Mimořádné zasedání synody biskupů na téma Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace, které se uskutečnilo ve dnech 5.–19. října 2014 v Římě, patřilo k nejsledovanějším církevním událostem poslední doby.1 Zvídavý zájemce nalezne celou řadu komentářů a reportáží různé kvality, včetně důkladné dokumentace na stránkách Vatikánu. Rád bych přidal jen pár poznámek.
S trochou nadsázky si troufám říct, že katolická církev má momentálně papeže lepšího, než by si zasloužila. Tato synoda to opět ukázala. Přestože je František prvním pokoncilním papežem, který nebyl účastníkem II. vatikánského koncilu, blíží se jeho pojetí církve zřejmě nejvíce přáním většiny koncilních otců. O synodalitě a kolegialitě v církvi jeho předchůdci spíše jen mluvili, František dává kardinálům a biskupům praktické lekce. Stačí si připomenout slova z jeho úvodní promluvu k synodním otcům:
„Základní všeobecnou podmínkou je mluvit jasně. Nikdo ať neříká: „To nelze říci, budou si o mně myslet to či ono…“ Všechno je třeba říci s odhodláním. Po poslední konzistoři (letos v únoru), na které se mluvilo o rodině, mi jeden kardinál napsal: škoda, že někteří kardinálové nemají odvahu říci některé věci kvůli papeži, protože si patrně myslí, že papež je jiného názoru. Takto to nejde, toto není synodalita, protože je třeba říci všechno, o čem v Pánu cítíme potřebu mluvit: bez lidských ohledů, nebojácně. A zároveň je třeba pokorně naslouchat a s otevřeným srdcem přijímat, co říkají bratři. Těmito dvěma postoji se uskutečňuje synodalita.“2
Další papežovou lekcí je výzva ke skutečnému a pečlivému naslouchání lidem i době. Kolik se toho v pokoncilní době jen napsalo o potřebě naslouchat „znamením doby“, přesto je v mysli mnoha církevních představitelů hluboce zakořeněno rozdělení církve na „církev učící“ (ecclesia docens, tj. biskupové a kněží) a „církev učící se“ (ecclesia discens, tj. laiky), kdy ve zjednodušeném pojetí ta první tu druhou v podstatě ani nepotřebuje, neboť ví vše nejlíp. František nebourá tuto strukturu církve, ale žádá, aby biskupové nejprve naslouchali (Bohu i lidem), dříve než začnou nabízet nějaké odpovědi. V předvečer zahájení synody se konala v sobotu 4. října večer na náměstí sv. Petra vigilie, při níž papež mimo jiné řekl:
„Abychom nalezli to, co dnes Pán žádá po své církvi, musíme dopřát sluchu tepu této doby a „cítit“ s dnešními lidmi natolik, abychom byli proniknuti jejich radostmi a nadějemi, jejich smutky a úzkostmi (Gaudium et spes, 1). Tak budeme umět nabídnout dobrou zvěst o rodině věrohodně....
Pro synodní otce žádáme od Ducha svatého především dar naslouchání - naslouchání Bohu, dokud spolu s Ním nezaslechnout volání lidu, a naslouchání lidu, dokud nebudeme dýchat vůlí, ke které nás Bůh volá. Kromě naslouchání snažně prosíme o ochotu k upřímné, otevřené a bratrské konfrontaci, vedoucí k tomu, abychom na sebe vzali pastorační zodpovědnost za otázky, které s sebou přinášejí současné epochální změny. Dovolme, aby tyto otázky pronikly do našeho srdce, aniž bychom pozbyli klidu, nýbrž mějme klidnou důvěru v Pána, který nás ve svůj čas opětovně přivede k jednotě...
