu CCM (Comitato Collaborazione Médica) nám zvyknú najčastejšie voziť pacientov s rôznymi kuriozitami. V nedeľu po obede privážajú rodičku s retinovaným druhým dieťaťom v maternici rodiacu v dedine doma už 2. deň. Dieťa je otočené ramenom a manuálne sa nám ho nedarí ani s vypätím všetkých mentálnych síl z maternice dostať, rodička je úplne vyčerpaná. Rozhodujeme rýchlo, príprava operačnej sály na cisársky rez zaberie pár minút. Celková anestézia (resp. možno skôr analgosedácia) pri tomto operačnom výkone sa tu skladá z podania atropinu, postupného podávania ketaminu podľa toho, s akou frekvenciou sa pacient budí a diazepamu na relaxáciu. Pri podaní ketaminu nám pacientka desaturuje. Skúšame polohovanie, kyslíkovú masku... ale oxymeter ukazuje stále saturáciu pod 80 % (norma nad 95). Napokon vyladíme polohu hlavy a pre istotu podávame hydrokortizon do žily, ak by šlo o alergickú reakciu a pri saturácii okolo 93 a srdcovej akcii tesne nad 100/min začíname operovať. Pri vybavovaní mŕtveho dieťaťa zavládne smutné ticho... až na trochu väčšie krvácanie pri zašívaní maternice všetko ide ako podľa učebnice a my sme pre dnešok úplne hotoví.

Dva a pol týždňa. Každý deň práca od rána do noci, niekedy nočné emergency. Časté úmrtia detí a matiek kvôli nevzdelanosti miestnych mentálne zatvrdnutých obyvateľov, nedostatku materiálu v buši pánu bohu za chrbtom a dlhým vzdialenostiam. V noci ešte oprať veci, aby bolo čo dať na seba ďalší dlhý deň. Je to dané aj tým, že miestny staff má kadejako dovolenky, menia sa bez pevných pravidiel, riaditeľ, pôvodom juhosudánec, sa niekam vyparil a nechystá sa zatiaľ vrátiť. Aktuálne máme okolo 25 pacientov na dospelákoch (pripomínam, že od 5 rokov nahor), ďalších 30 na malých deťoch, potom 2 predčasne narodené deti, dve postoperantky po sekcii a pár tehotných. Posledné dva dni som tu bola sám, doktor robiaci vizity na dospelákoch a deťoch, riešiaci všetky emergency vrátane krvácajúcich postrelencov s guľkami v tele, kedy ich bolo treba stabilizovať, aspoň základne ošetriť a referovať do nemocnice v druhom najvačšom meste v krajine, pretože nám došli sáčky na krvné konzervy. Nemáme chirurga ani dostatok paliva pre generátor poháňajúci oxygenátor pre dusiace sa 8 mesačné dieťa s pneumóniou, ktorému miestne sestry pre istotu už tri dni nedali intravenózne antibiotiká a dnes som ho našla regulérne sa dusiace so saturáciou 75 %. Do toho ešte nové príjmy a nekonečný boj s miestnou tuposťou obyvateľstva.

Na toto sa bohužiaľ (či bohuvďaka!) nedá pripraviť dopredu... ale napriek všetkému sa tu cítim dobre, pretože väčšina chorých sa celkom pekne uzdravuje a pre ostatných sa viac urobiť za našich okolností skutočne nedá.

Dnes očakávame príchod posíl: Jimmy a Agnes. Manželský pár z Ugandy pracujúci tu od roku 2007, pediater a skoro chirurg s pôrodnou asistentkou a anesteziologickou sestrou v jednom. Viete si asi predstaviť, akí sú vrelo vítaní...

4. Bežný život

A je to. I z afrického dobrodružstva sa stáva rutina. Ráno vizita, potom ambulancia, vzájomné konzultácie, pobyt v zázemí compoundu a príležitostné veľmi časté emergency každú noc, neexistuje tu nič ako služby. Šokované ženy po pôrodoch, potratoch, pár postrelencov, malarické kŕčujúce deti, kedy nepomáha nič z miestnej farmakovýstroje, kolapsy dospelých pri horúčkach nad 40 (podotýkam, že vonku je okolo 40 až 45 stupňov), občas strašne zanedbané bežné choroby, starí ľudia s polymorfnými sťažnosťami... Pri nemožnosti testovania iného než moču a stolice je tu bežná práca dosť obmedzená a jednoduchá – pár antibiotík, mastičiek, kortikoidy, antiparazitiká. S výnimkou cisárskych rezov. Myslím, že operovať v troch vrstvách odevu, z ktorých jedna je gumená zástera vrátane čiapky a ústnej rúšky, je vo vyššie spomenutom teple skutočne neprenosná skúsenosť. Nemáme už ani sáčky na krv, sterilná gáza nám dôjde čoskoro, sterilizácia nástrojov je buď žiadna alebo absolútne nedostatočná a za to všetko je zodpovedná sudánska vláda, lebo z (ne)známych dôvodov nezásobuje materiálom vrátane autoklávu. Ten nám našťastie poskytne súkromný darca z Talianska, pre ktorého som včera tvorila veľmi poetické odôvodnenie výhod vlastnenia autoklávu v angličtine. Aspoň malá zmena poteší... a z výročnej správy som sa o nemocnici dozvedela rôzne zaujímavosti.

V sobotu sme sa zúčastnili schôdze miestneho personálu s doktorom Jimmym a vedúcim projektu Patrikom. Obaja pôvodom z Ugandy. Točilo sa to všetko o peniazoch a dovolenkách. Nemocnica je totiž sčasti vládnym a sčasti NGO projektom. Vláda zlyháva v zásobovaní materiálom a NGO zase vtipkuje s výplatami. Asi aj preto je väčšina oddelení posledné dni bez personálu, pacienti nedostávajú lieky a my nemáme tlmočníkov ani pomocníkov, resp. tí chudáci, čo tam prídu si to odnesú i za ostatných.

V nedeľu sme sa chceli zúčastniť miestnej kresťanskej liturgie, bohužiaľ asi po 10 minútach tam skolabovalo mladé dievča, a tak náš výlet skončil hraním sa na sanitku. Ale spievali pekne, aj bubnovali.

Zhorel nám jeden tukul, iatrogénne dôvody (fajčiari). Všetky veci som si teda poskrývala do kovovej truhlice.

