Počátky britského křesťanství v podání velšských triád

Keltské křesťanství nachází pochopitelný ohlas i ve Velšských triádách (Trioedd Ynys Prydein), což je jakási středověká pomůcka pro bardy, sdružující jednotlivá témata mytologie, historie a folklóru po trojicích. Jejich hodnotu samozřejmě problematizují novověké doplňky, o kterých tu ještě bude okrajově pojednáno.

Triáda (90)

Tři věčné chóry ostrova Británie:

Jeden byl v Bangoru Illtyda „Rytíře“ v Caer Worgan

a druhý v Cor Emrys v Caer Caradog

a třetí v Bangoru Wyrddin na Afallachově ostrově.

V každém z těchto míst bylo dva tisíce čtyři sta věřících; a z těch sto zase setrvávalo každou hodinu ze čtyřiadvaceti hodin dne a noci na modlitbách a ve službě Bohu, nepřetržitě a bez ustání navěky.1

Věčné chóry tu představují nikterak neobvyklou praxi východního monasticismu, kdy se mniši některých monastýrů střídali v nepřetržitých modlitbách – říkalo se jim „akoimetoi“ („ti, co nespí“).V této triádě je prvním Bangorem2 s nepřetržitou liturgií nepochybně míněn Llantwitt Major v Glamorganu. Zde založil v pátém století svou teologickou školu Illtyd, opat s vojenskou minulostí a vskutku univerzálním vzděláním.3 Z jeho studentů se velká část stala významnými křesťanskými osobnostmi britonského křesťanství – opaty a biskupy, ba někteří (Samson, Dubricius) si vysloužili čestný titul „papa“ (papež).

Cor Emrys („cor“ znamená kruh nebo společenství, ačkoli by možná bylo přesnější to přeložit jako škola, ne-li přímo univerzita; „Emrys“ je velšská verze latinského jména „Ambrosius“) představuje mnohem větší problém. Přednostně ukazuje k někdejší pevnosti z doby železné, která se dnes nazývá Mynydd-y-Gaer. Je považována za místo, odkud v prvním století po Kristu král Caratacus/Caradog bojoval proti římským legiím. Později, pod vlivem Triád, objevených - a nejspíš poněkud „upravených“ - Edwardem Williamsem alias Iolo Morganwgem (1747 – 1829), vstoupil Caratacus do obecného povědomí jako první panovník Británie, který přijal křest – a to během svého pobytu v Římě, z rukou apoštola Pavla. Nedaleko pevnosti se nacházejí zbytky kostela, stojícího na místě monastýru, založeného nejspíše jakýmsi Ambriem, jak ostatně napovídá tamní název „Cloister of Ambrius“.4

(Zřejmě až pozdějšího data je spojení uvedeného sakrálního místa s osobou brito-římského vojevůdce Ambrosia z pátého století a jeho pohřbením v „Kruhu obrů“ na Salisburské pláni.)

Třetí lokalitou je pak Bangor Wyrddin, „Osada Merlinova“. Původní – nepřepracovaná – triáda hovoří tady pouze o Afallachově ostrově (Avalonu), čímž se míní zásvětí, jemuž vládne „Jabloňový muž“. Za tento ostrov – tedy jeho reálný předobraz – je dnes považován Bardsey Island u severního pobřeží Walesu. Pravděpodobně to bývalo místo předkřesťanského kultu, později však proslulo jako „Ostrov dvaceti tisíc svatých“ či „Britský Řím“, neboť právě tam založil v šestém století Cadfan významnou mnišskou komunitu.5 Tam byli převáženi a pohřbíváni zvěčnělí biskupové, stejně jako – tak se aspoň domnívám – v dřívějších dobách posvátní králové staré víry.

V době, kdy byly Triády zapsány, však byl Avanon ztotožňován s Glastonbury. A skutečně: pozdější verze už zmiňuje bez dalšího upřesnění jen „glastonburský chór“.

Dvě ze tří uvedených posvátných míst tedy leží v jižním Walesu. Náhoda? Možná. Ale právě jižní Wales byl považován za kolébku Církve v Británii:

Triáda 35

Tři blahoslavená knížata ostrova Británie.

