Alžběta ze Schönau (1129–1165) vyrůstala od dvanácti let v benediktinském klášteře. Ve věku dvacet tři let (v roce 1152) začala mít vize z nebe. Alžběta pocházela z dobře postavené rodiny v Porýní. Její matka byla neteří Eckberta, biskupa v Münsteru (1127–1132), který hrál důležitou roli v papežské a královské politice. Alžběta měla dva bratry a sestru. Tři ze sourozenců se stali řeholními vůdci: Alžběta byla magistrou řeholnic v Schönau, Eckbert opatem v Schönau a Ruotger převorem premonstrátů v Pöhlde.

Alžbětina vizionářská zkušenost začala v období jejího náboženského zmatku. Alžběta popisuje sebe samu jako mučenou pochybnostmi o své víře a vyčerpanou náboženskou praxí. V téměř sebevražedném stavu začala mít vize démonických a nebeských úkazů. Zjevoval se jí ďábel v mnoha podobách, ale zároveň byla posilována kontaktem s pannou Marií a světci. Nakonec démonické vize ustaly a Alžběta pak vypráví o pravidelném kontaktu s pannou Marií a ostatními svatými, přenosech do jiného světa a vizích evangelijních událostí. Nový vývoj v Alžbětině zkušenosti začíná vizí z 27. března 1154. Tehdy Alžběta popisuje paprsek světla, který na ni proudil z nebe a zahříval jí. Upadla na zem a řeholnice s ní nemohly pohnout. Alžběta píše: „Za chvíli přišel anděl Páně, rychle mě zvedl a postavil na nohy, řkouc: ,Ó člověče, vstaň a stůj na svých nohou a já s tebou budu mluvit, a neboj se, protože jsem s tebou po všechny dny tvého života. Jednej mužně, posilni své srdce a čekej na Pána. Řekni odpadlíkům na zemi: ,Právě tak, jak mě lidé kdysi ukřižovali, tak jsem denně ukřižován mezi těmi, kteří hřeší proti mně ve svých srdcích.‘ Skutečně, odvracejí své tváře ode mne a jejich srdce je ode mne daleko, aby neviděli a neuznali, jak jsem trpěl a jak jsem je osvobodil svou krví.“ (První kniha vizí, kapitola 67).

Od této chvíle se Alžběta začala cítit pověřená zvěstovat světu obsah zjevení, která obsahovala odsouzení vrtkavých křesťanů i pokyn pro mravní znovuzrození. První, kdo veřejně kázal Alžbětiny vize, byl opat Hildelin. Vizím se dostalo smíšeného přijetí. Mnohé lidi přiměly k pokání, ale někteří, včetně církevních autorit, nebyli ovlivněni a dokonce se domnívali, že Alžběta byla podvedena ďáblem. To víme z První knihy vizí a z prvního dopisu Hildegardě z Bingenu. V té době navštěvoval Alžbětu její bratr Eckbert, jáhen u sv. Cassia v Bonnu. V roce 1155 Eckbert už jako kněz vstoupil do kláštera v Schönau a na Hildelinův příkaz se stal Alžbětiným stálým tajemníkem a zapisoval její vize. Eckbert se Alžběty ptal i na současné náboženskopolitické problémy, aby využil její výjimečné dary k jejich řešení.

Alžběta se někdy před rokem 1156 stala magistrou řeholnic v Schönau. V této době se začíná šířit její věhlas vizionářky, v jehož důsledku vznikají Druhá a Třetí kniha vizí.

Po objevení ostatků sv. Uršuly a „jedenácti tisíc“ panen v Kolíně nad Rýnem klášter v Schönau získal několik ostatků z této sbírky. Alžběta měla vize, v níž hovořila s těmito mučednicemi. Tak vznikla Kniha zjevení o svaté společnosti panen v Kolíně, Alžbětin nejimaginativnější výtvor.

Knihou cest Božích Alžběta reagovala na rozmach katarů. Se svými kritickými postoji vůči katarům a církevní pasivitě se Alžběta obrátila v dopise i na Hildegardu z blízkého kláštera na Rupertsbergu u Bingenu a v korespondenci a návštěvách pak pokračovala. Jako mnoho jiných žen a mužů Alžběta v dopisech žádala Hildegardu o radu. Uznávala Hildegardin vliv na svou Knihu cest Božích, když říká, že jí anděl sdělil, že Alžběta přijme zjevení této knihy poté, až navštíví Hildegardu. Zdá se, že Hildegarda byla ovlivněna Alžbětiným zjevením o Uršulině mučednictví a Alžběta znala Hildegardino protikatarské dílo a pravděpodobně Cestyvěz (Scivias).

Alžběta podlehla nemoci ve věku 36 let, pravděpodobně v roce 1165. Její bratr a tajemník Eckbert o jejích posledních dnech zanechal zprávu, v níž Alžbětu popisuje jako ženu dokonale vyrovnané mysli navzdory tělesnému rozkladu. Alžbětiny zapsané vize a výběr z dopisů jsou přístupné v českém překladu, který v roce 1913 pořídil Otto Albert Tichý pod názvem Knihy vidění a zjevení svaté Alžběty Šenavské.

Kardinálové navštívili uprchlíky

Vídeň (KAP) Kardinálové z Vídně a Lampedusy, Christoph Schönborn a Francesco Montenegro, navštívili uprchlickou ubytovnu, kterou vídeňská arcidiecéze již dva týdny provozuje na Náměstí sv. Štěpána v centru Vídně. Hovořili se 74 uprchlíky včetně dětí, kteří v prostorách přímo za katedrálou strávili noc. Většina z nich požádala o asyl v Rakousku, jiní směřují do Německa. Vídeňský arcibiskup byl setkáním dojat: „Jeden muslim ze Sýrie mi řekl: U vás cítím, že jste opravdoví křesťané,“ řekl Schönborn. Lampeduský arcibiskup zdůraznil, že je křesťanskou povinností „nabídnout vyčerpaným lidem důstojné přístřeší“. V nouzových ubytovnách vídeňské arcidiecéze obvykle tráví noc mezi 300 a 1200 uprchlíky, stará se o ně celkem asi 3300 dobrovolníků. Kardinál Schönborn zdůrazňuje v této situaci papežovu výzvu, aby se farnosti a řeholní společenství zapojily do péče o utečence.

Vídeň: 75 let teologických kurzů

Vídeň (KAP) Rakouští katolíci si slavnostním shromážděním v arcibiskupském paláci a mší v Dómu sv. Štěpána připomněli 75 let od založení tamních teologických kurzů určených laikům, což je nejstarší podobná instituce v německy mluvících zemích.

V kázání vídeňský světící biskup Helmut Krätzl řekl, že v době rozšířené náboženské lhostejnosti jsou potřební lidé, kteří umí podat „reflektovanou informaci o své víře“. Zvlášť to platí při střetu s islámem, jelikož strach z cizích náboženství pramení z nejistoty ve vlastní víře. „Předpokladem toho, aby měly mezináboženské rozhovory smysl, je intelektuálně reflektovaná víra,“ řekl Krätzl. S pohledem na rok založení 1940 objasnil také, že kurzy „vždy motivovaly k odporu motivovanému vírou“, tehdy proti nacistickému režimu, dnes v uprchlické otázce. Tváří v tvář tragédiím uprchlíků nesmí teologické vzdělání „zůstat ve slonovinové věži dogmat a nauk, aniž by otevíralo pohled na Ježíše v našem bližním.“ Kurzy učí se teologicky potýkat s otázkou, „kdo je vlastně Ježíš,“ což pak vede k „sociálnímu jednání“. Neomezují se na výuku teologie, ale vedou i k osobnímu rozhovoru o víře.

Kard. Kasper: Jsem oblíbený fackovací panák

Mnichov (KAP/KNA) Kardinál Walter Kasper, který nadcházející biskupské synodě předložil návrhy na obrat v rodinné politice katolické církve, řekl Magazínu ARD: Jsem „oblíbený fackovací panák protistrany, ale musím s tím žít a mohu s tím žít“. Na druhou stranu prý dostává podporu od mnoha biskupů, kardinálů i teologů.

Kasper se vyslovil například pro připouštění znovusezdaných rozvedených k eucharistii. Bývalý „šéf katolického ekumenismu“ bojuje za teologický koncept milosr-denství (jeho kniha Milosrdenství nedávno vyšla i v češtině v nakladatelství CDK Brno), a milosrdenství mnohokrát vyzvedl i papež František. Tradicionalistické kruhy se naopak bojí, že tím ohrozí vnímání manželství jako nerozlučitelného.

Nový asyrský patriarcha Gewargis III.

Vídeň-Bagdád (KAP) Asyrská apoštolská církev Východu, jedna ze starobylých křesťanských církví, jež uznává pouze první dva koncily a působí na území Iráku, si po smrti Mara Dinkhy IV. zvolila nového patriarchu. Stal se jím Mar Gewargis III. (česky Jiří III.; Mar, „pán“, je čestný titul biskupa), občanským jménem Gewargis Sliwa, narozený 23. listopadu 1941. Gewargis III. tak je formálně 121. patriarchou Seleukie-Ktesifonu, což je bývalé sásánovské hlavní město Iránu jižně od Bagdádu. Skutečné sídlo jeho úřadu bylo však v důsledku války přemístěno do Morton Grove u Chicaga v USA. Od roku 2006 se nová katedrála a biskupská rezidence staví v Erbilu na území ovládaném Kurdy, takže není vyloučeno, že se sídlo patriarchy vrátí zpět do Iráku.

Nový katholikos Gewargis III. studoval v Iráku a v USA, na kněze byl vysvěcen roku 1980 a biskupem Bagdádu se stal již roku 1981. Přes válečné řádění setrvával v Bagdádu a snažil se opravit tamní vážně poškozenou katedrálu. Papež František Gewargisovi III. srdečnými slovy pogratuloval ke zvolení a ujistil ho, že se bude modlit za vytrvalost pronásledovaných křesťanů Východu. Zároveň vyjádřil přání, aby se prohloubilo přátelství a dialog mezi Římem a Seleukií.

Papež na Kubě a v USA

Papež František navštívil ve dnech 19. až 27. září Kubu a Spojené státy. V obou zemích sloužil veřejné mše a setkal se s politickými vůdci obou národů, k jejichž nedávnému diplomatickému sblížení svou diplomacií přispěl. V soukromém rozhovoru setrval jak s kubánskými vůdci Raúlem a Fidelem Castrovými, tak s prezidentem USA Barackem Obamou. V USA blahořečil španělského františkána Junípera Serru (1713–1784), zakladatele první katolické misie v Kalifornii. Bylo to první svatořečení na půdě USA; někteří indiáni tento akt kritizovali, protože podle jejich názoru Serra svou činností pomáhal ničit americké domorodé kultury a zacházel s jejich předky špatně. Jako první papež v historii František také promluvil na spojeném zasedání obou komor Kongresu USA. Mimo jiné zde zdůraznil potřebu sociálního a ekologického jednání i duchovního života. Hovořil také na plenárním zasedání OSN. Vedle projevů a masových shromáždění papežova cesta přinesla například i setkání s několika oběťmi sexuálního zneužívání katolickými duchovními ve Filadelfii nebo ekumenické pietní setkání na „Ground Zero“ v New Yorku, kde se papež objal také s islámským kazatelem a židovským duchovním.

Obří mešita v Moskvě

Moskva (KAP/KNA) Za účasti ruského prezidenta Vladimira Putina, tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana a palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse byla v Moskvě otevřena nová mešita, jedna z největších v Evropě. Mešita Juma pojme 10 tisíc lidí a je dvacetkrát větší než předchozí Ústřední mešita, jež na místě byla dříve a byla stržena roku 2011, protože svou velikostí nedostačovala. Na stavbu se vybralo asi 90 milionů euro, největším dárcem byl dagestánský oligarcha a miliardář Sulejman Kerimov. Přispěli i Turci a Palestinci, nikoli však ruská vláda ani město Moskva.

Muslimů žije v Ruské federaci asi 20 milionů ze 144 milionů obyvatel. Na území Ruska byl islám přítomen již před příchodem křesťanství – nejstarší dochovaná mešita v dagestánském Derbentu pochází z roku 733, zatímco příchod křesťanství do Ruska se datuje rokem 988 (křest velkoknížete sv. Vladimíra).

Rekordní počet pronásledovaných křesťanů

Vídeň (KAP) Podle údajů nadkonfesní charitativní organizace Open Doors je současný počet pronásledovaných křesťanů nejvyšší v dějinách. Celkem se odhaduje, že asi 100 milionů jich nyní čelí pronásledování a útlaku, takže jsou světově nejvíce pronásledovanou konfesní skupinou. Řekl to ředitel organizace pro Švýcarsko a Rakousko Eric Lecomte během setkání k 60. výročí své organizace, jež se konalo na půdě vídeňské Technické univerzity. Navíc se v blízké budoucnosti nejeví šance na zlepšení, naopak vyvstává otázka, zda křesťané na Blízkém Východě vůbec budou moci přežít. „Syrští křesťané chtějí zůstat ve vlasti a my je v tom chceme duchovně a více i humanitárně podporovat,“ řekl Lecomte.

Open Doors založil v roce 1955 Nizozemec Andrew van der Bijl, dnes působí v asi 50 zemích a podporuje pronásledované křesťany jak dodávkami biblí a školením, tak i humanitárně, například financováním náboženských obcí nebo hmotnou podporou pozůstalých po umučených věřících.