Miestna vedúca gyn-pôr oddelenia asi päťdesiatročná Mary mala tú smolu, že jej pred pár dňami umrel manžel. My ako slušní kolegovia sme boli zakondolovať (kedy sme museli vojsť do miestneho tukulu, potriasť ruku všetkým manželkám zosnulého a so slovami, že na nás čakajú pacienti, sme sa rýchlo zdekovali, aby nám náhodou nezačali núkať miestne špeciality) a dôsledok bol ten, že nám Mary priniesla neupravené čerstvé hovädzie mäso. Naše kuchárky sa vyznamenali, tento víkend sme si teda pochutnali.

Sme v očakávaní posily, už skôr spomenutej Agnes, pôrodnej asistentky a anesteziologičky v jednom a zároveň manželky doktora Jimmyho. Mala by prísť v tomto týždni... bude to pre nás znamenať snáď nejaký poldeň voľna v týždni alebo noc bez emergency a tiež oživenie programu nejakými operačnými zákrokmi, zatiaľ sme nútení všetkých potenciálnych operantov presmerovávať do Wau alebo Juby, dvoch najväčších miest v krajine...

Nezdá sa to, ale nepretržitá práca, kedy sa potenciálne kedykoľvek môže stať, že nás zavolajú do nemocnice, vie psychicky za tri týždne vyčerpať viac než večná neprítomnosť miestneho personálu na oddeleniach.

Teším sa z toho, že nás zatiaľ neskolila žiadna tropická háveď v podobe baktérie či parazita. Romana mala síce trochu zažívacie problémy, ale už je to passe. Teším sa, že si kúpim nové žabky na miestnom trhu, moje staré sa mi po častom nosení dostali už do štádia rozkladu. Teším sa, že máme nezávadnú vodu, že máme dosť rukavíc, chinínu a krystaloidov. Dá sa s tým zatiaľ vystačiť.

Zdrhnuvší riaditeľ i hlavná sestra sú stále nezvestní, momentálne je na všetkych nemoničných oddeleniach prítomná len jedna sestra... Čo sa stalo s ostatnými nik nerieši. Toľko k miestnej mentalite.

5. Trocha dejín a miestnych zvykov

Keď sa povie Južný Sudán, väčšine ľudí v Európe hneď naskočí červený alarm. Dárfur, strieľačky, hladomor, večné boje na etnickom podklade. Čím dlhšie som tu, tým menej sa mi chce veriť tomu, že tento národ má nejakú stratégiu analogickú napr. s naším národným obrodením a už vôbec nedokážem pochopiť, ako mohli tak dlho a vytrvalo bojovať v občianskej vojne (v podstate od 60. tych rokov). Do roku 1956 bol Južný Sudán spravovaný Britmi oddelene od severného Sudánu, potom bol pridelený k severnému susedovi aj napriek protestom. Odvtedy tá dlhá občianska vojna, trvajúca s jednou prestávkou až do roku 2005, kedy bola podpísaná mierová zmluva. Jediné, čo je veľmi evidentné a pochopiteľné je to, že Sudánci sa v referende z roku 2011 jednoznačne vyjadrili. Nechceme Vás.

V roku 2011 teda vznikol Južný Sudán. Štát bez infraštruktúry, bez možnosti si na seba zarobiť (ropa tu síce je, ale všetky rafinérie sú v Sudáne), skoro bez vzdelancov (univerzity tu sú, ale aká taká inteligencia národa študuje v Chartúme, gramotnosť 25 percent), s diktátormi na čele, vraždiacimi sa vzájomne kvôli etnickej príslušnosti. Štát, kde väčšina ľudí nevie, že sa niekde bojuje a prečo, kde väčšina ľudí žije prvotnopospolným spôsobom života. Nordickou rasou Južného Sudánu sú Dinkovia, ktorí si myslia, že ich kmeň je ten jediný „na úrovni“. Ostatnými opovrhujú. Všetci vlastnia zbrane a stará zásada „oko za oko“ tu prakticky platí bez rozdielu. Kto nie je z rodiny, je cudzinec a za každý priestupok vrátane nehody si zasluhuje smrť alebo doživotné utrpenie. Hrdinstvom je tu dokázať dobre ublížiť, tým dáva muž najavo, že je silný. Polícia síce oficiálne existuje, sú tu i väznice, ale prakticky sa vždy dajú uplatiť a o nič iné im ani nejde. Súdy sú tu dosť ošemetná záležitosť; ten, kto nie je miestny, dostane miestneho tlmočníka, ktorý tlmočí veľmi selektívnym spôsobom, samozrejme automaticky proti cudzincovi. Slovo spravodlivosť asi ani v ich slovníku neexistuje.

Ich národnou bankou sú „cattle camps“ – tábory dobytka (kráv), ktoré si strážia so zbraňou v ruke, vzájomne si ich kradnú a všetko sa v komunitách točí okolo negociácií o predaji kráv a kúpe žien. Frčí tu animizmus, „witch doctors“ sú považovaní temer za svätcov. Ako naši kartári, numerológovia, veštkyne a podobne. Šikovní psychológovia. Na hlúpy národ to funguje nenormálne dobre. Príklad: 9 mesačné decko má bakteriálnu meningitídu ako vyšitú, spoznal by to každý podľa obrázku. Rodinka ide za miestnym šarlatánom, ktorý si hovorí „witch doctor“, v miestnej reči „thiet“. Ten si vezme 10 kráv (čo je veľmi veľa – dá sa za to niekedy kúpiť aj žena) a potiera dieťa slinami. V tomto spočíva celá mesačná liečba. Keď už vidí, že dieťa je na umretie, umyje si ruky a povie: „Ja už som zlých duchov vyhnal, to, čo zostalo, je pre nemocnicu.“ A rodina prikvitne do nemocnice, kde si idem oči vyočiť. Samozrejme, že dieťa na druhý deň umrie... Pri ťažkých zápaloch pľúc udávajú títo „odborníci“ ako príčinu pobyt nešťastného ducha strýka v tele dieťaťa (každý má veľa strýkov, jeden sa určite nájde i taký, čo je po smrti a neumrel zrovna šťastne...) a pomoc je jednoduchá – zabite preňho býka a prineste ho. To, čo witch doctor povie, sa automaticky plní, neodmieta sa. Bolestivé afekcie sa zásadne režú, čím asi vyháňajú tých zlých duchov. Prakticky tým dosiahnu akurát to, že sa rany infikujú a bolí to ešte viac.