(...)

Druhý byl Lleirwg, syn Coela, syna svatého Cyllina, zván je Lleufer „Veliký“, jenž vystavěl první kostel v Llandavu, první kostel na ostrově Británie, a věnoval územní i kmenová privilegia, s občanským a církevním právem těm, kdož vyznávali víru Kristovu. (...)6

Lleirwgem je míněn král Lucius, jehož konverzi zaznamenal – asi na základě Liber pontificalis – Beda Ctihodný:

Léta 156 od Vtělení Páně se stal, spolu s bratrem Aureliem Commodem, císař Marcus Antoninus Verus, jako čtrnáctý od Oktaviána Augusta. Za jejich časů stál v čele úřadu biskupa římské církve světec Eleutherius. Britský král Lucius mu poslal list, v němž jej snažně žádal, aby jej na svůj příkaz učinil křesťanem. A brzy dosáhl splnění své zbožné žádosti. Víru, kterou Britové přijali, pak zachovávali bez poskvrny a porušení v klidu a míru až do časů vladaře Diokleciána. (HE I., iv.)7

Nelze vyloučit, že v romanizované Británii žil vskutku ve druhém století kmenový náčelník či král jménem Lucius/Lleirwg, který přijal křesťanskou víru. Nicméně už v roce 1904 přišel Adolf Harnack s tvrzením, že se zde jedná o omyl: došlo k záměně Británie s Brittiem, městem v království Osroene, jemuž právě v tom čase vládl Lucius Aelius Septimus Megas.8 Spojení krále Lucia s Llandaffem by z Llandaffu činilo nejstarší křesťanské sakrální místo v celé Británii – krom Glastonbury ovšem. Pod nynější katedrálou byl objeven hřbitov z období římské nadvlády a nesporně se jednalo o významné obchodní centrum, v němž mohl sídlit leckterý britský aristokrat; nicméně stavbu svatyně orientálního náboženství, které Řím odmítal uznat a průběžně i tvrdě pronásledoval, pokládám za vysoce nepravděpodobnou. Mohlo se jednat nanejvýš o „domácí církev“ uvnitř běžného domu. Kostel zde vznikl zřejmě až v pátém století jako součást monastýru, který založil opat-biskup Teilo.

Triáda 64 (1)

Tři kmenové trůny ostrova Británie.

První je Caerllion nad (řekou) Usk; a tam Artuš požíval svrchované autority, svatý David, syn Cuneddy Wlediga byl hlavou biskupů, a Maelgwyn ze severního Walesu byl hlavou starších.

Druhý, Celliwig v Cernyw; a tam požíval Artuš svrchované autority, Bitwini byl hlavou biskupů a Caradawg „Chrabrá paže“, hlavou starších.

Třetí Edinburgh na Severu; a tam Artuš požíval svrchované autority, Cyndeyrn (Kentigern) Garthwys byl hlavou biskupů a Gwrthmwl Wledig hlavou starších.

nebo také

Artuš jako hlavní kníže v Mynywu, a Dewi (David) jako hlavní biskup a Maelgwn Gwynedd jako hlava staršovstva.

Artuš jako hlavní kníže v Cellivigu v Cernywu, a biskup Bytwini jako hlavní biskup, a Caradawg „Chrabrá paže“ jako hlava staršovstva.

Artuš jako hlavní kníže v Pen Rhionydd na Severu, a Gerhmwl Wledig jako hlava staršovstva, a Cyndeyrn Garthwys jako hlavní biskup.9

Už na první pohled je zřejmé, že první a třetí část triády se od sebe navzájem liší. Jedna verze uvádí jako „hlavní město“ Walesu dnešní Caerleon, někdejší římskou pevnost, „Město legií“. Přestože doposud zůstává toto místo spojené s kultem římských mučedníků Aarona a Julia, významným centrem britského křesťanství se nikdy nestalo – v artušovských romancích ovšem hraje důležitou roli. Naproti tomu Mynyw (dnešní St David´s) představovalo především místo kultické, vždyť jeho svatý zakladatel byl údajně nejen blízkým příbuzným Artušovým, ale dokonce Ježíšovým).10 Nutno dodat, že podle Geralda de Barri (Itinerarium Kambrie, I, v.), odevzdal caerleonský hierarcha Dubricius primát nad Walesem svému spolubratru Davidovi v St David´s, aby se naplnilo Merlinovo proroctví. Toto tvrzení je nutno brát s patřičnou rezervou už vzhledem k tomu, že Merlin je osobnost historicky poněkud problematická, a Dubricius jakožto arcibiskup v Caerleonu představuje problém ještě daleko větší.