Kéž nad synodem, církví a celým lidstvem zavane vítr letnic. Kéž rozplete uzly, které lidem brání v setkání, kéž zacelí krvácející rány a opětovně zažehne naději. A je mnoho lidí, kteří ji nemají. Kéž nám udělí takovou kreativní lásku, která by nám umožnila milovat tak, jako miloval Ježíš.“3
Ochota naslouchat byla konkrétně vyjádřena v řadě svědectví pozvaných manželských párů, které zaznívaly vždy na úvod každého zasedání (většinou se konala dvakrát denně). Teprve po nich mluvili k tématu předem přihlášení biskupové.
Zaujala mě rovněž papežova schopnost předvídat reakce některých synodních otců a způsob, jak s tím naložil. Dříve než byla v pondělí 13. října zveřejněna zpráva po první části synody (tzv. Relatio post Disceptacionem), která shrnovala příspěvky jednotlivých synodních otců během veřejných zasedání a následné diskuse, pronesl při ranní bohoslužbě v kapli Domu sv. Marty kázání nad textem Ježíšových slov určených znalcům zákona (Lk 11, 29-32):
„V nebezpečí byla nauka, učení Zákona, které oni – teologové – vypracovávali celá staletí. Činili tak sice z lásky a ve věrnosti Bohu, ale uzavřeli se v tom... Zapomněli, že Bůh, který je Bohem Zákona, je Bohem překvapení...
A to by nás mělo vést k zamyšlení: lpím na svém, na svých idejích? Jsem uzavřený? Anebo jsem otevřený překvapením od Boha? Jsem nehybným člověkem anebo putujícím? Věřím v Ježíše Krista? Věřím v to, co učinil Ježíš, který zemřel, vstal z mrtvých a tím vše končí, anebo věřím, že cesta pokračuje dál až ke zralosti, k manifestaci Pánovy slávy? Jsem schopný chápat znamení časů a být věrný Pánovu hlasu, který se v nich projevuje? Můžeme si dnes položit tyto otázky a žádat Pána o srdce, které miluje Zákon, protože je to Boží Zákon, ale které miluje také Boží překvapení a ví, že tento posvátný Zákon není samoúčelný.“4
Když byla tentýž den zveřejněna zpráva, která mimo jiné obsahovala vstřícná slova vůči lidem s homosexuální orientací, mnozí konzervativně ladění biskupové i laici spustili povyk a papeže obviňovali ze zrady „tradičního katolického učení“. Hned bylo zřejmé, kam mířila slova papeže při ranní bohoslužbě. Pro velký rozruch musely o den později vatikánské úřady připomenout, že nejde o oficiální text učitelského úřadu, nýbrž o průběžný pracovní text synody, sloužící jako základ pro další fázi, kterou byla diskuse v menších skupinkách. Jen pro zajímavost, jedním ze sporných bodů této zprávy byly pouhé otázky, podle mne zcela vhodné a potřebné a navíc opatrně formulované:
„Homosexuálové mají dary a kvality, které mohou nabídnout křesťanskému společenství. Jsme schopni přivítat tyto lidi a zaručit jim bratrský prostor v našich komunitách? Oni si často přejí setkání s Církví, která jim nabídne vlídný domov. Jsou naše společenství schopna toto poskytnout, přijmout a ocenit jejich sexuální orientaci, aniž by byla kompromitována katolická nauka o rodině a manželství?“5
I tento text byl ukázkou, že se na synodě mluvilo s dosud v církvi nevídanou otevřeností. Sloužit k tomu měla již papežem Benediktem XVI. zavedená hodina volné diskuse, z níž byl na každodenní tiskové konferenci uveřejněn souhrn myšlenek bez uvedení jejich autorů. Původně mě toto předem ohlášené opatření, učiněné k zajištění svobody vyjadřování, zarazilo. Jeho smysl jsem pochopil velmi brzy, když bylo opatření kritizováno hlavně z těch kruhů, které v médiích s oblibou publikují osobní útoky a údajné hereze těch biskupů, kteří mají na věci jiný názor.
