Gildas

O Gildovi ap Caw (Caunus), duchovním učiteli a spisovateli „temného věku“, by se dalo psát mnoho – proto, že se dochovaly některé jeho spisy, a také kvůli dvěma divuplným životopisům. První z nich sepsal v 9. století neznámý mnich z bretaňského monastýru Rhuys, druhý Caradoc z Llancarfanu v polovině století dvanáctého. Gildas se narodil v rodině náčelníka skotského Alt Clutu a studoval pod vedením opata Illtyda v jižním Walesu (podle mladšího životopisu studoval i v Galii). Kněžské svěcení obdržel během svého pobytu v Irsku, působil v Británii, pak opět v Irsku, putoval do Říma a nakonec založil v Moribhanu monastýr Rhuys, kde také zemřel 20. ledna roku 570 a byl tam pohřben. Naproti tomu Caradocova legenda umisťuje jeho smrt do poustevny poblíž Glastonbury. V tomto mladším životopise hraje spojení Gildy s glastonburským monastýrem vůbec důležitou roli – právě tam prý sepsal své dějepisné dílo, a to v době, kdy tam Melvas, král Letní země, věznil unesenou Artušovu manželku Guineveru. (Gildas ve svých spisech nikde nezmiňuje Artuše, což bývá vysvětlována světcovou osobní pomstou – Artuš zavraždil jeho bratra Huaila.) Ať však opustil časný život kdekoli, jako rok úmrtí uvádějí rok 570 i Annales Cambriae: „Gildas, nejmoudřejší z Britů, zemřel.“

Starší životopis líčí například mocný skutek (častý v keltských legendách), kdy Gildas modlitbou srazí do hlubin země ďábelského draka, hubícího jedovatým dechem obyvatelstvo města Říma. Zde přemožení draka odkazuje zřejmě k epidemii žlutého moru, která snad vznikla v Arábii, v roce 541 zdecimovala Egypt a přes Konstantinopol se rozšířila dál do Evropy. (W. J. Edens: Saint Gildas and Pestilente Dragon)

Role je v této legendě připisovaná Gildovi i v rámci bretaňských dějin – světec například oživí dceru mocného vladaře Warocha, Trifinu, sťatou vlastním manželem Conomorem Prokletým, knížetem z Poheru. Conomor, reálný předobraz pohádkového rytíře Modrovouse („Comorus Tyranus, praefectus Francorum regis“), měl údajně zavraždit už své předchozí manželky, když zjistil, že s ním otěhotněly. Než se zcela zasvětí Bohu, porodí ještě vzkříšená Trifina chlapce Trechmera, snad inspirovaného Judaelem, s jehož matkou se Conomor oženil, když předtím připravil jejího muže o trůn i život. V legendě pak Conomor Trechmera zavraždí, ve skutečnosti však Trechmer/Judael na bitevním poli porazil a zabil Conomora a stal se jeho nástupcem.

Legenda Caradocova se obvykle pokládá za pramálo věrohodnou, starší životopis Gildův se sice rovněž může jevit plný zmatených informací, poskytuje nám však aspoň představu, v jaké podobě se – tři století po světcově smrti – uchovávala vzpomínka na jeho život v místě, kde nejspíše opustil tento svět. Můžeme také pokládat za jisté, že Gildas žil – přinejmenším nějakou dobu – v manželském svazku, protože známe jménem jeho syny (Gwynnawg a Nwython – Tydecho bývá k nim řazen omylem, Madog asi také) a dceru (Dolgan). Manželství mnichů a mnišek nebylo v keltské církvi nijak neobvyklé, existovaly společné monastýry pro muže i ženy (conhospitae) a ani povinný celibát kněží a biskupů tenkrát ještě neexistoval.

Gildovo odsuzování nepravostí v britské církvi ve jeho nejslavnějším díle De Excidio Brittaniae et Conquestu ho řadí po bok prorokům a reformátorům: „V Británii jsou kněží, ale jsou nemoudří, jsou tam služebníci (jáhnové), ale mnoho z nich je vyzývavých, také duchovenstvo – někteří z nich jsou nepoctiví krkavci, pastýři – jak sami sebe nazývají – ale spíše vlci to jsou, k zabíjení duší zchystaní, neboť nikoli o dobro obecného lidu usilují, nýbrž po obžerství dychtí vlastních břich, (…) málo jen obětují, a zřídka s čistým srdcem u obětního stolu stojí, (…) někteří z nich se nečistýma nohama stolce apoštola Petra zmocňují, pro míru chamtivosti své na morový stolec zrádce Jidáše klesají…“

Tvrdá kritika pětice britských králů, která je v knize obsažena, mu sotva přinesla jejich přízeň a brutální vražda jeho bratra Caffa na Ynys Mon mohla být vyvolána pomstychtivou manželkou osočeného a potupeného gwyneddského krále Maelgwyna (na výčtu jeho zločinů si dal autor zvlášť záležet).

Byla to tvrdá, barbarská doba, rodila však duchovní velikány – a Gildas byl jedním z nich.