Třetí část triády uvádí jako sídlo Artuše jednak Edinburgh a jednak Pen Rhionydd. Edinburgh je místo strategického významu vojenského spíše než církevního – vždyť tam Artušovi bojovníci svedli svůj boj se psohlavými netvory, vlkodlaky nebo berserky. Pen Rhionydd bývá umisťováno do oblasti někdejšího království Rheged, spojeného s činností biskupa Kentigerna.

Nejzajímavější ovšem shledávám prostřední část triády. Cernyw rozhodně není – jak by se na první pohled mohlo zdát – Cornwall, nýbrž část jihovelšského království Glywising, tedy území, jemuž v „temném věku“ vládl Caradawg ap Ynyr. A biskup Bitwini z Celliwigu11 je nepochybně totožný s církevním hodnostářem z konce sedmého století, který se vícekrát objevuje v Liber landavensis jako „Berhguinus episcopus“.12 Berthguinovo spojení s Llandaffem lze sotva zpochybnit a to bez ohledu na to, zda sídlil tam nebo v Llandeilu. Otázkou zůstává, proč byl za Artušova hlavního biskupa vybrán téměř zapomenutý hierarcha a ne jeho slavní předchůdci Dubricius či Teilo, významní jihovelští světci.

Triáda (83)

Tři těla, která stvořil Bůh Teilovi:

první se nachází v Llandaffu v Morgannwgu,

druhé v Llandeilo Fawr,

a třetí v Penalunu v Dyfedu, jak nám sděluje historie.13

Podle legendárního podání Bůh tělo zesnulého opata-biskupa Teila zázračně rozmnožil, aby mohlo být uloženo a ctěno (zdráhám se napsat „uctíváno“) ve třech hlavních kostelích – pozdějších katedrálách – jižního Walesu. Nezdá se mi to příliš věrohodné. Teilo pravděpodobně zemřel ve svém monastýru v Llandeilo a téměř určitě tam byl i pohřben. Ale při vzniku Triád i legendy o Teilovi14 toto místo ztratilo na významu, Llandaff naopak představoval silnou „konkurencí“ pro biskupský stolec v St David´s. Proto se domnívám, že tímto podivuhodným zázračným motivem si llandaffské biskupství hodlalo posílit mocenskou pozici. Třetí místem, které údajně uchovávalo Teilovo tělo, se stalo jeho rodiště – Penalun.

Triáda (C 18)

Tři příbuzenstva svatých ostrova Británie, z velšské matky:

potomstvo Brychana z Brycheiniogu,

a potomstvo Cuneddy Wlediga,

a potomstvo piktského Cawa.15

Král Brychan (páté století) je osobnost dost kuriozní a poměrně známá jako otec velkého množství svatých dětí. On sám byl synem irského prince Anlacha a římské aristokratky Marcelly/Marchell, po které zdědil v jižním Walesu území Garth Madrun („Matčin horský svah“, přičemž „matkou“ snad byla míněna nějaká místní bohyně) a pojmenoval je po sobě. Gerald de Barri, kněz a spisovatel doby plantagenetovské, o něm říká toto: „Erat autem antiquitus regionis illius, que Becheniauc dictur, dominator vir potens et nobilis, cui nomen Brechanus...“16 Když toto ovšem Gerald psal, byl už Brychan čtenářům dobře znám ze Života svatého Cadoca, posluchačům pak z pověstí a kultu svého potomstva.

Cunedda Wledig, žijící přibližně ve stejné době jako Brychan, otec zakladatelů několika velšských království, byl rovněž předkem celé řady světeckých osobností – v neposlední řadě Davida z Mynywu, patrona Walesu, jakož i Cadwalladera, „krále minulého a budoucího“.