Občas jsem narazil na obvinění papeže Františka, že hodlá za pomoci spřízněných kardinálů a biskupů synodu biskupů zmanipulovat a vnutit církvi změnu. To však může tvrdit buď vědomý lhář nebo někdo, kdo nezná způsob, jakým si v souvislosti se synodami počínali předchozí papežové (nejvíce zřejmě Jan Pavel II., resp. později z jeho pověření Josef Ratzinger).6 Naopak kromě už zmíněného prostoru pro co možná svobodnou diskusi projevil papež František opět dosud nevídaný smysl pro vyváženost. Např. mezi papežem pozvanými členy synody (papež má právo sám jmenovat maximálně 15 % účastníků) byli jak kardinál Walter Kasper, který v únoru 2014 přednesl z podnětu papeže návrh na změny v přístupu k rozvedeným, tak jeho kritik kardinál Carlo Caffara. Rovněž mezi spolupracovníky pro sestavení závěrečné zprávy synody byli z papežova podnětu přizvání kritici výše zmíněné průběžné zprávy, především jihoafrický kardinál Wilfrid Napier.
Málo se ví o tom, že současný papež má pro podobnou akci dobrou průpravu. Při posledním plenárním zasedání Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM, založena v roce 1955, byla inspirací a vzorem pro myšlenku synody biskupů) v Aparecidě v květnu roku 2007 vedl tým, který vypracoval vysoce ceněný a misijně laděný závěrečný dokument. Na rozdíl od předchozích zasedání se jednalo o zcela originální dokument, a ne jen o mírně upravenou variantu předem připraveného textu z Říma.
Zdá se, že papežovo nasazení pro synodu bez větších snah o manipulaci bylo po zásluze synodními otci odměněno pětiminutovým potleskem vestoje po jeho závěrečném proslovu v sobotu 18. října 2014. Opět se jedná o text, který stojí za přečtení, proto si dovolím ocitovat jeho větší část:
„Klidně bych mohl říci, že jsme v duchu kolegiality a synodality opravdu prožili synodu, solidární a společnou cestu...
A protože jde o cestu lidí, objevily se spolu s útěchami také momenty neútěchy, napětí a pokušení, která by bylo možno zmínit podrobněji:
Pokušení nepřátelské umíněnosti, tj. snahy uzavřít se do toho, co je psáno (litery), a nenechat se překvapovat Bohem, který je Bohem překvapení (duch); do zákona, do jistoty toho, co známe, a ne toho, co se máme ještě naučit a čeho máme dosáhnout. Od Ježíšových dob je to pokušení horlivců, skrupulantů, puntičkářů a nebo – dnes – takzvaných „tradicionalistů“ a také intelektuálů.
Pokušení destruktivního humanitářství, které ve jménu klamného milosrdenství obvazuje rány bez toho, že by nejprve hojilo a léčilo, zaobírá se příznaky a nikoli příčinami a kořeny. To je pokušení „humanitářství“, bázlivců a také takzvaných „progresistů a liberálů“.
Pokušení přetvořit kámen na chléb a zkrátit tak dlouhý, tíživý a úmorný půst (srov. Lk 4,1-4) a také přetvořit chléb na kámen a kamenovat hříšníky, slabochy a nemocné (srov. Jan 8,7), to znamená přetvořit jej na „neúnosná břemena“ (srov. Lk 11,46).
Pokušení sestoupit z kříže, uspokojit tak lid a neplnit dále Otcovu vůli; podrobit se světskému duchu a nesnažit se ho naopak očistit a podrobit Duchu svatému.
Pokušení opomíjet „depositum fidei“ a považovat se nikoli za strážce, ale za vlastníky a pány anebo na druhé straně pokušení opomíjet realitu a používat pedantský a uhlazený jazyk s cílem mluvit mnoho a neříci nic! Myslím, že se tyto věci nazývaly „byzantinismus“...