Organizace je známa také tím, že vydává Světový index pronásledování, ve kterém již 50 let srovnává různé země podle intenzity útlaku. V současnosti je podle něj nejhorší Severní Korea, kde z odhadované populace 300 tisíc křesťanů je toho času vězněno 70 tisíc a náboženské aktivity jsou zakázány.

V říjnu 2014 zasedala v Římě po dva týdny mimořádná synoda o rodině. Byla první ze dvou synod, jejichž konání papež ohlásil. Synoda stanovená na říjen 2015 započatý proces dovrší a rozhodne o změnách v pastorální praxi církve (podle všeho jistých) a o změnách v církevní nauce (možných). Ty jsou, jak se zdá, méně jisté, i když kardinál Reinhard Marx na synodě poukázal na to, že církevní učení se může a bude měnit.

Zprávy o situaci z přípravného období synody byly nejednoznačné právě tak jako dotazník, který Vatikán rozeslal biskupským konferencím celého světa jako součást přípravného dokumentu spolu s výzvou, aby na otázky v něm obsažené, týkající se přirozeného práva, kontroly početí, manželství, homosexuality, rozvodu a měnících se postojů k sexualitě, bylo shromážděno co nejvíce odpovědí. Dotazník byl špatně formulován, a přesto jej vyplnily tisíce katolíků z celého světa, kteří byli celí šťastní, že se jich někdo ptá, co si myslí o těchto věcech.

Vatikán žádal biskupské konference, aby výsledky ankety nezveřejňovaly, ale konference německých a švýcarských biskupů vydaly nepřikrášlená shrnutí, z nichž byla zřejmá šíře odpovědí. Z těch bylo možno usoudit, že na jedné straně je úcta k manželství velká, ale na druhé straně existuje touha, aby se s nově sezdanými rozvedenými katolíky zacházelo milosrdněji a aby byli opět připuštěni ke svátostem. Manželství osob stejného pohlaví se setkalo s relativně malou podporou, zato jejich civilní sňatek s velkou, stejně jako představa, že by církev mohla uznat vztahy lidí téhož pohlaví a udělit jim požehnání. Oficiální církevní učení o kontrole početí, homosexualitě, mimomanželském soužití a přirozeném právu bylo téměř jednomyslně ignorováno nebo odmítnuto.

Na základě odpovědí z dotazníku uveřejnil Vatikán dokument s názvem Instrumentum Laboris. Ten se zabývá celou škálou problémů manželského a rodinného života, které vyrůstají z nejrůznějších kulturních a sociálních kontextů a ze situací a prostředí, v nichž vládne násilí a chudoba. Avšak přestože dokument připouští, že se proti některým aspektům církevního sexuálního učení zvedá masivní odpor, má sklon tento odpor spíše svádět na nedostatečné vzdělání a světské vlivy, než zkoumat legitimitu a relevanci samotného učení. A i když text jen jednou výslovně odkazuje na „teologii těla“ (myšlenkový směr vycházející z katechezí Jan Pavla II. ke knize Genesis, církví široce podporovaný), jeho pohled na manželství a rodinu je na ní jazykově zcela závislý.

Toto je pozadí synody, jíž se účastnilo téměř 200 biskupů a kardinálů, 25 manželských párů a řada pozorovatelů z jiných církví. Papež František na shromážděné preláty od začátku naléhal, aby se vyjadřovali bez obalu, přičemž odvahu a otevřenost, kterou od nich očekával, nazval řeckým slovem parrhesia.

Přítomní vzali jeho slova vážně. Málokdy se globální pestrost katolické církve zjevila světu tak zřetelně. Objevil se komentář: „Papež František zvolil zdánlivě atraktivní téma, ale uvedl tím do pohybu lavinu výroků k nejsložitějším tématům církve. Rozhodně nelze tvrdit, že by synoda jednala o věcech, které katolíky příliš nezajímají.“

Západní média se se tendenčně zaměřovala na otázky manželství, rozvodu a vztahů osob stejného pohlaví, ale diskuse sahaly mnohem dále. Příběhy z Asie se týkaly existenční nouze a migrace, ale také smíšených manželství zprostředkovaných pod sociálním tlakem. Za africký problém byly označeny chudoba, polygamie a další kulturní praktiky. Jednomyslný byl postoj k individualismu a izolacionismu, které ohrožují rodinu, avšak někteří představitele církví z Jihu světa považovali za důležitější téma nedostatek soukromí plynoucí z přelidněnosti. Jako zásadní se jevila otázka, jakými jazykovými prostředky formulovat církevní učení. Většina byla pro pastoračně citlivé vyjádření tak komplikovaných skutečností, jako jsou lidská láska a sexualita, nicméně menší část účastníků vyžadovala, aby církev formulovala své učení především jednoznačně a autoritativně. Pokud jsem mohla zaznamenat, jen vzácně, pokud vůbec, se o ‚teologii těla‘ zmínil některý z manželských párů, které byly očividně vybrány právě proto, že hájily ‚teologii těla‘ a přirozené plánování rodičovství. Na druhé straně se zdá, že postoje dokumentu Humanae vitae nebyly vážně zpochybňovány, třebaže odpovědi na dotazník k tomu jistě mohly být podnětem.

Po prvním týdnu synody byla vydána prozatímní zpráva Relatio post disceptationem. Někteří členové hierarchie na ni reagovali konsternovaně; podle jejich názoru přistupovala k problémům pastorace příliš smířlivě. Vyjadřovala vstřícnost vůči rozvedeným katolíkům žijícím v novém manželství, mluvila o „přijetí homosexuálů“ a o pozitivních aspektech civilních manželství, nemanželských vztahů a soužití párů stejného pohlaví, a přitom se bedlivě snažila neodchylovat se od učení církve. V nastalé bouři názorů došlo v anglickém překladu ke změně výrazu welcoming homosexual persons („přijmout homosexuální osoby“) na providing homosexual persons („pečovat o homosexuální osoby“). Italská verze zůstala nezměněna; tam zůstalo původní accogliere le persone omosessuali.

Závěrečná zpráva Relatio synodi má sloužit jako pracovní dokument při přípravě rozhodující synody, která se bude konat na podzim 2015. Pro ty, kdo doufali, že zpráva bude pokračovat směrem, jejž naznačily některé výroky prozatímního dokumentu, je Relatio synodi zklamáním. Pasáže týkající se vztahů homosexuálů, rozvodů a nových manželství nedostaly potřebnou dvoutřetinovou většinu hlasů, i když se pro ně vyslovila většina ze 183 hlasujících prelátů. Přesto trval papež František v duchu pozoruhodné otevřenosti, jíž se synoda vyznačovala, na tom, aby odmítnuté paragrafy byly v závěrečném dokumentu obsaženy spolu s výsledky hlasování o všech jednacích bodech. Je to poněkud kuriózní: Když jsou dotyčné odstavce součástí závěrečného dokumentu, jak je možno vážně tvrdit, že byly škrtnuty? Všechno zůstává předmětem diskuse, nic není škrtnuto.

Na tomto pozadí bych chtěla jmenovat dva podstatné problémy, jimiž se teď, doufejme, zabývají ti, kdo jsou pověřeni plánováním nadcházející synody. Jsou to zaprvé nepřítomnost žen a zadruhé Západ a zbytek světa.

Jak je možné, že více než 200 osob diskutovalo dva týdny o rodině, aniž se diskuse zúčastnila jediná žena, která by nevystupovala jako druhá polovina některého z párů, jež byly pečlivě vybrány podle toho, zda odpovídají církevní představě „katolické rodiny“? To neznamená, že se nemluvilo o problémech těch, kdo žijí „mimo regulérní vztahy“, nebo těch, kdo mají homosexuální děti. Ale i tehdy hovořily přítomné páry jako představitelé „katolické rodiny“, hovořily jejím jménem. „Ženy se tady dostanou ke slovu jen jako součást dvojice. Ale dvojice nemůže mluvit. Mluvit mohou jen muži a ženy,“ řekla mi jedna z novinářek. Všichni, muži i ženy, se musíme důrazně a vytrvale zasazovat za to, aby na podzim 2015 byly na synodě ženy zastoupeny mnohem silněji. A to nejen prověřenými a pečlivě vybranými svědomitými a loajálními pomocnicemi, nýbrž skupinou sebevědomých a dobře informovaných účastnic, které budou schopny mluvit jménem celého pestrého spektra žen a dívek tvořících světovou církev. Těmto účastnicím se musí dostat stejného povzbuzení, jaké slyšeli z úst papeže Františka biskupové a kardinálové, totiž aby hovořily s naprostou otevřeností (parrhesia) o problémech a zápasech, před nimiž dnes katolické ženy stojí, a o zkušenostech a poznatcích, které díky nim církev získává. František opakovaně uznal, že je nutno silněji integrovat ženy do církevních institucí a struktur. Neúčast žen na synodě 2014 jeho věrohodnost podkopala; tato chyba by se na synodě 2015 rozhodně neměla opakovat.

Druhý naléhavý problém s tím souvisí – jde o překonání propasti mezi Západem a zbytkem světa. K tomu bude nutno pochopit, že církev je skutečně živý organismus, zdárně se rozvíjející díky jednotě v rozmanitosti. Ale otázkou je, čím platíme za jednotu a kolik rozmanitosti tento organismus snese? Tato výzva se týká všech. Nigerijský arcibiskup Ignatius Kaigama velmi výmluvně dokazoval, že Afrika se stává dospělou. Řekl, že Afrika nepotřebuje žádné mezinárodní organizace, které by africkým kulturám s jejich tradicemi vnucovaly západní myšlenky a programy včetně liberální sexuální etiky. Řada afrických teoložek a aktivistek poukazuje nicméně na to, že za těmito odkazy na kulturu a tradici se často skrývá nárok mužů na vládu nad ženami, které jsou v podřízeném postavení často vystaveny příkoří. Přesto měl arcibiskup nepochybně pravdu, když zdůrazňoval, že Afrika potřebuje především přístup ke vzdělání a hospodářskou spravedlnost. Pokud budeme my na Západě tyto potřeby ignorovat a tvrdit, že sexuální práva jsou důležitější než všechna ostatní práva, pak se nemůžeme divit, že se propast mezi Jihem světa a západními demokraciemi zvětšuje.

Přemýšlím-li o těchto věcech, znovu a znovu se vracím k hlavní myšlence papeže Františka, k „církvi chudých“. Až najdeme společný postoj k problémům sociální a hospodářské nespravedlnosti, můžeme se zabývat otázkou, do jaké míry jsou chudobou, nedostatečným vzděláním, sexuálním zneužíváním a stigmatizací postihovány zvláště ženy a homosexuálové. Avšak budeme-li místo toho trvat na především a výhradně na právech žen a homosexuálů, hrozí nebezpečí, že budeme pokračovat v uskutečňování hluboce předpojatého programu liberální západní elity, která v 50. letech, kdy se stále více zdůrazňovala individuální práva (včetně sexuálních), neučinila nic proti rostoucí sociální a hospodářské nespravedlnosti. Ve věku individuálních práv se na Západě prosadil politický systém stojící zcela ve službách obchodních zájmů, který jakoukoli vizi spravedlnosti či obecného blaha ztratil ze zřetele.

Čeká nás tedy ještě spousta práce, ale tato synoda uvedla do pohybu pozoruhodný proces. Před zvolením papeže Františka by byla taková událost téměř nepředstavitelná. Sklerotické autoritářství, cenzurománie Kongregace pro nauku víry, zbabělost hierarchie, která se strachovala o sebe samu a upozorňovala na sebe korupčními skandály – to všechno byly příznaky, že církev trpí těžkým onemocněním duše a že léčení bude trvat několik generací, pokud církev vůbec nečeká neodvratitelný zánik (jak by řekli někteří). Po Františkově zvolení byli mnozí z nás nedůvěřiví a nadšení zároveň, ale nedůvěru brzy vystřídala skepse. František je znamenitý řečník, dokonalý vypravěč, který intuitivně ví, že symboly a gesta mají schopnost proměňovat krásná slova v hluboce dojemné a významné činy solidarity, soucitu a životní radosti. Ale je za tím něco víc? Nebo je to jen vnější fasáda? Tuto otázku položila synoda. Papež František je skutečný radikál – jde ke kořenům křesťanské víry a vyzývá, abychom jednali v duchu svobody ve víře: v duchu, který je ochoten riskovat, dělat chyby a směle se vydat tam, kam se jiní neodvážili. A je to vůdce, který z pozadí vede a naslouchá, který přemýšlí, dříve než začne jednat. Postarejme se o to, aby se do říjnové synody 2015 naučil naslouchat ženám stejně pečlivě a pozorně jako mužům.

Z Concilia přeložila Helena Medková

Ve dnech 4.–25. října 2015 se ve Vatikánu uskuteční XIV. řádné valné shromáždění synody biskupů1 na téma „Povolání a poslání rodiny v církvi a v současném světě“. V jejím průběhu je na 17. října naplánovaná oslava 50. výročí této instituce, která je plodem znovuobjevené biskupské kolegiality v katolické církvi po II. vatikánském koncilu. Při té příležitosti bych rád ve stručnosti přiblížil diskuse kolem vzniku této instituce, její účastníky a typický průběh synodálního procesu.