Žena so svojimi deťmi obýva jeden dvor, kde je pár tukulov – najlepší je vyhradený pre dobytok, potom ďalší na spanie a záleží od zámožnosti rodiny, ako vyzerá zvyšok. Vonku je otvorené ohnisko, kde sa varí hlavne kaša z miestnych obilnín a kde sa vačšinou tak raz za týždeň niekto popáli. Každá rodinka vyrába i miestnu whiskey s názvom „siko“. Mužovia svoj čas delia medzi všetky ženy. Podľa toho, ktorá je im milšia, nadelia jednotlivým príbytkom dni v mesiaci. Po piatom mesiaci tehotenstva a mesiac po pôrode sa pohlavne nestýkajú, takže muž tam síce trávi deň, ale na noc neostáva, spať ide k inej manželke. Prvé dieťa musí žena porodiť v dedine, to je tradícia. Preto toľko úmrtí matiek a novorodencov. Zaujímavým zvykom je aj neumývanie novorodenca celých 10 dní po pôrode. Miesto toho ho obsypujú popolom a cez otvorený pupočník a sa do telíčka malého dieťaťa často zanesú baktérie a nie je vôbec výnimkou novorodenecký tetanus či sepsa vedúce k rýchlej smrti. Imunizácia, ktorá by zneutralizovala tetanický toxín, tu nie je dostupná. Takže diagnóza tetanus je na 80 percent smrteľná.

A na záver niečo veselé. Dievča, ktoré kŕčovalo asi tri dni pri cerebrálnej malárii, sa dnes konečne prebralo z bezvedomia. Následky sa nedajú odhadnúť, ale prognóza dobrá. Chlapec, ktorý bol v kóme kvôli brušnému týfu, sa nám prebral minulý týždeň a teraz je úplne v poriadku. To „dusiace sa malé dieťa“, spomínané v jednom z predošlých textov, je už tiež z najhoršieho vonku.

6. Ideme ďalej

Sú tu pavúky, škorpióny a hady. Vyskytujú sa i jedovaté jedince. Nie každé uštipnutie/uhryznutie však musí byť jedovaté. Z tých nebezpečných sú tu rôzne kobry (aj pľujúce), zelená a čierna mamba, bajga (skáče zo stromov) a všemožné druhy vreteníc. Našťastie som zatiaľ mala tú česť stretnúť ich len sprostredkovane cez postihnutých pacientov. Škorpióny občas navštívia záchod alebo tukul, pavúky sú všade a veľa.

Na dvore chováme sliepky. Sú to také menšie odrody našich, pretože hladujú. Patria Agnes, takže si na ne nik nedovolí vztiahnuť ruku, aj keď defekujú všade vrátane nášho jedálenského stola. Dnes sme mali divinu. Patrik kúpil niečo ako prepelicu na počesť návštevy, ktorá nakoniec neprišla. Celkom milá zmena. Rovnako ako kysnutý chlieb, ktorý dnes naše kuchárky – Agai a Asunta upiekli. Bežne mávame na raňajky čapati – nasladlé múčne placky alebo mandazi – nasladlé buchtičky. Ostatné jedlá sa skladajú z ryže, kozieho masa a fazulí, niekedy to oživíme cestovinami alebo čímsi, čo sa podobá zelenému šalátu. Rozhodne by som to nedostatkom jedla nenazvala.

Miestni obyvatelia z kmeňa Dinka bývajú často podvyživení. Býva to marazmus, ojedinelé sú ťažšie prípady kwashiorkoru – známe veľké brušká a opuchnuté nohy. Marazmus je spôsobený nedostatkom jedla. Tento „nedostatok“ je však pojmom dosť relatívnym. Doktor Jimmy, ktorý tu túto situáciu monitoruje už od roku 2009, by to nazval zlou alokáciou zdrojov. Totiž – ak príde do nemocnice podvyživené dieťa, málokedy sú podvyživení aj rodičia. Taktiež bývajú skoro vždy podvyživené deti iných manželiek než prvej v poradí. Evidentne tu ide o nejaký skrytý kastovný systém... Liečba detskej podvýživy a edukácia miestnych prebieha nasledovne: väčšinou stačí k aktuálnej strave (materské mlieko) pridať 200 kcal denne v 8 porciách v podobe terapeutického mlieka alebo plumpy nutu (niečo ako energetické arašidové maslo), povzbudiť matky v kojení až do 2 rokov (praktický aspekt: vtedy totiž stačí jedlom kŕmiť len matku, dieťa si vystačí s mliekom) a odporučiť im väčšie deti (nielen seba) skutočne kŕmiť a nenechať ich napospas životu. S hyperprotektívnym prístupom k deťom, ktorý je bežný v Európe, sa tu nestretnete ani omylom. Do väčších a vybavenejších nemocníc sa v prípade potreby transportujú perspektívni mladí muži (skoro vždy), vážení a bohatí starci, prvé manželky a deti prvej manželky. Zvyšok má väčšinou tú smolu, že sa po smrti dajú nahradiť veľmi jednoducho...

Ďalším typickým aspektom miestneho etnika je malá hygiena. Proste sa neumývajú... Extrémy už som spomínala medzi rečou, ale nezaškodí pripomenúť. Novorodenca po narodení asi 10 dní neumývajú len osypujú popolom. Žena, ktorá príde na vyšetrenie cca 4 dni po skončení menštruácie, je dole celá krvavá (a dokážete si predstaviť aj tú „vôňu“). Drvivá väčšina nenosí topánky, chodia všade naboso, takže umyť nohy pri ošetrovaní rán spôsobených napr. tŕňmi je temer nemožné. Veľmi „pôsobivým“ je tu neustále odpľúvanie si bez ohľadu na to, či ste medzi ľuďmi, v miestnosti či v buši, či ste doktor, miestny politik alebo vyhnanec. Málokto používa nádoby v našom zmysle slova, zväčša to bývajú plody rôznych stromov v tvare gule, ktoré sa dajú použiť na prípravu alebo konzumáciu jedla.