Osobně by mi působilo velkou starost a zármutek, kdyby tato pokušení nebyla a nevyskytly se vzrušené diskuse, duchovní hnutí, kdyby všichni souhlasili nebo se utekli k falešnému kvietistickému pokoji. Naopak, viděl jsem a slyšel – s radostí a uznáním – promluvy a vystoupení plné víry, pastoračního a věroučného zápalu, moudrosti, přímosti a odvahy: odhodlanosti. A cítil jsem, jak před očima vyvstává dobro církve, rodin a suprema lex, salus animarum (CIC, kán. 1752)7. A to vždy, jak jsme tady v aule řekli, aniž by někdy byla zpochybněna základní pravda svátosti manželství: nerozlučnost, jednota, věrnost, rodičovství čili otevřenost životu (srov. CIC, kán. 1055, 1056 a Gaudium et spes, 48).
A to je církev, Pánova vinice, plodná a starostlivá Matka, která nemá strach vyhrnout si rukávy a lít olej a víno na rány lidí (srov. Lk 10,25-37); která nehledí na lidstvo z proskleného zámku, aby lidi soudila nebo třídila. Taková je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská církev, pravá Kristova nevěsta, která se snaží být věrná svému Ženichovi a Jeho učení. To je církev, která nemá strach jíst a pít s prostitutkami a celníky (srov. Lk 15). Církev, která má rozevřené dveře, aby přijímala potřebné a kajícníky, nejenom spravedlivé nebo ty, kteří si myslí, že jsou dokonalí! Církev, která se nestydí za padlého bratra a nepředstírá, že jej nevidí, ba dokonce se cítí vtažena ba téměř povinována jej pozvednout a povzbudit, aby se vydal na cestu, a doprovází jej vstříc definitivnímu setkání se svým Ženichem v nebeském Jeruzalémě...
Mnoho komentátorů nebo lidí, kteří si povídají, si představovalo, že vidí hádající se církev, kde stojí jedni proti druhým, a dokonce zapochybovali o Duchu svatém, pravém promotorovi a garantovi jednoty a harmonie v církvi. Duch svatý v průběhu dějin vždycky řídil tuto loďku prostřednictvím svých služebníků, i když bylo moře nepříznivé a neklidné a služebníci byli nevěrní a hříšní.
Mluvme nyní trochu o papeži ve vztahu k biskupům (smích v plénu). Nuže, úkolem papeže je zaručovat jednotu církve, připomínat pastýřům, že jejich první povinností je živit ovce, pást ovce, které jim Pán svěřil a být – otcovsky, milosrdně a bez falešného strachu – přívětiví ke ztraceným ovcím. Tady jsem se spletl. Mluvil jsem o přívětivosti: Jděte je hledat.
Jeho úkolem je připomínat všem, že v církvi je autoritou služba (srov. Mk 9,33-35) jak zřetelně vysvětlil papež Benedikt XVI.8
Církev je tedy Kristova, je Jeho Nevěsta, a všichni biskupové ve společenství s Petrovým nástupcem mají úkol a povinnost střežit ji a sloužit jí, nikoli jako páni, ale jako služebníci...
Drazí bratři a sestry, máme nyní ještě rok na to, aby v duchovním rozlišování uzrály navržené myšlenky, nalezli jsme konkrétní řešení mnoha těžkostí a nesčetných výzev, jimž musí čelit rodiny, a dali odpovědi na sklíčenost, která rodiny obestírá a dusí.“9
Otevřený přístup k synodnímu procesu papež František završil rozhodnutím, že součástí závěrečné zprávy jsou uvedeny výsledky hlasování o jednotlivých odstavcích, aby bylo možné zjistit, ve kterých tématech došlo k jasné shodě a ve kterých ne.10 Do zprávy byly zařazeny nakonec i tři odstavce, které nezískaly požadovanou dvoutřetinovou většinu hlasů, ale pouze nadpoloviční (jednalo se o kontroverzní otázky ohledně eucharistie pro znovu sezdané rozvedené a o vztah k lidem s homosexuální orientací).