Vznik synody biskupů

Již před II. vatikánským koncilem zaznívaly myšlenky o kolegialitě všech biskupů a úvahy nad jejím institučním zakotvením v rámci celosvětové církve.2 Mnozí biskupové měli zkušenosti s biskupskými konferencemi národními nebo regionálními.3 Nejvýznamnějším podnětem pro vznik synody byla zkušenost biskupů během II. vatikánského koncilu, kde měli možnost zažít kolegialitu v praxi při plenárních zasedáních nebo během společných porad.

Celé první jednací období koncilu (1962) bylo pro většinu biskupů praktickou školou kolegiality. Na pořad jednání se otázka kolegiality biskupů a jejího vztahu k papežskému primátu dostala až ve druhém jednacím období na přelomu října a listopadu 1963. Přes bouřlivé diskuse vyjádřila výrazná většina biskupů při orientačním hlasování o pěti otázkách ze schématu O církvi souhlas s tezí, že kolegium biskupů je nástupcem apoštolského sboru v jeho úloze učit, posvěcovat a vést a že spolu se svojí hlavou, římským veleknězem, mu náleží plná a svrchovaná moc nad univerzální církví.4 Ještě několik dní pokračovala zajímavá diskuse, mimo jiné o potřebné reformě římské kurie. Třetí jednací období koncilu charakterizovala horečná práce na přípravě dokumentů, ale také vzrůstající napětí a nesnáze. Přestože odpůrci kolegiality byli na koncilu výraznou menšinou (nepřevyšující 10-15% sněmovních otců), dařilo se jim prosazovat některé svoje návrhy a papež Pavel VI. jim vycházel vstříc ve snaze dosáhnout co největší podpory sněmovních textů. To samozřejmě vzbuzovalo nelibost u zástupců koncilní většiny a vznikal pocit nedůvěry vůči papeži.5

Zřízení biskupské synody

Papež Pavel VI. ve své zahajovací řeči na počátku čtvrtého (a posledního) jednacího období koncilu dne 14. září 1965 oznámil plánované založení synody biskupů. Překvapivé rozhodnutí bylo motivováno snahou předejít dalším dlouhým sporům o biskupské kolegialitě. Následující den byl koncilním otcům předložen apoštolský list ve formě motu proprio Pavla VI. Apostolica Sollicitudo (z 15. září 1965), kterým papež synodu biskupů založil. Diplomatický tah papeže slavil úspěch. Odpůrce kolegiality (zhruba 10–15 % sněmovních otců) uspokojilo, že biskupská synoda byla založena jako papežův poradní sbor bez vlastní iniciativy. Zastánci kolegiality přivítali založení synody jako první krok a očekávali její další rozvoj. Očekávání podpořila mimo jiné i zmínka v závěru motu proprio, že synoda se jako každá lidská instituce může časem zdokonalit. K výraznějším změnám směrem k větší kolegialitě však nedošlo.6 Existence synody biskupů byla pak již jen zmíněna v koncilním dekretu o pastýřské službě biskupů Christus Dominus z 28. října 1965.7

Během prvních tři shromáždění synody biskupů v letech 1967, 1969 a 1971 se projednávaly důležité otázky a zaznívaly různé návrhy na posílení její role v rámci katolické církve.8 Narůstající polarizace v katolické církve po II. vatikánském koncilu však poznamenala i jednání synody biskupů. V roce 1974 se biskupové nebyli schopni shodnout na závěrečném textu synody. Materiály ze synody proto předložili papeži Pavlu VI., který o rok později vydal apoštolskou exhortaci o hlásání evangelia Evangelii nuntiandi (z 8. prosince 1975). Tento dokument je nejenom vysoce ceněn (i současným papežem Františkem), ale bývá považován za ukázku velmi dobré spolupráce synody biskupů a papeže. Jelikož se tato praxe osvědčila, od synody v roce 1977 vydávají shromáždění biskupové pouze poselství Božímu lidu a papeži předávají návrhy (Propositiones) k dalšímu zpracování. Tato spolupráce už tak dobře nefungovala po nástupu papeže Jana Pavla II. (1978–2005), jehož apoštolská exhortace o úkolech křesťanské rodiny v současném světě Familiaris consortio (z 22. listopadu 1981) mnohem více odrážela jeho teologické důrazy než podněty ze synody o rodině v roce 1980.9

V mezidobí, tj. mezi jednotlivými shromážděními synody biskupů, má agendu na starosti Sekretariát synody biskupů, kterému předsedá Rada sekretariátu synody biskupů.10 Rada má 15 členů, 12 členů je volených synodou biskupů (se snahou o zastoupení všech kontinentů) a 3 jmenuje papež. Rada se schází dvakrát až třikrát do roka. V čele sekretariátu je generální sekretář jmenovaný papežem. V září 2013 nahradil v této funkci chorvatského arcibiskupa Nikolu Eterovice italský arcibiskup (od února 2014 kardinál) Lorenzo Baldisseri.

Formát synody

Existují tři různé druhy shromáždění synody biskupů:

1) Řádné valné shromáždění projednává důležité záležitosti univerzální církve, které vyžadují pozornost celého episkopátu. Dosud se uskutečnilo 13 řádných shromáždění biskupských synod, první v roce 1967 a poslední na podzim roku 2012 na téma Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry.

2) Mimořádné valné shromáždění se týká otázek vyžadujících okamžitou pozornost pro dobro celé církve. Dosud se konala tři: první v roce 1969 na téma spolupráce mezi svatým stolcem a biskupskými konferencemi, druhé v roce 1985 při příležitosti 20. výročí zakončení II. vatikánského koncilu a třetí v roce 2014 na téma Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace.

3) Speciální shromáždění se věnuje důležitým otázkám církve v určitém regionu. Dosud jich proběhlo deset: dvě pro Evropu a pro Afriku, po jedné synodě pro Holandsko, Libanon, Ameriku, Asii, Oceánii a naposledy v roce 2010 pro Blízký Východ.

Synodální shromáždění probíhají většinou na podzim. V případě řádných shromáždění se až na výjimky (např. ve 2. polovině 90. let, kdy se konalo hned několik speciálních shromáždění krátce po sobě) konají v rozmezí 3 až 4 let. Jejich délka byla v roce 2005 zkrácena ze čtyř týdnů na tři týdny. Mimořádná shromáždění trvají dva týdny. Rovněž délka speciálních shromáždění se pohybovala mezi dvěma a třemi týdny.

Hlavním rozdílem mezi řádným a mimořádným valným shromážděním je v delegátech biskupských konferencí. Zatímco řádného shromáždění se účastní 1–4 zvolení zástupci jednotlivých biskupských konferencí podle jejich velikosti (biskupská konference do 25 členů volí jednoho delegáta, 26–50 dva, 51–100 tři, nad 100 čtyři), mimořádného shromáždění se účastní pouze předsedové nebo místopředsedové biskupských konferencí (tj. každá biskupská konference je zastoupena pouze jedním biskupem). Zřejmě nejvýraznější novinkou papeže Františka je propojení dvou shromáždění. Loňské mimořádné shromáždění bylo první etapou, letošní řádné shromáždění bude navazující druhou etapou.

Účastníci synody

Ústřední roli má papež, který rozhoduje o svolání zasedání synody biskupů, volbě tématu a úpravách jednacího řádu, schvaluje zvolené delegáty a podle svého uvážení jmenuje další členy (jejich počet nesmí přesáhnout 15 % z celkového počtu sněmovních otců). Dále papež jmenuje hlavního zpravodaje synody, dohlíží na její průběh (prostřednictvím pověřených předsedů) a schvaluje případná rozhodnutí. Od synody v roce 1974 rovněž shrnuje téma synody ve své apoštolské exhortaci, v níž však není nijak vázán návrhy synody biskupů.

Podívejme se nejprve na důležité aktéry synody biskupů:

Synodě biskupů předsedá papež, fakticky ho v této funkci zastupují pověření předsedové. Pro letošní shromáždění byli jmenováni hned čtyři, což je podle mne novinka (běžně bývali tři). Návaznost na loňské mimořádné shromáždění je vyjádřena stejnou trojicí předsedů (francouzský kardinál André Vingt-Trois, arcibiskup z Paříže; filipínský kardinál Antonio G. Tagle, arcibiskup z Manily; brazilský kardinál Raymundo Damasceno Assis, arcibiskup z Aparecidy). K nim jako čtvrtý předseda byl již v listopadu 2014 jmenován jihoafrický kardinál Wilfrid Fox Napier, arcibiskup z Durbanu. Toto jmenování je možné chápat jako určitou reakci na incident, který se odehrál při loňském mimořádném shromáždění synody biskupů. Kardinál Walter Kasper se vyjádřil kriticky vůči lidem z afrických nebo muslimských zemí, pro které je homosexualita tabu, proto není možné s nimi o tomto tématu mluvit. Vůči tomu se kardinál Napier ohradil a také patřil k hlavním kritikům průběžné zprávy synody, které se ohledně homosexuálů vyjadřovala vstřícněji než pozdější závěrečný dokument, k jehož přípravě byl dodatečně přizván. Takto jsou zastoupeny téměř všechny kontinenty.

Zřejmě ještě důležitější roli má hlavní zpravodaj (relator general), kterým je letos stejně jako loni kardinál Péter Erdö, arcibiskup ostřihomsko-budapešťský a předseda Rady evropských biskupských konferencí (od roku 2006). Hlavní zpravodaj na úvod synody předkládá zprávu, shrnující přípravné práce a připomínky zaslané minimálně 30 dní před zahájením zasedání. Tato zpráva je základem pro jednání (tzv. Relatio ante Disceptacionem). Během zasedání synody připravuje další průběžné zprávy (viz dále).

Už byla zmínka o generálním sekretáři, který stojí v čele stálého úřadu (Rady sekretariátu synody biskupů), jež má na starosti agendu synody i v mezidobí mezi shromážděními. Na úvod synody přednese zprávu shrnující práci sekretariátu od posledního shromáždění. K ruce má svého podsekretáře, kterým je od února 2014 biskup Fabio Fabene. Zatímco ostatní aktéři jsou jmenováni jen pro toto konkrétní zasedání synody, tito dva zastávají svůj úřad trvale.

Zpravodaji i (hlavnímu) sekretáři je k dispozici zvláštní sekretář (special secretary) jmenovaný pro konkrétní zasedání synody (letos je jím stejně jako vloni Bruno Forte, arcibiskup z Chieti-Vasto).

Účastníci synody se dělí do dvou skupin podle možnosti hlasovacího práva:

A) Účastníci s hlasovacím právem:

1) Nejvyšší představitelé katolických východních církví (tj. jednak patriarchové a metropolité, a také biskupové zvolení synodami východních katolických církví).

2) Biskupové z národních nebo regionálních biskupských konferencí. Již bylo uvedeno, že v případě mimořádného shromáždění synody biskupů se jedná o jednoho zástupce z každé biskupské konference (většinou předsedu nebo místopředsedu), pro řádné shromáždění biskupské konference volí 1–4 zástupce podle počtu členů. Českou biskupskou konferenci na loňském zasedání zastupoval místopředseda, olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Pro letošní synodu byl zvolen královéhradecký biskup Jan Vokál.

3) Deset zástupců mužských řeholních společností v případě řádného shromáždění (v případě mimořádného jsou jen tři).

4) Představení vatikánských úřadů (státní sekretář, prefekti kongregací, prezidenti papežských rad a některých komisí, předsedové nejvyšších soudních tribunálů). Letos jich je stejně jako vloni 25.

5) Papežem volně jmenovaní členové synody, jejich počet nesmí přesáhnout hranici 15 % z celkového počtu členů synody. Stejně jako vloni najdeme i letos mezi těmito jmenovanými jak příznivce určitého zmírnění církevních předpisů (např. kardinála Waltera Kaspera), tak jejich kritiky (kardinál Carlo Caffarra, již zmíněný jihoafrický kardinál Wilfrid Fox Napier atd.). Opět je mezi papežem jmenovanými členy Antonio Spadaro, jezuita a šéfredaktor časopisu La Civilta Catolica.

B) Bez hlasovacího práva:

1) Spolupracovníci (tj. poradci nebo experti) sekretariátu synody, včetně jednoho manželského páru.

2) Hosté (tzv. auditoři), letos včetně 17 manželských párů (vloni bylo manželských párů mezi hosty 13 a další byl zařazen mezi poradci).

3) Spolupracovníci sekretariátu synody biskupů a asistenti.

4) Bratrští delegáti z křesťanských církví. Letos jich je 14 (7 zástupců východních církví, 7 zástupců světových svazů protestantských církví, včetně jednoho zástupce Světové rady církví).

K těmto účastníkům je třeba ještě připočíst zástupce médií a hlavně rozmanitý pomocný personál.

Průběh synody biskupů

Synodální proces: Má tři fáze a během něho vznikne 9 různých dokumentů:

I.) Přípravná fáze před zasedáním synody:

1) Po poradě se sekretariátem rozhodne papež o tématu a datu konání synody.

2) Sekretariát s pomocí expertů vypracuje přípravný dokument k tématu, tzv. Lineamenta (1. dokument synody). Je vydán v sedmi jazycích (angličtina, francouzština, němčina, italština, španělština, portugalština a latina) a rozeslán biskupským konferencím, římské kurii a řeholním představeným s požadavkem na písemná vyjádření (obsahuje otázky). S ohledem na neobvyklé spojení dvou po sobě následujících shromáždění synody se přípravným dokumentem stala závěrečná zpráva mimořádného zasedání synody, ke které jen sekretariát dodal otázky (zveřejněna byla 9. prosince 2014).