Pred pár dňami nám vypršali mesačné víza a museli sme sa vybrať do neďalekého mesta menom Romic. V chatrčke s kruhovým pôdorysom a slamenou strechou so stenami vyrobenými z blata a drobným priehľadom na okolie nás prijal mladý policajný dôstojník. Vyznamenal sa ihneď tým, že Slovensko situoval do Južnej Afriky. Neviem, čo ho k tomu vzhľadom k farbe našej pokožky viedlo, ale budiž. Pokračoval ale tým, že nevedel napísať skratku pre dolár (USD). Takže počas našej krátkej zdvorilostnej návštevy použil mobil na dohadovanie sa so šéfstvom asi 10krát. Nakoniec sme všetko dobre zvládli aj s dlhým predstavovaním sa (keďže v chatrčke sedelo asi 5 ďalších zamestnancov oficiálnych ozbrojených zložiek), dostali sme dokonca zľavu a mohli sme sa vrhnúť na nákupy na miestnom trhu. Nakúpili sme potraviny na celý mesiac pre celý compound, pár praktických aj nepraktických drobností a keďže sme sa ihneď stali významnou atrakciou pre miestnych obyvateľov, nákupy sme odbavili rýchlejšie, než bolo v pláne.

Keď je chvíľa času, učím sa niečo z Dinka jazyka. Patrí do skupiny nilosaharských jazykov, konkrétne nilotské jazyky. Hovorí ním viac než 2 milióny obyvateľov a je veľmi bohatý, má preloženú bibliu. Používa latinskú abecedu zrejme s pár semitskými znakmi, zatiaľ som ich nebola schopná identifikovať presne. Mnohé pojmy sú opisné – napr. mesiace v roku, ak chcete povedať, že sa niečo odohralo cez deň, použijete frázu „keď bolo slnko na oblohe“, obsahuje veľmi veľa synoným, ktoré sa používajú podľa situácie, u homoným sa rozlišuje podľa prízvuku. Dokonca používa perfektné časy.

V nemocnici sa k nám pridal zmiznuvší riaditeľ, doktor Yel. Pochádza z neďalekej dediny, má tesne po tridsiatke, študoval medicínu v Chartume, promoval v roku 2012 a od júna 2014 je riaditeľ nemocnice v Mariallou. Tomu sa hovorí rýchly kariérny rast. Rozdelila som si s ním šichty – jeden z nás má na starosti oddelenie dospelých a emergency a ten druhý ambulanciu. Takže mám oveľa viac času navštevovať iné pracoviská – napr. deti a gyn-por., robiť drobné výkony ako napr. šitie preťatej Achilovky, extrahovanie cudzích telies a učiť sa jazyk.

V záhradke sme 22.2. nasiali redkvičky, šalát, kaleráby, mrkvu, paradajky, papriku, jahody, brokolicu a kvetiny. Dnes je 27.2. a už vzišli redkvičky, šalát, kaleráby a jahody.

7. Ako sa stať zázračným doktorom

Stačí k tomu mať okolo seba vždy niekoho hlúpejšieho. Jedno ráno ma na ambulancii, kde som mala práve zaskočiť za doktora Jimmyho a vyšetrovať deti, privítal pán riaditeľ s tým, že on už na oddelenie prijal dieťa v hlbokej kóme. „Čo tej kóme predchádzalo?“ pýtam sa. Jednodňová hnačka. Keďže som zatiaľ na mojej ambulanci nemala žiadneho tlmočníka a keďže mi to úplne do seba nezapadalo (ako môže niekto po jednodňovej hnačke bez akýchkoľvek iných príznakov upadnúť do kómy), vybrala som sa na oddelenie skontrolovať dané dieťa, aj keď riaditeľ ma ubezpečil, že liečbu už rozpísal. Cestou som premýšľala, akú veľkú nazogastrickú sondu budem potrebovať na kŕmenie takého decka. A naozaj, na oddelení ležalo asi päťročné neprebuditeľné dieťa chrapčiace v posteli, kde mu kvapkala infúzia s fyziologickým roztokom. Rodičov som sa pýtala, čo tomuto stavu skutočne predcházalo, ale odpoveďou bola stále len tá sračka... Nedokázala som z nich dostať rozumnú odpoveď. Horko ťažko sme došli k tomu, že dieťa ešte asi 10 dní kašlalo. Tým sme asi po 2 minútach k ničomu nevedúceho rozhovoru skončili a ja som už mala v ruke nachystaný glukometer s posledným prúžkom, ktorý som si doniesla z Nairobi. Ten nameral hypoglykémiu (nízky krvný cukor) asi 2,5 mmol/l. Niekoľko sekúnd po podaní 20 ml 50 percentnej glukózy priamo do žily sa stal „zázrak“ a dieťa sa z tejto „hlbokej bezdôvodnej kómy“ prebralo a posadilo akoby nič. Prítomní rodičia i zdravotný brat Angelo boli z toho dosť prekvapení, ja som si po prvotnej fáze zúrivého premýšľania a adrenalínu vydýchla a zostal už len hnev či skôr súcit s pánom riaditeľom. Vrátila som sa do ambulancie a oznámila riaditeľovi, že kóma už zázračne ožila a že šlo o obyčajnú hypoglykémiu, pretože dieťa kvôli zápalu pľúc posledný deň vôbec nič nejedlo. Taktiež si musel vypočuť, že by takúto banálnu chybu už nemal v budúcnosti v záujme budúcej generácie opakovať. Malo by byť vo všeobecnom záujme starať sa predovšetkým o mozgy – nielen tie pacientske.

S univerzitami to tu totiž funguje nasledovne. Jediné správne sú univerzity juhosudánského pôvodu, ktorých úroveň je viac než mizerná. Lepšie vzdelanie je rozhodne v Chartúme – u severného suseda. Na výber je sudánska škola, kde sa vyučuje arabsky a juhosudánska škola, kde sa vyučuje anglicky. Prepad medzi úrovňami dosiahnutého vzdelania je do neba volajúci, a predsa sú na strategické pozície dosadzovaní absolventi juhosudánskych škôl, ktorých úroveň býva veľmi nízka – rozumej: niekedy nedokážu sformulovať ani súvislý text. Absolvent arabskej univerzity to v komunitách ani vo vláde nemá ľahké, pretože mu dávajú pocítiť, že študoval v „cudzom“ jazyku.

Konečne dorazila Agnes – manželka doktora Jimmyho a hneď sme jej anesteziologické zručnosti zužitkovali pri cisárskom reze. Na naše veľké prekvapenie bolo vopred avizované mŕtve dieťa dokonale živé a aktuálne prospieva veľmi dobre.

