Jste zde

Illtyd

Bojovník Illyd Farfog („Rytíř“) sloužil podle legendy v 5. století na dvoře krále Poulenta (Paulinus) v Penychenu (jižní Wales). Během služby se stal svědkem krutého trestu, který postihl jeho vojáky, kteří během lovu hrubě vyžadovali – a dostali – pokrm na pou-stevníku Cadocovi: zaživa je pohltila zem. Jen on sám došel odpuštění, protože se kál. (Propadnutí do hlubin se v legendě o svatém Cadocovi přihodilo ještě jiným hříšníkům: také ozbrojenci náčelníka Sawyla ukradli tomuto světci jídlo a pak bídně zahynuli v bažině.) Cadocova legenda k tomu praví:

„Půda je pozřela, nikdy se nevrátí na zem,

uvěřil Illtyd, když spatřil takové divy.

Ten, který vojákem býval

a pokořil pevnosti mnohé,

zanechal válčení všeho,

koruny nejvyšší se chopil…“

Po následné noční návštěvě anděla Illtyd opustil jak službu u krále, tak i manželku, stal se žákem svatého Germana a zakladatelem mnišských komunit v jižním Walesu.

Středověký životopis se skládá z celé řady zázračných událostí – také motiv propadnutí se hříšníka do země (pohyblivé písky nebo bažina?) se tam znovu objevuje: Poulentův bratr a nástupce, král Meirchion „Šílený“ (Marcianus Vesanus), který usiloval světce ze svého území vyhnat – ne-li ho rovnou zabít – se do hlubin pekla zřítil přímo před branou Illydova monastýru. Autor legendy zapracoval do svého díla také tajemný příběh z Nenniových Mirabilií (deváté století), ve kterém Illtyd, obývající pobřežní jeskyni v Llwynarthu, spatří loď, v níž dva muži převážejí „sladce vonící“ tělo svatého muže, nad jehož tváří se vznáší oltář (oltářní mensa). Jméno světce, který tam byl pak Illtydem pohřben, se nedozvídáme – snad se jedná o poměrně archaickou variaci mýtického odchodu krále „minulého a budoucího“, kterého známe pod jménem Artuš.

Se středověkým artušovským cyklem je Illtyd spojen jednak legendou, která ho líčí jako Artušova bratrance, navíc ho „Velšské triády“ (121) uvádějí jako jednoho z rytířů Artušova dvora, kteří střeží svatý Grál – společně s Cadawgem (Cadocem) a Peredurem, synem Evrawgovým (jde o Peredura, syna Ellifeyrova, z města Evrawgu-Yorku, předobraz slavného rytíře Parsifala).

Stranou kultu zůstala Trynihid (Rhirid), Illtydova manželka, kterou legendista nazývá „velmi ctnostnou“. S jejím jménem jsou však spojeny lokality Llanrhidian a Lantrihyd poblíž Illtydova monastýru, můžeme tedy předpokládat, že po odloučení od svého muže se buď stala poustevnicí, nebo založila vlastní komunity, snad čistě ženské, snad smíšené. Nebylo by to výjimečné, S. Baring-Gould ve své klasické knize (sepsané společně s H. Fisherem) „Lives of the British Saints“ přesto existenci této ženy zpochybňuje.

Illtyd obnovil pozdně římskou univerzitu Cor Tewdws a při ní založil monastýr Llantwit Major, v němž studovalo mnoho významných britských světců – Dewi, Gildas, Samson, Paul Aurelianus. Životopis jeho studenta Samsona, pozdějšího biskupa v bretaňském Dol, sepsaný zřejmě v sedmém století, o Illtydovi uvádí, že byl „nejučenější z Britů ve znalosti Písma, a to Starého i Nového zákona, jakož i ve všech odvětvích filosofie – v poezii i v rétorice, v gramatice i aritmetice. I byl to muž ostrovtipný a nadaný darem předpovídat věci budoucí.“ Smíme v něm spatřovat jednoho z intelektuálních hrdinů, kteří na troskách antické civilizace začali budovat novou, středověkou.

V Llantwit Major se našel kamenný kříž asi z devátého století – s latinským nápisem, na jedné straně: + ILLTUTI: SAMSON REGIS + SAMUEL + EBISAR + a na druhé straně: + SAMSON POSUIT HANC CRUCEM + PRO ANIMA EIUS +. Možná jde – jak se domníval S. Baring-Gould – o památník vztyčený (neznámým) „králem“ Samsonem, slovo REGIS však může být latinským přepisem britského jména „Rhain“. Samson – není samozřejmě totožný s Illtydovým žákem – byl opatem Illtydova monastýru v době krále Ithaela (+848).

Moderní ortodoxní troparion Otce-zakladatele vzývá:

„Ó, moudrý Illtyde,

ty jsi od narození byl šlechetné mysli

a doprovázel jsi četné svaté po cestě svatosti.

Pros Krista, našeho Boha,

aby vzbudil svaté v našich dnech,

pro Jeho Slávu a naší záchranu.“