3) Takto získané připomínky jsou zpracovány a sekretariát vypracuje a zveřejní pracovní dokument tzv. Instrumentum laboris (2. dokument synody). Pro letošní synodu byl vydán 24. června 2015.

II) Zasedání synody:

1) Nejprve předloží svojí zprávu o činnosti sekretariátu synody od posledního zasedání její generální sekretář (Lorenzo Baldisseri).

2) Hlavní zpravodaj (Péter Erdö) přednese svoji zprávu tzv. Relatio ante Disceptacionem (3. dokument synody), vypracovanou na základě Instrumentum laboris a písemně došlých připomínek (doručených nejpozději 30 dní před zahájením zasedání synody; v loňském roce byla tato lhůta zkrácena na 15 dní).

3) Následují vystoupení jednotlivých biskupů,11 které zaberou zhruba celý první týden. Přestože se může jednat o zajímavou paletu názorů z různých místních církví, je tato část nedialogická a pro řadu účastníků spíše nudná. S ohledem na kritiku umožnil papež Benedikt XVI. od roku 2005 na konci každého dne zařadit jednu hodiny pro možnost otevřené diskuse, případně bezprostředních reakcí. Během loňského mimořádného zasedání byla vystoupení biskupů uspořádána do určitých okruhů. Papežem Františkem opakovaně proklamovaná ochota naslouchat našla své konkrétní vyjádření v řadě svědectví pozvaných manželských párů, které zaznívaly vždy na úvod každého zasedání (většinou se konala dvakrát denně). Teprve po nich mluvili k tématu předem přihlášení biskupové

4) Vystoupení biskupů uzavře shrnující zpráva hlavního zpravodaje, který ji zpracuje na základě přednesených příspěvků, tzv. Relatio post Disceptacionem (4. dokument synody).

5) V další fázi se biskupové rozdělí do menších skupin (circuli minores) podle různých světových jazyků (latina, angličtina, francouzština, němčina, italština a španělština spolu s portugalštinou). Počet by neměl přesáhnout zhruba 20–25 osob. Pokud je o některý jazyk větší zájem, vznikne více skupin, do nichž jsou biskupové rozděleni většinou podle abecedy. Každá skupina si zvolí moderátora a zpravodaje, kteří vedou a shrnují diskusi, jejíž závěry zprostředkují plenárnímu zasedání a sekretariátu synody (5. dokument /resp. celá sada dokumentů/ synody).

6) Na základě podnětů z malých skupin zpracuje hlavní zpravodaj s dalšími spolupracovníky jeden společný seznam návrhů (tzv. propozic) (6. dokument synody).

7) V závěrečné fázi synody je nejenom zvoleno 12 nových členů Rady sekretariátu biskupů, ale především se hlasuje o připraveném dokumentu na základě podnětů z malých skupin.

8) Na základě hlasování a vznesených připomínek je vypracována závěrečná zpráva, kterou od roku 1974 nahradil seznam návrhů, který je předán prostřednictvím sekretariátu synody papeži (7. dokument synody). V 80. a 90. letech byly návrhy utajované, i když vždy alespoň něco z jejich obsahu uniklo do tisku. Oficiálně byly zveřejněné poprvé z podnětu papeže Benedikta XVI. po synodě v roce 2005. V loňském roce došlo k již zmíněné novince. Místo seznamu jednotlivých návrhů byl vypracován souvislý text, který se stal přípravným dokumentem letošního shromáždění. Dokonce byly poprvé zveřejněny přehledy hlasování o jednotlivých článcích, mezi které byly zcela nezvykle zařazeny i ty, které nezískaly potřebnou 2/3 většinu hlasů.

9) Místo závěrečné zprávy se od roku 1977 stalo běžnou praxí synodních otců vydávat poselství Božímu lidu (8. dokument synody).

III) Po zasedání synody:

Návrhy vzešlé ze synody papež podle svého uvážení zapracuje při sepsání posynodální apoštolské exhortace, což je poslední text celého synodálního procesu (9. dokument synody).

I přes dílčí inovace je celý synodní proces hodně formalizovaný, prostoru pro přímé diskuse je málo a vše probíhá pod časovým tlakem. Samotný papež František brzy po svém zvolení kritizoval podobu synody biskupů.12 Snaha o zapojení celé církve při sbírání podnětů pro pracovní dokumenty synodu a především papežova podpora svobodné diskuse a informování veřejnosti o jejím průběhu se zdají být příslibem případné změny.13

Je možná ekumenická inspirace?

Ačkoliv kolegiální struktury v katolické církvi nikdy zcela nevymizely, jejich potřeba nebyla a dosud stále není vnímána tak intenzivně jako u většiny bratří a sester z ostatních křesťanských církví.14 Přestože se od II. vatikánského koncilu hodně mluví o decentralizaci církevní správy, o biskupské kolegialitě nebo o uplatňování principu subsidiarity,15 zdá se, že u mnoha katolických křesťanů – mám teď na mysli především situaci v našich končinách – je stále hluboce zakořeněná představa hierarchicky pojaté církve v čele s poněkud idealizovaným „Svatým otcem“, který sám téměř vždy a o všem správně a neomylně rozhoduje. Svojí roli nepochybně hraje malá nebo dokonce žádná zkušenost katolického křesťana se sborovými orgány katolické církve, ačkoliv jejich obnova v podstatě na všech úrovních církevního života by měla být jedním z důsledků koncilu.16

Zkušenost pravoslavného křesťana s kolegiálními strukturami je oproti tomu mnohem větší. Když pravoslavný teolog popisuje synodální strukturu církve, považuje za základ pravoslavné eklesiologie koncept konciliarity.17 Jádrem církve je synod, tj. SYN-HODOS /společná cesta/, což podle něj nejlépe odpovídá doslovnému významu slova „ekklesia“, tj. EK-KLESIA /svolané shromáždění/. Každý výraz církevní praxe má být výsledkem konciliárního či synodálního přístupu.18 Také zkušenost evangelického křesťana s kolegiálními církevními strukturami je mnohem větší než u katolického. Ve většině evangelických církví (vyjma církví kongregačních) nachází uplatnění presbyterně-synodní model řízení a správy církve. Podle evangelického teologa je tento model založen na přesvědčení, že „žádný jedinec není vybaven všemi dary, potřebnými k realizaci odpovědnosti za život církve ať na úrovni místní, ať na úrovních vyšších, takže je vždy zapotřebí společné porady zvolených nebo delegovaných zástupců církevního lidu.“19

Je těžko možné předpokládat, že bez pozitivní a dlouholeté zkušenosti bude myšlenka synodality v praxi katolické církve fungovat. Zvlášť když na celocírkevní i místní úrovni byly a jsou tendence zcela opačné.20 Je tedy otázkou, zda řádné zasedání synody biskupů přinese nějaké pozitivní signály a ukáže smysl této, již padesát let existující instituce, jejíž realizace byla po koncilu, podobně jako jiné reformy, omezována prostřednictvím centrálních vatikánských úřadů. V neposlední řadě a s ohledem na téma (rodina) půjde také o to, zda ještě někoho bude zajímat, co na toto téma vymyslí a vysloví lidé, kteří se s ohledem na svojí profesi rodinného života zřekli.

1 Latinský název zní „Synodus Episcoporum“. Česky: synoda biskupů nebo biskupská synoda. Oficiální překlad kodexu kanonického práva uvádí „biskupský sněm“. Český překlad z roku 1994, který je dílem Miroslava Zedníčka (1931–2012), na rozdíl od latinského originálu z roku 1983 nerozlišuje mezi koncilem (obecným kán. 337–341 a místní církve /partikulárním, tj. plenární nebo provinční/ kán. 439–446) a synodou (biskupů kán. 342–348 a diecéze kán. 460-468), oba výrazy překládá termínem „sněm“. Kodex kanonického práva : úřední znění textu a překlad do češtiny. Praha: Zvon, 1994.

Čeština umožňuje mužský (synod) i ženský rod (synoda). Slovník spisovného jazyka českého i Slovník spisovné češtiny rozlišují ženský rod pro diecézní sněm katolické církve a mužský rod pro zasedání nejvyššího orgánu Českobratrské církve evangelické a Ruské pravoslavné církve („Svatý synod“ působící od 18. století do roku 1918). Osobně pro označení shromáždění biskupů preferuji ženský rod i s ohledem na latinský resp. řecký originál. Řecké SYN-HODOS je možné přeložit jako „společná cesta“ nebo i „schůze“ (řecké slovo HODOS má více významů, např. cesta, stezka, chůze).

2 Na internetových stránkách synody biskupů jsou výslovně uvedeny návrhyi talského arcibiskupa Silvia Oddiho (1910–2001, od roku 1969 kardinálem) a holandského arcibiskupa z Utrechtu (v letech 1955–1975) Bernarda Alfrinka (1900–1987, od roku 1960 kardinálem). Dostupné z: http://www.vatican.va/roman_curia/synod/documents/rc_synod_20050309_docu... [cit. 2015-09-25]

3 Za nejstarší pravidelně zasedající biskupskou konferenci je považována belgická (vznikla v roce 1830). Ke společným poradám biskupů v rámci zemí nebo určitého území vybízeli papežové Pius IX. (1846–1878) a především Lev XIII. (1878–1903). Porady biskupů postupně nahrazovaly plenární a provinční sněmy. Přestože existence biskupských konferencí nebyla nijak právně předepsána pro celou církev, doporučil kodex kanonického práva z roku 1917, aby se místní ordináři církevní provincie scházeli alespoň každý pátý rok „za tím účelem, aby po výměně názorů uvážili, co nutno v diecésích podniknout k povznesení blaha náboženství, a připravili to, o čem bude mět být jednáno na budoucím provinčním sněmu“ (CIC 1917 / kán. 292). Překlad Kodexu kanonického práva. S. l., s. d., s. 97. (Pracovní text komise pro překlad Kodexu při CMBF v Praze, pobočce v Olomouci.). Existenci biskupských konferencí oceňoval i papež Pius XII. (1939-1958), např. v promluvě z 1. listopadu 1954. V papežské ročence Annuario Pontificio z roku 1959 byl poprvé uveden seznam 42 existujících biskupských konferencí. V roce 1964 jich bylo 47, v roce 1968 už 68. RYŠKA, Josef. Biskupské konference. Via, 1970, č. 3, s. 47-48. Viz též sborník REESE, Thomas J. (ed.). Episcopal Conferences : Historical, Canonical, and Theological Studies. Washington, 1989. II. vatikánský koncil ocenil význam biskupských konferencí v dekretu o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus, vyhlášeném 28. října 1965, v článcích 37 a 38.

4 Dne 30. října 1963 se z 2148 biskupů vyjádřilo 1808 placet /84 %/, 336 non placet /16 %/, 4 hlasy byly neplatné. MELLONI, Alberto. Der Beginn der Zweiten Konzilsperiode und die grosse ekklesiologische Debatte. In ALBERIGO, Giuseppe, WITTSTADT, Klaus (eds.). Geschichte des Zweiten Vatikanischen Konzils (1959–1965) III. Mainz – Leuven, 2002, s. 1–138 (přehled o hlasování s. 124).

5 Velkou pozornost vzbudila tzv. Předběžná vysvětlující poznámka (Nota praevia explicativa) ke konstituci o církvi, která byla „z vyšší autority“ předložena sněmovním otcům v závěru třetího jednacího období, dne 14. listopadu 1964, spolu s pozměňovacími návrhy. Poznámka sice není součástí ještě nehotového textu konstituce o církvi, ale text je třeba v jejím smyslu vykládat. Takový postup rozladil biskupy a spolu s událostmi tzv. černého čtvrtku (dne 19. listopadu 1964 bylo opět z příkazu „vyšší autority“ provedeno v již hotovém textu dekretu o ekumenismu 19 změn, které mírně oslabovaly text a hlavně na základě žádosti asi 200 španělských a italských biskupů bylo na poslední chvíli odročeno hlasování o deklaraci o náboženské svobodě) skončilo třetí jednací období určitým rozčarováním a s otázkami nad dalším směřováním koncilu.

6 Řád synody biskupů (Ordo synodi episcoporum) byl vydán 8. prosince 1966 (viz Acta Apostolicae Sedis /AAS/, 59, 1967, s. 91–103. Jeho dílčí úpravy byly provedeny 24. června 1969 (AAS, 61, 1969, s. 525–539) a 20. srpna 1971 (AAS, 63, 1971, s. 702–704). K poslední úpravě řádu zatím došlo 29. září 2006 (AAS, 98, 2006, s. 755–779).

7 „Biskupové vybraní z různých krajů světa podle způsobu a řádu, který stanoví římský biskup, poskytují platnější pomoc nejvyššímu pastýři církve v radě zvané „biskupská synoda“. Tato biskupská synoda jako zástupce veškerého katolického episkopátu je zároveň znamením, že se všichni biskupové v hierarchickém společenství podílejí na péči o celou církev.“ (s odkazem na věroučnou konstituci o církvi Lumen gentium, 23) ChD, 5. Ke genezi viz příslušné komentáře dekretu.