....a čo človek nepotrebuje

Dlhé chvíle pod africkým slnkom ma donútili premýšľať po mesiaci a pol pobytu v 40 stupňoch celzia o tom, čo človek vôbec nepotrebuje. Stačia vám tu tri tričká, ktoré alternujete podľa intenzity smradu a času, ktorý ostane na pranie, dve sukne, jedny sandále, jedny botasky, jedny nohavice na ochranu do práce, keď naokolo strieka krv a iné telesné tekutiny a to je vlastne všetko. Zaobídete sa bez čokolády, bez mlieka a mliečnych výrobkov, bez pečiva, strava pozostáva z ryže, cestovín a masa (kuracie a kozie na striedačku), občas sáčková polievka, multivitamín. Žiadna kozmetika okrem šampónu a mydla, jeden uterák. Nádherný minimalizmus.

8. Režim dňa

Budíček okolo pol osmej ráno v posteli pod moskytiérou, ktorá je situovaná vonku, kde je aspoň v noci trochu dýchateľne. Slnko tu vychádza pred siedmou, takže skôr vstávať sa neoplatí, pretože za tmy černochov nevidno (pokus o vtip). Umyť sa v kúpeľni, ktorá má veľmi elegantné špirálovité usporiadanie stien – copyright MSF (Lekári bez hraníc). Pokračujeme krátkou rozcvičkou, lebo je to tu jediný aktívny pohyb, ktorý sa dá zniesť kvôli rannému „chládku“ – rozumej asi 30 stupňov. Medzi deviatou a desiatou už býva okolo 40 stupňov Celzia.

Nasleduje buď vizita alebo raňajky. Závisí to od prítomnosti sestier na oddelení a rýchlosti prípravy raňajok. Aktuálne (v období sucha) nie je na oddelení veľa pacientov, z asi 40 lôžok je na dospelákoch (to isté platí pre pediatriu) obsadených max 10-15, takže vizita býva hotová do pol hodiny až hodiny, závisí, či sú nejaké prevazy resp. malé chir. výkony. Chorobopisy sú obyčajné čisté A4 zohnuté napoly, kde si ručne nakreslíte linajky a napíšete iniciály pacienta a liečbu. Potom sa presúvam do ambulantnej časti, kde čakáva denne od 20 do 50 pacientov na dospelákoch a zhruba rovnaký počet detí. Ambulanciu máme rozdelenú podľa toho, aké zloženie lekárskych profesií sa ten deň vyskytuje práceschopných. Každopádne, veľakrát už som vyšetrovala deti vrátane novorodencov. Na jednej strane je to jednoduché, pretože ak sú chorí, nedá sa to prehliadnuť. Druhá vec je zistiť, čo im skutočne je, tretia vec je medikácia a dávkovanie (to tu robí každý ako sa mu zhruba chce) a štvrtá vec je vysvetliť matkám, že sa majú o deti starať a nie byť iba svedkami ich rastu. Platí to hlavne pre tie deti, ktoré prestanú byť kojené a matky ich pošlú do takzvaných „cattlecamps“ – táborov dobytka, kde sa vyskytujú iba starší ľudia z komunity a deti od roka nahor. Kŕmené sú zásadne neprevareným mliekom plným parazitov až kým nezačnú jesť normálnu stravu. Je teda pochopiteľné, že sa vracajú často choré a schudnuté/podvyživené. Sú tu takisto aj hyperprotektívne matky, býva to vystupňované tým, že mnoho detí umiera. Ďalšou kategóriou sú také matky, ktoré žijú blízko nemocnice a klan ich vyšle zohnať lieky pre iných vzdialenejších príslušníkov – takže matka odinterpretuje dané príznaky, ale dieťaťu evidentne nič nechýba. Priznám sa, že hyperprotektivita a posledná kategória sa u novorodencov rozoznáva dosť ťažko. Na gyn-por-novorod. oddelení je vizita rýchla, skontrolovať krvácanie po pôrode, prípadne prevaz po cisárskom reze, pohroziť prepustením pár matkám, ktoré majú ležať a neležia a keď sa pritrafí, tak nejaké sono alebo pôrod. Zvyšok dňa sú na toto oddelenie odosielané pacientky k dovyšetreniu z ambulancií a prenatálnej starostlivosti.

Po skončení práce na ambulancii, čo býva cca v intervale od druhej do šiestej večer vzhľadom na teplotu okolia, počet a mentálny status pacientstva, tlmočníctva a samozrejme mňa, sa presúvam naspať do compoundu na obed. Potom už čakávam len na emergency, tých býva od nula do pár kúskov za noc. Emergency na pediatrii a dospelákoch nebývajú veľmi závažné, resp. dajú sa zvládnuť liekami proti teplote, infúziami a antibiotikami (ak to nedôjde s oneskorením pár dní a vykrvácané alebo tesne pred smrťou po opakovaných zásahoch šarlatánskych „doktorov“ z dediny).

Večera, nejaká konverzácia spolu s ostatnými členmi zdravotníckeho, administratívneho a technického týmu nemocnice, niekedy film a okolo jedenástej večierka. 43–46 stupňov celzia pár hodín denne vie vyčerpať viac než celodenná práca...

9. Kolos Afrika a doktor polyhistor

Dnes je to presne týždeň, čo mám ako polointernista-onkológ sama na starosti novorodenecko-detské oddelenie vrátane ambulancie (t.j. vyšetriť, diagnostikovať a liečiť zhruba 30–50 detí denne). Ešte jeden takýto týždeň a udelím si minimálne pediatrický kmeň.