Cawa známe – a to je nesporně nejstarší zdroj – ze Života svatého Gildy od mnicha z Rhuys (deváté století), kde se nazývá „Caunus“. Je otcem pěti synů, z nichž nejslavnější je právě Gildas.17 Podstatně mladší Gildův legendární životopis od Caradoga připisuje Cawovi (jehož nazývá „Nau“ a tituluje ho anachronicky jako „krále Skotů“) hned čtyřiadvacet synů, přičemž se nabízí paralela se čtyřiadvaceti svatými dcerami Brychana z Brycheiniogu. Krom Gildy je z Cawových synů asi nejproslulejší Cuillum (Hueil), o jehož svatosti nám sice není známo vůbec nic, podle legend však byl mocným bojovníkem, který ohrožoval krále Artuše, než jím byl usmrcen na ostrově Minau.18 Caradog zde používá přímo výraz „vražda“, což nestaví Artuše do příznivého světla, nicméně kladným hrdinou tato osoba v životopisech svatých vskutku není, právě naopak. (Proč je Artuš autory legend líčen jako svatokrádežný tyran, lze vyložit trojím způsobem. Předně mohlo ještě přežívat povědomí, že původně byl pohanským božstvem – to je však ve vrcholném středověku jen těžko představitelné. Za druhé: uchovaly se pověsti o nějakém historickém utlačovateli církve, který se jmenoval Artuš nebo podobně – to lze považovat za možné, nikoli za pravděpodobné. Třetí vysvětlení - jednoduché, logické, jež můžeme přijmout bez větších výhrad: uvedené legendy vznikaly během vyhrocených sporů mezi církevní a světskou vrchností, tudíž je tam formující se ideál křesťanského krále vylíčen jako prototyp vládnoucího darebáka.)

Triáda 53 ( R)

Tři šťastná ukrytí ostrova Británie.

(…) A třetí: kosti Gwerthefyra Blahoslaveného v hlavních přístavech ostrova. A dokud zůstaly skryté, saský útlak na tento ostrov nedolehl.19

Vypovězme si celý příběh od počátku. Po stažení římských legií z Británie se staly nájezdy Irů a Piktů mnohem intenzivnějšími, než tomu bylo v předchozích letech. „Nešťastný tyran“ Vortigern a jeho rádcové povolali na pomoc jutské žoldáky – kteří obsadili - podle původní dohody Kent, jenže to jim brzy nestačilo, chtěli víc. Připlouvaly stále nové a nové lodě, už nejen s Juty, ale i s Angly a Sasy, nastala migrace, čemuž zhýčkaná a dekadentní společnost pořímštělých Britů nedokázala úspěšně čelit. Vortigern – ač už nepochybně stařec – se oženil s mladou jutskou princeznou (historik Nennius jí nazývá prostě „dívka“) a znepřátelil si syny z prvního manželství. Ti se postavili do čela domobrany a po čtyřech bitvách se jim podařilo postup anglosaských hord zastavit. Nejstarší z Vortigernových synů byl Vortimer/Gwerthefyr, který zřejmě zbavil zpronevěřilého otce vlády. Jenže „v krátké době Vortimer zemřel, před svou smrtí – touže po rozkvětu země – přikázal svým přátelům, aby pohřbili jeho tělo u vstupu do saského přístavu, totiž na skále, u níž prvně přistáli Sasové; ´protože´, řekl, ´mohou obývat jiné části Británie, ale budete-li poslušni mých příkazů, na tomto ostrově nikdy nezůstanou.´ neuváženě neuposlechli jeho posledního příkazu a opomněli ho pohřbít tam, kde určil.20

K tomu jen několik poznámek – podle této verze měl být pohřben na jednom místě,21 triáda však hovoří o více přístavech, jako by Vortimerovo tělo bylo posmrtně rozsekáno na kusy. Podle líčení Geoffreye z Monmouthu Vortimer nezemřel přirozenou smrtí, byl otráven zlou macechou, jak se to šlechetným hrdinům a hrdinkám někdy stává. Ale především – v pozdější verzi je svatý král skutečně pohřben podle svého přání, jeho otec ho však nechá vyhrabat na naléhání své druhé manželky:

Tři nešťastná odhalení, když byla (tajemství) odkryta.