8 Jeden z nejzajímavějších návrhů zvažoval možnost, aby předsedové biskupských konferencí v rámci mimořádného zasedání synody biskupů volili nového papeže namísto dosavadní volby kardinály. Byla by tak více vyjádřena role papeže v čele biskupského sboru. K synodě biskupů viz např. HEBBLETHWAITE, Peter. The Synod of Bishops. In HASTINGS, Adrian (ed.). Nodern Catholicism : Vatican II and After. London : SPCK, 1991, s. 200-209; REESE, Thomas J. Inside Vatican : The Politics and Organisation of the Catholic Church. Cambridge, Massachusetts : Harvard University Press, 1996, s. 42-65 nebo HINZE, Bradford E. Practices of Dialogue in the Roman Catholic Church : Aims and Obstacles, Lessons and Laments. New York : Continuum, 2006, s. 157-178.

9 Detailní rozbor viz GROOTAERS, Jan, SELLING, Joseph A. The 1980 Synod of Bishops "On the Role of the Family" : An Exposition of the Event and an Analysis of its Texts. Leuven, 1983. Dlužno říct, že také papež František se rozhodl návrhy z posledního řádného zasedání synody biskupů o nové evangelizaci v roce 2012 pojmout poněkud šířeji a po svém. Výsledkem je apoštolská exhortace o hlásání evangelia v současném světě Evangelii gaudium (z 24. listopadu 2013).

10 Podle některých výkladů nemá synoda biskupů trvalý charakter, ale sekretariát ano, proto jméno není rada synody, ale rada sekretariátu.

11 Do roku 2005 byl většinou limit jednotlivých vystoupení stanoven na 8 minut. S ohledem na zkrácenou dobu trvání shromáždění o týden, došlo ke zkrácení limitu na 6 minut. Během loňského mimořádného zasedání byl limit 4 minuty.

12 „Myslím si však, že konzultace jsou velmi důležité. Například konsistoře a synody jsou důležitá místa, kde může být konzultace pravá a účinná. Je ovšem třeba, aby měly méně rigidní formu. Chci konzultace reálné, nikoli formální... Měli bychom jít společně: lid, biskupové i papež. Kolegialitu je třeba žít na různých úrovních. Možná je čas změnit způsob organizace synodu, protože ta stávající mi připadá statická. To může mít také ekumenickou hodnotu, zvláště ve vztahu k našim pravoslavným bratřím. Od nich se můžeme naučit víc o smyslu biskupské kolegiality a tradici kolegiality. Úsilí o společnou reflexi toho, jak se řídila církev v prvních staletích před roztržkou mezi Východem a Západem, přinese ve svůj čas plody.“ Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878 [cit. 2015-09-25]

13 Ohlédnutí za loňským mimořádným shromážděním synody biskupů a především podporu papeže Františka celému procesu viz VAŇÁČ, Martin. K synodě biskupů o rodině. Getsemany, 2014, č. 11, s. 278-283. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3171 [cit. 2015-09-25]

14 Prohlášení o jurisdikčním primátu a neomylnosti papeže na I. vatikánském koncilu vedlo mnohé k přesvědčení, že další koncil už nebude zapotřebí. „K řízení církve všeobecný sněm /tj. koncil/ není nutný, poněvadž církev je zřízena na primátu biskupa římského a moci biskupské,“ dočteme se např. ve skriptech církevního práva z 60. let.

15 V hierarchicky strukturované společnosti princip subsidiarity znamená, že co může rozhodnout nižší autorita, nemá rozhodovat vyšší, a tedy vzdálenější autorita.

16 Mám na mysli farní rady pastorační i ekonomické, vikariátní konference, diecézní synody, kněžské rady, sbory konzultorů, diecézní pastorační a hospodářské rady, provinční koncil, shromáždění biskupů (církevní oblasti), biskupské konference, plenární sněmy a nakonec i biskupské synody.

17 PATSAVOS, Lewis J. The Synodal Structure of the Orthodox Church. Dostupné online: http://www.goarch.org/ourfaith/synodal-structure [cit. 2015-09-25]

18 Na nejvyšší úrovní církevní správy tomuto pojetí odpovídá kombinace „demokratického“ a „monarchického“ prvku v řízení; monarchický prvek v patriarchátu reprezentuje patriarcha, demokratický prvek reprezentuje synod biskupů patriarchální církve.

19 FILIPI, Pavel. Malá encyklopedie evangelických církví. Praha 2008, s. 112.

20 Vzpomeňme např. na nepodařenou realizaci tzv. plenárního sněmu u nás viz VAŇÁČ, Martin. Odbytý sněm české římskokatolické církve. Getsemany, 2005, č. 9, s. 198-200. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/766 [cit. 2015-09-26]. Ohledně velkých očekávání srov. RABAN, Miloš. Sněm české katolické církve : Obnova synodality. Praha : Vyšehrad, 2000.

Spojení mezi wittenberskými, pražskými a oxfordskými reformátory – Martinem Lutherem, Janem Husem a Johnem Wiclifem – bylo prvně za­loženo nejpozději 5. července 1519 – v předvečer dne úmrtí Jana Husa. Autor těchto myšlenek nepatřil k následovníkům Husa, Luthera nebo Wic­lifa, naopak byl jejich odpůrcem. To se událo při disputaci v Lipsku, kde Luther obhajoval své učení proti Johannu Eckovi, dominikánu a zastánci tradičního katolického učení. Přibližně jeden týden po zahájení lipské disputace, zostřil Eck své argumenty proti Lutherovi poté, co nejprve vy­světlil římské učení o církvi. Útok na Luthera a jeho teologii musel být osobnější, personifikovaný a identifikovaný s dřívějšími zly, které pravá církev zakusila. Zněl takto:

„Tudíž mezi těmi zatracenými a zhoubnými učeními Johna Wyclifa, zatra­ceno je také toto: Pro spásu nemá být nutné věřit, že Římská církev je nej­větší mezi všemi ostatními. Spolu s tímto má být mezi škodlivé omyly Jana Husa započten také tento: Petr není a ani nebyl hlavou Římské svaté katolické církve.“1

Eck to neřekl přímo, ale obvinění bylo učiněno: Lutherovo učení se v mnohém ohledu rovná učení Wiclifovu a Husovu. Proto musí také pro Luthera platit, co platilo pro oba kacíře a zejména pro následovníky Hu­sovy: „Nemluvit o křesťanech, ale o schizmaticích.“2

Z disputační zprávy se zdá, že Luther na tento útok nebyl zcela připraven. Jak později zmínil, věděl v tomto momentu o Husovi a náboženské situaci v Českých zemích příliš málo. Jeho odpověď Eckovi totiž zněla, že on na rozdíl od Čechů, nechce zlomit jednotu církve. Zjevně si nebyl vědom toho, že záměrem Husových následovníků v Čechách, odštěpení od vlastní římské církve rovněž nebylo. Později mluvil Luther s velkou úctou o čes­kém reformátorovi, který byl – 100 let dříve, než Luther přibil své teze na dveře kostela ve Wittenbergu – popraven v Kostnici jako kacíř.3 Pravidelně zmiňoval Husa ve svých spisech a výkladech jako někoho, kte­rý usiloval v zásadně o totéž, avšak papežskou církví byl zavražděn:

„Je to v Kostnici upálený Sv. Jan Hus (smíme ho se ctí zváti svatým, neboť si také dalece nezasloužil tolik co my), což mě velmi často ještě udivuje, jak on téměř zcela sám mohl stát proti celému světu, papeži, císaři a celé­mu koncilu, neboť při něm přece nestál byť jen jediný člověk, ale byl od každého zatracen a proklet. Nemyslíš, že mu bylo vězení často těsnější než těsné?“4

Kritika Johanna Ecka na Luthera skrze ono údajné kacířství Jana Husa měla jeden nechtěný efekt. Místo jeho odsouzení se u Luthera rozvinulo porozumění pro Husa jako oběť zkorumpované papežské církve. Husův příběh poskytnul Lutherovi jistou legitimitu jeho kritiky římské církve. Byla však tato identifikace Luthera s Husem správná? Jednalo se Husovi opravdu o podobnou reformu církve jako Lutherovi? Mohl Luther tím, že představil Husa jako mučedníka autentické víry oproti mylnému učení římské církve legitimně poukázat na to, že jeho kritika Říma nebyla nově objevena, ale stojí v kontinuitě?

Začátky české reformace

Ačkoli je Hus nahlížen jako nejdůležitější zástupce české reformace, jsou první systematické podněty k církevní reformě k nalezení již v Praze 14. století.5 Když byl roku 1348 český král Karel IV. zvolen císařem římské říše, mělo toto velký význam pro Prahu jako jeho rezidenci a Čechy jako jeho královskou říši.6 Karel byl hluboce zbožný člověk, který si na Karl­štejně vybudoval svojí osobní samotu a podnítil a podporoval různé kulty svatých.7 V rámci jeho plánů pro Prahu a Čechy, měla církev sjednotit společnost, motivovat ji a vést. Proto inicioval nejen usazení nositelů nejnovější spirituality, ale umožnil také činnost kazatelům pokání, kteří kritizovali tehdejší církev právě kvůli zneužití její pozice. Jedním z nich byl Milíč z Kroměříže, který mezi léty 1363 a 1374 působil na různých místech v Praze.8 V první fázi své činnosti byl kazatelem, tzn., viděl kázání jako prostředek postupného prosazení reformy církve. V rámci této činnosti u něj vzniklo eschatologické očekávání, které bylo z části transformováno do apokalyptických představ. Církev je natolik zasažena zneužíváním duchovenských úřadů a moci, že opravdová očista může být vyvolána jedině Kristem. Kazatelé jsou zvěstovateli poslední možnosti k obrácení a osvobození církve od mylné praxe.

Ve druhé fázi jeho reformních aktivit založil Milíč společnost, kterou na­zval Jeruzalém. V tomto domě, který mu s podporou císaře stál k dispozici, bydleli jeho žáci z kléru, společně s bývalými prostitutkami. Vysoce ne­zvyklé složení této společnosti vedlo k praxi, která byla zásadní pro poz­dější českou reformaci. V pojetí Milíče mohla tato pospolitost fungovat jen tehdy, když měli všichni její členové v rámci liturgie stejný podíl na Boží sebeoběti lidem. Vyzýval k takzvanému častému přijímání, což v kontextu praxe večeře Páně, ve které laici přijímali svátost oltářní jedenkrát ročně, představovalo obrat v porozumění eucharistii. Pro Milíče nebylo důležité, jestli je člověk jakožto hříšník hoden přijmout chléb (pro něj i bez vína rovněž plná přítomnost Kristova), ale srovnával význam komunia s medi­cínou nebo také s jídlem. Každý ho potřebuje denně, nebo alespoň týdně, aby se mohl postavit proti satanu a hříchu.9

Praxe častého přijímání byla později Matějem z Janova podrobně teolo­gicky zdůvodněna a vyložena v jeho díle De Veteris et Novi Testamenti.10 Skrze svou práci a překlad vlastních reformních spisů Tomášem Štítným do lidové řeči nalezly reformní myšlenky Milíčova kruhu širší podporu českého církevního vedení. Reformní hnutí nebylo nadále již pouhým inci­dentem, ale bylo integrováno do církevního světa pozdně středověké Prahy.

Význam praxe častého přijímání od roku 1372 pro pozdější znovuobno­vení kalichu pro laiky nemůže být podceněn. Zároveň byla také Milíčova a Matějova kritika zneužití církve přijata pozdějšími reformátory české reformace. Tímto stálo již od počátku v centru reformního hnutí v Čechách nové porozumění církvi, které nabylo svůj určující charakter skrze Jana Husa a jeho mučednickou smrt v Kostnici.

Jan Hus, život a dílo

Mnohem více než jeho život se stala jeho smrt obsahem úcty kostnického mučedníka v utrakvistické církvi v Čechách. O Husových raných létech víme s jistotou jen velmi málo.11 Teprve jeho pobyt v Praze, přibližně od 1390, poskytuje více jasnosti o jeho teologických názorech. Poté co 1390 ukončil studium a byl mu udělen titul mistr svobodných umění, seznámil se se spisy Johna Wiclifa.

John Wiclif (c. 1330-1384) byl anglický teolog a církevní reformátor, který vyučoval na univerzitě v Oxfordu, a který byl po své smrti odsouzen jako kacíř. V Praze se stal známým díky studijním pobytům českých studentů a díky svým spisům, které našly cestu do Prahy. Význam Wiclifa pro praž­skou reformaci je dobře jasný z toho, že v Praze je k nalezení více Wic­lifových manuskriptů než v Oxfordu.

Krátce po svém kněžském svěcení 1401 se stal Hus kazatelem Betlémské kaple na Starém městě pražském. Kaple byla založena 1391 jako místo pro kázání v lidové řeči a souvisela tak s reformním hnutím Milíče a Matěje. Také geograficky jsou všechna tato místa propojena: Milíčův dům Je­ruzalém, Betlémská kaple a Kostel sv. Martina (viz níže) se všechny na­cházely v okruhu o průměru přibližně 200 metrů. V čase, kdy byl Hus správcem Betlémské kaple, byla tato stále silněji spojena s reformními teology na univerzitě. Kvůli tomuto provázání univerzity a veřejnosti se stala místem propojení a zakořenění reformního hnutí.