Nehádam sa, je to výzva študovať pediatriu za chodu, s tlmočníkom, ktorý sa tvári ako keby zjedol tridsať citrónov, pretože musí pracovať. Zaujímavé ale na druhej strane dosť strašidelné... Európan to nevtesná do žiadnej škatuľky. Afrika je svojská. Keď si policajt, nosíš zbraň, keď si učiteľ, učíš deti, keď si politik, si bohatý, keď si lekár, liečiš hlava nehlava všetko a všetkých. To sa očakáva. Neexistuje odpoveď „neviem“ a liečba trvajúca dlhšie než 5–7 dní je nedôveryhodná, miestni obyvatelia tomu totiž z nejakého dôvodu nechcú alebo nedokážu rozumieť. Akoby som sa preniesla do dôb dávno minulých, keď Avicenna a Galén tvorili dejiny. Do čias, kedy je možné byť vševzdelancom a všedoktorom. Do čias, kedy medicínu i celý svet vedy halí hustý závoj tajomstiev a reálne ide len o to mať šťastie a prežiť. Parafrázujem Roberta Redforda z filmu „Out of Africa“, ktorý sme si tu symbolicky museli pozrieť. Redford hovorí o Masajoch a ich kultúre; Masaj žije len pre dnešok, nemá perspektívu potenciálnej budúcej zmeny a nezaujíma ho nič než on a jeho kmeň. Ak Masaja zavrieš do väzenia, umrie. Pre neho je to trvalý stav, v ktorom nedokáže existovať. Koniec parafrázy. Dinkovia sa tomu veľmi približujú. Sú však o krok vpredu, dokážu napríklad predstierať kolaps a bezvedomie celú noc, len aby nemuseli spať vo väzení (reálna kazuistika).

Zamýšľať sa nad nejakou etikou a morálkou je tu dosť problematické, všetko je zdá sa podriadené prežitiu. Isté stavy majú svoju stigmu a ľudia, ktorí sú nimi poznačení, sa stávajú vyvrheľmi (tuberkulóza), dokonca si zasluhujú smrť (tehotnosť pred svadbou, porodenie mŕtveho dieťaťa), na druhej strane niektoré hendikepy sú adorované a hlavne ženy s rôznymi malformáciami stoja muža viac kráv než tie „normálne“. Biely človek je tu automaticky braný ako zdroj peňazí, dokonca i v tejto diere v buši príde päťročné decko a chce peniaze, dokáže to povedať aj anglicky. Postrádam tu takú zdravú tvorivú zvedavosť a nezištnosť, ktorá je podľa mňa esenciálna pri skultúrňovaní národa (skultúrňovaním rozumiem nie nutne gramotnosť, skôr túžbu vedieť a poznať, vedomé obsiahnutie celého spektra bytostí, nielen seba, svojej rodiny a „tých silných“). Rozmýšľam nad tým, čím je to spôsobené, ale zatiaľ neuspokojivo. Možno Nietzscheho fenomén moci, možno iba lenivosť... Univerzálnou odpoveďou je samozrejme kvalitné vzdelanie, aktuálne utópia.

Neobjavila som tu čaro ale skôr veľkú priepasť kultúrnej odlišnosti. Viem, že generalizujem. Ale Afrika, ako som ju poznala, je ohromný kolos. Prirovnala by som ju ku katolíckej cirkvi. Môžeš byť hoci i pápež, nepohneš ním. Humanitárna pomoc je nevyhnutná, ale nie je tou hnacou silou, ktorá by miestnych inšpirovala v pohybe vpred. Niekto sa možno bude hádať, či pohyb vpred je skutočne smerom k euroamerickej kultúrnosti, ako ju poznáme my. To je otázka do polemiky. Lepšie než hodnotiť aktuálny stav, je zamerať sa na detail a situačnú pomoc.

Ja ako jednotlivec nie som nijakou výzvou pre Afriku.

Afrika zostane vždy významnou výzvou pre mňa.

10. Boh v Sudáne

... alebo finále

Tento zápis vzniká cestou domov. Odchod sme načasovali presne na rozhranie obdobia sucha a dažďov. Po jednodňovom daždi bola cesta dosť rozbitá a blatistá a aj keď verím, že každý milovník terénej jazdy by si pri brodení štyri metre širokej a meter hlbokej mláky prišiel na svoje, po pár hodinách cesty to už značne omrzí. Každopádne, ak by bolo pršalo viac než jeden deň, cesta by bola úplne neschodná a my by sme zaviazli v juhosudánskej buši. Našťastie sa tak nestalo a ja píšem tieto riadky v hlavnom meste – Jube čakajúc na lietadlo do Nairobi.

V Jube je komunita františkánov. Starajú sa podľa svojej spirituality o tých najchudobnejších. Je tu i jeden slovenský kňaz – pater Masseo, s ktorým sme sa stretli a podozvedali novinky z hlavného mesta. Nič svetoborné, bieda väčšiny a nezáujem bohatej menšiny, nedôvera k bielym, v ktorých väčšinou vidia len zdroj peňazí a osoby, ktoré sú nejak „povinné“ im pomôcť. Františkánsky kostol Najsvätejšej Trojice sme navštívili na Zelený štvrtok. Nezabudnuteľný zážitok: plechová strecha, drevené trámy, hlinené steny a hlinené lavice. Veriaci z kměna Bari, z ktorého väčšina tamojších veriacich pochádza, sa zúčastňovali na liturgii s veľkým nadšením, až nás to nútilo sa celý čas usmievať a tiež sa pridať k ich rytmickému tancospevomodleniu.

Posledný týždeň v nemocnici nepriniesol žiadne veľké zmeny okrem spomínaného dažďa. Miestny personál nemá stále zaplatené tri mesiace práce, v compounde stále jeme ryžu, fazuľu a niektorí kozie maso. Na mojom oddelení som úspešne symptomaticky liečila staršieho pacienta s pravostranným srdcovým zlyhaním, vyskytol sa aj pán s hyperplaziou prostaty, ktorému sme museli zadržaný moč vypustiť pomocou suprapubickej katetrizácie (kanyla sa zavedie priamo do močového mechúra ponad symfýzu – lonovú sponu). Na ambulanciu začali chodiť podvyživené deti aj dospelí vo väčšom počte. Deje sa to takto každý rok na konci obdobia sucha, kedy už nemajú miestni žiadne zásoby jedla. V našej záhradke sme sklamane pozbierali biedne redkvičky a šalát. Prečo nám naše farmárčenie nevyšlo? Možno preto, že záhradka bola na bývalom smetisku, možno preto, že sa pri polievaní obrovskou hadicou veľa semienok vyplavilo, možno preto, že nám ich požrali obyvatelia pôdy a možno preto, že nám neboli naklonené hviezdy a duchovia buše.