Diskuse o rodině v katolické církvi nekončí. Nepřestávám opakovat, že žádný papež nedokáže provést nějaké změny v církvi bez toho, aby tato změna vyrůstala zdola, byť z počátku třeba jako menšinový postoj. Naivita některých reformně laděných katolických křesťanů, kteří očekávají změnu „shora“, je velká. Jak ukázala synoda, může papež pozitivním způsobem ovlivňovat určité procesy v církvi. Na základě řady názorů, které zazněly kolem synody jsem přesvědčen, že bez dlouhodobé a zodpovědné biblické, teologické a spirituální kultivace katolických křesťanů (biskupů, kněží i laiků) se diskuse nejen o rodině jen těžko vymaní z klišé pouhých ideologických hesel.
Trefně to vyjádřil ještě před synodou o rodině americký jezuita Thomas Reese, když napsal: „Myslím, že to volá po pokoře tváří v tvář komplikovanému problému, který tu je po staletí. Neexistují jednoduché odpovědi. Prosté opakování církevního učení nic nezmění. Povolit rozvedeným a znovu sezdaným katolíkům přístup k přijímání je nutné a milosrdné, nevyřeší to však, co trápí rodiny. Papež František má pravdu. Musíme pastoračně odpovědět na fakta a nikoli se pokoušet vynutit ideologické řešení založené na ideálu, který se v reálném světě vyskytuje zřídka. Neměli bychom očekávat řešení krize manželství od synody, ale můžeme doufat, že synoda iniciuje seriózní dialog v církvi, který byl měl pokračovat déle než do příštího roku.“11
1 Poměrně komplikovaný synodální proces jsem se pokusil vysvětlit ve stručnější podobě na Umlaufovinách: VAŇÁČ, Martin Otázka pro Martina – Co je a jak probíhá synoda biskupů? Umlaufoviny, 7.10.2014. Dostupné online: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/otazka-pro-martina-co...
V rozsáhlejším textu pak na Christnetu: VAŇÁČ, Martin. Co je synoda biskupů a jak probíhá? Magazín ChristNet, 8.10.2014. Dostupné online: http://christnet.cz/clanky/5373/co_to_vlastne_synoda_biskupu_je_a_jak_pr...
2 Mluvte odhodlaně a naslouchejte pokorně. Radio Vaticana, 6.10.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20902
3 Upřeně hledět na Krista a jít krokem milosrdné církve. Radio Vaticana, 4.10.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20895
4 Papež František kázal o Bohu, který překvapuje. Radio Vaticana, 13.10.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20941
5 Více viz např. Synoda: ohromující změna v poločase. Umlaufoviny, 13.10.2014. Dostupné online: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/synoda-ohromujici-zme...
6 Např. detailní rozbor ovlivňování průběhu synodálního procesu včetně dokumentů synody o rodině v roce 1980 obsahuje ojedinělá kniha GROOTAERS, Jan – SELLING, Joseph A. The 1980 synod of bishops „On the Role of the Family“ : an Exposition of the Event and an Analysis of its Texts. Leuven 1983.
7 Tj. nejvyšším zákonem v církvi je spása duší, což je zmíněno v úplně posledním kánonu kodexu církevního práva z roku 1983.
8 Následuje dlouhá citace proslovu Benedikta XVI. z generální audience, 26. května 2010.
9 Duch svatý vždycky řídil tuto loďku : promluva papeže Františka na závěr zasedání synodu, aula Pavla VI. Radio Vaticana, 18.10.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20965
10 Italské znění zprávy spolu s počty hlasů dostupné online: http://press.vatican.va/content/salastampa/it/bollettino/pubblico/2014/1...
11 Český překlad viz REESE, Thomas. Synoda musí pochopit, že na současnou krizi rodiny neexistují jednoduchá řešení. Umlaufoviny, 7.10.2014. Dostupné online: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/synoda-musi-pochopit-...
Poslední komentáře