A Gwrtheyn (Vortigern) „Hubený“, odkryl kosti Gwerthefyra Blahoslaveného pro lásku k ženě: byla to Ronnwen, žena pohanská.22

Abychom tento příběh uzavřeli: Gwerthefyr/Vortimer představuje spojnici mezi pohanským světem, v němž byli velcí hrdinové pohřbíváni či zazdíváni v místech, odkud hrozil nepřátelský vpád – a zároveň předznamenává středověký kult ostatků, kdy duchovenstvo před bitvou obcházelo s relikviářem vojsko, s cílem zajistit mu božskou ochranu.

Poslední zde uvedená triáda se bude od ostatních trochu lišit. Je to falzifikát zmiňovaného už Edwarda Williamse, velšského básníka a zakladatele neodruidismu, který důkladně zamotal hlavu všem, kdo se seriózně zajímají o literaturu středověkého Walesu tím, že mezi pravé texty obratně zamíchal své vlastní.

Triáda 62

Tři arcibiskupství na ostrově Británie.

První, Llandav, pro přízeň Lleirwga, syna Coelova a vnuka Cyllinova, který první daroval země a zemská privilegia těm, kdo se první oddali víře v Krista.

Druhý York, pro přízeň císaře Konstantina, neboť byl prvním římským císařem, který přijal křesťanské náboženství.

Třetí byl Londýn, pro přízeň císaře Maxima.

Později pak byli Caerllion nad Uskem, Celliwig v Cernywu, a Edinburgh na Severu; a nyní to je St. David´s, York a Canterbury.

O Llandaffu jsme už pojednávali výše, přesto by bylo vhodné poznamenat, že podle Života svatého Teila (XI.) byl tento biskup údajně vysvěcen jeruzalémským patriarchou v „komnatě svatého Petra“, což může představovat záměr vyvýšit llandaffského biskupa nad jeho spolusvěcence Davida a Padarna. (Nebo také ne.)23

York byl sídlem biskupa už na počátku třetího století, v době Konstantinově, dokonce známe jeho jméno – Eburius. To připomíná tehdejší pojmenování Yorku – Eburacum. Snad se jedná o latinizovanou formu gaelského jména Ibhar – světec toho jména byl spolupracovníkem Brigid z Kildare, Annales Cambriae zaznamenávají jeho skon k roku 501, přičemž mu připisují nadprůměrně vysoký věk - měl se dožít třista padesáti let.24 Biskupství v Yorku zřejmě na čas zaniklo po záboru severních britonských území Angly, ale obnoveno bylo už roku 625, kdy v jeho čele stanul Paulinus.

Podobně jako v případě Yorku, známe i z Londýna jménem biskupa z roku 314. Byl jím jakýsi Restitutus. Pravděpodobně měl nějaké předchůdce a pravděpodobně i nástupce, jmenný seznam londýnských hierarchů od Jocelyna z Furness je však těžko ověřitelný (Restitutovo jméno tam navíc není uvedeno).25 Na historickou půdu se dostáváme s Mellitem na počátku sedmého století, ten však byl po nějaké době nucen prchnout do Canterbury a teprve Ceddem začíná souvislá linie londýnských biskupů, sahající až k současné nositelce úřadu – Sarah Mullally. - Jmenovaným císařem Maximem je míněn Magnus Maximus, „comes Britanniae“, který byl roku 383 provolán vojskem do nejvyšší hodnosti a o pět let později popraven v Aquilei. Velšská lidová tradice pak přetvořila krutého uzurpátora v báječného a velkolepého císaře Říma, který právě v Británii potkává svou osudovou lásku – svatou Ellen.

Co se Celliwigu týče, arcibiskupský stolec v něm nestál prostě proto, že Celliwig je místem, zrozeným ve fantazii vypravěčů pohádek. Caerleon sice reálně existuje už po dvě tisíciletí, sídlem hierarchů byl však pouze v představách Geoffreye z Monmouthu a jeho současníků, kteří s nostalgií vzpomínali na něco, co nikdy neexistovalo.