Stihli sme ešte kvetnonedeľnú liturgiu v miestnej komunite. Bolo to pôsobivé, miesto našich bahniatok tu posväcovali palmové listy. Pár jedincov z personálu som vyspovedala ohľadom ich pohľadu na seba, svet a život a prekvapivo z toho vyšlo, že napriek biede, sú hrdí na svoje juhosudánstvo, nechceli by žiť inde a ak by mohli v krajine niečo zmeniť, bol by to dostatok jedla pre všetkých, vzdelanie pre všetkých a viac doktorov, ktorí by pomáhali ľuďom. Málokto z nich si želal niečo pre seba osobne, väčšinou pre rodinu alebo celú krajinu. Skoro všetci veria v kresťanského Boha, ktorý je zodpovedný za dobro i zlo, ktoré sa im deje a je to ich Stvoriteľ/Otec.

Rozlúčka s nemocnicou nebola nijak srdcervúca, pár potrasení rukou, pár darčekov, spoločná fotka. Batožina sa nám scvrkla na polovicu toho, čo sme tu priniesli pred troma mesiacmi. O to viac sme ale nabalené skúsenosťami.

A čo dodať na záver? Raz bol u nás v nemocnici minister zdravotníctva. Prišiel negociovať o tom, čo nemocnica potrebuje. (To, čo nemocnica potrebuje, samozrejme, každý dávno vie.) Jeho návšteva v preklade znamenala, že so svojou gardou 30 príživníkov nám vyžrali jedlo na dva týždne, urobili jedno stretnutie s personálom nemocnice, ktorému sľúbili, že peniaze raz prídu a s veľkou pompou zase odfrčali na najnovších modeloch terénnych toyot. Dokonale to ilustruje mladý štát, ktorý stavajú na troskách armád, kmeňového usporiadania a túžby po moci. Štát, ktorý je financovaný z rozvojových a humanitárnych fondov celého sveta. A výsledok? Peniaze v rukách politikov, ktorí si vydržiavajú každý svoju vlastnú armádu a nedokážu sa zatiaľ zamyslieť nad tým, že možno tie peniaze potrebuje nefunkčné školstvo a zdravotníctvo. Rozkradnuté lieky z humanitárnych fondov hneď po príchode do Juby, na miesto dodávky nedorazí často ani polovica. Poverčivosť, pokrytectvo, promiskuita a politika – 4 veľké „P“ Južného Sudánu.

A kde v tom všetkom sídli Boh? Možno v buši, možno v tukule, kde sa tlačí osem detí jednej ženy, možno v cattlecampe medzi zvieratkami, možno v nemocniciach, kde sa personál snaží z všetkých síl, možno v komunite komboniánok vo Wau alebo komunite františkánov v hlavnom meste... no rozhodne nie vo vládnych toyotách, vilách politikov alebo medzi preplatenými a premnoženými kvazihumanitárnymi pracovníkmi...

Dovidenia, Afrika.

Basilejské liturgické střípky

autor: 

Na začátku května 2015 jsme se v sedmičlenné skupině lidí z chrásteckého evangelického sboru vydali navštívit partnerskou farnost reformované církve ve švýcarské Basileji. Rád bych se podělil o několik dojmů z tohoto setkání především z liturgického hlediska.

Kostel, který část basilejské evangelické reformované církve s názvem Titus-Kirche užívá k bohoslužbám i jako zázemí k dalším aktivitám, pochází z 60. let. A ve své době byl z hlediska liturgické architektury zřejmě výrazně inovativní. U zrodu jeho koncepce stál sám velký basilejský teolog Karel Barth, který doporučil uspořádání, v němž má – jak jinak – uprostřed být kazatelna a kolem ní – ve výsledném provedení projektanta zpředu a z boku – shromážděn Boží lid. Lehce mimo centrum, ale přitom stále dobře viditelný, stojí stůl Páně – o většině bohoslužeb během roku ovšem užívaný spíš jako vitrina pro jeden archivní výtisk Písma a propriety užívané sloužícími. Koinoniální uspořádání patří k velkým přednostem tohoto prostoru, který se svým skvělým zázemím má nadčasovou hodnotu. Žel, pomalu se vyprazdňuje. Jak nám sdělila při svém pozdravu zástupkyně basilejské církevní rady Barbara Stuwe, reformovaní čelí v poslední době rostoucímu úbytku a stávají se menšinou. V námi navštíveném společenství se podle sdělení místních schází od 50 do 100 účastníků. Mladé lidi a děti jsme vpodstatě neviděli.

Prvním příjemným liturgickým vjemem byla večerní modlitba, k níž jsme byli pozváni po našem příjezdu. Sezení v půlkruhu pod symbolem kalicha a kříže v kostele. V čele svíčka a ikona. Připravené papíry s úvodním dialogickým zvoláním, odkazem na píseň ze zpěvníku, žalm, čtení z Písma, prosby a Otčenáš. Žalm jsme se modlili – muži a ženy – střídavě po verších.

Na dotaz, jaká témata nás nejvíce zajímají, jsme již předem avizovali, že to je – mimo jiné – bohoslužba. Proto pro nás druhý den naši hostitelé připravili dopolední program, věnovaný představení těchto témat v jejich pojetí a praxi. Farářka Monika Widmer Hodel nám nejprve jednoduchým a katecheticky názorným způsobem vysvětlila chápání struktury bohoslužby v reformované církvi Švýcarska. Na bílou stužku kladla barevné papíry s názvy bohoslužebných částí od varhanní předehry po dohru. V první linii zdůraznila prvky shromáždění, vzývání, zvěstování, přímluv a poslání. Ve druhé potom částečně volitelné části křtu a úkonu kajícnosti v první části bohoslužby a večeře Páně a žehnání, pověřování ke službám či sňatku ve druhé. Toto zjištění pro nás představovalo zřejmě největší zklamání: slavení svátosti večeře Páně je zde vnímáno na rovině kazuálií s častostí vysluhování zhruba pětkrát do roka. Aspoň na první pohled se nezdálo, že by to někdo ze společenství pociťoval jako nedostatečné…