Ve svých kázáních v Betlémské kapli mluvil Hus mimo jiné o nešvarech dobové církve a společnosti. Kritizoval, že se v církvi rozšířila praxe, ne­slučitelná s úkolem církve ve světě, kterým je zprostředkovat lidem Boží spásu. Někteří kolegové, jak tvrdil, se více zajímali o nesvaté cíle jako sta­tus či peníze, než o duševní a duchovní zdraví věřících. Protože byla církev rozštěpená do dvou částí, mohly se zde prosadit zvyky jako prodej úřadu (simonie). Tato krize duchovní autority se stala hlavním tématem Husovým.

Univerzita však nebyla v posuzování reformních myšlenek jednotná. Jak bylo na středověkých univerzitách zvykem, byla i pražská univerzita roz­dělena do tzv. Nationes jako správních a organizačních členských struktur. Pražská univerzita byla rozčleněna do čtyř jednotek: české, bavorské, sas­ké a polské „národnosti“. Zástupci těchto čtyř skupin měli rozdílné názory na hlavní teologické téma začátku 15. století, totiž na kritiku papežské církve Johnem Wyclifem. Kritický, katalyzující moment reformního hnutí přišel 1409, když byla zorganizována disputace k Wyclifovi. Jak se ukázalo, patřila česká, většinově česky hovořící národnost k obhájcům oxfordského reformátora. Ostatní tři národnosti, převážně německy mluví­cí, Wyclifa odsuzovaly a své mínění prosazovaly jakožto stanovisko praž­ské univerzity.

Napětí nejen na pražské univerzitě rostlo. V mezinárodně-církevním ohle­du se krize v otázce církevní jednoty a pravdivosti vyjadřovala ve schizmatu latinské církve. Již 1378 byli zvoleni dva papeži, což bylo pro českého Václava IV., který následoval svého otce jako říšský císař, velkou výzvou. Roku 1409, když Václav císařský trůn již ztratil, byl podniknut vážný pokus o ukončení rozděleného papežství. Koncil, svolaný do Pisy, navrhnul abdikaci obou stávajících papežů a zvolení nového. Václav tyto návrhy podporoval, nalezl však ohlas pouze u české části univerzity. Aby potvrdil svou autoritu jako český král, změnil Václav, mimo jiné na dopo­ručení Jana Husa, status zbývajících tří univerzitních „národností“. Tato ne zvláště citlivá intervence krále, vedla k tomu, že příslušníci těchto „ná­rodností“, pražskou univerzitu opustili a např. v Lipsku založili univerzitu novou.

Koncem roku 1409 se stal Jan Hus rektorem zdecimované univerzity (do 1410). Ačkoli Wyclifovi odpůrci nyní Prahu opustili, došlo k dalšímu konfliktu o Wyclifa. Tentokrát byl jeho katalyzátorem pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburgu, který do r. 1408 Husa v jeho reformních ná­zorech podporoval, ale kvůli vzrůstající Husově identifikaci s Wyclifem si nyní začal držet odstup. Podle arcibiskupa měly být Wyclifovy knihy kvůli svému kacířskému obsahu zkonfiskovány, později nařídil jejich spálení, což se v létě 1410 také uskutečnilo.

V rámci vyrovnání se s Husem zformuloval pražský arcibiskup proti refor­mátorovi žalobu kvůli údajnému mylnému učení, které rozšiřoval písemně i v kázání. Zbyňkův krok pozvolně zkomplikoval Husovu situaci, ačkoli měl Hus dobrého obhájce a k tomu požíval i podpory Václava IV. V Praze vedla Václavova iniciativa k tomu, že byl arcibiskup nucen svoji žalobu stáhnout. Rovněž musel přislíbit, že použije svůj vliv, k odvolání interdiktu, který byl mezitím proti Husovi vyhlášen. Toto se však nestalo, neboť Zbyněk z Prahy uprchl a cestou zemřel.

Situace po interdiktu, 1412 ještě zostřena Husovou tvrdou kritikou prodeje odpustků a nepokoji se smrtelnými oběťmi, které vypukly v Praze, donuti­la Husa opustit město. Většinu času strávil na hradu Kozí Hrádek v Jižních Čechách. Tam napsal svojí nejdůležitější práci De ecclesia, která před­stavovala kritiku papežské církve a následujíce Wyclifa, líčí církev, jejíž jednota spočívá ve shromáždění věřících.12 Mnohé teologické otázky, které následovaly odmítnutí hierarchické církve, jako např. kde je k nalezení pravá církev, kdo k ní náleží a kdo má rozhodovat (a jak), zda kněz sku­tečně žije v milosti Boží, atd. zůstaly otevřené. De ecclesia byl polemický spis, ve kterém Hus obhajoval svou věc a odmítal názory odpůrce.

Tento polemický spis se však stal základem pro konečné odsouzení Hu­sovo v Kostnici. 1414 byl do města u Bodamského jezera svolán koncil, za účelem konečného překonání schizmatu západní církve. Také ona česká záležitost ohledně Jana Husa měla být nyní vyřízena podle církevního práva. Že takovéto řízení vždy implikuje inkviziční proces, mohlo být zjevné, také proto, že žaloba proti Husovi ještě stále nebyla stažena. Hus se nicméně přesto rozhodl pozvání císaře Sigismunda do Kostnice akcep­tovat, pravděpodobně protože myslel, že koncil bude příležitost k předsta­vení a prodiskutování jeho názorů.13 Brzy však bylo zjevné, že se koncil viděl jako církevní instance, která o učení církve nediskutuje, nýbrž ho stanovuje a střeží. Po více než čtyřiceti letech schizmatu se rýsovalo ře­šení, jak by církev znovu mohla mít jednoho papeže. Výchozím bodem bylo přizpůsobení se dominujícímu hierarchickému pojetí církve 14. století, v důsledku čehož papež svůj úřad vykonával v součinnosti s konci­lem. Pro Husovo pojetí církve, ve které papež sehrával pouze koordinující roli, nebyl v této koncilianistické představě žádný prostor. Hus byl zatknut a žaloba proti němu zostřena, přičemž byl Hus v této pro něj vysoce nevý­hodné situaci stále důrazněji identifikován s Wyclifem. Když koncil oxfordského reformátora opětovně odsoudil, bylo zjevné, že Husova nadě­je přesvědčit církevní otce byla iluzí.

Události v Praze, které se rozvinuly v době, kdy již Hus Prahu opustil, dále komplikovaly jeho pozici. Na podzim 1414 vyzýval Husův přítel a re­formní teolog Jakoubek ze stříbra k znovuzavedení kalichu večeře Páně pro laiky.14 Již několik staletí bylo víno při večeři Páně laikům upíráno, což bylo teologicky zdůvodněno tvrzením, že v chlebu je již víno také za­hrnuto, stejně jako také krev nemůže být oddělena od těla. Jakoubek argu­mentoval s biblickými texty a také spisy církevních otců, aby ukázal, že je tato praxe inspirována biblickou a apoštolskou dobou. Centrální tvrzení Ja­koubka bylo, že každý, kdo chce být pravdivým křesťanem, musí prakti­kovat přijímání večeře Páně pod obojí způsobou.

Toto exklusivistické pojetí bylo pro koncil jako červené sukno pro býka. Myšlenku kalicha pro laiky odsoudil a Husa učinil za vývoj dění v Praze odpovědným. Husovo odsouzení brzy následovalo a 6. července 1415 byl jako kacíř na břehu Rýna upálen. O rok později byl upálen druhý Čech, Jeroným Pražský (30. května 1416). Církev chtěla sice reformu, avšak pouze takovou, která nechá základní struktury středověké církve neporu­šené.

Po smrti Jana Husa

Tímto se však do Čech klid nevrátil. Husova smrt v Kostnici byla jeho ná­sledovníky chápána jako smrt mučednická. Hus zemřel za obhajobu pravé církve, která se manifestovala v Čechách. Jejími znaky byl každopádně laický kalich, jeho časté přijímání a brzké rozšíření v rámci celého spole­čenství. Brzy po zavedení kalichu pro laiky byla tato praxe rozšířena také na malé děti a kojence.15 Tímto byl patrně ustaven nejdrastičtější krok re­formního programu Husových následovníků. V přijímání chleba a vína, připomínce spasitelné smrti Ježíše Krista, nejde o otázku hodnosti, dospě­losti či původu, nýbrž o otázku bezpodmínečné milosti.

Přesvědčení, že tato pravá církev bude nyní pronásledována onou mylnou církví, patřilo k základním kamenům apokalyptických očekávání, které vznikly v čase po Husově smrti. Představa, že kvůli odsouzení a popravě Husově není papežská církev vedena Kristem, ale byla převzata antikris­tem, obsahuje nutně také myšlenku posledního času. Je-li antikrist zde, při­jde Kristus brzy zpět, aby svou pravou církev zachránil. Mnozí opustili své domovy a podíleli se na shromážděních na českých kopcích, které byly přejmenovány podle biblických míst Boží manifestace, jako Tábor, Choreb a Sión.16 Pro Václava IV., který reformní hnutí veskrze podporoval, znamenala tato radikalizace ohrožení veřejného pořádku v jeho královské říši. Rozpínání reformy se pokoušel zabránit tím, že farnosti, které byly převzaty Husovými následovníky, byly nuceny opět přejít na druhou stranu, věrnou papeži. Místo pokoje nyní vypukla revoluce, jejíž počátek je symbolizován tzv. první defenestrací.

Pro českou církev vedlo toto k rozpadu jednoty. V Praze se biskup Jan Rokycana pokoušel zavést umírněnou linii, která by zajišťovala centrální body české reformní církve (kalich pro laiky – i pro nemluvňata -, lidová řeč), ale spojení s Římem by zcela nepřerušila. Na druhé straně stáli ra­dikální vůdci revolučního převratu, kteří vyzývali k zabití nepřátel pravé církve a všech, kteří nepatřili k následovníkům Jana Husa. Toto vnitřní rozdělení české reformace ohrožovalo dědictví Jana Husa, ale síly z vnějš­ku vedly tyto různé partaje v Čechách k rovnováze. Pod hrozbou papežem a císařem vyhlášeného křížového tažení proti kacířům v Čechách se Češi shodli na tzv. čtyřech pražských artikulech, které měli představovat cíle hnutí. Češi bojovali zaprvé za kalich pro laiky, za druhé za svobodné kázá­ní slova Božího (tzn. bez specifického povolení dotyčného biskupa), za­třetí za chudou církev a začtvrté za rovnoprávnost všech (tzn. žádná zvlášt­ní pozice kléru).

Po ničivém čase polních tažení proti Čechům, (která všechna ztroskotala), zpustošení a plundrování, byla konečně 1434 v rámci koncilu v Basileji/Florencii podepsána dohoda, která v podstatě vzato uznala pouze první bod pražských artikulů. Tato takzvaná kompaktáta slibovala české straně další užívání laického kalichu (ačkoli jen v rámci zemských hranic a bez zavazujícího charakteru), ostatní artikuly však zamítla.

Po válkách

V době po kompaktátech, tedy od 1434 až po začátek 17. století, bylo pro náboženskou půda v Čechách význačné, že vedle sebe více či méně pokojně žily různé „konfesní“ proudy a hnutí. Největší část obyvatelstva patřila k proudu, historiky nazývaném jako utrakvistická církev. Poj­menování bylo odvozeno od latinského „sub utraque – pod oběma způso­by“. Utrakvisté praktikovali laický kalich a drželi se některých z Hu­sovských učení, ne však oněch radikálních myšlenek, které se vynořily v době husitské revoluce. Menší skupina, církev „pod jednou“, se držela Říma a laický kalich odmítla. V 16. století se v Čechách objevili rovněž stoupenci Luthera a Calvina.

Již dříve se však jedna skupina od utrakvistické církve odštěpila. Jednota bratrská byla v r. 1457 založena jako reakce na doby, které znaly úzkou souvislost mezi vírou a násilím; a vyvinula alternativní, přísný model role věřících ve veřejném životě. Otcem Jednoty bratrské byl Petr Chelčický, který ve svém odmítnutí válek za pravou víru dospěl k pacifismu, který vycházel ze suverenity víry. Jednota bratrská, která byla založena až po Chelčického smrti, převzala jeho teologii a tvořila církev, která vědomě stála na okraji veřejného života. Představy pravého věřícího byly velmi přísné. Velký důraz byl kladen na životní praxi, která měla být rozhodující pro pozici člena ve společenství. Protože v první fázi po založení Jednoty nesměli její členové zastávat žádné veřejné úřady nebo povolání, neboť by to bylo spojeno s přijetím násilného státu, našla své místo veskrze v ma­lých obcích mimo města. Za druhé generace bratrů se přísnost oddělení od světa pozvolna uvolňovala. Část církve se v průběhu 16. století stala vý­znamným faktorem v české společnosti a politice. V Jednotě vznikaly mnohé církevní zpěvy, které spoluurčovaly liturgickou a hymnologickou tradici jiných církví. Nejdůležitějším byl zejména první biblický překlad z původních jazyků, který vznikl v Jednotě ve druhé půli 16. století.