Důkazem toho, že tato triáda je padělkem Edwarda Williamse, je skutečnost, že mezi arcibiskupství byl přiřazen Edinburgh. Ten však v době sepsání středověkých Triád ještě (a ještě dlouho potom) spadal pod diecézi St Andrews, kde je ovšem biskupství doloženo také celkem pozdě – až v devátém století. Samotné biskupství v Edinburghu bylo založeno roku 1633, dlouho po vzniku „pravých“ Triád.

Velšské triády odrážejí věrně dobu i místo svého vzniku (tedy sestavení na základě ústní tradice). Za duchovní centrum keltského Walesu pokládají jih – zatímco sever byl centrem převážně politickým, což není historicky nikterak neodůvodněné. V některých z triád lze bez nesnází rozeznat jemný odraz soupeření mezi katedrálami v Llandaffu a St David´s. V podání Triád – v souladu s realitou vrcholného středověku - vychází z tohoto zápolení poněkud lépe Llandaff, budoucnost však byla velkorysejší k Sant David´s.

2Výraz „bangor“ pravděpodobně označuje monastýr či ohrazené místo kolem kostela, podobně jako „llan“. Původní verze uvádí coby místo prvního chóru jen Bangor bez bližšího určení, což upomíná na město, které se rozrostlo kolem mnišské osady, založené princem Deiniolem ap Pabo. Možná se tedy hned dvě bašty britského monasticismu nacházely na severu Walesu a jihovelšská redakce tuto „nehoráznost“ upravila.

4Barber, Chris, Pikitt, David, Journey to Avalon. The Final Discovery of King Arthur, Samuel Weisering, York Beach, Maine, 1997, str. 32 – 34.

5Baring-Gould, Sabine & al. The Lives of the British Saints: The Saints of Wales and Cornwall and Such Irish Saints as Have Dedications in Britain, Vol. II,pp. 394-395. Honourable Society of Cymmrodorion (London), 1911, str. 4-5.

6Triads.

7Beda Ctihodný, Církevní dějiny národa Anglů, Argo, Praha 2008, str. 35.

8Gruber, Martin, Keltské křesťanství na britských ostrovech, Getsemany 284, in: https://www.getsemany.cz/node/3348

9Triads.

10Gruber, Martin, Biskup David z Menevie, otec velšského monasticismu, Getsemany 308, in: https://www.getsemany.cz/node/3554

11Spojovat tento Artušův dvůr s konkrétní lokalitou ve Walesu, Cornwallu nebo kdekoli jinde, může být jistě zajímavé, ale spíše se jedná o mytické místo, kde sídlí božský hrdina a jeho nadpřirozená družina.

12The Liber landavensis, Llyfr Teilo, or The ancient register of the cathedral church of Llandaff, from mss.in the libraries of Hengwrt, ad of Jesus College, Oxford by Jenkins Rees, D. Williams and H. Hughes, London, 1860, str. 170 aj.

13Triads.

14The Life of the St. Teilo, IX., in: https://www.maryjones.us/ctexts/teilo.html

15Triads.

16Byl také v dávných dobách v onom kraji, řečeném Becheniauc, vládcem muž mocný a urozený, jménem Brechanus...“ Giraldus Cambrensis, Itinerarium Kambriae et Descripto Kambriae, ed. Dimoc, James F., Longsmans, Green, Reader and Dyer, London 1868, str. 31.

18Caradoc of Llangarfan, The Life of Gildas (5), in: https://sourcebooks.fordham.edu/basis/1150-Caradoc-LifeofGildas.asp

19Triads.

20Nennius, History of Britain (45), in: https://avalon.law.yale.edu/medieval/nenius.asp

21Pravděpodobně Rutupiae, dnešní Richborough.

22Triads.

23David měl být vysvěcen v „komnatě Jakubově“, nejisto, zda se mělo jednat o Jakuba Zebedeova nebo Jakuba „Spravedlivého“. Místo vysvěcení Padarna zmíněno není.

25Gruber, Martin, Požehnaná je bříza v Pumlumonu. Kapitoly z keltského křesťanství, Plzeňská diecéze CČSH, Klatovy 2020, str. 156.