Kantor Christof Grau nám poté představil současný církevní zpěvník. Jeho podoba je pro nás zajímavá především z toho důvodu, že jeho strukturu převzala skupina, která v rámci ČCE vytváří nový evangelický zpěvník. Základní osu zpěvníku tvoří téma bohoslužby, vztažené k různým oblastem života: bohoslužba v Bibli, bohoslužba ve sboru, bohoslužba v okruhu roku, bohoslužba v okruhu dne, bohoslužba v okruhu života a bohoslužba ve světě. Velká pozornost je věnována žalmům a staro- i novozákonním kantikům: skvělé je, že jsou ve zpěvníku kromě přebásněných a zhudebněných žalmů (zpívané responzoriální zde nenajdeme a podle kantora Graua se v životě sborů nepoužívají) přetištěny také žalmy v textové verzi určené k antifonální modlitbě shromážděním (verše jsou v tisku rozděleny na první a druhý chór). Něco takového je důležité i v českém prostředí, kde v mnohých společenstvích vpodstatě není možné žalmy zpívat (a podle Miloslava Esterleho také v novém českém evangelickém zpěvníků důležité žalmy budou vytištěny). Inspirativní je také rejstřík, v němž jsou mimo jiné uvedeny písně, které lze označit jako ekumenické. Zcela v ekumenické spolupráci pak byly vytvořeny zpěvníky pro děti a pro mládež, které nám kantor Grau rovněž představil. Zde najdeme i současnou popovou tvorbu: na závěr jsme si například zazpívali Another Day in Paradise od Phila Collinse.

Titus-Kirche leží ve spíše okrajové klidové části města. Odpoledne jsme se proto vydali do centra Basileje. Nejprve jsme navštívili kostel sv. Alžběty, monumentální novogotickou stavbu z 19. století. V tomto reformovaném kostele našla své zázemí vzhledem k nízké návštěvnosti evangelických bohoslužeb tzv. Offene Kirche (Otevřená církev) – ekumenické společenství, vedené protestantským farářem a katolickou teoložkou a částečně podporované tradičními církvemi. Ovšem mluvit o sboru či společenství je v tomto případě nadnesené. Možná, řečeno poněkud ironicky s Michaelem Welkerem, o „společenství konzumentů kazuálií“. Kostel je dějištěm rozmanitých aktivit, například uměleckých perfomancí či rozmanitých bohoslužeb typu žehnání zvířat nebo motorkářů. Díky asistenci dobrovolníků je možné ho kdykoli během dne navštívit, ovšem k meditaci příliš neláká: stále tu někdo korzuje, ticho se vědomě nezachovává a funguje zde dokonce kavárna. Farář Frank Lorenz, který nás provázel, zdůrazňoval, že vyvíjejí pouze takové duchovní aktivity, o něž jsou zájemci požádáni. V takovém případě se ovšem nelze ubránit výslednému dojmu ekonomizace křesťanství, tedy přistoupení na princip nabídky a poptávky. Podobným úskalím čelí zřejmě i evangelíci v Německu a bude zajímavé sledovat, jak se bude situace v souvislosti s odlukou církve a státu vyvíjet v českém evangelickém prostředí. Prosadí se koinoniální model, založený na sboru jako společenství, zahrnující spoluodpovědnost všech pokřtěných za život a poslání církve, nebo se vydáme cestou nabídky profesionalizovaných atraktivních služeb, za něž budeme očekávat příjem do církevní kasy?

Jako pravý opak – subjektivně poněkud nepříjemného zážitku setkání s Offene Kirche – a jako balzám na duši pak na mne zapůsobila účast na prvních nedělních nešporách v sobotní podvečer v tradičním sboru, jakési reformované katedrále nedaleko břehu Rýna. Liturgický pozdrav faráře, klasická kancionálová píseň, žalm recitovaný předsedajícím, evangelium a krátké kázání, přímluvy a Otče náš. Ano, mnohé by se dalo liturgicky vytknout: dílo jednoho muže, absence účasti shromáždění, dialogických prvků apod. Ale byla v tom prostota, jednoduchost - a hloubka. V tomto kostele jsem zažil reformovaný typ křesťanství z té nejlepší strany. A ve srovnání s odpolední zkušeností jsem si naplno uvědomil, že „liturgičnost“ skutečně v některých vydáních může být pouhou líbivostí a určitá strohost může být naopak hluboká a nosná. Jednoduchost samozřejmě není přímo úměrná hloubce a liturgická bohatost povrchnosti, ale bylo pro mne osobně i pro snahy o liturgickou obnovu v evangelické církvi zajímavé a důležité prožít, že obnova a změna forem rozhodně nemusí znamenat obnovu křesťanství ani jeho bohoslužebného slavení.

Setkání obou společenství v neděli vyvrcholilo společnými bohoslužbami. Mezi čteními chybělo evangelium, uspořádání působilo dojmem poněkud volně ložených částí, k „Amen“, vyslovovanému předsedající se shromáždění příliš nepřipojovalo. Pozitivním momentem byly aklamace shromáždění při přímluvách. Jak už jsem zmínil, absence večeře Páně jako jedinečného výrazu sdílení v rámci církve jako Kristova těla, byla pro nás určitým zklamáním.

Celkově – a zejména díky skvělému přijetí a nasazení mnoha členů sboru – byl pro nás víkend bohatý a přínosný. Zajímavým bylo zjištění, že situace evangelíků ve Švýcarsku a u nás je přes stále velmi odlišnou ekonomickou situaci podobnější – víc, než si myslíme… Je zde tedy prostor ke vzájemnému sdílení. A nezbývá než se těšit, že při opětování návštěvy našich basilejských přátel v Chrástu budeme moci společně prožít i pozvání ke stolu Páně.

Souvislosti 1/2015

autor: 

Vyšlo první letošní číslo revue Souvislosti. K literárním tématům patří Tahiti (rozhovor s polynéskou básnířkou Florou Devatineovou) a Petr Rákos, předčasně zemřelý český literát s maďarskými kořeny.

Myšlenky zajímavé i teologicky přináší Martin C. Putna ve studii o „šedé zóně“ katolické literatury a Vladimíru Justlovi. Rozebírá církevně-kulturní a nábožensky-kulturní počiny zejména druhého poločasu komunistického režimu, kdy se sice o náboženství prakticky nesmělo mluvit na veřejnosti, ale na některých místech – třeba v poetické vinárně Viola – se ještě směl v jesličkách narodit Ježíšek anebo jinde – třeba v nakladatelstvích Vyšehrad a Odeon – mohla vyjít kniha jednoznačně náboženské inspirace, zejména pokud bylo možno ji započítat do světové klasiky.

Za normalizace byla drtivá většina československého křesťanstva šedou zónou, ba šedou zónou par excellence. Disidentů bylo málo a vyložených kolaborantů ještě míň. Proto je výzkum šedé zóny pro nás tak důležitý a její promýšlení ještě více.