Setkání s dalšími reformními hnutími a reformacemi

Vztah k Wittenbergu a luterské reformaci byl pro příslušníky české refor­mace v 16. století největší výzvou. Nejen Luther byl již záhy ve své teolo­gické kariéře s Janem Husem konfrontován, ale i zprávy o událostech 1517 či 1519 přišly do Prahy rychle. Z počátku bylo nadšení obrovské. Jak utrakvisté, tak bratři informovali Luthera o svých teologických pohledech. Utrakvisté zaslali Lutherovi Husův spis De ecclesia a bratři pro něj přelo­žili svůj katechismus. Brzy byly také Lutherovy spisy přeloženy do češti­ny. Při tomto setkání zdůrazňovali Češi spojitosti české reformace s Luthe­rem. Utrakvistům šlo prvně o kritiku papežské církve a zadruhé o porozu­mění večeři Páně (Luther nicméně praxi účasti dětí a nemluvňat na večeři Páně neakceptoval.) Bratři spatřovali styčné body v principu Sola Scriptu­ra. Brzy však vyšlo najevo, že jsou mezi Cechy a Lutherem také důležité a nepřemostitelné rozdíly. Utrakvisté nemohli akceptovat Lutherovo učení o milosti. Jejich pojetí spásného významu dobrých skutků bylo tradičně řím­sko-katolické. Proto byli také svatí pro utrakvisty integrální součástí víry. V podstatě vzato se ukázalo, že čeští následovníci Jana Husa mají, mimo kritiky papežské církve a kalichu pro laiky, jen velmi málo společného. Pro utrakvisty představovala příliš zjevná identifikace s Lutherem také nebezpečí, že tím pozbydou své proklamované katolicity.

Také Jednota bratrská musela konstatovat, že rozdíly vzhledem k Luthe­rovi byly větší než společné prvky. Rovněž zde šlo o porozumění Sola Fide. Pro bratry byla křesťanská životní praxe natolik důležitá, že se jí v tomto smyslu nemohli vzdát, neboť hrála roli v podmínce spásy jednot­livce. Luther toto pojetí odmítá jako příliš římské. Oproti tomu bratři od­mítali jako příliš římské Lutherovo porozumění přítomnosti Kristovi ve večeři Páně. Rovněž Lutherův koncept vztahu mezi státem a církví byl pro bratry s jejich kořeny v Chelčického teologii těžko přijatelný.

Konečná fáze

Ve druhé polovině 16. století došlo ke vzrůstajícímu napětí mezi protes­tantským severem Evropy a římsko-katolickým jihem. Jak geograficky, tak teologicky ležely Čechy mezi frontami. Také uvnitř habsburské monarchie vzrůstalo napětí, tím, že císaři byli stále méně ochotni zohledňovat výji­mečnou pozici Čechů. Jako poslední pokus zajistit konfesně pluralistickou konstelaci v Čechách v rámci římsko-katolické dominující politické ulity vznikla Confessio Bohemica. 17 V tomto vyznání, které bylo podepsáno utrakvisty, českými lutherány a českými bratry došlo k symbióze utrakvis­tických a luterských teologických pohledů. Ačkoli to z politického ohledu byl navýsost důležitý dokument, byt to však zároveň teologicky nejasný text, který rozdíly mezi jednotlivými skupinami spíše potvrdil.

Společný pokus zachránit status Čech a tím i českou reformaci, neměl však v delší perspektivě žádný úspěch. Když 1618 císař Ferdinand II. zasáhnul a nechal zavřít či strhnout dva údajně nelegálně vystavěné (lutherské) kostely, rozhodly se české stavy vypovědět císaři poslušnost. Puč našel svůj dramatický výraz v další pražské defenestraci, která vyznačila začátek třicetileté války. Dva roky poté porazil Ferdinand české oddíly pod ve­dením Fridricha Falckého na Bílé Hoře. Co nyní v Čechách následovalo, byly popravy, násilná rekatolizace a vynucená emigrace. Česká reformace jako alternativa k Římu a Wittenbergu, která zápasila o samostatnost církve, svobodné od politické instrumentalizace, byla ukončena mečem.

Závěr

Měl Luther pravdu, když mínil, že existuje kontinuita mezi ním a Janem Husem? Oba identifikovali jako klíčový problém církve úzké propojení moci světské a církevní, které se vyjadřovalo v politických a teologických nárocích papeže. Co bylo pro českou reformaci znovuobjevení kalichu pro laiky jako nutnosti Boží milosti, to bylo pro Luthera objevení ospravedlně­ní z milosti. V oněch mnohých historických, teologických a politických rozdílech panovala mezi českou a německou reformací důležitá souvislost. Obě bojovaly o suverenitu víry.

V pozdějších dobách vznikla myšlenka závislosti mezi reformacemi ve smyslu genealogie. Dějiny reformace 16. či 17. století hovořily veskrze o společném sporu reformátorů z Čech, Německých zemí, Anglie nebo Švý­carska. Hezkým příkladem toho, je jedna rytina Lukase Cranacha, která zobrazovala Husa, Luthera a další zástupce lutherské reformace při společné večeři Páně.

V 19. století se vynořil pojem „před-reformace“, aby bylo zdůrazněno, že vlastní reformace byla jediná a všechny ostatní jen jejími předstupni či ohlasy. Hus se stal Lutherovým připravovatelem cesty. Odkryl již něco z chybných učení římské církve, ale teprve Luther ukázal zkaženost církve v plném světle a navrátil se zpět k pravé církvi. V nacionalisticky-teolo­gických projektech s cílem představit vlastního reformátora jako národního hrdinu, bylo nutné význam ostatních reformátorů bagatelizovat nebo zpo­chybnit. Tak byla například Husovi a tím i české reformaci odebrána její originalita, neboť byla prý zjevně obsahově zcela závislá na Wyclifovi. 18 Podobné pokusy se děly i na české straně, kde bylo hrdě stanoveno, že Hus byl první reformátor a česká reformace „první reformací“, aby Luther spolu s německou reformace mohl být vylíčen jen jako následovník a imi­tace.

Reformační oslavy mezi roky 2015 (Hus) a 2017 (Luther) by měly být podnětem k opuštění tohoto šovinistického myšlenkového schématu. Nechť jsou příležitostí rehabilitovat Lutherova tvrzení o Husovi: my se za­sazujeme o společnou věc, totiž suverenitu víry v situaci, kdy je tato často manipulována pro nesvaté účely a zneužívána. Takovéto úsilí můžeme, jak píše Luther, „se ctí zváti svatým.“

Písemná verze přednášky pronesené 25. 8. 2015 na 43. konferenci IEF v Praze

1 „Hinc inter damnatos et pestiferos Iohannis Wikleff damnatus est et ille: Non est de necessitate salutis credere Romanam Ecclesiam esse supremam inter alias. Sic inter pestilentes Iohannis Hus errores ille quoque connumeratur: Petrus non est nec fuit caput Romane ecclesie sancte catholice.“ Disputatio Iohannis Eccii et Martini Lutheri Lipsiae habita. 1519. WA 2, 275.

2 „Non loquor de Christianis, sed schismaticis.” Ebenda.

3 Zu Luthers Verhältnis zu Jan Hus und der Böhmischen Reformation sehe Igor Kišš, Luther und Hus, in: Communio Viatorum, VIII, 1965, Nr. 4, 239-250; Samuel H. Thomson, Luther and Bohemia, in: Archiv für Reformationsgeschichte, XLIV (1953), 160-181; Frederick G. Heymann, The Impact of Martin Luther upon Bohemia, in: Central European History, Vol. 1, No. 2 (Jun., 1968), 107-130; Scott H. Hendrix, "We are all Hussites": Hus and Luther revisited, Archiv für Reformationsgeschichte, LXV (1974), 134-161.

4 Das XVI. Kapitel S. Johannis gepredigt und ausgelegt, WA 46, 103.

5 Allgemeine Einführungen und Überblicke sind Zdeněk V. David, Finding the Middle Way: the Utraquists' Liberal Challenge to Rome and Luther. Washington: Woodrow Wilson Center Press, 2003; František Šmahel, Die Hussitische Revolution, 1-3, Hannover: Hahnsche Buchhandlung, 2002; František Michálek Bartoš, The Hussite Revolution, 1424-1437, New York: Columbia University Press, 1986;, Rudolf Říčan, Das Reich Gottes in den böhmischen Ländern: Geschich­te des tschechischen Protestantismus, Stuttgart: Evangelisches Verlagswerk, 1957.

6 Vilém Lorenc, Das Prag Karls IV., Die Prager Neustadt, Stuttgart: Deutsche Verlags-Anst, 1982.

7 David Mengel, Remembering Bohemia's Forgotten Patron Saint, in: Zdeněk David, David Holeton (eds.), The Bohemian Reformation and Religious Practice, Vol. 6, Praha: Academy of Sciences of the Czech Republic, 2007, 17-32.

8 David Mengel, A Monk, a Preacher, and a Jesuit: Making the Life of Milíc, in: Zdeněk David, David Holeton (eds.), The Bohemian Reformation and Religious Practice, Vol. 5, Part 1, Praha: Academy of Sciences of the Czech Republic, 2004, 33-56; Peter C. A. Morée, Preaching in Four­teenth-Century Bohemia: the Life and Ideas of Milicius de Chremsir (+1374) and His Sgnific­ance in the Historiography of Bohemia, Heršpice: EMAN, 1999.

9 Peter C.A. Morée, The Eucharist in the Sermons on Corpus Christi of Milicius de Cremsir, in: Zdeněk David, David Holeton (eds.), The Bohemian Reformation and Religious Practice, Vol. 5, Part 1, Praha: Academy of Sciences of the Czech Republic, 2004, 65-76.

10 Vlastimil Kybal, Otakar Odložilík (eds.), Matthiae de Janov dicti magistri Parisiensis Regulae Veteris et Novi Testamenti I-V, Praha, 1908-1926; Jana Nechutová a Helena Krmičková. Matthiae de Janov dicti Magistri Parisiensis Regularum Veteris et Novi Testamenti, München: R. Oldenburg, 1993.

11 Zum Leben des Jan Hus sehe neulich František Šmahel, Jan Hus: život a dílo, Praha: Argo, 2013; Pavel Soukup, Jan Hus: Prediger - Reformator – Martyrer, Stuttgart: Kohlhammer, 2014; ältere Studien sind z.B. Ferdinand Seibt, Jan Hus: das Konstanzer Gericht im Urteil der Geschichte, München: Siemens-Stiftung, 1972; Matthew Spinka, John Hus: a Biography. Prin­ceton: Princeton University, 1968 ; František M. Bartoš

12 Jan Hus, Tractatus de ecclesia, Praha: Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, 1958 (Edition von Samuel H. Thomson).

13 Jiří Kejř, Husův proces, Praha: Vyšehrad, 2000; Sebastián Provvidente, Inquisitorial process and plenitudo potestatis at the Council of Constance (1414–1418), in: Zdeněk David, David Holeton (eds.), The Bohemian Reformation and Religious Practice, Vol. 8, Praha: Filosofický časopis, 2011, 98-114.

14 Coufal, Polemika o kalich mezi teologií a politikou 1414-1431: předpoklady basilejské dis­putace o prvním z pražských artikulů, Praha: Kalich, 2012.

15 David Holeton, La communion des tout-petits enfants: étude du mouvement eucharistique en Bohème vers la fin du Moyen-Age, Roma: C.L.V.-Edizioni Liturgiche, 1989.

16 Šmahel, Die Hussitische Revolution.

17 Ferdinand Krejsa, Die Böhmische Konfession, ihre Entstehung, ihr Wesen und ihre Geschichte, Wien: Manz 1916; Craig Atwood, The theology of the Czech Brethren from Hus to Comenius, University Park: Pennsylvania State University Press, 2009.

18 Loserth

Koncem srpna se konala v Praze 43. konference Mezinárodního ekumenického sdružení (International Ecumenical Fellowship, IEF). Předchozí mezinárodní konference pořádaná českým regionem se uskutečnila v Písku v r. 2007. Po osmi letech jsme opět u nás přivítali mezinárodní komunitu IEF u příležitosti 600. výročí smrti reformátora církve Jana Husa.

Zatímco ještě v první polovině dvacátého století byla různost křesťanských liturgií jednou z hlavních překážek sjednocení církví, dnes tomu tak již není. Liturgie se stala jedním z prostředků dosažení jednoty. Proto i v rámci IEF (vzniklé v r. 1967) je slavení liturgií různých tradic významnou součástí konferencí. Coby jeden z pořadatelů konference se pokusím nejen o popis liturgií konference, ale spíše o reflexi našich záměrů v porovnání s realitou. Připravili jsme jak liturgie eucharistické, tak neeucharistické. Tam, kde to bylo možné, kde existují dohody o vzájemné intercelebraci večeře Páně, jsme toho využili a sestavili liturgie společné (husitsko-reformační, anglikánsko-starokatolickou). Interkomunio je v IEF běžné (pod obojí způsobou, pochopitelně).

Shromáždění

Členové liturgického shromáždění jsou, vedle Ježíše Krista, hlavními aktéry liturgické slavnosti. V IEF je to shromáždění velmi pestré, nejen denominačně (široké spektrum od reformovaných, přes luterány, anglikány, katolíky k pravoslavným) ale i národnostně. Bylo přítomno 9 evropských regionů (Belgie, Česká republika, Francie, Maďarsko, Německo, Polsko, Rumunsko, Velká Británie, Španělsko). V tomto multilingválním prostředí je obtížné zařazovat nějaké spontánní slovní prvky, vše je dopředu připraveno a přeloženo v pěti jazykových mutacích. Členové shromáždění, kromě společných zpěvů, kromě dialogů, přijímají službu lektorů, přednášení přímluv či díků, přinášení chleba a vína atd. jak je v řadě církví obvyklé. Kázání je svěřeno teologům či teoložkám, ať již ordinovaným či nikoli. Tím, že se účastníci shromáždění zpravidla dlouhodobě znají, umějí si naslouchat, obvykle věnují těmto službám náležitou pozornost.

Předsedající

Při výběru předsedajících se nutné dbát nejen na jazykovou vybavenost, ale i na určitý liturgický talent projevující se ohledem na slavící shromáždění, přiměřenými gesty, kultivovanou mluvou, citem pro délku ticha, schopností řešit nenadálé situace atd. Ne každý ordinovaný služebník je dobrým liturgem.

Předsedání úvodní liturgie jsme svěřili předsedovi CB a ERC v ČR Danielu Fajfrovi. Spolu s ním se na liturgii podíleli (mytím nohou zástupcům regionů) představitelé dalších církví: synodní senior CČE Joel Ruml, starokatolický biskup Dušan Hejbal, luterský superintendant Marián Čop, nemocného patriarchu CČSH zastoupil pražský biskup David Tonzar, kardinál Duka vyslal biskupského vikáře Vojtěcha Eliáše, protože se omluvil zástupce pravoslavné církve Jaroslav Šuvarský, požádal jsem Václava Snětinu z břevnovského kláštera (kde jsme strávili jeden den konference), nepřítomnou generální sekretářku ERC Sandru Silnou zastoupila místopředsedkyně ústřední rady CČSH Ivana Macháčková.

Ranní modlitby vedla kantorka z českého regionu Daniela Knorrová. Limské liturgii obnovy křtu předsedal Belgičan Adalbert Denaux. První eucharistickou liturgii konference, ekumenickou liturgii stvoření, jsme slavili pod vedením Angličana Johna Sclatera. Husitsko-reformovanou liturgii slavenou na Kozím hrádku vedl husitský kněz Pavel Kolář. Pravoslavné žehnání ovoce provedl Rumun Christian-Sebastian Sonea. Předsedání anglikánsko-starokatolické liturgie jsme svěřili kanadskému anglikánovi sloužícímu ve starokatolické farnosti sv. Máří Magdalény pod Letnou Davidu Holetonovi. Římskokatolické liturgii v Břevnově předsedal převor Prokop Siostronek. Při závěrečné liturgii opět posloužil Adalbert Denaux.

Biblické texty

Biblické texty pro celou konferenci (s výjimkou nedělní římskokatolické liturgie, kde byl použit příslušný lekcionář) fundovaně připravila členka českého regionu, evangelická farářka Dagmar Ondříčková. Každý den konference měl své téma odvozené z jedné části Husova výroku: „Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti“ (Výklad viery, 1412). K těmto tématům D. Ondříčková vybrala na každý den několik tematicky sladěných perikop. Provázely nás od ranní modlitby po podvečerní či večerní liturgii. Biblické texty zaznívaly nejen ve všech jazycích přítomných regionů, ale i v jazycích dalších jako je holandština, portugalština, velština či slovenština (přesto, že nebyl přítomen žádný Slovák, posloužila Němka žijící v Banské Bystrici).

Liturgické zpěvy

Liturgické zpěvy většinou vedl všestranný muzikant, znalec liturgické hudby, bývalý kapelník královnina orchestru, Geoff Weaver. Asistovaly mu zpěvačka a liturgistka Daniela Knorrová z Duchcova a kytaristka a zpěvačka Rufina Cárdenas Cárdenas z Madridu.

U liturgického zpěvu je kladen důraz především na text. Snažili jsme se vybírat hymny odpovídající tématu liturgie. Přednost měly texty, které jsou přebásněny do více jazyků a je možné zpívat každou sloku jiným jazykem. Často jsme volili zpěvy ekumenické komunity na Ioně, které čerpají z latinsko-amerických, afrických a asijských předloh. Nechyběly ani zpěvy z Taizé.

Nejdůležitějšími zpěvy liturgie jsou aklamace v bloku slova (především aleluluja před a v některých liturgiích i po evangeliu) v eucharistickém bloku aklamace anafory. Některé anafory obsahují kromě „běžných“ aklamací (sanktus, anamnetická aklamace, závěrečné Amen) další opakující se zvolání, kterým dává shromáždění souhlas s modlitbou přednášenou předsedajícím. Když nám chyběla melodie, která by odpovídala jazyku, ve kterém byla aklamace zpívána, tak nám se zhudebněním pomohla moje dcera Klára či Geoff přímo při liturgii.

V lednu letošního roku jsem dostal od svého zetě lingvisty a písničkáře Honzy Jíchy k narozeninám hymnu konference. Jednalo se o Husův výrok o pravdě zhudebněný v pěti jazycích. Netušil jsem, jaké komplikace tento dar přinese. Když text dostali rodilí mluvčí k posouzení, prováděli jazykové úpravy. Ty se zase nelíbily autorovi, protože se odchylovaly od smyslu a postrádaly rým. Nakonec autor s manželkou museli jednotlivým jazykovým mutacím přizpůsobit melodie, takže každá z pěti slok hymny měla malinko odlišnou melodii. Během konference byla hymna zpívána 3x. Nejprve při zahajovací slavnosti, kdy se jen málo účastníků bylo schopno k Geoffovi připojit. Podruhé, v rámci ranní modlitby, nechal Geoff zpívat hymnu každého ve svém jazyce. Francouzi a Španělé si (právem) stěžovali, že se to tak nedá zpívat. Před závěrečným dnem konference jsem požádal autora hymny, aby ji nazpíval a záznam dostala Rufina. Až poslední provedení hymny při závěrečné slavnosti se povedlo. Daniela s Rufinou byly dobře připraveny a jednotlivé regiony si „své“ sloky s chutí zazpívaly.

Liturgický prostor

Uspořádání většiny kostelů u nás (bez ohledu na denominaci) je vhodné pro přednášku či pro koncert duchovní hudby, ale obtížně se v nich slaví současné liturgie. Pevné lavice zabírající většinu prostoru znemožňují vytvořit komuniální uspořádání. Většina liturgií byla slavena v Pastoračním středisku v Dejvicích (kostel sv. Vojtěcha), kde jsou pohyblivé židle, takže nebyl problém prostor přestavět. Pro eucharistie jsme volili běžné uspořádání elipsy se dvěma ohnisky, kde v jednom je stůl Páně, ve druhém ambón, vše v jedné rovině. V tomto uspořádání většina slavícího shromáždění na sebe vidí. Truhlář, který zhotovoval pro předchozí konferenci stůl Páně, jej upravil tak, aby se dal použít jak pro sezení, tak pro stání, neboť obojí jsme využili.

Při slavení na Kozím hrádku se přirozeně vytvořil velký kruh podél zřícenin zdí nádvoří, kde jsme byli shromážděni. Pro slavení římskokatolické eucharistie jsme volili basiliku sv. Markéty v Břevnově, kde jsou sice lavice, ale zároveň prostor umožňující během přijímání vytvořit kolem obvodu basiliky velký kruh komunikantů s rezervou pro procházení služebníků s eucharistickými dary.

Liturgická znamení

IEF vlastní velikou svíci, jakýsi paškál, která se užívá při mezinárodních konferencích. Byla umístěna zpravidla uprostřed elipsy, mezi ambonem a stolem Páně. Při úvodní slavnosti neslo devět regionálních prezidentů menší svíce, od kterých byl paškál rozsvícen. Při závěrečné slavnosti byly od paškálu zapalovány malé kalíšky pro každého účastníka. Během anglikánsko-starokatolické liturgie, která byla nejpromyšlenější, se před blokem slova rozsvěcovaly od paškálu svíce na ambonu a před eucharistickým blokem na stolu Páně.

Při Limské liturgii obnovy křtu jsme využili asi čtyřicetilitrové keramické baptisterium. Po příslušné eulogii nad vodou se všichni vody dotýkali a křižovali se. Mnozí se vodou žehnali vzájemně. Nevím, jak toto gesto přijmout. Spíše se kloním k tomu, aby se každý označil vodou sám, aby tento akt nemohl být považován za „překřtívání“. Na druhou stranu vzájemné žehnání má svou hodnotu: v bratru, sestře se nám poukazují na žehnajícího Krista. Nádobu jsme ještě využili při pravoslavném žehnání ovoce, kterému předcházelo „malé“ žehnání vody. Kněz nás potom kropil velkou metlou zhotovenou z aromatických bylin a dřevin, kterou namáčel v nádobě. Akční rádius i intenzita kropení byly velkolepé, nejméně 10 m na všechny strany, pravoslavní to umí...

Při některých liturgiích jsme využili evangeliář nesený v průvodu. Texty perikop však byly do něj vloženy – neměli jsme k disposici lekcionář v jiném jazyku, než v češtině. Pro liturgii stvoření si přál předsedající nějaký přírodní symbol. Ráno před liturgií jsem na zahradě uřízl asi 2 m vysokou větev smuteční vrby, kterou jsme pomocí velkých kamenů vztyčili uprostřed elipsy.

Kadidlo jsme využili jen jednou, a to při pravoslavené bohoslužbě. V jejím rámci bylo žehnáno ovoce. Volili jsme směs menších druhů ovoce, aby se dostalo na každého účastníka. Nesmělo chybět hroznové víno, které je v dané eulogii přímo zmiňováno. V rámci úvodní liturgie mylo 8 reprezentantů českých církví nohy zástupcům 8 zahraničních regionů.

Základními eucharistickými symboly jsou chléb a víno. Pro tři eucharistické liturgie jsme použili kvašený chléb, který mi vždy den předem upekla manželka. Při římskokatolické liturgii to byly „velké“ hostie, které se během lámání rozčtvrtily. Víno jsme užili vždy červené, sladké, přinášené ve skleněných nádobách, aby bylo vidět. Liturgické nádoby, 4 keramické kalichy a 2 velké pateny jsme měli zapůjčené od starokatolického biskupa.

Lámání eucharistického chleba představovalo při všech liturgiích určitý problém. Služebníci nejsou vycvičeni, aby eucharistický chléb lámali rychle a na potřebný počet částí. Zpravidla lámali daleko více, než bylo potřeba (ačkoli bylo lámání řezy naznačeno), přijímající pak dostávali malé kousky a hodně zbylo a muselo se konzumovat.

Problém činil zpočátku i způsob podávání. Při první eucharistické liturgii (jednalo se o liturgii stvoření, která nebyla v naší režii) zvolili klasické fronty. Tento způsob, ač praktický, zastírá některé důležité aspekty svátosti. Z hostiny se stává individuální záležitost, přitom nejen Ježíš přijímá nás, my přijímáme Ježíše, ale přijímáme se navzájem. Mizí antická symbolika protichůdných průvodů, kdy lidé přinášejí chléb a víno služebníkům, služebníci vrací požehnané dary lidem – my přicházíme k Ježíši se svými dary, ale on přichází k nám a vrací nám je měrou vrchovatou.

Při dalších liturgiích jsme již volili jeden velký kruh, ve kterém prochází služebníci s eucharistickými dary. Protože podle nejstarších pramenů (např. Apoštolské tradice) není podávání eucharistie věcí předsedajícího, volili jsme např. při římskokatolické liturgii jáhny a akolyty.

V září zemřel ve věku 90 let chemik a filosof, mluvčí Charty 77, první polistopadový rektor Karlovy univerzity prof. Radim Palouš. Významně se zasloužil o vznik Institutu ekumenických studií. Přípravné schůzky, při kterých se formoval záměr otevřít ekumenické studium teologie, se odehrávaly na rektorátě, v pracovně jeho kancléře Jana Kofroňě, která bezprostředně sousedila s pracovnou rektora. Ještě předtím jsme jej spolu s Ivanou Dolejšovou (nyní Noble) navštívili doma, na Malé Straně. Ivana mu referovala o záměru a představila se jako husitská farářka. Prof. Palouš se obrátil na mě: „A vy jste protestant, že?“ Optal jsem se: „Proč myslíte, pane profesore?“ Odpověděl: „Vypadáte tak...“

Prof. Palouš nám obstaral od švýcarské sponzorky peníze na první měsíce provozu. Když se tehdejší pražský arcibiskup pokoušel dílo překazit (osobní intervencí u ministra školství dosáhl neschválení našeho projektu vyšší-odborné školy, intervencí u představitelů školských bratří, kterým patřila budova Jaboku, kde jsme začali učit, dosáhl našeho odchodu, atd.) prof. Palouš zasáhl. Coby předseda ekumenického fóra institutu a člen Papežské rady pro kulturu navštívil kardinála Edwarda Cassidyho, předsedu Papežské rady pro jednotu křesťanů, a získal od něj vstřícné stanovisko k projektu. Institut, který v těchto dnech slaví 20 let od zahájení studia, tak mohl začít klidněji pracovat. Bez prof. Palouše bychom dílo neuhájili.

Kniha teologa a kardinála Waltera Kaspera Milosrdenství s podtitulem Základní pojem evangelia – klíč křesťanského života (nakladatelství CDK Brno) je mimořádně aktuální pro katolíky v souvislosti se snahou papeže Františka vrátit milosrdenství v životě církve místo, které mu náleží. A každý bez ohledu na vyznání si může přečíst fundovaný teologický a filozofický výklad, ve kterém Kasper apeluje na budování „kultury milosrdenství“ a ukazuje její základy.